Mexický deník Miroslava Soukupa - První dojmy

Zdravím Vás všechny z Mexika! Jsem tu zatím jen pár dní, ale už jsem měl možnost poznat několik charakteristických rysů mexické kultury. Na vlastní oči nebo jen z vyprávění. Také už jsem ochutnal mexickou kuchyni….

Musím říct, že jsem se ocitl v úplně jiném světě. Nedá se říci v horším nebo lepším. Prostě v jiném, neporovnatelném. Prakticky na každém kroku je vidět obrovský rozdíl mezi chudobou a bohatstvím. Především v hlavním městě.

Cesta

Do Mexika jsem se dopravil letecky, jak by Vás asi napadlo. Ve stejný den (3. ledna) měla odlétat do Jižní Ameriky Amfora, ale žádnou známou osobnost Amfory jsem na letišti nepotkal. Přesto jsem ale nevyšel „na prázdno“. Potkal jsem totiž možná ještě větší hvězdu – olympijského vítěze ze Salt Lake City. Při odbavení stál přímo přede mnou.

Pak už jen rozloučení s nejbližšími a vzhůru do výšin. Pro zajímavost uvedu několik údajů, týkajících se samotného letu, ceny letenky a přidávám neumělé schéma letu.

Využil jsem služeb holandské letecké společnosti KLM. Hlavně protože nabízeli nejnižší cenu. Ale pozor, bezplatnou rezervaci jsem si udělal už 30. června!!!, tedy půl roku předem. Navíc jsem doslova „za 5 minut dvanáct“ stihnul využít slevu pro osoby mladší 25 let. Suma sumárum, letenku jsem pořídil za 19 500 Kč, včetně všech letištních poplatků. Kdybych ji pořizoval měsíc a půl před odletem (to jsem se definitivně dozvěděl, že jsem přijat na mexickou univerzitu), vyšla by mě na dvojnásobek.

Mojí destinací bylo Mexico City (Ciudad de México). Ale jak už jsem uvedl, letěl jsem s Holanďanama, tudíž jsem přestupoval v Amsterodamu. Cesta do hlavního města Nizozemí trvala přibližně půldruhé hodiny, během které jsme se stačili i občerstvit:) Bohužel během letu nebyly k dispozici informace o vzdálenosti, výšce, teplotě apod. Uvedu snad jen, že jsem se proletěl Boeingem 737.

Z Amsterodamu do hlavního města Mexika jsme „sedmtřisedmičku“ vyměnili za větší, a sice Boeing 747 (viz obrázek). Kolem mě seděli buď Mexičani (kupodivu:) nebo Angláni. Každý cestující měl na svém sedadle deku a polštářek. Přikrývku jsem nakonec ani nevyužil. Možná to byla chyba, protože žádný hic na palubě nebyl (stejně tak jako mimo palubu) a asi jsem tam trochu nastydl:(

Do vzduchu jsme se vznesli asi s půl hodinovým zpožděním. Důvod byl prostý, čekalo se na cestující, kteří do Amsterodamu dorazili o něco později, kvůli špatnému počasí. Ale stejně jsme do Mexika přiletěli včas. Vzdálenost 9 200 km jsme urazili za 11 hodin, takže si asi dokážete spočítat průměrnou rychlost. Dodám snad jen, že jsme dosáhli maximální rychlosti 960 km/h, maximální výška letu byla 11 500 m a nejnižší teplota asi -90 °C. Bylo zajímavé sledovat změnu času, jak jsme míjeli jednotlivá časová pásma.

Překvapilo mě, že během letu nám bylo prakticky nepřetržitě podáváno občerstvení – oběd, večeře, dvě svačiny, teplé, studené, alkoholické a nealkoholické nápoje. Skoro jsem litoval letušky, že se kvůli nám nezastaví.

V úterý 3. ledna 2006 v 18:45 lokálního času jsme dosedli na mexickou zem. V ČR (a SR J) v tu chvíli bylo o 7 hodin více, takže středa 4. ledna 2006 a skoro 2 hodiny ráno. Moje mexická anabáze mohla začít!

První dny

Na letišti v Ciudad de México na mě čekal Héctor García a jeho byt se stal mým prvním útočištěm. Jsem mu vděčný za pomoc v začátcích.

Héctor je kamarád mého dobrého přítele, Mexičana Josého Luise, kterého jsem poznal během svých studií v Barceloně, a který mi to u Héctora „domluvil“. (Mimochodem, José Luis spolu se svou rodinou navštívil přibližně před půl rokem Dubsko:) a Prahu.

Druhý den dopoledne jsme vyrazili na malou prohlídku města. Nebo spíš projížďku po městě, protože pěšky v Ciudad de México daleko nedojdete. Takže jsem měl možnost poznat především dopravu. Docela síla. Každý kdo nadává na Prahu (mě nevyjímaje) by se měl jet podívat do hlavního města Mexika, jak se „má jezdit“. Kdo je drzejší, ten jede a kdo zaváhá, …

Skvělé jsou hlavně autobusy, místní „MHD“ totiž obsluhují mikrobusy. Jak jsem se dozvěděl, v Mexiku neexistují jízdní řády. Důvod je prostý, autobus by nikdy nepřijel ve stanovenou dobu, tedy včas (řády existují maximálně pro meziměstskou dopravu, ale půl hodinka sem … :-). No a hlavně neexistují ani zastávky. Kde si řeknete, tam Vám zastaví a můžete nastoupit nebo vystoupit. Nikoho moc nevzrušuje, že se tím zastavila doprava a za autobusem je spousta troubících nedočkavců. Šofér Vám zastaví i kdyby byl autobus sebeplnější.

Ještě bych snad dodal „za kolik se jede“. Vězte, že tarify jsou následující: do 5 km 2,5 $ (značka pro mexické peso), do 12 km 3 $ a nad 12 km 4 $. Pro porovnání za metro se platí pouze 2 $ (necelých 5 Kč!!!) Za tuto symbolickou cenu můžete v metru strávit kolik času chcete a přestupovat dle libosti (k výběru je 11 linek).

Příjezd do Tolucy

Odpoledne jsem se přepravil do Tolucy, jen s nejnutnějšími věcmi. Prvně jsem po Mexiku cestoval autobusem. 60 km ze Ciudad de México jsme zvládli asi za 40 minut. Jednou tolik pak trvalo projet městem a dostat se na autobusové nádraží! Ale měl jsem štěstí, využil jsem posledního dne prázdnin, kdy studenti cestují za polovinu, takže mě lístek vyšel na 17 $.

Stačil jsem si jen najít ubytování v jednom z levnějších hotelů a čekal jsem na čtvrtek.

Ve čtvrtek ráno (5. ledna) byla připravená úvodní schůzka pro nás zahraniční studenty. Vítejte na TEC de Monterrey Campus Toluca! Tento semestr nás přijelo studovat 10 – sedm studentů/studentek z Francie, dvě z USA a já, nejspíš jediný Čech v celé Toluce. Kromě nás je tu ještě asi 10 dalších Francouzů/Francouzek, kteří na TECu studují už od září. Takže to vypadá, že se v Mexiku nejen zdokonalím ve španělštině, ale asi se i naučím docela obstojně francouzsky:-)

Během prvních dvou dnů v Toluce jsme se dozvěděli základní informace o univerzitě, kde budeme nadcházející semestr studovat. Samozřejmě jsme získali ubytování, a to asi 10 min pěšky od univerzitního kampusu, seznámili jsme se s programem, který je pro nás připraven a hlavně jsme dostali „nalejvárnu“ o mexické kultuře.

O víkendu jsem si pak byl u Héctora vyzvednout všechny svoje věci a definitivně jsem se nastěhoval do nového domova. Myslím, že už jsem se docela aklimatizoval a (nejen) mé tělo si zvyklo na časový posun a nadmořskou výšku. Cítím se být právoplatným občanem města Toluca.

Největší dosavadní překvapení

. Cestovat po městě (ale nakonec i mezi městy) 1 hodinu je asi tak jako u nás 10 či 15 minut.

· V Mexiku není 230 V ale pouze síť o 120 V. A to nemluvím o úplně jiných zásuvkách. Takže je nutné mít adaptér a redukci. Škoda, že jsem to nevěděl dřív. Prostě nejsem v Evropě.

Naštěstí mi Héctor jeden adaptér s redukcí půjčil.

· Menšími překvapeními jsou skutečnosti, že v bytech ani domech není topení a že Toluca patří mezi nejchladnější města v celém Mexiku. Nadmořská výška dělá své a ráno je „solidní kosa“.

Co příště ?

Příště bych Vás rád provedl po kampusu, samozřejmě včetně fotek, a přidám pár zajímavých informací o TEC de Monterrey a studiu v Mexiku. Pokud budete mít jakékoli dotazy, využijte možnosti přidat svůj komentář nebo mi napiště e-mail. Rád všem odpovím (pokud to bude v mých silách:-).

Držte mi palce, v pondělí začal semestr!

Adiós,

Miroslav, el checo 🙂

http://netdubacek.euweb.cz/view.php?cisloclanku=2006011101