0
0

Mauritius se pro mě stal ostrovem barev. Nachází se v Indickém oceánu a jeho rozloha je od severu k jihu 58 kilometrů a od východu na západ 47 kilometrů. Je součástí Mascarenského souostroví a kromě hlavního ostrova k němu patří několik dalších, z nichž největší je Rodrigues. A proč ostrov barev? Jelikož je ostrov sopečného původu, obehnán prstencem korálových útesů, předvádí moře všechny odstíny modré. Na pevnině se potom střídá celá škála zelené, kterou tu reprezentují rozlehlé třtinové plantáže a tropický les. A tam, kde není les, je půda barvy červené a hnědé. Na plážích, které obepínají ostrov a údajně měří tři sta třicet kilometrů, pak leží zářivě bílý písek, jejž velmi vhodně doplňují mělké laguny se šedozelenými skalnatými horami v pozadí. Ale i lidé tu tvoří pestrou směsici od Indů, Číňanů, kakaových kreolů, černých Afričanů až po spálené bělochy. To se promítá i do rozmanitosti kultur a náboženství, které jsou na ostrově zastoupeny. Vše provází vlídná shovívavost, snášenlivost a přátelský přístup.

Ostrov objevili již v desátém století Arabové, kteří ho však nechali bez povšimnutí. Z Evropanů se zde v roce 1505 vylodili Portugalci, ale i oni záhy, v roce 1598, odešli. Po dalších 40 let ostrov využívali Holanďané, jež snědli všechno, co se dalo, a pak v roce 1710 také odešli. 1715 přicházejí Francouzi, kteří tu sice chvíli vydrželi, ale nakonec ostrov opustili a v roce 1811 vládu přebírají Britové. Po nich tu zbyl levostranný provoz na silnicích, úřední jazyk, který je používán méně než francouzština a kreolština, a ovšem také celý byrokratický státní systém. Během staletí sem v různých vlnách lodě dopravovaly Evropany, ale také plantážní dělníky z Madagaskaru, Mosambiku, Indie a Číny. V roce 1968 získal ostrov nezávislost, ale stále je členem Britského společenství. V roce 1992 byla vyhlášena republika.

Své putování za kreolskou architekturou jsem započala v hlavním městě Port Louis. Je to velmi rušné obchodní centrum, kde žije kolem sto šedesáti tisíc obyvatel a denně sem míří každý pátý obyvatel ostrova, což má za následek, že je tu neskutečných půl milionu lidí a šílené zácpy. Město založil v roce 1735 francouzský guvernér Mahé de Labourdonnais, po němž zde zůstala nádherná radnice z roku 1738, která je nejstarší budovou na ostrově. Její terasy, vzdušné ochozy a řada sloupoví v typickém koloniálním stylu nelze přehlédnout. Zde se však používá označení kreolská architektura. Jen o kousek dál je Přírodovědecké a historické muzeum. A ovšem právě zde můžete spatřit maketu ptáka Doda, jenž byl údajně příbuzným holuba, který nemusel létat, protože na ostrově neměl přirozeného nepřítele. Byl „sežrán“ Holanďany v letech 1681 až 1690. Ale to už jsem odbočila od svého záměru představit vám kreolskou architekturu na ostrově.

Má první zastávka byla nedaleko Le Réduit u rezidence Eureka, která patřila francouzskému guvernérovi, a byla postavena kolem roku 1748. Je nutné hned na začátek uvést, že kreol je míšenec, přesně tak, jako je kreolská architektura směsicí různých stylových prvků, které využívá ve svůj vlastní prospěch. Její typické rozlehlé otevřené verandy, pravidelně rozdělené pouze štíhlými dřevěnými sloupy, mezi které jsou umístěna okna všech tvarů a velikostí, vždy obklopuje nádherná zeleň. Kromě hlavního domu zde najdete několik hospodářských stavení, domek pro služebnictvo a ovšem i kuchyni. V domě se nachází 110 dveří a poslední rodina, která tu žila, měla 14 dětí a 50 sluhů. Úctyhodné číslo! Vše obklopuje francouzská zahrada s překrásným výhledem a vy si připadáte jako v pohádce. Jen usednout do křesla a nechat se ukolébat jemným vánkem a sladkou vůní okolních květin.

Bylo to mé první setkání s touto architekturou, a já zatoužila vidět víc. A protože většina turistů na Mauriciu zrovna netouží po kreolské architektuře, bylo hledání složité. Kusé zmínky, jež mnohdy raději ani nezmiňovaly, kde jednotlivé domy hledat, nebyly ničím neobvyklým. Je to také dáno tím, že většina těchto domů je v soukromém vlastnictví, a i když jsou na ostrově všechny pláže veřejné, na soukromé pozemky to neplatí. I tak se mi podařilo přesvědčit kamarády, že musíme zajet k La Bourdonnais, který patří jedné ze sedmi rodin, které na ostrově vlastní dvacet devět nejdůležitějších cukrovarů. Guvernérskou rezidenci tady vystřídal podnikatelský um. Dům to byl skutečně překrásný, postavený mezi lety 1856 až 1858. Na rozdíl od Eureky byl dvouposchoďový, majestátnější a podstatně větší. Čelní verandy v prvním i druhém poschodí měly typická okna až na podlahu, povinně vybavená dřevěnými žaluziemi, jež dům chránily před úmorným horkem. Z boku domu pak byla veranda zasklena klenutými okny, aby snad asi tolik nefoukalo při večeři. Horší bylo, že vstupní brána byla neproniknutelně zavřená, a příjezdová cesta, lemovaná košatými platany, jejichž větve se do sebe v několika metrové výšce ležérně zaplétaly, nepřístupná. Přátelé zatoužili zvednout kotvy, když jsem zahlédla, že vedle na pozemcích se nachází starý cukrovar, jenž byl turistům přístupný. A tak jsem již sama, protože návštěva cukrovaru nikoho nezajímala, vyrazila na obhlídku. Zdali to byla paní domu, nevím, ale když jsem jí pochválila krásné orchideje a pestrobarevné keře buganvílií, kterých najdete na ostrově přes třicet druhů, měla jsem vyhráno. A tak jsem s povolením paní domu vyfotila ten krásný dům a ovšem i již zmiňovanou zahradu. Nadšeně jsem se vrátila zpět k přátelům, kteří mě stejně nadšeně přivítali, protože věděli, že do večera ode mě budou mít pokoj.

Posílena úspěchem jsem začala hledat další místo, ale moc se mi nedařilo. Naše cesta se v té době stočila do vnitrozemí, kde se nachází národní park Black River Gorges s hustě zalesněnou soutěskou Černé řeky a se zajímavými pohledy do vnitrozemí ostrova. Ale tím největším skvostem je určitě botanická zahrada v Pamplemousses, která byla založena již v roce 1770. Spatříte tu překrásnou viktorii královskou, jejíž listy jsou velké až dva metry a unesou váhu 45 kg. Zahrada skýtá klid a oddech od okolního světa, a i přesto, že je volně přístupná, nikdo vás tu rušit nebude. A pohled skrz sluncem prosvícený palmový list vám ukáže úplně jinou perspektivu života. Jaké to bylo ale překvapení, když jsem na konci zahrady spatřila správní budovu, jež byla překrásnou ukázkou kreolské architektury. Jednalo se o jednodušší dům, na poschodí, a s elegantní bílo zelenou výzdobou, která se pravidelně střídala na okenicích a zdech domu.

Povzbuzena tímto dalším úlovkem jsem se rozhodla odjet do vnitrozemí ostrova hledat další rezidenci. Na Mauriciu je velmi hustá síť veřejné dopravy, která vám umožní dostat se kamkoliv na ostrově. A tak jsem časně ráno vyrazila na zastávku autobusu, abych hned záhy zjistila, že musím na opačnou stranu silnice, pokud chci jet správným směrem. Ten levostranný způsob dopravy je trochu matoucí, ale zvyknete si. Od pana domácího jsem věděla, že v Pamplemousses musím přestoupit směrem na Grande Rosalie, abych pak už klidně zamířila ke svému cíli, rezidenci francouzského guvernéra René Magona, která byla postavena mezi lety 1743 až 1759. Zmínku o ní jsem nalezla v jedné jediné větě v průvodci o 700 stranách, a tak úspěch byl trochu nejistý. Během cesty jsem se párkrát zapovídala s místními, pro které bylo nezvyklé, že nějaký turista vyráží od slunných pláží do třtinových polí, a ještě s utkvělou představou, že tam najde nějaký starý dům. Ale k něčemu to bylo dobré. Pan průvodčí totiž neustále dumal, kam že to vlastně jedu, a s místními o tom diskutoval. Asi po hodině cesty mě najednou vystrčil ven z autobusu a já v té rychlosti stačila jen postřehnout, že hledaný dům leží na okraji vesnice, která se právě objevila. A tak jsem se ocitla uprostřed několika domů, kde jediným živým tvorem byla smečka toulavých psů a prodavač v koloniálu. Tomu jsem opět přednesla svůj požadavek a dočkala se jen velkého pokrčení rameny.

Sluníčko už bylo velmi vysoko, oblohu jen sem tam brázdil zapomenutý obláček, a horko bylo nesnesitelné. A protože jsem nenacházela nikoho dalšího, koho bych se mohla zeptat na cestu, rozhodla jsem si prohlídnout alespoň okolí vesnice. Hned za ní se nacházely trosky starého cukrovaru a po obou stranách silnice se rozprostíraly nekonečné plantáže cukrové třtiny, která měla zářivě svěží zelenou barvu. V dálce pak byly vidět vysoké hory se svými špičatými vrcholky, kolem kterých se stahovaly mraky. Se zájmem jsem zabočila do třtinového pole a výška okolních rostlin mě skoro dvakrát převyšovala. Najednou jsem však skrz hustý stromový porost zahlédla nádherný dům. Villebaque! Zamířila jsem tedy k němu, ale v tom okamžiku jsem potkala postaršího muže, ze kterého se vyklubal hlídač v domě. Dovedl mě až k hlavní bráně, vedoucí na pozemek rezidence, a opět mi zopakoval, že je to soukromý pozemek. Ale když jsem nahodila svůj smutný výraz a slíbila, že udělám jen fotku a půjdu, mávl rukou a spolu jsme vyrazili vpřed. Dům měl nezvykle plné stěny a špičaté střechy na bocích domu. Skoro to připomínalo věžičky, ale opět tu byla krásná veranda, tentokrát trochu menší než obvykle, zato se schodištěm! A ještě tu byla socha jelena, kterého jsem dle slov hlídače, nesměla opomenout vyfotit. Když jsem pak po chvilce již sama, spokojená, pochodovala po silnici, a větve vysokých stromů mi skýtaly alespoň trochu stínu, bylo mi naprosto jedno, že netuším, kde je další zastávka autobusu.

Chápu vaše jisté zklamání nad tím, že jsem se ani slovem nezmínila o idylickém koupání, potápění se ke korálovým útesům, jež jsou místy v dosahu samotného pobřeží, či o smaragdových lagunách a romantických procházkách. Ale o tom si přečtete v každém průvodci, který se vám dostane do ruky. Je přeci nutné objevovat i něco jiného, tak hurá do toho!

http://cestovni-denik.webnode.cz/mauritius/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .