Maroko 2010 - 2.týden

25.9.2010 Sobota

Tinenghir – Rissaní

Vstávali jsme v 7, protože jsme včera dostali informaci, že do Erfoudu jedou ráno 2 autobusy – CTM a jeden soukromé společnosti. Vyrážím tedy do města pro jízdenku od CTM, ale zjišťuji, že nejede. Tak zjišťuji na improvizované neoznačené zastávce u benzinky u nějakých chlápků, že jiný bus jede v 8:30. Kupuju tedy jízdenky po 30 dh, za 2 zavazadla si zřízenec říká o dalších 20 dh se slovy „ten – ten“, z čehož mně nejdříve nedocházelo, co po mně chce. Z autobusu, který přijel, se nám málem zježily vlasy. Vypadal, že se každou chvíli rozpadne. I sedadlo, na kterém by se dalo sedět jsme hledali celkem dlouho. Za nás si pak sedla nějaká chrmlající postarší žena, ale jinak jsme byli některým ukradení a někteří pokukovali.

Samotná cesta probíhala tak, že se zastavovalo každou chvíli podle toho, jak kdo potřeboval nastoupit nebo vystoupit. Když chtěl někdo vystoupit, tak jen zatleskal a něco křikl. Samotný autobus ovládali 3 muži – řidič, prodavač jízdenek a vyndavač zavazadel kombinovaný s otvíračem dveří (dveře se tu rozhodně neotevíraly tlačítkem od řidiče). Když nějaký cestující dojedl, tak prostě vyhodil igelitový sáček z okna. BTW Ekologický Evropan to má v Maroku vůbec těžké – něco jako odpadkové koše tady moc nejsou vidět, zvlášť v medině, kde jsou občas nějaké kupky s odpadky, ale stalo se mně, že mně nějaký Maročan vrátil kelímek od jogurtu, který jsem vyhodil na kupu smetí – asi to byla jeho kupka. Tak jsem se potom raději vždycky ptal, jestli tam můžu něco vyhodit. Často jsme ale odpadky nosili i půl dne, než jsme se jich zbavili.

Cesta tedy trvala přes 4h, zajímavý byl ale i její průběh pro nás: Jediná běloška, která s námi nastoupila se svým černošským manželem, za námi při první pauze přišli, že jeho rodina má v Merzouze (ve vesnici na okraji pouště) kasbah – ubytovnu, ze kterého dělají projížďky na velbloudech do pouště a nabízel nám, že by nám udělal cenu, kdybychom využili jeho služeb. Nám se to zrovna hodilo – původně jsme sice uvažovali o nějaké levnější variantě jen 2 hodin projížďky do pouště a návrat, ale nabídli nám výlet i s přespáním v poušti za 600 dh na osobu. Věděli jsme ale, že je před námi ještě dlouhá cesta, tak jsme dělali, že to je hodně peněz, že jsme studenti a že jsme chtěli něco jednoduššího a pořád že asi teda spíš ne. Takto jsme je nechali vycukat (čas od času Maročan přišel a nabídl nižší cenu) až na 400 dh na jednoho – víc už by se nenechali. Mezitím ještě byla aférka, protože tomuto velbloudistovi (jmenoval se Abdullah a jeho žena – belgičanka si nechala říkat Fifi – dost střelená ženská, která prý 20 let sloužila v armádě), tak tomuto Abdulláhovi ukradli během cesty batůžek. Možná proto, že si ho dal na sedadlo 5 řad před sedadlo, na kterém seděl. Nakonec to ale vzal celkem sportovně – prý se stávají horší věci. No ale nakonec jsme byli rádi, že se nás ujali, protože v Erfúdu (do kterého směřoval náš autobus) nás z busu vysadili hned někde na začátku města, odkud vyjížděly minibusy do Ríssání (batoh jsme museli neochotně nechat nepřipevněný na střeše, ale jinak nám jako turistům udělali místo na sezení) a tam nás vzali na tažín z nějaké zvláštní zeleniny, kterou jsem do té doby neviděl – nejvíc se to podobalo malé paprice, zevnitř bych to zas tipoval na okurku. Bylo to ale asi v poušti obvyklé, potom jsme toho viděli spoustu na trhu.

Za tažín jsem platil 15 dh, což je méně než poloviční cena oproti turistické. Lída raději ještě jen ochutnala. Potom nám poradili, že si máme místo lahví vod kupovat 5tilitrové barely za 9-10 dh, což dokáže něco ušetřit (1,5l láhev stála cca 5 dh), když se pak voda rozlije do lahví. Následně nás odvedli k minibusu jeho bratra, stojícího u obchodu s potravinami dalšího jeho bratra. První bratr se živil tím, že ráno přijel k obchodu, seděl tam do 14:30, během čehož přijímal objednávky od spřátelených kasbahů v poušti a pak je rozvezl. Tady jsme ještě nějakou dobu čekali a sledovali místní lenivý život. Vyjížděli jsme tedy z Ríssání v autě plném jídla a ještě se stavovali pro plynové bomby a kdovíco po cestě. Naše kasba byla samozřejmě poslední, takže jsme strávili 2 hodiny rozvážením po poušti, ale ne, že by to bylo nezajímavé.

Před pátou jsme dorazili do kasbahu (fakt nevím, jak jinak bychom se tam do pouště dostali) a postupně jsme začali objevovat další turisty. Schválně nás, potvory, nechávali oddělené a pak za námi přišel šéf kasbahu, že nemáme s ostatními mluvit o ceně, protože ostatní platili 600 dh. Tak jsem se cítil jako zkušený vyjednavač.

Dostali jsme čaj a ještě jsme povídali s Abduláhem a ukecanou Fifi, které už jsme měli po celém dnu plné kecky. Šéf kasbahu byl dost protivný: zvedal se vítr a my neměli šátky, tak nás na nich pěkně natáhl a ještě se tvářil jak prdel. Jak jsme zjistili další den, tak se dají koupit za 10 dh, po nás chtěl 150 za dva. Co naplat, naše blbost, že jsme si je nepořídili dříve a protože zrovna dost foukalo, tak jsme to bez nich nechtěli riskovat. Aspoň, že jsem si prý vybral pravý tuaregovský.

Před výjezdem jsme trochu zevlovali, než se ostatní připraví a fotili se s velbloudy a nezávazně konverzovali s jejich údržbáři a průvodci. Kolem 17:30 jsme vyrazili – 14 turistů (my 2, marocký pár, další 2 Maročané, Dán, Holanďan a 6 Španělek) a 2 průvodci, z toho jeden pravý Tuareg z kmene Gauwí – úplně černoch jako bota. Nasedání na velbloudy bylo bez problémů, při jejich zvedání má člověk napřed pocit, že se vyklopí dozadu, pak dopředu a zase dozadu, ale stačí se pořádně držet. Po půlhodině jízdy člověka začne bolet zadek – doporučuje se proto sedět víc vzadu. Šli jsme odhadem 1,5 h do pouště po největší duně na světě – Erg Chebbi, než jsme dorazili do skromného kempu se stany pro každého. Lehli jsme si na připravené koberce a dostali čaj, ale na jídlo jsme čekali snad hodinu a půl. Tento čas jsme trávili konverzací s Dánem a Holanďanem, převážně o cestování apod. Na jidlo byl tažín se zeleninou a kuřetem, po něm ještě nakrájený meloun. Jedli jsme všichni ze dvou velkých talířů, Maročané rukama, ostatní více méně příborem.

Po večeři se tam někde objevili další 2 kluci a společně zpívali a bubnovali na bonga, čehož už asi měli za celou sezónu dost, tak se začali věnovat spíš Španělkám. Podle ustavičného „perké“ tipuju, že jim dávali nějaké ohromě vtipné hádanky. Říká se, že na poušti bývá nejpěknější pohled na hvězdy, které jsou jakoby skoro na dosah. My jsme měli nejdříve zataženo, ale později bylo vidět hvězdy, i když kvůli oslňujícímu měsíci skoro v úplňku jich nebylo vidět tolik. Před spaním jsme ještě vylezli na jednu z větších dun a koukali na měsícem osvětlenou poušť. Místo stanu jsme dali přednost spánku na koberci pod širým nebem, což bylo super.

26.9.2010 Neděle

Merzouga – Ríssání

Ráno nás vzbudily nějaké zvláštní zvuky, po delším zkoumání jsme zjistili, že se dva velbloudi drbou krkem o dřevěnou kostru stanu. Vstali jsme tedy v cca 6 h a šli šplhat na nejvyšší dunu v okolí, ze které byl parádní výhled a odebrali jsme vzorek saharského písku na památku. Průvodci mezitím sháněli velbloudy, kteří se jim trochu porozutekli po okolí, přestože měli vždy svázanou jednu přední nohu – kotník ke stehni. Asi po hodině byli připravení velbloudi, tak jsme vyrazili na cestu zpět. Zadek bolel víc než včera, ale dalo se to snést. Protože občas prosvitlo slunko, tak jsem vyfotil i stíny velbloudů – profláklý to kýč.

Po příchodu zpět do kasby Lahmada už jsme měli nachystanou klasickou snídani: placka s máslem a džemem, čaj a olivy. Dali jsme si rychlou sprchu, protože písek jsme měli skoro všude a už nás začali ládovat do džípu spolu s polovinou ostatních za srdceryvného loučení a rozdávání vizitek, které máme dát kamarádům, chystajícím se do Maroka. Cesta džípem, po většinu cesty po kamenité poušti, trvala necelou hodinu až po vysazení v Ríssání a tím nám začala nejtěžší část naší dovolené – úkol proflákat 10 hodin ve vesnické díře v poušti. Jezdí odtud totiž jen 2 noční autobusy, oba ve 20h – jeden do Marakéše a druhý do Fésu, přičemž ten druhý jsme potřebovali.

Takže po desáté jsme se ocitli v Ríssání, vedro snad ke čtyřicítce, všude poušť a nic k dělání. Den předem jsme se domluvili v autobusové kanceláři CTM, že si v ní můžeme nechat velké batohy, takže jsme tam aspoň mohli pobíhat bez nich. Částečné štěstí jsme měli v tom, že byla neděle, takže se konal súk (trh) a 2 hoďky jsme tedy zabili na něm, aniž bychom si něco z těch šuntů typu Vietnam koupili. Na oběd jsme si dali berberskou pizzu, která má těsto i seshora a uvnitř maso a nějakou zeleninu, u místního specialisty. Sice jsem za 40 dh očekával celou pizzu a ne jen čtvrtinu, ale aspoň nám dal slevu na 30 dh. Po obědě jsme strávili hodinu na internetu v neuvěřitelně špinavé místnosti internetové kavárny se zaprášenými rozkuchanými počítači, kde jsme museli používat mobilní verze webových stránek, abychom tam nestrávili mládí. Dozvěděli jsme se, že se nic neděje jako obvykle a že v ČR je 12°C, což nám přišlo super.

Zbytek dne jsme proseděli na čajích v kavárně u pobočky CTM, kde nám nechali velké bágly. Aspoň jsme vypozorovali, že Maročani vlastnící restaurace hrozně rádi přeskládávají stoly a židle. Zpestřením už byl snad jen nákup večeře – placky, sýr (Veselá kráva, kterou tady rozhodně neskladují v lednici), a šli jsme se najíst do jakéhosi parčíku. Začali nás otravovat nějací malí kluci, kteří chtěli sýr, ale bylo jich moc, takže by nám nic nezbylo a nic jsme jim nedali. Ve skupině ale začali být dost agresivní, stoupli si kolem nás a začali po nás něco házet, tak jsme museli večeři předčasně ukončit a vrátit se do naší kavárny. No vyliskejte v poušti nějakýho caparta…

Po setmění přišla ještě nějaká turistka, ale moc se s náma nebavila. Ve 20 h jsme konečně nasedli do autobusu plného arabů, částečně asi studentů a unavení nicneděláním jsme brzo usnuli. Jen jsme ještě zaregistrovali, že se celkem často stavělo a při delší zastávce v horách byla celkem zima, ale ani jsme nevystupovali.

27.9.2010 Pondělí

Fés

Na nádraží do Fésu jsme dorazili ve 4:45 a počkali jsme na něm do 6 h do svítání (za studování průvodce a psaní deníku), kdy jsme přejeli taxíkem (12 dh – kupodivu tady znají taxametry) na hlavní Féské nádraží autobusů, kousek od části medíny, kde jsme si vyhlídli hotel v průvodci a nechali tam bágly v úschovně – po 3 dh.

Kousek od nádraží už je brána do mediny a mohli jsme tak brzo ráno procházet ještě skoro opuštěné staré město bez nadháněčů. Možná proto, že jsme do medíny přišli ještě před otevřením, zdála se mně celkem přehledná, se dvěma hlavními ulicemi, přestože Lonely planet varoval před ztracením a nadháněči. Súk s hennou byl ještě zavřený, takže jsme ho museli obejít, čímž jsme trochu zabloudili z cesty doporučené průvodcem. Narazili jsme i na mešitu s medresou apod., ale koželužny, jimiž je Fés proslavený jsme nenašli, tak jsme se nechali vést týpkem se sluňákama, koženou bundou a kšiltovkou s nápisem “Italy”, který nám je prý ukáže a že není guide a že jeho služby nic nestojí. Dokonce nám ukazoval nějaký odznak, že je z turistické policie, tak jsme se nechali vést. Dorazili jsme do prodejny kožených výrobků, odkud byl na koželužny výhled a borec že ať se podíváme jak budeme chtít, jen ať potom dáme provozovateli obchodu 150 dh za výhled. Tak jsme mu řekli, ať na to zapomene a začalo dohadování o ceně, které skončilo domluvou, že prodavači dáme něco málo, nebo u nich něco koupíme. K nákupu nedošlo, jediná kabelka, která se Lídě líbila stála 800 dh místo 150, které za ni byla ochotná dát. Po cestě z obchodu za námi šel prodavač, který tam byl jako první a dohadoval se s naším nadháněčem o kolik nás zkásnou, a řekl si o pade, ale dal jsem mu dvacku. Spíš to ale zkoušel a kdybych mu nic nedal, tak by to taky prošlo. Je ale fakt, že nám k tomu něco řekl, tak si to i trochu zasloužil.

No, pracovat v koželužnách bych nechtěl: dělníci tu stojí skoro po pás nahýma nohama ve zděných kádích plných barviv typu holubí trus, indigo apod. Laicky řečeno vešlapávají barvivo do kůží, pak je vyndají z kádě a roprostřou na slunce na střechy okolních domků. Prý je dobře placená práce, ale asi ne moc zdravá a člověk pak hraje všemi barvami.

Pak jsme ještě zašli do čtvrti, ve které se kůže dobarvují, a kde jsme si k částečnému obědu na jednom z mála náměstíček v medině za řekou dali bramborovou placku (prodavač tvrdil, že má být sladká, ale nebyla – prostě neuměl anglicky jako obvykle) a sladkost “fátiminy prsty” v trojúhelníkové podobě – listové těsto s medem, ale hodně tučné a sladké – smažené v oleji.

Kolem 12 h (kdy už by měli být hosté hotelů odubytovaní) jsme šli hledat k bráně u nádraží hotely, protože tam měly být levnější. To sice byly, ale pod úrovní, kterou bychom snesli, takže jsme nakonec sehnali penzion Bathi kousek za dražším hotelem Bathi, a to za 180 dh velký pokoj se sprchou a záchodem v jednom na pokoji a třema okny (jak jsme později zjistili, jedním nezaskleným, ale to nevadilo). Cena byla vč. snídaně a po mimosezónní slevě od příjemného majitele, který se o hotel staral s dcerou.

Naštěstí ve Fésu je už celkem přijatelná teplota kolem 25°C. Novou medinou kolem paláce, který se z jedné strany nesmí fotit (voják s policajtem na mě významě gestikulovali), jsme chtěli zajít i do ville nouvelle – nového města, abychom ji viděli aspoň v jednom městě, ale nic zajímavého, kromě evropského stylu a Mekáče, jsme tam nenašli. Jen nás tam přepadl hlad, tak jsme si dali v jedné z restaurací pozdní oběd – kuskus na půl za 60 dh. Přinesli nám ho spoustu – dohromady jsme zvládli jen půl porce. Na talíři byl samotný kuskus a v další míse vařená zelenina (okurek, zelí, mrkev, dýně) a kus masa ve vývaru – vše moc dobré vč. oliv jako předkrm.

Dobrouzdali jsme se zpátky k hotelu přes nádraží pro velké batohy (tentokrát nám to tam připadalo dost divoké, byly tam 2 minibusy policajtů), kde jsme koupili taky jízdenky na další den do Meknésu a ještě vyrazili pro večeři – placku se sýrem, banán, meloun a barel s pitím, já navíc výborný zákusek. Na hotelu Lída něco vyprala, a zbytek klasicky: večeře, plánování a dopisování deníku.

28.9.2010

Fés – Meknés

Protože jsme už včera naznali, že Fésu máme dost (vše co jsme chtěli, jsme měli víceméně prohlédnuté a nadháněči byli celkem nepříjemní), pořídili jsme si jízdenku do Meknésu už na 10:30 – naštěstí z autobusového nádraží CTM, které je na rozdíl od zdejšího hlavního vždy čisté a bezpečné.

Vstali jsme v 7, sbalili se a že půjdem na snídani, která byla v ceně. Ta ale ještě nebyla hotová, tak jsme ještě jednou prošli okruh v medíně – napodruhé už úplně bez mapy, což trvalo cca hodinku a v 9 jsme přišli na snídani na terase (bageta, máslo, džem, džus a káva). Slečna se snídaní nás trochu potrápila, protože jsme spěchali na autobus a nechala nás čekat půl hodiny. Naházeli jsme tedy snídani do sebe, lapli zavazadla a šli na stanoviště taxíků, kde obvykle čekají 4, ale tentokrát samozřejmě žádný. Našli jsme ho ale rychle a podle taxametru za 11 dh nás odvezl na nádraží CTM. Cesta do nedalekého Meknésu (po Marakéši a Fésu třetího ze čtyř tzv. “královských měst”, která kdysi byla sídli panovníků a tedy i hlavními městy Maroka) trvala cca hodinu, kdy jsem psal deník a Lída plánovala.

V Meknésu jsme na nádru pozjišťovali spoje na další dny a koupili jízdenku do Al Džadídy přes Casablancu – celkem za 260 dh za oba. Pak jsme po delší době chytli taxíka (tady světle modrého) s úplně nervním taxikářem, který na nás gestikuloval, ať rychle nastoupíme – stáli jsme na autobusové zastávce a celou cestu nesmyslně předjížděl v kolonách a neustále troubil, i když před ním prostě jen stála kolona aut. V cílové destinaci zas že máme rychle zaplatit a honem vystupovat. Vystoupili jsme před v průvodci vyhlídnutém hotelu Regina, který se mně ale nezdál – byl moc temný a samý Maročan, s výhledem na binec, tak jsem nechal Lídu u báglů a šel rekognoskovat další možnosti ubytování. Objevil jsem pěkný klidný hotýlek Maroc, s velkými pokoji, i když za celkem vysokých 180 dh na noc, a to ještě po velkém smlouvání. Ale co, když jsme tady na 2 noci, tak se vyplatí něco lepšího…

Hned jsme vyrazili na oběd na zahrádku restauračky přímo pře hotelem, kde to vonělo smaženými rybami. Dali jsme si viande haches (sekaná ve tvaru párečků) a Lída viande dikton (krůtí párečky) a navrch sardinky. K tomu nám dali výborný chleba a ostrou kečupovou máčku. Sardinky, kterými je Meknés známý ale byly moc tučné, což mně neudělalo dobře na žaludek a museli jsme to vzít ještě přes hotel s hodinovou pauzou. Jinak bylo jídlo moc dobré – stoly byly také obsazeny místními, což je neomylné vodítko při hledání dobrého a levného jídla.

Kolem největší brány v Maroku ze sloupů z Volubilisu jsme prošli do královských sýpek na skladování obilí s obrovskými podzemními prostorami (prohlídka 10 dh). Samotní Maročané tvrdí, že to bylo starověké vězení pro křesťany, ale prý bylo dokázáno, že to není pravda. U vstupu se vás ale stejně zeptají, jestli chcete jít do vězení. Za další bránou už jsme našli mauzoleum Muláje Idríse Ismaila, které je nádherně zdobené, s fontánkami a smí se do něj jen bez bot (zdarma).

Pak už jsme se přes hlavní náměstí vrátili bloudit do medíny, zajímavé súkem niťařů, který jsme předtím nikde neviděli. Je zajímavé vidět muže vyšívat, sedět u kolovratu, nebo prodávat v obchůdcích plných špalků různobarevných nití. V medíně jsme se ztráceli a zase nacházeli, mapa nepomáhala. Tak jsme se ocitli až na druhé straně u hřbitova, zpátky už jsme trefili bez problémů. Vrátili jsme se na hlavní náměstí, které atmosférou připomíní Marakéšské Džema el Fna s hudebníky, lékárníky apod. Tam bylo moc příjemně – sedli jsme si na kraji náměstí na čaj a pozorovali, částečně četli průvodce. Ještě jsme obešli některé muzikanty a zamířili do súku specializovaného na sladkosti, kterými je Meknés taky proslaven. Koupili jsme si čtvrtkilovou krabičku různých druhů sladkostí na ochutnání a po cestě na hotel jsem si dal ještě palačinku s medem.

Na hotelu jsme trochu prali, plánovali, koukli se na půlku Wall-Eho na mobilu a dlouho jsem dopisoval deníkové resty. Zatím tedy Meknés velmi příjemný, skoro bez nepříjemných naháněčů.

29.9.2010 Středa

Meknés

Tentokrát jsme vstávali v 7, abychom vyrazili ještě dokud nebude tak teplo. Po cestě jsme se zastavili pro placky s medem a sýrem ke snídani (nějaký Maročan před námi si dával i kombinaci med+sýr, ale na tu jsme neměli odvahu) a vyrazili směrem k sýpkám Heri es Souani a jezeru Agdal Basin. Protože se přece nebudeme držet cesty popsané v průvodci, tak jsme „zkratkou“ trošku bloudili, ale našli jsme hradby, kolem nichž jsme se dostali až k sýpkám, a to ještě před devátou (kdy se otevíralo), tak jsme omrkli „jezero“. Na tom ale není nic k vidění, snad až na to, že tolik vody pohromadě není v Africe moc běžné. Jezero je teď ale obbetonované, dříve sloužilo jako zásobárna vody pro chlazení sýpek. Do těch jsme vešli hned v 9 (vstup za 10 dh) a jsou známé tím, že se v nich točily některé filmy, např. Poslední vykoupení Ježíše Krista. Jsou ale spíše zvětšeninou sýpek v centru města.

Dvoukilometrovou cestou mezi hradbami kolem paláce a golfového hřiště (obojí nepřístupné a ani není vidět), jsme se vrátili do centra a odpočinuli si na terase s výhledem na náměstí Place el-Hedim s čajem sice za 15 dh, ale hlavně se záchodem.

Ještě jsme v medíně navštívili Medresu (školu koránu) Bu Inania, která má krásně vyřezávané stěny, stropy a vůbec kde co (klasicky bez popisků a vnitřního vybavení) a oproti Marakéšské mederse je zde vstup jen za 10 dh. Navíc se zde dá vyjít i na střechu s výhledem na minaret vedlejší mešity.

To už jsme ale dostávali hlad, takže jsme odolali nabídkám nadháněčů z hlavního náměstí a přešli k hotelu, kde jsou 2 dobré a levnější restaurace, do které chodí hodně Maročané – v jedné jsme byli včera, do druhé jsme zavítali dnes: dali jsme si míchaný salát varieé (marocký rajčatový salát, brambory s bylinkama a rýží) a hvězí špíz (brochette) s kolou. Potom jsme zašli do cukrárny naproti pro zákusek a koupili žlutý meloun na večeři. S nákupem jsme zašli na hodinovou pauzu na hotel.

Odpoledne jsme měli v plánu muzeum Dar Jamai u náměstí, které sice neuvádělo anglické popisky, jak sliboval průvodce, ale i podle zápisů v knize návštěv je to snad nejpěknější muzeum v Maroku. Sídlí v nádherném paláci, i s ukázkami interiérů a zahradou. Vstup opět po 10 dh.

Tím náš program v Meknésu skončil, tak jsme se šli ještě projít medinou, kde jsme se opět úspěšně ztratili, ale koupil jsem si výborný čokoládový zákusek, který jsem si už dříve vyhlídnul. Pak už jen čaj na náměstí, čímž jsme se v sladkostmi proslaveném Meknésu úplně přesladili a šli jsme na hotel večeřet ještě teplou bagetu přímo z pekárny s veselou krávou a žlutý meloun. Ještě jsme se na mobilu dodívali na Wall-E-ho a po setmění ještě na chvíli vyrazili na náměstí, kde byl ale jen trápič hadů a kapela, kterou jsme chvíli poslouchali. Tím taky skončil náš sladký, odpočinkový den v Miknásu. Zajímavé bylo, že jsme tady nepotkali tolik turistů jako v jiných městech, přestože je Miknás příjemné město, ve kterém je toho dost co vidět. Pro mně to bylo, společně s Marakkéší a později Rabatem, nejoblíbenější marocké město.

30.9.2010 Čtvrtek

Meknés – přes Casu – Al Jadida

Vstali jsme v 7:30, sbalili se a já vyrazil na nákup snídaně (placka se sýrem, jogurty), vody, sýra a pečiva na cestu, protože nás čekal čtyřhodinový přejezd do Casablanky (zkráceně Casa) a hned přestup na dvouhodinovku do Al Jadidy. Tam budeme muset strávit dvě noci, protože na zpáteční cestě chceme vidět mešitu v Case, ale ta je v pátek zavřená a jinak jsme to vzhledem k autobusům nedokázali přešpekulovat.

V 9:15 tedy vyrážíme z hotelu, bereme si taxi (v Meknésu opět s taxametry, 8 dh) a v 10:15 vyrážíme z nádraží CTM směr Casablanca. Po cestě ještě zastavujeme v Rabatu, kde si všimneme, že řidič přenáší naše zavazadla do jiného autobusu a říká nám něco francouzsky, tak se domýšlíme, že pojedeme jiným busem dál. V Casablance máme půl hodiny na přestup do busu směr Al Jadida (čti al džadýda), kam už jsme si dřív koupili jízdenky. Po dvou hodinách dorážíme v 17h, a protože jsme se na nádraží v Case dozvěděli, že zdejší velká mešita Hassana II má otevřeno i v pátek, tak upravujeme plán a chceme z Al Jadidy pláchnout hned další den ráno.

Protože už je celkem pozdě, tak necháváme batohy v úschovně na autobusáku (chtějí 10 dh za bágl, nenažranci), a chceme to vzít přes informace, kde už mají zavřeno, do Cité Portugaisé – starého opevnění, zbudovaného Portugalci, kde se nachází hlavní předmět našeho zájmu – podzemní cisterna na vodu. Podle fotek jsem očekával cisternu, jako je v Istanbulu, tak jsem byl lehce zklamán, ale zajímavé to bylo (vstup 10 dh). U paní prodávající vstupenky a hlídače jsme si potvrdili, že mešita v Case je oproti dřívějšku opravdu otevřená i v pátek.

U východu se kolem nás prohnal dav Poláků z autobusového zájezdu, tak jsme ho následovali na vyhlídku na hradbách, kde byly krásně vidět vlny na moři – pěkné místo, snad jen kdyby nefoukal vítr, který vháněl písek do očí.

Potom jsme to vzali druhou ulicí k hotelu De la Plage, který jsme si vyhlídli v průvodci a ve kterém zdražili (150 dh a přestože byl hotel prázdný, tak vůbec nechtěl kluk na recepci smlouvat – použil pěkné francouzské sousloví „prix fix“ – jako fixní ceny), ale už se nám po tmě nechtělo nic hledat, protože tady prý ubytování není nic moc. Došli jsme tedy na nádraží pro batohy a ubytovali se. Hned jsme však vyrazili utišit hlad – na Place Hassan V. jsme v levé uličce našli rychlé občerstvení s grilovanými kuřaty, které jsme chtěli ochutnat, protože je tady matlají nějakou žlutou marinádou. Dali jsme si tedy na půl salát a čtvrt kuřete, přičemž obojího byla strašná spousta s oblohou a ještě chlebem. Kuře nám přinesli s čočkou a kuřecím vývarem, rýží a hranolky. Ani jsme to nedojedli a to jsme původně přemýšleli o půlce kuřete.

Z restaurace jsme volným krokem došli rušnou večerní ulicí s prodejci všeho možného zase k portugalskému městu, ve kterém se nic nědělo, zato kolem se to jen hemžilo lidmi. Ochutnali jsme ještě 2 malé zákusky, jeden z nich z listového těsta s ořechovo-mandlovou náplní, který byl tak dobrý, že jsem musel přikoupit další tři na následující den. Pak už jsme se po pobřeží kolem pláže vrátili do hotelu.

1.10.2010 Pátek

Al Jadida – Casablanca – Rabat

Protože nám jel autobus v 8:30, tak jsme vstali brzo. Před autobusákem jsme ještě měli chvíli čas, tak jsme shodili bágly a dali si výbornou teplou bramborovou placku se sýrem a čaj. Do Casablancy jsme dorazili v 10:30 a navzdory v průvodci uvedené informaci, že na nádru CTM je úložna zavazadel, se tam žádná nevyskytovala. Domluvili jsme se ale s pánem u výdeje zavazadel, že nám tam zavazadla nechá a my si je vyzvednem později (Jako snad na jediném nádraží CTM se tady bágly nedostávají zpět hned u autobusu, ale zřízenec je přepraví k přepážce výdeje. To je sice bezpečnější, ale zdlouhavější).

Taxíka jsme našli po chvilce čekání – za 13 dh k mešitě Hassana II. Myslím ale, že nás trochu ošulil a zapnul noční sazbu. V 10:50 jsme ale vystoupili u mešity zahalené v mlze (nebo smogu?) a rychle hledali vchod, protože prohlídky bývají v 11h a pak až ve 14h. U vchodu jsme se ale dozvěděli, že v pátek, který je pro muslimy hlavním modlícím dnem jsou prohlídky jen v 9 a 14h. Ještě jsme chvíli litovali, že dnes máme smůlu na smog a z fotek nic nebude a šli jsme do města. Potvrdilo se, co jsme o Case slyšeli – tedy že kromě mešity tu není nic moc k vidění. Medina je škaredá a šli jsme se tak tedy projít jen k odsvěcenému bílému chrámu Sacre Coure. U toho jsme pořídili placku a jogurty na oběd a nechali se dovézt zpátky k mešitě taxálem. Na taxametru měl necelých 8, ale se slovy, že k mešitě je to za 10 OK, mně nechtěl vrátit 2 dirháče.

U mešity jsme poobědvali za šumu moře a vln a protože kolem půl druhé skončila hlavní modlitba týdne, byli jsme svědky exodu hrozné spousty lidí z mešity – celkem jsme věrili, že se jich tam vejde 25tis. uváděné kapacity. Ve 14 h si nás u vchodu rozdělili podle jazyka výkladu (konečně angličtina!!), tedy po zaplacení nekřesťanských (ale islámských asi ano) 120 dh za vstup na osobu (= cca 300 Kč/os.).

Vstupného jsme ale nakonec nelitovali – přednáška byla velmi poučná. Během hodiny jsme prošli hlavní modlitebnou, umývárnou a hammámem s lázněmi. Mešita byla postavená za 6 let (dokončena 1993) z veřejné sbírky ve výši 600 mil. $ a její vnitřní prostory jsou impozantní, protože je to po Mecce a Medině třetí největší sakrální stavba světa. Má taky nejvyšší minaret na světě (210 m). Hammám s mešitou nesouvisí – nemá náboženský, ale společenský význam. Ještě nezačal být používán, tak jím může vést prohlídka, ale prý se (ne poprvé) říká, že příští rok se lázně zprovozní. Až na dvě výjimky je všechen stavební materiál z Maroka, při prohlídce hlavního prostoru se chodí bosky a zajímavé je i šikovné ukrytí 360ti reproduktorů. Součástí prohlídky je i vysvětlení procesu mytí, které se nemusí uskutečnit v mešitě, ale může se “vyřídit” už doma. Na rozdíl od Turecka je toto jediná mešita v Maroku, přístupná nemuslimům.

Po prohlídce a pár fotkách mešity bez mlhy jsme před mešitou našli 3 taxíky, které asi čekaly na turisty, protože taxikáři nechtěli použít taxametr a mé nabídce na odvoz na nádraží CTM za 10dh se vysmáli. Tak jsme kousek popošli a zastavili červený taxík s taxametrem, který nás za 10 dh bez okolků na nádraží odvezl. Na něm jsme chytli autobus do Rabatu v 16h, tedy za půl hodiny, vyzvedli zavazadla, registrovali zavazadla na novou cestu a ještě jsme stihli čaj v nádražní čekárně.

Do Rabatu jsme přijeli kolem 17:30, tedy akorát na nalezení hotelu ještě za světla. Přes silnici jsme stopli taxík, který zrovna někoho vysazoval a nechali se zavézt k bráně mediny Bab el Hab u hotelu Mamounia, který jsme si zase vyhlídli v průvodci. Nádraží je dost daleko od centra, ale stejně si myslím, že nás řidič ošulil, protože na taxametru z desítky přecvakla dvacítka, takže po nás chtěl 25 dh. Chvíli jsem se s ním hádal, ale to jde těžko bez francouzštiny. Mamounii jsme našli hned – poznámka o škaredém vzhledu vchodu v průvodci stále platí, ale jinak to jde – dostali jsme pokoj pro 4 osoby za 130 dh na noc, teplá sprcha za 10 dh.

Hned jsme vyrazili do medíny, která krásně žila jako obvykle a v místním mléčném baru jsme zaexperimentovali s jogurty – jeden tvarohový posypaný mandlemi, druhý tradiční marocký nasládlý – oba výborné, a k tomu placku namazanou sýrem – ten mě dali napřed ochutnat na lžičce. Sice jsme si stále ještě dávali pozor na to co, kde a z čeho jíme, ale odmítněte milého Maročana s napřaženou rukou se lžičkou sýra na ochutnání, když vám chce zjevně udělat radost…:-) Konečně – náš výlet v Maroku se pomalu chýlil k závěru, takže naše žaludky už by měly být na marockou stravu přivyklejší a na klidu nám přidávalo i prodělané doporučené očkování proti žloutence A/B a břišnímu tyfu, takže jsme si troufli už i na ty podomácku vyráběné jogurty. Sledovali jsme, co si dávají ostatní domorodci a domlouváme se, že následující den tam zkusíme ještě nějaký jiný ochucený jogurt.

Poté jsme se ještě vydali na hodinku projít medinou na její konec po hlavní ulici (medína je tady krásně přehledná s širokou hlavní ulicí) a ke konci už se začínala ozývat jogurtová mikroflóra, tak jsme spěchali na hotel. Po pauze jsem ještě vyběhl pro barel vody a zákusek, kterých tady zase mají kvanta a nádherně vypadajících, tentokrát kokosový. Večer už jen dopisuju deník.

2.10.2010 Sobota

Rabat

Vstáváme po sedmé, abychom vyrazili k Chellahu – starému římskému městu, ještě než začne být teplo. Bylo ale azuro, takže teplo už od rána. Asi dvoukilometrovou příjemnou procházkou po hlavní třídě ville nouvelle, kde ještě v 8 skoro nikdo nebyl, jsme došli k Chellahu – kousek za hradbami Rabatu. Starověké město bylo nádherné svými troskami staveb, ve kterých hnízdili čápi a krásnými zahradami. A taky tím, že jsme to tam měli ze začátku sami pro sebe (vstup 10 dh).

Po cestě zpátky jsme se chtěli podívat na palác, ve kterém bydlí král. Dovnitř se nesmí, ale zvenku se na něj dá podívat – tedy za určitých bezpečnostních opatření. Palác je obehnaný hradbami a z jedné brány nás poslali do druhé pro turisty. V té nám jeden z 5ti civilistů s jedním policistou, kteří seděli na chodbě a povídali si, vzal pasy, že si je máme vyzvednout po cestě zpátky. To nás sice znervóznělo, ale riskli jsme to. Cesta k paláci byla jen na chvíli a nic extra světoborného – cesta i vyfocení paláce a čestné stráže zabralo tak půlhodinku. Překvapilo nás, že se smělo palác fotit a pasy jsme při odchodu dostali zpátky, i když si nejsem jistý, že by je nedali i komukoli jinému, kdo by si o ně řekl:-) Snad ne.

Protože jsme neměli kloudnou snídani (ráno po cestě nebylo ještě nic otevřeného, takže jsme se nedostali k vytoužené placce s medem), tak jsme zašli do mediny koupit ovoce a okurek a zašli jsme na 2 zákusky „na stojáka“ – jeden citonový a jeden čokoládový – oba, jak jinak, výborné. Broskve jsme šli sníst na pokoj, kde jsme přečkali i polední teplo.

Odpoledne jsme se vydali po hlavní ulici Ave Hassan V., kde jsme se stavili na „hambáč“ – bulku s plátkem sýra, plněnou mletým masem s vejcem, směrem ke kasbě (hradu). Marocký hamburger nás zaujal už předešlý večer, kdy jsme kolem něho procházeli. Zase jsme museli notně slevit z našich hygienických zásad, protože mladík, který hambáč vyráběl, měl celý den na sluníčku v alobalu zabalené mleté maso, ze kterého si vždy špachtlí část masa přesunul na varnou desku, okořenil, přiklepl pár vajec (kterých měl asi 20 plat taky vedle grilu na slunci), a když bylo maso dostatečně hotové, tak ho shrábl na stranu desky, vyklopil na ni novou várku syrového masa a stejnou špachtlí dal hotové maso do bulky, do které pak vložil ještě plátek sýra. Evropská unie by se z toho se svým odděleným provozem pro syrové maso asi zjevila, ale člověk s důkladným proočkováním si na jídle moc pochutnal. Samozřejmě jsme si tento stánek vybrali, protože se u něho vyskytovalo nejvíc místních.

Chuť nám znepříjemnil jen nějaký žebrák, který nás při jídle chvilku otravoval, ale rychle jsme se ho zbavili. Přešli jsme tedy k místnímu hradu, vstoupili jsme hlavní horní branou a sama o sobě nám kasba nepřipadala nic moc – jen jsme jí prošli. Zato na jejím konci se otevřel úchvatný výhled na moře a pláže. Chvíli jsme jen koukali na život na pláži, koupající se a surfaře, a pak sešli k pobřeží a vymáchali si nohy v moři, prošli se po molu a sedli na něj a pozorovali vlny, jak se tříští o molo a kameny. V teple jsme se vyšplhali kolem majáku zpátky ke kasbě a objevili druhý vchod hradu, kterým se vstupuje do zahrad s exotickými rostlinami, ve kterých jsme se na půl hodiny taky zabavili. Od kasbahu jsme to střihli medinou po ulici Rue de souika, kde nakupovala spousta lidí a my jsme pořídili konvičku na marocký čaj za 50 dirháčů, čož byla dobrá cena.

S nákupem a po menší večeři (marocká tradiční luštěninová polévka haríra, limonáda Hawai a čaj) jsme zašli na pokoj, kde se Lída osprchovala a hned jsme vyrazili zase do medíny. Tam jsme vyhandlovali hnědočervenou koženou kabelku za 200 dh a úspěšný nákup jsme zašli zapít a zajíst do místní laterie – na tvarohový jogurt a já mandlový shake s rozsekanými mandlemi. Mléčnou večeři jsme pak ještě zakončili zákuskem v oblíbené zákuskárně (buchta z listového těsta plněná ořechovou náplní) a spokojení jsme se odebrali na hotel.

3.10.2010 Neděle

Rabat – Chefchauen

Ráno jsme se sbalili a kolem osmé vyrazili k mauzoleu a Hassanově věži – 44 metrů vysokému nedokončenému minaretu, který měl být největší na světě, ale po zemětřesení se na to Maročani vydlábli. Minaret měl být součástí obrovské mešity, která ale po zemětřesení také nebyla dokončena a zbyly po ní jen torza sloupů, která ale nastiňují, jak rozlehlá měla mešita být. Do věže se nemůže, do mauzolea ano a je to nádherně vyzdobená a vyzlacená místnost se sarkofágem, ve které je pohřben marocký panovník. U mauzolea i v něm stojí čestná stráž.

Vrátili jsme se k hlavní třídě Mohameda V. ve ville nouvelle, předtím jsme ale našli obchůdek – jakousi pobočku Carrefouru – samoobsluhu!, což se v Maroku opravdu moc nevidí, a pořídili nějaké suverény – sladkosti, fíkovou marmošku, čaje apod., Nebylo ale moc z čeho vybírat, protože vetšina věcí nebyla marockých. Se suvenýry k jídlu je totiž v Maroku potíž – nic nebaleného jsme dovážet nechtěli, protože se tady na všechno hmatá špinavýma rukama a ne každý má očkování proti žloutence, jako my. Nakonec jsme alespoň vybrali pár balených čokoládových tyčinek a oplatků, na kterých byly arabské nápisy, takže to vypadalo dostatečně marocky. K tomu jsme přibrali tradiční marocký čaj a nějaké další drobnosti.

Na vlakovém nádraží jsme ještě vyměnili peníze a hodinu zbývající do vyklizení pokoje jsme šli strávit do súku (na trh) – po včerejším úspěchu s kabelkou – vybírat tašku na dokumenty pro mně. Přestože jsem chtěl černou, nechal jsem se přesvědčit, že tmavě hnědá – nebarvená – je kvalitnější. Jak jsme později už doma zjistili, byla to správná volba, protože den předtím koupená červenohnědá kabelka pro Lídu trochu barví oblečení. Prý je to obecný problém barvených kožených výrobků v Maroku, protože se zde kůže barví tradičním způsobem, který není tak dokonalý. Hnědou aktovku jsme vyhandlovali za 315 dh.

Odubytovali jsme se s tím, že si necháme zavazadla na recepci a vydali se na jehněčí tadžín do předem vyhlídlé restauračky, kde ho sice měli v jídeláku, ale ne na skladě. Proto jsme vybrali kefta tadžín, Lída s čajem a já s limonádou Pomes, což je jablečná limonáda od Coca coly, která se u nás neprodává. Já jsem oběd zakončil krémovým zákuskem v zákuskárně, kde jsme koupili i dvě buchty na cestu. Ve zbylém čase jsme ještě prošli hlavní ulici v medíně, koupili na cestu placku a banány a vrátili se na hotel pro bágly. Po asi 10ti minutách jsme našli taxík (všechny jezdily plné), kterým byla celkem nová Dacia, což byl asi nejluxusnější taxík, kterým jsme v Maroku jeli. Cesta stála 20 dh, takže nás ten taxikář při příjezdu natáhl asi jen o 5 dh.

Cesta do Chefchauenu trvala asi 5 hodin a stála 95 dh. Po cestě, během asi 5ti zastávek tentokrát prolízal autobusem i nějaký pomatenec (odvážil se jen k sedadlu řidiče) a profesionální žebrací, asi 5tiletá holčička, která se ke všem lísala, tak jsem jí raději taky dal 2 dh, abych se jí zbavil. To u CTM nebývá obvyklé. Cesta nic moc – seděli jsme skoro úplně vepředu a řidič si pouštěl naplno rádio s nějakým arabským kecáním a ani empétrojka to nedokázala přehlušit. Jinak mimo: autobusy tady jsou bez WC a všechny mají dveře i u sedadla řidiče. U CTM jsou dražší jízdenky, ale za zavazadla se platí jen 5 dh (za 2), u jiných soukromých společností je levnější jízdenka (až o třetinu), ale cesta trvá o dost déle, protože se zastavuje na každé mávnutí, jezdí se mnohem horšími autobusy (občas jsme vídali, jak se po cestě řidič rýpal v motoru nebo vyměňoval kolo) a za každé velké zavazadlo se platí většinou 10 dh.

Chefchauen je menší městečko v horách, proslulé svojí atmosférou, protože je celé nabarvené na světle modrou. A dále je hlavně známé tím, že se sem sjíždějí huliči trávy a haše, prý se tady všude v horách pěstuje. Dříve to ale asi bylo masovější, protože se odtud pašoval hašiš ve velkém do Evropy. Město je ale plné divných existencí jen částečně, člověk si nepřipadá divně, ani když nehulí.

Příjezd do Chechauenu byl trochu hektický – dojeli jsme kolem osmé na autobusák, který je ve spodní části města a ve snaze neprovokovat všudypřítomné otravné naháněče hotelu Mauricius jsme nevytahovali průvodce. Nemohli jsme se tedy v klidu podívat na mapu, protože jinak bychom je už nesetřásli, ale šli za davem dalších turistů, kteří taky utíkali před nadháněči. Nadháněči se však skupiny drželi celou cestu do centra a otravovali s ubytováním apod. S davem jsme k medině došli, ale delší, prudkou cestou do kopce.

Z autobusáku je to pěkně do kopce, ale jen asi 15 min. do medíny, během které jsem musel asi 10x vysvětlit dotěrnému naháněči, že do hotelu Mauretania nevlezu, ani kdyby to byl poslední hotel na světě. Při hledání hotelu jsme na druhý pokus zakotvili v hotelu La Castelana hned u hlavního náměstí mediny a byli jsme moc spokojeni jak s personálem, tak s vizáží a čistotou hotelu. Bylo tam současně i 6 Poláků, ale divných. Ostatně jako jsou Poláci většinou.

Po ubytování jsme ještě prošli město se zastávkou na výborným avokádovým šejku s jabkama a banánem. Pořád se mně někdo ptal, jestli chci kvalitní trávu, hašiš nebo-li arabsky kíf – asi bych se měl oholit. Každopádně Lída byla proti. Je to tady hodně turistické, ale evidentně samí huliči. Ceny jsou vyšší a jídlo trochu odfláklejší. Neměli tady ani žádný zákusky, ale naštěstí jsem měl jeden rezervní z Rabatu. Byla trochu zima – foukal studený vítr – přece jen jsme v horách. Příjezd s osvětleným městem v kopci před námi byl krásný.

4.10.2010 – Pondělí

Chefchauen – Tanger

Vstali jsme kolem osmé do deštivého dne. Pšonci nás vzbudili, protože dělali bugr na chodbě – jedli tam nějaké konzervy. Zeptal jsem se recepčního, jestli tady je možné ohřát vodu, tak vytáhl plynovou bombu a ohřál nám jí skoro celý ešus – ani za to nic nechtěl. Sedli jsme si v átriu hotelu na pohovku a konečně jsme použili vlastní zásoby, které s sebou taháme po celém Maroku – kokosovou ovesnou kaši na zalití a pytlík černého čaje.

Po snídani jsme za mírného deštíku (aspoň jsme použili i bundy) vyrazili na kopec, směrem k pramenu potoka a k mešitě, kterou darovali Španělé Maročanům. Ti si ji ale neoblíbili, takže do ní nikdo moc nechodí. Od mešity byl pěkný výhled na město a v protisměru jsme potkávali ženy bydlící v okolí a obtěžkané zeleninou, kterou chtěly prodat ve městě. Jedna holka s fotogenickým oslíkem se ale nenechala vyfotit a dívala se na mně škaredě.

Po cestě zpátky jsme našli i ten pramen, který jsme hledali původně. Pěkné 3 hodinky v přírodě…

Při cestě zpátky k hotelu jsme trochu bloudili v medině mezi trhovkyněmi prodávajícími na zemi v ulicích zeleninu, kterou vypěstovaly, ale aspoň jsme našli internetovou kavárnu (na půl hodiny za 5 dh), abychom se podívali, jestli se nám nějak neposunuly lety, ale vypadalo, že se nic nepředpokládaného nestalo. Jako člověka, kterého živí internet by mně nenapadlo, že celou skoro třítýdenní dovolenou zvládnu vydržet bez internetu, až na celkem 1,5h.

Před dvanáctou jsme se odubytovali, nechali bágly na recepci a šli na prohlídku místního kasbahu – pevnosti s výstavou fotek, textilií apod., zahradou a vyhlídkovou věží. Na oběd jsme si na hlavním náměstí dali tadžín s hovězím masem. Trochu odfláklý pro turisty, ale dobrý a hlavně konečně se zeleninou, kterou chtěla Lída. Chvíli jsme ještě chodili po medíně, kupovali jídlo na cestu a koukali po obchůdcích.

Se zavazadly jsme se pak přesunuli z kopce na nádraží, kde napřed jel autobus CTM do Fésu a až po něm se zpožděním do Tangeru. Protože už byl autobus obsazený, tak nebyla místa vedle sebe (někdy se nerespektují čísla sedadel na jízdenkách ani v CTM), ale nějaká paní nám to domluvila s pánem, který seděl na našich sedadlech a neměl se k odchodu. Ještě se řešilo, že bylo v busu o člověka víc, než sedadel, ale nějak se to vyřešilo. Cesta do Tangeru trvala 3 h a dorazili jsme těsně před setměním.

Jeli jsme trochu s obavami, protože Lonely planet Tanger popisuje hrůzostrašně jako město nelegálních migrantů z celé Afriky do Evropy, město prostituce a mafiánů, ale během té chvíle, co jsme v něm strávili, se mně zdálo příjemné, s menší medínou a mnohem Evropštější, než všechna ostatní marocká města, např i s vyššími domy. Asi na druhý pokus jsme se ubytovali v medíně hned na náměstí Petit Socco, v hotelu Beccera (nic klidného a extra čistého, ale na přespání za stovku to stačilo). Pán na recepci nám hnedka chtěl zařizovat taxi na letiště za 150 dh, ale na internetu jsme se dočetli, že obvyklá cena je 100dh, tak jsme se vydali na stanoviště meziměstských taxíků a tam jsme si po chvíli smlouvání domluvili taxík levnější.

Ještě jsme prolezli medínu, koupili jídlo na nadcházející den strávený na letišti, dali si čtyřbarevný jogurt a buchtu na večeři a na náměstí Grand Socco jsme si koupili plody kaktusovníku na ochutnání. Bohužel jsem nevěděl, že jsou v nich malinkaté jehličky, které nejsou vidět a jak jsem zkoušel které plody jsou nejměkčí, následkem čehož jsem měl bodlinek plné dlaně a cítím je ještě po dvou dnech:-) Proto to vždycky prodávají chlápci s kárama a když si to někdo koupí, tak mu plod vždycky oloupou a dají do ruky beze slupky…

Večer jsme si ještě vychutnali poslední thé ala menthe v kavárně na Pétit Socco vedle vchodu do našeho hotelu, pozorovali šrumec okolo a rekapitulovali zážitky z dovolené. Na hotelu jsme se sbalili do letadla a ochutnali ovoce z kaktusovníku – bylo moc dobré – nasládlé a šťavnané, osvěžující. Jen vyžadovalo chirurgickou práci při loupání, abychom ty bodliny neměli i v krku… Noc byla celkem rušná, cca každou hodinu nás něco vzbudilo, ale možná jsme spali lehčeji, abychom nezaspali letadlo.

5.10.2010 Úterý

Tanger – Paříž – Praha – Brno

Vstali jsme ještě před šestou a vyšli jsme už za rozednění ke stanovišti meziměstských taxíků. Už na nás čekal domluvený taxikář (to se mně líbí, že podle naší zkušenosti když se člověk s Maročanem na něčem jednoznačně domluví, tak se na to dá spolehnout) s číslem 75. Odvezl nás za stovku na letiště a odtud začíná nudná část „zájezdu“: vyplnili jsme papírek pro odjezd ze země, kontrola proběhla bez problémů. Po třech hodinách v Paříži na letišti Cherles de Gaule, které je dost velké, takže jsme se skoro hodinu přepravovali z jednoho terminálu na druhý místním vláčkem, jsme zbytek sedmihodinové mezery vyplnili koukáním na filmy v mobilu, jídlem apod. Ve 21:20 pak odlétáme do Prahy. Tam před půlnocí voláme na parkoviště, ať si pro nás přijedou, vyzvedáváme auto a nocí jedeme zpátky do Brna.

Další výletnický zářez na pažbě…