Odjezd
Je 21.9. 2001 tedy 10 dní po útoku na USA. Připravuji se na zájezd do Maroka se smíšenými pocity. Těším se že poprvé v životě opustím Evropu a zároveň se trochu obávám jak nás v této muslimské zemi přijmou. Podle zpráv z TV to vypadá jako že jedeme do války ;-). CK Adventura naplánovala odjezd na 12 hodinu. Po mírném chaosu způsobeném nakládáním velkého počtu zavazadel do vleku za autobus odjíždíme s malým spožděním vstříc Africe. Jedeme zánovním autobusem Karosa LC 936 XE s klimatizací, barem a TV. Právě klimatizace byla během cesty zdrojem nachlazení několika účastníků, kteří na sebe pustili proti okolí příliš chladný vzduch. Sedačky se dají s trochou úsilí vysunout do uličky což přispívá k pohodlí, které naopak kazí v zadní části vybrace od motoru projevující se zejména při nižších rychlostech.
Nimes
Po 18 hodinách jízdy stavíme na povinnou 8 pauzu ve francouzském městě Nimes. Město vzniklo v okolí pramene Nemausus v 1. st. př.n.l. a po Augustově vítězství v Egyptě sem císař přesunul své veterány a zabil tak dvě mouchy jednou ranou. Musel své vojáky odměnit a tak jim dal půdu a zároveň tak získal dobře chráněné město v Provence. Symbolem vítězství císaře Augusta nad Antoniem a Kleopatrou je krokodýlí fontána. Krokodýl je též ve znaku města. Přes město se přesouváme k zahradám Jardins de la Fontaine a ne moc zachovalém Dianiným chrámem. Následuje vyhlídková věž Tour Magne, kterou nechal postavit Augustus v roce 15 př.n.l. jako součást městského opevnění.. Zpět jdeme okolo římského vodovodu, kterým se vedla voda několik desítek kilometrů. Největším turistickým lákadlem je však antický amfiteáter -Les Arénes, ve které se několikrát za sezónu koná býčí korida. Pochází z 1. st. př.n.l. a pojme 21000 diváků. Dnes se zde bohužel žádná slavnost nekoná a tak jdeme alespoň na prohlídku. Uvnitř vidíme právě probíhající rekonstrukci a dostáváme v angličtině výklad o její historii. Viděl jsem už lepší arénu v chorvatské Pule. Vstupné do muzea, palnetária a na věž je za 30 F a platí 3 dny. Více informací na http://www.ot-nimes.fr
Gibraltar
Ráno přijíždíme na pláž před Gibraltarskou skálou. Toto malé území několikrát bojovali maurové a Španělé až nakonec v roce 1713 byla potvrzena jako britské panství. Fotím ji v dobrém světle. Všichni se vydáváme přes britské letiště do města. Na horu je možné se nechat vyvézt za 200 ESP (7 liber) což je cena včetně vstupného do muzea a baterie děl a ještě jeskyně. Já jsem šel zadarmo a to tak že u kostela odbočíte vlevo a pak do kopce a podle opevnění a dále pak po schodech až na horu. Na několika místech je možné spatřit opičky – makaky. Na turisty jsou zvyklé, ale dávejte si pozor protože na vás můžou skočit vytrhnou vám např. fotoaparát pak utečou. Paní v informacích nám nabízela oběd v vrcholové restauraci, přestože jak se později ukázalo je restaurace v rekonstrukci a lanovka nejezdí pro silný vítr. Navíc je zavřené i muzeum takže kdo si koupil lístek mohl navštívit pouze jeskyni Sv. Michaela. Procházíme se městem jdeme se podívat na 100 tunové dělo. Vstupné je tuším 1 libra, ale protože je neděle nikdo tam není a tudíž je prohlídka zdarma 😉 Večer trávíme v kempu.
Ceuta, Chefchaouen
Ráno se přesouváme do města Algeciraz odkud jezdí trajekty do španělské Ceuty a marockého Tangeru. Jedeme za svítání rychlým katamaránem přes úžinu do Ceuty. Je to španělské město se statutem bezcelní zony, tedy je zde možné levně nakoupit zejména alkohol. Ten se dá pak výhodně vyměnit v Maroku např. za koberec, protože korán zakazuje pití alkoholu a tudíž šroubuje jeho cenu vysoko. V Maroku je jen pár obchodu se státní licencí na jeho prodej. Obchod je obchod a jak říkají sami Maročané po setmění to Alláh nevidí. V supermarketech naproti výstupu z přístavu se dá platit i mezinárodní kartou. Vedení zájezdu nakupuje zejména levné krabicové „víno“ Don Garcia v přepočtu za neuvěřitelných 20 Kč. V samotné Ceute je zajímavá přístavní pevnost.
Marocký dirham není volně směnitelnou měnou, kupte si tedy jenom tolik dirhamů kolik budete potřebovat. Kurz je všude stejný protože je řízen centrální královskou bankou ;-). Chtějte malé bankovky a drobné protože z nějakého záhadného důvodu mají místní obchodníci problém s vracením i při placení 20 MD. Nejmenší v praxi pužívanou mincí je 1/2 dirhamu existují však i menší mince. Já jsem využíval služeb banky s koněm ve znaku oficiální název je Banque Populaire.
Přes pohoří Rif se přesouváme starobylého městečka Chefchaouen. Bylo založeno MUlajem Alí ben Alamem roku 1471 jako výchozí bod jeho ůtoků proti portugalcům v Ceutě.Ubytováváme se v jediném kempu v širokém okolí přímo nad městem. Místní průvodce nás provádí úzkými uličkami s nádhernými modrými uličkami se zákoutími s lucerničkami. Chloubou města je vodovod, který přivádí vodu z místních hor. POZOR všude v Maroku je pro Evropany voda z vodovodu pitná pouze po převaření! K pití doporučuji místní balenou vodu Sidi Ali. Prodává se klasicky jako 1,5 l nebo 0,5 l v PET lahvích. Navštěvujeme výrobnu a zároveň prodejnu koberců. Skoro každý si nějakou tu deku nebo koberec kupuje ikdyž ceny se daří usmlouvat jen trochu. Pak jdeme do místní Kazby což je pevnost z hlíny. Vstupné je 10 MD. Uvnitř je zahrada, ukázka vězeňských okovů a expozice o svatebních zvycích berberů. Následuje večeře v místní restauraci. Podává se polévka, salát, tajin, meloun a silný velice sladký mátový čaj. Tomu se zde říká Berber whisky ;-). Cena celého menu byla 45 MD.
Volubilis, Meknés
Vstáváme už před 6 hodinou ranní. Budí nás příšerné kokrhání kohoutů a meluzín. Přemisťujeme se na dále na jih kolem plantáží s korkovými duby. V údolí kolem řek O. Oezha a O. Sebou je úrodná krajina s černozemí, kde se pěstuje obilí. Volubilis je největší a nejlépe zachovalá římská památka v Maroku. Nachází se 33 km od Méknes. Vstupné je 15 MD. Můžete se na ni podívat i bez placení, ale počítejte s tím že vás budou honit a pískat na vás místní strážci. K vidění jsou především korintské sloupy a zbytky baziliky. Dále pak monumentální vítězný oblouk a mozaiky, které kdysi pokrývali podlahu lázní.
Pokračujeme ke městu Moulej Idris s mauzoleem Idrise I. ze 17. století. Město považují muslimové za svaté protože zde zemřel zakladatel první dynastie Mulej Idris El Akbar. Byl přímým potomkem Aliho a Fatimy, dcery proroka Mohameda. Město si však prohlížíme jenom z vyhlídkového místa u silnice. Střed města je pro nevěřící zcela uzavřen. V noci zde nemohou pobývat nevěřící. Je zde zákázána existence barů, kin, hotelů, bank i plaveckých bazénů.
Nedaleko Méknes se nachází horký sirnatý pramen Ain el Hamman. Méknes je jedním ze čtyř královských měst. Po příjezdu jdeme na místní trh. Kupuji si velmi sladké cukrovinky s k různými ořechovými náplněmi. Jsou moc dobré. Holky nakupují koření. Zážitkem je vidět stánky místních řezníků. Na jejich pultech se válejí vnitřnosti z drůbeže a skopového na které usedají mouchy masařky. Vzduchem se nese příšerný zápach. Na zemi stojí kaluže zbarvené krví. Na druhou stranu vše co si zde můžete koupit ještě ráno běhalo po světě. Neseženete zde vepřové, protože Korán přísně zakazuje konzumaci tohoto „nečistého“ masa.
Město má více než 700 tisíc obyvatel. Hlavním místní pamětihodností je palácový komplex Moulai Ismail. Je zde jedinečná možnost navštívit a vyhotografovat měšitu ze vnitř. Normálně je nevěřícím vstup do mešit až na výjímku zakázán. Tou vyjímkou je velká mešita v Casablance viz. dále.
Fés
Prohlídku tohoto starobylého královského města zahajujeme z vyhlídky nad městem. Do starého městského jádra (mediny) jdeme opět z místním průvodcem. Bez něj bychom se okamžitě ztratily. Uličky jsou úzké tak na dva lidi vedle sebe a neuvěřitelně se krutí. Všude kolem nás je spousta stánků a pouličních prodavačů. Koupit se zdá dá skoro vše od chlebových placek, filmů Kodak až po Adidasky. Nejprve navštěvujeme část, kde je koželužna. Vzduchem se nese strašní pach. Dole pod námi je vidět něco neskutečného. Několik lidí šlape v bílých kádích kůže nejprve v holubím trusu a po té co kůže změkne a pustí chupy, v tmavě červených, kde se barví. U obchodníka pak můžete zakoupit různé tašky, batůžky, peněženky apod. které jsou z této kůže ručně šité. Zde můžete opět uplatnit obchodní talent a usmlouvat cenu asi tak těsně nad polovinu té vyvolávací. Dalším obchodem a zároveň také výrobnou jsou koberce. Obchodníci vás usadí a nabídnou vám mátový čaj pak před vás začnou rozkládat koberce a ptát se který se vám líbí. O hodinu později odcházíte s kobercem pod ramenem a pocitem jak dobrou jste dostali cenu ;-). Následuje ochod s kořením, bylinkami a vůněmi. Je nám předvedeno několik druhů různých exotických koření (kari, šafrán) a vůní např. jasmín, žlázy antilop apod. Zde se nesmlouvá příjemný mladý obchodník nabídne a vy buď projevíte zájem nebo ne. Místní průvodce shrábne provizi a pokračuje se dále. Na řadě jsou kovotepci. Ti vyrábí zejména různé táci a talíře, dále pak konvičky, dýmky, stříbrné šperky a vykládané zbraně. Arabové jsou zkrátka skvělí obchodníci.
NP Jebel Tazzeka
Jihozápadně od Tazy se nachází jeden ze dvou největších národních parků v Maroku o rozloze 12 700 ha. Jeho svahy jsou porostlé různými druhy dubů, tújemi a oleandry. Na hoře Jbel Tazzeka vysoké 1980 m se rozprostírá nádherný cedrový les. Žijí zde divoká prasata, lišky pálené a jeleni. V parku se nachází několik jeskyní. Ve výšce 1344 m Grottes du Ciker jsou bohužel nepřístupné. My jsme navštívili horní část Grottes der Friouato ve výšce 1492 m. V doprovodu 2 místních průvodců jsme nejprve sestoupili po 512 schodech až do 180m hluboké propasti. Zdatnější z nás pak pokračovali dále. Brodili se místy až po pás bahnem přelézali závaly až k sifonu. Za odměnu viděli v mihotavém světle krápníkovou výzdobu této 305 m hluboké jeskyně. Její délka je 2221 m a prohlídka trvá cca 4 hodiny a jsou potřeba vlastní svítilny a oblečení které již nebudete potřebovat. Špinavé oblečení jsme pak darovali místním pastevcům. Platili jsme 3 MD za prohlídku propasti a nebo 25 MD za prohlídku jeskyně. Přestože nám průvodkyně v Praze slibovala, že touto dobou v Africe neprší strhla se v noci krátká bouřka se vším všudy.
Cedrový les, Azrou
Míříme do cedrového lesa ve kterém je údajně nejvyšší cedr na světě. Nachází se hned u vstupu do NP a kdyby na něm nebyla cedulka asi bych ho nepoznal. Pokračujeme dále po široké cestě. Za chvíli vidíme tlupu našich starých známých makaků. Ovzduší je velmi příjemné a tak pětikilometrová procházka velmi rychle uteče. Cestou jsme potkali ještě komerční turisty na s auty 4×4.
Jedem do menšího města Azrou s asi 10 000 obyvateli, které dostalo jméno podle veliké skály (berbersky azrú). Tu můžete vidět uprostřed města. Můžete zde navštívit starou kasbu postavenou v roce 1684 Mulajem Ismailem. Na náměstí stojí nový mešita, na kterou jsou všichni právem hrdí. My jsem nejdříve výhodně nakoupili výrobky z cedrového dřeva jako například různé skřínky, tácy a židličky a pak jsme šli na oběd do místní restaurace. Dal jsem si grilované kuře na koření, salát, hranolky, mátový čaj a pak ještě banánový džus ze kterého se požději vyklubal koktejl. Mám jisté podezření, že mi později způsobil žaludeční problém :-(. Celé to stálo jen 30 MD. Jestliže chcete výhodně nakoupit dárky a ještě se dobře najíst můžu vám toto město vřele doporučit.
Na noc se přes náhorní plošinu cca 1600 m.n.m. přesunujeme k polovyschlému jezeru. Snad se jmenuje Aferu. Ráno je tu opravdu zima asi tak 6°C a padá rosa.
Kaňon Ziz
Za tunelem Legionářů, což je jediný silniční tunel v Maroku vystupujeme prudce úbočím na okraj kaňonu Ziz. Pak obcházíme po jeho okraji asi tak 3 h až do nejbližší Oázy. Cestou jsou vidět nádherná panoramata rozpadajících se skal a hluboko v údolí zbytky řeky. Protože bylo oblačno nebyl pochod až na to prvotní stoupání nějak zvlášť náročný. Jinak bychom byli asi dost vysušeni.
Na noc se přesunujeme do kempu v Blue Meski. Místní kemp má silný pramen vody a pod ním, podržte se, je bazén. Specialitou místní bazénu jsou ryby něco jako pstruzi. Voda je však čistá a koupel v něm velmi osvěžující.
Po príjezdu do kempu se na nás vrhnou místí majitelé stánků. Jedním z nich jsem požádán jestli bych mu mohl něco přeložit z angličtiny do češtiny. Prý chce poslat do Čech koberec přítelkyni z minulého zájezdu. Souhlasím. Jdu sním do obchodu. Kdybych býval věděl co bude následovat nikdy bych tam už nešel. Za přeložení dostávám mátový čaj a na oplátku mu dávám jeden Gambrinus. Mustafa říká že si můžu vybrat v jeho obchodě co chci skoro zadarmo a ukazujeme nějaký super levný koberec a ptá se co mu za něj dám nabízím další piva a několik dolarů. Skoro jsem ho urazil. Říká ať si vyberu něco jiného zalíbil se mi takový křížek údajně stříbrný. Následuje tzv. vyvolávací cena asi 30 dolarů. Po asi 50 minutách ukrutného obchodování to vzdávám a platím mu 15 dolarů a 4 piva, protože jinak bych musel zůstat v jeho obchodě do dnes. Nepomohlo ani to že jsem říkal že musím na večeři a podobné výmluvy. Tady vidíte jaké záminky a kličky jsou místní obchodníci schopní vymyslet. Jejich nápor na náš autobus nepolevuje až do pozdních nočních hodin. Jsou už dost protivný.Po ránu se vypravujeme do Ksaru (polorozpadlého starého opevněného města z hlíny). Nejlepší cesta vede okolo vstupní brány z kempu přes malá políčka místních zemědělců.
Duny Erg Chebbi
Jedeme do městečka Erfoud. Já a Petr jsme si tam na půl hodinky zaskočili do Internet kafé za 10 MD. Pokračujeme kolem kopců z břidlice tvoří vstupní bránu do Sahary. Kolem silnice je několik domků a stánků ,kde prodávají zkameněliny hlavně hlavonožců, které se zde hojně vyskytují, protože území Sahara pokrývalo kdysi (druhohory) moře. Dále tu nabízejí minerály z okolí sádrovcové růže, azurity a malachity.
Poušť vypadá úplně jinak než nám říkala paní učitelka v první třídě :-). Místo písečných dun je tu převážně drobný štěrk a místo velbloudů tu jezdí převážně vozy Range Rover. Rozhodně není pustá je tu několik hotýlků a viděli jsme i studnu (prý musí být hodně hluboké). Povrch je pevný a skoro rovný takže jedeme naší Karosou dál k dunám. Cestou se stavujeme ještě u Nomádu na čaj. Ubytováváme se v hotýlku La Baraka. Popíjíme čaj a domlouváme si výlet na velbloudech. Malý okruh 60 MD velký 120 MD. Já a někteří další odcházíme pěšky na nejvyšší dunu pozorovat západ slunce. Pod vrcholem se setkáváme s těmi co jeli velký okruh na velbloudech . Vláčí do kopce lyže. Ne nezbláznili jsme se písek je tak jemný a sypký, že se dá na něm lyžovat. Lyže zanechali v hotýlku předchozí výpravy naší CK. Sjíždíme dunu a čekáme na západ slunce. Všichni fotí. Občas trochu fouká vítr takže některým se dostává písek do mechanismus objektivu a ty za pár dnů na to odchází do věčných lovišť. Doporučuji fotoaparát ihned po expozici schovat aby se zájezd nebyl o několik tisíc dražší. Po západu slunce sbíháme dolů a protože s botami plnými písku to jde špatně běžím raději bos. Běžel jsem tak rychle, že mě škorpióni nedohonily 🙂 K večeři nám v hotýlku servírují Kalju. Směs zeleniny a masa zalitý vejcem a salát. Následuje hudební produkce zejména na bubínky. Nejvíce nás zaujal místní hit Mama afrika. Spím po širákem na duně. Na obloze svítí tisíce hvězd. Jen ráno je třeba vyklepat případné škorpióny z bot. Kromě toho se v dunách ještě vyskytují ještěrky a drobní hlodavci. Občas je možné zahlédnout i ptáčka.
Přesun pod Vysoký Atlas
Tento den jsme se přesouvali pod pohoří Vysoký Atlas. Cestou jsme museli čekat protože proti nám jela velká vojenská kolona , kde bylo několik desítek vozidel Range Rover, obrněných transportérů, samohybných děl, náklaďáků a ještě polní kuchyně a cisterny s vodou. Asi jeli střežit Alžírsko – Marockou hranici. (Tyto státy a Mauretánie spolu v 70. Letech bojovali o území dnešní Západní Sahary).
Vjíždíme do kaňonu Todra. Po menší přestávce u hotýlku míříme na korbě najatého náklaďáku asi 2 hodiny směrem na Tamtattouchte. Táboříme na malé horské loučce. Zde je také možnost nabrat poslední vodu na další dva dny. (Nutno samozřejmě sterilizovat). Norma je 3 l na člověka a den.
Přechod Vysokého Atlasu
V noci bylo přibližně 8°C. Před svítáním se připravujeme a kde se vzal, tu se vzal, malý pasáček ovcí. Obdarováváme ho melounem a chlebovou plackou. Vyrážíme na západ a stoupáme do hor dokud ještě není vedro. Po 2 hodinách se teplota přehoupne přes 30. Roste zde akorát nějaké trsy příšerně tuhé trávy o kterou není problém si pořezat nohy (asi je to polokeř). Cesty zde nejsou akorát občas pastevecké stezky a mezi kopci se klikatí wádí (vyschlé řečiště). Začínáme mít pochybnosti o směru dalšího pochodu. Podle mapy se toho moc poznat nedá, protože jsou tu jenom kopce a kamení všechno tu vypadá skoro stejně.
Stoupáme na vrcholky kopců a pak zase zbytečně klesáme do wádí. Okolo jedenácté hodiny už asi nikdo netuší kde vlastně jsme. Je asi tak 35 stupňů ve stínu, vody rychle ubývá. Mam té „procházky“ v horách plné zuby, klopýtám po šutrech na svazích jenom protože nic jiného nezbývá a bojím se pomyslet co bude odpoledne. Kromě toho mi ještě praskl popruh na baťohu, takže idylka je dokonalá. Ještě, že mám turban který mi chrání obličej před sluncem prachem. Rty mám však stejně rozpraskané.
Zastavujeme na jídlo pod převisem a ohřívám si konzervu abych se alespoň najedl. Počasí se naštěstí umoudřilo trochu se ochlazuje a objevují se mraky. Po hodinovém odpočinku pokračujeme dále wádím. Stoupáme do sedla jednoho kopce a na druhé straně se objevuje stádo koz a stan. Jdeme poprosit o čaj. Ze stanu vybíhá pes který zuřivě štěká. Místní mladá žena ho zahání kamením. Bohužel se ukazuje, že neumí arabsky ani francouzsky avšak na čaj se jde. Majetek celé jejich rodiny tvoří stan s ohništěm několik koberců a dek 2 konývky a kanystry na vodu a samozřejmě stádo koz. Sedíme ve stanu a starší žena nám připravuje zelený čaj. Vzadu sedí 3 děti které se nás trochu bojí. Obdarováváme je tatrankami a čepicí. Starší žena chce nějaké léky a tak dostává několik aspirinů a paralenů. Loučíme se a sestupujeme do úzkého kaňonu. Po několika kilometrech se údolí otvírá a vidíme širokou kamenitou cestu pro vozy 4×4. Zde jsme se rozhodli utábořit.
Zpět do civilizace
Protože se večer na nebi objevily zlověstné mraky a později i blesky propadli někteří z nás panice a prchli spát do úzké soutěsky v kaňonu. Asi zapomněli na to že v Africe neprší ;-). Bouřka nás sice nezastihla, za to ve čtyři hodin ráno však překvapila spáče na cestičce karavana oslíků. Těžko říct, kdo byl překvapen více, každopádně oslíci ještě dlouho po vyklizení cesty nechtěli jít dál.
Ráno po snídani pokračujeme wádím a pak úbočím kopců nahoru a dolu atd.. Po tom drobném štěrku nic moc cesta. Pak pokračujeme kaňonem asi 1 hodinu do nejbližší vesnice Msemrir. V tomto kaňonu je také pramen vody, ke kterému směřují místní obyvatelé s oslíky ze širokého okolí. Jdeme ještě asi 2 km a pak u říčky vaříme oběd. Stopujeme minibus Taxi v protisměru a domlouváme si odvoz do hotýlku. Slíbených 15 minut čekání se protahuje na 45 ale to je tady normální. V Mercedesu v originálním provedení pro 8 lidí nás jede celkem 20, baťohy a dva z nás na střeše. V zadu na žebříku na střechu ještě vlaje jeden místní. Jedeme šílenými serpentinami dolů až do Dadés. Řidič využívá celou šířku silnice (čáry zde nejsou) a troubí, když je k tomu jakákoliv příležitost, zejména však zdraví všechny kolem silnice a kolegy v protisměru.
Ouzarzazte, noční Marrakech
Po ránu jedeme kolem zajímavého skalního útvaru zvaného Mozek lidstva. Pokračujeme do města Ouarzazte (Wazazat), které leží na křižovatce 4 jižních marockých hlavních tepen. Bylo založeno francouzy jako administrativní a posádkové město. Je skoro nemožné cestovat do marocké části Sahary a nezastavit se zde. Zastavili jsme zde na nákup v supermarketu (super marche), protože zde mají, jako jedni z mála, licenci k prodeji alkoholu. Nakoupili jsme především místní marocké víno v cenách 45-55 MD jako dárky pro příbuzné a kamarády. Dále je zde možné koupit např. francouzské sýry, víno, zmrzlinu a další zboží.
Pokračovali jsme dále do Marrakeche po vlnité cestě, když se ze zadní části autobusu ozvali divné zvuky. Po chvíli jsem se podíval zadním okénkem a uviděl jsem, že se nám utrnul vlek a dře o asfalt až odletují jiskry. Okamžitě jsem křikl na řidiče a zastavili jsme. Po vyložení všech věcí bylo jasné že potřebujeme svářečku. Po průzkumu okolí jsme zjistili že zrovna asi 150 m zpět je malá dílny. Místní opravář nám po domluvě uřízl a navařil nové úchyty na oj vleku a dal nám na opravu záruku na dojetí až do České republiky.Oprava nás zdržela asi o 2 hodiny takže jsme do kempu na předměstí Marrakeche přijeli až za úplné tmy a ještě jsme ho nemohli najít. Po krátké pauze na občerstvení pokračujeme na noční prohlídku tohoto královského města.
Náměstí Mrtvých dostalo své jméno podle toto, že se zde konali popravy a hlavy odsouzenců se zde vystavovali nabodnuté na kopí. V noci tepuje neskutečným životem. Okolo náměstí jsou rozestaveny stánky prodavačů čerstvé šťávy z pomerančů, oříšků a datlí. Hned vedle začínají řady restaurací, které nabízejí od ovčích nožiček a hlav, přes různé mořské ryby a potvory až po šneky. My jsme si dali k večeři raději klasické špízy, salát a hranolky. Druhá část náměstí patří různým kejklířům, bojovníkům, hudebníkům a ženám které vám pomalují ruce henou. Dále zde najdete prodavače koření, bylinek, parohů, rohů a kopyt. Zkrátka pro středoevropana neskutečně exotický svět. Škoda, že zde nemůzu zachytit pachy, protože to je to co je na zdejším světě rozhodně to nejpozoruhodnější. Něco takového jako je noční život ve zdejších městech se snad ani nedá popsat, to zkrátka musíte zažít na vlastní kůži.
Taxi existuje několik druhů. Zejména místní Petit taxi většinou Fiat Uno a dálkové tzv. Grand taxi nejčastěji Mercedes 240 D. Pak jěště minibusy (fungují místo MHD) taktéž většinou Mercedes. Ceny jsou smluvní tedy je potřeba se dohodnou předem kam a za kolik. Počítejte však s tím že místní jezdí v osobním voze Mercedes v počtu 7 lidí (2 na přední sedačce a 4 vzadu a řidič) a do mikrobusu pro 8 lidí se vejde až 20 lidí se zavazadly a ridič. Za čekání jsme neplatili. Dále se dá při více lidech s baťohy domluvit odvoz náklaďákem do hor za cca 20 MD za osobu. Doba jízdy 1h – 2 h.
Marrakech, Asni
Město vypadá přes den zase trochu jinak. Zmizí restaurace a místo nich zaplní náměstí další umělci. Zejména pak různí hudebníci a zaklínači hadů, kteří se bubnováním na malý bubínek snaží udržet černé kobry v útočném postoji. V pozadí hrají další jeho kolegové na píšťalu a podobné nástroje. Fotografování je však těžký byznys. Jakmile se přiblížíte vrhne se na vás nějaký naháněč a začne vám stínit a požaduje bakšiš. Druhý pomocník na vás pověsí nějakého hada a nabídne se, že vám např. podrží fotoaparát nebo baťoh. Potom po vás dost nevybíravým způsobem požaduje zaplatit vysokou částku za jeho „služby“. Protože má vaše věci a spoustu jeho kolegů na vás začne křičet ať zaplatíte a nakonec vám nic jiného nezbude. Může však zkusit s hadem na krku začít odcházet, což majitele hada jistě zaskočí. Já jsem mu dal za jednu fotku 5 MD a křičel že je to moc málo. Fotka s hadem na krku vás bude stát asi tak 10 marek. Další atrakcí je fotografování vodonošů, jejímž hlavním náplní práce je nechat se za patřičný bakšiš fotografovat. Chtějí taktéž 10 marek. Nejlepší je dát jim nějaké drobné a rychle se vzdálit. Druhým jejich úkolem je nabízet vodu k pití což vám nedoporučuji zkoušet. Radši si zajděte na čerství džus za 2,5 MD.
Rozhodli jsme se podívat se do zahrad Jardin Majorelle. Protože je to na druhém konci města, vzali jsme si Grand taxi což nás při 6 lidech vyšlo na 5 MD za jednu cestu a řidič na nás počkal a za dalších 5 MD nás potom odvezl zpět. Do zahrad se platí vstup 20 MD, ale určitě to stojí za to, protože jsou přímo oázou klidu v tomto přelidněném městě. Vidět zde můžete různé druhy rostlin, které jsou komponovány se zahradní architekturou tak že tvoří překrásná zátiší většinou v modré barvě. Můžete zde v klidu posedět a relaxovat. Veřejně přístupná část zahrady není moc velká takže její prohlídku stihnete asi tak za hodinku.
Na večer jsme se přesunuly do malého městečka Asni, které je základnou pro výstup na nejvyšší horu severní Afriky Jebal Toubkal (4167 m.n.m). Kemp zde mají pouze jeden, ale docela příjemný. Bohužel v době naší návštěvy zde vůbec netekla voda.
Imlil, Neltnerova chata
Ještě za úsvitu nás budí příšerné hýkání oslů kteří jsou uvázání asi 100 metrů od nás. Něco takového jsem v životě neslyšel a k tomu známému iá… to mělo dost daleko. Asi v 10 hodin odjíždíme na dvou nákladních autech do Imlilu. Cesta je chvílemi i asfaltová a vede podél řeky. Asi za 80 minut vystupujeme na náměstíčku v Imlilu. Zde je poslední možnost nákupu relativně levného jídla a pití. Můžete si zde také najmout mezka na dopravu baťohů až k Neltnerově chatě. Nosnost je 3 baťohy a cena se pohybuje okolo 150 MD za jednu cestu.Asi po 1,5 km cesta křižuje potok. V tuto dobu byl bez vody. Jděte nejvyšlapanější cestou. Asi za 2 hodiny chůze z města dojdete k betonové lávce přes potok a u ní je několik stánků s občerstvením. Jste právě v půli cesty k chatě. Tak za další dvě hodiny jste u Neltnerovy chaty (3207 m.n.m). Cesta je celou dobu poměrně dobrá, protože je prošlapána mulami a spousty turistů, takže ji zvládne skoro každý.
Počasí se nahoře dost měnilo. Po příchodu bylo zamračeno a foukal dost nepříjemný vítr, takže jsme si oblékl i kulicha. Postavili jsme stan ale báli jsme se, aby nám ho nevzal vítr, takže jsme postavili stěnu proti větru z kamení. Kolíky můžete kidně nechat dole, protože je není do skály jak zapíchnout. V noci bylo naštěstí jasno bezvětří a teplota asi 7 stupňů. Tabulka na chatě sice hlásá, že neubytovaným je vstup do chaty zakázán, ale protože zde nebylo plno, uvařili nám kafe a čaj, prodali Colu a nechali nás se zde ohřát. Bysnyz je byznys a ceny jsou zde kupodivu normální tedy bez vysokohorské přirážky narozdíl třeba od Jizerských hor. Chata patří nějaké francouzské turistické agentuře, ubytování v noclehárně stojí 65 MD, nutno jej však předem zamluvit. Vodu je zde možno venku nabrat a není ji tudíž nutné tahat s sebou. Pitná je samozřejmě až po převaření nebo dezinfekci. Asi půl hodiny po příchodu se u mě a dalších lidí projevili příznaky vysokohorské nemoci a to bolestí nepříjemnou hlavy.
Dobytí Jebel Toubkal
Vstáváme v 05:30 a připravujeme se na výstup. Jdeme na lehko stany a věci necháváme stát na místě. Odcházíme v 6:15. Cesta vede od chaty vlevo přes potok a pak suťovým polem vzhůru. Tady je asi nejtěžší část výstupu. Srdce mi buší jako zvon a chvílemi se mi motá hlava. Kameny ujíždí pod nohami. Musím často odpočívat. Někteří odpadávají. Dobré je často pít. Později se ukázalo že cesta traverzuje, ale mi jsme si to střihli přímo. Značení je pouze mužiky (kameny naskládané na sebe). Za hodinu těžkého pochodu se otevírá pohled na sedlo Tiz-in-Toubkal. Výstup k němu trvá zase další hodinu. Ranní slunce nasvěcuje hory na jeho druhé straně. Dávám si tyčinku ,abych měl další sílu k dobití vrcholu. Po vrcholu není ještě ani stopy. Ze sedla vede cesta doleva po hřebeni. Zde už se skáče po kamenech což je méně namáhavé než „procházka“ suťovým polem. Vrchol je vidět až těsně před jeho dosažením. Označuje ho velký jehlan. Na hoře hřeje slunce. Otevírá se nádherný pohled na Vysoký Atlas a je vidět i Imlil ze kterého jsme včera vyšli. Dávám si vrcholové pivo, které si pro tuto příležitost vezu až z Prahy. Nakonec to nebylo až tak strašné. Cesta od chaty mi trvala 3 hodiny. Později dorazili i všichni odpadlíci. Do deníčku si tedy zapisuji dobytí své zatím nejvyšší hory 4167 m.n.m. 😉 Jdeme zpět do s krátkou zastávkou na sbalení věcí u chaty. Za pět hodin si již na náměstí v Imlilu dáváme čaj. Pak jedeme zase náklaďákem do kempu v Asni.
Následuje večeře a po ní slíbené arabské lázně – hamam. Vstupné je v ceně zájezdu, jinak je to 3 MD a 6 MD, když je sucho. Sucho je prý už 4 roky. Vlastní veřejné lázně tvoří převlékárna a tři místnosti. V té poslední vytéká z kohoutku teplá voda která se zachytává do kamenné vany. V rohu svítí jedna malá žárovka. Tady si do vědra udělaného prý z pneumatiky naberete teplou vodu a tu si odnesete do předcházející místnosti, kde pro změnu teče studená. Vodu si ve vědru namícháte na optimální teplotu a pak se ní poléváte. V první místnosti se místní mydlí a odpočívají. Šampón je zde zřejmě podpultové 🙂 zboží takže místní o něj žebrají. My chceme na oplatku půjčit vědro, protože těch je také málo. Celkově bych to hodnotil něco jako kombinaci sprchy a horké páry. Je to technicky nedokonalé – leč velmi příjemné. Můžete si také zaplatit službu samozvaného maséra , který vám za 1-2 MD vydrhne žínkou záda. Ženy chodí zvlášť až po mužích. I muži však musí mít při koupání plavky nebo slipy. Akorát jsem nezjistil jak tu vodu ohřívají, ale asi je to výhodné z hlediska úspory energie a především vody. Jo šetřit se musí všude 🙂
Cascades d’Oazoud
Po náročné túře si jedeme oddechnou ke kaskádám d’Oazoud. Ubytováváme se v hotýlku a pod velkým arabským stanem samozřejmě s koberci. Procházíme několik set let starým olivovým hájem, který se dědí z generace na generaci. Někteří zkoušejí kousnout do olivy. Radím vám nezkoušejte to, jsou totiž neskutečně hořké a odporné. Pro konzumaci se totiž musí naložit do láku. K vidění jsou staré domy , které mají oddělený vchod pro muže a menší pro ženy. Jako příslušenství jsou zde malé soukromé hamam. Pokračujeme dále podél potoka až k největší místní atrakci vodopádu, který se do něj řítí z výšky 110 m. Na druhou stranu řeky vás za 1 MD převeze miniaturní přívoz. Tam si může posedět v čajovně a pokochat se pohledem na padající vodu. Večeře v hotýlku La France (nebo tak nějak) byla pěkně drahá – 50 MD za menu a tak jsem ji vynechal. Kromě toho jak se později ukázalo nějak vázla obsluha.
Casablanka, Salé
Projíždíme Casablankou, což je moderní velkoměsto evropského stylu, které vzniklo převážně v minulém století. Stavíme pouze u velké mešity Hassana II. Naskýtá se nám nevídaný pohled. Vlny rozbouřeného Atlantiku se třístí o základy této velkolepé stavby se 170m vysokým minaretem . Je to druhá největší mešita na světě (první je v Mekce) a je vybavena nejmodernější technologii jako je například vyhřívání podlahy, automatické otevírání střechy apod. Byla dokončena v 80. letech minulého století. Směr k Mekce udává v noci laserový paprsek. Na večer přijíždíme po moderní dálnici do Salé. Navštěvujeme medínu, kde nakupujeme dárky a ochutnáváme spousty sladkého pečiva, v mém případě až do úplného konce 🙁
Rabbat, Asilah v noci
Hlavní město Maroka Rabat leží na druhém břehu řeky, takže po ránu využíváme služeb místního převozníky a za 1,5 MD se nacháváme převéz na druhý břeh. Loď je v žalostném stavu a před přistáním ji upadává jedno veslo. Město má velkou námořní tradici a v 17. století bylo přístavištěm pirátů a přímo ovlivňovalo evropské dějiny. Nyní má asi 750 tisíc obyvatel, sídlí zde vládá a univerzita.
Nejprve jsme navštívili muzeum umění Wuadaia, kdy můžete pěkně pohromadě shlédnou ukázky všech místních tradičních řemesel a samozřejmě nakoupit za dané ceny. Dále jsme navštívili kasbu Wuadaia pocházející z epochy Alohádů. Ukrývali se zde zmiňovaní piráti. Bohužel byla v rekonstrukci. Ulicí Súq es Sabat pokračujeme do mediny. Kde můžete opět nakoupit tradiční deky, koberce, kožené zboží apod. Ceny se zde skoro nesmlouvají, na druhou stranu vás ale také nikdo nenutí k nákupu. Chceme se podívat na královský palác takže jdeme přes celé město. Vidět jsou reklamy velkých mezinárodních firem jako Mercedes-Benz, Peugeot, Total, Coca-Cola, Nescafé, Bata. Kolem královského paláce jsou rozlehlé zahrady, ale stejně jako do něj samotného vás všudypřítomná stráž nepustí. Můžete se jenom dívat a fotografovat. Vracíme se zpět a navštěvujeme věž Hasan (krása). Hned vedle je možné nahlédnout do mauzolea, kde je pochována královská rodina. Je tu zvláštní atmosféra, kterou střeží čestná královské stráž Vstupné je zdarma. Tato památka se mi líbila z celého královského a hlavního města této země nejvíce.
Na večer přijíždíme do Asilahu což je městečko na pobřeží postavené Portugalci a snad proto má trochu jinou atmosféru. Jdeme se projít městem. Kupujeme nějakou keramiku a pak navštěvujeme jednu z mnoha restaurací.
Koupaní v Atlantiku
Po ránu jdu utratit poslední peníze a pak se jdu vykoupat do Atlantiku. Moc se mi tam nechtělo, protože moře bylo rozbouřené a studené. Pro místní kluky je již podzim a tak zde hrají fotbal oblečeni v teplákách. Na pláži se válí spousta velkých vyvrhnutých chaluh. Nakonec se mi koupel docela líbila. Říkám si, že v Atlantiku se člověk nekoupe každý rok.
Čekání
Okolo 16. Hodiny přijíždíme do Ceuty. Dozvídáme se, že na trajekt budeme muset čekat 4 hodiny. Tato informace mě moc nenadchla, ale ve světle dalších událostí to byla vlastně chvilka. Napřed jdeme nakoupit tekuté dárky pro příbuzné a známé. Pak pokračujeme na procházku městem po nábřeží. Chvíli na to začíná pršet a tak se zase vracíme a míříme do přístavní haly. Okolo 20:30 se dozvídáme, že trajekt asi nepojede protože jsou moc velké vlny. Čekáme tedy na další. Začíná to vypadat bledě. Po půlnoci je jasné že dnes neodjedeme. Vytahujeme flašky a něco malého na zub, pak jdeme spát. Klid však netrvá moc dlouho. Nad ránem dostáváme informaci, že se nám někdo pokusil vykrást vlek za autobusem. Jednoho zloděje se podařilo chytnout. Postoj přivolané španělské policie je jasný – maňána (možná zítra). Přitom stojíme na dvojím plotem obehnaném a hlídaném parkovišti. Několik lidí se přesunuje strážit náš bus. Následuje ještě několik pokusů marockých utečenců o proplížení se do našeho vleku. Ráno kontrolujeme co se ztratilo a zjišťujeme že pouze jedna bunda, víc toho vzít naštěstí nestihli. Autobus je beznadějně zaklíněn v koloně TIRáků. Čekání pokračuje až do oběda. Mám už strašný hlad a tak jdu do bufetu na kuře v bagetě a kafe. Je 12. října a v televizi právě běží přenos z oslav objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem což je zřejmě největší místní slavnost. V podvečer konečně nastupujeme do trajektu., odplouváme však s hodinovým zpožděním kvůli velkému množství naloďovaných aut. Za 35 minut jsme konečně v Algeciras. Radost nám však bohužel kazí to, že autobus se do trajektu už nevešel a musíme na něj čekat tedy další dvě hodiny. Po 24 hodinách jsme tedy všichni v Evropě a můžeme vyrazit na dlouhou cestu do Francie.
Arles
Druhý den večer přijíždíme do Arles v Provance. Zastavujeme v kempu a užíváme si teplé vody a evropských záchodů. Vaříme večeři a pak vyrážíme do města. Jak se ukázalo nebylo to do centra slibovaných 20 ale 40 minut. Arles je hlavně turistické město na řece Rhoně. Chloubou města jsou římské památky, jako amfiteátr s 20 000 místy k sezení. Každý oblouk podpírá dórský a korintský sloup. Další z nich jsou pak Constantinovy lázně. Tradiční býčí zápasy jsou zde shodou okolností následující den. Všechny památky jsou touhle dobou již zavřené a tak se alespoň procházím městem a po nábřeží. Líbil se mi zde románský kostel Église St. Trophime ze 12. století. Ve městě je několik, desítek kaváren a jsou skoro prázdné. Snad je to tím, že se všichni připravují na zítřejší letošní poslední koridu. Navštěvuji tedy jednu z nich a dávám si palačinku se šlehačkou a kakaovým krémem a kapucino. K nákladům na výlet tedy započítávám ještě 42 F. No ale zase můžu říct že jsem byl tam kde v letech chodil a maloval Vincent Van Gogh.
Domů
Po půlnoci odjíždíme z Arles a po francouzských a německý kvalitních dálnicích frčíme domů. Zastavujeme jenom u benzínek a pak už Na Kateřině v naší rodné vlasti. V půl sedmé si nás vyzvedávají příbuzní v Praze, někteří to však mají domů ještě daleko. Konec.
Závěr
Maroko je neuvěřitelnou směsicí kultur. Je zde vidět původní africká kultura, vliv islámu i francouzského kolonialismu. Vzhledem k tomu že Maroko jsou tři podnební pásma a ještě vysoké hory jsou zde i velké rozdíly v podnebí. V zásadě je však možno říct že je to země s teplými dny a studenými nocemi. Jsou zde supermoderní stavby a na druhou stranu lidé, kteří mají jen svůj stan a stádo koz. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejzápadnější islámskou zemi, tak se zde Mohamedovo učení striktně nedodržuje. Pro místní obyvatele je na prvním místě obchod a je jim jedno odkud pocházíte. Jsou však velmi srdeční a přátelský. Zákon pohostinnosti je pro ně svatý. Myslím, že je zde velký potenciál stát se cílem turistů vyhledávajících aktivní dovolenou. Snad nový mladý král Muhammad VI. přiblíží svoji zemi prosperitě. Král je zde mimochodem oblíben, určitě více než všichni naši politici. Myslím že islám tak jak jsem ho zde mohl vidět je zkrátka jiný než naše křesťanská Evropa, ale není určitě ani horší ani lepší. Mimochodem uznává Starý zákon, stejně jako křesťané i židé. Chtěl bych se ještě alespoň jednou podívat na tuto nádhernou zemi, protože na mě silně zapůsobila, asi nejvíce ze všech států, které jsem měl za svůj život možnost navštívit. Myslím, že vidět zdejší hory a poušť na jaře musí být silný zážitek.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.