0
0

Palma de Malorka, Cap de Mola, Sant Elm, Estellenc, západ slunce na Torre Talia de Ses Animes


Po odpočinkovém dni opět usedáme do našeho KÁčka. Namísto v 7 vyjíždíme až v 8 hod. Provoz houstne čím dál víc. Je znát, že jsme se opozdili. Čím více se blížíme k Palmě, tím je to horší. Když se blížíme k letišti, opět můžeme sledovat přistávající letadla a jedno se podaří chytnout těsně vedle nás a pak nad námi. To je něco pro mě. Jen škoda, že nemáme střešní okno.

Před Palmou se začínají tvořit kolony a zácpy. Trochu se obávám, abych v tom chaosu dobře navigovala. Centrum trochu pamatuji. Máme v plánu projet kolem Katedrály, navštívit Castell de Bellver, najít flek na parkování blízko centra a navštívit Katedrálu Světla.

Míříme na okraj města směr vrchol a Castell de Bellver.


Ulice mají cedule s názvy, takže se orientuji. Jedeme dobře.

V 9:30 hod. jsme na místě. Je tu ještě klid, jen jeden BUS s výletníky. Jsou to Rusové. Jejich průvodkyně je asi tak 30 kg štíhlá blondýna mající na nohou střevíčky asi tak na 12 cm podpatku. Jde před námi a nemůžeme z ní spustit oči. Je zábava sledovat, jak cupitá po kamenech v těch šteklech.Když si představím, že v těch botách stráví celý den, hádáme, jestli je dobře pojištěná.

Ale Bellver je přeci jen zajímavější. Stojí v nadm. Výšce 112,6m n.m., je to bývalý královský hrad ze 13, stol. Vstupujeme branou a stoupáme po schodech. Platíme vstupné 2 Euro/osobu a dostáváme plánek hradu. Je zde otevřené už od 8 hod. Přicházíme na nádvoří a přes most přecházíme nad příkopem, do vnitřní části. Po schodišti nás šipky navádějí do 1. patra a do jednotlivých sálů v 1. patře. Je jich 6: Capella de San Markos, Sala de Jovallanos, Salón del Trono, Sala de las Reinas de Mallorca, Colección Despuig a Cocina. Okukujeme a také na vlastní kůži zkoušíme zdejší exponáty. V jednom ze sálů je opět lešení a probíhají rekonstrukce. Cassel de Bellver navštívil i princ Charles.

Vystoupali jsme až na horní patro – střechu. Jen přes obrubu, bez zábradlí je pohled dolů přes 3 patra na spodní nádvoří. Bellver je obklopený hradbami a příkopem, má hladké stěny, půdorys ve tvaru kruhu, uvnitř stojí jedna samostatná věž a další 3 jsou začleněné do samotné pevnosti. Z venku i ze vnitř jsou vidět uzoulinké střílny.

Původně jsme chtěli vyjet až na vyhlídku na západní straně Palmy. Je ještě výš, než Cassel de Bellver. Je ale opar, takže bychom si výhledu neužili. Ještě, že jsme tam nejeli. Těžko se v oparu hledá i Katedrála. Je to velká škoda – opar na městem a do toho slunce od východu. Doporučuji navštívit Bellver až po poledni, když se slunce otočí. Pak budou záběry kvalitnější. Nejlepší pohled je na přístav. Ve směru od Katedrály dominuje u pobřeží LONJA – někdejší obchodní burza, dnes výstavní prostor, zde je rybářský přístav, na něj navazuje klubový přístav, sportovní přístav s mnoha luxusními jachtami a osobní přístav, odkud vyplouvají trajekty.

Začíná bojová hra „jak a kde zaparkovat bezplatně v Palmě“.


Doposud vždy se nám ve městech podařilo parkovat bezplatně v okrajových zónách. Po 15 min. konstatuji, že je zbytečné ztrácet další čas. Kdybychom přijeli dřív, šlo by to, ale v 9:30 jsou už místa plná. Zajíždíme do garáží na okraji centra. U vjezdu před závorou na nás automat vyplázne parkovací lístek. Místo nalézáme hned, vycházíme do ulic. Orientuji se, kde jsme, dělám puntík do mapy a vyrážíme směr moře a Katedrála. Přecházíme přes most přes vyschlý potok Torrente la Riela, který ohraničuje staré město a po orientačních šipkách se vydáváme na jih. Míjíme Náměstí Joan Charles I. A po Passeig D´es Born, kterou lemují samé luxusní obchody. Přes Placa de la Rein se blížíme k paláci Almudaina. Ještě než vystoupáme po schodech Carrer de la Seu mé srdíčko plesá. Poznávám toto náměstí i Palmové zákoutí, kde jsem pře 9-ti lety odpočívala.

Impozantní Palác Almudia má rozlohu asi 20 000m2. Kdysi byl sídlem maurských králů, původně postavený jako arabský alcazar na římských základech. Dnes jej využívá španělský král při návštěvě Malorky. Vstup střeží stráž a „strážní budky“. Můžete zde navštívit i muzeum.

My se v Palmě nechceme zdržet. Ač je zde mnoho k vidění, nechce se nám courat v horku městem, takže chci Jirkovi ukázat hlavně katedrálu La Seu.


To je symbol Malorky a stojí za to. Kdysi stála na tomto místě maurská mešita. Katedrálu dal vystavět král Jaume I. po vítězném boji. Trvalo asi 250 let, než byla katedrála dokončena. Důkladně zrestaurovaná byla nejznámějším katalánským architektem Antoniem Gaudím. Platí se zde vstupné: 5 Euro. Vstupuje se ze severu bočním vstupem přes přilehlé chrámové muzeum. Nachází se zde přes 2m vysoká, 128 kg vážící monstrance z pozlaceného stříbra zdobená perlami a brilianty.

Když se vstoupí do samotné trojlodní katedrály postavené z pískovce, nejprve vnímáme přítmí a šero. Až si zorničky zvyknou na změnu, můžeme obdivovat světlo, které proniká dovnitř přes 7 rozetových oken. Je kolem 11 hod., takže jsme zde v optimální čase. Do katedrály se prý vejde až 18000 lidí, její výška je 44m, klenbu nese 14 sloupů.

Usedáme na lavici na západní straně katedrály. Kocháme se pohledem, nasáváme kostelní atmosféru, obdivujeme prostor, monumentnost, výšku a uvědomujeme si množství pronikajícího světla. Je to nádhera. Vždy si říkám, jak takové stavby mohli naši předci stavět.

Po bocích katedrály se nachází tzv. Capelly (kaple) – např. ta s hlavním oltářem, se sarkofágy králů, Sv. Josefa apod. Za pozornost stojí: kazatelna evangelia z r. 1536, zavěšený baldachýn, připomínající trnovou korunu nesoucí věnec lamp, nad oltářem od Gaudího.

Vše zajímavé jsme nafotili, nafilmovali a nasáli atmosféru a přes boční východ se skleněnou podlahu, pod kterou jsou vidět zbytky původního zdiva odcházíme. Ještě obejdeme malé atrium, která je plné stavebního materiálu a různých exponátů.

Rádi bychom nafotili katedrálu celou, proto se vydáváme na městské hradby směrem k Parku de la Mar. Nechce se nám až k pobřežní silnici, ale snažíme se jít co nejdál. Přesto není možné dostat katedrálu celou do hledáčku. Vždy kousek chybí. Pak se ještě zastavujeme u živých soch – jedné neidentifikovatelné, co vypadá, jako chodící plechovky a druhé – bojovníka s mečem.

PROHLÍDKA části starého města:


Nechceme Ciutad, jak se městu říkalo, jen tak opustit, tak vytypovávám na mapě alespoň kratší trasu do starého města po nejbližších zajímavostech. Po ulici Palau Reial míříme k Ajuntamentu, což je Radnice. Stojí na Plaza Cort. Před Radnicí vidíme televizní štáb natáčet, ale nevíme co. Spíše už je po všem. Obdivujeme bohatě zdobenou fasádu této třípatrové historické budovy a také vstupujeme dovnitř. Prostor je tak nějak v rekonstrukci, či co. Z chodby v přízemí vede do pater prostorné schodiště, dále je zde knihovna, ve které je ticho jako v hrobě. To zjistím, když pohnu dveřmi. Největší atrakcí jsou obří sochy postav v lidových oděvech, které jsou objektem focení snad všech turistů, kteří vejdou do budovy. Hned za lomenou budovou radnice je Plaza St. Eularia se stejnojmenným kostelem z 15. stol. Oproti katedrále je to chudáček, ale kostelní atmosféra je opět báječná. Světlo zde propouští několik starých oken.

Míříme na sever k Plaza Major. Je to pěší zóna se čtvercovou plochou. Obklopují ji domy s podloubími, ve kterých jsou obchůdky a množství restaurací s předzahrádkami. Je to tu jako v mraveništi. A také je zde opět mnoho živých soch. Přivydělávají si tak zejména studenti. Obdivuji jejich klid, umění nehýbat se a překvapit kolemjdoucí. Je poledne a můžeme už vidět nějaký ten jejich výdělek. Asi se to vyplatí, ale v tom horku to musí být těžce vydělané Eura. Stáčíme se do leva a míjíme budovu divadla Teatre Principal, Grand hotel z. r. 1903 s fasádou Gaudího. No a už jsme zase zpět na náměstí Plaza del Rein Joan Charles I. K autu už to máme jen kousek podél podloubí plného luxusních obchodů. Je 12:30 hod.

Jsme v garážích. Uvažujeme, jak se asi dostaneme odtud ven. Dovnitř to šlo jako u nás, byl na nás vyplivnut parkovací lístek. Nikde nikdo, od koho bychom odjezd odkoukali, takže volíme asi nejprve špatnou variantu: původní parkovací lístek vložit do automatu u závory. Na displeji se nám vysmívá smutný smajlík . Hezký nás to pobaví, vycouváme a volíme tu pravděpodobnější variantu. U schodiště jsme míjeli další velkou „škatuli“ oranžové barvy – automat. Takže kdo jiný, než já, se snažím vyčíst, co by se s parkovacím lístkem mohlo udělat. On se tam strčí, automat načte dobu parkování, sdělí nám, kolik máme zaplatit, my tam částku vhodíme a pak vypadne další lístek, který se u výjezdu strčí do krabičky. Z té už nic nevypadne, ale na displeji na nás tentokrát smajlík usmívá . Vyjíždíme do ruchu velkoměsta. Máme zpoždění cca 1,5 hod. Po šipkách míříme na sever a rádi bychom se dostali na výpadovku směr Esporles. Je 12:45.

Měla jsem trošku obavy, abychom neodbočili špatně. Zase bychom si zajeli a museli bychom se vracet. Tak se stalo, že jsme zase minuli nájezd na hlavní a dostali jsme se do příměstské čtvrti Son Roca. Taky nějaké poznání. Něco jako naše sídliště, ale bez paneláků. Směrovky chybí úplně, mapu s názvy ulic nemám, takže opět probouzím své orientační schopnosti a navádím Jirku směr sever nebo východ. Jinudy nemůžeme. Najednou vidíme na jednom rohu šipku s nápisem Establiments. Chytám se cíle a konečně vím, kde jsme a kde máme jet. Už je to jen kousek k našemu dalšímu cíli.

Vytipovala jsem návštěvu statku La Granja.


Na ostrově jsou takovéto statky dva. O La Grandi jsem dost hezkého četla. Dokonce vždy ve středu a pátek probíhají na statku Malorské slavnosti s ukázkami řemesel apod. Prohlídky jsou údajně jen s průvodcem. Bohužel, tyto dny nám návštěva nevyšla. Nelitujeme a jsme zvědaví. Za Esporles je to už malinký kousek a značení zde je. Ani se nenadáme a jsme na místě. La Granja byl feudální statek. Dnešní podoba je ze 17.stol. Vznikl na místě, kde ze země vyvěrá pramen vody. Statek měl několik majitelů. Dnes je jím Cristobal Seguí Colom. Otevřeno od 10 do 18 hod. Vstup 10 Euro.

Na statku bylo opravdu hodně k vidění a nafotili jsme strašně moc fotek, snad 100, za 2hod. jsem natočila 40 min. záznamu, a to by zde vše nevlezlo, kompletní info o návštěvě statku La Granja můžete najít a fotografie shlédnout na http://www.malorka.wbs.cz Také tam naleznete kompletní cestopisu vč. našich zážitků a poznatků, vzdálenosti a ceny.

V plánu máme stihnout jiho-západní části Malorky.


V rychlosti počítám, zda to stihneme. Míříme na Puigpunyen Jen si stačím všimnout, že se cesta mění v úzký koridor. Z jedné strany svah nebo zeď či plot a z druhé strany nízká zídka nebo plot. Taky se zhoršila kvalita vozovky. Podle mapy by to navíc měly být samé serpentýny. Hledím do mapy a Jirka stále častěji používá brzdu. V tomto krátkém úseku jsme se měli asi 3x nabourat. Jsme v části, kterou hojně navštěvují Britové i Němci a podle toho se tak chovají na cestách. Nikdy to není chyba Jirky. Postarší páprda se hrne do serpentýny v protějším-našem pruhu. Jirka troubí, uhýbá a brzdí. Já jsem v šoku, co se děje, zvedám hlavu od mapy a vidím toho starého páprdu za volantem, jak ani nehne brvou. Ani neotočí hlavu, ani se neomluví-nepokyne, nepřibrzdí, NIC. Nechápeme.

Další zase jede po krátké rovince uprostřed cesty, a nemíní uhnout zpět do svého pruhu. Cesta je přitom nejužší a dvě auta se stěží vyhnou, jelikož v tomto místě jsou ty nešťastné zídky. Opět jen na sebe zíráme a Jirka se zklidňuje nadávkami. Chápu, že už má toho řízení po krk, ale kdybych řídila já a on navigoval, asi bychom daleko nedojeli. Tedy, ne, že bych neuměla řídit, ale s tou mapou a jím by to bylo horší.

Ráda bych se podívala do letoviska Paguera, kde také cestovky nabízí pobyt. Pageru hodnotím v těch cca 16 hod. na poklidné malé letovisko s jedním jednosměrným okruhem podél pláže tam a zase zpět. Nic moc, ani koupat se nám nechce.

Ráda bych na vyhlídku Cap de sa Mola.


Podle psaných průvodců – hezký výhled, což je něco pro mě. Uvažuji, zda jet přes zdejší 740m dlouhý tunel nad Paguerou, ale volím kratší trasu. Míjíme odbočku na Camp de Mar, kde má údajně dům Claudia Shiffer a pokračujeme směrem na Port d´ Andratx. Už od Pagery můžeme sledovat stále hezčí a luxusnější domy. Přístav je takové druhé Sant Trope. Opět je to podobné, jako při každému vjezdu do přístavních městeček. Jedeme kolmo k moři směrem dolů, úzkou ulicí, která se mění v ještě užší jednosměrku, až končíme u plážové promenády a před námi se otevře záliv s přístavem plným jachet a pěší promenádou plnou obchůdků a restaurací. Velím Jirkovi vlevo, i když v tuto chvíli to už jinudy ani nejde a stoupáme vzhůru do kopce na útes nad přístavem – kolem šipky na Cap de Mola. Dojíždíme jiné auto z půjčovny a jedeme instinktivně za ním, v domnění, že asi jede tam, kam my. Cesta je tu jen jedna a není se kam ztratit. Začíná mi být divné, že všude okolo, místo vedle místa, jedna hacienda vedle druhé, jedna hezčí, než druhá a v nedaleké dálce na nás zírá jeřáb. Oba vozy odbočíme vpravo ……a …. Nic, jsme na konci a okolo nás zase jen domy. Tak se zase oba otáčíme a volíme druhou cestu do neznáma. Ale ….zase to samé. Všichni vystupujeme, protahujeme se, rozhlížíme, smějeme se jeden na druhého je nám jasné, že ani český průvodce ani anglický neříká pravdu, tedy k r. 2007. Takže pozor všichni – na Cap de sa Mola už nejezděte, nic zajímavého neuvidíte, nikam ani nejde přelézt, jedině, pokud Vás zajímá architektura či zahradní úpravy. Vypadá to, že pokud bychom volili cestu na Cap d´es Llamp, byli bychom na tom lépe, ale neviděli bychom přístav. Druhá možnost je vydat se na pravou stranu – směrem k Punta Moragues. Tam ale vidíme také kvantum nových staveb, takže nedokážu posoudit, zda tam v dáli nějaké vyhlídka existuje.

Cestou dolu zastavujeme kousek nad přístavem a fotím, co jde.

Máme chuť na kávu, posedět v nějaké hezké restauraci s pohledem na moře, slunce je ještě dost vysoko na to, abychom nemuseli spěchat, takže navádím svého osobního řidiče na Sant Elm.


Měl by tam být hezký výhled i na ostrov Dragonera, v okolí klášter a Castel. Bereme to nejkratší cestou a za asi 30 min. opět nám vjíždí do našeho pruhu do cesty nějaký psychopat. Už to bereme jako zdejší kolorit a ničemu se nedivíme. Jsme v Sant Elm. Projíždíme městečkem na západní stranu, cestu lemují hezké řadové 2-3 patrové apartmány. Jedeme opět jednosměrkou na konec cesty. Parkujeme a jdeme k moři. Je to zde opuštěné, nikde nikdo, jen nudící se obsluha zdejších restaurací. Je tu betonové molo končící v moři a malá kocábka pohupující se ve vlnách. Na okraji stojí velká cedule s plánkem a popisem ostrova Dragonera. Je tu i řez s popisem a výškou jednotlivých vrcholů Dragonery. Koukám do dálky, co je co, ale zjišťuji, že pravou část ostrova odsud nevidíme. Tu překrývá ještě zdejší pevnina. I tak je to zajímavé. Jirka kouká do vody, na hbité rybky. Otáčíme se směr restaurace. A vybíráme si hned druhou restauraci z kraje promenády – El Pescador.

Jak jsem řekla, nikde nikdo, takže si vybíráme, kam se pohodlně usadit. Blíž k pláži jsou proutěná křesílka se sedáky a prostřené stoly. Jíst nechceme, ale rádi bychom se kochali pohledem na klidné moře. Hbitě přibíhá místní obsluha a vykazuje nás na dřevěné lavice v druhé linii. Snažím se jí vysvětlit, o co nám jde, ale je neoblomná. Urážím se, beru si molitanový sedák a usedám, kam si přeje. Objednávám 2 x presso, jako vždy. Trvá to dlouho, zbývající 4 servírky posedávají stále na schodech a něco si na náš účet špitají. Když nám přinesou kávu, jdou na mě mdloby. Takový náprstek jsem už dlouho neměla. Nahodím ksicht, zašklebím se a uvažuji, zda má cenu se s ní handrkovat. Jirka má ze mě srandu a uklidňuje mě, že jsem měla říct big presso. Jenže ona se neptala a vždy nám přinesli kávu akorát. Káva sice byla silná a chutná, ale máááálo. A já po těch útrapách měla takovou chuť na kvantitu, ani ne tak na kvalitu. Je 17:55 hod. Už mě tyto končiny lezou krkem, takže kašlu na nějaký Klášter i Castell a velím směr Andratx a dál na sever. Snad se vše u lepší obrátí a už nás bude čekat jen to hezké.

Mým dalším vytypovaným cílem je Mirador da Roca.


Opět mám našprtáno z průvodců, že se jedná o hezkou vyhlídku před tunelem, na kterou se vyjde po několika schodech. V těchto končinách je méně rušno. Cesta je široká a příjemná, koukám po okolí. Objíždíme horu Esclop s výškou 926 m.n.m. projíždíme dvěma hezkými tunely. V 18:25 už odbočujeme vlevo na parkovací plochu. Je zde obchod se suvenýry a restaurace, ale vše je zavřené, otevírací doba jen od 10 do 16 hod. Je to škoda, protože posedět a koukat na západ slunce by zde bylo milé. Opravdu je zde krátký tunel ve skále a přístup po několika schodech. Zastavuje zde ještě jeden vůz, takže se navzájem fotíme a jedeme zase dál. Podle slunce máme stále ještě dost času.

Popojíždíme na Estellencs,


ležící na svazích hory Puky de Galatzo kde by měla být malá oblázková pláž. Máme dost času a chuť se i vykoupat, takže sjíždíme uzoučkou klikatou destičkou dolů k pláži. Nevyhnuly by se tu 2 vozy. Dole na pláži je asi 8 lidí. Zdejší místo je zajímavé. Jsou tu rovné ploché červené skály zajištěné sítěmi. Přístup je po kamenné cestičce, místy po schodech. Pláž je opravdu kamenitá a je zde i mnoho chaluh. Přecházíme až opět až na druhou stranu na betonové bloky. Jsou zde ve skále vytesané „garáže“- doky pro lodě. Některé už léta nepoužívané. Vybetonovaná plocha, je prostorná. Z části zalévaná mořskou vodou, pak je dosti kluzká a je třeba dávat pozor. Na zemi je spousta mušliček (se svými obyvateli) přisátých k betonu. Jirka si nevzal šnorchl, tak se zase loudavou chůzí vrací nahoru. Já ulehám na ručník a relaxuji. Omladina skáče do vody a potápí se. Je vidět, že to tady znají.

Okukuji okraj, zda je vstup bezpečný. Nevypadá to tak. Šla bych se vykoupat, ale nerada bych si ublížila. Jsou i větší vlny. Kameny ve vodě jsou obrostlé kluzkým mechem, všech velikostí, je vidět nerovnosti pod hladinou. Opatrně vstupuji do vody. Jak jsem předpokládala, i když jsem sebevíc opatrná, hned mi noha na kluzkém kameni ujíždí a já si odírám kotník o vedlejší kámen. Jirka na to jde přímo a noří se do vody přímo z panelů. Za chvíli je už dál od břehu, kde jsou nebezpečné ostrůvky kamenů. V těch vlnách ho místy nevidím a začínám se i bát, ať se mu něco nestane. Voda je báječná, teplá, čistá a užívám si to. Jsme tu téměř sami, je tu klid a pohoda. Relaxuji ve vlnách. Je něco před 20 hod. a stále to na západ slunce nevypadá. Všichni už pomalu odchází, takže se také osušujeme a uvažujeme o občerstvení na terase zdejší restaurace. Dávám si pivo a Jirka zase kávu. Tentokrát větší. Za obojí v dostatečné kvalitě i kvantitě platíme opět 4, 5 Euro. Jsme tu poslední, a majitelé už vše sklízí a zavírají. Máme si přesto v klidu vše vypít. Ptám se, zda nevědí, kdy zapadá slunce, ale nepochodili jsme. Nevědí.

Ve 20:20 hod. odjíždíme k cíli naší dnešní cesty na Punta d´es Verger.


Měl by tam být zachovalá strážní věž ze 16. stol. . Jedeme pomalu, nikam nespěcháme, občas zastavíme a rozhlížíme se do okolí a k moři. Asi po 15 min. Jsme u cíle. Před námi je Torre Talaia de Ses Animes. Je 20:35. Je tu opět prostor na parkování. Už tady jedno auto parkuje, tak si říkáme, že zde asi nebudeme sami. Ale 3 holky nakonec odjíždějí. Přicházíme k Talaiotu a pevně doufáme, že se dá na něj vylézt. ANO, hurá, konečně se na nás usmálo po dnešním perném dnu štěstí. Jsou tu železné dveře a žebřík nahoru. Je to nejhezčí a nejzachovalejší věž, kterou jsme navštívili – naštěstí. Železným poklopem se dá dostat nahoru na prostornou střechu – ochoz, nebo jak to vlastně nazvat. Asi budeme ještě dlouho čekat. Také Jirka zjišťuje, že kdyby nás tu někdo zavřel – zvenčí zaklapl dveře, tak tu strávíme asi noc.

Přijíždí skupinka hlučných Španělů. Navzájem se fotíme od jednoho se stále dokola dovídáme, že tam někde západním směrem je Barcelona, že je to jeho domov.

Jsem blázen do západů a východů slunce, takže fotím i když projíždí rybářská kocábka, v dáli v oparu tanker, letícího ptáka nad mořem apod., skoro neviditelné detaily. Západ slunce se blíží, slunce klesá a my jsme zde naprosto sami, s romantikou okolo nás. Je klid, moře je také téměř klidné, občas nějaké to šplouchnutí je přeci jen slyšet.

Nejdřív slunce klesá do obláčkové peřinky, a paprsky slunce vytváří pěkný závoj. Pak už je jen kousek a chvilička, než se sluneční kotouč dotkne hladiny. No a pak už to jde strašně rychle. Nejdřív je to čtvrtka, půlka, pak už vidíme jen kousek a pak …. už nic, žádné slunce, jen červeně krvavou barvu nad temnou mořskou hladinou.

Slunce zapadlo přesně v 21:35 hod.

Rychle dolů, do auta, nastartovat a co to dá, rychle do civilizace, ať někde neuhneme z cesty. Přes Banyalbufar projíždíme ještě za šera, ale z fotek už by moc nebylo, takže nezastavujeme, projíždíme klidně serpentýny. Provoz tu není, jede se dobře, odbočujeme na Esporles. Už téměř za tmy projíždíme kousek od La Granji a dostáváme se už za tmy do míst, kterými jsme dnes projížděli. Jsme v klidu, už to půjde rychle.

U čerpačky kousek za Esporles se ještě zastavujeme pro vychlazenou vodu – 1,05 Euro/1,5 l. Máme štěstí, když vystupuji z auta, obsluha už zhasíná, ale rádi mi vodu prodají.

V Palmě jsme za pár minut, najíždíme na obchvat a za několik dalších minut už nám nad hlavou opět přelétají v obou směrech každou chvíli letadla.

Po 80 min. už parkujeme u hotelu.

Je 23 hod., najeli jsme 295km.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .