0
0

… aneb od východu k severu, až na poloostrov Formentor.

Poznatky z cest:

===========

Křižovatka = kruhový objezd:

už cestou z letiště (přiletěli jsme už za šera a jeli potmě) jsem byla překvapená, že nemíjíme žádný semafor. Namísto toho je to samý kruhový objezd (po našemu RONDL). Řekla bych, že Mallorka má největší počet rondlů na km2. Uprostřed každého je nějaká stavba, socha či něco podobného (připomělo mi to Tunisko, kde je totéž). Už po prvním dnu jsme konstatovali, že rondlíky jsou perfektní. Jsou široké, prostorné a dobře značené. A mají jednu výhodu oproti křižovatce. Pokud si nejste jisti, zda odbočit či ne, můžete si uděla čestné kolečko nebo 2, než se rozhodnete, která cesta je ta správná.

Kvalita cesty:

Dalším, co Vás ťukne, je, že na zdejších komunikacích nenajdete díru-výtluk, hrbol, zkrátka nic. Jeden jsme ale přeci našli – v Port de Pollenca. Podle toho jsme poznali, že pršelo, byl plný vody.

Směrovky:

cesty mají dokonalé značení (řekla bych, omlouvám se, „i pro blbce“ – o tom se zmíním v dalším cestopise o jihu ostrova). Taky je třeba si uvědomit, že narozdíl od ČR, kde jsou šipky-ukazatele směru- vesměs před odbočkou, čili jsme upororněni dopředu, na Mallorce musíte odbočit před směrovou šipkou. To se nám líbilo. Pár křižovatek to trvalo, než jsme si zvykli. A nakonec jsme si ještě uvědomili, že pokud je šipek více pod sebou, jsou řazené postupně dle vzdálenosti cíle. No, paráda.

Tentokrát jsme „nafasovali“ Ford KA. Našim cílem je dostat se na co nejvíce zajímavých míst.

1. DEN: Jeskyně d´ARTA, Capdepeira, Cala Mesquina, ARTA, Ses Paisses, Ermita de Betlem, Can Picafort, Albufera, Alkudia, cap Pinar, Port de Polenca, třešinka na dortu – poloostrov FORMENTOR, Pollenca.


Zapůjčení vozu:

Pro jistozu jsme vůz zamluvili přes delegátku CK Firotour. Ráno chvíli trvalo, než jsme vůz převzali. V Řecku nám auto přivezli do hotelu, podepsali jsme smlouvu a vyjeli. tady přijel ?maník z půjčovny?, nabral do svého vozu 5-6 zájemců o půjčení vozů, odvezl je do Portokrista a ti se pak už se zapůjčeným autem museli vrátit pro své partnery a známé. Taky chtěli auto vrátit už večer poslední den do 20 hod., nikoli jako v Řecku až následný den ráno. Takže auto máte poslední platící den jen 12 hodin, nikoliv 24. Delegátka nám tvrdila, že je to na Malorce běžné, že auto musí umýt a připravit. Blbost. Když jsme auto vraceli v 19:55 hod., opsal si stav tachometru, zamkl krám a odešel domů.

Vyjeli až v 9:10 hod., na tachometru 10136km

Míříme směr Jeskyně d´Arta.

Ty se nachází pod horou na Cap Vermel. Je však brzy ráno, tedy pro místní obyvatele, a jeskyně je zatím zavřená. Nejsme tu však sami. Okolo postávají turisté, čekající na otevírací dobu. To nám vůbec nevadí. Vystoupáme po schodech, které prý byly vybudovány, když se zdde ukázala španělská královna Isabella II. Těmito schody se vychází ven. Rozhlížíme se po skalnatých stěnach. Jsou očouzené kouřem. tyto jseskyně sloužily jako obydlí a tyké se v nich ukrývali arabové, kteří z jeskyní byli ?vykouřeni?.

Dalším cílem je město Capdepera

Hledáme cestu k malorskému hradu – pevnosti ze 14. století. Vyjiždíme do příkrého kopce a parkujeme před bránou. Není ještě 10 hod. a je otevřeno. Platíme vstupné asi 2Euro/osobu a dostáváme letáček s anglickým textem a mapkou pevnosti. Vystupujeme po schodech na hradby a celou pevnost tak můžeme obejít. Dokonce se dostáváme až ke zvonici – jen stačí zazvonit. Je tu nádherný výhled všemi směry. Je tu kruhová věž i malý gotický kostelík. Konstatujeme, že návštěva opravdu stála za to.

Z Capdepery vyrážíme směr Cala Mesquida. Podle tištěných průvodců by na této pláži měly být písečné duny, takže uvažujeme, že se zde zdržíme a vykoupeme se. Cesta nás navede do jakéhosi centra obce, kde je parkoviště a restaurace. Parkujeme a vydáváme se hezkým vydlážděným chdníčkem – pěší cestou po pobřeží na útes. Vyhlížíme písečné duny. Za chvíli je už vydíme, tedy pláž, do písečných du to má hodně daleko. Kamerou si pláž přiblížím, ale za návštěvu nám rozhodně nestojí.

Startujeme Káčko a míříme zpět na Capdeperu a do města Arta.

Nejdříve však odbočujeme k pravěkému sídlišti Ses Paisses. Platí se vstup 1,5 ? a nedosta¨neme nic, žádný tištěný prúvodce. jdeme pěšinou ke kyklopským hradbám a působivou bránou vstupujeme do areálu. Jsou zde zbytky obydlí i zřícenina talaiotu – věže. Pro mě jsou tyto ?šutry? zajímavé, ale polovička ohrnuje nos, že musím vidět všechny navezené kameny, která vypadají jako pravěké. jeho poznámky projdu mlčky. na prohlídku areálu stačí jen asi ¼ hodiny.

Jedeme do centra města Arta.

Snažíme se dojet co nejblíž k hradu, ale všude jsou parkovací zóny a jednosměrky. Vracíme se na okraj a parkujeme kousek od policejní stanice. Když jsme jí míjeli, shodli jsme se, že zdejší policejní vozy jsou jako z cirkusu: žluto-modro-červené. Výhodou je, že je hned zaregistrujete. Pěšky se vydíváme k náměsti a po asi hlevní obchodní ulici lemované krámky, bankami a restauracemi stoupáme do mírného kopečka. Míjíme zdejší základní školu, kde je asi nějaký dětský den. Žáci malují, zpívají, hrají hry. jejich akce láká k zastavení a podlechu. Procházíme kolem muzea, které je na náměstí Placa d´Espanya vedle Radnice. Ke hradu přicházíme po asfaltové cestě. Jirka brblá, že jsme tu mohli dojet až nahoru. Já zase tvrdím, že bysme si nevychutnali procházku centrem města.

Vcházíme bránou a před námi re rozprostírá malé nádvoří. Jako všeude je tu i WC a občerstvení. Vystupujeme opět na hradby a po nich i procházíme dokola. Dostáváme se na další nádvoří, kde je idylické místo k odpočinku: palmy, kašna, lavičky. Uprostřed stojí svatyně sv. Salvátora z Arty. Z tohoto místa je nádherný výhled na celé město. Pod námi vidíme i kostel Proměnění Páně. K tomuto kostelu se dá sejít po Kalvárii lemované vysokými cypříši. Pak už se vracíme stejnou cestou k autu.

Ve 12:40 hod. odjíždíme k Ermitě de Betlem.

Ermity jsou vlastně poustevny. Na Malorce je jich několik. my jsme ještě zavítali do dalších dvou. Jedeme klikatou cestou ve stínu stromů. V protisměru míjíme několik aut, jež jsou jasně z půjčoven a řídí je turisti. Po asi 3 hod. na ¨malorských cestách, je Jirkovi jasné, že si musí dávat pořádně pozor. Někteří cizinci jsou totálně bezohlední. Jízda v protisměru je jim vlastní. A to ještě netušíme, co nás čeká. Když dojedeme na konec cesty, nejsme si jisti, zda jsme v cíli. Asfaltka končí, jet u brána a pak jen šotolinová cesta někam dolů. Je vidět, že váháme nejen my, ale i jeden cyklista, který nás dojel kouká nerozhodně do mapy. vypadá to, že je zavřeno. To se ni nechce věřit, neboť cestičkou za plotem jdou 2 osoby. Čtu anglický nápis, koukám do mapy, pokukuju po cyklistovi, zase čtu nápis a pak mě to ťukne. To není napsáno, že je zavřeno, ale nápis nám děkuje, že za sebou zavřeme dveře. Takže drze se snaším otevřít petlici a už se brána otevírá. Očividně si oddechl i cyklista, který asi nebyl z Anglie. vstupujeme dovnitř. Při pé smůle, jak se snažím poslušně zavřít vrata ještě praštím Jirku do tváře. Naštěstí to není nic vážného. Obcházíme poustevnu až na druhou stranu, kde pořizujeme nějaké záběry pobřeží. Poustevna je z r. 1805 a můžeme zde vidět i pamětní kámen třem poustevníkům, kteří tu přespávali pod olivou a pak postavili kapli. Opět je zde i kaple a hezkou výzdobou. Prohlídka trvala si 15 min.

Čas máme dobrý a pokračujeme do Can Picafor.


Je 14 hod. a můj ?osbní řidič? má chuť si odpočinout a dát si kávu. V Can Picafor se nám ale moc nelíbí, je čas siesty, nic moc otevřeno, nevabná pláž – slespoň tam, kde jsme zaparkovali. Jinak je to letovisko, které preferují Angiličasni. Jedninou zajímavostí pro nás je zdejší dokonalá cyklostezka. Široká, řádně vyznačené, chodník pro pěší zvlášť – paráda.

Cyklisti:

jsou na Malorce v hojném počtu. Potkáváme je všude a zatím jsme se nesetkali s jejich neukázněností. Alespoň doposud. Pro nás automobilisty je nepochopitelné, kam až v tom horku dokáží vyjet, do jakých kopců a třeba i s malámi dětmi. Kousek za Can Pacafor se po levé straně cesty rozprostírá přírodní rezervace ALBUFERA

Je to bažinatá oblast o rozloze asi 2500ha, kterou se pokusili vysušit a používat jako zemědělskou půdu. Dnes je to království živočichů, vodních ptáků a vzácných rostlin. Od moře je rezervace oddělená jen rušnou komunikací.

Zastavujeme a uvažujeme o procházce podél kanálu do vnitra rezervace, ale jelikož nejsme až tak přírodně založeni, raději se vydáváme k pláži na kamenmité molo. Od Procházky nás také odradila mrtvá ryba na vodě. Jdeme až na konec mola. Je to ráj rybářů. Posedávalí co kousek a na udice loví ryby. Vidíme, že jako návnadu používají např. krevetky. V této části malorky se tvoří často vlny a vanou silnější větry. Je to ráj serfařů a máme štěstí, že můžeme sledovat paragleiding – tedy tandemový. Jirka to před léty absolvoval v Tunisu a mocsi svůj let pochvaloval. Startoval a přistával na pláži. Trefil se a je tady.

Od pláže už vidíme Port d´Alcudia, komíny nějaké továrny a pobřeží poloostrova Cap de Pinar.

V Alcudii opět vzpomínáme na kávu, ale dáváme zase přednost vyhlídce Odbočujeme na z města ven a jedeme na Cap des Pinar k Ermitě de la Victoria. Jedeme stale podél pobřeží. Cesta je tu jen jedna a směrovky žádné. Nakonec dojíždíme ke značce zákaz vjezdu. Opět nejsme jediní, kdo se diví. Na mapě je uvedeno, že by na konci měl být vojenský proctor, takže nechceme riokovat, uděláme pár záběrů a vracíme se. Pobřeží je zde divoké a skalnaté, prodce se svažující do moře. Je tu ale I možnost koupání. Míjíme malou malebnou pláž, nad kterou je i možnost odpočinku na lavičkách.

Projíždíme opět Alcudií a zastavíme u první restaurace, která se nám postaví do cesty. Mladý číšník se má co ohánět. Já zatím studuju mapu Malorky, která je natištěná na papírovém ubrousku. Po chvíli si už vychutnáváme báječnou silnou kávu, obě za 2,4 ? a navíc se sklenkou vody.

V Alcudii samotné jsem se ještě chtěla podívat na Římský amfiteátr i prohlédnout městské hradby, která složily jako ochrana před piráty.Hradby mají 2 impozantní brány: Porta de Sant Sebastian a Porta de Xara. Uvnitř hradeb je Radnice a několik patricijských domů. U hradeb stojí také kostel Sant Jaume. Dávám tentokrát před ?starými šutry? přednost přírodním krásám poloostrova Formentor, takže kolem hradeb jen projíždíme a u vstupní brány odbočujeme pryč z města.

Jedeme po silnici, která je v těsné blízkosti moře. Dokonce míjíme starý domek, který jakoby překážel i cestě i moři. Je nahnutý do moře a jakoby čekal, kdy jej vlny pohltí.

Než se vydáme po klikaté cestě vedoucí napříč poloostrovem, musíme projet Port de Pollenca. Je to přístavní město, rozrůstající se letovisko. Že jsme přijeli krátce po dešti nám ukáže jedna díra v cestě (asi jediná na celém ostrově), která je plná vody.

Vzduch je svěží a slunce se schovává za mraky.

FORMENTOR – zlatý hřeb dne.

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

Tento členitý výběžek na severu ostrova jsem rozpoznala už z letadla v den příletu. Je na něm několik míst, která rozhodně stojí za návštěvu. Prvním je vyhlídka – Mirador des Colomer ve výšce 232m. Jsou to dvě plošiny propojené pěšinou-schodištěm, odkud se nám naskytne pohled na prudce se svažující skaliska, zátoky i širé moře.

Od tohoto místa vedou dvě cesty. Jedna stoupá ke strážní věži Albercutx, od ní je fantastický pohled do všech světových stran. Nevypadá to, že by zde proudily davy lidí, což je velká škoda. K jihu vidíme celý záliv Pollenca, protější poloostrov, odkud jsme přijeli – Cap de Pinar, trošku k východu se dole u pláže krčí Hotel Formentor, který je nejluxusnější na celé Mallorce a malebná zátoka Cala Pí z níž vystupuje ostrůvek Formentor.

Při pohledu na opačnou stranu vidíme pod námi Mirador des Colomer, kde jsme se nacházeli před chvíli a všechny ty bizardní skalnaté a přírodní útvary. Přestože se jedná o báječné místo a jednu z nejhezčích vyhlídek na ostrově, asi je opomíjená. Jsme zde naprosto sami a vychutnáváme klid a idylku místa, jen v dáli je slyšet střelba z nedalekého vojenského prostoru.

Vracíme se. Jirkovi se už na další vyhlídku moc nechce a rád by se vydal na zpáteční cestu. Já se však nedám odradit a jako navigátor velím směr sever, za dalším cílem.

Po chvíli míjíme odbočku k Hotelu Formentor a lesem projíždíme částečně klikatou, ale pohodlnou cestou. Společnost nám dělají co 1 km bílo-žluté patníky, které nám hlásí, kolik jsme ujeli km, škoda jen že neříkají, kolik nám ještě zbývá.

Projíždíme tunelem pod vrcholem Fumat (výška 334m n.m.) a po chvíli se nám naskytne úžasný pohled na maják a poslední část poloostrova Formentor. Vzhledem k tomu, že je po dešti (ten se nám naštěstí vyhnul) a moře splývá s nebem, vypadá to, jako bychom se ocitli „na konci světa“.

U majáku sice nejsme sami, ale o to větší je legrace. Stálými obyvateli majáku jsou zřejmě 2 kozy a racci. Nikdo z nich nepohrdne malou svačinkou. Jedna z koz hraje s darovaným jablkem kopanou a racek je schopen polknout polovinu housky najednou. Vypadá to, jako by se měl každou chvíli udusit. Zdejším zvířátkům se krmení tak zalíbilo, že ti z nás, kteří měli dříve jakékoliv jídlo, pití nebo jen papír v ruce a snažili se kozy přilákat, museli nakonec doslova utéct do svých vozů nebo čekat, až kozy zaujme někdo nebo něco jiného.

Když jedeme zpět, všimnu si malebné pláže Cala Figuera. Uvažujeme o koupání, ale už jsme tak unaveni a plni dojmů a poznatků, že raději myslíme na postel.

Cestou zpět do s´Illotu jsme se ještě zastavili v Pollence, abychom si prohlídli Římský most a vyjeli po šotolinové cestě až na Kalvárii s kapličkou, odkud je vidět do míst, která jsme navštívili.

Výjezs z Pollency se nám trochu komplikoval. Chtěli jsme jet jinudy, než jsme přijeli, ale před nás se dostal nějaký široký nízký sporťák, který nás stále blokoval, nevěděl kam jet, i když to byly jednosměrky.

Pak už směr východ, ať stihneme večeři.

Teno prví den jsme se vrátili v 20:40hod. Cesta z Pollency do s´Illotu trvala jen 45 min. Najeli jsme 253 km.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .