Maledivy - cestování po ostrovech

20.srpna sobota, Ostrava

Chtěl jsem 24 hodin před odletem provést Online Checkin a při něm jsem z úžasem zjistil, že místa, která jsem velmi pečlivě a s rozvahou plánoval v letadle 2 měsíce předem tak, abychom seděli u okének na správné straně s ohledem na směr přistávání apod. nám u Emirates bez jakéhokoliv varování nebo upozornění zcela změnili. Neskutečně jsem zuřil a seřval jsem telefonicky všechny, kteří mi v sobotu přišli pod ruku na jejich infolince. Když letím s Ryanair, můžu si za příplatek 6€ za Priority Boarding vybrat jakékoliv místo v letadle. Tady zaplatíme 60 tisíc a přehazují nás jako pytel brambor a to tak, že nám dali místa v prostřední řadě (na vysvětlenou, v letadlech, se kterými jsme měli letět, sedí v jedné řadě celkem 10 cestujících ve stylu po třech místech po krajích a 4 místa uprostřed. Poté, co jsem napsal dvoustránkovou stížnost, se vše nějak vyřešilo a s omluvou jsme dostali většinou místa u okének, ikdyž ne vždy těsně za sebou. Ale byl jsem rád, že to dopadlo alespoň tak. Napsat, že sobotu jsme věnovali balení, by bylo velkým zjednodušením, neboť zejména Blanka balila už 2 týdny předem. Bylo to způsobeno tím, že Emirates povolují na jednoho cestujícího přepravu 30+7kg, což v konečném důsledku znamenalo, že jsme táhli neskutečných 160kg. Na naši omluvu však nutno dodat, že v tom bylo např. 20kg dárků pro naše hostitele (celkem budeme bydlet u tří rodin na Maledivách a u 5ti rodin v SAE), dále 17kg náš pětimístný nafukovací člun, 12,2kg benzinový motor 2,2HP SUZUKI k našemu člunu, dále samonafukovací karimatky na spaní pro případ, že by hostitelé neměli postele pro všechny, věci na potápění atd. atd. Obě holky před závěrečným balením raději utekly spát mimo domov, takže závěrečné zajištění našeho domu (včetně vypnutí plynu, vody a elektřiny kromě alarmu a přístupu na internet) zůstalo na mne a Blanku.

21.srpna, neděle

Vstáváme ve 3:30, narychlo poslední úpravy, ve 4:30 mne a Blanku paní Jana jen tak tak naloží do svého auta a s kufry na klíně dorazíme ve 4:45 na UAN. Takže velké díky paní Yvetě za její ochotu kvůli nám vstávat v neděli tak brzy ráno. Kuba se na UAN sice také objevil, ale jeho zájmem byla spíš Gabka, než naše zavazadla. První, naštěstí jen velmi drobný zádrhel – Student Agency neodjížděla do Prahy z nástupiště, odkud jsem zvyklý, ale z nástupiště na úplně jiné straně UAN. Takže první zkouška přetažení našich zavazadel.Cesta naprosto pohodová, do Prahy jsme dojeli dokonce s 10ti minutovým předstihem. Jedinou zajímavostí na této cestě bylo to, že jsem konečně pochopil, odkud Hanka vzala námět na opravu mého pracovního plánu. Ve Student Agency je totiž celé srpnové číslo věnováno nejkrásnějším místům světa a právě článek o Maledivách se tam jmenuje „Maledivy-Velké divy“. Kromě Malediv jsme v tomto časopise našli i další místa, která jsme měli to štěstí navštívit, případně už máme koupeny letenky a to Řecko-Korfu, Francie-Azurové pobřeží, Irsko a Bahamy Ze všech zveřejněných cestopisných článků už nám chybí jen Kostarika a Austrálie.

Ještě před cestou mne napadlo, zda by nebylo možné z Florence přejet na letiště jinak, než metrem (opět kvůli zavazadlům a nutnosti přestupu v metru a na Dejvické). A kupodivu to jde a to každou hodinu spojem Student Agency na Karlovy Vary za cenu 60Kč. Je to sice více, než MHD (kde jízdenka nově stojí 32Kč), ale rozhodně to bylo pohodlnější. Navíc jsme to vyčůraně zorganizovali tak, že s kufry jeli pouze dva z nás, Gabka a Blanka a já s Martinou jsme se vydali za levnější cenu s MHD. Pro ty, kteří se teď pohoršují nad tím, že šetříme i na takovýchto maličkostech – hlavním důvodem tohoto způsobu bylo to, že jsme sehnali poslední dvě jízdenky. Příště už budeme chytřejší. Při čekání na Florenci mne napadlo zeptat se Blanky, jesli přibrala i toaletní papír na cestu. Ukázalo se, že si vůbec neuvědomila, že budeme na cestách dva dny, z čehož pouze jeden bude pokryt luxusem Emirates. Druhý den máme plout celou noc místní lodí dhoni, kde se vykonává potřeba do vody přes palubu. Rychle jsme tedy zaběhli do Billy na Florenci, která je naštěstí otevřená i v neděli a koupili balík toaletního papíru.

Na letišti jsme byli s předstihem něco po poledni, odlet jsme měli až v 16 hodin. Času jsme tedy využili k likvidaci zbytků, které s námi do letadla nemohly. Samotné odbavení proběhlo naprosto hladce, Emirates váha našich zavazadel vůbec nezajímala, přestože se nám podařilo pár kilo přetáhnout. Dokonce jsme litovali, že jsme si netroufli více. Samotné letadlo bylo opravdu luxusní, m.j. každý cestující obdržel polštářek, stereosluchátka a deku s emblémem Emirates. Kromě toho má každý cestující k dispozici vlastní videoterminál, na kterém je neskutečný výběr kanálů (údajně přes 1200, cestou zpátky si vezmu na památku program). Kromě filmů a hudby je zde i možné hraní her a dále i telefonování nebo posílání e-mailů a SMSek. Poslední dvě činnosti jsou placené a to tak, že ve sluchátku je zabudována i čtečka platebních karet. To jsme pochopitelně nevyužívali, až Martina přišla na to, že zdarma můžeme volat mezi sebou, což se hodilo zejména při letech, kde jsme z důvodu umístění u okének seděli vzdáleně od sebe. Ihned po vstupu na palubu jsme byli přivítáni a letušky se závoji začaly roznášet horké ručníky k provedení očisty. Pak postupně následovalo menu o 4 chodech, kdy jsme každý předem obdrželi vytištěný jídelníček s možností výběru ze dvou standardních jídel a dále jsme si již před letem mohli vybrat z celé řady dalších možností (muslimské jídlo, bezlepková dieta, diabetické jídlo, jídla bez laktozy, ovocný talíř atd. atd.). Zcela bez omezení byly nápoje, z nealko 5 druhů džusů, pepsi v plechovkách, fanta, z alkoholických libovolné množství vína, piva, dále jsme viděli roznášet koňak a Bailey. Spíše se zájmu a jako suvenýr jsme si nechali také donést lahvičku koňaku (Hennessy). Později se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad. Těsně před půlnocí jsme přistáli v Dubaji.

22.srpna pondělí Dubai, Male, Maafushi

Pověst nelhala, ihned po vystoupení jsme si připadali, jakobychom dostali pravý hák na plíce – přestože byla půlnoc, teplota byla téměř 40 stupňů. Trochu nás překvapilo, že jsme nevystupovali chobotem do terminálu, ale klasicky na plochu do přistavených autobusů. Ty nás pak neskutečně dlouho (skoro půl hodiny) vezly k terminálu 3. Tento terminál je určen pouze pro pasažéry Emirates a už jeho pouhá návštěva opravdu stojí za to. Má téměř 250 gate (bran) a pouhé jeho projití trvá cca 30 minut). Na obou jeho koncích jsou uvnitř parky s jezírky a uprostřed pak neskutečně velká vodní stěna s výtahy, jejichž kabinky svými rozměry o hodně přesahují naši jídelnu a obývák dohromady. Přitom jezdí zcela neslyšně. V Dubaji jsme měli na přestup a prohlídku tohoto terminálu jen 3 hodiny, což rozhodně nestačí, protože terminál je přecpaný duty free obchody. Najdete zde lahev alkoholu za 3tisíce dolarů, stejně jako velmi levné cigarety, elektroniku apod. Přitom vše zůstává otevřeno po celou noc. Docela mě udivilo, že průchod bezpečnostní kontrolou byl jen velmi formální, nevadily jim ani litry tekutin, v podstatě mi to připadalo, že se na monitory skenerů vůbec nedívali. Ono proč taky, který terorista by útočil na arabská letadla? Ještě více mne zarazilo, že ani na jednom z letů nám nikdo nic nevysvětloval pro případ havárie letadla. Ti, co létají s Ryanair, vědí, jaké tanečky absolvují letušky před každou cestou.

Let z Dubaje na Maledivy probíhal úplně stejně, jen namísto jídelníčku s nápisem „Dinner-Večeře“ jsme obdrželi jídelníček s nápisem „Breakfast-Snídaně“ Opět šlo o teplá jídla, tentokrát jsme však nebyli tak spokojeni, jako při prvním letu, kdy bylo jídlo moc dobré. Tentokrát si pochvalovala hlavně Blanka, která si objednala diabetické jídlo a dostala teplé jídlo se dvěma vejci. Nejhůře jsem dopadl já, objednal jsem si druhou volbu ve standardních jídlech, byly to jakési palačinky s kokosovou pastou a kuřecím masem. Do masa jsem zobnul jednou a hubu si pak chladil džusem po zbytek letu. Jídlo jsem chtěl vrátit, ale kupodivu se jej ujala Gabka, která nenechala ani drobeček. Zdá se, že v ní roste můj zdatný nástupce.

Maledivy nás přivítaly nádhernými pohledy na ostrovy na trase našeho ledadla a bohužel zamračeným počasím. Hned po přistání v 8:35 se ukázalo, že počasí pro nás skutečně může být problém, protože díky tropické bouřky bylo o den odloženo vyplutí naší lodě z Male na ostrov Velidhoo. Touto lodí jsme měli plout celou noc z pondělí na úterý, nyní to vypadá na nucený dvoudenní pobyt v hlavním městě Malediv v Male.

Další nepříjemnost, která nás čekala, byly výše zmíněné lahvičky Hennessy koňaku, které jsme si nechali z letadla na památku. Na Maledivách panuje přísný zákaz dovozu alkoholu a díky těchto dvou lahviček nám rozebrali všechna zavazadla do posledního kapesníku. Naštěstí to skončilo pouze na odebrání těchto lahviček (každá o velikosti jednoho velkého panáka). Už to vypadalo, že nás zavřou do vězení pro dealery drog. To by bylo docela úsměvné, kdyby zapřisáhlého abstinenta zavřeli za pašování alkoholu.

Ibrahim Mohd nás dle dohody čekal před letištěm a hned se nás ujal. Sdělil nám nemilou novinku ohledně posunu našeho trajektu na ostrov Validhoo. Po chvíli uvažování jsme se rozhodli zcela změnit naše plány a nejdříve navštívit bližší ostrov Maafushi, který je pouhých 90 minut trajektem a trajekt odplouvá ve 14:30 místního času. Na tomto místě další informace – ostrovy jsou tak malé, že hlavní město je na jednom ostrově s názvem Male, kdežto letiště je umístěno na druhém ostrově s názvem Hulmale. Trajekty odplouvají z Male, všechny hotely jsou umístěny také v Male, takže každého turistu jako první čeká přeprava z jednoho ostrova na druhý, trvá asi 15 minut a cena jízdenky je na naše poměry směšná, činí jen 10 rufií. Pro ty, kteří se neorientují v kurzových převodech, tak jsme vybaveni dolary, které se zde směňují v poměru 1USD=15MRF, tj. Maledivská rufie. Pro zjednodušení jsme se rozhodli počítat s kurzem 1MRF=1Kč, ikdyž to není úplně přesné, protože 1USD=17Kč=15MRF. V tomto kurzu jsme měnili na letišti, kde je to údajně výhodnější. Zda je to pravda, se ukáže v průběhu našeho pobytu, údajně lze platit v obchodech i dolary a vydají vám rufie. Poslední věcí, kterou jsme na letišti ještě na radu Ibrahima stihli vyřídit, bylo zakoupení místních SIM karet. Ano, píšu v množném čísle, protože jsme si koupili rovnou dvě. Narazili jsme zde totiž na jeden z mnoha paradoxů, které nás zde ještě budou čekat. Předplacená SIM karta s přednabitou částkou 20MRF nás totiž přišla na neskutečných 30MRF. Přitom přednabitá částka 20MRF je na 20 minut hovoru. Ve zkratce – za možnost 20min hovoru mobilem v místní síti jsme zaplatili cca 30Kč, při dalším dobití pak už jen 20Kč. Z toho by si měli naši operátoři brát příklad. Zatím jsme uskutečnili 2 hovory a 1x SMSku a na účtě máme 16,70MRF. Pokud se někdo diví, proč rovnou 2 karty, tak kdybychom si potřebovali zavolat přes naše mobily s našimi SIM kartami, tak by nás jeden takovýto hovor přišel na cca 100Kč za minutu (60Kč odchozí, 40Kč příchozí). Takto jsme do mobilů vložili maledivské SIM karty a voláme nejen mezi sebou, ale i všem našim stávajícím i novým maledivským přátelům za 1,50 Kč za minutu.

Hlavní město Male je město protikladů, spíše na nás ale působilo negativně, nepříliš čisté, doprava naprosto neskutečná, pláže skoro žádné. V podstatě jde ale pouze o přestupní stanici na jiné ostrovy. Na náš úsudek měla možná vliv i naše únava a to, že to vypadalo, že zde budeme muset zbytečně strávit dva dny z naší dovolené. Nakonec jsme se však rozhodli pro radikální změnu – nejprve poplujeme na Maafushi a pak se uvidí. Jak už jsem psal, trajekt na Maafushi odjíždí každý den kromě pátku ve 14:30. Z ostrova Hulmale jsme na ostrov Male připluli před polednem, zde jsme našli taxi, které bylo schopno pobrat všechna naše zavazadla a na zadní sedadla namačkat Blanku, Martinu, Gabku i Ibrahima. Já jsem se hrnul dopředu, samozřejmě k velkému pobavení všech, zejména řidiče, protože jsem se hrnul na jeho místo, protože jsem zapomněl, že zde se jezdí vlevo. Placení taxi si nenechal vymluvit Ibrahim, takže ani nevím, kolik stálo, v tomto městě však údajně stojí všechny cesty stejně a to 20MRF, což je opět neskutečně levné, zejména v porovnání s tím, kolik za služby v hotelových resortech požadují po cizincích – ubytování pod 1000Kč na osobu a noc neseženete. Obdobné to bylo i s cenou trajektu, za který jsme zaplatili směšných 30MRF za osobu a to nás poveze 90 minut. Za tuto cenu s námi ještě navíc nakládali jako s váženými hosty, kapitán si nás přišel osobně vyzvednout z míst, určených pro běžné cestující (dřevěné lavice) a dovedl nás na 3 privilegovaná místa na přídi, kde po dobu plavby umístil LCD televizi. Opět paradox – loď byla naložena vším možným, stavebním materiálem, zemědělskými produkty, motorkami apod. a přitom po vyplutí vytáhli moderní LCD panel na hodně staré lodi. Dobu čekání na odplutí lodi jsme si krátili pozorováním nakládky a přemítáním, zda ta dovolená za to opravdu stojí, byli jsme upocení, zničení, unavení, naštvaní a s docházejícím pitím. Alespoň já jsem se donutil k tomu, že jsem té doby využil k prozkoumání této přístavní části města, stejně tak jako jsem využil 3hodinové přestávky v Dubaji. Na holkách mě vždycky štve, že nevyužijí všech možností, které jim cestování dává. Ale na druhé straně jsem zase rád, že se mnou vůbec chtějí cestovat. M.j. jsem chtěl sehnat něco k pití, ale v době Ramadánu a díky zatopených ulic se mi nepodařilo sehnat pití. Naštěstí toto byl zatím poslední okamžik, kdy se nám něco nelíbilo. Ihned po vyplutí nám nálada rapidně stoupla, začalo profukovat, kolem se objevovaly nádherné ostrovy s domky na vodě, byla nám nabídnuta privilegovaná místa. Docela úsměvné bylo, že Blanka se před nabídnutou televizí zachovala naprosto stejně, jako doma – usnula.

Po připlutí na ostrov Maafushi v 16:00 nás už čekal náš další nový přítel Ibrahim Mustapha. Mimochodem, je docela alergický na stejnojmennou písničku od Queen. Další potěšující věcí bylo, že celkem rozumně pro nás přijel malým náklaďáčkem, takže se zavazadly (ani s počtem pasažérů) nebyl žádný problém. Ubytování máme luxusní – dostali jsme pokojíček jeho šestiletého syna Juda, ke kterému patří samostatný záchod i sprcha. Na místní poměry opravdu luxus. Teprve později se dozvídáme, že bydlíme u druhého muže ostrova. Celý ostrov s 1500 obyvateli řídí ostrovní council, do kterého se volí zástupci. Na mnoha domech jsme ještě viděli volební plakáty s Ibrahimovou fotkou, je zde uváděn jako kandidát č. 1. To nás dost potěšilo a to jednak proto, že si nás tady jako Ibrahimových hostů každý váží a hlavně proto, že jsme měli obavy, jak to vlastně bude vypadat s ubytováváním cizinců. Ubytovávání cizinců je zde totiž běžně zakázáno, resp. je přísně zakázáno ubytovávat za peníze. Proto jsme byli rádi, že jsme Ibrahimovi dovezli celou řadu docela drahých dárků, takže se nemusíme cítit blbě ani my, ani on. Ikdyž s tím dodržováním předpisů to tady asi bude všelijaké. Např. jsme se dozvěděli, že zde mají dost velké problémy s ochranou přírody před vlastními obyvateli. Dle zákona např. místním obyvatelům (nevím, zda i cizincům, ale zkoušet to opravdu nebudu) hrozí 25 let vězení za to, kdyby snědli želví maso nebo želví vejce. Přitom když jsme se Ibrahima vyptávali, kde můžeme nejspíše vidět želvy, ochotně nám vyprávěl o takovýchto místech s tím, že nás informoval, že najít želví vejce je velmi obtížné, protože želvy jsou chytré a vyhrabou několik desítek děr, ale pouze do jedihé nakladou vejce. Prý to umějí vyhledat jen nejzkušenější Maledivané. Pochlubil se, že jemu se to loni také podařilo a našel tak v hloubce 80cm v jednom hnízdě 150 želvích vajec. Domnívali jsme se, že bude následovat informace o tom, že je předal do želví líhně, ale tradice je zřejmě silnější, protože jsme se dozvěděli, že želví vejce skončila v palačinkách. Ale zpátky k našemu příjezdu. S Judem jsme velcí kamarádi, pomáhal mi skládat náš člun a už se těší, až si vyjedeme spolu. Ibrahimovu manželku vidíme málo, vždy jen navaří a někam se ztratí. Jeho matku jsme ještě neviděli vůbec, resp. se kolem nás párkrát mihla celá zahalená a v takovém předklonu, že jsme jí do obličeje ještě neviděli. Večer jsme se ještě šli vykoupat a přitom jsme zapomněli na všechny útrapy z cesty. Rozhodně už neuvažujeme nad tím, zda mělo cenu sem jezdit. Oceán, který je od našeho ubytování vzdálen ani ne 50metrů, je prostě úžasný. Trochu problémy jsme měli jen v noci, kdy je tady pořád dost teplo, naštěstí máme v pokojíku jak ventilátor, tak klimatizaci. Ventilátor běží pořád, klimatizaci jsme zatím raději nepouštěli. Den jsme zakončili nákupem v místním obchodě, který nás velmi překvapil opět nízkými cenami a i sortimentem. Ceny pro zájemce uvedeme v souhrnné tabulce, kterou vždy sepisujeme pro případné další zájemce, co se týká sortimentu, tak snad za vše mluví to,že v obchodě s potravinami nebylo problémem koupit i 2 litry benzínu do našeho člunu – dostali jsme je v lahvi od Coca Coly za velmi příjemnou cenu 10MRF za jeden litr. V Male stál benzín 16,90MRF, nedovedu pochopit, proč je zde ještě levnější.

Přestože jsme se snažili bránit, že máme své vlastní zásoby jídla, nedal Ibrahim jinak, než že s ním musíme povečeřet. Večeře byla bohatá, viz foto. Nejlepší byl ale džus z mučenek. Mimochodem, Blanka velmi rychle zapomněla na své zásady, že u domorodců je lépe nic nejíst. No uvidíme, jak to dopadne.

23.srpna, úterý, Maafushi

Ibrahimovi jsme včera sdělili, že každý den ráno vypadneme ven a vrátíme se až večer. No tak dnes se nám to zrovna nepodařilo. Judův pokojík totiž nemá okno, takže jsme spali jako zabití přes 13 hodin a probudili se až těsně před polednem. Poté jsme vyzkoušeli člun. Přitom jsem velmi litoval, že se holky o chvíli opozdily a nestihly spouštění člunu na vodu. Seběhlo se k němu totiž víc jak 30 mužů, kteří mě s nelíčeným zájmem pozorovali. Protože zejména motor běžel naposledy loni v říjnu na Corfu, měl jsem velké obavy z ostudy. Naštěstí však vzorně chytil a já jsem hrdě vyplul na první okružní plavbu. Hned poté mi rozveselení ostrované půjčili i své děti, abych je povozil na tak raritním vozítku. Jen mě fakt mrzí, že to holky nemohly vyfotografovat.

V 16 hodin připlula loď z Male, se kterou připlul i Ibrahim Mohd, který se rozhodl s námi strávit 2 dny ze své dovolené. Navíc se o Gabku začal velmi zajímat jeden místní rybář. Říkáme mu chytrolín, protože jeho jméno neumíme vyslovit. Ale Kuba může být v klidu, Chytrolín připomíná postavou i uvažováním spíše skřítka z pohádky. Gabka se před ním schovává, kde může. Večer nás provedl ostrovem a dozvěděli jsme se, že část ostrova je vězením, což je dost kuriozní. V souvislosti s tím mě napadlo, že jsem se za ten koňak na letišti mohl na ostrov dostat možná rychleji a určitě zdarma. Navečer jsme se šli poprvé potápět a hned na okraji reefu jsme našli neskutečný útes, plný korálů, vypadá to tam jako na zahradě na skalce. A tolik různobarevných ryb, které se vůbec nebojí, jsem neviděl ani v mořském akváriu. Až bude víc času, pokusím se je nafotit.

Večer jsme si chtěli udělat naše jídlo, ale už nás opět čekala nachystaná večeře. Tu jsme však tentokrát přijali pouze pod podmínkou, že zítra budeme chystat večeři pro všechny my. Dostalo se nám souhlasu a informace, že jídlo může začít v 18:20, hned po západu slunce. Tak uvidíme, jak jim bude chutnat.

24.srpna, středa, Maafushi

Opět se nám nepodařilo vstát tak, jak bych si představoval, tentokrát jsme vstávali v 9 hodin. Zašli jsme nakoupit (přivezli nám trajektem balenou vodu v 5ti litrových kanystrech. Způsob obchodování je tady vůbec docela podivný, dobře je to vidět např. právě na balené vodě. První dva dny jsme kupovali balení po 1,5 litru (za 7MRF), protože nám v jednom krejčovství, kde kupodivu prodávali i balenou vodu, nabídli sice 5ti litrový kanystr, ale řekli si za něj neskutečnou cenu 5USD. S díky jsme jej odmítli a dnes nám v jiném obchodě prodali první 5ti litrový kanystr za 15MRF. Když jsme přišli koupit dalších 9, tak nám je zaúčtovali už po 20MRF. Zřejmě množstevní sleva L. Když se však dozvěděli, že jsme hosté Ibrahima Mustaphy, tak nám s omluvou peníze vrátili. Mimochodem, téměř na každém nákupu se nás snaží v různých obchodech zřejmě v rámci turistické daně natáhnout. Určitě se tedy vyplatí hlídat si, kolik a za co platíte. Problémem však je, že jsou ceny často psány arabským písmem.

Odpoledne jsme strávili u moře, kde jsme se seznámili s dalšími přáteli – dvěma mladými lidmi z Ruska, s Inou a Sergejem, kteří jsou zde ubytováni v hotelu White Shell Resort In. Název „Resort“ je hodně honosný, v podstatě je to malý domek, ale výhodou je, že na jejich pláži se holky můžou koupat v normálních plavkách. Mimo tuto pláž chodí do vody raději v šatech a já v plavkách s dlouhými nohavičkami. se Sergejem platí za noc 80USD a budou tady ještě 10 dní.

K večeru jsme se vrátili zpět, já jsem se konečně dostal ke zpětnému dopsání deníčku z cest a holky připravovaly společnou večeři. Večeře se celkem vydařila, ikdyž guláš s nudlemi nelze označit za typicky české jídlo. Po jejich vzoru jsme na stůl doplnili všechno možné, co nám naše zásoby dovolovaly, udělali bohatý ovocný salát (ananas, mandarinky, jablka, švestky, kiwi, banány) a českou trvanlivou buchtu. Chutnalo jim vše s výjimkou studené vody s lunetkou, kterou jsme zvyklí pít doma. Myslím, že to nebylo tím, že doma do toho ještě přidáváme mátu, ale spíš tím, že jejich džusy, mačkané z pravého ovoce, jsou opravdu nedostižné. Včera jsem se zapomněl zmínit o melounovém džusu s malinkými kostičkami krájeného melounu, dnes naši večeři zase doplnili míchaným džusem ze sladkých pomerančů a mučenky. Jestli nic jiného, tak ty džusy nám budou opravdu chybět. Své dnešní vyprávění zakončím pro skeptiky ujištěním, že zatím nemáme žádné zažívací problémy, žádné průjmy se nedostavují, naopak většina z nás má zácpu, někteří dokonce takovou, že se jim podařilo ucpat WC, které nejsou dimenzovány na české poměry (podotýkám, že jsem to nebyl já, viníka však neprozradím).

25. srpna, čtvrtek, Maafushi, Anantara, Dhigu, BoduHurraa

Tak dnes dokončím poněkud žinantní téma, kterým jsem minule skončil a tím jsou toalety. Prvním velkým překvapením pro nás bylo, že zde vůbec nepoužívají toaletní papír, tím pádem jej zde ani neprodávají, takže se mé rozhodnutí koupit v Praze na poslední chvíli celý balík, ukázalo jako velmi prozíravé. Kdo by si ale myslel, že jsou zde s hygienou na štíru, tak by se asi dost divil. Jejich WC je velmi podobné tomu našemu, jen s tím rozdílem, že je v něm mnohem větší množství vody, která se při spláchnutí s velkým hučením všechna ztratí a po chvíli zase nateče. Trochu to připomíná WC v letadlech, hlavně tím tahem, s jakou se voda vypouští. Hned vedle WC je umístěna sprcha, kterou používají místo toaletního papíru. My jsme se s domácími dohodli na kompromisu. Dovolili nám používat papír a my jej nehážeme do WC, ale do uzavíratelného kbelíku. Někomu možná jejich zvyky připadnou zvláštní, zrovna tak si však o nás mohou pomyslet, že nehygienický je naopak náš systém. Zatím nemohu soudit, jak to vypadá v jiných domech, snad stejně. Trochu problém s posuzováním zdejších standardů máme v tom, že aniž jsme to věděli, tak bydlíme u druhého nejvýše postaveného muže na ostrově, který zřejmě nebude mít ani problémy s financemi. Jeho dům, pokud se tak dá nazvat jakási řadová zástavba chaoticky na sebe navazujících místností, zvenčí vypadá velmi skromně, uvnitř však při 4 místnostech skrývá velmi dobře vybavený byt včetně dvou koupelen a WC, dvou TV, z toho jedna LCD, automatické pračky, ledničky a kupodivu akvária. To akvárium mi tak trochu připadá jako nošení dříví do lesa, je sice velmi moderní s kulatými rohy, uvnitř ale jen pár maličkých rybek, které navíc nejsou nic moc. To kousek dál v moři to je jiné kafe. Navíc jsme se dnes jen tak mimochodem dozvěděli, že jedna z největších rybářských lodí v přístavu patří bratrovi našeho hostitele, který ji mimochodem navrhoval. Protože v průvodcích jsme se dozvěděli, že vlastnictvím lodi se posuzuje společenské postavení, tak celá jejich rodina asi bude patřit k místní honoraci. Sám Ibrahim vlastní obchod se suvenýry, stejně jako jeho další bratr. S těmi obchody je to taky docela zajímavé. Jsou tady dva obchody s běžnými potřebami (potraviny, zelenina, kosmetika, benzín apod.) a pak celá řada obchodů, které vybadají, jako by zkrachovaly, všechny mají zalepené výlohy zejména různými plakáty s mušlemi. Hodně nás proto překvapilo, když jsme si k jednomu z obchodů sedli na zídku, tak přiběhl jeho majitel, který jej hned otevřel a ukázalo se, že je to hodně slušně vybavený obchod s předměty pro turisty. Suvenýry se nám sice vůbec nelíbily, převažovaly dost kýčovitě vyvedené rybky, ale přesto pro nás bylo překvapením, že většina obchodů je pro turisty, které zde na drahé výlety vozí z okolních rezortů (=ostrovů, které vždy patří jedinému hotelu a jsou určeny pro turisty, kteří musí náš ostrov, určený pro domorodce, do západu slunce opustit, pokud nemají Inter Atol Permit, tj. to povolení k návštěvě místních obyvatel, o kterém jsem psal v úvodu).

Dnes jsme se rozhodli poprvé vyrazit k okolním ostrovům. Za cíl naší cesty jsme si vybrali souostroví BooduHurra, Anantara a Dhigu. Nachází se tam turistický resort s názvem Anantara Veli Maldives. Strávili jsme tady pár pěkných chvil, ikdyž cesta nebyla zrovna nejklidnější, nejvíce nám dal zabrat tref kolem ostrova, protože jsme nevěděli, že k samotnému ostrovu je nejlépe přijíždět po bojemi vyznačené cestě. Takže máme první škrábance od korálů, to tady ale mají skoro všichni. Bohužel Martina utopila své dioptrické brýle, takže už má pouze jediné, které však rozhodně s ohledem na svou cenu nejsou určeny do písku nebo na člun. Toto souostroví je opravdu ukázkou okázalého luxusu. Jen jsme přistáli, přidělili nám osobního sluhu, který se o nás po celou dobu našeho pobytu staral, na můj vkus až moc. Já osobně mám raději pusté ostrovy.

K večeru mě Ibby naučil, jak se loupou kokosové ořechy do podoby, jakou známe my. Když se sklidí, tak na nich totiž je cca 7mi centimetrový tuhý vláknitý obal, zakončený velmi pevnou slupkou, jakoby druhou skořápkou. Ta se rozbíjí o kovovou tyč, upevněnou v zemi. Dá to docela fušku, vyloupl jsem si dva ořechy a měl jsem toho v tom vedru dosr. To víc se mi líbí zpracovávání nezralých ořechů mačetou do podoby poháru s osvěžujícím kokosovým mlékem, které nemá nic společného s bryndou, která se u nás pod tímto názcem prodává. Palma je zde národním symbolem a každá palma na ostrově patří nějaké rodině, mají je poznačeny barvou

Večer nám Ibby nabídnul, jestli nechceme jet na noční rybolov s jeho přáteli. Zpočátku jsme tím příliš nadšeni nebyli, protože cena byla 70USD za všechny 4, pak jsme si ale řekli, že je vhodné nechat místním alespoň takto vydělat, když ubytování máme zdarma. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se tak rozhodli. Byla to zábava, která trvala 5 hodin, během kterých jsem já sice chytil z naší rodiny nejvíc ryb, ale byly to samé malé kousky. Největší úlovek se podařil Martině, která chytla červenou rybu, prý velmi chutnou, o váze cca 10-15 kg. Blanka nechytala a Gabce se moc nedařilo, chytla jen jakýsi gumocý korál. Když jej označila slovy „Fuj“, tak se místní mohli potrhat smíchy a pořád to opakovali. Nechali pak Gabku i nás ostatní, abychom se vyfotili s barakudou, kterou chytili oni. Cestou jsme měli melounový džus, pálivou pizzu a kokosové ořechy.

26.srpna, pátek, Maafushi, malý krabí ostrov

S ohledem na to, že jsme se do postelí dostali až po půlnoci a to jsme ještě s díky odmítli nabídku na noční fish picnic, kde se konzumoval náš úlovek, vstávali jsme dnes opět docela pozdě a celý den věnovali lenošení na pláži, hraní kostek, karet a podobně. Já jsem si poseděl s místními muži na odpočinkové terase u moře, kde trávil odpoledne i Ibby. Povídali jsme si o tsunami a podobně. Přitom si Ibby všimnul něčeho na moři. Bylo to obrovské hejno cca 50-100 delfínů. Plavali v několika po sobě jdoucích skupinách, takže jsem na ně stihnul upozornit i holky,které lenošily na pláži. Zkusil jsem doběhnout i pro náš člun, bohužel delfíni na mne nepočkali. Snad tedy příště. Ibby viděl, že jsem z toho smutný, tak mi nabídl, že bychom se mohli zkusit podívat na místo, kde bývají manty. Tak snad budu mít víc štěstí.

Když už jsem měl připravený člun na vodě, tak jsme s našimi novými ruskými přáteli zajeli na blízký ostrůvek, který z našeho pohledu vypadal hodně maličký, nakonec se však ukázalo, že má skoro 100 metrů. Bohužel na něm není téměř žádný stín, určitě se tam ale ještě podíváme, naším člunem to není ani 10 minut.

Zapomněl jsem napsat, že na Maledivách mají víkend v pátek a sobotu, takže dnes byl vlastně víkend. Zdravotní ani zažívací problémy pořád žádné, tak jen doufáme, že to tak vydrží stejně jako počasí, které je kromě jednoho dne zatím ukázkové.

27.srpna, sobota, Maafushi, Cocoa, Vilivaru, Kaalu-resort Biyadhoo

Dnes je krásné počasí, vypravili jsme se tedy na náš asi nejdelší výlet na tři ostrovy na opačné straně, než byla minule navštívená Anantara. První zastávkou byl známý ostrov Cocoa, kde jsou luxusní pláže. Ostrov je typickým představitelem ostrova typu resort – celý ostrov je privátní a vstup je pouze na povolení. U každého přístavního mola je hlídač a cedule s telefonním číslem na šéfa ostrova, u kterého si je nutno vyžádat povolení ke vstupu. Normálně tam cizí vůbec nepouštějí, nás pustili alespoň na 20 minut, abychom si udělali pár fotek. Největším zážitkem pro nás byla laguna, kde jsme zakotvili, protože jsme v ní uviděli obrovské tmavé skvrny na bílém písku, které byly tvořeny hejny malých rybiček. Ještě větším překvapením pro nás byli hned tři žraloci, kteří se zdržovali u břehu. Sice byli jen malí, cca 60 centimetrů, ale i tak to byl zážitek.

Pokračovali jsme na blízký ostrova Vilivaru, který vypadal úplně opuštěný. Přistáli jsme na nádherné písečné pláži, holky se šly koupat a já jsem se vydal prozkoumat ostrov. Zpočátku to vypadalo jako v džungli, kokosové palmy a pod nimi hromada nesbíraných kokosových ořechů, dál jsem narazil na banánovou plantáž. Překvapením pro mne byla stavba, která vypadala jako přístřešek, krytý vlnitým plechem, uvnitř se však nacházela velmi čistá mešita. Když jsem šel ještě dále za mešitu, narazil jsem na domorodce, který mne hned zval na čaj. Raději jsem odmítl, za chvíli jich však kolem nás bylo plno a začali tvrdit, že na ostrově můžeme zůstat jen když zaplatíme dolary. Tak jsme se s nimi slušně rozloučili a vydali se na třetí ostrov Kaalu. Už když jsme se k tomuto ostrovu přibližovali, bylo patrné, že jde opět o resort – na čistých plážích bylo plno volných lehátek. Po přistání jsem se vydal na prohlídku ostrova a čekalo mne tam překvapení – narazil jsem na naše staré známé Inu a Sergeje. Jenže oni za dopravu na tento ostrov museli zaplatit 50 USD (25USD jedna cesta). Na tomto krásném ostrově jsme strávili zbytek dne, kdy jsme udělali plno fotek, viděli jsme z metrové vzdálenosti volavku, ve vodě si nafotili rejnoka a znova žraloka.

Protože v šest hodin se rychle setmí, nechtěli jsme riskovat a raději jsme se už o půl páté vydali na cestu zpět. Cestou zpět jsme narazili ještě na jeden pidi ostrůvek, v podstatě jde jen o cca 20 metrů dlouhou pláž uprostřed moře. Zrovna tam kotvil nějaký katamarán. Domů jsme se dostali včas, domorodcům se však náš výlet příliš nelíbil. Ani se mu nedivím, když původně plánovali, že nás skásnou o 50USD za to, že nás na tento ostrov zavezou sami.

Večer jsme se setkali s dalšími Rusy, matkou Světlanou a dcerou Sašou, které se zde zastavily pouze na 4 dny. Jen za cestu z Male a zpět zaplatily 200USD za dvě osoby rychlou lodí. My jsme sice jeli pouze místním trajektem, ale cesta trvala jen 90 minut a hlavně jsme za obě cesty zaplatili 240rufií a to za 4 osoby, což je asi 15x méně.

Protože se přiblížila doba, kdy bychom měli měnit působiště a přitom tady toho zůstává ještě hrozně moc k vidění, začali jsme uvažovat o tom, zda bychom nemohli změnit naše plány a nedělit náš pobyt na Maledivách na dvě části. Vše však záviselo na stanovisku našeho ubytovatele. Zeptali jsme se jej tedy, zda by bylo možné zůstat u něj po celou dobu našeho pobytu. Kupodivu po poradě s manželkou souhlasil. Buďto je to svatý muž, nebo jsme na jeho rodinu tak dobře zapůsobili, protože o tom, že bychom bydleli celých 17 dnů u jediného couchsurfera bez nutnosti se přemisťovat, o tom jsme před odjezdem ani nesnili. Přemisťování mezi ostrovy totiž díky nepravidelné lodní přepravě může být časově dost náročné a navíc hrozilo, že bychom mohli mít při pobytu na 160km vzdáleném ostrově Validhoo případné problémy s návratem na den odletu. Kdyby bylo např. špatné počasí, mohl by to pro nás být dost velký problém. Z Maafushi je to do Male jen 30km, tj. 90 minut, navíc pravidelným trajektem, takže bude úplně stačit, když vyrazíme den předem. V případě velké nouze bychom mohli jet i rychlým člunem, to by nás ale přišlo podstatně dráž.

Takže rozhodnuto, do 8.9. zůstává naší základnou ostrov Maafushi.

28.srpna, neděle, Maafushi

Krátce – celý den jsme se povalovali na pláži, večer se nám podařilo připojit po dlouhé době k internetu. Večer jsme diskutovali s Ibbym o zakončení Ramadánu, které se už blíží. Dozvěděli jsme se další zajímavost, že zítra v noci budou všechny muslimské země napjatě sledovat, jestli uvidí Měsíc. Pokud ano, Ramadán končí, pokud ne, prodlužuje se o další den až do doby, než uvidí Měsíc. Když jsme šli spát, našla Gabka v mé posteli malého černého hada. Ibby nás uklidnil, že je to jen neškodný slepýš, tak mu budeme muset věřit.

29.srpna, pondělí, Maafushi

Dnes jsme podnikli člunem plavbu kolem celého ostrova Maafushi. Původně jsme se chtěli na jeho druhé straně potápět, ale byly dost vlny, tak jsme to vzdali a alespoň jsme si vyfotili ze strany od moře vězení, které se nachází na druhé straně ostrova. Stejně to musí být pro vězně hodně zvláštní pocit, být zavřený na místě, které je považováno za ráj pro turisty.

Odpoledne došlo na ostrově k mírnému vzruchu – vypadl totiž místní obří diesel agregátor a tím pádem přestalo fungovat vše, co je na elektřinu. Klimatizaci lze oželet, nepříjemné ale bylo, že přestala téct i voda, protože k jejímu oběhu jsou používána čerpadla. Taky jsme se začali vzájemně strašit filmy, ve kterých vězňové využili výpadku elektřiny a následného znefunkčnění strážních systémů a elektronických zámků ke vzpouře. Vězňové by k útěku potřebovali lodě, tak by možná zabavili i tu naši. K ničemu takovému samozřejmě nedošlo, k večeru byl agregátor opraven a vše běželo normálně. V noci půjdeme s místními vyhlížet Měsíc, jehož příchod zvěstuje konec Ramadánu. Začne tím období třídenních oslav. Přiznám se, že slavit budeme i my, protože cpát si na pláži klobásy do šnorchlu a pak se tvářit, že dýchám, když si chci kousnout, může být závavné jen chvíli. Ještě víc nám vadil zákaz pití od východu Slunce do jeho západu. V místním nevím, jak to vůbec vydrží. My jsme za ten týden, který už tady jsme, koupili celkem 20 pětilitrových kanistrů s balenou vodou a už nám zbývají pouze 2.

Vyhlížení Měsíce se podařilo, ikdyž se Měsíc oproti očekávání skoro o dvě hodiny zpozdil. Bylo to ale úžasné, na pláži hrála místní bubnová kapela (4bubeníci) a hodně lidí tančilo. Trochu jsme se obávali, jak se k nám budou místní chovat, ale byli úžasní. Pouze pro nás donesli plastové židličky, usadili nás na nejlepší místa a tančili přímo před námi. Když nám náhodou někdo z nově příchozích zastínil výhled, hned ho upozorňovali, ať nezaclání. Později donesli na pláž i občerstvení a to včetně obřího dortu přes půl stolu. Asi o půl jedenácté jsme se dočkali, byl zapálen obří oheň. Přestože hořel obrovským žárem suchých palmových větví, konstrukce se přesto nezhroutila a dokonce ani neshořela. Prý je to tím, že byla z čerstvého dřeva. Poté, co se oheň zmenšil do přijatelných rozměrů, začali porcovat dort a dali i nám. Pořád nás nutili tančit, ale my si dali říct jen na ten dort a nealko pití. Tímhle byly oficiálně zahájeny třídenní oslavy konce Ramadánu. Zítra prý bude dlouho očekávaný fotbalový zápas zdejšího ostrova Maafushi proti sousednímu ostrovu. Tak doufám, že „naši“ vyhrají.

30.srpna, úterý, Maafushi

Hurá, Ramadán skončil, už můžeme jíst kdekoliv a kdykoliv. Hned ráno jsem se šel podívat na oheň a východ Slunce. Oheň ještě doutnal, ve dne bylo vidět, že to, co v ohni bouchalo, byla hromada obalů od sprayů, za tím účelem do ohně připravená. Asi nepříliš tradiční, nicméně efektni.

Na snídani jsme si v kuchyni oficiálně udělali jakési jejich místní pečivo v podobě velkých placek (12 MRF). Musím říct, že nám to chutnalo mnohem lépe, než všechno jejich ostatní pečivo. Sice tady mají na rozdíl od většiny zemí, které jsme zatím navštívili, pečivo velmi podobné našim rohlíkům, ale bohužel je všechno včetně housek, zmíněných rohlíků, ale i trustového chleba nasládlé. A to se moc k našim suchým salámům nehodí.

Nevím, jestli jsem už někde popisoval náš údiv nad tím, že jsme dosud neviděli jediného Maledivana, který by se koupal nebo alespoň vlezl do vody. Pokud ano, tak to odvolávám. Dnes se na zdejší pláži vyrojilo hned několik rodin. Ibby nám to zdůvodnil tím, že Maledivané chodí do moře hlavně o svátcích. A dnes je první svátek konce Ramadánu – „EID MUBARIK“. Když jsme přišli s člunem k moři, hned jsme se stali místní atrakcí, zejména když jsme začali vozit místní děti. Netrvalo ale dlouho a přidaly se i místní ženy. Ibby si z nás dělal legraci, že bychom měli vybírat po 5 dolarů za plavbu a za chvíli bychom byli boháči. Je to docela zvláštní pocit, vozit na člunu na moři zcela zahalené muslimky. Myslím si, že jsme si tím zdejší vesničany dost získali, když jsme šli odpoledne na procházku, zdravili nás a usmívali se na nás úplně všichni. Stejně je to zvláštní, být na dovolené v místě, kde o vás ví všichni všechno (Judovi se podařilo rozhlásit i naše jména) a my máme problém od sebe některé lidi vůbec rozeznat.

Odpoledne bylo takové vedro, že se nám vůbec nechtělo na místní fotbalový zápas. Nezbývá, než obdivovat domorodce, že se jim v tom vedru chce ještě běhat po hřišti, které má uctyhodné rozměry. Pořádné hřiště tady má každý ostrov. Navečer se chystá na tomto hřišti kousek před vězením koncert, to už určitě půjdeme.

Když jsme před devátou hodinou přišli na hřiště, byli jsme trochu nesví. Bylo zde rozestavěno asi 100 plastových židlích ve 4 řadách, nesměle jsme si sedli do třetí řady. Trochu nás zaráželo, že žádnému dalšímu divákovi nebylo více než 12 let. Ještě více jsme se vyděsili, když kolem nás začali stavět zátarasy zabíjením kůlů a natahováním lan. Za chvíli se ale vše vysvětlilo, pořadatelé začali diváky z židlí vyhánět za natažené provazy. Domnívali jsme se, že jde zřejmě o placenou arénu a začali jsme se pro jistotu taky pakovat. Tady člověk totiž nikdy neví, jak se k němu zachovají. Jednou nám prodají vodu jako domorodcům za 15 korun 5 litrů, v jiném obchodě, kde neví, že patříme k Ibbymu, nám klidně za tutéž vodu řeknou 5dolarů. Obdobné je to s transportem, pokud jedeme jako domorodci běžným trajektem, platíme za 90ti minutovou plavbu směšných 30 korun za osobu, kdežto jako turisté bychom pluli sice rychlejší, ale podstatně dražší lodí (25 dolarů na plavbu). Takže jsme si řekli, že se raději vzdálíme, než zjistíme, jaká bude cena vstupenek. Když to viděli pořadatelé, tak se na nás hned vrhli a naopak nás stejně jako včera usadili na ta nejlepší místa v první a druhé řadě. A kupodivu vše bylo opět zcela zdarma, dokonce všem divákům, sedícím na židlích (pár dalším turistům z jiných resortů a návštěvníkům z Male) během koncertu rozdávali hned dvakrát zdarma chlazené pití -.před začátkem koncertu balenou vodu a pak colu v lahvích s úsměvným nápisem „My Cola – real taste, better price“ („stejná chuť lepší cena“). Alespoň si zde na nic nehrají, Koncert samotný byl úžasný – jakási rocková předkapela sice nic moc, pak ale národní hudba, 4 bubeníci, sbor a tanečníci. Všechno muži, přestože někteří tančili tak, že jsem je zprvu považoval za ženy. Koncert, který začal po deváté hodině, skončil až po půlnoci. Díky Ibbyho vlivu jsme se s nimi mohli po koncertu seznámit blíže a posedět s nimi.

31. srpna, středa, Maafushi

Díky včerejšímu ponocování holky vstaly až o půl jedenácté. Já jsem vstával před sedmou a šel jsem se podívat na odjezd trajektu, protože ačkoliv se to nezdá, polovina našeho pobytu na Maledivách už je za námi a už za 8 dní se budeme přesunovat do Male a pak na arabský poloostrov.

Na zítřek jsme si s Ibbym domluvili další výlet na Picnic Island. Původně měla být cena 100 dolarů za cestu tam a zpět (2×50) a 44 dolarů za vstup na ostrov (4×11), nakonec nám ale zařídil slevu a prý to bude za 70 dolarů pouze malou loďkou pro nás. Slíbil nám také, že nám večer pomůže od rybářů koupit na fishpicnic nějaké ryby. Tak uvidíme, zda nám vydrží počasí, zatím je kromě jediného dne přímo ukázkové.

1. září, čtvrtek, Maafushi, Maadhoo, Kudafinolhu

Tak u nás v Čechách začala škola a my se chystáme na výlet. Ráno jsem nemohl dospat, už ve čtyři hodiny jsem se procházel po Maafushi a konečně jsem zastihl východ Slunce. V noci byla tropická bouřka, ale ráno už je zase vše OK. Zašli jsme se k trajektu rozloučit s Inou a Sergejem, přitom jsem si vyfotil místní nejchudší rybáře,kteří nemají svou vlastní loďku a k rybolovu používají celkem 3 žluté kanystry. Do jednoho s vyřezanou dírou dávají úlovek, další dva, spojené prknem, používají jako vor, na kterém sedí. S obdobným vybavením v přístavu lovili hned tři.

Holky se kupodivu tentokrát stihly vypravit na čas, jen Ibbymu se nějak nechtělo vstávat, tak jsme na něj dle plánu v 9 hodin zaťukali. Zcela ve stylu maldiveské nátury nám sdělil, že není kam spěchat, protože vyplujeme o hodinu později. Mohl nám to alespoň říct předem. Cestou k lodi jsme se stavili u místního rybáře a i tady to vypadalo, že nepochodíme. Vchod zavřený, Ibby někam poněkud nervózně telefonoval. Nicméně za chvíli se dveře opravdu otevřely a Ibby se vrátil s docela velkou rybou s dotazem, jestli chceme jednu nebo dvě. Přestože jsme netušili, kolik bude ryba stát a při zdejším přístupu k turistům se mohlo docela dobře stát, že budeme litovat, že jsme si řekli o dvě ryby, jsme tak učinili s prosbou, zda by mohla být každá jiná. Ukázalo se, že jsme udělali moc dobře, protože za dvě krásné ryby o váze cca 5kg si rybář řekl směšných 70 rufií. Každou rybu jsme si vzali jinou, obě ryby však měly poetická místní jména a to Filolhu a Giulhu.

Pak už nás čekalo další překvapení v podobě nalodění na údajně malou loďku. „Malá loďka“ měla dobrých 20 metrů, dvě paluby a dvoučlennou posádku. S ohledem na to, že jedna cesta jedním směrem trvala hodinu a loď pro nás večer přijede z Maafushi znova, tak jsme měli tuto „loďku“ i s posádkou pronajatu celkem na 4 hodiny.

Cestou v nás trochu zatrnulo, protože kapitán si to namířil rovnou na ostrov Velivaru, kde jsme s naším člunem přistáli nedávno, Ibbymu jsme se k tomu nepřiznali a navíc šlo o ostrov, který nás zatím jako jediný příliš nenadchnul zejména díky jeho zvláštním obyvatelům, kteří nejen svým vystupováním připomínali postavy z filmu „Ostrov dr. Moroa“. Naštěstí jsme tento ostrov minuli a pokračovali dále kolem obydleného ostrova Guraidhoo až k souostroví Maadho, Kudafinolhu a Fun Island Resort. Ibby nám vysvětlil, že na přistaneme na prvním z nich, tj. na ostrově Maadhoo, který je označován také jako Picnic Island. Tady se platí vstupné 11USD/osobu. Na další ostrovy prý se můžeme podívat pouze my jakožto turisté, Maledivané potřebují pro vstup zvláštní povolení.Ihned po přistání jsme pochopili, proč se za vstup na ostrov platí. Jde o opravdu luxusní ostrov, kde nám hned po přistání přidělili osobního sluhu, který se o nás po celou dobu pobytu staral. Přenesení zavazadel jsme ještě celkem chápali, ale pak jsme jenom valili oči. Péče totiž spočívala i v tom, že nám hned odebrali naše ryby, které nejen vykuchali, ale i zbavili šupin a nařezali. Pak nám je na naše přání předali k další úpravě, nechtěli jsme totiž, aby chuť ryb přebili všudypřítomným ostrým kořením, které nám už po dvou týdnech docela leze krkem. Obsluha se také postarala o přivezení roštu, dodání dřeva a výroby dřevěného uhlí. My jsme si ryby jen nafotili, nemarinovali a zabalili do ostrovem dodaného alobalu. Dokonce nám dali i olej, který jsme si zapomněli vzít.

Ibby tvrdil, že ryby se budou dělat asi hodinu, takže jsme se rozhodli pro velkou výpravu na okraj reefu, kde jsme v dálce viděli vrak ztroskotané lodi. Přestože to bylo hodně daleko (doma to změřím na Goooglu) hrdinně jsme se tam vypravili i s fotoaparátem, protože v laguně to vypadalo, že vše přejdeme bez nutnosti plavat. To sice byla pravda, nepočítali jsme ale s korály, kterých bylo docela dost a bez bot se šlo dost špatně. Naštěstí alespoň Gabka měla rozum a vzala si ploutve, takže nakonec fotoaparát nesla nad vodou hlavně ona. Výprava stála za to, loď byla opravdu velká a navíc vlny na okraji reefu byly dost děsivé. Vzbuzovalo to v nás vzpomínku na naši situaci přesně před týdnem. Celá výprava k vraku lodi nám trvala trochu déle, než jsme počítali, ryby se nám málem spálily, naštěstí jsme to tak tak stihli a oběd byl opravdu královský. Gabka si dokonce ve stylu soutěže Fear Factor dala i rybí oční bulvy. To zase valil bulvy Ibby. O tom, že jsme opravdu na ostrově prominentů, svědčilo např. i to, že hned vedle nás hodoval frontman kapely, na jejímž koncertě jsme před pár dny byli. Ibby nás s úctou v hlase upozornil, že kousek od nás tráví siestu rodina jednoho z maledivských ministrů. Když jsme se pak procházeli po ostrově, tak nás požádal, abychom kolem nich raději šli sami, že my jako turisté můžeme, jemu se do toho očividně nechtělo. Taky nás upozornil na to, že přestože jde o rodinu ministra, koupou se v bikinách a popíjejí alkohol. Prostě si přijeli do turistického resortu vyhodit z kopýtka. Na celém ostrově nás bylo maximálně 10 takových skupinek, jedna o druhé vůbec nevěděla, každá měla samostatnou privátní pláž a plno dalších pláží zůstalo neobsazeno. Péče o VIP hosty je tady až přehnaná, např. všechny chodníčky jsou pořád zametány a to tak, že hrábě tvoří vzory, takže po mnoha z nich jsme šli jakoby poprvé. Stejně tak je zde úzkostlivě dbáno o čistotu a to nejen na ostrově, ale i na všech plážích, celá řada domorodců zde pořád pobíhá s hráběmi, kolečky a pořád uklízí. Samostatnou kapitolou jsou WC. Možná to už vypadá, že jsem na tato zařízení úchylný, ale osobně se domnívám, že právě na těchto zařízeních lze dobře odhadnout, jak je na tom který národ s hygienou. A na tomto poli Maledivy zcela jednoznačně vítězí. Např. jsme se po celou dobu našeho už téměř dvoutýdenního pobytu neviděli kdekoliv jediný exkrement, případně zapáchající zákoutí, jak je to běžné téměř kdekoliv jinde. Toalety na ostrově Maadhoo však překonaly veškerá naše očekávání, takže jsme si je dokonce několikrát nafotili. Kdo by ostatně odolal při pohledu na naprosto čistou toaletu, ze které při posedu vidíte do privátní mini zimní zahrady, která je hned vedle toalety, se kterou je propojená otevřenou zdí.

Cestou zpátky jsme se dozvěděli, k čemu slouží stylové amfory s vodou a naběračkami z kokosových ořechů. Jsou určeny ke spláchnutí nohou od písku před vstupem na drahé jachty. My jsme si nohy spláchli také, přestože naše loď nebyla jachtou, ale bytelnou rybářskou lodí. Cestou zpět nás na moři zastihl západ Slunce.

2.září, Maafushi

Včera večer nás po návratu Ibby navnadil možností, že bychom na Picnic Island mohli dnes znova a to za podstatně výhodnějších podmínek. Veze tam totiž další rodinu a nás by ze známosti přibral pouze za cenu vstupu na ostrov, doprava tentokrát zdarma. Hned jsme souhlasili, bohužel ráno nás poprvé zradilo počasí, v 8 hodin se strhla tropická bouře, takže z plánovaného výletu nebylo nic. Holky učily Ibbyho našeho žolika. Byl tak učenlivým žákem, že je za chvíli obehrál.

Bořka naštěsti po dvou hodinách skončila, takže jsme se věnovali lenošení na Maafushi. Ibby nás dokonce poprosil, jestli by si nemohl půjčit naši loď, což nás dost potěšilo.

K večeru jsme se šli projít po Maafushi a udělat pár fotek místních úřadů, kterých je tady na tak malý počet obyvatel docela dost. Taky jsme narazili na místní hřbitov, ale kdyby nám Ibby nepopsal, kde je, tak bychom jej asi přehlédli. Je to ten nejzanedbanější hřbitov, jaký jsme kdy viděli, navíc se nachází v těsné blízkosti z jedné strany naftový generátor pro celý ostrov, vydávající hrozný hluk a z druhé strany smetiště. Zdá se, že si zde mrtvých příliš neváží, přitom zde byly i docela čerstvé náhrobky (2006). O hrobech vůbec nelze hovořit, vše bylo příšerně zarostlé a z trsů plevele vyčnívaly právě jen ty náhrobky. Kdysi jsem na Korfu prohlásil, že kdyby se mi náhodou na dovolené něco stalo, mají mne pohřbít přímo na ostrově. Tak tady to tedy rozhodně neplatí. Když už jsem u toho, nakolik jsou naše dovolené nebezpečné, tak mi to nedá, abych se nezmínil o zatím třech e-mailech, které jsme z domova dostali. V jednom byla informace, že mamka spadla na chatě a nyní hraje všemi barvami, ve druhém že sestře shořelo těsně u benzinky 10ti metrovými plameny auto a ve třetím že taťka lezl domů po žebříku balkonem, spadl a odřel si kolena a břicho. A pak kdo si má na sebe dávat pozor. Jak velká rizika číhají na nás, se ukázalo i dnes, kdy se nám po dlouhé době podařilo dostat se na internet. Ve velkém spěchu, kdy jsme z důvodu úspory času připojení posílali vše z jediného Gabčina čísla, se nám podařilo odeslat SMSky pozpřehazovaně, takže došly jiným adresátům. Málem z toho byl problém.

Pak jsem si udělal pár fotek vězení a to včetně díry hned vedle hlavní brány. Holky se ale raději vyfotily s krásným papouškem.

Večer jsme zakončili u mešity, kde jsme si nahráli večerní mešitu. Na večeři jsme si koupili papaju a Ibby nám dal zvláštní ovoce, které se jmenuje custard apple. Z vnější strany trochu připomíná šišku, uvnitř zase svou konzistencí slimáky s velkými černými jadérkami. Je to docela sladké.

3. září, sobota, Maafushi, krabí ostrov

Počasí je znova jako ze žurnálu, navíc je úplně klidné moře, hned ráno jsem se vypravil k moři. Přes den jsme se chtěli vypravit k ostrovu s otevřeným resortem Biyadhoo (dřív jsem ho chybně pojmenovával Viadhu). Když tam však Ibby volal o povolení, tak mu sdělili, že jsou tam filmaři, takže dnes to není možné.

Změnili jsme tedy operativně naše plány a vypravili se k nejbližšímu ostrůvku, který jsme pojmenovali Krabí ostrov. Je opravdu jen kousíček od Maafushi, vlastně je skoro jeho součástí. Je to ostrůvek, který byl v minulosti nádherný s palmami, zničila ho však tsunami, takže dnes je tam jen pár křovin. I tak má ale své kouzlo divokého ostrova. Holkám se líbilo hlavně to, že jsme na něm byli úplně sami, takže mohly být jen v bikinách (a občas ani to ne, fotky, které si nafotily, ale rozhodně nebudou na internetu J ).

Večer jsme obešli obchody a koupili různé exotické ovoce, které jsme tady ještě nezkusili. Nejvíc tady jíme papaju (1ks 15 rufií na rozdíl od rajčat, kdy 1kg je za 60 rufií). Taky nám dost chutná ovoce s názvem ….. apple.

4. září, neděle, Maafushi, Biyadhoo, bezejmenný ostrov

Tak dnes konečně vše klaplo, je krásné počasí, klidné moře a máme i povolení ke vstupu na ostrov Biyadhoo, takže jej podruhé a zřejmě v našem životě naposledy dnes navštívíme.

Cestou jsme měli velké štěstí, protože jsme v těsné blízkosti (cca 5-10 metrů) minuli velké hejno asi 50ti delfínů. Je to opravdu zážitek na celý život. Takže nám ani moc nevadilo, že jsme museli posledních pár set metrů odpádlovat, protože se nám zanesla svíčka u motoru a samozřejmě jsme na člunu neměli k dispozici žádné nářadí. Naštěstí nám na Biyadhoo velmi ochotně pomohli v dílně s vybavením, které byste u nás jen těžko hledali. Měli tam naprosto všechno, zřejmě pro opravy jachet bohatých turistů. Tak co by nemohli vyčistit svíčku i nám J. Dle Ibbyho pokynů jsme se přihlásili na recepci, tam se nás zeptali, jak dlouho se chceme na jejich ostrově zdržet a hned nám nabízeli rezervaci míst v restauraci na oběd, což jsme s díky odmítli s tím, že si něco koupíme na baru (v taškách jsme měli nabaleno několikanásobně levnější jídlo z Maafushi). Ale jinak jsme se od bohatých turistů, kteří za noc v tomto resortu platí několik set dolarů, celkem nelišili. Naopak každý obdivoval náš člun a způsob, jak se nám jej podařilo dopravit letadlem.

Holky si dosyta užívaly možnosti koupání v bikinách, včetně možnosti slunění na lehátkách přímo v moři. I já jsem si po těžké práci s motorem zasloužil relax, tak jsem neodolal a nechal si místními kráskami udělat masáž přímo na pláži. Abych se ale příliš nevytahoval, dělaly ji každému, kdo projevil zájem a to zadarmo. Resp. za to, že jsem byl ochotný prohlédnout si jejich nabídku kompletních masáží. S ohledem na to, že nejlevnější ceny začínaly na 55USD, tak jsem s díky odmítl a šel se raději potápět. Je naprosto úžasné a nesdělitelné, co všechno lze vidět v těsné blízkosti pláže a to dokonce i pro ty, kteří vůbec neumějí plavat, protože stačí dojít do míst, kde je po prsa vody. V takovéto hloubce jsou stovky korálů, tisíce ryb i rybiček a to od několikacentimetrových až po 60ti centimetrové. Kdybych takovéto množství ryb viděl u někoho v počítači na spořiči obrazovky, považoval bych to za naprosto kýčovité a přehnané. Tady jsme to mohli vidět na vlastní oči. Navíc jsme viděli zase rejnoka, žraloky a obrovskou murénu, která měla přes metr a bydlela pod jedním korálem, byla tam celou dobu, co jsme se potápěli a to přesto, že jsme ji škádlili. Jen se uraženě otočila a zaměnila ve svém tunelu pozici hlavy na druhou stranu. Taky jsme potkali našeho starého známého rejnoka a to dokonce na téměř stejném místě, jako minule. Protože se nám podařilo vidět i mořské želvy-karety, tak nám v naší sbírce zvířat, která bychom rádi spatřili ve volné přírodě na vlastní oči, chybějí už pouze manty.

Cestou zpátky jsme se stavili na malý bezejmenný písečný ostrůvek kousek od Biyadhoo, na kterém nebylo vůbec nic kromě hejna ptáků. No a pak jsem holky chvíli před přistáním zpátky na Maafushi zdržoval, abychom si mohli nafotit západ Slunce přímo z člunu, což se podařilo. Čekání na západ jsme využili ke spřádání plánů, jak to udělat, abychom se na Biyadhoo ještě mohli v těch pár dnech, které nám zbývají, vrátit.

5.září, pondělí, Maafushi

Konečně se podařilo dostat fotky na internet, bohužel nejsou provázány s mým deníčkem, tak se jen můžete domýšlet, které fotografie patří ke kterému povídání.

Po včerejší výpravě do resortu jsme dnes opět zvolili odpočinkový den na pláži. Bohužel nás tam čekalo nemilé a smutné překvapení. Celou dovolenou toužíme po tom, abychom uviděli mořské želvy v jejich přirozeném prostředí. Tak dnes se nám to bohužel podařilo. Píšu bohužel proto, že jsme u břehu našli čerstvě odřezanou obrovskou želví hlavu a po chvíli i ploutve, zadní nohy a další hlavu. Ibby nám řekl, že je to dílo pytláků, kteří loví želvy na maso, přestože jim za to hrozí 25 let vězení. Obě želvy musely být opravdu obrovské, jen hlava vážila víc než kilo. Tak jsme je alespoň vyfotili tak, aby vypadaly co nejpřirozeněji a pak je alespoň pohřbili pod palmou na pláži. Bylo nám z toho celý den smutno.

Turisté z Polska, kteří se zde objevili (letěli se společností Sri Lanca z Německa do Bombay, z Bombay do Male a pokračují na Sri Lanku) nám přivezli hodně zajímavý článek o dovolené na Maledivách. Takových článků vychází poměrně dost, ale tenhle byl přímo o zdejším ostrově Maafushi i s mnoha fotkami. Tak jsme ukázali Ibbymu, jak se jejich ostrov stává slavným. Očividně jej to potěšilo.

Odpoledne věnovaly holky třídění mušlí a jejich přípravě k přepravě. Příprava spočívala v tom, že se je snažily balit tak, aby vypadaly jako dárkové balíčky z obchodní sítě. Místní to velmi zaujalo, po chvíli se k nim s kbelíkem přihnala jedna místní babička s malou holčičkou. Myslel jsem, že jde zase vyhazovat odpadky do oceánu, ale hodně mě překvapilo, co následovalo. Babička holkám dala celý kbelík nádherných mušlí a mušliček. Nejprve jsme si mysleli, že se chtějí také jen pochlubit, ale když jsme mušle vraceli, tak se smáli a nechtěly jej zpět. Tak jsme zaběhli do pokoje pro nějaké dárky, které jsme měli na couchsurfing, abychom se jim odvděčili. Bylo vidět, že je to hodně překvapilo, pořád si s námi chtěly podávat ruce a asi po půl hodině přišly ještě s jednou nádhernou velkou mušlí. Co na to říct, opravdu se nám odsud bude špatně odjíždět a to ne díky tíhy našich kufrů, které budou asi vážit víc, než když jsme sem přijeli a to přesto, že jsme hodně věcí rozdali, něco snědli a něco ztratili.

Večer opět procházka, návštěva Ibbyho obchodu a příprava na další den, kdy by měl být náš poslední výlet naším člunem, ve středu jej už budeme balit.

6.září, úterý, Maafushi, Biyadhoo

S Maledivami se již pomalu začínáme loučit, proto jsme se dnes naposledy vypravili na ostrov Biyadhoo, kde jsme už byli dvakrát a pořád se jej nemůžeme nabažit. Ani tentokrát nás nezklamal. Prvním překvapením byla nová pláž, kterou jsme našli. Tedy ani tak pláž, protože na to, že jsou tady všechny pláže jako z ráje, jsme si už zvykli. Tentokrát nás spíš překvapilo „zastřešení pláže“. Jak jinak nazvat obrovský strom s místním názvem Ojakaši, který má jednak naprosto fascinující kmen, sestávající se z desítek volně pnoucích se kořen