0
0

Toto je čistě pro zábavu vytvářený cestovní deník z dvouměsíční cesty především po Malajsii, kterou jsem podnikl 7. ledna až 12. března 2004.

Texty jsem postupně psal a přidával v internetových kavárnách, je to tedy „on-line deník“. Má 19 pokračování a psaní trvalo v úhrnu odhadem 15 hodin. Po návratu domů jsem text postupně zformátoval, opravil občasnou nepřesnost a opatřil českou diakritikou, kterou v Asii nepoužívají.

Malajsie – Penang a Cameron Highlands

7 30. 1. 2004. Za poslední tři dny se odehrála spousta nových věcí. Prostě jako když člověk cestuje a nesedí na jednom místě. Teď pár dní cestuju sám, a úplně mi to vyhovuje! Jinak člověk věnuje aspoň polovinu pozornosti svým spolucestujícím, pořád se něco řeší atd. – takhle se věnuju jen cestě a okolnímu prostředí. Z Krabi jsem se tedy přesunul do Malajsie, do státu Penang na severu západního pobřeží poloostrova.

Penang (či Pinang, = arekový oříšek) je ministát, ale hustě osídlený. Centrem je Georgetown, koloniální město založené Brity koncem 18. století. Vůbec v Malajsii je málo historie, všechno je dost nové, i když islám a sultanáty existují už pár století. Georgetown je směsice několika kulturních elementů: nejnápadnější je čínský, obchodně-podnikatelský. Číňani se dají podle nedbalého oblékání a celkem bezprostředního chování krásně poznat. Pak je to anglický vliv, který se projevuje už jen v architektuře a jazyce. Zbývá tu ještě řada domů, vil a řadových domků, v koloniálním viktoriánském slohu. Angličtina prosákla i do jazyka místních lidí, dá se s ní většinou dobře domluvit. Veřejné nápisy jsou zpravidla v angličtině.

Pak je zde celkem nenápadný hindský element – Hindové dělají většinou taxikáře a směnárníky, poznají se podle vzhledu okamžitě. No a nakonec je zde i něco muslimského elementu, i když ten není v historickém jádru města příliš nápadný, spíš infiltruje v posledních desetiletích coby oficiální malajská kultura.

Na Georgetown stačí den, maximálně dva. Má to prý být nejzajímavější historické město Malajsie! No nevím… Na okraji starého města stojí moderní dominanta, KOMTAR (Kompleks Tunku Abdul Rahman). Komplex obřích shopping mallů, dopravní uzel a administrativní centrum Penangu. Bloumal jsem uvnitř i kolem pár hodin, dá se tam strávit týden – obzvlášť když člověk rád nakupuje. Je zajímavé, že shopping mally jsou jasnými společenskými centry i v zemích třetího světa, a bohužel i místy, na které jsou nejvíc hrdí. To jsem zažil i v Quitu loni. Je to určitě proto, že nemají skoro žádné historické stavby a jsou silně orientovaní na konzum.

Z Georgetownu jsem se přes Ipoh, hlavní město státu Perak, přesunul do horského letoviska Cameron Highlands. Je to zhruba jako někde v tatranském letovisku, ovšem specifické. V době kolonialnismu to sloužilo jako oddechové místo anglickým úředníkům, takže anglické hrázděné domy a golfové hriště se mísí s orientálními „garážovými“ obchody a občasným typicky asijským bordelem. Novostavby rostou do obřích rozměrů, pochopitelně se na pohled snaží zachovat ráz anglického domu, ale výsledek je stejný jako například v alpských letoviscích, kde široké balkonové průčelí a záplava muškátů taky moc nezachrání.

Podnebí je v C. H. podstatně chladnější než v nížině, jen okolo 20 stupňů – dnes bylo dost chladno, prší. Přesto jsem byl na výletě džungli, která hodně připomínala mlžné lesy ekvádorských And. Ovšem jen ve výškách 1800–2000 m n.m. Zlatým hřebem byla návštěva čajové plantáže, kde je volný přístup do továrny (krásně to tam vonělo čajem). Podnik pochopitelně založil Angličan. Čaj mají výborný, ovšem jen černý.

Asi nejzajímavější v C. H. je kromě přírody podivná symbióza anglické a orientální kultury. Z té první už ale zbývá jen kulisa, ta druhá je v podstatě univerzální a člověk ani nemusí jezdit do C. H., aby ji zažil. I když je Malajsie nejrozvinutější zemí JV Asie, orient je vidět na každém kroku. Mají prvotřídní dálnice, asi i výborný vzdělávací systém, ekonomika běží – stačí ale jet autobusem nebo jít po běžné ulici hustě lemované čínskými pouličními restauracemi a typickými „garážovými“ obchody, a težko říct, ve které zemi právě jste. Navíc je všudypřítomná britská koloniální tradice, kterou se oficiální islám snaží přebít, kde to jen jde.

Celkově je Malajsie ovšem velmi tolerantní země, muslimky v šátcích vedle Číňanek v sukních, do toho Hindové… Zajímavá směs konzervativismu a poměrné liberálnosti, i když ne takové jako v Thajsku.

Malajsie – Cameron Highlands

#8 31. 1. 2004. Dneska jsem si zhruba doprohlídl Cameron Highlands. Ne že by tady nebylo víc co dělat, hlavní atrakce a zhruba třetinu výletních tras jsem absolvoval během dvou dnů. Celkově se mi líbily tři věci: stezky, čajové plantáže a továrna – a MARDI. Dětské hřiště opomíjím – když jsem si poblíž znaven sedl na lavičku, měl jsem hned pocit, že mě matky s dětmi bokem pozorují. Důvod je jasný – Malajsie právě žije případy znásilňování malých děvčátek, dávají za to tresty smrti a z nebohých deviantů dělají zrůdy. Prostě společnost ještě není zdaleka tak liberální jako v zemích prvního světa, kam se Malajsie mohutně dere.

Ale nic – z horských stezek jsem z celkových 14 absolvoval č. 1, 4, 7, 8, 9 a 9a. Všechny jsou poměrně krátké, tak do tří kilometrů, zato některé hodně prudké, často jde přímo o šplhání po příkrém hřebeni přes změť kmenů a kořenů, v bahně. Jednička vede na nejvyšší místní vrchol, Gunung Brinchang (ca. 2000 m, 6666 ft), který okupují telekomunikační zařízení. Sedmička a osmička zas stoupají na Gunung Beremchang (1840 m). Městečko Tanah Rata, výchozí bod, má přitom 1440 m. Na dvou kilometrech je to tedy slušné převýšení, ovšem klidné stezky v zřejmě nedotčeném (převážně) horském mlžném lese, prakticky bez lidí, jsou prostě skvělé. Lidi jsou tady extrémně zdechlí, nikdo neudělá ani krok pěšky, všichni jezdí ty směšné vzdálenosti autem… Trochu to zachraňuje pár zahraničních turistů. Trasu devět moc nedoporučuji, vede k tzv. Robinsonovu vodopádu, který sám o sobě nestojí za to. Čtyřku jsem absolvoval v poklidu v pozdním odpoledni, vede podél říčky v ucházejícím lese, od ní se dá vylézt kousek na rozhlednu, kde člověk může obhlídnout celou tu krásu (i „krásu“) kolem. C. H. je tedy malebně rozeklaná malá náhorní plošina, lemovaná nevysokými, ale strmými vršky porostlými dosud původními lesy. Civilizace v mírnějších i drsnějších formách ale prosakuje všude.

Tak, další skvělé místo jsou ty čajové plantáže, kterých je kolem několik, doporučit můžu tu severně od Brinchangu (jméno jsem zapomněl), ke které se dá krásně sejít po asfaltce při sestupu z Gunung Brinchangu. No a za třetí, dneska dopoledne jsem se byl před „trekem“ podívat v MARDI, což je Malajský výzkumný ústav pro zemědělství. Kdo se jen trochu zajímá o rostliny, zahradničení apod., tomu se tam bude líbit. Kromě pečlivě udržovaných a vkusně vymyšlených částí představujících anglickou zahradu, orchideje, rozárium, léčivé byliny…, jsou tady i experimentální plochy, kde se testují vlivy různých ošetření na hospodářské plodiny. Vše se dá volně prohlížet, i když zas tolik tam toho není – maximálně na hodinku, a pak rovnou na stezku č. 7.

Zajímavě se dá pozorovat poměrně velká separace jednotlivých národností. Číňani, hinduové i malajci (muslimové) mají své restaurace, obchody, každý pracuje aspoň zčásti v jiných profesích… ne že by se vůbec nemísili (sociálně), genetická separace je ale úplně jasná. Třeba hinduové podle všeho dělají především manuální práce, třeba uklízení odpadků apod. Muslimy nebo číňany jsem to snad dělat neviděl. Číňani asi hlavně podnikají, jak jinak, nebo pěstují zeleninu, to je tady díky příznivému klimatu hodně rozšířená, nebo spíš nápadná, činnost – a kdo jiný než Číňani by to dělal. Malajští muslimové – ti se tady asi tak nejvíc rekreují, čili pojíždějí auty sem a tam, od jednoho tržiště ke druhému. Ale těžko říct, třeba jsem se díval špatně. Každopádně jsem je neviděl, že by třeba vedli restauraci, jako číňani nebo hinduové. Mimochodem, nejradši chodím k Hindům… nejlíp sednou k mé čerstvě opálené pokožce, i když mám hodně co dohánět.

Zítra opouštím C. H. a jedu do Kuala Lumpuru, tak uvidíme, jaká nová sociologická pozorování v tomto údajně muslimském městě učiním. Budu bydlet v chinatownu… pěkně draze, za 40 RM (na koruny krát 7). Malajsie není moc levná země, a utrácet se dá všude!

Malajsie – Kuala Lumpur

#9 1. 2. 2004. Kuala Lumpur. Po chladivém podnebí Cameron Highlands jsem opět v pravých dusných tropech. KL (jak se název města běžně zkracuje) je na první pohled celkem nezajímavé velkoměsto, i když na asijské poměry celkem malé – má jen necelé 2 miliony obyvatel. Historické centrum, čili vlastně chinatown, kam jsem přijel a kde jsem se dnes trochu procházel, je malé, ničím specifické. Historická architektura zde ani moc není, takže celkem chápu to nadšení průvodců a jiných příruček nad Georgetownem.

Asie je co se týče historie všeobecně ne moc zajímavá, vůbec nejhorší je prý Jižní Korea, jak jsem se dozvěděl od jednoho Kanaďana, který tam přes rok pracoval. Staré se bez problému nahrazuje novým, naši památkáři by se asi rovnou šli oběsit. Moc nechápu to nadšení skleněnými a ocelovými monstry, která jsou stejná v čínském Cheng-du, thajském Bangkoku nebo malajském KL. Architektonický duch, nebo jakási základní originalita v tom skoro chybí. Když už nejsou esteticky originální, tak se aspoň předhánějí ve výškových rekordech. Jak jsem si ale přečetl, mrakodrap Petronas Towers v KL (uvidím zítra) držel primát nejvyšší světové stavby jen asi šest let, letos byl překonán podobně nezajímavým mrakodrapem v Tchajpeji. Ale na druhou stranu, proč vnucovat asiatům naši stavební estetiku, jako jsme to dělali po celé období kolonialismu? Když jim nevadí žít ve sterilním prostředí, tak proč ne.

Jiná věc je ovšem vnitřek budov. Z vlastní zkušenosti znám komerční a zábavní centra, zvané (po americkém vzoru) shopping mally. Je to něco jako 1000krát zvětšený obchoďák, jednotlivé případy se pochopitelně liší estetickým působením interiéru, trochu i stylem prodeje. Tak v Bangkoku jsou hlavní mally v okolí Siam Square. Byli jsme tam shánět foťák, po několika hodinách procházení směsicí klasických obchodů a tržiště (vše pod jednou střechou, v několika galeriích nad sebou, s ohromujícím výhledem do centrálního prostoru) úspěšně. Nejvíc tam letí mobilní telefony a jakési pletené obaly na ně, jsem zvědav, kdy to přijde k nám. Celkový dojem byl: klasický asijský chaos.

O něco lepší to bylo v KOMTARu v Georgetownu, teď jsem zvědav na proslulé mally v KL. Asie je prostě svá a ačkoli rychle a velmi úspěšně přejímá západní výdobytky, svou podstatu nikdy neskrývá. Je to těžké popsat, nejlepší je vidět. Nejlepší představu si člověk udělá, když se vypraví na kterékoli asijské tržiště u nás (i když tady jde zpravidla o horší až střední třídu). To nejsou provizoria, tak se to jeví jen nám, Evropanům zvyklým na spořádané obchody – to je asijský standard.

Samostatnou kapitolou je stravování. Vystačí si opravdu s minimem prostředků, u nás by to hygienik rovnou všechno zavřel. Těžko říct zda oprávněně, protože i na nejbídnějších pouličních pojízdných stáncích panuje větší pořádek než v kuchyních našich restaurací, o tom jsem přesvědčen. Nabídka je oproti našim běžným podmínkám řádově či o dva řády vyšší. Prostě rychle, dobře a levně se najíst není v Asii problém.

No a třetí oblastí, podle které se okamžitě pozná Asie, je doprava, nejlépe veřejná – ať už se jedná o městskou nebo dálkovou. Nejlepší bude popsat běžnou cestu autobusem, řekněme zhruba pětihodinovou. Den předtím si koupíte u okýnka lístek. Druhý den ráno jste čtvrthodinu předem u autobusu, ale klidně byste do něj mohli nastoupit už dlouho předem, čeká volně odstaven na libovolné příhodné ploše autobusového nádraží, a to může být opravdu téměř kdekoli. Poslední lístky ještě rychle nabízejí prodavači pobíhající kolem.

Jakmile přijde čas odjezdu, autobus postupně projdou dva az tři trhači lístků, starostlivě počítající, zda jsou cestující opravdu všichni. Pokud ne, čeká se, případně vyvolává. Čtvrt hodiny po době pravidelného odjezdu přijde ještě pět lidí, kdoví odkud. Pak se jede, předtím ovšem řidič pustí klimatizaci, nejhorší zařízení svého druhu, a cestující si sklopí sedačky bez ohledu na to, že máte dlouhé nohy a místa je strašně málo. Autobus ještě dvakrát třikrát zastaví na zcela nečekaných místech v ulicích, případně na divných periferiích, která se ukážou být regulérními zastávkami. Někdy se i delší dobu čeká.

Během cesty se v některých zemích (klasicky v Číně nebo na dálkových trasách, v Malajsii skoro ne) pouští DVD – buď bojové nebo jiné stupidní filmy, anebo písničky. Pravidlem jsou zastávky u přícestních restaurací, kde probíhá „desetiminutová“ přestávka s tím, že všichni se během ní stačí naobědvat. Trvá pochopitelně déle než 10 minut, ovšem velmi nepředvídatelně dlouho, nejlepší je pozorovat chování samotného řidiče. Ovšem žádný strach, na všechny se počká. Pak se přijede do cílového místa. Autobus ani nemusí zastavit na vyhrazeném místě na autobusovém nádraží, ostatně cestující vystupují téměř kdekoli, což zpravidla platí pro celou cestu.

Trochu se to liší podle země a typu cesty, základní pravidla fungují ale asi všude v zemích mimo Evropu a Západ (a Japonska apod.) vůbec stejně. Typickým rysem je na naše poměry nedostatek pevného řádu, velká volnost jak ze strany dopravce, tak ze strany cestujícího (klasicky: nástup a zastavení kdekoli na požádání).

Bonbónkem může být náš zážitek z Číny. Bylo to v nějakém Sečuánském maloměstě. Šli jsme na autobusák, že chceme vědět, kdy jede autobus tam a tam. Prý tento, a je to v jednu hodinu (ukázali na hodinkách). Tak jsme šťastně a urychleně nastoupili, byla totiž právě jedna. Všichni kolem byli taky patřičně nervózní. Ale odjezd pořád nikde. Postupně jsme prošli celé okolí, koupili si oříšky, příšernou chemickou limonádu, nakonec i na našich místech usnuli (šlo o lehátkový autobus). Že by byl odjezd v jednu v noci? Ale ne, byl v jednu hodinu odpoledne dalšího dne!

Tak jsem se trochu rozepsal, ale snad je to trochu zajímavější než prostý popis probíhající malajské cesty. Ceny, telefonní čísla a místa odjezdů se stejně pořád mění a kromě toho se dají přečíst v průvodci…

#10 3. 2. 2004. Pořád Kuala Lumpur. KL je poměrně malé a neuspořádané město, i na mnoha místech v centru to prevážně vypadá jako na výpadovce na Plzeň. S tím rozdílem, ze v KL panuje úzkostlivý pořádek, sem tam se najde i dokonalý květinový záhon či parčík. Auta jednoduše ovládají strukturu města, takže i v historickém jádru (třeba ale nikdy žádné nebylo??) jsou vysloveně suburbánní plochy. Nejlépe a nejmoderněji jsou postavené právě komunikace, s čímž ostře kontrastují většinou se rozpadající zbytky koloniálních budov a zbytky starých ulic.

KL opravdu nestojí za delší návštěvu, protože historické památky tady nejsou, a shopping mally, dokonce i proslulé Petronas Towers (v noci krásně světélkují) jsou rychle zvládnutelné. Kromě toho, včera a dnes je státní svátek, něco na oslavu poutníků do Mekky (svátek Hari Raja). Ve čtvrtek, za dva dny, bude Taipusam, významný hinduistický svátek, kdy se z chrámu v chinatownu (viděli jsme dneska, nic extra) veze dekorovaný vůz a kolem toho jde procesí lidí s propíchnutými tvářemi, krkem, atd., nesou různé konstrukce nebo něco táhnou, do jeskyní Batu na okraji města. Sice bych to celkem rád viděl, místo dalších dvou dnů v nudném a celkem sterilním KL pojedem radši do přírody, do národního parku Taman Negara.

Malajsie – Taman Negara

#11 10. 2. 2004. Vůbec nemám čas psát si tento deník, protože jsme pořád někde mimo civilizaci – což je ale dobře. Hlavní část předchozích dnů jsme strávili v národním parku Taman Negara, což v malajštině doslova znamená Národní park. Zbytek byly přesuny autobusem, vlakem a lodí z KL tam a zpátky, a do Kota Kinabalu v Sabahu na Borneu.

Taman Negara je přes 4000 km2 převážně nížinného tropického deštného pralesa, prý 130 milionů let starého – nevím jak to zjistili (je to jen dedukce z faktu, že tam nebyly žádné velké geologické změny, hlavně mořské záplavy, sopečná činnost atd.), jako reklama je to ale dobré. Každopádně les je kromě vlivu pár malých vesnic na okraji, úzkých stezek a činnosti asi 400 původních polonomádských obyvatel (zvaných Orang Asli, což je ale obecné označeni pro „předmalajce“) lidskou činností nedotčen. Během naší návštěvy jsem byl i tři dny na treku s přespáváním venku, připadal jsem si skoro úplně mimo civilizaci (turisti jsou ale všude…), přitom při pohledu na mapu jsem byl jen v jednom malém okrajovém cípku parku.

Při pohledu z jedné vyhlídky, vršku Gunung Teresek, je krajina parku skutečně impozantní. Není to placka, ale zvlněná až hornatá krajina úplně pokrytá nedotčeným lesem. Je zde i nejvyšší hora poloostrovní Malajsie, Gunung Tahan (2100 m n.m.). Dá se k ní dostat během nekolikadenního treku pralesem… Určitě se chci vrátit a tento výstup si zkusit. Tentokrát jsme neměli vůbec čas ani vybavení, i když vše se dá půjčit nebo koupit na místě. Něco to ovšem stojí, povinný průvodce přijde na den na 150 RM (x 7 Kč).

Viděli jsme hodně věcí, hodně rostlin, hmyzu a ptáků, savce sice žádné, celkově to ale opravdu stojí za to. Praktická informace: asi nejlepším místem pro návštěvu parku je osada Kuala Tahan, kde je i správa NP a člověk se tam během pár dní všechno dozví. Dá se tam koupit i výborný průvodce, který popisuje všechny výlety v parku, včetně mapek.

O přírodě si tady moc psát netroufám, protože mám spíš jen dojmy než opravdové přírodovědné informace. Jen stručně: dominantní dřevinou mají být dipterokarpy, jako všude v JV Asii, které přes několik výškových vegetačních stupňů přecházejí do pásma keřů a bezlesí v oblasti nejvyšších vrcholů. Tam žije plno orchidejí a láčkovek, protože prostředí je chudé na živiny. Půda není zjevně bohatá ani v nížinném lese, opadanka se okamžitě rozkládá, což se ale dočteme v každé učebnici ekologie.

Určitým magnetem jsou raflesie, holoparazitické rostliny s největšími květy na světe, které jsme ale neviděli. V TN jsou tři druhy. Z velkých zvířat jsou asi nejzajímavější malajští tygři, sloni a nosorožci, kromě opic a tapírů. Tygří populace čítá dnes okolo 200 kusů, což není moc. Nejohroženější je ale nosorožec. Z ptáků je atraktivní zoborožec, příbuzný jihoamerických tukanů. Žije jich tady několik druhů. A různí bažanti. A tak dále…

Celodenní pobyt v horkém, vlhkém pralese byl pro mě dokonalý zážitek, který nemohla zkazit ani občasná pijavice, která se na člověka přisává co chvíli. Malárie zde nehrozí… Koupání v řekách bylo skvělé. Jednu noc jsem spal sám na písečné pláži řeky, kolem nikdo, na obloze padal jeden meteor za druhým…

Tak konec, dnes jedeme z Kota Kinabalu na Borneu (kam jsme okamžitě po návratu z TN do KL letěli) na Mount Kinabalu, po návratu se mi snad podaří napsat své zážitky.

Malajsie – Sabah, Mt. Kinabalu

#12 21. 2. 2004. Pěkně dlouho jsem se nedostal na internet, zato mám spoustu zážitků z bornejské přírody. Tak postupně.

Prvním cílem byla hora Kinabalu, se 4100 metry nejvyšší vrchol JV Asie (s výjimkou Papuy, kde je ještě něco vyššího). Kinabalu je mohutný žulový masiv, součást horského řetězu (ze kterého ovšem poněkud vyčnívá) na úplném severu Bornea, ve státě Sabah. Samotný Sabah byl „civilizován“ až v 19. století, do té doby tam byla divočina, případně okrajové zájmy několika sultanátů. Dodnes je hlavní osídlení na pobreží, vnitrozemí je místy prý pěkně pusté. Proto se tam mohlo zachovat mezi kaučukovými plantážemi a těžebními lesy několik prakticky nedotčených přírodních komplexů.

My jsme měli čas bohužel jen na Kinabalu, která je ve stejnojmenném národním parku. Kromě toho, že jde o nejvyšší místní horu, je na Kinabalu zároveň jedna z nejvyšších biodiverzit na světě – pokud se týče rostlin pak prý vůbec nejvyšší. Není divu, vegetace se postupně mění od nížinného a horského tropického lesa přes erikoidy dominovanou křovinnou vegetaci ve výškách okolo 2800–3800 metrů, kde navazuje vysokohorská kamenitá poušť. Pásmo horských luk tady vůbec není, takže mě napadá otázka, nakolik přírodní je horská travinná vegetace v Evropě.

Na Kinabalu se da pohodlně vylézt, pořádají se tam organizované túry pod vedením průvodce, ačkoli výstup není o nic náročnější než výlety v Tatrách. Turistický průmysl v Asii je prostě dost odlišný od toho našeho. Cesta na úplný vrchol měří necelých 9 kilometrů, převýšení je asi 2000 metrů, jde se to ale ve dvou dnech. První den se vyleze prvních 6 km, někdo během 6–7 hodin, a ubytuje se v relativně luxusní chatě ve výšce 3300 m. Dojem z masivu nad chatou kazí jen lampy pouličního osvětlení… Druhý den ráno se vyrazí už o půl třetí, aby se během 4 hodin zdolaly zbývající 3 km a 800 m převýšení a viděl se východ Slunce. Prostě opět – asijská mentalita.

Pro nás Evropany lze celý výlet nahoru pohodlně zvládnout během jednoho dne, rychlejším tempem za 5–6 hodin, dolů o něco méně. Východ slunce i tak není zaručen. O přírodě jsme se jako obvykle dozvěděli jen celkem povrchní informace, ale po cestě jsme viděli několik druhů láčkovek (Nepenthes), masožravých rostlin s krásnými lapacími konvicemi. Pitoreskní byl okolní erikoidní les, kde skoro veškerou vegetaci tvoří různé rododendrony a orchideje. Orchidejí je na Kinabalu popsaných 1200 druhů, jen tak mimochodem. Kapradin 600 druhů. Spousta z nich jsou místní endemity. Něco z toho lze vidět v Horské zahradě u „resortu“ pod kopcem, včetně těch láčkovek a orchidejí.

Celkově mám z Kinabalu ty nejlepší dojmy, ačkoli by to mohlo být méně organizované, a taky levnější („vstupenka“ stojí 100 RM, asi 700 Kč v současných kurzech, + průvodce, ubytování atd.). Prolítli jsme to během dvou až třech dnů, a jeli se vykoupat na druhou stranu hory do horkých pramenů v Poringu, které ovšem za moc nestály – moc upravené a celkově kolem nic moc… v „lesní zahradě“ bylo pár trpících zvířat v klecích, včetně malajských medvědů, kteří by tam klidně mohli mít velký výběh.

Pak jsme ještě rychle jeli na další místní atrakci (taky je vyobrazená na všech letácích a turistických brožurách), totiž raflesii. Raflesia je rod parazitických rostlin, vyskytujících se v tropické JV Asii, hlavně v Malajsii a Indonésii. Je jich okolo 20 druhů. Parazitují na dřevité liáně rodu Tetrastigma a mají jen květ, žádné jiné „nadzemní“ části. Květ je ovšem maximálně pozoruhodný, a to hlavně kvůli své velikosti. Největší druh, Rafflesia arnoldi, dosahuje v průměru až 1 metr! V Sabahu jsou tři druhy, my jsme viděli R. pricei, která má květy o průměru tak 20–30 cm. Z pupenu o velikosti většího tenisového míčku se během týdnů až měsíců rozvine květ, který vytrvá jen asi týden, v plném květu jen 2 dny. Barva je hnědočervená se světlými skvrnami, s modifikacemi podle druhu. Rostlina je opylována mouchami, které láká patřičným zápachem. Viděli jsme pěkné populace v různém stavu rozkvětu, bylo to v Rafflesia Consevation Complex v Crockerském pohoří, které navazuje hned na Kinabalu. Pohladili jsme si, vyfotili, a zpátky do Kota Kinabalu. Odsud jsme chytli letadlo do další destinace, národního parku Gunung Mulu, kde jsme strávili týden.

Malajsie – Sarawak, Gunung Mulu

#13 14. až 20. 2. 2004, Gunung Mulu. Asi jedna z nejzajímavějších oblastí Sarawaku. Národní park o rozloze pár set km2, tedy ne moc velký, jen pár kopců dosahujících výšky něco přes 2000 m, a pár říčních údolí. Hlavně je to ale krasová oblast s několika desítkami jeskyní různých velikostí a dalšími mimořádně zajímavými krasovými jevy. V podmínkách tropického klimatu se vše vyvíjí trochu jinak než u nás. Turisticky přístupných je zhruba 5 jeskyní, nejdelší systém (Clearwater Cave) je dlouhý 107 km, je zde i největší jeskynní prostora v Malajsii zvaná Sarawak Chamber. V jiné obrovské jeskyni, Deer Cave, zase sídlí obrovské kolonie netopýrů a rorýsů, čítající několik milionů jedinců, kteří každý večer okolo šesté vylítají v dlouhých hejnech za potravou. Vše se dá pohodlně pozorovat z připraveného pódia, pochopitelně.

Kromě návštěvy jeskyní, buď jen osvětlené okruhy, nebo i tzv. adventure caving, což zahrnuje několikahodinové prolézání jinak nepřístupné jeskyně, se tady dá dělat jen pár věcí, ty ale stojí za to. Především je to výlet na tzv. Pinnacles, česky asi Špidláky, což je vápencové skalní město připomínající naše pískovcová skalní města, na úbočí kopce Gunung Api (Ohnivá hora), ve výšce asi 1100 m. Rozdíl je ve tvaru skal. Vápenec zde velmi rychle zvětrává do podoby ostrých hrotů, takže skalní věže mají pomalu tvar úzkých čepelí. Upřímně řečeno, skutečnost je zhruba stejná jako na obrázku v průvodci, takže Pinnacles mě zas tak neoslovily, navíc jsou rozlohou poměrne omezené (pár hektarů). Velice pěkný je ale asi osmikilometrový výlet tropickým lesem do tábora pod Pinnacles, příroda je zde prakticky nedotčená, scenérie říčních údolí a vápencových skal jsou velmi krásné. Navíc je to úplně mimo lidi, kterých ani v samotné vesnici Mulu (či co to je) není moc.

Druhý výlet vede na nejvyšší vrchol Gunung Mulu, kde jsme ale nebyli. Kromě času byly hlavním důvodem finance, za průvodce, který je povinný (nebo ne? nevím) se platí dost peněz. Celkově není výlet do Mulu levná záležitost, taky protože je tam všechno o dost dražší než v „civilizovanějších“ místech.

Situace v Mulu je topograficky velice přehledná – je tam letiště (kde denně operují dvě letecké společnosti do několika destinací!), kousek vedle je správa národního parku s ubytovnami a restaurací pro návštěvníky, asi půlhodinu po asfalce s panoramatem kopců národního parku je na řece Sungai Melinau překvapivě luxusní Royal Mulu Resort, na kůlech postavené dřevěné stavby, které živí zřejmě půlku vesnice. Personálu tam bylo zhruba tolik co hostů, což je tady ale normální. No a kromě toho jsou podél uvedené asfaltky roztroušeny (hlavne ale na řece) domy místních obyvatel, které pak pokračují podél toku kdoví kam. Kolem jsou už pole, lom a další vymoženosti. Pole jsou mimochodem získávána žďářením, kdy se každoročně kácí a vypaluje nová plocha pro vysetí rýže, která se pak ručně sbírá. Výnos je 3 tuny na pole o rozloze něco přes hektar. S rýží tam mohou být i jiné plodiny, třeba banány.

Co je možná stejně zajímavé jako jedinečná příroda národního parku, jsou sociální vztahy v Mulu. Když jsme potkávali pořád jen ty samé tváře, postupně nám došlo, že tam asi moc lidí nebude. Jsou to prakticky všechno místní kmen Berawanové, a dřív nomádští Penanové, dnes zpacifikovaní do vesnice. Ředitele parku dělá Australan. Postupně nám bylo jasné, že Mulu je takový miniaturní „dvorek“ odříznutý od světa (i když se dá kdykoli přiletět nebo odletět, nebo přijet lodí, což si ovšem člověk nemůže dovolit moc často!). Vypadá to tak, že jsou různé konkurenční skupiny (zdroje od turistů přece jen nejsou neomezené), lidi zas ale spolu musí komunikovat, jinak to ani na malé vesnici nejde… Takže jednou se člověk dozví, jak je ten jeden (nejmenovaný) bezohledný a ničí lokální komunitu ve prospěch hrabivých politiků odkudsi, a pak je vidíte v družném rozhovoru.

Ale nic, tyto věci zde nebudu pitvat, protože do nich nevidím a možná bych byl ještě hodně překvapený, kdybych znal realitu. Celkově se ale zdá, že divoký rozvoj se správě NP daří držet na uzdě a nějaké velké letovisko snad nehrozí. Ostatně pověst má NP Mulu lepší než je realita, opravdu moc aktivit se tam dělat nedá – je to tak na zhruba týden se vším všudy.

Malajsie – Sarawak, Miri a Niah

#14 20. až 21. 2. 04, Miri a NP Niah. Z Mulu jsme během 50-minutového letu malým letadlem dorazili do Miri, místního centra o 300 tisících obyvatelích. Ani se to nezdá, je to jen další neestetická asijská díra, pardon. Hlavně že je tady spousta shopping mallů, kde místní tráví volný čas. Ale zas tak strašné to není…

Asi 100 km jihozápadně podél pobřeží od Miri je miniaturní národní park Niah, další komplex jeskyní, což už trochu nudí… Zajímavý je archeologickými nálezy, nejstarší je 40 tisíc let stará lebka a pak skalní malby kdoví ze kdy. Osídlení tam bylo permanentně. Co mě ale hodně zaujalo, byl sběr vlaštovčích hnízd ve Velké jeskyni. Tato jeskyně je obrovský dóm o výšce zhruba 100 m. Pod stropem sídlí velká kolonie vlaštovek, které si staví hnízda z vlastních slin. Hnízda se používají jako hlavní surovina do polévky, oblíbené kým jiným než Číňany. Takže místní sběrači šplhají nahoru po několik desítek metrů dlouhých tyčích (trvale zavěšených od stropu jeskyně), aby tu pochoutku sbírali. Musí to být extrémně nebezpečné, protože nemají žádné moderní jištění. Za kolik to pak prodávají, nevím. Kromě hnízd se v jeskyni sbírá ještě guano, i když dnes už ne tolik jako dřív. Mimochodem, guano je jedním z hlavních „elementů“ skoro ve všech jeskyních, tady i v Mulu. Žije z toho slušná komunita různých hmyzů apod.

Niah je na půlden, jinak tam není co dělat – stojí ale za to ho navštívit. Zítra pokračuju dalším týdenním výletem, do oblasti Kelabit Highlands na hranici s Indonésií. Dodnes tam není ani telefon, tak se už těším na tu divočinu.

Malajsie – Sarawak, Kelabit Highlands

#15 23. 2. až 1. 3. 2004. Bario a okolí. Nejpříjemnější týden strávený v Malajsii! Bario je místo na indonéské hranici, obývané etnikem Kelabitů, které čítá (včetně lidí žijících v Miri a všude možně jinde) jen pět tisíc lidí. Kelabitská vysočina je několik širokých kotlin v nadmořské výšce zhruba 1500–1800 m, lemovaných zalesněnými horskými hřbety, nejvyšší vrchol dosahuje asi 2500 m. Džungle je zde dosud prakticky neporušená, a těch pár tisíc místních lidí na lesních produktech úplně závisí. Kromě rýže, kterou pěstují na polích, z ní získávají i všechnu potravu. Protože se mi nechce všechno psát znovu dokola, připojuju kusy několika e-mailů, ve kterých jsem to všechno zhruba shrnul.

Kromě té všeobjímající pohody a klidu (z pohledu turisty, místní mají život asi poněkud tvrdší, zároveň ale i o dost nudnější) a přírody je asi nejzajímavější sledovat výskyt starých přežívajících zvyků, jako lov foukačkou a vůbec závislost na lese pokud se týče stravy a stavebních záležitostí, a moderních technologií, jako jsou 4WD (four-wheel-drive, čili terénní auto), letadlo a internet… Kromě toho jsem pozoroval, že vetšina lidí v Bariu je dost pod vlivem „správňáckého“ evangelického kněze. Mě ten jeho trvalý úsměv a zdvižený palec ovšem připadly pěkně pokrytecké. Je ale dobré, že na ty původně divoké Kelabity někdo dohlíží, a že mají o nedělích co dělat – v kostele si rozebírají Bibli. Teď už ty maily:

*** Byl jsem v jedne oblasti na Indoneske hranici, mezi Kelabitama, coz je takovy maly horsky kmen. Jsou ale hodne civilizovani, coz maji ze sledovani satelitni televize a jezdeni v terennich autech. Je to muj vubec nejlepsi zazitek, urcite tam jeste nekdy pojedu a na dyl. Dzungle je tam naprosto uzasna, da se trekovat neomezene dlouho, zivit se lesni zeleninou a divokou zveri, kterou lovi foukackama a otravenyma sipkama. Ale da se pobyvat i v pohodlnych hostelech. Nikdy jsem jeste nejedl tolik a tak dobre jako tam.

*** Byl jsem ted tyden mezi Kelabitama na indoneske hranici a bylo to uplne skvele, rad bych tam zustal podstatne dyl, ale nejde to. Zatim to bylo nejlepsi misto na cele ceste. Je to takova mala enklava, kam s da dostat jen letadlem (anebo pesky pres hory). Lidi jsou velice prijemni a pratelsti, zije jich tam jen asi 3 tisice, tak se vsichni znaji. Turistu nas bylo dneska, kdy jsem odlital, jen asi pet. Mistni hostely maji prazdno, tak se zivi jak se da. Kazdy den jsem byl v lese, vetsinou na stezce mezi vesnicemi, ktere jsou od sebe vzdalene 2-3, ale i 8 hodin cesty. Casto je to jen jeden velky dum, kde zije jen tak okolo 50 lidi. Rikaji tomu dlouhy dum, proste jedna dlouha misnost s ohnisti v rade oddelenymi loznicemi. Satelit a CD prehravac je ovsem bezna vec. Elektrina je bud solarni, nebo z generatoru. Benzin se nosi na zadech, litr stoji 35 korun… Pro uklidneni: nejhorsi zvire v lese jsou male pijavice, ktere clovek ale stejne objevi driv, nez se poradne prisaji. Jidla jsem mel vic nez dost, kazdy den trikrat kolik jsem chtel ryze (vyborna, mistni), lesni zeleniny, masa, ryb, ananasu (nejlepsi co jsem kdy jedl) atd. Vlastne skoro vsechno jidlo se ziskava cerstve z lesa. Nejradsi jsem mel vyhonky kapradin a palem, jelen taky nebyl spatny. Lovi se bud normalne, anebo foukackou s otravenymi sipkami, taky jsem to zkousel. Voda se pije bud z liany, anebo z bambusu. Kazdopadne v dzungli se da krasne prezit dlouhou dobu.

*** Ja tady mam obcas pocit, ze chytnu nachlazeni, totiz pokazde kdyz jedu nejakym klimatizovanym dopravnim prostredkem. Dneska to bylo par hodin na lodi, videl jsem neco ricni dopravy na nejvetsi rece Sarawaku, ktera je v usti asi kilometr siroka. Videl jsem ale i peknejsi mista, hlavne predesly tyden, ktery jsem stravil mezi Kelabity na Indoneske hranici. Dost zajimave, krasne se tam snoubi klasicky vesnicky zivot a moderni technologie. Misto samo se da dosahnout primo jen letadlem, nechces-li ovsem kracet po vlastnich pres hory a prales, ma jen asi tri tisice obyvatel rozesetych po „vesnicich“ – jsou to spolecne domy o 50-100 obyvatelich. Na dvorku uvidis satelit a solarni panely, vecer se tedy sleduje anglicka Premier League. Je tam i internet, telefon ani radio ale nikoli. Mistni se vsichni dobre znaji, takze se uz ani nezdravi, jen se vzycky zeptaji, kam kdo vlastne prave jde nebo jede. Kvuli nutnosti letecke dopravy je tam vsechno priserne drahe, ale jsou schopni tam dostat i bagr. Proste a jednoduse, velice zajimave misto, a to ani nemluvim o skvelych vyletech po pralese, kterym je vsechno obklopeno. Krome ryze ziskavaji vsechno jidlo cerstve primo z lesa, a v zivote jsem jeste nejedl tak dobre jako u Kelabitu. Nejlepsi jsou mlade kapradiny a palmove vrcholky, staci jit do lesa a nasekat si macetou… pripadne ulovit foukackou jelena nebo divocaka, to je jejich hlavni zabava, dneska ale uz spis flintou. Chutna to stejne jako nase divocina (coz Tobe by asi bylo jedno), krome tzv. mouse-deera, ktery skutecne chutnal po mysine (spis to ale bylo ponekud starsi surovinou).

Malajsie – Sarawak, západ

#16 2. až 4. 3. 04. Cesta z Miri přes Sibu, s krátkou odbočkou do Kapitu, do Kuchingu. Sibu a Kapit jsou města na největší řece Malajsie, Rajangu. Kromě průmyslu orientovaného na těžbu dřeva (dnes už převážně z kulturního a sekundárního lesa) tam není moc k vidění. Dá se ovšem jet k domorodým kmenům (tzv. Orang Ulu), žijícím v dlouhých domech na horním toku řeky a různých malých přítocích, na to jsem už ale neměl čas. Místo toho jsem se přesunul na poslední týden do Kuchingu, hlavního města Sarawaku.

#17 5. 3. až 10. 3. 04. Kuching a okolí. Kuching má okolo půl milionu lidí, čili takové větší maloměsto. Historick jádro je staré jen něco přes 100 let, a hodně malé, rozložené podél řeky. Je to ale asi nejpřijatelnější město, které jsem v Malajsii viděl – KL, Georgetown, Ipoh, Kota Kinabalu, Miri, Sibu atd. nestojí za víc než jednodenní (maximálně dvoudenní) návštěvu. Samotná historie Kuchingu je poměrně zajímavá, odsud totiž vládli Sarawaku tzv. „bílí rádžové“ – rodina Brookeových. Své teritorium postupně rozšiřovali severovýchodním směrem především nákupem od Brunejského sultanátu. Založena Jamesem Brookem ve druhé půlce 19. století, tato minidynastie (postupně se vystřídali tři rádžové) ovládala území Sarawaku až do příchodu Japonců za 2. světové války. Poté ji vystřídali Angličani, no a pak se Sarawak stal součástí malajské federace. Jako největší stát (o velikosti zhruba bývalého Československa) má jen něco přes 2 miliony obyvatel… (Sabah, velikost ČR, necelé 2 miliony).

Protože v Kuchingu není moc co dělat, přesunul jsem se na pár dní do blízkého národního parku Bako. Jsou tam krásné lesy, pláže, k vidění jsou i vzácné opice, prostě příjemný relax spojený s chozením po přírodě.

Malajsie – jih poloostrova a konec cesty

#18 10. 3. až 11. 3. 2004. Přes Johor Bahru se po zemi přesunuju do Singapuru, odkud letím do Bangkoku a odsud dál do Vídně. Přes noc (téměř doslova) jsem si ještě udělal výlet do historicky nejvýznamnějšího města Malajsie, Melaky. Melaka je zhruba stejně zajímavá jako Georgetown, tj. tak na půlden, nejvýš den, než si člověk prohlídne miniaturní centrum s kostely atd., čínská čtvrť je stejná jako obvykle. Opravdu nechápu, proč je městu podobnému (co se týče historických památek) každmu druhému městu v Evropě věnována v průvodcích taková pozornost, kromě toho, že to bylo centrum místního obchodu – kdysi před 500 lety. No ale když v širokém okolí skutečně nic lepšího není… Pak si člověk uvědomí, že čím je Evropa skutečně bohatá, je historie.

Singapur: I když jsem jej viděl jen dost letmo, pohled byl prekvapivě nepříjemný. Dlouho jsem neviděl tolik sterility, uniformity a dokonalé přehlednosti pohromadě. Má-li být Singapur vzorem moderní ekonomiky a efektivně fungujícího státu, pak je aspoň pro mě anti-vzorem příjemného místa k dlouhodobějšímu pobývání. Vypadá to, jako by se tam život omezil na práci někde dole ve městě, nocleh většinou v dokonale jednotvárných „králíkárnách“ na periferiích (i když jistě i tady budou přepychové vily na pobřeží…) a občasná zábava za přísně regulovaných podmínek. Ovšem vše jsem viděl jen hodně letmo, takže nelze objektivně soudit.

#19 12. 3 2004 ráno. Přistáním ve studené Vídni celá dvouměsíční cesta končí. Rozdíl mezi lehkými, otevřenými budovami tropů a zabedněnými prostorami evropských staveb (aby neunikalo drahé teplo) je zajímavý… Už si ale zase zvykám!

http://www.hedl.net/cestovani/malajsie/denik_Malajsie.htm#5

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .