0
0

Přesun do Malajsie

Po několika dnech v Singapuru jsme se rozhodli odjet do Malajsie a v Singapuru jsme zanechali 2 členy naší skupiny, kteří se vraceli do Prahy o něco dřív. Nejlepší spojení bylo do Kuala Lumpur (asi 400 km od Singapuru), takže jsme si koupili lístek na noční autobus (23 S.dolarů včetně tašky s jídlem a pitím, kterou dostal každý cestující) a doufali jsme, že se vyspíme za jízdy a ušetříme tak za hostal.

Malajky chodí z velké většiny a za všech okolností zahalené

Malajky chodí z velké většiny a za všech okolností zahalené

To jsme se ale pořádně spletli, protože jednak byla v autobuse tak šílená zima, že se nedalo oka zamhouřit (všude je klimatizace, která se nedá vypnout), za druhé, jsme museli několikrát uprostřed noci vystupovat kvůli imigračním kontrolám, za třetí, silnice v Malajsii jsou děsné a připadáte si jako na horské dráze. Zajímavé je, že když jedete v opačném směru (Kuala Lumpur – Singapur), platíte polovinu.

Při přechodu přes hranice musíte opět vyplnit imigrační kartu a pokud vypadáte aspoň trochu podezřele, bude vás zpovídat imigrační úředník. Z ani do Malajsi se nesmí dovážet nic, co se týká židovské víry a občané Izraele mají vstup úplně zakázán. Malajsie je sice ryze muslimská země, nicméně křesťané jim nevadí ani trochu.

Malajsie se rozkládá na Malajském poloostrově, dále zabírá Sumatru a část Bornea. Na Sumatru jsme nejeli, protože byla postižena tsunami a na Borneo proto, že jsou tam nutná antimalarika a ta jsme s sebou neměli. Tak či tak, nebylo moc času. Malajsie není tak čistá ani bezpečná jako Singapur, zato ale nabízí nádhernou přírodu a působivou atmosféru.

Autobus nás vyplivl v 03:30 někde v Kuala Lumpur na neidentifikovatelném místě a nikde okolo nebylo nic, podle čeho bychom se mohli orientovat. Všichni cestující do minuty utekli a kromě několika opilců, bezdomovců a krvelačných taxikářů, nabízejících nám své služby, nebyl v dohledu nikdo. Byli jsme nevyspalí a neměli mapu Kuala Lumpur, takže jsme se vydali hledat nejbližší hostal. Měli jsme štěstí, jeden byl hned kousek od hostalu, relativně čistý a jen za 30 Ringgitů za dvoulůžkový pokoj se společnou koupelnou. Asi jsme vypadali hrozně, takže nám nepočítali ani tu noc, co jsme přijeli, ale platili jsme až za tu následující.

Ringgit (RM) je oficiální měna Malajsie, 1 RM = cca 6 Kč. Na každé bankovce je ibiškový květ, který je symbolem země. Peníze se dají vyměnit v jakékoliv bance anebo směnárně na ulici. Banka je jistější, akorát budete muset vyplnit formulář se spoustou údajů a pak budete muset strávit dalších 15 minut čekáním, než vaše bankovky ověří.

Malajci a malajština

Malajci vypadají jako Singapuřané (šikmé oči) smíšení s Indy (snědá pleť). Ale jsou stejně milí a ochotní jako obyvatelé Singapuru. Hodně Malajců odchází pracovat do Singapuru, který není daleko a platy jsou tam několikanásobné. Bavili jsme se s jedním malajským inženýrem a ten nám řekl, že průměrný plat v Malajsii je cca 6000 Kč. Díky tomu jsou ceny víc než přijatelné, například oběd můžete pořídit za 5 RM (30 Kč), levné je také cestování, ubytování, veškeré zboží a služby, takže i průměrný Čech může žít v Malajsii jako král. Malajky muslimky chodí celé zahalené a neodkládají šátek při žádné příležitosti, takže je najdete zahalené za přepážkou banky, na poště, v McDonaldu anebo na motorce, kde si ještě přes šátek dávají ochrannou helmu. Nevím, jak to v tom vedru můžou vydržet.

V Malajsii se mluví malajsky, ale domluvíte se i anglicky (rozhodně víc než u nás). Stejně tak orientace není složitá, protože vedle malajštiny jsou všechny nápisy i v angličtině.

Kuala Lumpur

Kuala Lumpur leží ve vnitrozemí, takže tam bylo ještě větší horko než v Singapuru (38°C) a navíc hodně suchý vzduch, takže jsme se každou chvíli nejdřív osvěžovali a pak už i koupali v pouličních fontánách, případně jsme prolézali obchody, jejichž sortiment nás sice vůbec nezajímal, ale zato tam byla klimatizace.

První den jsme se vypravili na Petronas towers, které jsou dominantou města a v současné době zároveň nejvyšší dvojčata na světě. Měří 452 m (88 podlaží) a využívají se jako kancelářské prostory malajské naftařské společnosti Petronas. Jsou zdarma přístupné veřejnosti, i když jen na vyhlídku zhruba ve výšce 200, kde je umístěn spojovací můstek mezi oběma věžemi. Pocit, že stojíte v takové výšce a pod vámi nic není, je sice dost nepříjemný, ale výhled je úchvatný. V rámci prohlídky vám promítnou i odborný výklad o tom, jak stavba vznikala (například mě zaujalo, že autorem projektu byl argentinský architekt). Malajci jsou na Petronas towers hrozně pyšní, takže je najdete skoro na všech pohledech Kuala Lumpur. Rovněž zájem mezi turisty je obrovský, počítejte s tím, že si ráno vyzvednete volné lístky na odpolední prohlídku, protože počet lidí ve skupině je omezený.

Po Petronas towers jsme zamířili na další vyhlídkové místo, Menara tower, což je čtvrtá nejvyšší telekomunikační věž na světě (421 m). Cesta nám, se zastávkami v klimatizovaných prostorech, trvala dost dlouho, a když jsme dorazili, už skoro zavírali. Vstup stojí cca 15 RM a v ceně jsou sluchátka s audioprůvodcem. Shora můžete vidět celé město jako na dlani, my jsme byli výhledem tak unešení, že jsme na věži strávili přes půl hodiny a dočkali se nádherného západu slunce nad Kuala Lumpur.

Vzhledem k tomu, že státním náboženstvím v Malajsii je islám, uvidíte téměř na každém rohu větší či menší mešitu, případně jen malou modlitebnu (například na nádraží nebo u benzínové stanice), aby muslimové mohli za každých okolností dostát svému poslání a 5x denně se pomodlit. Nejhezčí a největší mešitou v Kuala Lumpur je Národní mešita (National mosque), která už je zdálky nápadná svojí výraznou modrou střechou, ale vnitřní prostory jsou bohužel pro veřejnost uzavřeny.

Kromě mešit je v celé Malajsii hodně hinduistických chrámů, které navenek vypadají dost kýčovitě, protože obvyklá výzdoba spočívá v navršení figurek na střeše a stěnách chrámu a mě osobně tyto figurky silně připomínali sádrové trpaslíky, které se prodávají na D5 za německými hranicemi.

Jak v mešitách, tak i v hinduistických chrámech je nutno se zout, v mešitách si navíc musíte zahalit vlasy, kolena a ramena. K tomu účelu často půjčují speciální pláště a šátky, takže člověk pak vypadá jako socialistická uklízečka, ale ke vstupu je to nezbytné.

Po zkušenosti s úžehem-úpalem první den jsme v dalších dnech začali hojně používat taxíky, které jsou neuvěřitelně levné, asi tak desetina ceny v Praze. Taxíků jezdí všude plno a ceny lze úspěšně ukecávat i na polovinu. Stačí, když člověk nasadí zpočátku velmi nízkou cenu a pak se tváří hrozně nepřístupně a lhostejně, jako že „když nepřistoupíš na moji nabídku, vezmu si jiné taxi“ a většina taxikářů to stejně přijme, protože konkurence je vysoká a sami Malajci taxíky nepoužívají, protože pro ně je to luxus.

Nevěřili byste, jaký je problém najít v Kuala Lumpur poštovní schránku. Bylo nám řečeno, že jich je v celém městě jen pár a pokud chceme poslat pohled, máme jít na poštu. Jenže těch je v Kuala Lumpur taky jen několik…

Port Dickson

Následující den jsme, zmožení horkem, zamířili na nejbližší pláž, která je v Port Dickson, asi 60km od Kuala Lumpur. Jeli jsme autobusem z centrálního autobusového nádraží, které působilo dost chaoticky. Fungovalo zde velké množství konkurenčních přepravců, kteří měli v hale svoji kancelář s prodejním okénkem a z něho hlasitě vykřikovali a lákali potencionální cestující (především turisty), aby jeli právě s nimi.

Malajsie má velmi dobrou síť silnic, takže se autobusem bez problémů dostanete kamkoliv, navíc díky mnoha dopravním společnostem jezdí autobusy každou chvíli, ať míříte kamkoliv. Autobusy nikdy nevědí, z jakého nástupiště pojedou, a informace je zveřejněna až cca 5minut před odjezdem, takže pak vždy následuje zběsilý úprk všech cestujících na označené místo, aby svůj autobus nezmeškal. Malajské autobusy jezdí kupodivu přesně a jsou mnohem čistší než u nás. Všechny jsou poměrně moderní, typ Neoplan, a samozřejmě s klimatizací. Po dvou hodinách pravidelně zastavují u něčeho, co by se při troše fantazie dalo nazvat motorest, aby se řidič (případně i cestující) mohl občerstvit a následně trávit, takže vzniká nedobrovolná půlhodinová pauza.

V Port Dickson měla být podle reklamních materiálů o Malajsii krásná pláž, nazvaná „Blue lagoon“. Moc jsme se těšili, ale už samotný příjezd do města nás vyděsil, všude špína, samé chemičky a jiné průmyslové provozy. Jinak než taxíkem se tam jet nedalo, takže jsme do jednoho nasedli a po půl hodině jízdy, kdy nás řidič přesvědčoval, že „Blue lagoon is a really beautiful beach“, jsme zaplatili každý jen 20Kč a vylezli na místě, kde měla být pláž. Z dálky vypadalo vše pohodově, ale když jsme se přiblížili, zjistili jsme, že celá pláž je pokryta milióny pavoučků a malých krabů, kteří vylézali z děr v písku a vlastně se ani nedalo šlápnout nikam, kde by nebyli, natož si lehnout a opalovat se, protože by vás okamžitě obsypali a pokousali. Vzpomněla jsem si na jeden horor od Hitchkoka a na koupání mě přešla chuť, aspoň tedy na koupání v tomhle moři.

Nakonec jsme vzali zavděk bazénem v nedalekém turistickém rezortu, který byl bez pavouků, bez brouků a bez lidí, zato tam běhaly opice. Taxikář, nadšený, jakou má ten den tržbu, pro nás přijel i na zpáteční cestu a celou cestu se usmíval od ucha k uchu, protože vydělal na každém dalších 20Kč, za což mohl dopřát celé rodině pořádnou večeři.

Melaka

Oddělila se od nás další kamarádka, která se vracela do Singapuru a my 3 zbylí jsme se vydali do Melaky, kterou Malajci uvádějí jako nejstarší (založené ve 14.století) a nejkrásnější město Malajsie. Melaka je asi 200km jižně od Kuala Lumpur, na pobřeží Indického oceánu.

Těšili jsme se na procházku po historických památkách, ale nakonec jsme byli dost zklamaní. Na fotkách v katalogu vypadá Melaka mnohem lépe než ve skutečnosti. Město nabízí hlavní náměstí s kostelem a radnicí, ruinu původní portugalské pevnosti a bývalý dřevěný sultánský palác, který ale vypadá jako velká chata. Mnohem zajímavější je Čínská čtvrť (China town), která je v každém malajském městě a nikdy nezklame, protože má specifickou atmosféru. Za 8 RM jsme si koupili hodinovou projížďku lodí po řece, která spíš vypadala jako městská stoka (byla plná odpadků a strašně páchla), a celou dobu jsme poslouchali výklad malajského průvodce, který si myslel, že umí výborně anglicky, ale vlastně mu vůbec nebylo rozumět. Z řeky jsme ale viděli i místa, kam bychom se pěšky nedostali, v severní části města můžete podél řeky vidět dřevěné polorozpadlé rybářské chatrče, kde žijí místní obyvatelé bez vody a bez elektřiny a pokud nic neuloví, tak i bez jídla. Život je to asi hrozný, ale pozorovat jejich životní styl bylo fascinující.

Posledním místem, kam jsme se v Melace podívali, byl císařský hřbitov. Náhrobky jsou napsány v čínštině, mají různé barvy, jsou zdobené ornamenty a jsou mnohem monumentálnější než u nás.

Většina obyvatel Melaky se živí rybolovem v místní řece nebo moři.

Většina obyvatel Melaky se živí rybolovem v místní řece nebo moři.

Z původní desetiminutové procházky se návštěva hřbitova protáhla na hodinu, protože se na nás nalepil jeden Malajec a nemohli jsme se ho za nic na světě zbavit. Tvrdil, že zná zkratky, ale ty se nakonec ukázaly jako prodlužovačky a nebýt našeho bystrého orientačního smyslu, asi bychom tam chodili ještě teď. Po pěti minutách po seznámení nám Malajec říkal, jak jsou Evropanky úžasné a po dalších deseti minutách už nás zval do Singapuru, s tím, že tam odjíždí pracovat a že ho máte určitě přijet navštívit. Byl sice neodbytný, ale ve vší počestnosti, myslím, že Malajci jsou naprosto slušní a i když by se třeba rádi pokusili o něco víc, nikdy si to nedovolí, na to jsou moc ohleduplní a uctiví.

V Melace jsme se svezli rikšou, což je oblíbený dopravní prostředek pro krátké vzdálenosti, a není ani tak drahý, když umíte ukecávat cenu. Náš řidič začal na 25 RM, ale nám se podařilo cenu stáhnout na pouhých 6 RM (36 Kč) za více jak půlhodinovou cestu. Chudák Malajec byl kost a kůže a musel se hrozně namáhat, aby nás uvezl, obzvlášť v mírném kopci, ale neřekl ani slovo…Vypadal, že váží asi 40 kilo i s rikšou.

Některé rikšy jsou kýčovitě vyzdobené a jízdu doprovází hlasitá hudba, aby se tak přilákalo více turistů, vypadá to dost absurdně, když vidíte tradiční rikšu s šikmookým Malajcem, ze které řve diskotéková nebo techno hudba.

V Melace jsem zjistila, že ty pupínky, co mi pořád vyskakují na celém těle a hrozně svědí, nejsou od komárů, ale je to alergie na prudké sluníčko. Bála jsem se, že se budu muset až do konce pobytu slunci vyhýbat, ale naštěstí mi pomohla kamarádka, která si s sebou prozíravě vzala antialergika. Z toho plyne poučení, při cestě do Malajsie nezapomeňte na: repelent (proti hmyzu), antialergika (proti reakcím na jídlo, na slunce, případně na Malajce, i když se u vás nikdy žádná alergie neobjevila) a náplasti (proti puchýřům, které se vám zaručeně po celodenním chození udělají, ať máte sebepohodlnější boty).

Trajekt na Tioman

Po dvou dnech v Melace jsme vyrazili na východní pobřeží, kde mělo být opravdu čisté moře. Dorazili jsme do Mersingu, odkud jsme si zaplatili motorový člun (speed boat) na ostrov Tioman, vzdálený od pobřeží 51km. Na malajské poměry byl lístek dost drahý, asi věděli, že na ostrov nikdo jiný než turisté nejezdí a že jiná možnost přepravy tam není, tak toho zneužívali. Zpáteční cesta vyšla na 35 RM. Člun jezdí každé dvě hodiny a cesta trvá hodinu a půl. Projíždíte mezi malými neobydlenými ostrůvky a když jsou vlny, voda stříká až do člunu, takže máte zároveň i slanou sprchu.

Malajsie má velké množství ostrovů, jak na západním, tak i na východním pobřeží a Tioman je největší ze skupinky ostrovů na jihovýchodě Malajsie. 95% plochy ostrova tvoří prales, zbytek pláže a chatky, které jsou k dispozici k pronajmutí. Na Tiomanu je několik míst, kde se můžete vylodit: Tekek (nejsem si teď jistá názvem), Air Batang, Salang a Juara. Chtěli jsme do Juary, ale protože nebyla sezóna (ta je březen – listopad), tak čluny končily v Salangu. Tam to z celého ostrova vypadalo nejlíp, takže jsme se vyčlunili tam a pronajali si chatku hned na pláži a s pralesem v zádech (4lůžková chatka za 60RM za noc). Na ostrově moc lidí nebylo, jednak asi proto, že nebyla sezóna a druhak asi kvůli tsunami. Většinu návštěvníků na ostrově tvořili mladí skandinávci, kteří cestovali s batůžkem na zádech.

O cestě na Tioman jsme rozhodli na poslední chvíli, Lonely planet totiž důrazně upozorňoval na výskyt písečného hmyzu, který znemožňuje koupání či pobyt na pláži, a po naší zkušenosti z Port Dickson jsme byli obezřetní. Další ostrovy, které nám v Malajsii doporučili, byly ale hodně na severu, úplně mimo naši trasu, takže jsme to nakonec riskli na Tioman a nelitovali jsme. Žádný hmyz tam nebyl.

Následujích několik dní jsme strávili na bílých plážích pod palmami, moře mělo nádhernou azurovou barvu a bylo úžasně čisté, takže i ve velké hloubce bylo vidět na dno. Na ostrově si lze zaplatit potápěčský výcvik anebo si půjčit či koupit šnorchly bez výcviku. Pořídili jsme si šnorchly, nadšeně šnorchlovali a obdivovali podmořskou faunu a flóru. Už kousek od břehu byly nádherné barevné korály, želvy, ryby a jiní mořští živočichové nejrůznějších tvarů, to byl opravdu nezapomenutelný zážitek.

Na chatce nám lezli pěticentimetroví švábi a kolem chatky třímetroví varani a přidrzlé opice, které nám braly jídlo. Ale jinak k žádnému konfliktu nedošlo. V Salangu byly 2 restaurace, kde se daly jíst grilované čestvé mořské ryby, tomu jsme samozřejmě nemohli odolat, takže jsme se stravovali zdravě a levně (obrovský krab na grilu za 5 RM, kalamár nebo sépie za 4 RM a další ryby, jejichž název jsem nevypátrala, stejnětak). K pití se nabízely čerstvě vymačkané džusy z nejrůznějšího tropického ovoce, které u nás vůbec neznáme a jehož chuť se naprosto nedá srovnat s chemickou příchutí krabicových džusů z českých supermarketů. Čerstvé džusy jsou celomalajský fenomén, seženete je i v nejzapadlejším baru, ale vždy v nejlepší kvalitě a jen za 3 RM. V celém Salangu (= 30 chatek, 2 restaurace a 1 obchod se smíšeným zbožím) byl jen malý bar, který byl přes noc vždycky narvaný, protože jinak nebylo kam jít. Vlastně se dalo říct, že byl ostrov civilizovaný jen minimálně, což mu ale vůbec neubíralo na kráse, spíš naopak. Občas jsme byli na pláži úplně sami.

Po třech dnech jsme se chtě nechtě museli sbalit a vydat se zpátky směr Singapur, odkud nám letělo letadlo do Prahy. Ačkoliv je Mersing malá vesnička, vzhledem k množství turistů, kteří tudy během roku přejíždějí, byla zřízena přímá autobusová linka Mersing – Singapur, takže cesta byla maximálně pohodlná. Na hranicích nás opět zatlačili do malých imigračních kanceláří, které spíš vypadaly jako prostory pro výslech vězňů, a vyptávali se nás na to samé, co při příjezdu. Měli jsme docela obavy, protože jsme na Tiomanu neodolali a nasbírali si několik tašek obrovských mušlí a korálů, co se volně povalovaly na pláži, ačkoliv to je zakázáno a jejich převoz přes hranice se trestá vězením. Mysleli jsme si, že když korály pořádně zabalíme a překryjeme jinými věcmi, nikdo se v batohách přehrabovat nebude, ovšem nepočítali jsme s tím, že budou mít na hranicích detektory, stejně jako na letištích, kdy se zavazadla rentgenují, aby se zjistil jejich obsah. Muslimka, která zavazadla proclívala, asi-určitě něco viděla, ale naštěstí nic neřekla, takže jsme se nakonec přes hranice dostali bez problémů.

Znovu v Praze

Naše letadlo naštěstí letělo načas a dokonce jsme odletěli i se stejnou společností, na kterou jsme měli letenky, to znamená Austrian Airlines přes Vídeň. Po zkušenosti ze Singapore airlines nám rakouské letušky připadaly odměřené a nepříjemné, letadlo malé, jídlo bez chuti a nabízené filmy zcela nezajímavé. Do letadla jsme nastupovali pár minut po půlnoci a okolní teplota byla 28°C. A o několik hodin později jsme vystupovali v Praze do –14°C a další sněhové bouře, ale s mušlemi a korály v batohu.

http://www.rowas.cz/ck/cs/cestopisy/text/2005/00026.xhtml

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .