0
0

MALAJSIE – Kota Bharu

Kelantan, stát Malajsijské federace, ve kterém Kota Bharu leží, má být malajskou baštou islámu. V muzeu se mi dostává vysvětlení jak se to stalo a co to prakticky znamená. Islám s dostal do Malajsie s příchodem jihoindických obchodníků a v 16. století už byl pevně zakotven v celé Malajsii a Indonésii. Malajským střediskem rozšiřování islámu se stal právě Kelantan…

MALAJSIE

S přechodem hranice ze mě padá jediná tíha, kterou jsem si nesl celým Thajskem – jazyková bariéra. Nejenže v Malajsii se používá latinka, ale každý druhý člověk mluví anglicky. V Malajsii žije směsice různých národností, které mají potřebu nějakého společného jazyka. Malajsie byla navíc i pod nadvládou Britů. Na rozdíl od Thajska, které jako jediná země v regionu nebylo nikdy kolonizováno. Měním peníze a nasedám na bus do Kota Bharu.

Hm, když se při jízdě autobusem rozhlížím kolem, kromě nápisů v jiném jazyce je to jako na jihu Thajska (nebo že by jih Thajska byl jako sever Malajsie?) – rýžová pole, dřevěné domečky. mešity (až na jeden chrám s obrovským sedícím Buddhou hned za městem), holky v hábitech a šátcích a chlapy v sukních-

Kota Bharu

Kota Bharu je plné nápisů a reklam v čínštině a arabštině (vedle malajštiny, samozřejmě). Opět je všude čisto, zeleň, až je mi o tom blbý psát. Připadá mi, že tu nemají tak okatě nová auta jako v Thajsku, zato silnice jsou lepší. Možná trochu míň investovali do symbolů luxusu a místo toho si spíš spravili silnice.

Konečně jedno přehledné autobusové nádraží. Ten thajský zvyk vyložit člověka někde na ulici už mi lezl na nervy. Tady mám za pár minut zjištěno kdy jede a kolik stojí bus do Džohor Bahru (pár kilometrů na sever od Singapuru) a můžu si jít v klídku najít ubytko. Nacházím ho jen pár metrů od nádraží a levnější než v Thajsku. Když porovnávám směnný kurs malajského ringgitu a dolaru zjišťuju, že Malajsie (Kota Bharu) je levnější než jsem očekával. Ceny se totiž za dva roky od hospodářské krize JV Asie moc nezměnily, ale ringgit devalvoval vůči dolaru o víc než 40 %.

Na zítřejší večer si kupuju lístek do Džohor Bahru a pozítří dopoledne bych měl být v Singapuru.

Před hodinou ještě rušné parkoviště naproti autobusáku se snad během půlhodiny změnilo na živý noční trh. Oproti thajským je ale zdokonalena jedna maličkost – stoly se židlemi, vodou a ubrousky, kde si může každý sednout a sníst si to co právě koupil. Docela dobrý výmysl. V sámošce jsem si koupil litr sojového mléka, na trhu smažené nudle a jarní závitky. Teď už spokojeně baštím spolu se stovkami dalších Malajců. No jo, to mě ale docela udivuje, protože je ramadán a přitom ještě nezapadlo slunce.

Den 141, čtvrtek 7. 1.

Je osm hodin. Už jsem vzhůru , ale ještě se povaluju, ranní volání k modlitbě mě však nakonec přeci jen vytahuje z postele. Ně že bych hned běžel do mešity, jen už je dost hodin na to, abych začal něco dělat. Čas mám do osmi večer (kdy mi odjíždí autobus do Džohor Bahru na jižním konci malajského poloostrova) habaděj, ale během dne už si nebudu moct odpočinout v hotelu. Proto nejdřív píšu deník a po sbalení odcházím uschovat si batoh na autobusák.

Pro dopravu po městě se kromě taxíků dají použít i cyklorikši. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebyly úplně jiné než na indickém subkontinentu. Tady je to jen obyčejné kolo s přidělaným postranním vozíkem. Každý rikšista má svou rikšu ozdobenou kupou reflektorů vepředu na postranním vozíku.

Stejné rikši jsem viděl už v Thajsku. Lidi je docela používají, ale já mám štěstí, že všechny zajímavosti jsou v centru a můžu k nim dojít pěšky. Začnu muzei, protože těch je v Kota Bharu požehnaně, tak abych alespoň některá stihnul.

Začínám v Muzeu islámu. Kelantan, stát Malajsijské federace, ve kterém Kota Bharu leží, má být malajskou baštou islámu. V muzeu se mi dostává vysvětlení jak se to stalo a co to prakticky znamená. Islám s dostal do Malajsie s příchodem jihoindických obchodníků a v 16. století už byl pevně zakotven v celé Malajsii a Indonésii. Malajským střediskem rozšiřování islámu se stal právě Kelantan, kde Tuan Guru založil první tzv. maisonette. Šlo o dům uprostřed džungle, kde se scházeli Tuanovi žáci a naslouchali jeho výkladu koránu. Žáci si postupně kolem této „školy“ postavili primitivní příbytky, aby nemuseli každý den dlouze docházet, nebo bydlet v těžkých podmínkách. Tehdy ještě nebylo vydáváno žádné potvrzení o zvládnutí problematiky, ale žák úspěšně skončil docházku teprve byl-li schopen sám látku naučit další žáky. Z první maisonette se absolventi rozcházeli do svých domovů, kde zakládali další maisonette. Maisonette existují dodnes, učí se v lepších podmínkách, než za Tuana a všichni absolventi dostávají osvědčení.

Díky systému maisonette se tedy Kelantan stal centrem pro šíření islámu do dalších koutů Asie a dosáhl takového věhlasu, že někteří žáci z Vietnamu a Kambodži jej nazývali „svatým městem Mekka“ a prý sem údajně i pár věřících podniklo hadžž v domnění, že jedou do Mekky.

V muzeu jsou stovky exponátů věnovaných většinou užitému umění: dřevoryty, sklo, porcelán, vyšívané koberce, to vše s citáty z koránu. Dokonce je tu vystavena vesta s vyšitým vzorem skládajícím se z opakující se věty „Tuhle vestu můžeš bezpečně nosit“. Na bojové košili je zase vyšito jméno Alláhovo a citace z koránu. Mělo se tak zaručit, že voják zůstane věrný a bude se vždy chovat jako správný muslim.

Z Muzea islámu přecházím přes ulici a jsem v Muzeu královských zvyků. Už budova sama o sobě je nádherný starý dřevěný dům z roku 1887. Jak už název napovídá, má muzeum představit některé zvyky a rituály sultánova dvora v minulých staletích.

Prakticky celé spodní patro je věnované královským námluvám a svatbě. Každý krok jednotlivých obřadů měl svoje opodstatnění a věci se musely dělat podle přesně určeného scénáře. Stejně tak byly k obřadům potřeba předměty jako vázy, dýky, vonné tyčinky, léčivé byliny. Bez nich to prostě nešlo.

Z krásně vyřezávané verandy v 1. patře je výhled do zahrady před muzeem.Výstava se zde nese v podobném duchu jako v přízemí, tj. jaké různé úkony a v jakém pořadí je třeba provést, tentokrát ve vztahu k narození královského potomka. Věnuje se obřízce, porodu, prvního vkročení na zem (vždy až po několika měsících od porodu) apod. Výstavu doprovázejí krásné malajské vyšívané látky, zlaté šperky, zdobené skříňky. Celou dobu hraje k prohlídce tradiční hudba, což dodává tu pravou atmosféru.

Ve druhé dřevěné budově jsou vystaveny malajské zbraně od srpů, seker a mečů až po kerisy – malajské obranné dýky a meče, jež se vyznačují nádherným zdobením rukojetí, a v případě kerisu balijského, tj. kerisu z ostrova Bali v Indonésii, i celé pochvy. I tohle muzeum se mi moc líbí, jen škoda, že velká část popisek je jen v malajštině.

Aby bylo do třetice všeho dobrého, popocházím dalších pár metrů, až se dostavám k Řemeslné vesnici, muzeu, kde jsou vystaveny tradiční umělecké předměty z Malajsie. Asi nejzajímavější je výstava batik. Vyráběly namalováním vzorů na jemné plátno, položením pletiva v rámu na látku, politím a rozetřením vosku, obarvením a vyvařením v horké vodě. Úžasně důvtipný postup jak dosáhnout i opravdu jemné batikované vzory.

Po třech muzeích, která nakrmila moji mysl, je čas na oběd. Hledám stánky s jídlem, které v Thajsku vždy na snídani a oběd vyrostly na každém rohu, ale nikde nic. Stejně jako zdokonalený noční trh i stánky byly „zdokonaleny“ a staly se z nich jídelny a restaurace, většinou čínské.

V jedné takové obyčejné jídelně si dávám rýži s kuřecím kari. Nejdřív na stůl dostávám banánový list místo talíře a na něj postupně rýži, kuře a několik druhů zeleninových omáček. Styl mi dost připomíná indické thálí a skutečně, když se dívám na servírku, vidím na jejím čele tiku. Asi je to indická restaurace. Jídlo je skvělé, i když skoro vůbec pálivé, přestože majitel se chvástal, že mi to udělá tak pálivé, že na něj nikdy nezapomenu.

Do autobusu si kupuju noviny „New Strait Times“. Při listování mě zaujala tabulka se jmény malajsijských provincií a nějakých časových údajů. Všichni muslimové dodržující půst (je ramadán) si v ní můžou najít kdy dnes půst končí, (tj. kdy nastává soumrak) a zítra zase začíná (při rozbřesku).

Taky jsem si všimnul malajštiny. Pro některé novější věci pravděpodobně nemají vlastní výraz, tak je přebírají z angličtiny. Většinou ale tak, že je prostě foneticky přepíšou. Například kad (malajsky) – card (anglicky) – karta (česky), nebo bas – bus – autobus, krismas – Christmas – vánoce, insurans – insurance – pojištění. Díky tomu člověk hovořící anglicky pochopí i některé malajské nápisy, reklamy či titulky.

Procházím se po místním trhu. Kromě klasického ovoce i zeleniny se tu prodává i maso. Nejen ryby, ale i drůbež – celá už odpeřená kuřata. Ale opravdu celá, tj. i s krkem, hlavou a pařáty. Hned vedle trhu je mešita, kde se to v každou denní dobu hemží bílými čepičkami. Další mešita, či spíš velký vojenský stan sloužící jako provizorní mešita, je postavená hned vedle nočního trhu. Slouží strávníkům, kteří se před konce denního půstu pomodlí k Alláhovi a pak se na nočním trhu vrhnou na jídlo. Já se tu modlit nebudu, ale noční trh k večeři využiju. Dávám si opět nudle s jarními závitky a jako zákusek horké sojové mléko s karamelem.

Dobře najeden sedím na nádraží, píšu deník a čekám na bus. Místo busu však přijíždí lednička! I sám provozovatel uznává, že uvnitř je zima větší než by měla být, protože na každém sedadle je připravena deka. Autobus je luxusní, ale nic levnějšího už na téhle trase nejezdí! Do sedačky zapadám jako do mechu a místa na nohy mám habaděj.

Odjíždíme z nádraží a já tak naposledy vidím pouliční lampy, na kterých do noci září věty z koránu. Kota Bharu je asi přeci jen muslimská bašta…

Den 142, pátek 8. 1.

Budím se když zastavujeme. Je pět ráno, ještě pořád tma a my stojíme někde uprostřed džungle. Ale ne jen tak někde. Zastavili jsme u mešity a skoro všichni, včetně řidiče, jsou uvnitř na modlitbě. Venku je docela dusno, což je po ledárně v autobuse menší šok.

Když se rozednívá jedeme pořád džunglí, která je vlhká už jen napohled. Vlastně jsou to plantáže palmy olejové, hodně hustě nasázené vedle sebe. Prvotní džungle už byla vykácena. Tak jsem se té vlhkosti konečně dočkal.

Z plantáží se teď ráno kouří a vegetace je místy tak hustá, že připomíná zelenou stěnu. Tam kde jsou palmy je zase docela světlo, protože oproti keřům rostou dál přeci jen od sebe. Silnice po níž jedeme se do tohohle prostředí vůbec nehodí. Je to takový černo (asfalt) – červený (hlína na krajnici) jedovatý had. Docela dobře značený had.

Na autobusáku v Džohor Bahru přesedám na autobus singapurské MHD, která zajíždí až sem do Malajsie. Po pár minutách všichni vystupujeme a procházíme malajsijskou kontrolou. Pak se bus přežene přes kilometrovou hráz spojující singapurský ostrov s asijským kontinentem a na druhé straně zase všichni vystupujeme, tentokrát kvůli singapurské hraniční kontrole. Na singapurském imigračním formuláři mi zase hrozí smrtí za převážení drog, tak se vracím k hrázi a všechny drogy házím do moře. Dostávám dvoutýdenní vízum a jsem v Singapuru. Znovu nasedám na autobus, který mě už bez přestupování dopravuje až přímo do centra.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .