Madeira - toulky po ostrově ztraceném v Atlantiku

Pokud byste se sem vypravili před šesti miliony let, našli byste jen prázdnou hladinu oceánu. Pětikilometrová podmořská hora totiž vystrčila svůj vrchol nad hladinu až koncem miocénu, někdy před pěti miliony let. Sopečná činnost pak pokračovala ještě po další zhruba čtyři miliony let a dalších sedm set tisíc let pracovala na vyvřelém povrchu eroze.

A tak tu dnes máme ostrov ztracený v Atlantiku, nějakých pětapadesát kilometrů dlouhý a asi dvacet široký, jehož břehy se prudce zvedají z oceánu a sbíhají se k centrálnímu pohoří, jehož nejvyšší vrcholky dosahují výšky přes osmnáct set metrů. Do Afriky je to skoro 600km, do Portugalska, pod jehož správu Madeira spadá, dokonce nějakých 800km. Povrch je nadmíru členitý: padesátka mapa, často až zbytečně podrobná v naší české kotlině, ani zdaleka nedokáže zachytit všechny rokle, strže, útesy. jehly a skalní suky a obvyklé vrstevnice by se tu staly šrafováním a učinily by mapu zcela nečitelnou. Dokonce i silnice jsou na takové mapě zachyceny jen zjednodušeně a nemůžete se spolehnout, že zakreslené serpentiny a křižovatky odpovídají skutečnosti. Orientaci ztěžuje i skutečnost, že vnitrozemí ostrova nad 500m je často zahaleno mraky a viditelnost je tak mizerná.

Lidé se na ostrov nijak nehrnuli. Římané o něm věděli. O ostrovech, které by polohou odpovídaly Madeiře a sousednímu Porto Santo se zmiňuje Plinius a po něm i v prvním století n.l. Plutarchos. Při kolonizaci ostrova v XV. století ani později však nebyly nalezeny žádné stopy dřívějšího osídlení. Živo tu začalo být až ve XIV. století – a hned si můžeme dopřát romantický příběh, který se k té době váže.

Za vlády krále Edwarda III. žil v Londýně mladý rytíř Robert Machim, který se beznadějně zamiloval do krásné Any d’Arfet, pocházející ze starého šlechtického rodu. Leč ouha, jak už to bývá, jejich lásce nebylo přáno. Byl totiž Robert původem Skot, a Skoti, věční potížisté ze severu, nebyli vítanými nápadníky slečen z anglického královského dvora. Jakmile rodiče dívky zjistili, kdo že to brousí kolem jejich dcery, jali se urychleně chystat svatbu s politicky přijatelnějším partnerem.

Nebyl by to ale skotský rytíř, kdyby si něco takového nechal líbit! A tak byla Ana unesena a po temných nerovných cestách odvezena do Bristolu, kde se s ní Robert nechal narychlo oddat. Samozřejmě ani tady nebyli milenci v bezpečí a tak Robert s Anou a s několika věrnými přáteli vstoupili na loď a za noci odrazili od anglických břehů s úmyslem hledat štěstí ve Francii či snad až ve Španělsku. Ve spěchu však zapomněli přibrat na palubu zkušeného kapitána a k dovršení smůly je záhy přepadla bouře. Vítr je hnal neznámo kam, nezkušení námořníci ztratili orientaci a mraky zakryly hvězdy, které by jim mohly ukázat cestu.

S poškozenou lodí bloudili oceánem a truchlivý poeta by řekl, že vlny k nim vztahovaly své zpěněné vrcholky jako pařáty Smrtky. Zásoby se tenčily a posádka už dávno propadla beznaději, když tu se jednoho rána probudili do jasného dne a příznivý vítr je hnal po zklidněné hladině k zelenému ostrovu, který se jako zázrakem objevil na obzoru. Blížili se k němu od jihovýchodu, minuli skupinku pustých skalnatých ostrůvků a nakonec se jim mezi strmými útesy hlavního ostrova poštěstilo najít zátoku s kamenitou pláží, kde se jim podařilo přistát.

Šťastni ze zázračného zachránění se vyhrnuli na břeh a kochali se krajinou, kam ještě nevstoupila lidská noha, kde rostly nevídané stromy a květiny a kde ptáci nejevili žádný strach z příchozích. Brzy se však ukázalo, že podmínky v tomto na první pohled pozemském ráji nejsou příznivě nakloněny trvalému pobytu. Trosečníci se tedy rozhodli, že část z nich se vydá do nitra ostrova vyhledat zásoby pro další cestu a zbytek bude pokračovat na opravě lodi.

Jaké však bylo překvapení, když se Robert s Anou a s několika dalšími vrátili na pláž a mořská hladina byla prázdná. Vítr a vysoký příliv uvolnily v noci loď z kotviště a odnesly ji na volné moře. Ana se s touto poslední ranou nevyrovnala a zemřela Robertovi v náručí. Ten ji pochoval na pláži a o tři dny později zemřel žalem. Zbylí druzi jej pohřbili vedle jeho milé, po čase postavili vor a podařilo se jim na něm dosáhnout afrických břehů.

Trosečníci z voru byli v Maroku chyceni a prodáni do otroctví. Jedním z nich byl Španěl Pedro Morales, kterému se podařilo poslat zprávu svým příbuzným do Sevilly a ti za něj zaplatili výkupné. Sloužil pak na různých lodích a navštívil ještě mnoho přístavů. Tento příběh se udál roku 1346.

A tady začíná druhá část příběhu.

Dole v domě kapitána Zarca práskly dveře a ozvaly se úsečné příkazy služebnictvu. Mladá paní Zarcová vzhédla od vyšívání: No, ten má zase náladu! Co jim to zas ten mladý blázen princ Jindřich na slyšení povídal? Za manželem se ale odvážila až později večer. Opatrně vstoupila do pracovny a našla ho skloněného nad námořními mapami rozloženými na stole, kde se v koutě krčila napůl dojedená večeře. „Co trápí tvou mysl, můj choti?“ tázala se.

„Ale, Jeho Výsost, princ Jindřich, si dnes svolal všechny kapitány pobřežní ochrany a povídá nám: Rozhodli jsme se, že nás dějiny budou znát jako Jindřicha Mořeplavce. A toto požehnané XV. století vejde do dějin jako Století Objevů. A protože už se nám chýli ke konci druhá dekáda a ještě jsme nic neobjevili, zatímco Španělé se už pár let řežou s Guanči na Psích ostrovech, tedy Islas Canarias, nechte všeho a přineste mi návrhy, co s tím hodláte udělat! No, a já tady teď koukám do map a lámu si hlavu, kam se vydat.“ A tak jeho žena, ve snaze pomoci a vědouc, jak je manžel na své nové mapy citlivý, rozložila si vedle už nepožívanou kopii staré janovské mapy, která tu zůstala po dědovi. „A co třeba tady, co to je?“ ukázala prstem na skvrnu západně od afrických břehů. „Ále, kdo ví,“ mávl Zarco rukou. „Ti staří kašpaři tam kreslili kdeco, tam nic nemůže být, to bych to tu měl taky,“ ukázal na svou novou mapu.

V noci nemohl Zarco usnout. Převaloval se na posteli a hlavou se mu honil příběh, který mu kdysi vypravoval děda. Za kořalku ho prý dával k lepšímu po přístavních krčmách jakýsi Pedro ze Sevilly a dušoval se při tom, že to všechno prý je svatá pravda, ať se na místě propadnu. Zvláštní bylo, že děda mu příběh vyprávěl nad tou mapou, kterou mu dnes připomněla manželka, a ukazoval právě na tu bezejmennou skvrnu v oceánu. Nakonec Zarco vstal a, našlapuje tiše, aby nevzbudil manželku, odebral se do pracovny. Tam ve světle svíce učinil křížek na své mapě, západně od Afriky a jižně od portugalských břehů.

Psí počasí je pronásledovalo již třetí den, silný nepříznivý vítr je hnal dál na oceán, pryč od afrického pobřeží. Tuhle plavbu do Guineje mu byl čert dlužný! Zarco zaklel a rozvinul na stůl v rozkývané kabině mapu. Porovnával včerejší záznamy s dnešním kursem a proložil výsledek na mapě pravítkem. Nemohl si nevšimnout nenápadného křížku, který pravítko těsně míjelo. Vítr zesílil a rozpoutala se bouře.

Loď se probíjela bouří několik hodin, vlny se přelévaly přes palubu a kapitán už se začínal zabývat myšlenkou, že tuhle plavbu možná nedokončí, když tu se ozvalo volání hlídky: „Země! Země v dohledu!“ Nad hladinu se zvedal nízký šedý relief ostrova. V závětří za ním našla loď příhodný přístav s písčitou pláží, kde přečkali do konce bouře a kde také provedli nutné opravy na pocuchané lodi. Důvod, aby to s kolegou Teixeirou oslavili nad lahví vína.

Snad sami svatí jim přišli na pomoc na poslední chvíli a zavedli je do tohoto přístavu. Svatý přístav! Porto Santo! Když se bouře přehnala, uviděli námořníci druhý ostrov na jihozápadě, větší a zářící ve slunci jako smaragd. Po návratu pak mohli ohlásit Zarco a Teixeira svému pánu, princi Jindřichovi: Objevili jsme pro Vaše Veličenstvo novou zemi! To bylo v roce 1419.

Zarco přihlížel vykládání lodi a vedle něj nasupeně postávala jeho žena: „Taky jsi mohl objevit něco lepšího! Žádné zlato, žádná slonovina!“ „A taky žádné domorodé ženy,“ utrousil guvernér, aby ho ale manželka neslyšela. Ta pokračovala v litanii: „Jenom skály, srázy a na nich stromy. Dřevo,“ dodala s opovržením, „Madeira!“ „Ale máš titul! Tvůj manžel je guvernérem téhle části ostrova a sluje Joao Gonçalves Zarco da Camara de Lobos!“ bránil se Zarco. „Jo, a já jsem Zarková z Doupěte Rypoušů!“ odfrkla žena. „A na to mám být hrdá!“ Večer pak vztekle dopsala ke křížku na manželově mapě slovo Madeira. A tak to zůstalo.

Dodejme ještě pro úplnost, že o několik desetiletí později se odehrála v jednom domě ve Funchalu jiná scénka, ovšem s dalekosáhlým dopadem. Jakýsi obchodníček s cukrovou třtinou, která se mezitím stala hlavní vývozní komoditou Madeiry, se oženil s Filipou Moniz, dcerou guvernéra Perestrella ze sousedního ostrova Porto Santo. Ostrovy byly odlehlé, společenský život mizivý, a tak, jak jinak, Filipa podléhala mrzutým náladám. Kdyby ten její budižkničemu alespoň něco objevil, nějakou tu zemi! Sousedi z Madeiry, Zarco a Teixeira blahé paměti, to byli jiní chlapi! Ti se nebáli vyplout do neznáma a získat si slávu! Ale ten její Cristofom Colón, ten si jen dělá svoje kšeftíčky s cukrem a o pořádné dílo, při kterém by se proslavil, nezavadí. Než aby to pořád poslouchal, milý Kryštof sbalil lodní kufr a vydal se objevit zemi, která pak – jaký to pech – byla nazvána po jeho současníkovi Vespuccim. To už jsme ale od Madeiry dost daleko – jen jsem chtěl připomenout, že nakonec všechno souvisí se vším.

Noví osídlenci přicházeli na ostrov hned od 20. let XV. století. Brzy se ukázalo, že místní klima spolu se sopečnou horninou, bohatou na fosfor a potaš, je velmi vhodné pro zemědělství, zejména pro pěstování cukrové třtiny. Založení polí cukrové třtiny na Madeiře přispělo k rozbití nadvlády Benátek, které měly až dosud na obchod s cukrem mnonopol. A k cukrové třtině brzy přibyla i vinná réva. Ovšem ouha, aby to nebylo tak jednoduché, rovného terénu je na ostrově minimum, největší rovná plocha, náhorní planina Paúl da Serra, je k zemědělství nevhodná a navíc na jižním pobřeží, když už se kousek roviny najde, zase není dostatek vody. A tak začali osadníci s přetvářením krajiny: z kamenů nasucho skládali zdi, které zadržovaly úrodnou zem a vytvářely tak jen několik kroků široké poios, terasovitá políčka. Vody byl dostatek v horách a na severním pobřeží a byl tedy jen technický problém dostat ji na pole. A tak se začalo s výstavbou kanálů, levad, ze severu ostrova na jih.

Díky otrocké práci vznikaly kilometry levad vedoucích úbočími hor, zakusujících se do téměř kolmých stěn a pronikajících nitrem hor. Dělníci, zavěšení v proutěných koších ve stěně, po celá staletí ručně rozbíjeli nejen porézní tuf, ale i masivní čedič. Za nimi zůstávala mírně se svažující koryta, někdy široká jen patnáct centimetrů, jindy i půl metru. Kde to terén umožňoval, podél levad vedly pěšiny, sloužící nejen k jejich údržbě, ale i jako nejsnazší přístup k polím nebo i osadám. Na konci XIX. století tu bylo asi 200 levad o celkové délce přes 1000km, držených většinou vlastníky půdy.

Výstavba pokračovala i v XX. století. V roce 1939 pak portugalská vláda vyslala na Madeiru komisi, jejímž úkolem bylo prozkoumat možnosti rozšíření vodního hospodářství a jeho využití k výrobě energie. O rok později se začalo s výstavbou nových levad, sbírajících vodu v nadmořské výšce okolo 1000m. Ocelovým potrubím je pak voda z levad vedena do elektráren, postavených na horní hranici obdělávané půdy, tedy asi 500-600m n/m. Tato výstavba byla prováděna tradičními metodami, trvala přes 20 let a k nejdůležitějším projektům té doby patří Levada do Norte a Levada dos Tornos, velké betonové levady s pohodlnými pěšinami, zábradlím a obrostlé nezbytnými hortenziemi či různými cibulovinami. Celková délka levad na Madeiře je dnes přes 2000km, 40km levad vede tunely pod zemí.

Madeira začala být vyhledávána jako klidné místo oddechu s celoročně příjemným klimatem v druhé polovině XIX. století. Po I. světové válce pak sem začaly pravidelně létat hydroplány a v 60. letech bylo zřízeno pozemní letiště. Masové turistice otevřelo ostrov prodloužení přistávací dráhy v roce 2000, které umožnilo provoz větších proudových letadel.

Zvýšený turistický ruch jistě přispívá k rychlému stírání kouzla ostrova. Na pobřeží vznikají rozsáhlé hotelové komplexy a akvaparky, které jsou ale všude stejné a není důvod kvůli nim jezdit právě sem. To, co je na Madeiře jedinečné nejsou ani pláže ani historické památky – toho obojího je tu méně než poskrovnu. Já jsem se sem vydal za divokou krajinou, jedinečným kouzlem toulek podél levad a také v naději, že se mi podaří alespoň koutkem oka zahlédnout, jak se tu žilo dřív. Toho všeho se mi dostalo. Příjemným zjištěním navíc bylo, že na Madeiře se ještě naplno nerozjel průmysl na ždímání peněz z návštěvníků za každou cenu: místní doprava není předražená, mimo centrum Funchalu i jiných měst se zpravidla neplatí za parkování a na toaletách nemusíte hledat drobné.

Další stránky jsou tedy deníkem našeho dvoutýdenního pobytu na Madeiře. Ukázalo se, že ta nejdoporučovanější místa nemusí být vždy ta nejhezčí – spíš jsou snadno a bezpečně přístupná – a že se vyplatí podívat se i jinam. To však už posuďte sami.

Náš program, den po dni, bude:

Funchal, Monte, Levada dos Tornos

První den na Madeiře zakončený vycházkou podél levady přímo nad Funchalem.

Pico do Facho – Boca do Risco – Porto da Cruz

Výlet na východě ostrova: z jižního pobřeží na sever podél levady a potom po stezce vytesané do útesů nad severním pobřežím.

Ribeiro Frio – Levada do Furado – Portela

Výlet vavřínovým pralesem podle levady na severních svazích.

Boca dos Namorados – Curral das Freiras – Levada do Curral

Ze sedla nad jižním pobřežím dolů do skrytého údolí a zpět do Funchalu podél levady nad divokou soutěskou.

Ponta de Sao Lourenco, Prainha, Machico

Nejvýchodnější výběžek ostrova, vysušený a pustý. A koupání na přírodní plážičce tamtéž. Zastávka v městečku Machico.

Pico das Pedras – Caldeirao Verde

Výlet podél levady na severních svazích a pokus o výstup na nejvyšší horu ostrova.

Camara de Lobos, Jardin botanico, Camacha, severovýchodní pobřeží

Autem po vesničkách na východní polovině ostrova a přesun do Paul do Mar.

Rabacal: Cascata do Risco, 25 Fontes, Levada da Rocha Vermelha

Údolí zaříznuté do náhorní roviny Paul da Serra hostí jedny z nejnavštěvovanějších atrakcí – a také jednu hezkou levadu.

Sao Vicente, severozápadní pobřeží – Veu da Noiva, Porto Moniz

Autem do jeskyní Sao Vicente a dál po severním pobřeží do Porto Moniz.

Bica da Cana, Encumeada – Levada do Norte – Folhadal, Levada das Rabacas

Vycházka mlhou po náhorní rovině a potom podle levady ze sedla Encumeada.

Lombada da Ponta do Sol – Levada Nova – Levada do Moinho

Od staré rezidence obchodníka s cukrem do vnitrozemí podél levady.

Fontes – Chao dos Terreiros, Ribeira Brava

Ze zapomenuté vesničky v horách nad jižním pobřežím na místo, odkud by měl být výhled.

Levada da Central da Ribeira da Janela, Jardim do Mar

Podél elektrárenské levady z hor nad Porto Moniz směrem k Rabacalu.

Cabo Girao, Funchal, Pico Arieiro

Poslední den objedeme autem to, co jsme ještě neviděli. A přidáme pár věcných informací.