0
0

8.den – Rabacal: Cascata do Risco, 25 Fontes, Levada da Rocha Vermelha

Tolik aut najednou pohromadě jsem ještě na Madeiře neviděl. Sešly se na parkovišti vedle silnice nad koncem (nebo začáthem?) údolí Ribeira da Janela, kterým na západě končí náhorní plošina Paul da Serra. V tomhle údolí leží Posto Florestal Rabacal, od kterého se vychází na vůbec nejprofláknutější přírodní atrakce Madeiry, totiž k vodopádu Risco a místu zvanému 25 fontes. Dostali jsme se sem poměrně pozdě.

Nechtělo se nám po klidné noci ráno vstávat, opulentní snídaně ve formě studeného i teplého stolu nám také zabrala víc času než žemle s marmeládou a tak jsme nahoru dorazili po několika kilometrech jízdy na jedničku po mizerné strmé silnici až po jedenácté hodině. Směrem na východ ležely mraky a tak jsme si řekli, že nejvyšší vrcholky stejně nebudou vidět, nacpali jsme auto do jednoho z posledních volných míst a vyrazili jsme s davem po silnici dolů, 2km k Rabacalu. Od usedlosti vede značená cesta, ta nejchozenější asi kilometr dlouhá k vodopádu Risco. Podél levady vede široká cesta schůdná pro každého, nikde žádná nebezpečná místa a nakonec se před vámi objeví skalní stěna, ze které padá čůrek vody, prý přes sto metrů vysoký. Na konci cesty je prostranství obehnané zídkou, u které se každý fotí s vodopádem na pozadí. Levada vede ještě dál, bohužel v místě, kde by mohla začít být zajímavá, je u vstupu do tunelu zamknutá železná mříž. Tunelem protéká levada za vodopádem na koci údolí, jsou tam dokonce vidět i do tunelu vytesaná okna. Pak levada vychází z tunelu a vede dál po římse uprostřed stěny, bez jakéhokoliv zajištění zábradlím.

Od vodopádu Risco je třeba se vrátit stejnou cestou, než však dojdete k Rabacalu, je tu odbočka označená 25 fontes, nějaké dva kilometry. Napřed je ale nutné sejít na nižší úroveň po strmých kamenných schodech. Tak se dostaneme k levadě 25 fontes, která přitéká zprava a teče někam doleva. Šipka vede proti proudu. Chůze už je poněkud náročnější než podél levady Risco, některé úseky vedou již strmým svahem, jsou však dobře zajištěné. Nejnepříjemnější je ovšem množství návštěvníků a neustálé vyhýbání se protijdoucím. V jedné zátočině na konci bočního údolí je třeba z levady odbočit a po pár metrech stojíme na břehu tůně v kotli ne nepodobném Caldeirao Verde, ovšem menším. Do tůně tu slintá několik pramenů, těžko říci, zda jich je skutečně 25. Davy lidí posedávají po kamenech, fotografují se, vypalují si zobáky, povídají. Co se týče výstroje, je tu k vidění vše od vietnamek až po slušné pohorky.

Levada 25 fontes tu ovšem nekončí, dá se podle ní jít ještě asi deset minut než dojdete k malému vodopádku, který je celý zachycován a odváděn do koryta levady. Lidí už je tu jen pár.

Při zpáteční cestě se dá sejít ještě o úroveň níž, cesta není nijak značená a už vůbec ne pohodlná. Pěšina vyšlapaná v červené zemi, skrytá v houští keřovitých vřesů padá příkře cik cak až k levadě da Rocha Vermelha. Tady už není skoro nikdo. Levada je široká asi 3/4m, vodnatá, lze v ní zahlédnout proplouvající ryby. Opět se vydáváme proti proudu, levada poctivě kopíruje vrstevnici až do rokle Ribeira dos Cedros, kterou neobchází, ale překonává po železném mostě. Hned za mostem se levada dělí – tedy spíše spojuje; stékají se tu tři levady. První, nejmenší, od vodopádku na konci rokle pár desítek metrů vpravo. Druhá, nejvodnatější, přitéká dlouhým tunelem od Seixalu. Třetí je naše levada da Rocha Vermelha, teď už v poloviční šířce. Pokračuje dál doleva. Vydáváme se po ní (i když Seixalský tunel by mě také zajímal) a asi hodinu kopírujeme svahy údolí. Chůze je většinou pohodlná, stezka je často krytá keřovitými vřesy, jinde se otevírají pohledy na zarostlé svahy údolí. Na jednom místě je přes levadu sesutý svah, je však zřejmě v tomto místě krytá, takže zával její funkci nijak neovlivnil. Asi po hodině přicházíme k místu, kde se levada zužuje asi na 15cm a přidává na spádu.

Po chvíli pak ocitáme na místě, kde levada sviští korýtkem odkudsi shora. Vedle levady jsou úzké strmé schody bez zábradlí, prý jich je 200. Odpoledne však už pokročilo a my se musíme vydat na zpáteční cestu. Jdeme rychleji, také díky tomu, že nás zastihlo několik přeháněk. Míjíme místo, kde jsme na tuhle levadu nastoupili, a jdeme ještě kousek dál až k dlážděné pěšině, která není tak strmá, kluzká a nepříjemná jako ta, po které jsme sestupovali. Po pár minutách přicházíme na levadu 25 fones a po chvíli váhání se vydáváme doleva. Pak už následuje výstup po kamenných schodech k levadě Risco a odtud nahoru, kolem lesovny zpátky k autu. Dorážíme tam asi ve čtvrt na osm a vydáváme se do Encumeady přes náhorní planinu Paul da Serra. Slunce se chýlí k západu, honí se mraky. Jak se ale blížíme k východnímu konci planiny, otevírá se nám výhled na nejvyšší hory ostrova osvícené nízkým sluncem. Trvá to jen pár chvil, pak slunce zakrývá mrak a nastává večer. Sjíždíme na Encumeadu a odtud do Ribeira Brava na jižní pobřeží. V Ribeira Brava nakupujeme a už za tmy dorážíme do hotelu.

Pokud se ocitnete někdy u lesovny Rabacal a budete váhat nad programem, doporučuji začít s levadou da Rocha Vermelha a dojít po ní co nejdál a, jen když zbude čas, potom jít na 25 fontes a vodopád Risco (v tomto pořadí).

9.den – Sao Vicente, severozápadní pobřeží – Veu da Noiva, Porto Moniz

Nad ránem se spustil slejvák, že nám voda přes terasu stříkala až do pokoje. Ráno probleskovalo sluníčko a tak jsme se vydali na Ecumeadu, tentokrát přes Prazeles a po silnici ER210 (na mapě má číslo 201). Byla o něco lepší než včerejší ER211, přesto o poznání horší než je obvyklý madeirský standard. Leckde po silnicích se povalovaly spadané kameny, některé i poměrně veliké. A to i na hlavních tazích. S přibývající výškou ubývalo domků, až je nakonec vystřídal borový les. Hřeben, po kterím vede ER110, byl už porostlý keřovitým vřesem. Než jsme dojeli na planinu Paul da Serra, přešla jedna lehká přeháňka.

Když jsme začali klesat k sedlu Encumeada, bylo jasné, že ani dnes se lepší počasí nekoná. Na sedle jsme chvíli seděli ve voze a čekali, až přestane pršet a my budeme moci vyrazit na levadu do Folhadalu, odkud má být výhled do údolí Sao Vicente. Byli jsme však v mracích a vidět by bylo leda tak houby. Pomalu jsem začal sjíždět do Sao Vicente. Dostali jsme se pod mraky, zahalující střed ostrova, a objevilo se na chvíli i slunce. Než jsme však sjeli až dolů, zase lilo, rozhodli jsme se tedy zajít do místních jeskyní. Na rozdíl od jeskyní krasových tyto vznikly tak, že povrch tekoucí lávy ztuhnul a pod ním láva proudila dál. Když výron ustal, láva vytekla a zbyl tunel. Kromě samotné prohlídky chodeb je součástí areálu i expozice věnovaná vulkanické činnosti, ukázky vulkanických hornin, destiminutový film o vzniku Madeiry a přilehlých ostrovů a cesta pekelným výtahem do středu Země a trojrozměrné kino začínající fantazií z tekutého nitra Země přes lávové kanály a vznik ostrova až po procházku po krásách Madeiry. Zajímavý byl průlet dutinou plnou krystalů.

Nejvyšší chodba jeskyní má asi 6 metrů, většina vedlejších, kterými jsme procházeli, je prokopaná, aby se dalo jít vzpřímeně. Ztuhlá láva vytváří na stropě bulky a pseudokrápníčky, místy se objevuje i bělavý povlak a zárodky krápníků vápenatých. Že by průsak z betonových staveb na povrchu? Ze Sao Vicente jsme zamířili na samý severozápad do Porto Moniz. Stará silnice ER101 byla bohužel uzavřená.

ER101 je jednosměrná od Sao Vicente k Porto Moniz, jednotlivé úseky však byly uzavřené řetězem nataženým napříč se značkou Zákaz vjezdu a je tedy nutné jet po nové silnici, z tunelu do tunelu. Mám dojem, že při cestě z Ribeira Brava přes východní část ostrova na sever a pak po severním pobřeží do Porto Moniz by toho člověk ujel víc tunely než po otevřené silnici. No, přeháním, že. Každopádně tunely jsou jedněmi z mála míst, kde se tady dá předjíždět: jsou přímé, přehledné, osvětlené, předjíždění je dovoleno. Kousek jsme po staré silnici šli před Seixalem, kde se dá na vyhlídce u děravého skaliska-ostrůvku Ilheu das Ceroulas zastavit a pokochat se pohledem na západ na Seixal a na východ na silnici vytesanou na římse ve skalní stěně. V jednom místě silnice mizí v tunelu a vyhýbá se tak vodopádu (Veu da Noiva?) který se tu řítí z hlubokého zářezu ve skále dolů do moře. Pár desítek metrů před tunelem vycházejí od silnice staré nepoužívané schody. Že by se tu dalo dostat na horní konec vodopádu?

Minuli jsme Seixal a zajeli jsme si po staré silnici do vesničky Ribeira Funda. Slepá silnice šla kousek po pobřeží, pak uhnula strmě nahoru tunelem, pak druhým a skončila mezi několika domky nalepenými na svahu.

Vrátili jsme se k moři, minuli boční tunel nové silnice (kolmo na hlavní tunel vedou občas malé únikové tunely, které končí denním světlem. Tenhle vedl na starou silnici.) a dojeli až k vjezdu do tunelu na hlavní silnici. Tunel nás na chvíli vyvrhl do soutěsky Ribeira da Janela, ale sotva jsme stačili zahlídnout pověstnou ježatou skálu Ilheus da Ribeira da Janela, byli jsme v dalším tunelu a pak už tu bylo Porto Moniz. Láva vyhřezlá do moře tu tvoří dramatické scenerie učesané lidskou rukou za pomoci betonu do podoby krotkých tůněk a dokonce i koupaliště. Akvarium jsme vynachali – po 8E za vstup do jeskyní bylo dalších 7E příliš. Prošli jsme se po nábřeží a pak nastoupili cestu zpět do Paul do Mar. Silnice ER101 se za Porto Moniz šplhá do výšky okolo 500m a s určitými výkyvy v ní setrvává až do Prazeres. Navíce se kroutí borovými a eukalyptovými lesy a výhledy z ní nejsou veškeré žádné.

Tak jsme několika dalšími přeháňkami přeskákali západní pobřeží ostrova a sjeli jsme do Faja da Ovelha (hmmm… ovčí práce? 🙂 na vyhlídku na Paul do Mar. Z vyhlídky už nezbývalo než spadnout do Paul do Mar, podívat se na kostel, hřbitůvek a jednu starší uličku, ve které nic není, a pak už jsme byli v hotelu. Zašli jsme si zaplavat do bazenu, poválet se ve vířivce a k večeři jsme si objednali pizzu na pokoj.

10.den – Bica da Cana, Encumeada – Levada do Norte – Folhadal, Levada das Rabacas

Jenom blbec se spálí dvakrát. Proto jsem dnes opět zamířil do Prazeres a nahoru na Paul da Serra v bláhovém domnění, že – pokud je slušné počasí v Paul do Mar – bude slušně i nahoře. Na náhorní planině foukalo, větrné elektrárny se točily ostošest, nebyly ovšem pro husté mraky skoro vidět. Dojeli jsme ke Casa de Abirgo, kde jsme nechali Šmajdu (auto má, jak jsme zjistili, na levém zadním kole ohnutý disk, při jízdě to není poznat, ale je to dost vidět) vedle silnice a po chvíli váhání jsme vyrazili do planiny.

Tedy já jsem si myslel, že to bude planina, stezka však záhy zamířila s kopce dolů mezi kapradím a keřovitými vřesy a odkvetlými janovci a také něčím pichlavým, ovšem všechno bylo dokonale mokré, a my po pár desítkách metrů taktéž. Za chvíli se stezka stočila doprava a vedla po vrstevnici, po pravici se objevil skalnatý sráz, z něj leckde odkapávala voda a pod jedním vodopádkem někoho napadlo odchytit ji do korýtka a korýtko s každým čůrkem, který do něj přibyl, pomalu dostávalo pravidelný tvar a zvětšovalo se a najednou tu byla levada da Serra, podél které jsme došli pod skalní homoli Pináculo, kterou jsme pro mlhu spíše jen tušili než viděli.

Vrátili jsme se čtvrt hodiny podle levady zpátky a vystoupali nahoru po pěšině, kterou jsme předtím přehlédli. Dovedla nás na vrcholek Bica da Cana, 1620m. Je tady triangulační bod, malá meteorologická stanice a zábradlím obehnaná vyhlídková plošinka se stolečky, odkud všichni ostatní mají úchvatný výhled na centrální masiv. My jsme viděli jen bílo. I zařval jsem hlasem velikým do údolí – a hle, nic se nezměnilo. Sešli jsme tedy po široké pohodlné cestě k autu a sjeli jsme do sedla Encumeada, čímž jsme se ocitli pod mraky a mohli jsme se kochat pohledem na slunce ozářenou protější stranu údolí. I Pico Grande bylo jednu chvíli vidět.

Na Encumeadě se dá nastoupit na levadu do Norte a jít proti jejímu proudu, dokonce je tu značená trasa PR17 (14km/6.5hod.) vedoucí přes Caramucho okolo Bica da Cana a končící na Lombo do Mouro. To však by byl pro nás dnes příliš ambiciozní plán. Vyrazili jsme podél levady, která je z největších, je to pořádný kus betonu a vyvolává dojem průmyslové tovární stavby. Nahoře je koryto asi dva metry široké, rozhodně alespoň půl druhého metru hluboké, přičemž zhruba v polovině hloubky se skokem zužuje na metr, takže u strany přivrácené ke svahu vzniká chodník. Jde se ovšem mimo levadu, případně po širokém okraji koryta, na kterém se většinou dva lidé vyhnou. Prostě gigant. Rychlost proudu jsme odhadli na 0,8m/s, výšku hladiny tak 50cm, takže korytem protékalo řádově 400litrů za vteřinu. Levada by tedy stačila zásobovat vodou domácnosti třistatisícového města – a ještě by zbylo. No, a teď si vezměte, že tohle množství vody máte kilometr nad mořskou hladinou a než ho pustíte do města, postavíte mu do cesty Peltonovu turbinu. Za domácí úkol si spočítejte, kolik elektřiny můžete vyrobit, když nejvyšší domy města jsou 250m nad mořem a ve vodovodním řádu musí být tlak 5 atmosfer. A z pilnosti spočtěte denní obrat podniku, který by tuhle srandu u nás provozoval. Ó, proč jen nemohu vlastnit pořádnou levadu třičtvrtě kilometru nad Prahou?

Levada je tedy mohutná a málo romantická, je lemovaná kalokvěty a více či méně odkvetlými hortenziemi a dnes po ní zrovna nešlo moc lidí. Nějakých 400m od Encumeady se levada dělí: dál po svahu pokračuje levada das Rabacas, do tunelu mizí mohutnější levada do Norte. Tunel je dlouhý přes půl kilometru, přímý, je v něm tma, průvan a stěny jsou plesnivé. Mezi římsou a korytem není žádný zvýšený sokl, na začátku a na konci je tunel nízký, takže je nutno jít sehnutý a klenba vás tlačí nad vodu. Na druhém konci se ocitáte v údolí zvaném Folhadal, které ústí do velkého údolí vedoucího na sever k Sao Vicente. Vegetace je tu přebujelá, všechno je porostlé zelení, i beton koryta levady je pokrytý mechy.

Ve vodě se prohánějí pstruzi, ze stromů visí provazce mechů. Příjemnou procházkou jsme došli ke krátkému tunýlku a pár minut poté k tunelu podstatnějšímu, dlouhému určitě přes kilometr. Vzdálený konec byl jen světlý bod ve tmě. Před tunelem vlevo v malé kotlině stéká po skalní stěně vodopád, jehož voda je samozřejmě zachycována a přidávána do levady. Tady jsme se otočili ke zpáteční cestě. Prošli jsme opět zelenou džunglí k tunelu a skrz něj. Uvnitř jsme potkali údržbáře se dvěma psy, naštěstí v místě, kde bylo snadné se vyhnout. Před tunelem jsme zabočili doprava, podle levady das Rabacas. Vede většinou po široké římse vytesané do svahu, má široký, pohodlný a opravený okraj, podél levady vede pěšina, takže chůze je tu také pohodlná. Z úbočí údolí Ribeira da Serra de Agua byl výhled na protější svah osvícený sluncem a na Pico Grande. Hluboko v údolí pak ležela charakteristická terasovitá políčka a domky, čím blíže ke dnu, tím byla zástavba hustší. Výhled byl málokdy rušen stromy či vyšším křovím, porost tu není zdaleka tak hustý jako ve Folhadalu. Hortenzie a kalokvěty však najdete i tady.

Došli jsme k tunelu a po chvíli váhání jsme se pustili skrz něj. Na rozdíl od toho na levadě do Norte v něm byla mezi chodníkem a korytem nízká zídka, takže chůze byla jistější. Na druhou stranu se leckde držely poměrně hluboké louže. Za tunelem jsme se otočili. Dalo by se jít dál, až k dalšímu dlouhému tunelu do Cascalho, odpoledne však už pokročilo a počasí se začalo zase kazit. Vrátili jsme se na Encumeadu, v baru jsme se zastavili na kávu a pak jsme sjeli do Ribeira Brava a sadou tunelů do Paul do Mar.

11.den – Lombada da Ponta do Sol – Levada Nova – Levada do Moinho

Ráno zataženo, jen směrem k východu to vypadalo trochu lépe. Inu, vydali jsme se k východu. Projeli jsme pár tunelů a snažili jsme se trefit do toho místa v Ponta do Sol, odkud se dá vyjet nahoru na Lombada do Ponta do Sol. Napoprvé to nevyšlo, zajeli jsme do vesnice Lugar de Baixo. V úzké ulici, kde na jedné straně ještě parkovala auta, jsme šplhali vzhůru. Nechtěl jsem se otáčet a riskovat, že při sjíždění potkám někoho v protisměru, mapa říkala, že se dostanu zpátky na hlavní po druhé ulici.

Dost jsme znejistěl, když ona druhá ulice byla ještě užší a navíc tak strmá, že pro chodce byly uprostřed betonové vozovky schody, tak jako v podchodech bývají schody mezi sjezdy pro kočárky. Muž přihlížející mým rozpakům ze dveří domku naznačoval, že je to v pohodě. Inu, po schodech jsem ještě nejel. V pohodě to bylo.

Vydrápali jsme se do vesnice Lombada da Ponta do Sol – vlastně jsme ani nepoznali, že už nejsme v Ponta do Sol, osídlení je tu v podstatě souvislé a nechá se přerušit jen hodně strmými skalami. Ale byli jsme na správném místě, protože tu na ostrém hřebenu vybíhajícím k moři stál růžový palác Solar dos Esmeraldos, který tu před pěti stoletími postavil Jean d`Esmenaut, který vlastnil plantáže cukrové třtiny v okolí. Třtinu je tu a tam možné vidět ještě dnes, mnohem spíše se však setkáte s banánovými palmami. Z baronova domu se ozýval dětský křik, dnes je tu škola. Přes ulici naproti paláci stojí starý mlýn na třtinu, který poháněla voda přiváděná z hor levadou do Moinha. Vedle mlýna se vešla ještě barokní kaple Espiritu Santo (Duch Svatý je tu značně oblíbený, dokonce zřejmě bdí i nad penězi v bance nazvané Banco Espiritu Santo), byla stejně jako mlýn zavřená.

Vydali jsme se podle ukazatele vzhůru ulicí k levadě Nova. Jak jsme tak stoupali a vyhlíželi další ukazatel, všimli jsme si, že z terasy domku ve vedlejší ulici na nás mává starší žena. Zamával jsem také a odbočili jsme z hlavní. Pozdravil jsem, poděkoval a myslel jsem, že tím to skončilo. Kdepak. Žena sešla za námi na ulici, ukázala na suchou levadu, vedoucí mezi jejím a sousedovým domem. Levada Nova? ptám se.

Místo prostého přitakání se mi dostalo rozsáhlého výkladu v rychlé portugalštině, který působil dojmem, že žena popisuje dramatickou událost, jež se přihodila někomu, koho oba známe. Při výkladu přešla ulici a ukazovala na pokračování levady. Z bohaté gestikulace a z několika povědomých slov jsme pochopili, že támhle to vede přes město a támhle do hor a že je to tam úzké a že se budeme bát a že je tu ještě jedna levada a ta že je lepší. Poděkovali jsme a vydali jsme se směrem, který nám nedoporučovala. Levada byla asi půl metru široká a vzhledem k absenci vody by se dalo jít i po dně. Po několika stech metrech jsme došli k uzávěru, který vodu z levady vypouštěl přepadem dolů do údolí.

Voda byla mléčně zakalená. Šli jsme dál proti proudu, svahy byly strmější, šlapali jsme po okraji levady širokém asi 40cm, nikde ani náznak zábradlí. V jedné zákrutě přitékal odkudsi z hůry potůček a jeho voda dávala levadě ono mléčné zabarvení. Dál proti proudu už byla čistá. Jak jsme poračovali hlouběji do vnitrozemí, slunce zmizelo za mraky. Asi za 50 minut jsme dorazili k dvousetmetrovému přímému tunelu.

Římsa s pěšinou v něm byla suchá a tunel neskrýval žádná úskalí, jen bylo nutné se sehnout. Na jeho druhém konci čekalo několik překvapení. Hustě pršelo a před námi byl úsek, kde levada obchází galerií konec boční rokle se strmými stěnami. Ve vrcholu oblouku se valila do skály vymletým zářezem voda a dopadala na okraj levady. Část vodopádu stekla do levady a z tohoto zdroje pocházela veškerá voda, která v levadě tekla. Prošli jsme galerií, vyhnuli jsme se koupeli ve vodopádu díky betonovým deskám položeným nad korytem a pokračovali jsme dál podél opět suché levady. Škoda, se spoustou zeleně a břečťanem plazícím se po skále, chůzí po dobře udržovaném okraji bez zábradlí nad hlubokou roklí a výhledy na terasovitá políčka i do hloubky pod sebou patřila jinak k těm zajímavým. Takhle jí ale chybělo naplnění účelu, pro který byla vybudována, klidně plynoucí čistá voda v korytě a třeba i prohánějící se pstruzi. Několik minut za vodopádem jsme dorazili ke složitému betonovému bazénu, který měl zřejmě čistit vodu odvedenou z potoka o pár desítek metrů výše a regulovat hladinu v levadě. Všechna přitékající voda však mizela přepadem do údolí. Došli jsme až na konec levady, kde se setkala se dnem údolí. Byla tu betonová hráz zvýšená pytli se štěrkem, postavená napříč kamenitého koryta horské bystřiny.

Déšť mezitím ustal a na zpáteční cestě nás zatihlo už jen občasné mírné mrholení. Nešli jsme ale stejnou cestou. Po levadě Nova jsme se vrátili jen kousek a pak jsme sestoupili o několik metrů níž na levadu Moinho. Ta byla zhruba poloviční než Nova, vedla podél ní pěšina a všechna byť jen trochu nebezpečná místa byla zajištěna drátěným zábradlím nataženým mezi zabetonované sloupky. Levada měla poměrně velký sklon, voda v ní jen svištěla. Na několika místech přepady odváděly přebytečnou vodu do údolí. Jak jsme se vraceli k moři, divoké křoviny nahradila malá terasovitá políčka. Na dně údolí pod Lombada do Ponta do Sol probíhaly zemní práce, bagry odstraňovaly nerovnosti a náklaďáky odvážely vybrané kameny a zeminu.

Levada do Moinho nás dovedla až ke kapli Espiritu Santo, protáhla se za ní a zamířila po akvaduktu k vedle stojícímu mlýnu na cukrovou třtinu. Jeho lopatky však neroztočila: stavidlo bylo spuštěné a voda proudila někam pod zem. Budova mlýna je malý domek, voda z levady by měla naplnit asi 6m vysokou vertikální šachtu a otvorem u její paty tryskat na dvě oběžná lopatková kola upevněná na svislých osách. Železné části však byly zrezivělé a pochybuji, že by nápor vody snesly.

Sjížděli jsme dolů k moři mezi domky a banánovými sady. Většina domků byla relativně nově postavená, opravených starých se zdála být menšina, neopravené opuštěné jsem neviděl žádné. Ty jsou k vidění spíše na hůře přístupných místech nebo v menších vesnicích dál od pobřeží.

Cestou do hotelu jsme se stavili zaplavat si v oceánu na pláži v Calhetě. Pláž je umělá, z navezeného žlutého písku, je oddělená od moře ochrannou zdí. Lidí tu mnoho nebylo, byl už večer a slunce, které tu zřejmě svítilo více méně celý den, už nepálilo.

12.den – Fontes – Chao dos Terreiros, Ribeira Brava

Fontes je vesnička, ležící vysoko nad jižním pobřežím v nadmořské výšce asi 1000m. Jede se tam přes Boa Morte (že by Mrtvý Hroznýš? no, asi ne…) a pak pořád dál nahoru. Na ukazatele jsou silnice skoupé, stále tu přibývají nové silnice i v těch nejodlehlejších oblastech (zopakujme si kouzelnou formuli: EU) a padesátka mapa je příliš hrubá na to, aby zachytila podrobnosti zdejšího velmi členitého terénu, říká jen, že tu nějaké silnice vedou a že na sebe pravděpodobně nějak navazují.

Nejlepším vodítkem jsou nakonec názvy ulic: čtete-li například Poděbradská, učitě nepovede do Rakovníka. Pravděpodobnost shody názvu se směrem je velmi vysoká, mnohonásobně vyšší než v Praze, kde například Kolínská vede odnikud nikam. Díky této pomůcce jsme nakonec šťastně dorazili na … náves? No, řekněme, na místo, na kterém byla cedule s nápisem Fontes a pod ním soustředné kroužky, jako že jste trefili do černého. Tohle místo zabíralo relativně rovný prostor na temeni malého hřebínku vybíhajícího z masivu, který z jihovýchodu uzavírá údolí nad Ribeira Brava. Vešel se na ně bar a telefonní budka, procházela tudy silnice, obytné domky už stály jaksi o něco níž. Domky kolem silnice byly nové, několikapatrové, načančané.

Chabě s nimi soupeřilo několik udržovaných starších, které byly o poznání jednodušší a prostší, chyběly jim balustrády a terasy měly jen tam, kde si to vynutil členitý terén. A mezi tím malý šedý domeček, jedno okno, jedny dveře, před ním betonová teráska se zábradlím a u něj stařenka v modrých šatech. Střecha nová, z pálené krytiny (kdepak, beton je tu na zdi, na střechu pálená taška) a nad okny a dveřmi černé saze: tady hořelo. Spodní patro s dřevěnými dveřmi zavřenými na petlici ústícími přímo na silnici už patří někomu jinému. Na zídce pod návsí seděli dva místní muži, před nimi stáli v silnici další dva a živě rozprávěli. Dvě ženy nesly na hlavě obrovské otepi zelené kukuřice z některého z terasovitých políček. Když jsme poodešli kousek po silnici, před domem se točila míchačka, žena s oteklýma nohama v tmavé zelenočerně kostkované sukni nakládala prkna na náklaďáček stojící u krajnice. O kousek dál auto bez kol. V proluce po zbouraném domku se chystala nová výstavba.

Tak to bylo zhruba to, co jsme viděli po příjezdu do Fontes. Vydali jsme se vzhůru po cestě vpravo od baru, minuli jsme několik typických madeirských domků, které byly jaksi jinak typické než ty, před které vás vystrčí v Santaně při okruhu autobusem po ostrově. Stejná jednoduchá stavba, vlastně jen sedlová střecha sedící na zemi, štíty vyskládané z kamenů, přes to slaměné došky. A přes ně plech: vlnitý plech lepší došků! Žádné barvičky, žádná sláva, prostě přístřešky k uskladnění všeho možného. Mínuli jsme dva starší muže, každý z nich nesl srp zaháknutý za rameno.

Asfalt vystřídala udusaná hlína vylepšená kravinci, vedle cesty dva, tři rezavé vraky aut. Vlevo, za terasovými políčky, v závratné hloubce vede podle řeky silnice do Ribeira Brava, zprava eukalypty proložené kaštanovníky přebíjejíci venkovský odér, z lesíka se ozývalo mečení koz a občas se některá dala i zahlédnout. Předjel nás pikap řízený usmívajícím se staříkem. Vedle seděla stařenka, na korbě dva pytle, bedýnka, kbelíky s bramborami. Za chvíli jsme minuli trojici žen: starou, mladou a malé děvčátko. Starší se prohýbaly pod velkými otepemi dříví, i děvčátko mělo svůj náklad. Pokračovali jsme dál cestou vzhůru a došli jsme pikap, který nás předtím předjel. Muž z pytle hnojil maličké pole, brambory připravené k sadbě. Myslím, že jsem se tuhle zmínil, že bych chtěl vidět, jak asi vypadala Madeira dřiv…

Les skončil, políčka s ním a vše vystřídaly pastviny, tráva s kapradím, na kterých se hemžilo neobvyklé množství hnědých kobylek, malých i velikých okřídlených. Že by saranče? Kravinců na cestě přibylo, dá se říct, že jimi byla souvisle pokrytá. Už jsem se vyhýbal jen těm čerstvým. Slunce, ve kterém jsme přijeli do Fontes, už dávno zmizelo za mraky, vrcholek kopce, na Madeiru nezvykle oblého, se topil v mlze. Ještě jsme zahlédli v hloubce pod sebou Serra de Agua, severně pak sedlo Encumeada a na jihu sluncem zalitý konec údolí u Ribeira Brava.

Po silnici o kilometr níž jezdila maličká autíčka a mizela v tunelu pod sedlem, domky vypadaly jako miniaturní hračky a terasovitá políčka byly jak rýhy dětským prstem. Mraky klesly a vše zmilo v bílém mléce. Kráčeli jsme pastvinami pořád výš, míjeli jsme polehávající krávy, plašili na kamenech nad srázem posedávající dravce, kteří vzápětí odplachtili kamsi do mlhy, až jsme dorazili k patníku označujícímu vrcholek Terreiros, 1436m nad mořem. Seděli jsme na podstavci patníku, ukazovali jsme nazdařbůh do mraků, která nás obklopovaly a říkali jsme: zda pod námi vidíte Curral das Freiras, pozor, ať se vám z té hloubky nezatočí hlava, a nad ním se vypíná centrální masiv s nejvyššímy vrcholky Madeiry (kruciš, jsem tu druhý týden a ještě jsem ho neviděl, a ne že bych se o to nesnažil!). A támhle v dálce je funchalský přístav a když se otočíte na druhou stranu, to je náhorní plošina Paul da Serra. Co jsme však viděli ve skutečnosti bylo, díky kravám do slova a do písmene, hovno.

Pojedli jsme a začali jsme sestupovat zpět do Fontes. Vrátili jsme se po odbočce na zakravincovanou cestu a pokračovali po ní dál, vede totiž přes Posto florestal Trompica a okolo nových nádrží na pitnou vodu (EU) na silnici do Fontes. Za lesovnou nás po jílovité cestě minuly čtyři landrovery pomalované vzdálenou imitací zebry: Nikdo neumí safari jako my, hlásaly nápisy na autech. Na korbách se mleli se zaťatými zuby němečtí turisté přidržující se trubkových konstrukcí. Řidiči se chechtali a ukazovali nám zdvižený palec.

U nádrží začíná až přepychově široká betonka. Dovedla nás na silnici, po níž jsme za čtvrt hodinky došli do Fontes. Kolem nových výstavných domů, opravených starých i kolem toho očouzeného. Náves byla plná landroverů a turisté zabrali všechna místa v baru. Dva muži u zídky stále ještě diskutovali. Dávalo se do deště.

Sjeli jsme serpentinami dolů k moři, dali jsme si kávu v baru na staré silnici s výhledem na moře a pak jsme zaparkovali v Ribeira Brava, abychom si městečko konečně prošli. Většina domů je opět nová, to, co bylo staré v údolí na lukrativních pozemcích, to ustoupilo nové výstavbě a původní domky se jen zuby nehty drží v příkrých svazích nad městem. Kolem kostela s věží pokrytou barevně glazovanými taškami je pár úzkých uliček a bary a obchody se suvenýry, na nábřeží je krátká promenáda s pár restauracemi a kavárnami. Vlnolam vytváří oblast s klidnější vodou, kde je možné se vykoupat, pláž je ale černá a kamenitá. Uprostřed umělé zátoky stříká vodotrysk.

Prošli jsme tunýlkem do miniaturního přístavu. Lodě tu nekotví na vodě, ale na podvozcích na parkovišti vedle. Dívali jsme se, jak se lodě vytahují jednoduchým jeřábem z vody. Potom už byl čas na doplnění zásob a cestu do hotelu. Ve svahu hořelo třtinové políčko, postávaly u něj tři postavy a několik dalších je s mírným zájmem pozorovalo zdola ze svých balkonů. Než jsme dojeli do hotelu, dalo se do deště. Snad jim to pomohlo oheň uhasit a nedostal se k eukalyptům, které rostly nad ním.

13.den – Levada da Central da Ribeira da Janela, Jardim do Mar

Večer a v noci pršelo a pršelo i za svítání. Jakmile se rozednilo, vypadalo to dobře: mraky si držely od ostrova odstup, nad ostrovem se vznášela jen pára stoupající z kopců. Půjdeme na výlet. Na levadu nad Porto Moniz.

Nejrychlejší cesta z Paul do Mar na severozápad vede tunelem do Jardim do Mar, pak po příkře stoupající silničce mezi domky, kde místy přijde ke slovu i jednička, na starou silnici do Prazeres, v Prazeres nepřehlédnout odbočku, která je značená Paul da Serra jen když přijíždíte z opačného směru, a pak se šplhat po asfaltce nahoru na úroveň náhorní planiny. A hele, ono tu v podstatě svítí sluníčko! Tak to se podíváme k Bica da Cana, kjestli se neobjeví nejvyšší vrcholky Madeiry. Neobjeví. Průsmykem Encumeada se valí tlusté vysoké mraky a zakrývají cokoliv, co by mohlo být za nimi. I kdyby Pico Ruivo nebylo v mracích, museli bychom být na druhé straně, na Pico Arieiro nebo Achada Teixeira.

Takže jsme to otočili a zamířili k Porto Moniz po slušné asfaltce ER110. Tahle silnice vede z Encumeady, protíná planinu Paul da Serra a potom se drží dlouhého hřebene, který tvoří jižní okraj nejdelšího údolí na ostrově, Ribeira da Janela. Sjeli jsme po ní až na okružní ER101, ale hned jsme zase odbočili na Lamaceiros. Nemá smysl ztrácet výšku, stejně už jsme zase byli v pásmu borovic a eukalyptů. Potom už jsme jen sledovali ukazatele na levadu da Janela, která v Lamaceiros končí. Dostali jsme se tak na parkoviště s posledním volným místem. Vedle parkoviště kiosek a levada, opět velká, šířka koryta nahoře něco přes metr, asi 40cm vody. Levada vede úbočím hřebene, po kterém jsme přijeli, ve výšce nějakých 300m, nad říčkou Ribeira da Janela. Mnoho vody však na říčku nezbylo, k pověstnému bizarnímu ostrůvku, který je u ústí říčky do moře, tekl jen mírný větší potok.

Voda v levadě byla svěží a čistá, po celou dobu, co jsme podél ní šli, se v ní proháněli různě velcí pstruzi. Skoro celou první hodinu vedla podél levady slušná pěšina, na začátku zatravněná. A nejen to: tráva byla posečená a míjeli jsme i dvě místa pro piknik se stoly, lavicemi a plastovými odpadkovými koši. Na druhé straně údolí byl svah rozdělen terasovými políčky, mezi políčky zářily domky a klikatily se slinice. O kousek dál se nám otevřel výhled i na konec údolí u moře a na výše zmíněnou skálu. Jak jsme pokračovali dál, zmizela políčka našim zrakům, na místo eukalyptů nastoupily vavříny, svahy byly příkřejší a výhledy do údolí méně časté.

Strmá místa podél levady byla chráněna drátěnými zábradlíčky. Tam, kde se porost rozestoupil, viděli jsme dlouhé zvlněné údolí topící se v zeleni. Na konci údolí, výš na svahu, bylo možné rozpoznat světlejší skvrnu lesovny Rabacal.

Levada si udržovala svou šířku, občas bylo nutno vystoupit na její okraj nebo byla dokonce přikryta betonovými deskami a šlo se přimo nad vodou. Došli jsme k prvnímu tunelu. Voda mizela v úzkém otvoru ve skále, stezka obcházela betonový pilíř podepírající skalní převis a mizela do skály jinou dírou, záhy se však s levadou sešla. Tunel byl dlouhý dobře přes 300m a levada si v něm tvrdošíjně udržovala svou šířku a na pěšinu toho mnoho nebylo. Okraj levady však byl většinou nad úrovní pěšiny, což výrazně zmenšovalo riziko chybného kroku. Tunel ústil do úzké temné rokle s kolmými stěnami, vybíhající z hlavního údolí. V závěru rokle padal shůry vodopád, jako ochrana proti němu byl postaven přes levadu přístřešek z vlnitého plechu. A pak začínal další tunel, kratší, jen nějakých 120-150m, zato zalomený, takže nebyl vidět protější konec. Když jsme byli kousek za tunelem, rozlehl se údolím rachod řítícího se kamení. Trval asi deset vteřin, nedalo se ale určit, odkud přichází. No, naštěstí jsme tam nebyli a doufejme, že to nebylo za námi.

Minuli jsme domek sloužící obsluze levady a za chvíli jsme došli k dalšímu tunelu – zase něco přes 100m. Za ním levada pokračovala pořád stejně zeleným přítmím s občasnými výhledy. Dá se tudy (ne ovšem stále podle levady) dojít až na Rabacal nebo na Fonte da Pedro, což je asi 25km a 7-8 hodin chůze. Šli jsme asi 2 hodiny a bylo třeba se otočit na zpáteční cestu. Takže zase tři tunely a dál stejnou cestou. Zatáhlo se a než jsme došli na parkoviště, spadlo i pár kapek.

U parkoviště se voda i zpracovává. Část se odděluje a posílá do krytách nádrží, které jsme odhadli jako čističku, většina však teče do velkého oválného bazénu, ze kterého vede tlustá zelená roura (800mm?) dolů do elektrárny.

Na zpáteční cestě jsme se stavili v Jardim do Mar. Již dříve jsme si všimli, že tu mají ozdobené ulice a chtěli jsme vědět, co se bude dít. Prošli jsme kolem stánku s hamburgery, hot dogy a churros a vzduchem se spolu s charakteristickým pachem oleje z fastfoodu nesly i církevní zpěvy a kázání. Jejich zdrojem byly reproduktory na věži kostela i v ulicích, které zprostředkovávali těm, co zůstali před dveřmi kostela, dění uvnitř. A vevnitř právě probíhala slavnostní mše. Kostel byl přeplněný lidmi ve svátečním a v altánku pod platanem na prostranství před kostelem byly připravené hudební nástroje.

Mluvené slovo střídaly zpěvy sborů a melodii některých skladem bych přisoudil spíše refrenu country písničky než církevní skladbě. Dalo se do hustého deště. Stáli jsme pod převislou střechou a čekali. Zazněl zvon a k nebi začaly vyletovat rachejtle, způsobující ohlušující rány.

Potom se rozsvítily stovky žárovek na vyzdobených ulicích a z kostela vyšlo procesí. V čele nesli dva chlapci kříž za nimi následovala žlutě a fialově oděná děvčata, bíle oděné družičky nesly ozdobné šńůry svatých obrazů a vyvrcholením byla ozdobená nosítka se sochou Panny Marie s děťátkem. Po stranách kráčeli slavnostně odění obyvatelé s dlouhými svícemi, někdo nesl jednu, jiný třebas čtyři. A pak šla hudba, dechy a buben, někteří mladíci z orchestru měli přes znova hrozící déšť černé brýle. A pršet zase začalo. Čelo průvodu se otočilo a všichni zamířili zpátky do kostela. Mše ještě chvíli pokračovala – a pak se všichni rozešli domů. Déšť zhoustl.

14.den – Cabo Girao, Funchal, Pico Arieiro

I poslední den se honily nad otrovem mraky. Zabalili jsme, napěchovali auto a pomalu jsme vyjeli na východ. Co jsme ještě neviděli? Zastavili jsme se na skok v Ribeira Fria, projeli jsme několika vesničkami po staré kroucené silnici a vyšplhali jsme na vrcholek útesu Cabo Girao. Autem se dá dojet až na vyhlídkovou plošinu. Tedy skoro, posledních pár metrů je zahrazeno pultíky s rozličnými tretkami. Když odoláte nástrahám pletených čepic a želé, prokličkujete konečně k zábradlí, pod kterým roste odkvetlá agave a pak – ááááááááááá – následuje kolmý pád na až příliš často fotografovaná políčka u mořské hladiny. Po mořské hladině se honí katamarany a míří k nim i Santa Maria. Že by se pod útesem ukázali delfíni či dokonce velryby? Výhled ale netrvá dlouho. Odkudsi se přihnaly mraky a krajina pod útesem se schovala do mlhy. Podobně to vypadá na horách a tak nemá smysl hnát se autem na vyhlídku nad údolím Curral das Freiras.

Dojeli jsme tedy do Funchalu, auto nechali na nábřeží a vydali jsme se prozkoumat zbytek pamětihodností: náměstí Praca do Municipio s radnicí, jezuitským kostelem Igreja do Colegio a budovou biskupství, která dnes hostí museum sakrálního umění.

Odtud uličkou Rua Carreira kolem prvního portugalského fotoateliéru, bohužel jako všechno ostatní dnes zavřeného, a pak vzhůru do kopce kolem kláštera Convento de Santa Clara ke staré vile guvernéra Quinta das Cruzes s klidnou zahradou, ve které jsou kromě pomníků vystaveny i kamenné okenní rámy. Odtud jsme zamířili dolů k moři, v parku Jardim de Sao Francisco jsme se dozvěděli, jak si vylepšit karmu, odolali jsme nabídce vegetriánských jídel i úžasných uměleckých děl a byli jsme zase na nábřeží.

Počasí není nejhorší, nezkusíme ještě hory? Všechno je tady blízko. Čtrnáct set metrů vzhůru – a jsme zase v mracích. Ty však se občas roztrhnou, takže je vidět kousek nejbližšího hřebene. Vydržíme tak hodinku a pak sjíždíme dolů. Na letišti se později dozvíme, že jme měli vydržet ještě jednu, pak že se to na minutu protrhlo. Nesjíždíme dolů do Funchalu, ale držíme se na kopci.

Krajina je tu zalesněná a silnice se vine plynuleji než v ostatních částech Madeiry, bez prudkých serpentin a zběsilých změn výšky. Projíždíme golfovým resortem Santo da Serra a nakonec nám stejně nezbude, než zamířit k letišti v Santa Cruz. Shora je pěkný výhled na přistávací plochu a na startující a přistávající letadla. Příhodné místo pro spottery. V téhle podobě je letiště v provozu jen pár let. Dlouho se na Madeiru létalo jen hydroplány, až v roce 1957 byla otevřena první pozemní přistávací dráha. V roce 1970 byla prodloužena na 1.6 km a o 30 let později bylo dokončeno velkorysé rozšíření, kdy je část runwaye nesena 180 železobetonovými sloupy o průměru tři metry a vysokými až 50m. No, letištěm to začalo, letištěm to také končí. Na auto čekal zaměstnanec z IlhaFlor, na nás několikahodinové posedávání na letišti. Hodinové zpoždění je zřejmě u letů TravelService na Madeiru standardem.

Několik praktických poznámek

Na ostrov jsmem e vypravili na přelomu září a října 2007. Pro první týden jsme využili služeb cestovní kanceláře Snail Travel, která nám zajistila letenky a týdenní ubytování v dvouhvězdičkovém hotýlku Monumental ve východní části Funchalu. Domluvit odlet o týden později nebyl hned při objednávání zájezdu problém. Hotýlek Monumental je jednoduchý, vybavení má své lepší časy už za sebou a pokud dostanete okno na západ, budete vystaveni celou noc hluku ulice i rachocení kompresorů (snad lednice či klimatizace obchodů v sousedství). Pokoje nevyzývají k lenošení, je to tak přespat tu a ráno vypadnout. Snídaně fádní a každý den stejné – rohlík s marmeladou, croissant, čaj, silná překapávaná káva, banán, ředěný umělý džus. Platili jsme včetně letenek a poplatků asi 13500 za osobu (týdenní pobyt). V sousedství je supermarket Pingo Doce, kde je také bufet stylu „naber si na co máš chuť a zaplať 9Eur za kilo“.

Velmi chutné a levné stravování, mají v nabídce i místní rybí speciality a pečené telecí, doporučuji.

Na druhý týden jsme pak měli přes Madeira Online domluvený pokoj ve čtyřhvězdičkovém apart hotelu v Paul do Mar na samém jihozápadě ostrova. Stejná agentura nám také zajistila automobil od půjčovny Ilhaflor (27Eur za den včetně havarijního pojištění se spoluúčastí 250Eur). Služby této agentury mohu doporučit, vše bez problémů klaplo k naší spokojenosti. Apart hotel Paul do Mar je nově postavený, tichý, všechny pokoje mají výhled na moře, je tu bazén i restaurace, každý pokoj má navíc vybavenou kuchyňku a ledničku. Pokoj měl krytou terasu, byl čistý, prostorný, vkusně zařízený. Snídaně formou švédského stolu, klidná restaurace. Cena byla 55Eur za den za pokoj pro dva. Určitou nevýhodou je odlehlost místa, pokud chcete cestovat po ostrově, je auto nutností a na východní cíp ostrova je to odtud již přece jen trochu daleko.

Jako ideální východiště pro cesty autem po ostrově se mi jeví Ribeira Brava, ležící uprostřed jižního pobřeží. Vede odtud nová silnice na východ přes Funchal i na západ, při cestě na sever není nutné se drápat do hor, ale dá se využít tunelu. Pokud vyjedete na Encumeadu, můžete dál po silnici na západ na planinu Paul da Sera nebo na pěší výlety na východ do hor.

Pro cestování autobusem platí, že čím blíž k nábřeží ve Funchalu, tím líp. Jak žluté městské linky, tak autobusy několika dalších společností zajišťujících dopravu po ostrově vyjíždějí z nábřeží nebo z jeho okolí a pokud budete bydlet na východě v hotelové zóně, stejně budete muset většinu cest začínat přesunem na nábřeží. Jízdní řády se dají najít na internetu, přesto doporučuji si co nejdříve opatřit v informačním středisku brožurku s jízdními řády, která obsahuje i plánek stanovišť ve Funchalu a u každé linky i jednoduchou mapku její trasy.

V městských žlutých autobusech společnosti Horarios Funchal se platí dobíjecími kartami, které se dají koupit v kioscích na nábřeží nebo u řidiče – tam ale jsou o něco dražší a mají předplacenou jen jednu jízdu, musíte si je hned dobít v automatech v kioscích (pouze na nábřeží, jinde kiosky nejsou). Při další cestě pak jen „olíznete“ snímač u řidiče kartou a jízdné (0.8Eur za jízdu, nepřestupné) je vám odečteno. Stav karty se dozvíte jen v dobíjecím automatu. V autobusech jiných společností se platí přímo řidiči, jízdné je mírné a pohybuje se v jednotkách Eur. Lanovka z Funchalu na Monte je drahá, levnější je vyjet autobusem.

A to už je všechno.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .