0
0

1.den – Funchal, Monte, Levada dos Tornos

Přistávací dráha madeirského letiště je krátká, začíná na vysokém břehu a z poloviny je umístěná na betonových pylonech. Přilétali jsme od východu, viděl jsem dráhu hluboko pod sebou, pilot při klesání provedl obrat o 180 stupňů, vyrovnal letadlo a v zápětí hned dosedl a začal brzdit, aby dráhu nepřejel. O půl jedenácté místního času nás tedy vyložili ve Funchalu. Bylo tu stále ještě teplo na krátký rukáv. Zavazadla jsme odevzdali u malého náklaďáčku a sami jsme nastopili do autobusu. Už noční jízda z letiště naznačila, jak asi zdejší silnice vypadají: málo místa, samý kopec, samá zatáčka.

Hotýlek je malý, tak šest pokojů na patro, na rušné ulici. Máme pokoj na třetím patře, dvě postele, stkříň, psací stůl, dvě židle. A malí černí mravenci, kteří neomylně najdou zbytek jídla a ráno jich je plný batoh. A zatuchlá koupelna, smrdící jako odpad. Průběžně větráme.

Snidaně v osm hodin byl řídký džus, čaj, silné kafe, houska s margarínem, croissant a marmeláda, přezrálý banán. Po jídle jsme se šli projít po nejbližším okolí. Na druhé staně silnice se staví další hotely, myslím, že zanedlouho to tu bude kvůli turistům k nevydržení. Břeh je tu prudký, hned hloubka, přesto je tu několik přístupů k vodě na balvanitou pláž. Na plochém kousku břehu je nalajnováno volejbalové hřiště. Kdo tu hraje, musí si dávat zatracený pozor. Dál k východu pak je veřejné koupaliště (3E za den) s „bazénem“ uprostřed plovoucího mola z plastových plováků, k západu vede promenádní cesta, kterou ale prý místy smetlo moře.

Nastoupili jsme do městského autobusu směřujícího do centra a na nábřeží jsme začali s prohlídkou Funchalu. Den byl pořád nějaký kostrbatý, nějak jsem neměl představu, kam jít a co dělat, hned po ránu jsem upadl do jakési letargie a probrat se z ní se mi podařilo až odpoledne. Takže dopoledne jsme logicky jeli do Funchalu, kde jinde začít, a zkoušli jsme obejít povinné objekty. První přišla na řadu katedrála Sé, zvenčí pod lešením, zevnitř mše, tři lodě, zlacený oltář. Řada zpovědnic s úředními hodinami jednotlivých duchovních.

Prošli jsme hlavní třídou na západ kolem výstavní síně Toyoty obložené modrými kachlíky, v informačním středisku jsme koupili jízdní řád autobusů, v samoobsluze vodu na pití, pak jsme chvíli poseděli v parku. Později se ukázalo, že řád je loňský a občas v něm něco nesedí. Autobusy různých společností odjíždějí z různých míst, když se autobusákovi chce jet dříve, vynuluje display, na kterém se na zastávce ukazuje čas zbývající do odjezdu té které linky a prostě jede.

Obešli jsme pevnost a došli jsme na molo, kde jsem čekal výhled na západ a na Funchal. Výhled se nekonal, ale právě se z vyjížďky vracela replika Kolumbovy lodi Santa Maria. Překvapilo nás, jak je malá. To byly skutečně Kolumbovy lodě takhle malé? Loď vyložila pasažery a posádka se dala do přípravy na další jízdu.

Vrátili jsme se na promenádu, prošli po nábřeží, dobili naše autobusové karty a pak jsme zašli do místní tržnice. Stánky s ovocem a zeleninou kypěly barvami, ty s látkami a proutěnými výrobky byly vedle nich docela monotonní. V části tržnice věnované rybám už bylo prázdno, jen pár hlubinných ryb espada a hlavně jejich uřezané hlavy. Tyhle metr dlouhé ploché, kravatám podobné ryby jsou zdejší specialita. Žijí v hloubkách okolo 500m a v noci vyplouvají výš, a to je příležitost pro rybaře spustit třista metrů pod hladinu sítě a vytáhnout na loď tyhle podivné živočichy s velkýma očima a jehlovými zuby, už mrtvé, zabité dekompresí.

Našli městský autobus jedoucí nahoru do Monte. Šplhal se svižně do prudkého kopce s četnými zatáčkami, protijedoucí autobusy a náklaďáky často míjel zrcátko na zrcátko, často jeden z nich musel zastavit nebo dokonce couvat.

Konečná byla na kraji náměstí stíněného prastarými platany. Kromě malé kavárničky s několika stolky toho tu mnoho nebylo. Stánek s votivními předměty, lavička, na které dva muži soustředěně mazali karty. Co dál? Poseděli jsme v kavárničce pod platany a zvažovali další program. Štěrková cesta nás dovedla ke schodišti, nad kterým na rampě stojí kostel. Odtud také vyjíždějí proutěné sáně dolů k Funchalu. Opřených o zeď jich tu bylo hafo, zákazníci ale žádní. A tak řidiči pověsili své slamáky s plochým dýnkem a rovnou krempou na zeď, klábosili nebo hráli karty. Ovšem jen do té doby, než dorazilo osazenstvo německého autobusu. Dámy a pánové vyššího středního věku usedali na proutěná sedadla, muži v bílém nasadili na hlavy klobouky a po dvojicích se ujímali saní, které napřed roztáhli lany a když sáně nabraly rychlost, naskočili vzadu na sanice a snažili se řídit potácivou jízdu po asfaltu dolů. Zajímalo by mě, co dělají, když proti jede auto.

A tak zatímco saně pomalu mizely za prvním zákrutem ulice, šli jsem se podívat ke kostelu Nossa Senhora do Monte. Vlevo před ním stojí bronzová socha mladého muže, jeho pravá ruka je rozhozená v jakémsi bezmocném gestu. Není divu. Sesazený následník rakousko-uherského trůnu skončil po pobytu ve Švýcarsku se svou rodinou právě na Madeiře, kde se se svou rodinou v roce 1921 ubytoval. Záhy však onemocněl zápalem plic a hned v následujícím roce zemřel, mlád 33 let. Jeho rakev je v kapli v kostele, vlevo od hlavní lodě. A věnce a kytice, které zde návštěvníci nechávají, mají hlavně maďarské trikolory. Kostel sám má malovaný strop a nezvykle bohatě zdobené píšťaly varhan na kůru nad vchodem. Vedle kaple s ostatky císaře je ještě baptisterium – tedy spíš místnůstka s křtitelnicí – jejíž nízky strop vytvořený z prken natřených zelenomodrým emailem mi připomněl severské venkovské kostelíky.

Od kostela nás cesta vedla okolo vchodu do botanické zahrady (vstupné 10E z ní dělá objekt zájmu pro ty, kdo dokáží exponáty ocenit, spíše než pro náhodné kolemjdoucí) ke stanici lanovky z Funchalu a pak přes náměstíčko Largo das Babosas dolů k druhé konečné. Ta byla vydlabaná do skály a lanovka, také kabinková, odtud jezdí k funchalské botanické zahradě. Minuli jsme stanici a pokračovali dál. Skončil pevný povrch, prašná cesta se vinula úbočím nad údolím Ribeira de Joao Gomes, kterým se, zatím marně, snažila zástavba z Funchalu došplhat výš a výš. Cesta začala stoupat a pak skočila u tunelu, ze kterého vytéká levada dos Tornos. Asi 70cm široké, nově opravené betonové koryto, v něm asi půl metru průzračné vody a podél příjemná pěšina. Vydali jsme se podél levady doprava. Kolem pěšiny kvetly kalokvěty, vegetace, hustá kolem přístupové cesty, však řídla díky strmosti svahu, kterým se levada vinula. Prošli jsme kraťounkým tunelem a užívali jsme si náš první výlet podél levady. Koryto si vytrvale drželo výšku a tvrdošíjně kopírovalo profil svahu, raději padesát metrů až na konec rokle než pětimetrový most. Dorazili jsme do vesničky Curral dos Romeiros, kde jsme se rázem ocitli na zadních dvorcích místních obyvatel. Levada tu byla místy zakrytá betonovými deskami.

Za vesnicí opět na chvíli pokračovala příroda, prošli jsme brankou do areálu soukromých bungalovů Choupana hills resort, kde nás cedule upozornila, že jsme na soukromém a že máme mazat po levadě a neodbočovat. Vnořili jsme se do lesa, po pravé ruce plot resortu, pak jsme vyšli brankou ven a byli jsme v Quinta do Pomar. Později jsem si říkal, že jsme tady měli skončit a jít na autobus k botanické zahradě. Dál už levada není tak zajímavá, vede lesem s hustým podrostem bez výhledů a jak jsme se blížili k silnici ER102, ve svazích se klučily eukalyptové lesy a připravovala se další výstavba. Také ubývalo světla, Slunce, které většinu dne hřálo až dost, se skrylo za mraky. Takže jsme se rozhodli nepokračovat dál. Autobus 29 z vesnice Camacha nám ujel, další jel asi za hodinu a tak jsme se vydali po silnici dolů. Na křižovatce po pár stovkách metrů se připojovala další linka a ta jela za chvíli. Nechali jsme se tedy svézt na nábřeží do Funchalu, v supermarketu nakoupili dobrý chleba a něco na něj a odjezdu autobusu do hotelu jsme dočkali sedíce na zídce pobřežní promenády, cpouce se chlebem s jamon serrano a popíjejíce z miniaturní lahvičky chladné pivo.

2.den – Pico do Facho – Boca do Risco – Porto da Cruz

Za pět osm jsme byli na snídani a sledovali jsme v televizi předpověď počasí: Funchal přeháňky, 27 stupňů. Snídaně stejná jako včera, včetně přezrálého banánu. Jen ten džus byl tentokrát o dost lepší. Linka do města nám před nosem ujela a já jsme tupě rozhodl jít pěšky. Jaká je to chyba jsem si uvědomil, když nás po pár minutách předjel další autobus. Hnali jsme se pěšky do centra, před kterým mělo být stanoviště autobusů SAM a odkud měla v devět odjíždět 113ka na Canical. Odjížděla načas, viděli jsme ji vyjíždět ze stanoviště. Díky dopravní zácpě se jí to moc nedařilo a tak se Radaně podařilo posunčinou přemluvit řidiče, aby nás ještě vzal. Zaplatili jsme 2.60 za jednoho, nacpali jsme se na sedadla, která jsou snad dělaná pro trpaslíky a oddali jsme se osudu. Jakmile se autobus vymotal ze zácpy, řidič zahájil zběsilou jízdu brzda plyn, zdolával prudká stoupání, skákal za horizonty, prudce vybíral zatáčky, ve kterých za nízkým svodidlem dlouho nic nebylo. Motali jsme se po malých silnicích nahodu dolů na východ, podjeli jsme neuvěřitelnou kolonádu podpírající přistávací dráhu v Santa Cruz, přejeli do vedlejšího údolí, hostícího městečko Machico a celí roztřesení a zkroucení jsme vypadli před tunelem do Canicalu ve stanici zvané Pico do Facho.

Autobus zmizel v díře, jeho zmenšující se silueta proti vzdálenému portálu dávala tušit, že tunel je delší, než jen nějakých pár metrů. Vydali jsme se po asfaltce k jižnímu pobřeží.

Vpravo ubývalo domků a stupňovitých políček a zahrad, vlevo ve spálené trávě občas zablesklo několik keříků vína, na smetišti dýně a okurky a o kus výš sklízel muž pomocí plechovky na tyči a zahnutého mačetosrpu (viděli jsme tento nástroj dnes několikrát, zřejmě je tu velmi oblíbený) do plechového kbelíku úrodu opuncií. Došli jsme až k pahorku zježenému stožáry telekomunikačních zařízení. Kdysi tady, na Pico do Facho, stála jen hranice, kterou hlídka zapalovala při spatření pirátské lodi, aby varovala osadníky v údolí. Dnes vede asfaltka až pod vrchol a tam, kde nejsou stožáry, jsou piknikoviště. Pardon, ještě je tu významná plocha křovin proložených odpadky a fekáliemi. Když zvedneme pohled, uvidíme na východě přístavní hráz, sadu nádrží a továrnu a potom už zploštělé ostře řezané bobky poloostrova Sao Lourenco, vybíhajícího daleko do moře.

Na druhé straně hluboko pod námi leží na dně údolí Machico. Dál k západu pak je kus výběžku zplanýrovaného pro letiště a za ním Santa Cruz a další prakticky souvislá zástavba směrem k Funchalu. Většina toho je však skrytá za zdivočelými hřebeny a roklemi tohoto ostrova. I údolí, ve kterém leží Machico, není žádná rovina. Zátoka končí kamenitou pláží, pak začínají domy. Šplhají po hřebenech vybíhajících z bočních srázů do údolí, tečkují srázy samotné a rozlézají se stále výš a výše. A za nimi vyrážejí silnice, prokusují tunely do hřebínků, kroutí se po estakádách, vytáčejí kruhové objezdy nad suchým korytem řeky a způsobují šeredné rány tam, kde vedou souběžně s úbočím. Do jednoho hřebenu vedly tři tunely a podařilo se nám vypozorovat, kde se objevují auta mizící ve dvou z nich. Třetí ale zůstal záhadou – prostě auta žral a nikde je nevypouštěl ven. A to že jsme z výšky měli dobrý přehled!

Vrátil jsme se stejnou cestou ke canicalskému tunelu, přešli jsme silnici a bez nesnází našli koryto levady do Canical. Nene, žádná čisťounká voda jako v levadě dos Tornos. Smrdící stoka se stojatou vodou, v ní lahve a igelitky nadité odpadky. Se zadrženým dechem jsme rychle překonali několik desítek metrů mezi domky. Hortenzie podél levady se snažily seč mohly, aby vylepšily dojem. Tady nebydlí žádní boháči, domky byly malé, zflikované všelijak, s dvorky zanesenými harampádím nastřádaným za desítky let.

Domky vystřídal akaciový les, v levadě už nebyla ani ta špinavá voda, úzké koryto bylo vyschlé. Levada se plazila dál svahem, objevila se terasovitá políčka, některá zarostlá, některá zanedbaná, malé jednoduché domky. Místy zavoněly eukalypty, uždibovali jsme přezrálé ostružiny. Byly sladké, ale neměly chuť. Asi po třech čtvrtích hodiny překřížila levadu stezka, po které jsme se vydali vzhůru k průsmyku Boca do Risco. Nešli jsme dlouho a před námi se objevil zvlněný hřeben a stezka dál stoupala k jeho nejnižšímu místu. Prošli jsme spáleným borovým lesem, kde už ale požár připomínaly jen stojící mrtvé kmeny, podrost se dávno vzpamatoval a kapradí bujelo ostošest. Překonali jsme zbývajících pár metrů stoupání, prošli jsme kolem skalky a stáli jsme na pokraji několik set metrů vysokého srázu. Na východ ve výhledu bránil útes vybíhající do moře, na západ však byla dobře rozpoznatelná naše další cesta, pěšina vytesaná do stěny strmě spadající do příboje kdesi hluboko dole. Nu co, když to nepůjde, vrátíme se.

Poobědvali jsme a pak jsme hrdinně vyrazili po pěšině k západu. Nebyla široká, ale byla v dobrám stavu. Ztrácela se v husté vegetaci.

Ta vlevo ztěžovala průchod a občas nás chytala svými trny za oblečení, ta vpravo milosrdně skrývala propast, nad kterou jsme kráčeli. Vegetace však záhy skončila a my jsme se najednou ocitli na chodníčku uprostřed stěny, hučící příboj pod sebou. Alespň že nepršelo. Od rána se to sbíralo na déšť, na Pico do Facho se občas ještě dalo zahlédnout Slunce, tady ale bylo zataženo a útesy se halily do oparu. Pěšina sledovala hřeben vybíhající do moře a tam, na místě zvaném Espigao Amarelo, se nám otevřel výhled na Ponta de Sao Lourenco. Ve svahu pod pěšinou se povalovaly zbytky starého dřevěného zábradlí. Za výběžkem přibývalo opět vegetace a když se ve výhledu objevila pověstná hora Penha de Aguia s vrcholkem ve výšce 590m v mracích, dívali jsme se na ni skrz eukalyptový a borový les. A pak se pěšina rozšířila, objevil se na ní bagřík a vyrytá škarpa pro položení potrubí a pak auto a asfaltka – a konec romantiky, za pár let asfalt doleze snad až k Boca do Risco, ne? To jsme stáli na kraji vesnice Larano před romantickým skalním žebrem zhyzděným betonovým zábradlím a stavbou lanovky u jeho paty. Není mi jasné, na co ta lanovka je. Končí dole ve svahu kus od břehu, lodě tu přistát nemohou. Zřejmě je tam něco, co stojí za to tahat nahoru.

Sestupovali jsme po silnici dolů a dolů kolem nových domů se žulovými parapety oken a starých domků, na kterých se pod oprýskanou omítkou objevovaly kameny, a středně starých, odlitých z betonu a balancujících stejně jako ty nové na pavoučích nohách betonových pilířků. Dokonce i nový kostel dole v Porto da Cruz má takové nožky. Leckde na svazích vyrážely trsy cukrové třtiny nebo plochu pokrývala vinná réva. Prošli jsme až do Porto da Cruz, nohy už si po dlouhém klesání říkaly o odpočinek. Shora bylo vidět, že u výběžku trčícího do moře je vybudovaný bazén s mořskou vodou, nikdo se však nekoupal. Nedůvěřivě jsme prošli kolem bazénu, pak jsme po nově vybudované promenádě pokryté betonovou dlažbou obešli výběžek, abychom na jeho druhé straně objevili palírnu rumu. Kotle byly vyhaslé, komín prasklý, ale uvnitř byly navršené sudy s loňským letopočtem a údajem o množství alkoholu v obsahu. Dva muži opravovali kus strojního vybavení, zřejmě tedy právě teď není sezona. Vrátili jsme se k bazénu, zaplatili znuděnému plavčíkovi po euru, převlékli se do plavek a vrhli jsme se do bazénu. Voda nebyla zdaleka tak studená, jak jsme čekali. Kolemjdoucí nás ovšem měli za exoty.

Po koupeli zbyl ještě čas na kafe v přilehlé kavárničce a pak už přijel z Faialu autobus a odvezl nás přes sedlo Portela zpátky do Funchalu. Stálo to 3.20E a stálo to za to. Pokud jsem se pozastavoval ráno nad stylem jízdy, byl to jen slabý odvar toho, co jsme absolvovali teď. Řidič byl magor, jemuž zřejmě operativně odstaranili jakékoliv zbytky pudu sebezáchovy, které snad ještě mohl mít. Seděli jsme na poslední řadě sedadel, kde je přece jen trochu víc místa, a mleli jsme se tam jak králící v bedně. Nevěřili byste,

jak rychle dokáže autobus měnit směr, brzdit a akcelerovat a kam všude se vejde! Vykašlete se na pouťové atrakce, projeďte se madeirskou linkou 53 z Porto da Cruz do Funchalu.

Večer jsme vyrazili na večeři, teplé jídlo má něco do sebe. Nešli jsme edaleko od hotelu, při průchodu kolem jedné restaurace nám nabídli kalíšek madeiry a v denním menu měli espadu s banánem, tak proč ne. Jako předkrm polévka či míchaný salát, který by mi sám o sobě stačil, a pak espada v těstíčku s pečeným banánem, brambory a zeleninou. Maso téhle hlubinné ryby je bílé, málo tučné a není ani moc cítit rybinou. Dobrá volba.

3.den – Ribeiro Frio – Levada do Furado – Portela

Ráno jsme nespěchali, autobus 56 do Santany přes Ribeiro Frio odjížděl až v deset hodin, takže nám nečinilo potíže být včas na terminálu u tržiště. Autobus byl velký, nový a řidič vypadal inteligentně. Zaplatili jsme 2.60, uvelebili se na polohovatelných sedadlech a pak jsme se nechali vézt vzhůru přes Monte, kde autobus ani nezastavil, a pořád výš a výš až do 1400m sedla Paso de Poiso, kde odbočuje silnice na Pico Arieiro. To už jsme byli v mracích. Ráno se sbíraly mraky i nad Funchalem a televize hlásila zataženo, 25 stupňů. Na Monte se ještě dalo zahlédnout sluníčko, výš však už ležela vrstva mraků a nedostali jsme se nad ně ani ve 1400 metrech. Potom už autobus klesal mlhou a řidič často zapínal stěrače.

V Ribeiro Frio jsme byli pod mraky a přestože mrholilo, byla silnice lemovaná autobusy a taxiky, výletníkům se ale do mokra moc nechtělo. Prošli jsme areál pstruží farmy, který upravenými cestičkami a střiženými živými ploty připomínal park. Ve zděných kruhových nádržích se proháněli pstruzi, v každé nádrži jinak velcí. Potěr pak byl v podlouhlých betonových korytech. Z nádrže do nádrže protékala voda přivedená z nedalekého potoka. Déšť přitvrdil. V tomhle počasí nemělo smysl vydávat se na vyhlídku Balcoes a tak jsme se vydali podle šipky k levadě do Furado.

Překvapilo mne, že je úzká, jen nějakých 40cm. Zprvu vedla podél koryta široká cesta, ta se však postupně zužovala a hrubla a zanedlouho z ní byl kamenitý chodník. Koryto levady bylo porostlé mechy, svah hustě porostlý kobercem zeleně se skláněl nad koryto, do kterého odkapávala z lístků a větví další voda. Výše se totiž zvedaly kapradiny a nad nimi tvořil neprostupné horní patro vavřínový les. Větve stromů se nad stazkou spojovaly a vytvářely tak tunel, kterým jsme šli většinu cesty podle levady. Blátivé úseky cesty se střídaly s kamenitými, občas bylo nutné sejít pár metrů mimo levadu a zkrátit tak zákrut, kde skokem přiváděl svou vodu nějaký potůček, často bylo lepší jít po hraně koryta zpevněné betonem než klopýtat po mokrých kamenech, které naštěstí neklouzaly. Někdy vavříny po levici zřídly, mezi jejich mechem porostlými větvemi však byla vidět jen mlha a nedalo se ani vytušit, zda za ní jsou hory či moře. Jisté však bylo, že sráz pod levadou nabýval na prudkosti, místy jsme šli po vrcholu několikametrové zdi, občas po římse vytesané do příkré skály.

Asi po dvou hodinách chůze pod mokrým zeleným baldachýnem zahnula levada do skalní pukliny. Kolmé stěny vpravo i vlevo místy neposkytovaly dost místa vodě i chodníku a tak bylo koryto občas překryto kamennými překlady. Za touto rozsedlinou ubylo porostu. Na svislé skále toho totiž roste jen málo. Koryto často vedlo krátkými tunýlky, podél chodníku se místy objevovaly železné sloupky s nataženým drátem, která měly zabránit pádu do mlhy pod skoro kolmou stěnou.

Tento zajímavý úsek však celkem brzy skončil, z mlhy před námi se vyloupl vodárnický domek Lamaceiros, a my jsme odbočili doleva dolů lesem podél uzoučkého korýtka, jakéhosi mláděte levady. V korýtku však netekla žádná voda. Za pár minut jsme došli k lesovně Lamaceiros a od ní pak lesní cestou až na sedlo Portela. Přestože se chvílemi zdálo, že obloha se vyjasňuje, na Portele pršelo a mrakomlha bránila výhledu do kraje. Tři loudiví psi otestovali, zda by z nás nevypadlo něco k snědku, a pak se přesunuli k autobusu s německými turisty. My jsme si počkali asi 20 minut na autobus 53, který nás odvezl (3.10 za každého) do Funchalu. Cesta byla klidnější než včera, řidič měl pud sebezáchovy v pořádku.

V hotelu jsme vyprali zablácené pláštěnky, umyli boty a sebe a odebrali jsme se do supermarketu, kde je možné dát si jídlo: Naber co chceš a dáš nám 9E za kilo. Nabrali jsme saláty, brambory a kousky telecího masa a zaplatili jsme 8.08E i s lahví piva.

Po večeři jsme došli ještě na pobřeží, podívali jsme se na místní pláž z velkých kamenů a pak už jsme zamířili do hotelu. S pokračujícím večerem začaly mizet mraky.

4.den – Boca dos Namorados – Curral das Freiras – Levada do Curral

Tak nakonec to byla Boca dos Namorados. Původně jsme měli se sousedy domluveno, že nás vyvezou na Pico Arieiro a odtud půjdeme přes Pico Ruivo do Curral das Freiras, ale obloha byla ráno zatažená a předpověď hlásila sice 25 stupňů, leč s přeháňkami. Dojeli jsme tedy městskou linkou do centra, odkud bylo vidět, že svahy nad Monte jsou opět pod mraky. Nasedli jsme tedy do autobusu 96 a ten nás za 2E odvezl do vesnice Corticeira, v jižním svahu vysoko nad mořem. Cesta byla opět vyhlídková, vedla přes Camara de Lobos. Pokud by někdo zapomněl zmínku z průvodce, že tady Winston Churchill strávil nějaký čas malováním, pak tady mu to připomenou: Podobně jako v Praze má v okolí ulice Na Bojišti každá hospoda Švejka když ne v názvu, pak alespoň namalovaného ve výloze či vystřiženého z plechu (někde ještě zkrouceného z drátu) ve výčepu na zdi, pak tady obdobně najdete onoho britského premiéra.

K vesnici patří malý přístav ozvláštněný čedičovým žebrem vybíhajícím do moře, dál na západ se zvedá nejvyšší útes ostrova Cabo Girao. Odtud začal autobus šplhat strmě vzhůru a vzhůru, vyložil několik turistů u levady vedoucí na západ ke Cabo Girao, míjel odbočky se sklonem horské střechy, na kterých bych se bál, že se mi auto překlopí přes zadek a skutálí zpátky do údolí. Nakonec nás vyložil na křižovatce, o které řidič prohlásil, že Corticeira je tady. A co Boca dos Namorados? To běžte tamhle, ukázal opačným směrem. Po pár desítkách metrů jsme narazili na starou dlážděnou cestu a po ní jsme prakticky po spádnici vyšlapali eukalyptovým a borovým lesem na parkoviště lemované několika piknikovými stoly s grily. Tak to je tedy to místo s tak romantickým názvem. Dostal jsem z toho hlad, takže jsme využili jednoho stolku a pojedli výborný chleba se skvělým sýrem.

Za zábradlím v hloubce horského kotle ležela vesnička Curral das Freiras (a ještě níž pod ní skoro čínsky pojmenované Lombo Chao a Terra Cha), nad ní se zvedaly skoro kolmé stěny, které nahoře mizely v mracích. Tam, kde se svah unavil a slevil ze své svislosti, tam se hned vecpal člověk, vyskládal zídky, založil terasovitá políčka, vystavěl domečky. Rozhlížel jsem se, kudy se do vesnic v kotli jezdí: silnice na jih končila v Lombo Chao, dál už byla jen rokle proříznutá bystřinou valící se do soutěsky Socorridos a dál k moři. Příjezdová silnice se naopak šplhala po římse vylámané do stěny a tunely vzhůru do východní stěny nad Curral das Freiras. Malinká auta na silnici vysoko nad dnem údolí zdůrazňovala monumentálnost stěny. O něco níž, stále však několik desítek metrů nad dnem, vedla stěnou levada do Curral. Díry v mracích občas propustily na chvíli sluneční paprsky a krajina jakoby připravená pro modelovou železnici ožila a nabyla na plastičnosti.

Dělníci, opravující vodovod na parkovišti, vytáhli z cisterny hadici a jali se čistit stolky a grily tlakovou vodou. Signál, že se máme zvednout a vypadnout. Zamířili jsme do ekalyptového lesa a začal šestisetmetrový sestup, po pěšině klikatící se dolů do údolí. Prvních asi 150 výškových metrů ještě šlo, od špice Pico do Cedro, ozdobené stožárem vysokého napětí, však prašná pěšina přitvrdila, zakopnutí o volný kámen, kterých tu bylo až příliš, znamenalo, že kámen zmizel z dohledu a ohrozil ty, kdo mohli být o několik zákrut níže. Okolo pěšiny přibývalo kaštanů. Začínal právě jejich čas a po zemi se povalovaly pichlavé koule, ze kterých vykukovaly hnědočervená lesklá jádra. Byli jsme už na úrovni Curral das Freiras a stále jsme klesali. Než byly proraženy tunely a dokončena silnice, byla tato stezka jednou z nejdůležitějších spojnic s odloučeným údolím. Možná z té doby se dochovaly zbytky schodů dlážděných ohlazenými kameny.

Ty však záhy zmizely, sklon se vyrovnal, objevily se odpadky a pak už první stavení. U nich pěšina dostala beton a po pár krocích jsme došli na konec silnice. Skutečně konec: betonová zeď napříč a v ní výklenek s lavičkou, zřejmě autobusová zastávka. Pokračovali jsme po silnici mezi domy, vesměs postavenými podle místního zvyku z litého betonu a s červenými taškami na nízkých valbových střechách. Silnice vytrvale klesala dolů k mostu přes Ribeira do Curral. Na druhé straně, u staveniště nové školy, silnice začala šplhat opět vzhůru. Curral das Freiras byl najednou vysoko nad námi. Asi ve třetí levé zatáčce silnici křižuje levada do Curral. Právě po ní přicházela skupinka čtyř chodců. -Odkud jdete? Z Funchalu? -Ano, z Funchalu. -A dá se to? Je to bezpečné? -Už jsi se dneska sprchoval? Jde to, jsou tam obtížná místa, ale dá se to projít. Ale počítej s tím, že budeš mokrý na kůži. A baterku máš? -Mám. Jak dlouho jste to šli? -Asi čtyři hodiny. Vystoupali jsme ještě jednu zákrutu a vesnice byla pořád vysoko. Usedli jsme na zídku a pojedli. Tak co, zkusíme to?

Bylo čtvrt na čtyři, když jsme vyráželi na levadu. Je asi půl metru široká a má dost krásně čisté vody. Podle levady není pěšina, musí se jít po hraně betonového koryta, které je většinou asi 30cm široké. Prošli jsme nad několika domky, minuli pár políček, koryto bylo opravené, na několika strmých místech chráněné zeleně natřeným zábradlím. Pak zábradlí vystřídaly chabé železné úhelníky s drátem a pak už nebylo nic. Na svazích rostly eukalypty a pod nimi kapradiny a ostružiní, které nás svými ostny chytalo za nohy i za ramena. Jak jsme se vzdalovali od vesnice, levada byla v horším a horším stavu, povrch se místy drolil a oněch 30cm bylo docela málo, když pod vámi byl kolmý sráz a dno rokle bylo tak hluboko, že konkretní číslo udávající výšku už vlastně nemělo pro pravděpodobnost přežití žádný význam. Rovnováha se dala ztratit jen naposledy.

Na několika místech byla levada překrytá a zasypaná sesuvem půdy. Tady se muselo sestoupit divokým terénem o něco níže a o pár metrů dál se zase připojit. Delší obchůzka, několik desítek metrů, byla v místě, kde levada překonává několik metrů vodopádem. Procházeli jsme několika místy, kde byly stromy spálené, několik padlých eukalyptů jsme museli překonat. Podrost ale už se vzpamatoval a leckteré ohořelé stromy obrážely. Vesnice za námi už nám dávno zmizely z dohledu, údolí se sevřelo a zdola hučel potok. Cukrová třtina a eukalypty kolem levady tady byly mokré, zřejmě tu dnes pršelo. Trmáceli jsme se asi dvě hodiny, když koryto levady nabralo větší sklon, voda stříkala ven a na betonovém okraji se uchytil kluzký mech.

Naštěstí právě tady neběžela levada po římse ve stěně a úsek nebyl dlouhý. Obešli jsme ostroh a zanořili jsme se do studené boční rokle. Prošli jsme brankou, za ní začínalo nové zábradlí. Ocitli jsme se v úseku, který se běžně chodí z Funchalu. Na protější stěně vedla levada galerií vytesanou do skály, stěna byla porostlá hustou vegetací a z ní crčela voda. Na dně strže se válely rozbité deštníky a ze zábradlí visel kus igelitu, který zřejmě používali dělníci při natírání. V ohybu na konci strže vedla levada tunelem, který však byl na jednom místě přerušený oknem, kterým dovnitř padal vodopád. Na konci tunelu začínal sprchovací úsek.

Byl jsem vděčný za zábradlí, mokrý oslizlý beton, voda shora a k tomu ještě kolmá stěna je přece jen už trochu dost. Překonal jsem těch pár metrů, setřepal ze sebe vodu a pokračoval po levadě, která byla vesměs opravená a opatřená zábradlím, i když ne všude, kde by se to pro příležitostné chodiče hodilo. Paradoxně tady mi zábradlí překáželo, zachytával jsme za něj brašnou s fotoaparátem, kterou jsme měl přivěšenou na popruhu batohu na boku. Údolí se rozevíralo, protější svah pokrývala terasovitá políčka (sem by se měli přijet podívat naši zemědělci, kterým z daní platíme za to, že nechávají pole ležet ladem) a domky. Svah byl proťatý tlustým potrubím vedoucím k elektrárně skryté v tunelech. Dál po proudu, kde se již ploché údolí setkávalo s mořem, ležela na jeho dně rozlehlá továrna a oba břehy spojil dálniční most.

Asi za hodinu jsme dorazili k odpadkům a pak hned k prvním domkům, malým a chudým. Po třech hodinách výstupu a prudkého sestupu a dalších třech hodinách mezi nebem a zemí na levadě jsme už byli ušlí a netrpělivě jsem vyhlížel, kde už budeme křižovat nějakou silnici, po které jezdí autobus. Nic takového. Levada se prosmykla vesnicí, zakroužila – věc nevídaná – přes železný most a vnořila se mezi banánovníkové plantáže a vinice s dozrávajícím vínem. Domy ukryté mezi nimi byly výstavnější, čisté a dobře udržované. Levada tady byla ve většině délky krytá a z vinic bez upozornění vběhla pod asfaltovou ulici, která křížila její směr. A na ulici, o pár metrů výš, byla ona kýžená autobusová zastávka, autobus jel za pár minut a odvezl nás do centra na nábřeží. Dobili jsme jízdenky, pak hned jela dvojka a vyhodila nás před naším hotýlkem. Večeři jsme si dali opět za pár euro na váhu v samoobsluze a byla ještě lepší než včera.

5.den – Ponta de Sao Lourenco, Prainha, Machico

Tak jak že to má být dneska? Standardní předpověď: kousek sluníčka, zbytek překrytý mrakem, teplota na půl cesty mezi dvacítkou a třicítkou. Mraky ale nejsou tak černé a souvislé jako včera. Naši spolustolovníci včera zmokli na Ponta de Sao Lourenco, zatímco my jsme měli slušně na Curral das Freiras. Počasí je tady loterie a předpověď je nepoužitelná.

U snídaně jsme nespěchali, na devátou jsme měli přes internet objednané auto od společnosti IlhaFlor. Krátce po deváté předjel šedivý Nissan Micra, chlapík z půjčovny se mnou vyplnil papíry. 27E na den s kompletním pojištěním, 250E spoluúčast na zaviněnou nehodu. Za tuhle cenu cestovka nabízí totéž bez pojistek, takže výsledná cena se pak vyšplhá ke 40E.

Vyjeli jsme kolem nemocnice na čtyřproudovku a zamířili jsme po ní na východ. Je tu povolená stovka, provoz není nijak hustý a vzdálenost ubývá rychle. Jak by ne, je to tu samý most a tunel. Za chvíli jsme byli u letiště, podjeli jsme přistávací dráhu a pokračovali jsme dalšími tunely na Machico a Canical.

To už nám bylo jasné, že slunce se na poloostrově nekoná – mraky ho zastínily už někde u letiště. Minuli jsme průmyslovou oblast Zona Franca na kraji poloostrova a dojeli jsme až na parkoviště na samém konci silnice. Poloostrov je suchý, pokud se někde uchytila tráva, je spálená. Převládajícími bavami jsou okrová, oranžovo až hnědočervená a různé odstíny šedé. Je to jako by tvůrce přestalo bavit míchání různých složek a vykydl by nepromíchanou směs z díže do moře.

Tam, kde stěny spadají prudce do moře je to nejvíce patrné: jednotlivé barevné vrstvy napříč protínají černé žíly a z moře ční černé jehly a rudá pitoreskně zerodovaná skaliska. Šli jsme po pěšině od vyhlídky k vyhlídce, občas jsme se zastavili a když jsme na chvíli usedli, seběhly se k nám loudící ještěrky. Lezly do batohů a po botách do nohavic, byly jich desítky a byly zatraceně rychlé. Stezka nás dovedla k malé oáze Casa do Sardinha s palmami a domkem a za oázou se vyšplhala na vrcholek, ze kterého je vidět poslední výběžek poloostrova s majákem. Tam už se ale dojít nedá, terén je rozbitý a neschůdný a mapa dokonce tvrdí, že se jedná o ostrov. V moři na jihovýchodě byly dobře vidět Ilhas Desertas a zpátky na západ se dala přehlédnout východní část Madeiry, od letište přes Pico do Facho až za Penha de Aguia. Mraky se roztrhaly a občas jimi prosvitne sluníčko, střed ostrova je ale stále pokrytý mraky. Zvláštní: po návratu jsme se dozvěděli, že jedna dvojice z hotelu byla na Pico do Ruivo a měli tam krásné počasí.

Prošli jsme stejnou cestou zpátky na parkoviště a přesunuli jsme se nad pláž Prainha, kde jsme u stolku za asistence davu ještěrek pojedli. Zbytek odpoledne jsme pak strávili na pláži. Bylo tu jen pár lidí a tak nebyl na miniaturní přírodní plážičce nával. Nedovedu si představit, jak to tu musí vypadat, když jsou nahoře všechna parkovací místa obsazena. Voda byla příjemná na plavání, čistá a hluboká, ale studená na ráchání a povalování. Slunce tu svítilo skoro pořád a tak jsme vydrželi do té doby, než se skrylo za útes.

Cestou do Funchalu jsme se stavili na skok v Machicu.

Horní město je tvořeno novými domy, blíže k moři se však najdou úzké ulice se staršími domky a na náměstí stíněném mohutnými platany stojí kostel z XV. století. Tady někde byl také hrob Roberta Machima a jeho Any. Ostatně jméno prý tohle městečko dostalo právě po něm. Na lavičkách pod stromy posedávali v rozhovoru staří muži, ti mladší postávali za mostem před hospodou nebo hráli domino u stolečků pod stromy. Každý své dominové kostky zručně sebral ze stolu tak, že je držel všechny srovnané mezi prsty, a když na něj přišla řada, kostku pokládal rozmáchle s důrazným klapnutím.

6.den – Pico das Pedras – Caldeirao Verde

V noci jsem slyšel šustění pneumatik po mokré dlažbě, ráno pracovníci s hadicemi splachovali parkoviště a personál hotelu stejným způsobem čistil terasu. Říkal jsem si, že v noci kropili silnice, ale ne, nebylo to tak: ve Funchalu pršelo. Ráno probleskovalo slunce, ale obloha byla ještě i kus od pobřeží zatažená. U snídaně (hádejte co bylo? Stále totéž, včetně řídkého džusu. Ten hustý v úterý byl očividně omyl) jsme přemítali, co podniknout. Pojedeme do hor, třebas se dostaneme nad mraky.

Začalo to slibně: při průjezdu Monte začalo pršet a o kus výš jsme vjeli do mraků. Veverky roztáčející motor našeho nissanu Micra zaťaly zuby a nejen že se vydrápaly do 1400m průsmyku Paso de Poiso, dokonce byly ochotné nás dovézt na Pico de Arieiro. Tam ovšem nebyl důvod otevírat dveře auta, kterým cloumal vichr a ze kterého nebylo vidět na dvacet metrů. Kdo by lezl do mlhy a hustého drobného deště, no řekněte!

Čekali jsme asi dvacet minut v bláhové naději, že takovýhle vítr přece musí ty mraky rozfoukat a odehnat, pak jsme přiznali porážku a zamířili pokorně zpátky. Žádný výlet z Pico Arieiro na Pico de Ruivo se konat nebude. Cestou dolů obloha zesvětlela a na chvilku mraky prorazilo slunce.

Silnice u Ribeiro Frio byla zablokovaná autobusy. Davy vyvržené z autobusů ucpaly cestu na Balcoes a tak jsme ani nestavěli a pokračovali jsme dolů na Faial. Čím blíž k severnímu pobřeží, tím víc slunce, začalo to vypadat na idylku. Na kraji Santany jsme odbočili zpátky do hor a nakonec jsme nechali auto na parkovišti „ranče“ pod Pico das Pedras. Tady zpravidla začíná jedna z nejprofláknutějších vycházek na Madeiře, podle levady do Caldeirao Verde.

První dva kilometry to bylo jako procházka parkem po široké upravené cestě. Eukalypty za zábradlím lemujícím cestu vystřídal smíšený les, ve kterém převládaly vavříny, kvetoucí bleděmodré hortenzie přidávaly na pestrosti. Za stylovou usedlostí s doškovou střechou Casa das Queimadas selanka ještě chvíli pokračovala, pak se cesta podél levady zužovala, svah po stranách nabíral větší a větší spád a najednou bylo třeba jít po zídce levady.

Díky frekventovanosti této trasy jsou ale všechna třebas jen trochu nebezpečná místa chráněna zábradlíčkem z ocelového lana. Vlevo za vodním korytem, místy až dva metry hlubokým, stékala voda po kapradí a do prostoru visících koříncích stromů a keřů, vpravo, když se větve keřů a stromů rozestoupily, bylo vidět hluboké zelené údolí směřující mezi zeleně chundelatými svahy k moři.

Levada si zkrátila cestu průkopem a potom přišly na řadu tunely. První, esovitě zatočený a asi 20m dlouhý, a pak ještě další tři, dva z nich docela dlouhé a zákeřné: čím hlouběji do hory, tím se zpočátku pohodlná chodba snižovala, až jsem musel jít notně v předklonu. Pod nohama mi čvachtalo bahýnko, za zídkou spěchala voda v levadě.

Kousek za posledním tunelem už jsme dorazili k cíli. V zákrutě odbočuje pěšina do skalního kotle s nebetyčnými kolmými stěnami porostlými vegetací. Odkudsi z hůry padá čůrek vody do hlubokého jezírka. Uvažoval jsem chvíli o koupeli, nebylo však nijak vedro a začalo zase mrholit. Od Caldeirao Verde se dá pokračovat dál ke Caldeirao do Inferno, asi hodinu cesty podél levady, pak po schodech k jiné levadě, několika tunely a vodní tříští. A kdyby si to člověk naplánoval předem a dohodl si odvoz, dá se projít 2.4km dlouhým tunelem přímo pod Pico do Ruivo a pak sestoupit k cestě. No, krásná představa pro toho, kdo se nerad vrací stejnou cestou. S nikým jsme však dohodnutí nebyli, auto stálo u ranče a tak jsme se otočili a šlapali šest a půl kilometru zpátky. Nutno přiznat, že většina cesty (až na závěrečnou širokou cestu) mi připadala být jiná než při cestě tam. V tunelu jsem se ovšem znova praštil do hlavy. Lidí už ubylo, většina se vrátila již dříve, takže se šlo dobře. Vyhýbat se na třiceticentimetrové zídce nad strží není příjemné ani když má zídka jakés takés zábradlí.

Na ranč pořád svítilo slunce a tak jsme si řekli, že dáme horám druhou šanci. Bylo pět, před námi ještě víc než tři hodiny světla, což by bohatě stačilo na důchodcovskou vycházku z Achada do Teixeira na Pico Ruivo. Tím spíš, že už jsme vlastně byli v polovině silnice vzhůru. Ale ouha: čím výš, tím horší počasí. Z parkoviště Achada do Teixeira ještě bylo vidět osluněné kopce hluboko pod námi, cesta na Pico Ruivo však byla v mlze. Mrholilo. Inu co, když už jsme tady, třeba se to roztrhá… Houstnoucím deštěm jsme v poryvech větru klopýtali po vzorně dlážděném chodníku se schůdky a kamennými budkami-úkryty ty necelé tři kilometry k nejvyšší hoře. Když jsme dorazili k chatě pod vrcholkem, přešla nás chuť stoupat dál. Chata byla zavřená, žádny čaj nebude. V přístřešku, kde jsme se na chvíli posadili, na nás nastoupila rezavá mokrá kočka, žalostně mňoukala a snažila se nám zalézt do batohu. Pod stříškou chaty naříkal stejně zmoklý holub. Než propadnout depresi, raději jsme navlékli pláštěnky a vrátili jsme se k autu. Výhled byl ještě horší než když jsme vycházeli. Vydali jsme se na zpáteční cestu do Funchalu.

Až k moři jsem brzdil motorem a před mokrými zatáčkami ještě přibržďoval, takže před Santanou mě už slušně chytala křeč do pravé nohy, stále připravené na brzdě. Znám auta s lepší ergonomií než má Micra.

Do Funchalu jsme nejeli přes hory, nechali jsme se navézt na novou „expresní“ silnici. Vede na východ do Porto da Cruz, tam proleze pod horami do Machica, odkud už vede rychlostní silnice do Funchalu. Na ostrov, který má méně obyvatel než Brno, je to neskutečný přepych: tunel střídá tunel, vyjedete z jednoho, jen abyste si řekli „hele, my už jsme tady“, krátké útržky krajiny mezi tunely se rychle sřídají. A tunely to nejsou ošizené: jsou vysoké, světlé, upravené, suché… Kdypak se u nás naučíme používat formuli „Evropská Unie“ jako kouzelné slůvko a ne jako nadávku?

Ve Funchalu pršelo. Samoobsluha Pingo Doce měla ještě otevřeno a nezklamala. Její bufet nabídl opět saláty (včetně skvělého studeného tuňákového), pečené telecí a rybu na cibuli a na rajčatech, lahvičku studeného černého piva a skvělé kafe. Dvě večeře s pitím a kávou nás přišly o pár šestáků dráž než na 10E, skvěle jsme si pochutnali.

7.den – Camara de Lobos, Jardim botanico, Camacha, severovýchodní pobřeží

Moc dobře se mi nespalo. Kromě obvyklého kompresoru mrazáku vedlejšího obchodu – či co to bylo – mě budil zvuk prudkého deště a po sedmé hodině obvyklý hluk autobusů na hlavní ulici a startování aut na parkovišti pod okny. Postel umožňovala jednu poměrně stabilní polohu, při vychýlení z ní – například při převalení na bok – se spáč ocitl na šikmé ploše a některá z končetin se ocitla mimo postel a jala se převažovat zbytek těla. Dnes jsem tedy víc umlácený než vyspalý scházel ze třetího patra na snídani. Je neděle, navíc poslední den pobytu, čímpak nás tedy překvapí? Překvapili obvyklým řídkým chemickým džusem, houskou a croissantem. Jako každý jiný den. Po snídani jsme sbalili, rozloučili se s mravenci a cigaretovám kouřem z balkonu sousedního pokoje, odevzdali klíče od pokoje a s trochou úsilí naskládali zavazadla do kufru Micry.

Občasné slunečné chvilky se střídaly s dešťovými přeháňkami, mraky se roztahovaly, kamkoliv člověk pohlédl a tak jsme se rozhodli nahlédnout na místa východní části ostrova, kde jsme ještě nebyli.

Tak copak že to maloval ten Churchill? Do Camara de Lobos to byl jen kousek, na parkovišti u přístavu místa fůra. Odpověď na otázku se nachází na terase západně nad přístavem: visí tam plakát s fotografií Churchilla sedícího před plátnem právě na této terase. Rychlý pohled ve směru možného malířova pohledu odhalí málo překvapivou skutečnost: mohl malovat přístav a Cabo Girao za ním. To se mi ulevilo. Co by mohl malovat dnes? Všechny lodě byly vytažené na břeh, leckterá měla prohnilé boky, kolem některých se motali muži v pracovním a prováděli drobnou údržbu. Vrcholek Cabo Girao se topil v mracích, skvrna slunečmího světla se posouvala po stěnách útesu a od moře hnal vítr další přeháňku. Ze starého přístavu toho mnoho nezbylo, po části domů zbyly už jen zbytky stěn a vykachlíkované výklenky ve skále, ke které se dříve domky přimykaly. Ženy spěchaly s nákupními taškami ze supermarketu a muži postávali v hloučcích a bloumali po veřejných prostranstvích.

Opustili jsme rybářskou vesnici a drápali jsme se po silničce od moře stále vzhůru ve snaze najet zase na novou čtyřproudovku vedoucí výše na stráni. Domky po stranách silnice se sřídaly se zahradami a políčky, vše na pracně vybudovaných terasách ve svahu s nesmyslným sklonem. Ostatně jako všude na Madeiře.

Po expresní silnici jsme projeli nad Funchalem a sjeli jsme na odbočce označené Jardim Botanico. Alespoň jednu zahradu bychom měli vidět. Po chvíli hledání, kdy nám bylo zdolat strmé ulice s motorem kvičícím na první převodový stupeň, jsme našli konečnou lanovky z Monte, parkoviště a pokladnu. Zdejší botanické zahrady jsou vyhlášené svou kvalitou, nejsem však v této oblasti sběhlý a tak nemohu souditi. Procházeli jsme se po cestičkách, navštívili sbírku papoušků, prohlédli kaktusy a sukulenty. Je tu i sekce místního rostlinstva, zklamalo mě však, že ty nejběžnější stromy, keře a květiny, se kterými jsem se při výletech setkávali na každém kroku, popsané nebyly.

Další zastávkou byla Camacha. Ze slibovaných výhledů kvůli mrakům nic nebylo, navštívili jsme tedy alespoň místní atrakci v objektu známém jako Café Relogio. Rozsáhlá budova vyrostla kolem věže s hodinami a kromě restaurace je tu i prodejna suvenýrů, zejména těch vyrobených z proutí. Můžete si zde koupit košíky a podnosy všemožných tvarů i velikostí. Proutěný pes v životní velikosti uvázaný u vchodu je předzvěstí toho, co vás čeká v nižším patře: křesla, člun s plachtou, kolotoč s letadly, ale hlavně celá zoologická všemožných proutěných zvířátek včetně slušně provedeného slona.

To co je pro Madeiru charakteristické, tedy úchvatné výhledy na vrcholky hor a hluboká údolí, nám bylo na další cestě díky nepřízni počasí odepřeno. Projeli jsme na Portelu, sjeli do Porto da Cruz a pokračovali jsme dál na západ po severním pobřeží. Minuli jsme Faial a Santanu a stavili jsme se až v Sao Jorge, kde jsme si prohlédli místní kostelík. Po uzounké staré silnici jsme jeli k Ponta Delgada, poloostrovu, který se dnes valící se vlny hrozily spláchnou do moře. Pochmurné a nehostinné útesy se táhly daleko na východ i na západ. V Sao Vicente jsme zahnuli do vnitrozemí, tříkilometrovým tunelem jsme projeli pod sedlem Encumeada a za chvíli jsme údolím dorazili do Ribeira Brava. Počasí tady na jihu bylo o něco lepší. Nová silnice, což znamená většinou tunely, nás zavedla přes Ponta do Sol, Madalena do Mar a Calhetu do tunelu vedoucího do Jardim do Mar. Tam jsme se ani nerozkoukali s už jsme byli v 2.5km dlouhém tunelu do cíle naší cesty, Paul do Mar.

Paul do Mar je konec světa, přístup sem není jednoduchý. Vesnice na úzkém pásu roviny obklíčená strmými svahy byla až do vybudování tunelu přístupná jen velmi obtížně. Turistický ruch se tu začíná teprve rozvíjet, největším hotelem je tu bezpochyby aparthotel Paul do Mar. Ubytování v něm jsme sehnali přes interent, se Snail travel to vycházelo o dost dráž.

Pokoj je velký, čistý, klimatizovaný (což je v tomto ročním období zbytečné), s dlažbou na podlaze a vkusným nábytkem, patří k němu také terasa s výhledem na moře a malá kuchyňka s dvouplotýnkovým vařičem, mikrovlnkou, ledničkou a základním nádobím. V hotelu je samozřejmě i restaurace, kterou jsme dnes vyzkoušeli. Cibulo-tomatová i rybí polévka byly chutné, salátu s tuňákem nemnoho, zato espetady by pěkný kousek. Jako příloha hranolky a podivné kostky – snad z osmažené okořeněné bramborové kaše. Jen ten špíz neměl být kovový. Cena ovšem odpovídala kategorii hotelu, žádný bufet v Pingo Doce.

Teď je večer, všude kolem klid (střídají se turnusy, v restauraci nás bylo asi jen pět dvojic), pod okny místo kompresoru duní příboj. Uvidíme, jak se bude spát.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .