Madeira 2010 - ostrov kontrastů

Portugalsko

Madeira

20.9.2010 – 27.9.2010

Hotel – Albergaria Cathedral **** Funchal

Úvod

Když se v roce 1418 vydaly první lodě portugalského mořeplavectví bádat po nových a neobjevených územích, stál možná na jedné z nich Joao Goncalves Zarco. Nikdo už dnes neví, jestli ostrov plný zeleně a dřeva objevil náhodou, nebo jestli plul najisto. Existují dvě verze, jedna je, že přistál za bouře u písčitých břehů blízkého ostrova Porto Santo a destinaci objevil náhodou. Druhá verze potom praví, že plul najisto a o poloze ostrova se dozvěděl z kastilských zdrojů. Ať je to jak chce, nová země byla objevena a stačilo dát jí jméno. Jak bylo zmíněno, ostrov po objevení byl plný dřeva a zeleně a přestože Joao Zarco tehdy neviděl v televizi film, ve kterém zazněla slavná fáze „Kachny, kachny, a tady zase kachny“, určitě, dle mé teorie frázoval podobně „Dřevo, zase dřevo a tady taky dřevo“. Tak, třeba nechtíc a dle mé, zcela historicky nepodložené teorie, pojmenoval ostrov Dřevo – v portugalštině Madeira.

Ostrov tedy máme objeven, pojmenován a můžeme i my na něm strávit dovolenou. Dovolenou plnou kontrastů a protikladů. Pojďme ale postupně, pohodlně se posaďte, bude to dlouhé.

Na rozdíl od ostatních našich cestopisů vám příběhy z našich cest přiblížím tentokrát jen já – Bayo.

Den první

První den dovolené začal samozřejmě seštosováním dovolenko-chtivé bandy na letišti Ruzyně v Praze. Odlet byl stanoven na 9.00 ráno, což byl čas velmi rozumný. Po klasické prohlídce na bezpečnostních rámech, kde mne celník ojel rukama jak zkušený „homo“, jsme byli vpuštěni do bezcelní zóny. Počkali jsme si na stařičký Boeing 737 společnosti Travel Service, který toho dle „vysezenosti“ sedaček měl již hodně za sebou a po zabouchnutí dveří a poučení, že máme při vypadnutí kyslíkových masek a zřícení letounu do oceánu – „klidně dýchat“, jsme se již mohli oddat příjemnému čtyři a půl hodinovému letu. Pravda, trochu se to táhlo, ale co, čekaly nás velmi příjemné zážitky, nebudeme plakat a budeme pozitivní. V 13.00 místního času nás stařeček Boeing vyplivnul na letišti v Santa Cruz. Posunuli jsme si čas o jednu hodinu „curik“ a byli rádi, že máme den vlastně o hodinu delší, což se vám tak často nestane. Na letišti nás čekala delegátka Simona, předala nám obálku s našimi jmény, kde jsme měli malou mapku hlavního města Funchalu, nabídku výletů, nějaký list s přivítacím pokecem a kontakt na ni. Odvedla nás do autobusu a vyrazili jsme na hotel. Byli jsme druzí v pořadí a jediní, kteří do hotelu Albergaria Cathedral cestovali, přesto s námi delegátka vystoupila a protože byl hotel u pěší zóny, kde autobus nemohl, šla s námi až na recepci hotelu, a to v celkem hustém dešti. Ano, hlavní město Funchal nás přivítalo celkem pěkným slejvákem, byli jsme ale stále plni pozitiv a to, že lije jako z konve, nám ani nevadilo. Hotel se nám líbil již na první pohled, byl malý, měl jen pět pater a my dostali pokoj až na samém jeho vrcholku. Měli jsme krásný výhled přímo z pokojového balkonu na město a z druhé strany patra, z veliké terasy, na katedrálu, která byla vzdušnou čarou 50-60 metrů. Prvním úkolem bylo nakoupit nějaké pití na pokoj a prostě, najít obchod. Ten, jak jsme záhy zjistili, se nacházel hned vedle hotelu a vlastně s ním sousedil. Dalším příjemným zjištěním bylo, že obchůdek má velmi příjemné ceny, jmenoval se Sá.

Sá – je vlastně typ našich obchodů Albert. Jsou to malé „sámošky“, kde koupíte skoro všechno, od drogerie po banány a najdete jich ve Funchalu hned několik. Jak jsem psal, ceny jako u nás doma, pokud tedy chcete nebo vás baví na dovolené přepočítávat. Já to třeba někdy dělám, ale většinou jen ze začátku, než stejně zjistím, že je to vlastně na prd a že na dovolenou jezdím užít a ne počítat.

Základní věci na pokoj jsme si tedy nakoupili a rozhodli se vyrazit na první kávu někam do hospůdky. Tady jsme byli rovněž velmi příjemně překvapeni, ne-li téměř fascinováni. Za dvě kávy a zákusek, vlastně ve středu města v kavárně, po nás číšník chtěl 2,50 €.

Káva – je na Madeiře opravdu levná, a pokud jste „kafař“ jako já a máte rádi posezení u dobrého „espressa“, budete nadšeni. Připravte se jen na to, že v klasických turistických restauracích vám většinou budou rozumět a po objednávce „big espréso vis milk“ vám přinesou opravdu hrnek, na který jsme zvyklí u nás, prostě „preso s mlíkem“ našich rozměrů. V malých bistrech a kavárničkách mimo „hlavní tahy“, tedy alespoň mně osobně, však vždy přinesli něco jiného. Pravda, většinou espresso picollo, tedy takový ten malý náprstek, kde je káva silná jako „prasse“ a samozřejmě, bez mlíka. Vím, je to vlastně pitomost, a pokud si vyGOOGLEíte název espresso, vyjde vám, že moje věty jsou nesmyslem. U nás se to ale takhle pije, takže pokud chcete to, na co jste zvyklí z našich kaváren, doporučuji říkat onen zakletý výraz „big espreso vis milk“

Jak tedy bylo zmíněno, nákupy byly vyřízeny, káva vypita, prvních pár záběrů jsem taky naplácal, mohli jsme začít uvažovat nad tím, jak se budeme po Madeiře přesouvat. Pravdou je, že když jsem viděl provoz po Funchalu a hlavně, když jsem zvážil, že vlastně přes den není u hotelu kde zaparkovat, zavrhnul jsem zapůjčení auta. Stresovat se tím, že se budu každý den boxovat s někým o místo na parkování, se mi nechtělo. Od delegátky Simony jsme se ale dozvěděli o zajímavém systému funchalských autobusů.

Autobusy – těch je ve Funchalu přímo změť. Pravda, dodnes jsem se moc v jejich organizaci nevyznal. Jezdí jich několik barev, ale pro zjednodušení, po Funchalu, hlavním městě, jezdí jen ty žluté, s názvem Horarios, převážně Volva a jsou celkem dobře označené (portugalsky). Existuje tady systém „dobíjecích karet“, které si můžete nabít na tolik jízd, kolik chcete. Kartu zakoupíte ve stáncích nebo turistických kanclících označených malým „i“. Necháte si ji nabít třeba na šest jízd a potom každé nastoupení a vystoupení je jedna jízda. Pravda, jak jsme pochopili, zastávky nejsou striktně určeny a autobus staví na požádání. Samozřejmě, pokud budete cestovat po klasických turistických stanovištích, asi nebude autobus třeba stavět. Osobní zkušenosti ale nemáme, kartu jsme si sice po čase koupili, ale k jízdě „busem“ nedošlo. Když jsme zjistili, kolik stojí taxíky a jak se dají „ukecat“, bylo celkem o cestování rozhodnuto.

Auto jsme tedy díky parkování zavrhli a ujasnili si pojem „cestování“ po ostrově (zatím tedy byla vize – že autobusy). S pokročilou hodinou se začal ozývat hlad a stačilo vyrazit na první večeři, vyzkoušet nějakou tu specialitu. Hovořím samozřejmě o Renatě, protože já, jak víme, jsem „jídlový“ konzervativec, konzervatorista a jím jen to, z čeho se najím – neexperimentuji, což je pro mne většinou bohužel. Někdy ale, bohudík. Chvíli jsme se po městě procházeli a hledali vhodnou restauraci, uchození jsme ale nakonec sedli do jedné z mnoha a nechali si přinést jídelníček. Po upozornění, že NEJSME NĚMCI (sakra, zas si nás pletou s mými „oblíbenci“ ) nám číšník otočil „jídelník“ do „ingliš veržn“ a mohli jsme vybírat. Já si dal z opatrnosti salát s tuňákem (na tom snad není co pokazit) a Renata, experimentálně – Espada fish.

Espada (ešpáda) – je na Madeiře proslulá ryba. Je černá, štíhlá, dlouhá a vypadá jako ďábel. Má velmi ostré zuby a obrovské oči. Ryba žije ve velikých hloubkách a jen za potravou, v určitých časech, vystupuje o něco výše, do nižších hloubek, kde ji mají rybáři šanci ulovit. Když ji tahají z těchto hlubin, dekompresí ji oči vylezou z důlků a vypadá asi jako já, když mám zácpu. Kdo je na ostrově, nenechá si rybu ujít a vyzkouší ji. Má velmi jemné maso (pro mne bez chuti), ale prý je výborná.

Renata si ji tedy objednala, a jak jí delegátka Simona doporučila, dala si ji, a nyní prosím pozor, se zapečeným banánem. Opravdu, vrchní ji za chvíli přinesl rybu v těstíčku, nahoře teplé plátky banánu. Přílohou byla teplá zelenina, kusy asi jako nohy od stolu, mrkev, brokolice, nějaké další zelené „něco“ a aby nebylo málo, bouchli před Renatu ještě mísu teplého špenátu „nahusto“. Špenát byl takový ten listový, neochucený a vypadal, jako když se „poblije“ kravka Milka. „Babico, ach Babico, všude tady bratry máš“, pomyslel jsem si. Ryba byla ale dle hodnocení Renaty velmi dobrá, ale s banánem velmi sytá. Najedla se velmi dobře. Cenově snad 11€ za „Babicovu“ rybu a 5.50€ za můj skvělý, prý nezajímavý a „tojevšudestejný“ salát, na kterém jsem si pochutnal. Po večeři tedy malá procházka po večerním městě a návrat na hotel. Po cestě jsem, pravda, trochu projevil obavy z blízkosti katedrály (jsem starý panikář), protože když poprvé odpoledne udeřili do „bronzu“ a já stál na balkonu, jak už víme jen několik metrů od věže, šel jsem si málem měnit Pampersky. Pravdou ale je, že poslední zvonění bylo ve 20.30 a potom už s mlácením neotravovali (začínali až v 8.00 ráno). Na zítřejší den jsme se rozhodli navštívit místní tržnici, udělali ještě několik plánů a celkem utahaní po cestě se vydali „do hajan“. Ulehli jsme a – chvíli poslouchám a slyším hluboké hučení. Táhlý hluboký zvuk, který se ozýval někde z venku. Vyšel jsem na náš balkonek a zjistil, že přímo nad střechou našeho pokoje je výduch hotelové klimatizace. Znělo to jako nastartovaný motor našeho starouška „Boemouše“, kterým jsme přiletěli, ale byl to zvuk celkem monotónní, dal se vydržet a asi třetí den jsem jej přestal vnímat úplně. Na první den zážitků a informací na dvě hlavy. Zabouchl jsem dveře balkonu a usnul. Čekal nás další den, na tomhle ostrově plném překvapení.

Den druhý

Budíme se celkem brzy, kolem 7.30. Překvapuje nás, že na rozdíl od našich zeměpisných šířek, je tady déle tma. Ještě před snídaní beru do pracek fotoaparát a vyrážím, celý lačný, fotografovat do přístavu. Sám. Renatu nechávám v koupelně (vydrží tam dost dlouho). Rychlým krokem kráčím na pobřežní promenádu a chci zachytit „dílo okamžiku“, přístav v ranním „dlouhém světle“. Pořizuji pár prvních „cvakanců“ a nějak zjišťuji, že to že se mi nedaří, nebude světlem, ale asi kvalitou fotografa. Výsledek se mi moc nelíbí a tak utíkám zpátky na hotel. Snídaně je v klasickém duchu hotelu s „čtyřma hvězdama“. Šunčička, párečky, sýr, prostě klasika. Po snídani jsme se utvrdili v tom, že dle duchu filmu „Jáchyme hoď ho do stroje“, se nebudeme „pouštět do žádných větších akcí, Koudelko“ a den věnujeme průzkumu Funchalu, focení uliček a hlavně tržnice, do které jsme tedy vyrazili jako první. Po chvilce hledání a stání na přechodech na červenou (přece jen, jsme tady noví), nalézáme proslulou funchalskou tržnici – Mercado dos Lavradores.

Tržnice Mercado dos Lavradores – je ve Funchalu, hlavním městě Madeiry proslulou záležitostí. Sjíždí se tady obchodníci z celého ostrova, aby zde prodali svoje výrobky. Zeleninu, květiny, ovoce a hlavně ryby. Ty budou zřejmě pro našince, který není zvyklý vidět tyhle mořské obludy, největším lákadlem. Rybí tržnice je v nejspodnějším patře objektu a naleznete ji snadno – podle úděsného rybího puchu. To, co ale uvidíte, velmi hravě převáží hurónský zápach. Přátelé, mohl jsem se ucvakat. Vynikající je, že můžete chodit mezi rybími „řezníky“ a fotit si je přímo při práci. Tedy můžete, já to dělal, nikdo mi přes hubu nedal a jako fotograf jsem tam určitě nebyl sám. Bylo to jen o drzosti, kde s objektivem vlezete a kde ne. Úchvatné snímky obrovských ryb. Byla tady vidět i výše zmiňovaná „Espada“ a to jak nestažená, tak již upravená, mohli jste koukat, „jak se to dělá“. Ryby různých tvarů, délek, velikostí, odsekané rybí hlavy velikosti skoro půl metru, plno krve a pod stoly zbytky žáber, vnitřností. Člověk si místy připadal jako v nějakém hororu, stačilo se sehnout a kouknout pod stoly. Kontrasty krve na šedé, kachlíkové podlaze. Klasickým kontrastem, protože Madeira JE ostrov kontrastů, jak už víme, byl krví popatlaný rybí řezník, pojídající v tomhle rybinou a puchem prosáklém místě, lžičkou bílý jogurt.

Rybí trh ve spodní části jistě nevynechejte, stojí to za to. V přízemí potom narazíte na zeleninu a proutěné věci, které mají taky na Madeiře svoji tradici. V prvním patře se potom prodává ovoce. Tady nás odchytila portugalská babka a u stánku nám nechala ochutnávat různé druhy ovoce. Nabírala lžičkou nějakou dřeň z kulatých plodů, která vypadala jako „sopel“ ročního fakana, dávala nám ji na hřbet ruky a my chutnali. Koule ovoce vypadaly tedy pro neznalce stejně, lišily se snad jen barvou, chutnaly ale různě. Jedny jako banány, jedny jako citrony, další jako ananas, prostě milí zlatí, exotika jako kráva. I já jsem vyzkoušel a překonal tak strach z neznámých pokrmů, což je u mne na medaili (jak pravila moje malá žena). Dále na patře jsem potom jednu pěknou mladou Portugalku obdaroval malým obnosem a ta nás nechala vyfotit se v místních stylových čepicích a kloboučcích. A na co taky v tržnici narazíte?

Pletené zboží – to se ve funchalské tržnici a vůbec po Madeiře prodává celkem dost. Je to sice trochu k nepochopení, když vidíte hrubé pletené čepice, podkolenky jak na Sibiř v zemi, kde je vlastně pořád jaro. Věci jsou ale tradiční a „hend méjt“, tak proč nad tím uvažovat. Místím je prostě pod 20 stupňů Celsia zima, s tím asi nikdo nic nenadělá. Za zmínku jistě stojí i záplava květin, které prostě u nás neuvidíte, je to válka barev a nestačíte se vynadívat. V tržnici byste mohli opravdu trávit hodiny a hodiny a cvakat a cvakat. Je tady pořád na co koukat. Pomalu se vydáváme zpátky na hotel k malému odpočinku a svačince a všímáme si dalších kontrastů Funchalu. Vidíme luxusní auta vedle totálních „pleček“, vidíme směsky národností a barev lidí, vidíme krásně upravené slečny a místní domorodce v drahých značkových „hadrech“, ale i spousty žebráků, žijících z darů turistů. Vidíme krásně upravené domy a parky, spousty soch na každém metru (tady snad má sochu i každý králík, co ho sežerou v neděli k obědu). Vidíme ale i hodně zpustošených domů a opuštěných restaurací. Kontrasty, jeden vedle druhého, jehož dalším krásným zrcadlem jsou toalety.

Toalety – dle mých zážitků různé. Od klasik v restauracích až po opravdu místa pro velmi silné žaludky. Návštěva jednoho WC v normální městské cukrárně, kde jsme se cestou z tržnice stavili, na mne zapůsobila nesmazatelným dojmem a to tak, že jsem musel dýchat velmi zhluboka a „zvednutý kufr“ se mi zklidnil asi až za deset minut po odchodu z tohoto hrůzného místa. Co se toalet týká, mají Madeiřané tedy co dohánět.

Po odpočinku na hotelu jsme se odpoledne vydali nad Funchal, do pevnosti Fortaleza de Pico, jdeme kolem kostela Sao Pedro a klášterního kostela Sv. Kláry (Igreja de Santa Clara). Z pevnosti jsou pěkné výhledy na město, pevnost je celkem fotogenická. Při naší návštěvě právě dva místní borci vyklízeli nějaký nábytek z akce a jeden z nich stěhoval křeslo tím způsobem, že ho prostě vždy nakopnul a to pěkně válelo sudy z kopce pevnosti směrem k jejich zaparkovanému autu. Co z něj dole zbylo tedy – nevím. Po prošmejdění pevnosti jsme se i my skouleli z kopce a navštívili radniční náměstí s krásnou a proslulou dlažbou. Po chvilce usedáme do malé kafetérie, kavárničky, kde sedí jen tři lidičky. Sedí tady jen tři, ale kravál jak na nádraží. Místní jsou pravda trochu hluční. Křičí jeden přes druhého, do toho piští pressovar, hraje nějaký folk nebo co z rádia, prostě kravál, ale parádní. Je to místní folklor, jsme rádi, tvrdí to atmosféru. Renata jde k pultíku, kupuje dvě espressa (big vís mílk) a k tomu z nabídky sladkou buchtu. Nabídka je široká a ve vitríně je jedna pocukrovaná paráda vedle druhé nepocukrované. Vybírá tedy nepocukrovaný croissant, snad z vánočkového těsta. Vytahuji svůj nůž se švýcarským křížkem, abych před místníma zamachroval, rozkrajuji buchtu na půl, abych se podělil a hele, v buchtě je zapečený párek. Na to, že byl mezi sladkými věcmi, celkem překvapení. Ochutnávám a opravdu, těsto je nasládlé. Nechávám tedy „Babicovu“ lahůdku Renatě, které vánočka s párkem nevadí, a jdu udělat druhý pokus. Na podruhé se trefuji a ochutnávám vynikající košíčky plněné, hm, asi to bude puding, kdo ví. Káva opět „za babku“. Občerstveni procházíme městem po pobřežní kolonádě, jak jsme si jí nazvali a míříme směrem k proslulé „cable car“ aneb místní lanovce. Zítra chceme totiž uskutečnit výlet do Monte a tam se můžeme dostat různými způsoby. Samozřejmě autobusem, na který jsme si již koupili výše zmíněné dobíjecí jízdenky. Taxíkem, nebo také, samozřejmě a nejpohodlněji, s výhledem na celé město – slavnou městskou lanovku. Je jen jeden problém, a to veliký. Renata má trochu „depinu“ z uzavřených prostor a aby to nebylo málo, má ještě závratě a tak lanovka je pro ni ideálním místem na „zvencnutí-se“ aneb místem, kde ji může „jebnout do čtverečku“, jak sama říká. Nevzdává to ale, statečná Surikata, a tak jdeme omrknout, jakže to vlastně vůbec bude. Obhlížíme tedy stanoviště lanovky, zdálky zkoumáme sílu lana, „jestli nás to udrží“ a já přesvědčuji Renatu, že „už lanovkou přece jela u nás v Beskydech a tohle je přece to samé, akorát bude jako ve výtahu – v kabině“ („No právě, budu tam ZAVŘENÁ!“)

Po obhlídce lanovky jdeme zase kolem pobřeží k pevnosti u moře – Fortaleza de Sao Tiago. Kolem zídky, za kterou je již oceán, je sem tam vidět nějaký rybář. Nahazují udice a chytají malé ryby, které se plácají po kamenné obrubě mola. Děláme zase pár fotek a zpět procházíme starou městskou částí. Je tady jedna kavárnička vedle druhé a některé velmi pěkné. Malebné a útulné, daleko hezčí než v centru města.

Okukujeme vystavené menu, vidím špagety, hurá! Číšník nás uvádí do celkem prázdné restaurace, která na mne ale působí trochu špinavým dojmem. Než usedneme, z kuchyně vykoukne kuchař. Usměje se. Je vychrtlý, jak chovanec Dachau, špinavý a má jen asi tři zuby. Nedosednul jsem, zvedám tělo a jdeme dále. Pravda je, že za chvíli nacházíme velmi pěknou restauraci, kde sedáme. Je tady čisto a velmi útulno. Číšníci jsou taky normálka, žádní špinavci a vůbec, vypadá to tady „úrovňově“. Renata si dává sardinky, já samozřejmě špagety „Bolonése“. Tohle jídlo jsem zvyklý jíst všude a není na něm moc co pokazit, tedy dle mých zkušeností. Po chvilce nám číšník přináší pokrmy. Sardinky, ha, tohle že jsou sardinky? Snad – makrely ? Velikostí tedy určitě, asi pět nebo šest ryb velkých jako plastový patník u cesty. Renata se začíná s každou prát, já v klidu jím vynikající špagety s opravdu masovou omáčkou („Zase sis dal to samé, já se z tebe picnu.“). Pokaždé když Renata odloží na talířek k tomu určený kostičku, hlavičku, přiskočí číšník a talířek vymění za čistý („Mně už je blbý na to něco dávat, on tu furt lítá jak pošuk a mění mi tó.“). No, udělal to, než dojedla asi dvacetkrát, asi mají myčku „Portugalku“.

Po večeři, spokojení a najedení jdeme pomalou procházkou na hotel. Přesto, že jsme z Funchalu nevytáhli paty, máme toho dost nachozeno. Těšíme se na zítřejší výlet do Monte a pomalu, za hukotu „střešního tryskáče“, jdeme do hajan.

Den třetí

Vstáváme zase celkem brzy, jsme ranní ptáčata, která prý toho více „poskáčou“ (ale zase údajně brzy chcípnou). Snídáme snídani, kterou si již ladím dle svých způsobů – malé párečky, které si dávám do vydlabané houstičky. Tyhle jsem vždy z ohříváku skoro kompletně vyžral jen já, hm, stejně jsem je jedl sám (ostatní jedli „nezdravé“ jogurty). Po snídani vyrážíme na cesty.

Monte – je místo v kopci nad městem Funchal a je zde k vidění spousta věcí. My chtěli konkrétně navštívit proslulou tropickou zahradu, sjet si dolů slavnými saněmi Babosas z proutí, které kloužou (a to mi nikdo nevěřil) po asfaltu jen tak a samozřejmě, podívat se na Funchal z lanovky „Cable car“.

Po snídani jsme tedy vyrazili nejdřív na lanovku.

Cable Car Funchal – aneb lanovka do Monte jezdí od 9.30 a jízdné stojí jen nahoru pro jednu osobu 10€, pokud chcete nahoru i dolů, zaplatíte 15 „éček“. Lanovka jede nahoru cca 15 minut a je dlouhá 1600 m. Kabinky jsou pro osm osob, jsou skoro celé prosklené a jak nás informovala průvodkyně Simona, nechali si tuhle technickou parádu udělat „Funchalští“ ve Švýcarsku. Tam mají prý s lanovkami větší zkušenosti (no snad). Nacvičili jsme tedy k lanovce přesně na půl desátou s tím, že budeme první ale ouha, v budově už byla fronta jak v Moskvě na vodku a tak jsme ještě „zakrosili“ do blízké kafetérie na kávu. Ouha, číšník po nás zase chce za vynikající kafe 65 centů (za jedno), to snad není možné. Chvíli tedy čekáme, uklidňuji ještě Renatu, která nějak s pochybami hledí na kabinky stoupající k nebesům, a jdeme na věc. Po dalším našem příchodu je situace super, většina Monte – chtivých už je nahoře, budova je celkem poloprázdná, nikdo neuvidí to fiasko, až se bude Reni rvát okýnkem ven a křičet „Zastavte TÓ – vyskočím“! Kupujeme lupeny a lehce roztřeseni jdeme husím krokem, čekáme na naši kabinku. Přijíždí. Nasedáme, za námi stojící lidičky nás nechávají, ať jedeme sami, i když je lanovka-boy vybízí, aby přistoupili k nám. Jsme rádi, že jedeme sami. Renata působí na cizí zřejmě jako vyděšená srna, asi se lidi lekli, myslíc, že budou poblinkáni. Než se za námi zavřou dveře a totálně nás uzamknou v téhle prosklené bublině, přiskakuje „borka“ a fotí nás. Jako známý „konstruktér“ prohlašuji, že to je asi z bezpečnostních důvodů, že kdyby cestou nahoru někdo vypadl, aby měli důkaz, že dole nastoupil. Tím sice přidám trochu paniky do očí mé ženy, ale konečně vyrážíme. Kabinka se zvedla a my stoupáme a stoupáme. Pod námi se otevírá obrovský prostor a je to jako bychom letěli v tichém proskleném letadle. Nádherný pocit. Vynikající výhled orla. Renata je klidná, nezvrací, nepanikaří, koukáme se dolů, dokonce si po chvíli měníme místa, fotíme. Opravdu, výhledy na město stojí za to a nedá se to moc slovy popsat. Jsem rád, že jedna z fobií mé ženy mizí do nenávratna, hm, je to opravdu tvrdá, malá žena, v duchu smekám. Dojíždíme k výstupní stanici nahoře lanovky, dveře se otevírají, vystupujeme a vycházíme z budovy. Hned u východu nám holčina podává pěknou složku a uvnitř naše fotografie i s mým „xichtem“, který jsem udělal na onu dole nás fotící slečnu. Prostě a jasně, byznys, dole nás cvakli a nahoře nám prodali fotku za 10€. Fotku se složkou ale bereme rádi, součástí složky je DVD o lanovce a o Madeiře a hlavně, ne každý den dostanete fotku, která je pořízena těsně před možným zhroucením, ale taky, trochu méně těsně před překonáním vlastního strachu, že.

S obálkou pod paží vyrážíme do tropické zahrady Monte.

Jardim Tropical Monte Palace – je malým rájem na zemi a to nejen pro fotografy. Vstupné do zahrady je na osobu 10€ a hned po zaplacení to začne. Vstoupíte a uchvátí vás to. Pomalu sestupujete do tropické zeleně po krásných cestičkách, které lemují palmy, tropické rostliny, které neumíte ani pojmenovat, prostě a jasně, exotika všude kolem. Fotíme sochy Buddhy, draků a další monumenty, kocháme se totální zelení. Trochu jsem rozmrzelý, ze svého fotografického ne-umu, protože fotit v tomhle šeru, kde obloha je ještě jako kus šedého plechu, není vůbec snadné. Peru se s fotoaparátem, šteluji a šteluji a pobíhám sem a tam, opravdu, jako bych byl v transu. Zachytit atmosféru, tohle všechno, hned, teď! Sestupujeme dále a před námi se otevírá japonská část, rudá střecha „pagody“ je utopena mezi větvemi palem. Jako by hrdě čněla ze zeleně. Vcházíme dovnitř a najednou jsme přeneseni z ostrova v Atlantiku někam do Číny nebo Japonska. Veliká socha Buddhy, vedle něj dva kamenní draci, dřevěný stůl, lavice, stačí si jen sednout a meditovat jako v Tibetu. Neuvěřitelné. Kolem nás jsou malé kamenné mostíky a zeleň a zeleň. V zahradě můžete být týden a pořád bude na co koukat. Posouváme se zase dál, k jezírkům s obrovskými japonskými kapry Koi. Plave jich tady několik desítek a v takových rozměrech jsme je ještě neviděli. Mobydici! Z japonské části vcházíme do části africké, cestička nás vede do malé jeskyně, vcházíme do setmělého prostoru. Naráz se světla automaticky rozsvěcují a ozáří veliké africké monumentální sochy. Z ukrytých reproduktorů se začne ozývat hutný hučivý zvuk, sochám svítí oči. Tajemno se dá krájet a jen co po úleku vyměním spodní prádlo , užívám si pocitu, který mrazí. Opravdu, zážitek na každém kroku zahrady. Husí kůže na rukou. Zase se posouváme dál kolem klecí s ptactvem. Vstupujeme do další části, kde jako bychom byli přeneseni někam na francouzský zámeček. Jezírka, vodopádky, sochy uprostřed okrasných nádrží. Opět úplně něco jiného. Opět kontrasty míst mezi sebou. Pomalu se vracíme k východu a míjíme řadu barevných hliněných soch asi čínských bojovníků v životní velikosti. Je tady fotograficky narváno, narvu se tedy také, vystrkuji malého Japonce a fotím („Uhni, šikmino, mám větší foťák, né “). Cestičkou kolem nádherných kachlových mozaik, cestičkou, která zase vypadá jako z lesa plného elfů, se vracíme k východu. Byli jsme v zahradě snad tři hodiny, ale je to málo. Opravdu, dalo by se tady strávit několik dnů. Cestičkou od brány zahrady míříme ke kostelu Monte, ze kterého chceme udělat ještě pár fotografií, protože je odsud krásný výhled a hlavně, pod kostelem je stanoviště proslulých proutěných saní Babosas.

Babosas – jsou vlastně sáně z proutí pro dva cestující, mají dřevěné lyžiny, kterými kloužou po asfaltu dolů z kopce z Monte. Cesta je lety již tak vyhlazena, že je hladká jako prdelka luxusní „modelíny“. Cena pro dvě osoby je 25€ a jízda trvá (odhadem) asi osm minut, dráha (cesta, běžná silnice!) je dlouhá 2 km. Po nastoupení do saní, které vypadají dost vratce a křehce, vás dva borci roztáhnou na lanech asi metr a půl dlouhých a jen co naberete „švunk“, naskočí za vás. Jsou oblečení v bílých košilích a kalhotách, na hlavách známé slaměné kloboučky s nápisem Madeira. Jednou nohou stojí na lyžině saní, druhou se buď odráží, nebo saně brzdí. Na nohou mají obuty speciální boty s hrubou podrážkou, aby „neprošoupali“ víc než vydělají. Vydělají ale dost, o to strach asi není. Koupili jsme si tedy lupeny, zasedli do saní hned za otylé, jak jinak, německé turisty a jen co se „dojčlandi“ rozjeli, vyrazili jsme za nimi. Roztah, švunk, borci naskakují, odráží se, sáně dostávají celkem pěkný švih. Němci před námi v saních kvičí jako selata pod řeznickým nožem. Babosas-boys na jejich saních to dělá zjevně dobře, vytáčejí je proto do „smyku“. Němec s Němkou ječí, kvílí, piští. My s Renatou v naprostém klidu. Borci za námi tedy zkouší fintu, točí nás také do „štorcu“ a míří s námi na poklop kanálu, aby to „žuchlo“. Lehce se na Renatu usměji a vykřiknu na borce „go-go-fástér“ a pravačkou simuluji přeřazení na nižší rychlost. Kluci za námi funí a něco si divoce portugalsky povídají, asi – „Co jsou tohle za dylini, nemají strach nebo co?“ Renata je v totálním klidu. Koukne a jen utrousí, „Tohle mně má rozhodit? Proti tvojí prasečí jízdě v terénu Toyotou, nebo po městě, hm, tohle je čajík, to když jedeš Avensisem a mlátíš s plynem furt po podlaze, to je mi blejno, ale tady, to by se kluci museli jinak snažit“. Řidiči saní s námi točí po cestě, snaží se, marně, adrenalin se nekoná. Němci před námi jsou asi pomočeni hrůzou. Vystupují ze saní a jsou celí rudí. Vystupujeme dole také, klidní, dáváme udiveným „babosasům“ „na pivo“ a koukáme, jak se dostat z konečné saní zase dolů do Funchalu. Připlétá se k nám taxikář, hudruje něco o tom, že autobus není, nebo že my „musetčekat“. Usmlouváváme cenu na 10€ a nastupujeme do žlutého Seatu. Vyrážíme z Monte směrem do centra Funchalu. Taxikář po chvíli zahýbá do místních uliček a bere to s námi zkratkou, zjevně – aby ušetřil čas. Z Monte to je, přátelé, „pěkný padák“, lehce kouknu na „tachoš“, tam kolem 60km/h. Ulička jak nitka, od zrcátek zbývá tak na zápalkovou krabičku „nastojato“. Všechno kolem se míhá. Po stranách stojící auta. HUP – BRZDA, lítáme v autě jak čmelák v bedně, zrcátka se třou o sebe, dvojka, trojka, letíme dolů jako šíp. Tak tohle už JE adrenalin a já jsem ve svém živlu. Brzdové kotouče se místy musely ohýbat, a kdyby na ně někdo „nachcal“, asi by byla pára jako v pekle. Kouknu na borce a říkám „Dost dobrý, dost dobrý, na Seata“. Jen si posunul po nose brýle a říká „jés, oukéj khár“. Cesta dolů Seatem byla asi desetkrát lepší než Babosas, které byly sice tradiční, ale jinak asi nic. Tenhle taxíkář měl prostě (dámy prominou) koule na správném místě. Dole jsem jej poplácal po zádech, rozloučili jsme se a vydali se uličkami na hotel (vyhodil nás kousek od něj).

Večer ještě vyrážíme na večeři. Jdeme zase do starší čtvrti Funchalu, podél oceánu po promenádě směrem k lanovce. Restaurace se nám tady líbí. Jsou menší, útulnější. Sedáme si hned do jedné, hned vedle té, ve které jsme byli včera. Tady je to úplně super, útulné, domácí prostředí, čisté. Usedáme k malému okýnku vedoucímu na chodník, můžeme pozorovat „cvrkot“ kolem, můžeme koukat, jak kolem „tečou“ lidé. Máme výhled na lavičky s místními staříky. Objednávám si, pozor, já pro změnu, zase špagety, Renata kuřecí salát. Špagety jsou tady ještě lepší než včera, omáčka opravdu z hovězího, vynikající. Za obě jídla, včetně pití a dvou deci vína pro Renatu dáváme 18€. Po cenách zvyklí z Řecka – bez komentáře. Po jídle se vracíme na hotel. Z terasy hotelu koukáme, jak od mola odjíždí obrovská zaoceánská loď. Větší „hovado“ jsem ještě neviděl, má 11 pater a autobus na molu vedle ní vypadá jako dětská hračka. Obrovská loď. Zahouká a mizí v oceánu. Čeká nás náročný den. Na zítřek jsme si zaplatili celodenní výlet – západní částí ostrova. Jdeme spát a těšíme se, co všechno zítra uvidíme, bude toho hodně.

Den čtvrtý

Vstáváme, jak jinak, brzy. Čeká nás fakultativní výlet západní částí ostrova (proč se tomu, do prkna, říká tak chytře fakultativní, já vím, že tam jdu přece dobrovolně?)

Trasa výletu :

Funchal – Camara de Lobos – vyhlídka Pico da Torre – útes Cabo Girao – přejezd na severní pobřeží přes Sao Vicente – Ribeira da Janela – Seixal – Porto Moniz – přejezd do Bica do Cana přes Paul de Serra (piknik) – Ribeira Brava – Funchal.

Hned po snídani jdeme na hlavní třídu, kde nás po krátkém čekání vyzvedává malý autobus. Za volantem autobusu portugalská slečna – Patricia, v duchu si říkám „sakra, pozor, baba, asi bych si měl vzít Kinedril“, ale hned z kraje se omlouvám, jela opravdu výborně. Naše průvodkyně Simona nás vítá, vyzvedáváme ještě ostatní z jejich hotelů a vyrážíme na trasu. V malém autobuse, vlastně dodávce, je nás jen deset, takže atmosféra přímo rodinná. Simona si bere mikrofon a začíná nám popisovat výlet a vykládat velmi zajímavé věci o historii Madeiry, jejích obyvatelích, ale taky o tom, že letos má ostrov smůlu. Jak víme, v únoru ostrov postihl silný liják, který tady ještě nezažili. Kanály, které vedou městem a jsou hluboké a široké, nestihly pobrat všechnu vodu valící se z hor a ta ničila a zabíjela. Na Madeiře bylo přes čtyřicet mrtvých. Některá těla dodnes nenašli. První ranou turistickému ruchu tedy byla tahle skutečnost, lidé dostali strach, že bude ostrov poničen a odříkali zájezdy. Druhým podstatným faktorem byl výbuch sopky na Islandu a striktní omezení letového provozu. Již tak poloprázdné zájezdy a postrašení turisti dostali další pecku v podobě rušení „charterových“ letů. Podle Simony v jednom Boeingu z ČR doletělo po těchto událostech na Madeiru pouze DVACET českých turistů. V letadle je museli rozházet po různých sedadlech kvůli rovnováze. Madeira tedy utrpěla za sebou několik ran a to se dost podstatně odrazilo na celkovém letošním turistickém ruchu. Turistů je tady letos prý polovina. Pojďme ale zpět k výletu. Po staré cestě tedy vyrážíme z Funchalu, projíždíme kolem nové zástavby hotelů, které vypadají jako betonové sídliště někde na kraji Prahy (ach, Madeiro, proč si tak ubližuješ) a míříme na první vyhlídku nad vesnicí Camara de Lobos. Vesnice se proslavila prý tím, že v ní přebýval Winston Churchill. Dodnes z toho vesnice žije a jistě bude žít ještě dlouho a spokojeně. Zastavujeme na vyhlídce Pico do Tore nad vesnicí a fotíme, pleskáme výhledy, i když počasí nám zatím moc nepřeje. Neprší, ale obloha je zase jako kus plechu z šedé „pixly“ od psího žrádla. Mírný opar celkem kazí záběry, ale snažím se s tím poprat a modlím se v duchu k software na PC, aby s těmi oblitinami, co se mi tvoří v mašince, doma něco udělal. Nasedáme do minibusu a cestujeme dále po jižním pobřeží až na útes Cabo Girau. Ten se prý chlubí tím, že je nejvyšším útesem Evropy, prý ale nejvyšší není a je třetí, jak nám sdělila Simona, které se prý pídila, až se snad dopídila. Výška útesu je 580 metrů nad mořem, a pokud stojíte nahoře a koukáte dolů, je to fakt dost vysoko. Na útes jsme za chvíli dorazili a po vystoupení z busu jsme si připadali jako na staveništi. Vyhlídka se rekonstruuje a kolem je prostě stavební bordel, který musíte přehlídnout. Rozhled ale stojí za to, tedy, pokud nemáte takový opar jako v prádelně, který jsme měli my, fotit ale něco šlo, tak celkem pohoda, nemusím vidět na dvacet kilometrů daleko, že, stejně jsem poloslepý do dálky. Na vyhlídce prodávali nějací indiáni svoje tretky, koukli jsme dolů, něco popleskali, měl jsem nějaké cukání jako že WC, že bych jako mohl někde „jít s pejskem“ a tak jsem nahlédl do jediné kadibudky označené pro muže, která na útese byla. Jedna pro pány, jedna pro dámy. Na to, kolik se na útesu promele přes den turistů a na to, kolik tam bylo místních indiánů prodávajících svoje tretkoše, celkem nepoměr. Po otevření dveří kadibudky jsem zfialověl hrůzou, viděl jsem už hodně, ale tohle, tohle byla opravdu premiéra. Rychle jsem přibouchnul, potlačil nutkání zvracet a utíkal zpět do autobusu, raději rychle pryč. Startujeme, odjíždíme. Na dotaz, jestli se nám líbil výhled, kývám hlavou, na „výhled do kadibudky“ do smrti nezapomenu, to je pravda.

Po odjezdu z útesu najíždíme vlastně na dálnici a projíždíme kolem vesnice Ribeira Brava (ribeira = portugalsky řeka). Míříme na severní pobřeží. Jedeme kolem koryta řeky, které se vlastně 20.2.2010 vylilo a způsobilo obrovskou zkázu. Ještě nyní je vidět, kde se proud valil a když vidíte, jak je koryto hluboké a kolik mohlo pobrat vody a pobralo, uvědomíte si tu nekonečnou sílu živlu a to, co se tady muselo dít. Běhal mi mráz po zádech a to vůbec nepřeháním. Pomalu přijíždíme vlastně na severní pobřeží, projíždíme vesničkou Sao Vicente a míříme do přístavu Porto Moniz. Než se do něj však dostaneme, zastavujeme asi dvakrát na různých vyhlídkách a fotíme překrásné výhledy na severní pobřeží ostrova. V autobuse se dozvídáme zajímavé informace o madeirských banánech.

Banány – na Madeiře rostou snad všude. Uvidíte spoustu sadů s banánovníky všude kolem. Věděli jste, že banán je bylina a ne strom nebo palma? Byla to pro mne zajímavá informace. Prý se pěstuje tak, že se zasadí sazenička, ta nějakou dobu roste, potom vyhodí trs a ten zas nějakou dobu zraje, až je „tak akorát“, ufikne se mačetou, ty výhonky a listy se sesekají až na holý kmen, prostě se to celé „ofidlá“ a jede to zase znovu. Rostlinky prý rodí různě, takže pokud máte sad, sklízíte banány vlastně kontinuálně celý rok, každý den třeba několik trsů. Zajímavostí je, že madeirské banány nesplňují nějaké „přiblblé“ bruselské normy, proto se nesmí exportovat mimo Portugalsko do Unie. Pro banány a nakonec i pro všechny, co jsou na Madeiře, je to moc fajn, protože banány jsou levné a navíc jsou vynikající. Jsou trochu narůžovělejší než ty hnusy, co si koupíte zelené nebo přezrále v Tesco a ta chuť, přátelé. Během našeho pobytu jsem jich každý den s prominutím „sežral“ skoro kilo.

Sjíždíme tedy pomalu do přístavu Porto Moniz, kde si dáváme asi hodinu rozchod. V přístavu je možnost koupele v lávových jezírcích. Když jsem to okouknul, zdálo se mi spíše, že jsou to takové upravené místa mezi skalisky, kde prostě oceán našplouchá vodu, ta je potom teplejší a prohřátější. A tudíž příjemnější ke koupání. Každopádně jsme díky času nějaké koupání zavrhli a šli fotit oceán. Když se tak moji milí, zlatí, díváte na ty vlny, jak se tříští o obrovská skaliska, když vidíte tu sílu oceánu, je to fakt něco jiného než moře. Je v tom taková obrovská síla, dynamika. Práskal jsem jeden snímek vln za druhým a nějak jsem nemohl přestat. Uchvacující, ohromující. Na kraji přístavu jsou vybetonovány i cestičky mezi skalisky, což tedy z dálky vypadá dost hnusně, ale je to pohodlné a dá se přijít vlastně až k oceánu. Nafotil jsem se tady dost. Dáváme v kavárničce pití a kávu a koukáme, jak si všichni kolemjdoucí fotí ceduli místního supermarketu – SPAR. Ano, i tady se řetězec pochlapil. Inu, proč ne. Za hodinku zase nasedáme do autobusu a vyrážíme. Serpentinami a tunely míříme na náhorní plošinu.

Tunely – těch je na ostrově opravdu hodně. Víte, že se Madeiře říká i „Sýrový ostrov“? Je totiž tunely prošpikován tak jako bochník sýra a prý si místní dokonce ne až tak uváženým ražením děr porušili statiku některých skal a masivů tak, že se to tady sype každý den. Proto se třeba na Madeiře nedoporučuje půjčování kabrioletů a vozidel bez střechy a skoro nenarazíte na půjčovnu skútrů a motorek.

Stoupáme tedy na náhorní plošinu a vyjíždíme až do výšky 1600 metrů nad mořem. Je to celkem dost rozdíl, jet vlastně od nuly, moře – oceánu, až do téhle výšky. V uších lupalo jedna radost. Ráz krajiny se opravdu změnil. Opět jsme u kontrastů. Najednou kolem sebe máme velehory. Tedy, samozřejmě, na naše české poměry. Změnila se vegetace, mraky se valily, mlha se převalovala, opravdu, pro malého českého Baya prostě pecka, jako by byl někde na osmitisícovce (takové malé) . Zastavujeme na náhorní plošině, vyhlídce Miradouro (portugalsky vyhlídka = miradouro). Fotíme a dáváme si pozor, abychom nestoupli do kravince, kterými je kolem jen poseto. Zase nasedáme a projíždíme kolem větrných elektráren, kterých tady je hned několik, a byly prý pěkně drahé. Zajímavostí v těchto místech jsou krávy.

Krávy – se na Madeiře chovají v těchto vysokých oblastech a žijí tady volně. Poflakují se po skupinkách, tady dvě, tady tři, požírají zeleň a takovou tu kleč, nebo co to všude kolem rostlo. Sem tam zahlédnete z keře dva kravské zadky a bimbající ocasy, všude kolem kravince, prostě totální volnost. Krávy se chovají na maso, na Madeirskou specialitu Espetada (ešpetáda). Maso z místních kraviček však pro potřebu místních nestačí a tak si prý musí dovážet ještě další flákotu z pevniny. Sežerou toho asi hodně. Krávy si tady tedy žijou v krásné přírodě, na čerstvém vzduchu, nikdo je neomezuje, jen – až dorostou do porážkové váhy, poshání je dohromady, odvezou a BUM, konec.

Zastavujeme na malém parkovišti tady nahoře, kousek od větrných elektráren v malém lesíku, kde máme připravený piknik, onu výše zmíněnou pochoutku z hovězího masa. Bereme si bundy a mikiny, protože tady nahoře je přece jen chladno a jdeme jíst. Jídlo je připravenou formou bufetu, bereme si talíře, nabíráme brambory a zeleninu, pití a máme si jít sednout, místní borec nám prý roznese maso. Opravdu za chvíli mezi námi běhá nějaký „číšník“, pokud se to tak dá nazvat a z kovových prutů nám na talíře servíruje kusy kravské flákoty Espetada.

Espetada – ešpetáda, je vlastně takové veliké ražniči, jak asi bychom to u nás pojmenovali. Maso se má v originále podávat na vavřínovém prutu, ale protože si vavřín tady místní „lumeni“ již vykáceli a zbylo ho jen velmi málo, používá se prostě kovová špice, ta je na „furt“. Maso má být dle Madeiřanů krvavé, tedy jak se říkalo v „Kurvahošigutenták“ – „médium“. Já si jej tedy medium nedával, protože krev mi z masa prostě chcát nemusí, přesto ale trochu bylo, ale nevadilo. Maso tady bylo dosti tuhé a požvýkat jej byl trochu problém, prostě, ne až tak můj šálek kávy. Renata sice mlaskala, ale ta mlaská skoro pořád. Mně osobně hodně chutnaly místní brambory. Ty domorodci vaří v nějaké bylinné vodě, vaří je ve slupce. Brambory jsou jako máslo a opravdu velmi, velmi chutné. Dal jsem jim tedy přednost před gumovým hovězím a spokojil se s pohledy servírujícího „padreho“, který si jistě myslel, co že jsem to za hovado, když nejím jeho maso a cpu se brambory. Dorazil jsem jej asi tím, že jsem si potom vzal ze stolu trs banánů a celý jej pozřel. Dokrmil jsem se prostě.

Po asi hodinovém obědě usedáme spokojení a napapaní opět do „khár“ a odjíždíme přes Boca de Encumenada zpátky do vesničky Ribeira Brava. Ve vesničce zastavujeme, dáváme si rozchod a jdeme se podívat do místního kostelíka. Zajímavostí tohoto kostelíka je, že v něm visí obrovské lustry od nás z České Republiky. Po velikých povodních v únoru, kdy byl kostel poničen, prý farář nějak bloumal po internetu a hledal, kdo by mu vyrobil nové skleněné osvětlení do kostela. Po zadání „sklo“ mu prý vyjely odkazy na „České sklo“ a tak se domluvil a dnes v kostele visí prostě dva lustry z českého skla. Vypadají tedy zajímavě, a jestli se do portugalského kostela hodí či nehodí, nechám na zvážení každého. Mně osobně to bylo úplně fuk a na dotaz Simony, že jestli líbí nebo nelíbí (protože říkala, že se lidi vždy rozdělí na dva tábory, buď radikálně ANO nebo NE), jsem řekl, že mi to je úplně jedno, hlavně že se to líbí místním, to je důležité. Nakonec se ve vesnici scházíme všichni v jedné hospodě, kde si dáváme občerstvení, pokec a potom nasedáme opět do autobusu a již po nové cestě, novými tunely a zase tunely, odjíždíme do Funchalu, kde nás autobusek opět vyplivuje na našich zastávkách. Končíme tedy náš opravdu super celodenní výlet. Viděli jsme vlastně polovinu ostrova od jihu na sever, viděli jsme „velehory“ a viděli jsme oceán. Dozvěděli jsme se toho opravdu strašně moc, a za to bych chtěl neúnavně drmolící Simoně velmi moc poděkovat. Celá tahle atrakce nás přišla na 48€ na hlavu, ale opravdu to stálo za to. Jdeme na hotel si odložit a vyrazíme na večeři. Již v autobuse padla zmínka o zítřejším výletu na Levádu Caldeirao Verde. Jde prý Simona a asi 5 lidí s ní. Zavětřil jsem, protože nějakou levádu jsme určitě chtěli s Renatou vidět, celodenní výlet se mi zdál nejdříve fyzicky dost náročný a když jsem viděl na papíře vzdálenost – 12 kilometrů, odmítl jsem, a řekl Renatě, ať neblbne. Potom jsem si ale uvědomil, že to bude s průvodcem, že to bude s delegátkou, že to bude jen asi v šesti lidech, že to bude vlastně zase osobní, malý výlet, kde se dá něco zažít a tak jsem svoje ustrašené „já“ nakopal do fiktivního zadku. Vytvrdnul jsem jako „Brůs“ (Bruce Willis ) a na výlet jsme se prostě přihlásili.

Na hotelu jsme se osprchovali a vyrazili na večeři. Opět do stejné restaurace Tapassol ve staré části Funchalu. Já dnes dávám, a to prosím pozor, NE špagety, ale RYBU (ano čtete správně) tedy – „Tuna steak“ a Renata Espada na grilu, tentokráte ne s banánem, ale se zeleninou. Můj steak byl hyper-výborný, opravdový flák ryby bez kostí, k tomu nějaké přílohy, co to bylo nevím, ale bylo to dobré. Renatina ryba tentokráte měla kosti, tak se v tom trochu vrtala, jak student gynekologie v ehm, pardon, ale nakonec si pochutnala. Nakonec si Renata dává zákusek, nějaký pasírovaný puding z maracuji. Nedůvěřivě zkouším. HA! Jak excelentní chuť. Od příště si jej tady potom dávám každý den (jako ty špagety nebo tuňáka), vypadá trochu jako „Amaroun“ ze seriálu Návštěvníci, je ale vynikající.

Cestou zpět do hotelu kupujeme baterku (5€), protože cestou po levádě jsou prý tunely a to dost dlouhé. Tunely, zase ty tunely. Renata je očividně trochu „nerv“. Jak už víme, má „klaustrošku“ a „závraťovku“. Lanovku zvládla, ale tunel prý neví. Sama říká, že „to nějak dá“. Uvidíme. Pravda, v lednici na hotelu má ještě skoro půl litru Ginu, snad ten pomůže „oddepresit“. Hltne ho před tunelem a já ji třeba pronesu v bezvědomí. Fakt je, že bude asi bojovat, protože na lanovce, tam přece jen vidíte ven, v tunelu je tma. No, uvidíme, třeba ty tunely nebudou tak dlouhé, a budou vzdušné a budou světlé a … (sakra, na co po nás chtěli, abychom měli sebou tu baterku).

Uleháme, jsme utahaní jak malí psi. Usínáme celkem brzy, na ráno máme budík.

Den pátý

Po snídani se přesouváme na místo odjezdu, je to samé, ze kterého jsme odjížděli včera na výlet. Po chvíli přijíždí starší devítimístný Hyundai s nápisem Blue Sun, za volantem menší Portugalec. Nasedáme, odjíždíme kolem letiště, přes Santa Cruz, Machico a Porto da Cruz na okraj Santany, odkud po malé zastávce a občerstvení odjíždíme nahoru do hor. Cesta se začíná povážlivě zužovat a klikatit, stoupá v takových strmých šikminách, že místy to vypadá, že budeme muset stařičkému Hyundai do kopce pomoct. Řidič se jmenuje André a neustále „mele“, vypráví vtipy a naše delegátka Simona jej po cestě učí česká slova, sám to chce a sem tam některé opakuje. André je prostě veselá kopa a vypadá to, že si s ním dneska užijeme. V kopci, kde už auto lapá po dechu, a jede pomaleji než krokem, propadá v záchvat smíchu a křičí „GO OUT – Push, Push“ a zase se směje, nevíme, jestli to je legrace. Cesta je tak úzká, že se tak-tak vejdeme, dodávka úpí a celá se třese, zatím ale jede. Příroda kolem vypadá jak z filmů „Indiana Jones“, nádhera. Po chvilce trápení dojíždíme k místu startu naší výpravy. Pomalu se soukáme z auta a připravujeme se na trasu, která by měla měřit něco kolem 12 kilometrů. Po nezbytném pořízení pár fotografií vyrážíme na levádu Caldeirao Verde.

Levády – jsou vlastně kanály na svod vody z hor. Madeira má na svoji rozlohu celkem veliké převýšení. Od oceánu a nulové nadmořské výšky má nejvyšší horu víc jak tisíc osm set metrů. Hory jsou velmi strmé, a pokud „luchne“, jak se u nás v Ostravě říká, voda má ze strmých skalisek rychlý sešup, proto si Madeiřané vybudovali jakýsi systém odvodňovacích kanálů, které běží většinou po vrstevnicích a odvádějí vodu z hor směrem k oceánu. Na délku mají všechny levády na Madeiře přes 2200 km. Jsou celkem oblíbenou turistickou atrakcí, a protože, jak bylo napsáno, běží většinou po vrstevnicích hor, jsou ideálním místem pro pěší túry a procházky. Jsou samozřejmě různých obtížností, podle toho kudy vedou, jak jsou úzké či široké a jakým probíhají terénem. Ta naše, jak jsme se později dozvěděli, patřila mezi ty obtížné a do roku 2007 byla dokonce považována za velmi nebezpečnou, než po její trase udělali zábradlí. I když, zábradlí, záleží, jak chcete pojmenovat dvě ocelová lanka uchycená co pár metrů v „elkovém“ železe zamláceném do země.

Jak bylo zmíněno, vyrážíme na trasu. Levádu máme po naší levé ruce, cesta zatím vypadá jako v parku na Hukvaldech, zatím pohoda, klid. Jdeme vedle sebe, povídáme si. André se po chvíli zastavuje, ukazuje na nějakou rostlinu, zvážní a říká „pampeliška keš“ („ř“ mu nějak nejde). Koukáme na nějaký keřík a za chvíli jdeme dál. Cestička se začíná pomalu zužovat, vedle sebe už to moc jít nejde, ale pořád je tady místo tak pro dva lidi vedle sebe, leváda stále nalevo od nás. André se zastavuje, ukazuje na strom a „vavžin“ (vavřín). Usmívá se a opět „skoročesky“ se nás ptá „dobrí?“ „Jo dobrý“, odpovídáme a posloucháme asi patnáctiminutovou přednášku o vavřínovém lese, ve kterém se nacházíme, o tom, jak si tyhle lesy postupně Madeiřané vysekali a vypálili, o tom, jak roste a za chvíli se zase rozcházíme. André neustále mele a mele, ukazuje nám snad každou rostlinku a u každé chce vědět, „jak se to žekne“. Samozřejmě názvy v angličtině zná, je to borec a prý má zkoušky i jako vysokohorský průvodce. Opravdu, energie má asi na rozdávání, je jako malý neúnavný strojek. Jak postupujeme dál a dál, příroda divočí, cesta se zužuje tak, že již musíme jít jen jeden za druhým. Jdeme tedy husím pochodem. Pokud chci fotografovat, musí se zastavit i ti, co jdou za mnou. Zatím to ale nikomu nevadí. Cesta, kterou jdeme, se začíná proměňovat ve velmi zajímavou. Po levé straně mám skálu, která je porostlá zelení a kořeny rostlin, pod skálou, hned vedle dopadů mé levé nohy mám levádu, kanálek s vodou, který je široký asi padesát centimetrů. Potom už jen povrch, po kterém šlapu, zpevněný pás země, který lemuje levádu, široký asi dalších padesát centimetrů, zábradlíčko ze dvou ocelových lanek a dál už nic, jen prudký sešup dolů do někam. Místy se otevírají krásné výhledy na okolní homole hor. V těchto prostorech můžete vidět, jak jdeme vlastně po chodníčku na okraji skály. Koukám na Renatu, jak šlape za mnou, nevypadá, že by měla závrať, divím se a raději držím hubu. Moc to nechápu. Když jsme jednou vyjeli u nás v Ostravě na Radnici, kde je celkem solidní zábradlí, pevné a stabilní, kde je nad zábradlím ocelová síť proti sebevražedným „parašutistům“, jak se jim říká a kde se vlastně můžete cítit naprosto bezpečně, byla moje žena zelená jak stokoruna. Zády nalepená na stěnu radnice se nedůvěřivě koukala jen vodorovně a nemohla se odvážit k tomu, aby pohlédla dolů. Tady jde jak mašinka a je v pohodě, i když od její pravé ruky zbývá do opravdové propasti asi deset centimetrů a místo zábradlí jsou tady dvě lanka, které jsou vytahaná jak guma trenýrek staršího bratra. No, ne všemu člověk v životě rozumí. Ptám se jí „Dobrý?“ a odpovídá „Jasně, dobrý“. Hlášku zachytí André a se smíchem ji asi osmkrát opakuje „doblí, jo, doblí, doblí“. Jdeme pořád husím pochodem, cesta se táhne a je již tak úzká, že když potkáme lidi, co jdou proti nám, musíme se nalepit na stěnu skály a pustit je. Třeme se někdy „prsa na prsa“ a není místo pro srandu, tedy pro nás, André vtipkuje stále. Přecházíme přes průrvu, malou propast, přes kterou vede mostek jako opravdu ve filmech Indiana Jonese. Není to vlastně ani mostek, jen kanál levády široký asi 80 cm. Zase, dvě lanka z drátu. Jinak nic. Dole propast. Přecházíme, přelézáme. Renata „doblí“. Po pár kilometrech pochodu po nyní již jen úzké lavici převážně z betonu, vlastně jen kraji kanálu, přichází první tunel. Zastavujeme. Tunel nemá být dlouhý, jen asi deset metrů, je vidět na jeho konec. Renata sundává batoh, vytahuje flašku Ginu, kterou zatím pořád vlekla, dává loka a trochu bledá říká „Jdeme!“. Prošli jsme v pohodě. Zapomněl jsem na úvodu tohoto vyprávění dodat, že se hned na startu dozvídáme, že nepůjdeme jednu cestu, že nepůjdeme jen „tam“, což je u levád obvyklé. Prostě vyrazíte ze startu a dojdete do cíle na konec levády. Chodí se většinou po proudu, tedy „shora – dolů“, nahoru vás vyvezou a dole v cíli na vás počká většinou autobusek, taxík nebo prostě ten, kdo vás na start dovezl. U nás, to neplatí. Leváda končí prý nějakým vodopádem ve skále, někde v hlubokém pralese, musíme tedy TAM, ale i zpět. Na staru si tedy tak nějak říkáme, že pokud Renata tunely nezvládne a nebude do nich chtít, můžeme se v nejhorším vrátit. Je to malá vzpruha.

Po cestě a dle přibitých cedulek počítám, že to nebude 12, ale cca 14 km, pokud cedulky hovoří pravdu. Přerušil jsem ale vyprávění u nazelenalé Renaty, které prolezla svůj zatím první tunel, tedy neprolezla, zatím v pohodě prošla. Lezení nás ještě čeká. Jdeme zase chvíli husím pochodem, místy opravdu krásné pohledy, divoká příroda, opravdu divoká. Kořeny se pnou a někdy je musíme podlézat, jak překáží v cestičce. Jeden vypadá jako pokrčená paže obra. To si nenechá ujít André, obnažuje svoji paži a se smíchem křičí „lajk maj hénd, lajk maj hénd“. Přicházíme k dalšímu tunelu. Vypadá spíše jako díra do nory nějakého zvířete. Vytahujeme nezbytné baterky, tunel by měl být tím nejdelším a měl by měřit snad 150m. Leváda se zvedá od země a kanál máme asi v úrovni svých hrudníků. Renata vypadá nedůvěřivě, snažím se ji uklidnit a vcházíme dovnitř. Obklopuje nás velmi úzký prostor, po pár krocích totální tma. Nohy kloužou po kluzkých kamenech a sem tam cáknou do blátivé louže. Posíláme si vzkazy, „Pozor na hlavu, tady, pozor, vystouplý šutr, bacha na nohy, shora ostrá hrana pozor na hlavu“. Strop se začíná snižovat, ohýbáme záda. Držím si baterku raději na hlavě, nahoře na vlasech, aby – kdyby došlo k ráně o nízký, ostrý strop, odnesla to raději ruka než hlava. Jdeme téměř sehnutí, záda trochu bolí. Připadám si jako v nějaké šachtě, temné a studené díře. Za chvíli se před námi objevuje světlo a konec tunelu. Vylézáme. „Doblí?“ Ptá se André Renaty a ta souhlasně přikyvuje. Pleskáme si dlaněmi. Zvládla to! Další fobie v hajzlu. Říkám si, a opravdu ji v duchu obdivuji. Pokračujeme dál, potkáváme další turisty, co jdou proti nám, lepíme se na skálu a pouštíme je, jsou to Francouzi. Za chvíli další tunel. Je kratší o to ale nižší, tady už jdeme skoro po čtyřech, ale za chvíli jsme venku. Romantika a zážitek, tohle nezapomenu do své smrti. Jdeme a jdeme, zase jdeme a pořád jdeme. Podle času odhadujeme, že bychom měli být za chvíli v cíli. Ptám se Simony, kde se vlastně bere v levádě pořád voda, když neprší a je mi vysvětleno, že levádu plní vlastně horská mlha, které se různě sráží a proměňuje ve vodu a potom levádou odtéká dolů. Aha, chytré, říkám si. Sem tam se ze skály nad námi na nás snese sprška vody, fotoaparát musím mít schovaný v brašně a začíná mi ta těžká potfora pomalu lézt krkem, nemohu si ji přendat na jiné rameno, prostě na to není místo. Záda už mne trochu bolí, ale jdu jako stroj. Po asi dvou a půl hodinách leváda končí a začínáme stoupat po kluzkých a mokrých šutrech. Měli bychom se doplazit k onomu vodopádu a konci cesty – Caldeirao Verde. André se zastavuje, ukazuje na skálu vedle nás a říká „voda pada není, zavžena“. Potom anglicky vysvětluje, že vodopád je zavřený. Vytahuje mobil, klepe na něj čísla, křičí do něj. „Pustit voda, pustit voda“. Obrací se na nás. „Doblí, džóuk“? Asi ho zabiju. Jasně, vtip, kde ten chlap bere energii, sakra, kde ji bere. Vystupujeme dál. Chápu-nechápu význam „podrážka Vibram“, mám sice boty vybavené snad vším, super vzorkem, Vibram, Šmidram. Nohy kloužou jako prase, mám co dělat, abych se drápal a nerozbil si hubu na kamenech slizkých jako vyblitá nudle. Za malou chvíli se před námi otevře malý prostor. Zatajuji dech. Z výšky asi, sakra, kolik to může být, těžko odhadnout, sto, sto-padesát metrů, padá nad našimi hlavami vodopád. Jsme vlastně v jakési skalní kulaté roklině. Připadám si jako na dně obrovské plechovky, nebo „skálovky“. Jako bych byl v něčím jícnu. Monumentální, dech vyrážející. Jsme v cíli. Je tady pár turistů, stejných bláznů jako my. Není moc kde usednout, sedáme na strmé kameny a vyndáváme svačiny, máme hlad. Koukáme na vodopád, snažím se udělat pár snímků, ale moc to nejde, je tady celkem tma. Pomalu jíme naše zásoby, pijeme a jsme celkem zničení a to nás čeká ještě cesta zpět. Najednou kap, kap, KAP, KAP. Začíná pršet. Koukáme na výseč oblohy nad hlavami, je úplně temná a pomalu z ní začínají padat kapky velikosti decilitrových štamprlí. Vytahujeme bundy, pláštěnky, začínám být rád, že jsem větrovku ošetřil sprejem proti vlhkosti. Pomůže to asi minutu. Rychle balíme věci, oblékáme pláštěnky, prší už celkem hustě. Vydáváme se na cestu zpět. Slézáme pomalu, opatrně po kluzkých kamenech. Nesmím moc myslet na to, co by se stalo, kdyby mi tady uklouzla noha a … Ne, zapudil jsem myšlenku a jdeme. Zjišťuji, že pláštěnka, co jsem si koupil, je celkem k ničemu. Nevejde se pod ní batoh, nechávám jej tedy svému osudu na zádech, pod pláštěnku schovávám jen fotoaparát. Už neprší, kolem nás padají provazy vody jako špagáty. Buší do mých ramen a zad. Jdeme rychle za sebou. Pod nohama kluzko, čvachtavo. Po chvíli se dostáváme zase na úzkou cestičku levády, tentokráte zpět ji máme po pravé ruce. Tady pod skálou jsme před deštěm celkem chráněni, nebuší do nás tolik, i když stále útočí. Jdeme a jdeme, tempo se zrychluje. Nikdo se neohlíží a chůze se mění v rychlý strojový pochod. Držíme tempo. Cítím, jak mi pod slupkou neprodyšné pláštěnky, bundy a košile stékají praménky potu po zádech. Jdeme a jdeme, za sebou jako husy, rychlým krokem. Fotoaparát, nyní na mém levém boku se mění v železnou cihlu asi sto kilo těžkou. Začínám jej nenávidět. Pravidelně mne mlátí do boku, záda a krk reagují a začínají bolet. Přestává pomalu pršet, rozepínám pláštěnku a bundu a pouštím k tělu trochu vzduchu. Paráda, jdeme už vlastně strojově. „Protékáme“ tunely zpět, nikdo už nic neřeší, jen jde a jde. Dokonce ani André nevtipkuje. Zpět jdeme asi hodinu a půl, bez zastávky, rychlé chůze, dle mě velmi rychlé. Kdyby mi někdo řekl, že tohle vydržím, nevěřil bych mu. Cesta se pomalu rozšiřuje a cítíme, že budeme za chvíli zpět. Krajina se před námi pomalu otevírá, divoká příroda se zase mění „jen“ v les a my už vidíme konec své cesty. Prší jen drobně, ale už to nevnímáme. Jsme rádi, že jsme zpět v cíli. Fotíme se u tabule, pleskáme si s Renatou. Fotí mne, vypadám jako bych vstal z mrtvých. Jsem rád, že jsem to dokázal a jsem rád, že to dokázala i ona, překonala opět několik strachů a to, to se vám opravdu hned tak nestane. Usedáme zpět do stařičké dodávky a sjíždíme dolů z hor. André zase nabírá svůj humor. Baví se vepředu něco o rybách a Simona mu říká český název ryby – Pstruh. To neměla dělat. André je u vytržení a ze slova „pstruh“ je naprosto fascinován. „Pssss….TRUH, jo, DOBLÍ, Pssss…..psssss…..TRUH“. Směje se a buší rukama do volantu. Za chvíli zase vykládá něco Simoně, portugalsky, protože Simona prostě portugalsky umí a to celkem dobře. Projíždíme malou vesničkou. Simona se otočí a „Andé říká, že tady bydlí nějaká babka, co má 22 dětí“. Nějak ani nereagujeme, jsme rádi, že žijeme, nějaká babka ze „Santa“ nebo „Manta“ nás moc nebere. Na kraji vesnice najednou skáče André na brzdy. Hyundai zakvičí a v prachu zastavuje. Kousek od auta stojí u nějaké stodoly dvě babky domorodkyně. André stahuje okýnko, křičí na ně, babky jdou blíž a začíná asi desetiminutová přestřelka v portugalštině. Simona obrací oči v sloup. „Jéžiškote, von se ptá, kde bydlí ta babina, co má těch 22 dětí“. Česky a posunky ho vybízí „Prosím tě, jeď už“. Ne, André se obrací do auta „nó tventy tů, jen twélf“ a zase klábosí asi pět minut. Máme se co držet, opravdu místní folklór, co dodat. Po pěti minutách opět otáčka do auta „nó twélf only tén“. Takže z dvaceti dvou dětí máme jen deset, fajn, pojedeme už konečně? Nakonec se André anglicky ptá směrem do auta, jestli chceme ty děti vidět. Hurónské NE, které jsme zakřičeli snad sborově, ho přesvědčuje. V autě je jako v prádelně, z okýnek uvnitř stéká voda, jak se všichni potíme a dýcháme. Konečně André usoudil, že by to mohlo stačit, jedeme dál. Přijíždíme do městečka Santana, kde si plánu