0
0

O existenci Madeiry jsem se dozvěděl snad vůbec poprvé teprve loni (i když doufám, že kdysi dávno v zeměpisu jsem o ní už slyšel). Tenkrát naši uvažovali o dovolené na tomto ostrově a já jsem si zjišťoval nějaké informace, kam že to vlastně vůbec chtějí jet. A ačkoli jsme ještě ani neměli „za sebou“ Mexiko, bylo naprosto jasné, kam bude směřovat naše příští cesta… V květnu jsme se s Katkou vzali a tak něco jako svatební cesta na Madeiru v červenci, to neznělo vůbec špatně. A co mě na tomto ostrově vlastně zaujalo? Asi to, že po přečtení několika základních informací o ostrově někde na internetu mi bylo jasné, že to je ráj turistů. Díky svému profilu a civilizovanosti nabízí Madeira spoustu druhů treků a výletů různých obtížností.

Ostrov sopečného původu (přesněji soustroví několika malých ostrůvků) leží v Atlantickém oceánu pár stovek kilometrů západně od Maroka. Nebýt vysokých hor, byla by Madeira pravděpodobně pustým skalnatým ostrovem. Naznačuje to větrem a suchem bičovaný východní výběžek ostrova, který uvidíte při příletu z Evropy. Ale tento patnáctikilometrový útes je vzácnou výjimkou. Zbytek ostrova čerpá vláhu z centrálního masívu Madeiry, jehož 1800 m vysoké štíty drží prakticky pořád husté mraky. Důmyslnou sítí pověstných levád je z hor přiváděna voda do sušších pobřežních oblastí a díky tomu se ostrov jenom zelená. I když v létě téměř vůbec neprší (během našeho pobytu nespadla ani kapka), těžké mraky visící nad horami zajišťují srážením dostatek vody pro celý ostrov. Madeira nám ukázala dvě naprosto odlišné tváře. Jižní pobřeží je chráněné pásmem hor před hustou oblačností, která se takřka spolehlivě o štíty hor zachytí a roztrhá. Naopak severní pobřeží „trpí“ téměř nepřetržitou oblačností, zimou a silnými větry…(myslím větry jako větry, jestli mi teda rozumíte ;-)) Protože madeirské hory snad magicky mraky přitahují, vyloženě slunečný den jsme nezažili myslím ani jeden. Počasí se neustále mění a na jihu a v horách si snad nikdy nemusíte zoufat, že všechny fotky budou bez slunčních paprsků či v mlze… Na severu už ale toto pravidlo neplatí. V průvodci psali o jedné květině jako o „ever-present-lilly“, my jsme si toto úsloví po pár dnech pozměnili na „ever-present-mraky“…

Díky své jižní poloze je na Madeiře vcelku konstantní celoroční teplota (17 – 22°C), která dělá z ostrova zelenou zahradu. Představte si všechny (pro nás) pokojové a skleníkové kytky co znáte, znásobte to aspoň dvěma…tak nějak to vypadá na Madeiře. Všude roste něco zajímavého a většinou to i kvete. Kolem cest, na opuštěných a nevyužitých plochách, na veřejných prostranstvích, na hřbitovech, v parcích podobných botanickým zahradám a samozřejmě snad u všech příbytků, vil a hotelů. Ibyšky, strelície, hortenzie, buganvilie, krotony, orchideje, kalokvěty…mraky všeho. Flóra se dramaticky mění s nadmořskou výškou a severo-jižní orientaci svahů. U moře je subtropické podnebí, svahy jsou většinou přeměněné na drobná terasovitá políčka. Postupně obdělaná půda mizí a začíná pásmo horských lesů (borové, eukalyptové nebo fantastické vavřínové pralesy) a nakonec se můžete podívat až do pásma kleče, travin a lišejníků na návětrných stranách vulkanických skal. Madeira byla odjakživa rybářským a zemědělským ostrovem. Pole a políčka na prudkých svazích nad mořem a nad údolími řek jsou jedním z nejzajímavějších pohledů, jaké tady můžete spatřit. Často mi přišlo, že jsou terasy zcela nepřístupné, ale asi jsou zdejší zemědělci i dobří horolezci. A závratí určitě trpět nemůžou. A co tady vlastně pěstují? Tak především víno a banány, na ty narazíte prakticky všude a pak od všeho trochu – jahody, maracuje, mango, ryngle, fíky, třešně a višně, ale i fazole, obilí, brambory, … Z vína vyrábí známé silně alkoholické víno a typické malé banány prodávají a používají všude.

Na Madeiře je trošku problém s koupáním. Ona to vlastně vůbec není typická destinace pro lenošivé typy. Moře je poměrně studené (i když oproti vzduchu je to tak fifty-fifty), pláže aby člověk hledal na mapách lupou a v neposlední řadě tu vládne silný příboj. Kromě několika výjimek jsou pláže i přírodní vstupy do moře kamenité, vlastně spíš valounovité (jsou to pořádní macci). Dostat se do vody při přílivu je dost dobrodružné, protože na kamenech nemáte moc stability, voda nepříjemně studí, vlny víří tmavý sopečný písek a každá druhá vlna vás pěkně rozhodí, ne-li posadí na zadek… Hotely u moře to řeší většinou plovoucími moly nedaleko od břehu nebo vybetonováním útesů tak, aby byl vstup do vody bezpečnější a aby se zmírnila nárazová síla příboje. Dá se to, ale určitě bych sem kvůli koupání v moři nejel.

My jsme na Madeiře strávili 14 dní. Letenky a ubytování jsme si nechali zajistit od cestovní kanceláře Snail Travel. Prvních 10 dní jsme bydleli v krásných apartmánech Sé v samotném centru Funchalu. Apartmány mají vlastní kuchyňku, kterou jsme s úspěchem pravidelně používali. Apartmánový dům je téměř nový a na jeho vnitřním vybavení to bylo vidět…paráda. Příjemná terasa na střeše v 5. patře s hezkým výhledem na Funchal byla takový malý bonus. Na poslední 4 dny jsme se přemístili na severovýchodní výběžek ostrova, do vesničky Porto Moniz. Z místní nabídky jsme si vybrali hotel Moniz Sol, ve kterém jsme byli spokojeni opravdu náramně! Nijak zvlášť jsme netoužili po nějakém organizování našeho pobytu ze strany delegáta cestovky, takže z mého pohledu vše proběhlo tak, jak mělo. Snad jen na jediné věci jsme se s velvyslankyní cestovky nedokázali dohodnout – na způsobu dopravy na letiště při zpáteční cestě. V ceně zájezdu jsme neměli zajištěný odvoz z Porto Moniz, to jsme věděli. Proto jsme se chtěli domluvit, že nás ve smluvenou hodinu vyzvednou na určitém místě ve Funchalu a odvezou na letiště (což jsme v ceně mít měli). Jak se dostanem do Funchalu, to už byla naše záležitost. Nechtěla (nebo možná spíš nedokázala?) to pochopit a tak jsme si museli zaplatit odvoz letištním expresem. Jízdenka stála překvapivě 5€, takže ostatním doporučuji využít raději běžných linek (pokud je to časově možné), kde nezaplatíte víc jak 2.50€.

Určitě existuje řada variant, jak prožít na Madeiře 14 dní…my jsme zvolili jako obvykle takovou, abysme toho viděli co nejvíc a v co nejvhodnější dobu…vlastně nejlépe všechno, pokud možno za svítání i za soumraku 😉 Podle výborného turistického průvodce Rother Guide s popsanými 50 výlety po celém ostrově jsem si už před odjezdem vytipoval asi 12 (!) cest, které bych chtěl absolvovat. Většina z nich byla navíc kombinací dvou (i tří) z výše zmíněného průvodce. To se samozřejmě nedalo zvládnout a tak jsem čekal na nějakou vnější událost, která by zredukovala tento smrtící program. A stalo se. Nastal totiž docela zajímavý problém, jak sehnat v centru Funchalu nějakou levnou autopůjčovnu. Většina jich je totiž lokalizována v hotelové zóně, kam se nám jednak něchtělo jet a taky jsme tím neměli chuť strávit celé odpoledne. Poté co nám nabídli auta za 40-60€ na jeden den jsme o tuto službu poněkud ztratili zájem a rozhodli jsme se ty peníze radši projíst a propít (což se nám nakonec povedlo, ačkoli tady není nijak draho :-)). Výsledkem tohoto strategického rozhodnutí bylo zrušení dvou výletů na náhorní plošinu Paúl da Serra a výletu do Santany a Caldeirao Verde. I tak zůstal náš program docela nabitý, protože tyto celodenní akce jsem „neprodleně“ nahradil jinými, kratšími, a v dosahu veřejné dopravy.

Autobusová doprava je na Madeiře vcelku dobrá. Jediným místem, kam se nedá dostat, je právě náhorní plošina Paúl da Serra na západě ostrova. To je dáno malým osídlením této části ostrova. Autobusy jsou určeny především místním, takže jezdí jen tam, kde někdo bydlí. A jezdí hlavně tehdy, kdy je to rozumné pro místní… Turisté si mají půjčovat auta, jezdit taxíky nebo využívat služeb cestovek. Ceny jsou rozumné hlavně na delší vzdálenosti. Nejnevýhodnější je doprava po Funchalu, kde je jednotková cena 0.80€. Existuje sice týdenní předplacená jízdenka za 15€, ale protože jsme bydleli přímo v centru, byla by nám k ničemu. Co se dalo zvládnout pěšky jsme si prošli a na Monte a nějakou tu vyhlídku nad městem jsme si koupili jednotlivé jízdenky. Zbytek ostrova je u většiny dopravců rozdělen do několika zón s paušálními cenami. Jako příklad bych uvedl: Funchal-Porto da Cruz = 2.90€; Funchal-Ponta de Sao Lourenco = 2.40€; Funchal-Encumeada = 2.90€ nebo Funchal-Porto Moniz za 4.40€. Ačkoli se to může zdát docela dost, tak věřte, že za ty peníze i něco uvidíte. Autobusy se téměř zásadně vyhýbají dálnici a zajíždějí do každé vesničky. A vzhledem k reliéfu celého ostrova je to skutečně zážitek. I když na druhou stranu, po týdnu cestování po venkově jsme už skoro všechny tahy měli projeté a nebylo zapotřebí se tam neustále vracet a ztrácet čas (a to hóóóódně času, s tím počítejte). Ale nebylo na výběr. Ještě bych zmínil, že mají v organizaci autobusové dopravy docela chaos. Mexiko je v tomto oproti Portugalsku megavyspělý stát. Ve Funchalu není žádné autobusové nádraží. Autobusy různých společností odjíždějí z mnoha zastávek na hlavní třídě Avenida do Mar. Samozřejmě v obou směrech, podle cíle vaší cesty. Některé autobusy různých společností mají stejná čísla autobusů, samozřejmě s jinou cílovou stanicí, takže dalším důležitým rozlišovacím prvkem je barva autobusu. Jízdenky se u meziměstských autobusů prodávají přímo u řidiče. Naštěstí v turistických informacích prodávají celkový jízdní řád všech společností (1€) s vyznačením hlavních odjezdových míst v centru Funchalu. Kudy ale autobus dál pokračuje je nezjistitelné, protože uvádějí jen cílovou stanici. V kolik hodin bude v jaké vesnici/ulici lze jen odhadovat. Navíc jednotlivé spoje mají různé trasy, takže ne všechny spoje vždycky jedou přes danou vesnici. Vypsané časy v jízdním řádu udávají výjezd z depa/cílové stanice, takže už na Avenidě do Mar můžete počítat, že dorazí „až za chvilku“… Tak, a teď bysme si mohli projít to, co jsme vlastně konkrétně navštívili.

Funchal

Hlavní město ostrova, přes sto tisíc obyvatel, jedno z největších měst celého Portugalska. Asi nelze minout a je určitě škoda jej minout. Tak jako všechna města a vesnice na ostrově leží i Funchal v hornatém terénu. Centrum města kolem námořního přístavu je ale poměrně plytké, nicmémě kousek za historickým centrem se už svahy prudce zdvihají až do pásma věčných mraků v nadmořské výšce 800 m n.m., kde konečně s eukalyptovými horskými lesy končí hustá zástavba a začíná národní park. Město nedělá Madeiře žádnou ostudu a je úctyhodně zelené s množstvím krásných parků. Mám pocit, že všechno kvete. Naprostá většina domů a ulic v centru je perfektním stavu a bílá omítka typických jednoduchých domů na slunci krásně září. V ulicích je docela rušno a nejde ani tak o turisty, jako o místní lidi. To je krásně vidět o víkendu, kdy jsou obchody v centru uzavřeny a ulice jsou rázem téměř vylidněné. Přímo v centru je několik obchoďáků, které se nám náramně hodily pro nákupy potravin. Ceny jsou u naprosté většiny zboží jen nepatrně vyšší než v ČR, to je fajn. Město je plné restaurací, kavárniček a takových barů, které by mohly s trochou nadsázky nahrazovat naše pivnice. Většinou v nich není moc místa k sezení, a tak lidé postávají u baru nebo před vchodem, diskutují, čtou noviny, popíjejí a k tomu si dávají na chuť něco malého (pečivo, polévka, …).

Během našeho pobytu se zrovna konalo mistrovství světa ve fotbale, a protože Portugalci jsou fotbalem posedlí a navíc se národnímu mužstvu docela dařilo, všude byla vidět nějaká fotbalová tematika. Koneckonců Christiano Ronaldo je Madeiřan a je to všude vidět. Že fotbalem žijí musí být každému jasné hned na letišti, kde se mezi „bezcelní“ obchody s alkoholem a parfémy vklínil velký obchod s kopačkami, dresy, šálami a dalšími fotbalovými předměty :o) Hlavní náměstí bylo vylepšeno o tribunu a obří projekční plátno, kde se při večerních zápasech scházeli místní a hromadně prožívali neúspěch v semifinále i v boji o třetí místo. Žádné divočení se po prohrách ale nekonalo.

Město jsme poznávali postupně díky našemu výhodnému ubytování přímo u katedrály Sé. Přes den jsme byli většinou mimo město a pokud jsme se vrátili včas, zašli jsme se ještě někam podívat. Vůbec první den našeho pobytu jsme se vydali k pláži Praia Formosa, která leží na konci hotelové zóny. Kromě písčité pláže na Avenidě do Mar je to jediná pláž ve Funchalu. Není písčitá; je posetá tisíci velkých oblých valounů a od města se na ni nedá dostat jinak než tunelem (jak typické pro Madeiru ;-)) Od centra je to už pořádně daleko. Cestu tam jsme si zkrátili (aspoň o půlku) svezením se s naší delegátkou, která nás vezla na informační schůzku. Zpět jsme se vrátili po levádě dos Piornais. Ta protéká kousek ve stráni nad obřími hotely a nabízí několik hezkých výhledů na město. Ačkoli jsme téměř v centru, procházíme velkými banánovníkovími plantážemi. Byla to naše první leváda, takže to stálo za to, i když na ní není dohromady nic zajímavého. Kolem hlavního městského fotbalového a atletického stadionu jsme sestoupili zpět k přístavu. Ten je chráněn před vlnami obřím molem, na které doporučuji zajít. Ale i malé molo přímo na Avenidě do Mar dokáže ukázat rozlehlost města.

Nejstarší částí města se spletencem úzkých uliček je oblast u lanovky na Monte. Hemží se to tu restauracemi, které jsou ale většinou spíš luxusnější kategorie. Přesto jsme se i tady najedli pětichodovým menu za 6€, což je myslím pěkná částka… Tady je i známé funchalské tržiště Mercado dos Lavradores, plné stánků s ovocem, zeleninou a květinami; zvláštní půvab má i zdejší rybí trh, kde si můžete prohlédnou třeba espady nebo obří tuňáky, ze kterých vám na požádání useknou pořádný steaky :o) Prodavači se vám tady snaží nabízet ochutnávky a na jedno nám neznámé ovoce nás nalákali. Dodnes nevíme, co to bylo. Z jakéhosi podlouhlého plodu nám uloupli taková malá semínka, které chutnali jako banán…

Severní pobřeží: z Machico do Porto da Cruz

Machico je údajně nejstarší osadou na ostrově, protože leží v přirozeně chráněné zátoce v údolí vyhloubeném stejnojmennou řekou. Nádherně upravené městečko je od Funchalu vzdálené asi 30km, přesto to sem autobusem trvá asi hodinu a 15 minut. Vystupujeme před dlouhým (starým) tunelem do Canical. Než se vydáme na sever, jdeme se podívat na vyhlídku z kopce Pico do Facho. Otvírá se parádní pohled na Machico, zátoku a mezinárodní letiště. Koukáme na letadla, jak startují z té krátké dráhy, která je z půlky postavena nad mořem na obrovských pylonech. Počasí je na jižním pobřeží výborné, když však kouknu k severu je jasné, že se dnes nespálíme. Je to vlastně náš první výlet a tak sebou táhneme i bundy. Ačkoli jsme je postupně přestali nosit, protože se pro ně nikdy nenašlo využití, dnes jsme je na chvíli oblékli. Docela Silný severní vítr a zataženo udělalo na pár hodin docela zimu.

První část výletu jsme šli podél levády do Canical. Jsme poprvé na venkově a koukáme na nekonečná terasovitá políčka vyplňující celé údolí Ribeira Seca. Levádu ale záhy opouštíme a směřujeme do vcelku jasně viditelného sedla Boca do Risco. Hodinku stoupáme víceméně pustou přírodou po vyšlapané skalnaté stezce. Domky a políčka pomalu mizí za prohořelým borovým lesem. Když dorazíme do sedla, je počasí v jedné ze svých dnešních četných krizí. První fotky severního pobřeží, které se před námi tak znenadání otevřelo, nejsou nic moc. Pokračujeme v podstatě po vrstevnici stezkou vytesanou do útesů nad bouřícím mořem. Protože jsme na severu, většinou se prodíráme hustou vlhkomilnou vegetací (kapradiny, přesličky) a ostružiním (ostružiny zrovna zrají a jsou tady naprosto vynikající). To se však několikrát změní a v jednom úseku naopak postupujeme po téměř holých skalách porostlých hlavně sukulenty, kde se cestička jen sype do hluboké propasti. Ale to je jen krátká epizodka. Občas vykoukne i sluníčko, není to ale úplně ono. Stezka vede 300-400m nad mořem a prakticky pořád se otvírají kouzelné výhledy na pobřežní útesy. Turistů jsme tady potkali jen několik za celý den. Po pár hodinách „útesovky“ jsme dorazili do vesnice Porto da Cruz, která leží v zátoce pod majestátní stolovou horou Eagle Rock (590 m n.m.). Další úžasné pohledy. Tady je i jedna z nejhezčích přírodních pláží, jaké jsme na Madeiře viděli. Krásný, středně náročný výlet zakončujeme po 6 hodinách nástupem na autobus zpět do Funchalu. Projíždíme opět Machicem a nechápavě kroutíme hlavami nad nádhernými domy vystavěných v tak složitém terénu. Prý nejchudší země bývalé EU(12)…pěkná blbost.

„Hřebenovka“ Pico do Arieiro – Pico Ruivo – Curral das Freiras

Teď se vám pokusím přiblížit vysokohorský trek ze třetí nejvyšší hory Pico do Arieiro (1818 m n.m.) přes druhý nejvyšší vrchol Pico das Torres (1851 m n.m.) na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo (1862 m n.m.). To samozřejmě není konečná, sem silnice naštěstí nevede, tudíž na závěr výletu na nás ještě čekal „sestup“ do údolí Curral das Freiras (místo tradiční cesty do sedla Encumeada). Nemám nadání na to, abych dokázal vyjádřit atmosféru tohoto treku, ale snad mi uvěříte, že to bylo něco fantastického. Nádherné výhledy pokládám skoro za samozřejmost, ale všechna ta různorodá prostředí, do jakých jsme se při této téměř 20 kilometrové túře podívali, to bylo úžasné. A změny přicházely tak neuvěřitelně náhle a nečekaně…no, snad něco napoví přiložené fotografie.

Asi největším problémem je to, jak se vlastně dostat na výchozí bod túry, na Pico do Arieiro. Pokud totiž nemáte v týmu člověka, který by vás podporoval z týlu autem, je to trošku oříšek. Při plánování doma v Brně jsem nevymyslel nic lepšího, než si prostě zaplatit taxíka někde ve Funchalu (nebo na Monte). To by určitě nebyl problém, ale těžko říct, co by to stálo. Nám se ale naskytla docela ojedinělá příležitost, jak se tam dopravit prakticky zadarmo. Snail Travel nám jako kompenzaci za posunutý let o několik dní nabídl celodenní organizovaný výlet dle vlastního výběru. A toho jsem se chytil. Místo okružní jízdy po východní Madeiře jsme se prostě jen nechali vyvést na Pico do Arieiro, kde jsme se s naší delegátkou rozloučili a pokračovali dál na vlastní pěst. Přišli jsme tak sice o oběd, který nás z celého programu výletu mrzel asi nejvíc, ale ušetřili jsme tolik, že jsme si mohli dát obědy třeba dva. Pro zdatné turisty se nabízí ještě jedna varianta. Každý den jezdí (tuším v 8:00) autobus do Ribeiro Frio přes sedlo Paso de Poiso (1400 m n.m.), které je vzdálené asi 7km od vrcholku Pico do Arieiro.

Všechno klaplo a v 10:30 jsme byli připraveni na startu. Je to tady docela hodně komerční, jeden autobus za druhým vyklápí skupinky turistů, ale na trek se jich vydá už jen menší část. Přesto mezi Pico do Arieiro a Pico Ruivo rozhodně sami nepůjdete. Většinou to není nepříjemné, přesto bylo několik kritických míst. Nikde jinde jsme tolik turistů už nepotkali, snad jen kolem levády z Ribeiro Frio jsme museli párkrát uhýbat skupinkám Francouzů a Němců. Zbytek cesty z Pico Ruivo do Curral das Freiras (10km) jsme nepotkali ani človíčka. Fakt je, že jsme tam byli dost pozdě.

Mraky ležely jako obvykle v 800 m n.m., takže nahoře bylo slunečno, neuvěřitelná viditelnost a údolí byla zakryta fotogenickou bílou peřinou. Teprve tady si uvědomíte, jak je ostrov vlastně malý. Už při prvním pohledu na stezku sestupující z vrcholu někam do údolí bylo docela zřejmé, že žádná hřebenovka se asi dnes konat nebude. Stezka možná není to správné slovo, protože téměř celý úsek mezi hlavními vrcholy (8km) je docela udržovaný chodník. Snad jen výstup a sestup na Pico das Torres (2-3 km) je divoký. Vítr zdejší červeno-šedé vulkanické skály rozhodně nešetří, přesto i tady sem tam něco docela hezky kvete. Zejména endemické madeirské hadince jsou už zdálky nápadné svými velkými fialovými květy.

První část treku (2km) víceméně pořád klesáme dohromady o dobrých 250 výškových metrů do sedla pod Pico do Gato. Krajina je zatím stejná, ostrá sopečná skaliska, sem tam nějaká ta bylina, tráva nebo lišejník. V sedle se to ale pomalu začínat měnit. Objevuje se kleč a skály jsou čím dál víc porostlé. Krátký mokrý tunel pod Pico do Gato se dá zvládnout i bez baterky. Na druhé straně nás čekala první velká změna. Jako kdybysme sestoupili do tropického skleníku. Okamžitě schováváme bundy, vítr ustal, teplota se zvýšila aspoň o 10 stupňů a cesta je tak zarostlá, že se prakticky pořád musíme prodírat vysokánskými keři a bylinami. Naštěstí bez ostnů. Všechno tady kvete, voní a hmyz bzučí, no úžasné. Tady nás ale čekalo nemilé překvapení…tunelová cesta pod Pico das Torres je definitivně uzavřená, zarostlá a na druhé straně (zjišťujeme o pár hodin později) zamčená na petlici za železnými vraty. Tato varianta zkracuje cestu skoro o 3km a hlavně vynechává vrchol Pico das Torres. Nedá se nic dělat, musíme to zvládnout přes sedlo.

Začínáme pomalu stoupat. Nejdřív cik-cak v džungli z jakýchsi vysokých kapradin a pak…pak musíme zvládnout asi 1000 (přeháním) schodů vytesaných do kolmých skal. Zábradlí je většinou už rozbité, na jednu stranu skála, na druhou propast, zrovna jak na potvoru davy turistů z obou stran. Nepříjemné, nepříjemné. Proděláváme krizi. Katka se necítí nejlíp, ale pomaličku-polehoučku se blížíme k vrcholku. Ve stresu jsem tu parádu úplně zapomněl vyfotit. Přemýšlím nahlas, že jestli to půjde takhle dál, že nemáme šanci dojít až do vesnice na autobus. Katka se ale kupodivu nevzdává a prohlašuje, že dojdem na Pico Ruivo a teprve tam budem případně měnit stanovený plán. V sedle pod štítem Pico das Torres s pěkným výhledem na Pico Ruivo si dáváme oběd, chvíli regenerujeme a v podstatně lepší náladě pokračujeme dál. Máme už docela špatný čas, je už 13:00 a jsme tak ve třetině cesty… Protože jsme vystoupali zase do 1800 metrů a skály tady nejsou chráněny před větrem, objevují se zase červeně zářící pustiny. Čeká nás další sestup (200 výškových metrů) do údolí, kde se k nám zleva připojuje zavřená tunelová cesta. Poslední úsek/výstup na Pico Ruivo prochází nejprve vzrostlým borovým lesem, který postupně přechází v kleč. Tady už žádné krkolomné výstupy naštěstí nejsou. V 15:00 jsme u chaty pod Pico Ruivo. Katka si dává pauzu a já se jdu rychle podívat na nejvyšší vrchol Madeiry. Teprve tady se otvírá ničím nestíněný pohled na všechny světové strany. Díky mrakům ale není vidět ani moře ani města na pobřeží. Perfektně je vidět, jak pásma mraků ze severu naráží na hřeben centrálního masívu, jak se mraky rozbíjejí a vypařují. Jen občas se některému podaří překulit, ale i tak jen na chvilku.

Definitivně se rozhodujeme o plné variantě naší túry. Autobusy jezdí z Curral das Freiras až do 23:00 a to přece musíme stihnout. Opouštíme poslední turisty, kteří se z Pico Ruivo buď vrací zpět nebo pokračují k silnici do Achada do Teixeira a zahajujeme setup. Po upravené stezce ani památky, bujná vegetace cestičku téměř pohltila, i tak nelze zabloudit, protože všude jinde je to ještě horší. Postupně se dostáváme do pásma vavřínových třetihorních pralesů (laurissilva). To ale ještě nic není. Po krátkém výstupu se přehoupneme z jižní strany na severní, kde se zachytávájí mraky a kde je tím pádem 100% vlhkost. Ne, to neprší, to jen vysrážené mraky neustále zavlažují zdejší „fantasy world“. Pokroucené větve vavřínového pralesa jsou porostlé až půlmetrovými mechy a lišejníky, bohatý kapradinový podrost je zpestřen o právě kvetoucí madeirské orchideje, mlha, sluneční paprsky deroucí se skrz…asi nejkrásnější úsek cesty, protože toto nemáte moc šancí vidět někde jinde. Škoda jen, že máme tak naspěch. Tady by se jinak daly udělat špičkové fotky. Cesta se vlní nahoru a dolů, ale pořád se držíme v nadmořské výšce kolem 1500 m. Jdeme přesně podle průvodce, takže první odbočku dolů do Curral das Freiras míjíme a pokračujeme ještě asi třičtvrtě hodiny po hřebeni. Je to sice zacházka, ale stojí to za to. Po třech hodinách konečně přicházíme do sedla Boca das Torrinhas (1440 m n.m.), kde je křižovatka několika cest. Dál do Encumeady, napravo dolů k severnímu pobřeží a taky naše cestička nalevo, do Údolí jeptišek, jak se mu v překladu říká, kde musíme chytit autobus do Funchalu.

Teprve tady zahajujeme ostrý sestup. Taky to není žádný med, ale jde to o něco rychleji než do kopce. Vavřínový les přechází o několik set metrů níže v ohořelý eukalyptový, který nakonec mizí taky a závěrečných 200 výškových metrů sestupujeme mezi terasovitými políčky. Vesnice už je na dohled. Dokonce jsme viděli jet i jeden autobus. Tak ten příští už musí být náš! Ve 20:00 jsme na silnici. Konečně chvíli odpočíváme a pak se vydáváme radši dál dolů po silnici, víc do centra vesnice. Co kdyby nejel až sem, že 😉 A už je tady, ale řidič nám naznačuje, že do Funchalu nejede…přesto nám „přikazuje“ si nastoupit. Nechápeme, jsme unavení a tak ho poslechneme. Snad nás někam doveze. A skutečně. Zajel kamsi úplně mimo hlavní trasu, kde ale čekal druhý autobus a ten už jel správně do města. Asi tady mají nějaký optimalizovaný systém sbírání lidí po vesnici, nebo co. Po očku sledujeme neskutečně vystavěné vesnice v samém centru hlavního horského masívu.

Máme to za sebou. Ve Funchalu ještě stihneme nakoupit v supermarketu, rychle si něco ukuchtíme a jdeme spát. Zítra určitě na žádný výlet nepůjdeme…

Leváda dos Tornos

Jedna z nejdostupnějších levád z Funchalu je leváda dos Tornos, která protéká v nadmořské výšce 600 m kousek nad residenční čtvrtí Monte. Není problém se sem dostat mětským autobusem, který jezdí velmi často a celý den. Monte je slavné ale hlavně díky botanické zahradě a speciální turistické atrakci – sjíždění na proutěných saních. Ani jedno jsme neabsolvovali, možná příště. My jsme zamířili přímo k levádě. Dá se říct, že to byla naše první opravdovská leváda, a tak nás docela nadchla. Dnes ale při vzpomínkách a při prohlížení fotek musím říct, že určitě nebyla nejhezčí. Není nad správné zvolení programu tak, aby to pořádně gradovalo a aby se rozumně střídaly terény, obtížnost a délka 😉

Narozdíl od popisku v průvodci jsme na rozcestí (nedaleko za konečnou lanovky směřující dolů k další botanické zahradě) zabočili doleva (resp. šli nahoru do kopce). Přesně podle ukazetelů. Myslím, že jsme chybu neudělali. Nevím sice o co jsme přišli na jejich popsané trase, ale rozhodně jsme takto nepřišli o nejhezčí úsek levády, který jsme dnes měli absolvovat. Po krátkém výstupu lesní cestou jsme se vyloupli u středně velké levády s nádherně čistou vodou, která tady zrovna vytéká z dlouhatánského tunelu. Zřejmě to je první kontakt této levády s civilizací, protože ve vodě tady ještě plavali i pstruzi. Kolem levády byly osázeny fialové a bílé kalokvěty, což se v následujících dnech ukázalo jako běžné, nicméně velmi estetické. Následoval krátký tunýlek, vodopád a úsek zařízlý do kolmé skály zabezpečený zábradlím. Paráda. Leváda pak ale pomalu skaliska opouští, svahy se zmírňují a noří se do lesa. V průsecích a na několika vyhlídkách je vidět nekonečná zástavba Funchalu. Tentokrát jsme ale neměli štěstí na počasí, slunce bylo schované za mraky a navíc docela silný opar znemožňoval jakýkoli kloudný záběr „do dálky“.

Leváda `dos Tornos` ostře zaříznutá do skal

Vodopádek a malý tunýlek na levádě `dos Tornos`

Květiny vysázené kolem levády

S prvními domky obklopující levádu v Curral dos Romeiros ukončili svou působnost pstruzi. Divoká příroda je ta tam a prakticky až do konce našeho výletu jsme šli civilizovanou oblastí. Přesto jsme minuli několik krásných fotogenických míst. Zakončili jsme to nedaleko Palheiro Ferreiro, kde jsme nastoupili na zpáteční městský autobus. Původně jsem měl naplánováno, že dojdem až do Camachy a vrátíme se pěšky po levádě da Serra, ale i tak toho bylo dost (4 hod) a pochybuji, že bysme mohli vidět něco jiného. Dlouhé výlety nás ještě čekají a tak raději jdeme využít lehátek na střeše naše hotelu a nachytat nějaké sluneční paprsky, abysme se domů nevrátili úplně bílí.

Ribeiro Frio, Balcoes a leváda do Furado

Docela často jsme museli stávat brzo ráno (tj. před osmou), ale tentokrát to bylo ještě o fous horší. První ze dvou autobusů do Ribeiro Frio odjíždí v 8:10 a protože ten druhý až v 10:00, neměli jsme na výběr. Vyšlo nám báječně počasí a to hlavně dopoledne. Naše první kroky mířily na nedalekou vyhlídku Balcoes, odkud je krásný výhled na nejvyšší vrcholy Madeiry. V autobuse s námi jeli 4 turisté a tak jsme v tuto časnou ranní hodinu měli aspoň na chvíli celý „balkónek“ jen pro sebe. Po návratu k silnici a pstruží farmě jsme už ale zaznamenali zvýšený pohyb turistů. Rychle si prohlédneme různě velké pstruhy ve velkých nádržích (od potěru až po půlmetrové kusy) a jdeme na levádu.

aše tempo při výletech není nijak závratné (časy v průvodci jsem musel násobit zhruba 1.5) a proto jsme museli občas pustit před sebe početnější skupinku lidí organizovaných nějakou agenturou. Leváda do Furado je totiž velmi populární. A má proč. V některých věcech se od ostatních levád trošku odlišuje. Především je to podle mě v tom, že z velké části protéka (polo)přirozeným korytem díky své poloze ve skále. Díky tomu vypadá spíš jako divoký potůček (samozřejmě i se pstruhy) narozdíl od betonových koryt kdekoli jinde. Nenajdete zde žádné uměle vysazené rostliny jako hortenzie či kalokvěty. Tady uvidíte něco lepšího – starobylý vavřínový horský prales, který levádu pohlcuje téměř po celé její délce. Teď v létě, když na Madeiře moc neprší, to nebyla úplně taková bomba jako nahoře na Pico Ruivo. Chyběla tady mlha a mokré vlhko, resp. pořádná mystická atmoška. Ale i tak je to něco úžasného. Díky severní orientaci je vegatace opravdu bujná, leváda je na řadě míst téměř zcela pohlcená různými kapradinami. Nad hlavami se k vám naklánějí pokřivené větve pravěkých vavřínů, míjíte jednu vyhlídku za druhou a když už se pomalu začínáte „nudit“, přijde na řadu pasáž hodná Indiana Jonese. Nejprve projdete několik desítek metrů dlouhou úzkou skalní puklinou, aby pak na chodníček kolem levády nezbylo místo vůbec a tak musíte přeskakovat po kamenných pražcích přímo nad vodou (naštěstí se ale nikde neskrývala žádná „trap“). Od propasti pod vámi vás dělí jen jakési zábradlíčko a před závratí vás ochraňuje hustá vegetace. Jako bonus na závěr, kousek před vodárnou a křižovatkou levád, projdete sérií tunýlků se skalními okny s výhledem na severní pobřeží.

Na autobus jdeme do sedla Portela. Je to docela prudký sešup asi o 200 výškových metrů, a tak si to leváda pěkně sviští v úzkém betonovém korýtku. Tady už končí divočina a začíná udržovaná leváda osázená typickými madeirskými „věčně“ kvetoucími rostlinami. Ačkoli celou cestu jdeme za slunečného dne skoro bez mraku, sotva jsme se přiblížili k vyhlídkám na Eagle Rock, zatáhlo se a bylo po focení. Tato skála nám prostě letos nepřála. Přesto je z Portely úžasný pohled.

Východní pustiny – koupačka a trek

Ráno se nám vůbec nikam nechtělo. Po několika dnech nadšeného výletování přišla krize. A jak se jí nejlépe zbavit? No přece dalším výletem 😉 Katka opět nechala rozhodnutí na mně a tak jsem zalovil v iteneráři a zavelel k odjezdu na údajně jedinou přírodní písčitou pláž na Madeiře, na Praínhu. Počasí vypadalo dobře, na koupačku úplně ideálně. Aspoň tady ve Funchalu. Jedeme opět na východ, takže už asi počtvrté projíždíme kolem letiště a konečně vidíme i jedno obří letadlo, jak se chystá na přistání. Projíždíme opět Machicem, ale tentokrát pokračujeme dál, až za Canical. Vidíme tady dvě zásadní změny. Jednak zmizely hory a zeleň. A to zapříčinilo tu druhou velmi zásadní změnu – ze severu se sem tlačí hustá oblačnost. To je fakt neuvěřitelný, jak tady to počasí funguje.

Vystupujeme uprostřed pustiny na parkovišti nad pláží. Fouká silný vítr. Je to tady krásně upravené,v podstatě zde vybudovali takovou malou oázu uprostřed suché savany. Je tady všechno co potřebujete na celý den – restaurace, záchody, sprchy, půjčovna lehátek, hudba, samozřejmě i moře a písčitá pláž. Vítr je ale nepříjemný a co chvíle zvedá mračna tady tak vzácného písku a kamsi jej odnáší. I my jsme si ho tak nechtěně odnesli až až. Fronta se naštěstí zhruba nad námi rozpadá, takže slunce svítí víceméně pořád. I tak je díky větru docela zima a studená voda Atlantického oceánu vás rozhodně nezahřeje. Do dvou relaxujeme, ale pak to zabalíme a pokračujeme pěšky k nejvýchodnějšímu výběžku Madeiry – Ponta de Sao Lourenco.

Ten silný vítr z Praínhe je tady ještě intenzivnější. Prakticky nic tady neroste a to co roste je momentálně suché. Vydáváme se na několikakilometrový okruh po poloostrově. Je to docela náročné. Pořád nahoru a dolů po sopečných skalách. Katka se rozhodne šetřit síly na příště a já si okruh „proběhnu“ sám. Výběžek je jeden velký „rozpraskaný“ útes, na kterém lze dobře pozorovat různě barevné vrstvy magmatu, který tady kdysi vychrlila sopka (Pico Ruivo zřejmě). Horniny hýří barvami, do toho ještě kontrast modrého nebo modrozeleného moře… krásně se to fotí. Protože je výběžek součástí národního parku, je tady přísně zakázáno opouštět vyznačenou trasu. Naštěstí je dovoleno vylézt na vrchol úplně poslední hory polostrova, ze kterého se nabízí další netušený výhled na dva malé ostrůvky přilepené k Madeiře. Ani pohled zpět do vnitrozemí není k zahození, to by ale muselo být lepší počasí. Měl jsem trošku strah ze silných poryvů větru, ale naštěstí mě to nesfouklo. Ostatní kritická místa, kde se muselo párkrát lézt takřka „poprdeli“, byla už zajištěná lany.

Nemuseli jsme nikam spěchat, protože autobusy sem jezdí až do podvečerních hodin. Ten náš v 18:00 byl myslím poslední. Jeli jsme v něm úplně sami, tak snad tu linku v budoucnu nezruší.

Zemědělský venkov – po levádě do Norte na útes Cabo Girao

Ne všechny levády na Madeiře tečou divokou přírodou. Vždyť právě jejich hlavním posláním je přivádět vodu do vesnic a na pole. Náš dnešní půldenní výlet směřoval právě do takových míst – na obyčejný venkov, kde leváda slouží lidem bydlících v její nejtěsnější blízkosti; jak k užitku, tak i dětem k zábavě. Autobusem jsme popojeli do vesnice Estreito de Camara de Lobos ležící vysoko ve stráních nad oceánem. Celé široké údolí, sevřené mezi hřebenem oddělující Funchal a útesem Cabo Girao, je v těchto místech hustě obydlené a zemědělsky využité snad na 100%. Mezi vinicemi a banánovníkovými plantážemi prosvítají bílé domečky od nevidím do nevidím. Fakt je, že jsme neměli zrovna zvlášť dobrou viditelnost :o)

Je to údajně centrum vinařství na Madeiře. Asi proto začínáme náš čtyřhodinový výlet po levádě do Norte symbolicky – leváda je zcela zakrytá popínavou vinnou révou pod kterou procházíme jako tunelem. Na rozdíl od Česka se zde vinná réva nepěstuje v řádcích, ale díky speciálním kostrukcím vytváří souvislou „střechu“ ve výšce asi dvou metrů nad zemí. Ve vesnicích slouží leváda jako chodník a možná i jako jediná přístupová cesta k domům. Proto je většinou zakrytá betonovými pražci. Tady vidíme poprvé i trošku horší stránku zdejšího bydlení. Ne všechny domy jsou v dobrém stavu, řada dvorků a různých „volných“ prostor kolem slouží jako smetiště…a ani na dně levády není zvlášť čisto.

Podstatná část výletu vede přes zastavěné úseky nebo přímo přes stavení místních obyvatel. Přesto nás leváda na chvíli zavedla i skoro do divočiny v místech, kde řeka vyhloubila ostrý kaňon absolutně nevhodný pro bydlení i zemědělství. Ten jsme museli překonat po vrstevnici až na samý konec, kde se leváda zařízla do skalního převisu. Většina stromů rostoucích kolem levády má ale i tady své praktické využití. Jsou to totiž ryngle, špendlíky, třešně a višně. V červenci zrovna dozrávaly ryngle a špendlíky, tak aspoň něco.

Asi nejúžasnější komplex terasovitých políček jsme viděli na širokánském svahu pod útesem Cabo Girao. Tento hřeben je vidět až Funchalu, ale zblízka jo to trochu o něčem jiném…desítky, spíš stovky malých terásek vytvářejí úžasnou barevnou mozaiku. V těchto místech jsme levádu opustili a přes nově budovaný (zřejmě) hotelový komplex jsme vystoupali až na samotný útes Cabo Girao, kvůli kterém jsme se sem vlastně trmáceli. Útes, který strmě padá do vod Atlantického oceánu (590 m), patří k nejvyšším útesům v Evropě. Nabízí „klasický“ závratný pohled do propasti na jejímž dně překvapivě objevíte i další políčka. Je to turistická atrakce, takže musíte zvládnout i nějaké prodavače suvenýrů a občasné skupinky turistů.

Encumeada – levády, hory a květiny

Téměř rutinně jdeme na devátou na autobus. Tentokrát ale poprvé jedeme na druhou stranu. Míříme do sedla Boca da Encumeada (1007 m n.m.), které bylo dlouho jediným místem, kudy se dalo dostat přes hory z jihu na sever. Dnes už přímo pod sedlem vede dlouhatánský tunel a tak se z toho místa stalo jen turistické minicentrum. Nabízí několik variant horských treků (např. na Pico Ruivo nebo na Pico Grande) a protéká zde obrovská leváda, kolem které se dají směrem na západ podnikat různé výlety. My jsme se rozhodli pro dva méně náročné, vlastně zcela nenáročné, výlety kolem levády.

Autobus se sem štrachá přes dvě hodiny, protože při své cestě po jižním pobřeží zajíždí do všech vesniček. Je to ale super vyhlídková jízda a je na co se koukat. Celé pobřeží je hustě obydleno, prudké svahy jsou přeměněny na terasovitá políčka. Kam se podívate jsou vinice nebo banánovníkové plantáže, které narušují jen bíle zářící domky. Žádná silnice nevede dole při pobřeží, jak je obvyklé jinde na světě, protože tady to jednoduše není možné. Hory spadající do moře jsou zakončeny vysokými kolmými útesy. Na nejvyšší z nich – Cabo Girao – se vypravíme následující den. Mezi Camarou de Lobos a Ribeira Brava nemá ani jedna vesnice přístup k moři. Ačkoli se tedy pořád pohybujeme v nadmořské výšce 400-700 m, paradoxně musíme těsně před výjezdem do Encumeady sjet až k moři (Ribeira Brava) a odtud si vychutnat tisícimetrové stoupání. Řeka Ribeira Brava zde totiž vyhloubila hluboké údolí sahající několik kilometrů hluboko do centrálního horského masívu. Ale i toto údolí končí přes tisíc metrů vysokými štíty hor a právě tady se nachází cíl naší dnešní cesty.

Po vystoupení z autobusu je cítit znatelné ochlazení, přesto se po chvilce aklimatizujeme a v pohodě to zvládáme v triku a šortkách. Máme ale štěstí na počasí. Hlavně na jižní straně hor slunce peče jak o život a mraky sem už tradičně hory nepouští. Leváda do Norte je obrovská, největší co jsme vůbec viděli. Aspoň metr hluboká a určitě i víc široká. Překročit rozhodně nejde. Nicméně vody v ní teď v létě teče poskrovnu. Leváda je hlavně ze začátku osázena množstvím hortenzií a kalokvětů, které zrovna kvetly. Spolu s nádhernými výhledy do údolí a na sytě zelené pohoří to vytvářelo kýčovitou scenérii. Ty hory jsou fakt krutě zelené!

Po chvíli jsme došli k tunelu, kde se stíkaly dvě levády. Dál po jižní straně pokračuje cestička kolem levády das Rabacas a tunelem přítéká voda levádou do Norte. Nejdřív jsme se rozhodli projít tunelem na severní stranu hor, do údolí Folhadal. Údolí je v průvodci označováno jako divoká botanická zahrada. My jsme neměli štěstí na žádné kvetoucí kousky, nicméně je fakt, že oproti suché a rozpálené jižní straně tady byla hotová džungle. Ačkoli je leváda stále zaříznutá do prudkých skal, stromům se tady daří a tak je cesta zahalena do příšeří. No a podrostu se tady nedaří o nic míň. Leváda a skály jsou zarostlé mechem a kapradím, okolí lemují jiné obří (neznámé) byliny a kapradiny, každou chvíli vidíte nějaký potůček stékající ze skal. Cestu končíme u vodopádu před dalším tunelem a vracíme se zpět. Na jižní stranu jsme se vrátili skoro kilometr dlouhým tunelem, který je suchý a bez větších nástrah.

Máme ještě dost času do odjezdu jediného autobusu ze sedla do Funchalu (15:50) a tak pokračujeme dál do hor po levádě das Rabacas. Tady to není tak přírodní a divoké jako ve Folhadalu, je tady vidět nedávná lidská práce, ale kvetoucí rostliny, nádherné výhledy, obří pstruzi ve vodě…to je prostě paráda. Procházíme ještě jedním kratším tunelem, který byl už dost vlhký, odkud je vidět vesnička hluboko dole v údolí. Leváda pak mizí v dalším, prý pěkně dlouhém, tunelu. Tam už ale nejdeme a vracíme se zpět na autobus. Nebezpečná místa s převisem jsou většinou zajištěna zábradlím nebo lany a tak pro ty, kdo nechtějí do tunelů je to hezká lehká vycházka.

Porto Moniz – zima, zima…zima

Na čtyři dny jsme se přemístili do nejzápadnějšího/nejsevernějšího kouta ostrova, do vesničky Porto Moniz. Jeli jsme tam běžnou linkou za 4.40€; cesta trvala něco málo přes 3 hodiny, protože jsme jako obvykle museli projet úplně všechny silnice na ostrově. V sedle Encumeada jsme poprvé zaznamenali, že je na severu ještě hnusněji, než jsme do teď kdy viděli. Ocelové mraky, silný vítr, teplota určitě někde hluboko pod 20°C…brrrrr. Nicméně hotel byl zaplacen, bazén, vířivka i sauna určitě byli připravené, tak co. Bydleli jsme v hotelu Moniz Sol, který leží na samém konci promenády kolem moře. V hotelu jsme byli móóóóc spokojení, jenom voda v bazéně mohla být trochu teplejší; to asi abysme si zvykali na studené moře, nebo co. Naprosto nejlepší byla ale určitě hotelová kuchyně. Tady jsme se už museli stravovat v restauracích a tak jsme jich tady i pár vyzkoušeli. Ceny jsou tady všude téměř konstantní, +/- 10€ za jídlo. Jídla sice trošku dražší, ale pití bylo příjemně levné (např. pivo třetinka 1€, stejně tak místní limonáda). Nakonec jsme zjitili, že restaurace našeho hotelu nemá chybu a nikam jinam jsme už nechodili – restaurace přímo na promenádě byly prostě horší.

A proč se vlastně do Porto Moniz vůbec jezdí? Je to kvůli polopřírodní atrakci vhodné ke koupání. Zdejší divoké sopečné útesy totiž místní částečně zalili betonem, vytvořili tak příjemné vstupy do moře a mohutný příboj zarazili hrází, která „tak akorát“ brzdí vlny řítící se na pobřeží. V době přílivu a za silného větru (tedy prakticky pořád ;-)) se každá větší vlna roztříští o hráz a smete z ní vše, co na ní stojí. Pokud to není až příliš nebezpečné, plavčíci vám dovolí si pořádně zařádit. Každý den sem z Funchalu přijelo několik velkých autobusů a spousta dodávek s turisty. Protože tady ale jinak nic jiného není, odpoledne zase všichni odjeli a večer bylo na promenádě a v restauracích jako po vymření.

Samotná vesnička Porto Moniz leží asi 50-100 metrů nad mořem. Dole jsou jenom hotely a restaurace. Má úžasnou polohu pod štíty hor, akorát jsem si musel na fotku tři dny počkat, než vylezlo sluníčko. Nejlepší výhledy na vesnici a pobřeží jsou z vyhlídkové plošiny u silnice stoupající do Santy. Ačkoli se druhý den našeho pobytu zde zdálo, že se už počasí láme, nestalo se. Asi 500 m od pobřeží bylo krásně vidět celý den modré nebe, ale nad vesnicí visely až do večera zabržděné mraky. Přesto jsme se další den dočkali a tak jsme konečně po 13-ti dnech cestování mohli aspoň jeden den strávit u moře.

Ribeira da Janela – poslední leváda

Leváda Ribeira da Janela (plným jménem da Central da Ribeira da Janela) je skutečně poslední levádou. Nejen naší, kterou jsme si prošli, ale dá se říct i geograficky. Protéká po úbočí skal nad hlubokým údolím stejnojmenné řeky na severovýchodě ostrova. Začíná někde nedaleko Rabacalu na náhorní plošině Paúl da Serra a končí v jezírku nad Porto Moniz. Zřejmě proto, že je to jedna z mála turistických zajímavostí zdejší oblasti, velmi hezky se o ni starají. Na parkovišti u jezírka najdete špičkové sociální zařízení a malé muzeum (aspoň to tak vypadalo) o zpracovávání obilí. První úsek je bohatě osázen hortenziemi, chodníček kolem levády je široký a zatravněný, co 500m narazíte na parádní odpočívadlo s nějakým zajímavým výhledem do údolí řeky a na protější zúrodněné svahy, turistů absolutní minimum, klid… Jako bonus tady mají nesmírně ochočené pěnkavy, které vám při svačině nedají pokoj. Ale za odměnu vám rády zapózují. Když už jsem u zvířátek, tak na Madeiře žádnou pestrou faunu nehledejte. Hmyz, ptáci a ještěrky, to jo, ale jinak tady snad nic jiného nežije. Ještěrek jsme si ale užili nadmíru. Například právě na této levádě znamená každý krok zašustění a rychlý úprk několika exemplářů. Když se ještěrkám nezadaří někam schovat, klidně skočí i do vody a přeplavou kanál :o) Při cestě jsme narazili na polorozpadlý betonový domek, který byl úplným královstvím těchto modrozelených plazů. Koukali na nás z každé škvírky, ze střechy, z oken i ze zápraží.

Kousek dál od civilizace se ale leváda pořádně zařízne do skal, chodníček se změní na uzounkou pěšinku a řadu míst zabezpečuje pro jistotu zábradlí. Minuli jsme několik vyschlých potoků a několik aktivních i v suchém létě. Kolem všech je ale vegetace vždy nápadně bujnější a zelenější. Hezká zákoutí na fotky. Již podruhé během 14 dnů na Madeiře jsme viděli pracovní skupinu dělníků v levádě, jak čistí koryto od kamení a osekávají příliš vzrostlou vegetaci. Zřejmě nezbytná příprava na deštivou zimu. Nejzajímavější úsek je ale až ke konci výletu, tak jak je popsaný v průvodci. Kolem levády se dá jít zřejmě až k Rabacalu, ale to je na vícedenní pochod. My jsme to otočili za druhým tunelem. Oba tunely vyžadují baterku, ale jinak jsou v pohodě. Jakmile jsme prošli prvním tunelem, ocitli jsme se uprostřed kolmé, kapradinami zarostlé skalní stěny, ze které crčela i teď v létě voda. Do této skály je zatesaná leváda, která o 50 m dál mizí v dalším tunelu. Zajímavý úsek, kterých dál může být víc, ale to se už během jednoho nedá zvládnout, pokud by pro vás nemohl někdo přijet autem.

My jsme se museli vrátit po svých až do Porto Moniz. Cestu nahoru k levádě jsme si zkrátili autobusem, který pravidelně objíždí vesničky na severním pobřeží. Dolů jsme ale šli pěšky, jednak je to z Lamaceiros jen 3 km (možná míň, protože kolem silnice vede přímá zkratka) a taky jsme se chtěli podívat z vyhlídky u silnice na Porto Moniz. Ačkoli je Lamaceiros úplná pr**l světa, všechny domy/hrady jsou tady jako nové. Když pak za těmi „baráky“ vidíme, jak farmáři kosí malé obilné políčko srpem a jak vážou klasy do snopů, radši ani nechceme vědět, odkud se sem sypou takové peníze.

Cesta domů a závěr

Poslední den jsme se naposledy okoupali v mořských jezírkách, které byly po ránu úplně prázdné (abych řekl pravdu, už bylo zase zataženo). Vyklidili jsme pokoj a pak už jsme jen tak bloumali po promenádě a čekali na čtvrtou hodinu, kdy startoval autobus do Funchalu. Tentokrát jsme jeli jižní stranou ostrova, takže jsme zkompletovali kolečko kolem celé Madeiry. Stálo nás to jenom 4 hodiny jízdy autobusem. Travel Service tentokrát neměl žádné zpoždění a skoro na minutu přesně jsme chvíli před půlnocí odletěli. Cestovatelské obtíže nám připravila opět až Student Agency. Nejdřív prodali víc lístků do minibusu z letiště na Florenc, takže jsem musel sedět na schodech a pak se jim stejně jako při cestě do Prahy rozbil autobus. Jsou to asi hrozný šroty, ty žluté zázraky. Naštěstí to uměl šofér opravit, takže se to vyřešilo jen půlhodinovým zpožděním.

S výběrem naší „novomanželské“ destinace jsme byli oba docela nadšeni, řekl bych. Madeira nabízí nesmírně pestrou a fotogenickou přírodu vhodnou k lehkým i náročnějším výletům, výborná jídla (espada na banánech, tuňákové steaky, espetada – špíž na vavřínové větvičce, mňam), nekonfliktní a bezpečné prostředí, slušnou infrastrukturu, studené moře, konstantní teploty a … já nevím, prostě všechno je tady super. Možná to nezní moc přesvědčivě, ale pokud nejedete vyhledávat problémy, pokud přežijete nějaký ten den bez slunce nebo pokud nepotřebujete nekonečné písčité pláže, tak se vám tady bude líbit. Je to ostrov pro aktivní dovolenou a tak se musí brát. Pětihvězdičkový hotel s klimatizací a bazeném je stejný všude na světě, kvůli tomu se nejezděte, přece jenom je to trochu z ruky.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .