0
0

Tento deník jsme si psali přímo v Norsku při našem putování a rozhodli jsme se ho nijak dál neupravovat při umístění na web. Takže bychom určitě spoustu vět napsali nyní jinak, ale pro větší autentičnost vše zůstalo ve formě, v jaké jsme deník psali, když jsme byli mokří a unavení.

19.července 2001

ČR – BRD, déšť, později v noci jasná obloha

Po ročních přípravách vypukla 19. července velká expedice do Norska. Plně sbaleni (já okolo 15kg a Petr 20kg) jsme odstartovali v 10:22 na semilském nádraží. Samozřejmě, že už cestou do Prahy, kde nás měl vzít autobus do Osla, jsme nabrali půlhodinové zpoždění. Z hlavního nádraží, kde jsme dokoupili poslední zásoby (čokoládu a časopisy), jsme odjeli metrem (a dokonce nás kontrolovali i revizoři!) do Holešovic. Brr, nádraží je někdy pěkný „opruz“! No a ve čtyři hodiny jsme už seděli na zadním dvojsedadle, směr Götteborg. S Českou republikou jsme se rozloučili mezi šestou a sedmou večer na Cínovci (to jsme čekali na hranicích). Pršelo.

Cesta byla strašně dlouhá. Už po hodině jsme nevěděli, jak si sednout, kam dát nohy. Dlouhou chvíli nám zpříjemňovaly filmy z videa (ehm, např. Na samotě u lesa a nebo S tebou mě baví svět). Všechno jakžtakž šlo do té doby, co jsme dostali hlad. kolem nás totiž seděla skupina asi 10 Rumunů, kteří se přes náš odpor ládovali něčím, co smrdělo stejně jako měsíc staré ponožky nakládané s rybičkami a nivou. Brrr!

V Sassnitz jsme se nalodili na trajekt a od tří do sedmi ráno pozorovali houpající se moře.

20. července 2001

SWE – NOR Ráno docela hezky, ale v Norsku pršelo.

Moře jsme sledovali střídavě z paluby a z podpalubní restaurace. Z restaurace proto, protože tam bylo teplo a pohodlí, z paluby proto, protože v restauraci otravoval nějaký opilý Němec a taky proto, že byl odsud krásný výhled na vycházející slunce. V sedm hodin jsme už museli být všichni zase zpátky v autobusu a o pár minut později jsme již upalovali směrem Götteborg. Ehm, vylodili jsme se v Trelleborgu. V autobusu jsme posnídali polévky a colu (od řidičů) – tedy ne jejich, ale od nich zakoupenouJ. A při sledování videa – Anděl na horách, jsme dojeli asi ve 12 hodin do švédského přístavu – Götteborgu.

Zde jsme měli asi hodinu a čtvrt čas na přestup, než jel další bus do Osla. Potřebovali jsme vodu a na záchod. Problém, jak by řekl Jarka Flanelka (pro ty, jež nepochopili, vysvětlím e-mailem), neměli jsme švédské koruny. A tak mají švédové po své krkounství, (všechny záchody byly na mince), v parku u autobusáku počůrané stromky.

Bus do Osla patřil jiné společnosti, než té, se kterou jsme sem přijeli, a oba řidiči byli Švédové. Jeden uměl německy, druhý anglicky, tak s nima Věrka dohodla, že nás svezou. Cesta proběhla bez komplikací a v 17,30 jsme již byli v Oslu na Busterminálu (hl. autobusové nádraží). JSME V NORSKU! Udělali jsme si pár prvních norských fotek a chtěli se co nejdřív dostat pryč z centra, dálnicí E6 na sever.

Hned záhy jsme ale narazili na problém. Tato dálnice vede z Osla samými tunely, do kterých je vstup chodcům zakázán (jsou dlouhý asi 5km, nedá se v nich dýchat a projít je sebevražda!!!).Silnice je tu téměř bez krajnic a všude zákaz vstupu. Zkusili jsme stop u prvního tunelu, ale auta na nás jen zběsile troubila a nikdo nezastavoval. K tomu všemu jsme každých pár minut viděli POLITI (policii). Po pár minutách jsme to museli vzdali a vydali se zkusit štěstí kolem řady domů k dalšímu asi 5km vzdálenému tunelu. Cestou začalo pršet a my jsme se museli schovat. Naštěstí jsme zahlédli na nějakém odstrčeném parkovišti odstavené návěsy od kamionů. Sedli jsme si pod ně a navečeřeli jsme se. Po dešti nám u tunelu zastavil řidič s malým náklaďákem (první auto, na které jsme mávli!!!) a odvezl nás k benzínce asi 30 km od Osla. Zde jsme vystoupili a asi za deset minut chytli neuvěřitelnou náhodou auto, které jelo až do Trondheimu, což bylo asi 550km. Paráda. Vzali nás dva mladí kluci, co se vraceli domů z Osla. Asi ve 3 hodiny ráno jsme vysedli před Trondheimem a kousek od dálnice u řeky postavili stan. Spali jsme dlouho, ale to už vám poví Věrka. Dobrou noc, tedy spíš ráno!

21.července 2001

NOR – Trondheim vítr, zima

Jelikož jsme šli spát až ve čtyři ráno, trochu jsme si pospali. Vstávali jsme v poledne. Omyli jsme se (vždyť jsme spali na břehu řeky – ledové řeky!), najeli (všechno je lepší než čínská polévka) a zabalili věci. „Ráno“ ve 14,45 jsme zase stopovali na E6 s cedulí NARVIK. Štěstí nám nepřálo ( asi proto, že se nesmí na norských silnicích stavět a všichni mají strach z policajtů). Po hodině jsme to vzdali a přešli jinam. Museli jsme přebíhat 8 proudů dálnice, to bych vám nepřála. Ale po další beznadějné hodině jsme šli sehnat vodu. Ale to už vylo sedm večer a tak jsme se svalili na trávě a jedli. Já jsem pak usnula ( nějak si nemohu zvyknou na půlnoční světlo). Štěstí jsme zkusili znovu v devět a podařilo se. Takový dědula dvě starší babičky (3 v autě!) nás odvezli za hrozný úsek – placený a se spoustou tunelů. Vysadil nás asi po 40 km, kde jsme se rozhodli přespat. Ocitli jsme se na fjordech přímo na pobřeží. Fakt nádhera. Pak nám ale zastavila holka, která nás odvezla další pár kilásků na sever. Přespali jsme vedle kostela s hřbitovem s výhledem na moře. A ráno jedeme dál!

22.července 2001

NOR Trondheim – Severní polární kruh, déšť a komáři

Ráno jsme vstali asi v 9,15, uvařili jsme si k snídani tradiční čínskou polévku a poté, co jsem došel na hřbitov pro vodu, jsme provedli i velkou hygienu v podobě omytí celého našeho zevnějšku. Po zabalení stanu a batohů jsme v kraťasech šli k benzínce u silnice – bylo vedro, slunce pálilo a my se potili. Došla voda! Takže opět Věrka, coby diplomat, šla k benzínce vyprosit vodu. Oni u pump totiž mají takový blbý zvyk mít na záchodě baterie hrozně nízko nad umyvadlem, takže se tam láhev na vodu nevejde.

Byla neděle odpoledne a po dálnici jezdila samá narvaná auta k prasknutí. Až asi po hodině stopování nás vzala holka s klukem, co jeli dodávkou někam na západ k fjordům. Po naší E6 nás svezli asi 40km. A museli jsme stopovat dál. Stál jsem za krajnicí a měl veliký hlad, Věrka taktéž. Rozhodnutí vylo jasné, stop, nestop, jde se dělat večeře. Takže já jsem stále stopoval a Věruška krájela lovečák s chlebem. Po chvíli zastavil nějaký chlap. Cosi mluvil směsí angličtiny a norštiny, pak vysedla z auta i jeho žena, opět něco říkala, pak oba nasedli a odjeli. Ups, nepochopil jsem nic. Naštěstí pár minut po tomhle týpkovi zastavilo pěkné auto se starším pánem. Od něho jsme se dozvěděli skvělou zprávu – jede až za Mo – i –Ranu, což je město asi 60km před Severním polárním kruhem, klíčovým místem našeho cestování.

Prima chlápek. Povídal si s námi, znal Čechy a Prahu. Asi po dvou hodinách jízdy (jeli jsme s ním tak 500km) zastavil u restaurace a pozval nás na kafe, kolu a výtečné norské vafle s džemem a šlehačkou. Hodný to dědeček! Dovezl nás potom až k benzínce daleko za Mo – i – Ranu. Říkal, že obchod u pumpy je jeho tak nás ještě jako štědrý majitel vybavil na cestu párky v rohlíku a pohledem s místním ledovcem. Naposledy jsme zakonverzovali a rozloučili se. Na severní pol. kruh jsme to měli asi 30km.

U benzínky jsme si opět stoupli na krajnici a stopovali. Po pár minutách zastavilo auto s nějakou paní a její dcerou. Nejdříve řekli, že nás svezou asi 20km, ale nakonec nás odvezli až na Polární kruh. Paráda! Dnes jsme měli tedy opravdu štěstí na dobré lidi.

Takže – v neděli 22.7. 2001 v 21,15 jsme dorazili na severní polární kruh. Nakoupili a poslali (předražený) pohledy, postavili stan a něco po půlnoci šli spát.

P.S.: Slunce tady nezapadá!

23. července 2001

NOR Severní polární kruh, zase déšť a spousta komárů, teplota okolo 10°C

Jelikož jsme pozorovali půlnoční slunce, vstávali jsme (opět) k poledni. Probudili jsme se pokousaní od komárů do deštivého dne. Zjistili jsme, že na stanici není sprcha (pomóc!) a že se musíme rozlepit na WC. Ale jelikož celé odpoledne lilo, zabalili jsme se až ve čtyři. Ještě jsme vyfotili pár snímků, doplnili vodu a postavili se na E6 směr jih. Původní plán jsme sice měli pokořit NARVIK, ale trochu jsme to upravili, jelikož za polárním kruhem prý už není nic moc zajímavého (kromě Nordkapu, samozřejmě) a bylo by to dost drahé, kvůli trajektům.

Pršelo, štípali komáři a aut jezdilo míň než málo. Ze všeho nejvíc jsme si přáli odsud už zmizet. Po 10 minutách nám zastavila paní s dítětem a svezla nás zpět do Mo – i – Rany, kde jsme poprvé nakoupili jídlo. Po večeři (fazole v tomatě) jsme zase stáli u E6, směr Mosjon (výslovnost Moušn). Zastavil nám chlápek s dodávkou a vlek s pískem. Neuměl anglicky a na mapě ukazoval naši trasu. Ujel však jen necelým 20 km a vysadil nás zprostřed lesa na odpočívadle. To vypadalo na náš konec. Dva špinaví maníci s velkýma batohama uprostřed lesa. Naštěstí nám zastavila další dodávka a odvezla nás dál. Centrem Mosjon jsme museli jít pěšky, ale odměna nás čekala sladká. Zrovna, když nálada houstla a docházela voda, zastavil týpek – jede až do Trondheimu!

Vzal nás tedy 500 km a my jsme ve tři ráno vysedli v Trondheimu. Skvělý, hodně nám to pomohlo. Nedokážete si představit, co to bylo s mojí lámanou angličtinou (holduji přeci jen trochu víc němčině) probírat nejrůznější témata celých 500 km, aby ten chlápek neusnul a odvezl nás až do cíle. Petr sladce spal a ze sebe chrlila angličtinu, které jsem ani sama nerozuměla. Musím podotknout, že cestovat v dodávce je strašně nepohodlný.

Postavili jsme stan na našem známém místě u řeky a ráno hurá do centra Trondheimu.

24. července 2001

NOR Trondheim polojasno, deštivo

Protože jsme šli spát opět k ránu, vstávali jsme okolo 9 hodin a asi do 10 jsme se povalovali po stanu. Opět jsme využili vody v řece a spláchli ze sebe špínu a pot. Brrr, voda je ale studená! Poté jsme zabalili stan a vydali se na cestu do Trondheimu, což je asi ¾ hodiny rychlé chůze. o cestě jsme navštívili RIMI market a dopřáli si já kolu a Věrka džus. Trochu jsme se plácli přes kapsu, ale po dnech na vodě a čínských polívkách to byla příjemná změna chuti. Zároveň jsme zjistili, že REMA1000 je levněší než všechny ostatní krámy (takový náš Penny market), budeme tedy nakupovat hlavně tam.

V Trondheimu jsme šli nejprve ke známé katedrále. Je opravdu úchvatná. Hned vedle ní je veliký park u řeky a na posekané trávě se po různu slunili lidé. Tak i my jsme tak učinili a lehli si, dokonce i uvařili další čínskou polévku, br, najedli se a vyrazili krátce před čtvrtou odpoledne dál do města. Došli jsme do staré čtvrti, kde je radnice, starý kostelík, velká socha norského Olafa… a Mc Donald. Podívali jsme se ještě do přístavu a na starý dřevěný most přes řeku lemovanou domy na kůlech. (Viděli jsme toho za celý den ale daleko víc…)

Protože se začalo šeřit (tma tu stejně není ani o půlnoci) a vypadalo to na déšť, vydali jsme se zpět k našemu místečku u řeky vedle E6. Byli jsme celí upocení a upatlaní, takže jsme vlezli až po krk do vody. Je tak ohromně ledová! Ale očistila nás i osvěžila. Občas jsem měl pocit, že se na nás ta špína spíž srazila. Po večeři zakoupené v REMA 1000 – hnusný bramborový salát (podobal se spíš bramborové kaši se sekanou cibulí), chleba a jablko, jsme si ještě uvařili čaj a šli do pelíšků.

P.S.: Dnes bylo v Trondheimu v 18,00 ve stínu 23°C.

25. července 2001

NOR Trondheim docela hezky

Naše místo u vody jsme opustili kolem poledne. Po královské snídani (jogurt s chlebem a jablíčko) jsme dlouho balili. Na „stopa“ jsme museli jít dost daleko pěšky. Protože svítilo slunce a my šli do kopce, přišli jsme na E6 pěkně splavení. Auta jezdila, ale nikdo nás nebral. Kolem druhé jsme sešli ze silnice a naobědvali se (pro změnu čínská polévka). Zjistila jsem také, že hrníček na kafe, který jsme si chtěli koupit, stojí 90Kr, a tak si na něj necháme zajít chuť. Stopovali jsme pak ještě do čtyř. Vzal nás kamion s chlápkem, který neuměl anglicky a pořád se smál. Měl nás svést až do Oppdalu, ale asi v půli cestu ho zastavil POLITI a nás z kamionu vyhodili (mohou tam jet jen 2, ne tři lidi v kabině, musím říct, že pro třetího tam opravdu není místo). Čekali jsme pak skoro hodinu na samotě uprostřed lesa, odkud nás vyvezli 2 němečtí kluci (v plně naloženém dvoudveřovém autíčku). Spolujezdec musel mít Petrův batoh na klíně. V Oppdalu nás zdvořile vyhodili. My jsme si nakoupili a snažili se odstopovat dál. Neúspěšně. Našli jsme si místo pro stan, asi 2 km za městem, uvařili si ešus špaget a li spát. Kolem nás jsou nádherné zasněžené hory, ale tady poprchává.

P.S.:Stopovat z Trondheimu byla sebevražda!

26. července 2001

NOR Oppdal – Dombas – Andalsnes naštěstí neprší

Ráno jsme vstali asi v půl deváté, na louku u lesa nedaleko stodoly, kde jsme spali, dopadaly sluneční paprsky a tak jsme se těšili na hezký den. Rychle jsme posnídali chleba s medem a vodu a vydali se na stop k nedaleké silnici. Asi po hodině nám zastavil nějaký chlápek v malinkatém autíčku. Trochu se chudák zhrozil, když viděl naše obrovské batohy. Ale vzal nás až asi do 2/3 cesty do Dombas, který byl naším cílem v půli cesty, kterou jsme chtěli urazit. Vysadil nás uprostřed divočiny na nějaké křižovatce, kde odbočil do Osla. Stáli jsme u krajnice a navíc cesta vedla mírně z kopce, takže to s námi vypadalo prabídně. Naštěstí nám asi po ¾ hodině zastavil hodný pán, co jel se svojí malou dodávkou až do Dánska. Věrka musela sedět na zemi dodávky, protože neměla zadní sedadla.

V Dombasu jsme nabrali vodu a vydali jsme se stopovat dál, směrem na Andalsnes. Chtěli jsme se dostat až k Trolí cestě, což je asi 5 km před tímto městem. Stopovali jsme asi necelou hodinu při výjezdu z města Dumbas a nic. Okolo jezdili samí Trolové. Pro vysvětlenou, tak jsme začali říkat Norům, co neberou stopaře. Většinou jako Trolové i vypadají. Myslí si, že skuteční Trolové jsou dobří skřítci a vlastně se tak těmto sobeckým řidičům ani povahou nepodobají, ale to nevadí, ne? Jsou to prostě Trolové a basta. Alespoň to dobře zní. A protože nás žádní Trolové nebrali, došel jsem zpět do centra pro kolu a Věrce pro skvělou velikou zmrzlinu. Věrka zatím počkala u batohů na svahu vedle silnice. Nakonec jsme ale přeci jen měli štěstí, zastavil nám mladý kluk v trojkovém golfu a vzal nás. Říkal, že tady (v Norsku prý žije už 7 let, že se přistěhoval z Jugoslávie, Čechy znal) jsou některý lidi dost zvláštní a stopaře moc neberou. To tedy neberou. Prostě Trolové, no. Pálil to s námi v průměru tak 110km/hod i v místech, kde je maximum 85km/hod, takže jsme tu stovku kilometrů urazili dost brzy. Vystoupili jsme (díky bohu celí!) u silnice, kde jsme na odpočívadle objevili infocentrum o Trolí cestě. Ale jak jsme potom bohužel zjistili, je to odsud ještě asi 20km. Ale Norům, tedy Trolům, zřejmě nevadí, protože jezdí všude autem a nikdo kromě nás tam pěšky nebyl. Informace byly bohužel zavřené a už se začínalo šeřit. Všude daleko a my jsme byli unavení a špinaví. Tak jsme se plácli přes kapsu a šli spát do krásného kempu za 70 NOK na noc, osprchovali jsme se v teplé vodě, ten komfort, omyli se hlavy, vyprali oblečení, uvařili si na erárním vařiči večeři a šli spát. Okolo nás po obou stranách jsou obrovité masivy skal a kousek za stanem teče nádherně čistá namodralá řeka plná peřejí.

P.S.: Věrka byla jmenována vrchním diplomatem výpravy, protože vyjednává určité záležitosti – vlastně všechno.

27. července 2001

NOR Trolí cesta (ráno nízká oblačnost, všechny hory jsou schovaný), 14°C, v horách asi 5°C

Probudili jsme se v kempu, umytí a skvěle vyspinkaní. Jako lidi jsme provedli ranní hygienu a uvařili si báječnou snídani (litrovku a čaj). Pečlivě jsme si zabalili a po desáté vyrazili na cestu. Naplánovali jsme si přechod Trolí stezky a tak nás čekal náročná pochod s batohama.

Nejprve jsme museli přejít od infocentra a kempu na odbočku z hlavní silnice. To bylo asi 7km. Šlo se špatně, protože všude jezdila spousta aut a o chodníku nebo širší krajnici jsme si mohli nechat tak akorát zdát. Konečně jsme odbočili na Trollstigen, kde nás uvítala cedule s astronomickou vzdáleností 18km. A tak jsme šli a šli nezajímavou silnicí (naivně jsme si mysleli, že to tu bude značeno pro turisty!). Vždyť samo info je od Trolí stezky přes 20 km vzdálené. A my jsme šli takovým strašně dlouhým kaňonem do mírného kopce. Sice krásná příroda, ale kolem nás jelo jedno auto za druhým, autobusů a výletních zájezdů že by to jeden nespočítal. Za celou dobu jsme potkali jen 2 pěší, a to bez batohů, jenom výletníky, kteří li směrem dolů. Kolem jedné jsme dorazili k hospodě, která se ale ve skutečnosti jmenuje jinak, než na mapě (jako ostatně vše v Norsku). Najedli jsme se na venkovní lavičce (vypadalo to spíš, že jsme atrakcí pro turisty – doba kamenná se vrací). Nedaleko odsud začala silnice stoupat. Na místní vývěsce jsme zjistili, že údajně existuje i cesta pro pěší, ale zná ji asi jen sám Trol, není totiž nijak značená. K samotné stezce jsme dorazili o třetí.

11 serpentýn s celkovým převýšením 900 m, 12% stoupání, délka něco okolo 12km. Tak taková cesta se před námi otevřela a my věděli, že i s tím 20 kilovým batohem to musíme (a chceme) vylézt až nahoru. Cesta byla nádherná, pro nás exotická. Vysokánské skály, 2 obrovské a spousta malých vodopády, potůčky, ale na druhé straně mraky aut, která do kopce smrděla, jak se snažila vyjet až nahoru. Fotili jsme a stavěli se, kde se dalo. Celou tu nádheru jsme si chtěli užít. Přesto jsme museli rychle jít, protože na vrchol to byl ještě kus. Viděli jsme stále před sebou kolik nám ještě zbývá, a pod námi, co jsme už ušli (to byl příjemnější pohled). Na vrchol, přesněji na vyhlídku, jsme dorazili za 3 hodiny. Unavení, splavení a celí bolaví od popruhů jsme se svalili u horské restaurace (zase s jiným názvem, než v mapě) a nechtěli jsme dál ani o krok. Nezbylo nám však nic jiného, než po krátkém odpočinku jít zase dál a najít místo pro stan. To jsme ale netušili, že je to stále do kopce. Stráně (spíš úpatí skal) byly nacucané vodou a plné šutrů, byli jsme zrovna uprostřed pásu hor. Kolem nás byli jen skály, sníh, voda a šílená únava. Došli jsme ještě pár kilometrů a právě v místě, kde silnice začala konečně klesat, jsme se utábořili. Najedli jsme se a ihned usnuli. To byl teda výkon!

P.S.: Norští turisté jezdí jen autem.

28. července 2001

NOR hory zima, ale neprší

Budík ráno sice zvonil v 8,00 hodiny, ale vstali jsme až ve ¾ na 9. Uvařili jsme si čaj a k němu posnídali chleba se sýrem a se salámem – co taky jiného. Byli jsme uprostřed cesty mezi dvěma městy, daleko (skoro 30 km) k Valldalu, k přístavu. Sbalili jsme a vydali se na cestu po asfaltce s vidinou celodenního pochodu a bez velké naděje na to, že se svezeme autem. Přesto jsme šli a stopovali. A ono nic. Auta jezdila plná i prázdná a lidé jen koukali a jeli dál. Ale opět se na nás usmálo štěstí asi po 2 km. Viděl jsem přijíždět auto a v něm jednu osobu – starého pána. Ze zkušenosti vím, že tihle týpkové moc neberou, ale zkusil jsem zvednout ruku. Děda zastavil a vzal nás až kousek za Valldal k přístavu, odkud nám jel trajekt. Dokonce nám po cestě koupil i košíček jahod a svezl nás po místních vyhlídkách na moře – tak hodný děda to byl. Skvělé, hned nám stoupla nálada. U trajektu, který stál zrovna u mola těsně před odjezdem, jsme se sháněli po lístkách. Dověděli jsme se, že je koupíme až na palubě. Na palubě jsem šel ke slečně, co lístky prodávala, ale ta měla plné ruce práce s odbavováním autobusů a aut, takže mi posunkem naznačila, že jako za chvíli. Tak jsme šli na palibu a dívali se na vzdalující se pobřeží a na přibližující se zem před námi – cesta trvá totiž asi 10 minut. Dokonce jsme se na palubě potkali se zájezdem českého autobusu. Po zastavení u mola jsme samozřejmě již tu prodavačku lístků nehledali a rychle zmizeli z trajektu. Další dobrá věc – svezli jsme se zadarmo. vylodili jsme se v městečku Eidsdal a hned u přístavu je COOP, takže jsme koupili fazole v tomatě, chléb a dokonce i procházející salám. Sedli jsme si na nedalekou lavičku a vydatně se nabaštili. Čekala nás cesta daleká, předaleká až do Geirangeru, do městečka na kraji dlouhatánského fjordu. Uź teď jsme byli rádi, že se nám podařilo dostat se dnes až sem. Teď bylo asi okolo druhé hodiny odpoledne a my šli cestou do kopce a před námi dalších 25 km. Říkali jsme si, že bychom to mohli do noci dojít až do přístavu. A tak jsme šli a pokoušeli štěstí při stopování. Okolo nás jezdila auta a pořád nic. Až asi po 20 minutách projela nějaká paní. Ujela ještě asi 500m, pak se otočila a vrátila se pro nás. Paráda! Zaradovali jsme se, večer budeme trávit v Geirangeru. Asi pět kilometrů před Geirangerem (spíš nad) nám ta paní ukázala hezké výletní místo s nádherným výhledem na fjord. Tak jsme se nechali vyhodit a prohlíželi si z obrovské výšky fjord s parníkem, dokonce bylo vidět i známý vodopád Sedm sester. Udělali jsme pár fotek a zbytek šli pěšky. Sestupovali jsme prudkou silnicí, uff, sestup s těžkým batohem je horší než výstup nahoru, takže jsme asi v půli cesty stopli další auto a za pět minut už byli v Geirangeru. Koupili jsme si tady 2 pohledy, zmrzlinu a v informacích získali nějaké mapy. Přemýšleli jsme, kde se vyspíme, je to tu samý hotel a chata. Nakonec jsme vylezli na louku vysoko nad Geiranger, odkud je krásný výhled na celý fjord. Postavili jsme stan, uvařili a šli spát. Ještě jedno P.S.: Na téhle louce se kousek pod námi pasou krávy, takž doufáme, že noc i ráno budou klidné.

VSUVKA NOC

Věrka už asi hodinu spala, já jen tak ležel na zádech, bylo asi půl jedenácté v noci. Najednou jsem se hrozně lekl. Těsně vedle stanu jsem slyšel hlasité odfrknutí, funění a podupávání těžkých nohou. Hned mi bylo jasné, co se děje. Věrka ještě stále spala, tak jsem si řekl, že ji zatím nebudu budit, že ty krávy třeba jen přejdou okolo. Ale ouha. Náš stan byl něco jiného, nového na jejich pastvině. Tak ho zvědavě očuchávaly, čumákama jezdili po plátně stanu a já se bál, aby se nezapletly do šňůr a stan nestrhli. To se ale už probudila Věrka. Hrozně se lekla toho zvuku a já viděl její rozšířené zorničky z toho šoku. Jen jsem se na ní podíval a řekl : „Věruško, neboj, jen klid – všude okolo nás jsou krávy.“ Schoulili jsme se ve dřepu k sobě v předsíňce stanu a přemýšleli, co teď. Vůbec jsme nevěděli co je to za krávy,

když se tu takhle divoce pasou a nevěděli jsme ani, kolik jich je. Mysleli jsme si tak 5 nebo 6. Nakonec jsme se podívali z větracího okénka stanu. Ten pohled byl omračující. Všude okolo nás byli krávy, spousta krav, asi 20 kusů obrovitých polodivokých krav. Dokonce jsem si všiml i telete a nedaleko stanu byla kráva bez vemena – sakra, vůl, nebo býk ? pomysleli jsme si. A navíc úplně největší kráva stála asi metr od stanu. Krávy byly zvědavé a přicházely stále blíž. Nedalo se nic dělat, vymýšleli jsme plány, jak utéct mezi nimi. Prudce jsem zatleskal a několikrát zařval – krávy se lekly a poutekly od stanu – kromě té největší samozřejmě, co stála přímo před vchodem. Musím přiznat, že i já jsem v tu chvíli měl strach. A Věrka také. Oba jsme z města … Chtěli jsme si vzít batohy, utéct a vrátit se ráno pro stan. Chtěli jsme utéct jen tak. Vymýšleli jsme spoustu plánů a nevěděli přitom, co dělat. Jedno bylo jasné – pryč odsud než stan spadne nebo ho nějaká kráva zalehne. Sbalili jsme si rychle ve stanu hlava nehlava batohy a ve dřepu jsme vylezli ze stanu. Na nás civělo celé stádo. Některé kusy se pásly a nevšímaly si nás. Nechali jsme batohy na zemi a rychle, ale klidně jsme odkolíkovali stan a všechno oblečení, co nám na něm schlo, jsme naházeli do něj. Nechali jsme stan spadnout, tyče jsme přeložili jen vejpůl, vzali batohy, stoupli si a pomalinku odcházeli – možná jsme v tu chvíli vypadali klidně, ale krve by se v nás nedořezal. Já měl ještě v ruce ešus a lžíci, abych do něj mohl v nejhorším začít mlátit. Krávy stály a pozorně koukaly, ale byly zatím klidné. S těžkými batohy a se stanem, který jsme museli nést oba, jak byl nesložený, jsme se vydali na asi 500 m dalekou cestu přes kameny a potok. Všude byli stopy kopyt. Ta největší kráva se rozešla za námi, cítili jsme, jak nám funí na záda. Rychle jsme přeskočili zídku z kamenů, pak další a pelášili pryč. Kousek od plotu jsme hodili batohy na skálu a pořádně si je zabalili a počítali, co nám chybí. Máme naštěstí všechno, zjistili jsme. Pak jsme šli dolů do Geirangeru do kempu a asi o půlnoci si zde postavili stan, uvařili čaj a šli s klidem spát. Myslím, že tohle byl jeden z nejnapínavějších zážitků z našeho putování vůbec.

29. července 2001

NOR vnitrozemí Geiranger – Lom zataženo, přeháňky

Probudili jsme se do deštivého dne. Kapky bubnovaly vytrvale do plachty a nám (spíš Péťovi) se vůbec nechtělo vstávat. Spali jsme na rovném, hlídaném plácku – kemp je holt pohodička. Po malé rozcvičce (ha) jsem provedla očistu celého těla (heč, já jsem se sprchovala v teplé vodě – pozn. 10 ,- NOK) a nenápadně jsme se zabalili. V noci jsme totiž nezaplatili kempovné a ráno jsme se chtěli ztratit dřív, než si toho někdo všimne. Nejprve jsme si ale u vchodu recepce uvařili snídani, pro změnu polévku a čaj. Z kempu jsme šli rovnou k silnici stopovat. Štěstí se na nás usmálo docela brzy. Vzal nás starší pán který jel přímo k Lomu. Upravili jsme tedy naši cestu za ledovcem a nejprve zajeli ke kostelíku. Cestou nám ten pán ukazoval zajímavá vyhlídková místa, Petr fotil a pán se usmíval a vyprávěl. Zasloužil si od nás pohled. A já dostala pusu od norskýho chlapa, heč ! Ke kostelíku jsme přijeli o třetí hodině. Vše jsme si prohlédli – krása vonící dřevem, nakoupili pohledy a zašli i do centra dokoupit zásoby. To jsme se zase jednou rozšoupli ! Ještě jsme asi dvě hodiny seděli na lavičce na náměstí a pak jsme si prohlédli místní skanzen. Když jsme šli najít místo pro stan, napadlo nás odstopovat ke Strynu (směr ledovec). Vzal nás smradlavý zemědělec a paní s krásným psem – neuměli anglicky a nejeli do Strynu, jak tvrdili. Batohy nám naložil ten pán na káru za auto a protože pršelo, pořádně namokly ! Ocitli jsme se na odpočívadle nedaleko divoké řeky a jak jsme zjistili, nedaleko je kemp, benzínka a COOP. Uvařili jsme si guláš (zjistili jsme, že k němu nemáme víc než krajíc chleba) a odpočívali. Venku strašně fouká a tak doufáme, že dneska už bude klidná noc a my nebudeme lovit věci v řece !

30. července 2001

NOR vnitrozemí zataženo – deštivo

Vstali jsme jako tradičně okolo 9-té hodiny a než jsme si zabalili, najedli a omyli se, bylo skoro 11 hodin. Protože jsme spali u řeky, kde asi 500 m po proudu byl již zmíněný COOP, doběhl jsem tam pro malý nákup (hlavně ten chleba … ) Počasí vypadalo nepříznivě, mraky se stahovaly přes celou oblohu a mírně mžilo. Zkoušeli jsme stopovat na kraji silnice, kousek od místa, kde jsme spali. Až skoro po hodině nám zastavil docela zvláštní kluk v dodávce, která byla počmáraná od sprejerů. Byl to němec, taková undergroundová smažka a jezdil asi po Norsku sám. Ale svezl nás až tam, kam jsme měli namířeno – do městečka Stryn. Po cestě začalo pršet a když jsme přejížděli hory, dostali jsme se do mraků a místy bylo vidět jen na pár kroků. Navíc jsme jeli silnící III. třídy, samé bláto a výmoly, kameny a serpentiny. Ale občas vysvitlo sluníčko a před námi se otevřela pohádková scenérie strmých stěn skal a hor, vodopády, louky a rašeliniště a hlavně nádherná, minerály z ledovců zbarvená průzračná azurová voda řek. Bylo fajn, že ten kluk občas zastavil, aby si udělal fotku krajiny, takže i já jsem nelenil a fotil. Mohlo být tak něco před 15 hod., když jsme dojeli do Strynu. je to takové malé městečko, pár krámků a nic víc. Stále pršelo, takže jsme se museli schovat pod střechu nějaké velké výrobny kousek od centra a tam jsme se najedli. Pak na chvilku přestalo pršet, takže jsme se vydali pěšky dál. Chtěli jsme dojít nebo dostopovat do městečka Loen nebo Olden a odsud další den na Briksdal k ledovci. Po cestě zase začalo pršet a tak jsme se schovali pod střechu domu s velkým molem u vody. Uvařili jsme si čaj pro zahřátí – foukalo, lilo a bylo asi 10 st. Celsia. Mezitím co Věrka vařila čaj jsem doběhl k nedaleké benzínce pro naše suvenýry z Norska – pro dva hrníčky Hydro Texaco. A opět přestalo pršet, tak jsme se vydali na cestu po silnici podél vody. Ale ouha, po pár stech metrech TUNEL. Ten neprojdem, řekli jsme si a zkusili stopnout nějaké auto. Štěstí opět stálo na naší straně a i když jsme už byli trochu mokří, zastavilo auto a v něm skvělá holka s klukem. Celou dobu si s námi povídali, znali Čechy, Prahu a dokonce ta holka měla ráda i naší pohádku Popelka ! Prý ji v Norsku o Vánocích dávají. Jeli sice někam jinam a chtěli nás vzít jen od Olden, ale nakonec nás svezli dalších 24 km až na Briksdal k ledovci !!! Nádehra. Oba se dušovali, že je tady hrozná zima na spaní a tak nám ta holka dala svoje tel. číslo, ať jí zavoláme v případě potřeby. A když se s námi loučili, dali jsme jim pohled s díky za svezení a oni na oplátku nám zase tašku s nákupem ! Hodní lidé, jen co je pravda. Takže jsme se dostali až na cíl, který jsme si stanovili na příští den. Prostě skvělé. Horší je to, že celý večer lilo jako z konve a my při hledání místa na spaní pěkně promokli. Nakonec jsme se utábořili kousek do parkoviště autobusů, rozložili po stanu mokré bundy a kalhoty a šli spát.

31. července 2001

NOR Briksdal zataženo – deštivo, tady prší pořád

Když jsme se probudili, pršelo. A zjistili jsme, že neprší jen venku, ale také uvnitř, protože venkovní plachta pustila vodu. Hrůza, máme pře sebou ještě týden a náš stan nepůsobí po tom blbém norském „nonstopdešti“ jako útulný domeček. A jelikož jsme včera večer dost promokli, museli jsme se obléknout do studeného mokrého oblečení. Brrr ! Obloha neslibovala sluníčko a tak jsme se rozhodli nechat postavený stan (byl docela schovaný mezi stromy) a vláčet se jen s mokrými bágly. Ukryli jsme se v místní Kafeterii a u stolečků pod stříškou se nasnídali. Pochutnali jsme si, měli jsme pomeranč a výborný chleba (hodně podobný tomu našemu českému) – dárek. Umyli jsme se na záchodě, docela to šlo a okolo jedenácté jsme vyrazili směr ledovec. Bohužel pršelo, chvílemi míň, chvílemi víc. Hurá ! Cestou k ledovci nesmí jet auta, jsou tu jen koňské povozy, kterých líní a tlustí turisté (hlavně Japonci a Němci) využívají. K ledovci vedou dvě cesty, obě jsou asi na hodinu chůze (v průvodci píšou dvě …). Jedna, po té jsme šli nahoru, je kratší, ale náročnější, plná mokrých kluzkých kamenů, po druhé jezdí koně – ta je širší, pohodlnější a blátivá (a plná „koblížků“). Obě vedou vzhůru kolem říčky (pěkně divoké) s několika vodopády. Poslední úsek cesty (asi 1 km) musejí jít i Japonci pěšky. Ledovec je nádhera a exotika. V červenci jsme se procházeli po namodralé obrovské mase ledu. Přímo z rozpouštějícího se splazu vedla ledová říčka. Nafotili jsme spoustu fotek, ledovec zprava, ledovec zleva a vydali jsme se zpět, protže na ledu už nám začínala být zima. Po cestě jsme se najedli (pro změnu fazole s chlebem) a vydali jsme se do údolí. Tam jsme zalezli do Kafeterie, dali si čokoládu a kapučíno, potom ještě brambůrky a čokoládu. Prostě jsme potřebovali usušit věci a měli jsme všeho celkem tak akorát … J Zabralo nám to skoro tři hodiny. Ještě jsme si uvařili večeři a pak hupky šupky do mokrýho stanu.

P.S.: Myslím, že Jurka (výrobce stanu) hned po příjezdu vybombardujeme e-mailem.

1. srpna 2001

NOR Briksdal – Bergen deštivo až zataženo

Vzbudili jsme se asi v 8 hod., jak jinak než do deštivého dne. Kapky bubnovaly na plachtu stanu a dokonce občas bubnovaly i na naše věci. Nic moc vyhlídky hezkého počasí. V jedné krátké přestávce mezi jednotlivými dešti jsme rychle zabalili stan a utekli k nedaleké Briksdal chatě. Zde jsme na známém místě pod stříčkou posnídali ( za oknem, cca 5 mm od nás se ládovali horem i dolem Japonci, Němci a všechen bohatej sajrajt vůbec). Stále lilo a byla zima. Vzpomínali jsme na Štěstí z Kokury (Knoflíkáři) frází Fucking weather. Okolo půl jedné přestalo pršet a dírou v mracích vysvitlo pár odvážných paprsků slunce. Teď, a nebo nikdy, řekli jsme si a vydali se na cestu z toho slzavého údolí. Mraky se valily po obloze a za chvíli zase začalo krápat. Vlastně je to logické – oblačnost se pomalu doplazí až sem mezi štíty vysokých hor, které se zužují do jednoho místa. tyto štíty jen zpomalují její pohyb a mraky se zvětšují a tlačí se jeden přes druhý. A v tom nejužším místě je splaz ledovce, který tyto mraky ochladí, pára kondenzuje ve vodu a ta se v nekonečných provázcích deště snáší na vše pod sebou. Pěkné místo k bydlení. My byli zoufalí, před námi 24 km do Oldenu a nad námi hrozba deště. Zkusili jsme stop a – ŠTĚSTÍ ! Po asi 15 minutách chůze zastavila malinká dodávka a vzala nás do Oldenu. Zde jsme v RIMI nakoupili docházející zásoby a vydali se stopovat dál – směr Bergen. Opět začalo pršet, tak jsme se museli schovat pod stříšku chaty v nějakém prázdném kempu nedaleko místa našeho stopování. V přestávkách mezi dešti jsme zkoušeli stopovat. Asi po ¾ hodině jsme slyšel z dálky přicházející zvuk DUC – DUC – DUC – radostné skotačení subwooferu z radosti bytí. Za chvilku po tom u nás zastavilo auto s mladým klukem a vzalo nás asi 30 km do Byrkjelo, kde již byla křižovatka s dálnicí do Bergenu. Tady jsme asi po půl hodině stopli dodávku s Jonem, dobrým hochem J, který nám dal svoje číslo na mobil s tím, že mu máme zavolat, kdyby se nám nepodařilo dojet do Bergenu, že nás, až tam pojede asi v osm večer, vezme s sebou.Vystoupili jsme ve vesnici Skei, svezli jsme se asi 20 km. Pak jsme stopli auto na dalších 20 km – couračka. Pak jsme měli štěstí. Zastavil nám starší muž s malou dcerkou. Na uvítanou nám sdělil, že trajekt, po kterém pojedeme, si musíme zaplatit sami. Pak říkal, že neví, kolik to stojí, asi nechtěl říct, že 20 NOK, aby nevypadal jako škrt. No, ale jel až do Bergenu. Povídal skoro celou cestu o tom, že zná Čechy a Polsko – Prahu, Vltavu a Krakow. Mno, stejně jsme měli pocit, že byl otrávený z toho, že nás vzal. Zvláštní chlap. Ale co, okolo půl desáté večer jsme už byli v Bergenu. Pár km od centra v zastavěné čtvrti. Kde přespat ? Kde jinde, než pár desítek metrů od dálnice, na skále nad poliklinikou na křivém (hodně křivém), ale asi jediném místě tam. A za chvilku už jsme spali.

2. srpna 2001

NOR Bergen zázrak POLOJASNO !!! – podle průvodců tu prší 365 dní v roce

Probudili jsme se na našem „vyhlídkovém“ místě na skále, zabalili a vyrazili do centra Bergenu. Obloha slibovala den bez deště (díky za to !) Šli jsme docela kus kolem silnice, mezi periferními obchůdky. Centrum nebylo nijak značené a tak jsme skoro nepoznali, že jsme se ocitli v samém středu města, v Bryggenu. Trochu nás zklamalo, že touto památkou UNESCO vede velká magistrála a že při fotografování brání pohledu autobusové zastávky L. Přesto se nám nábřeží líbilo. Podle mapky jsme se vydali na informace. Dostali jsme podrobnější mapku, nic víc. Hned na nábřeží jsme objevili pravý rybí trh, ochutnali, co se dalo, obstarali pohledy a načuchli rybinou. Odtud jsme se hlavní třídou dostali do parku s fontánkou, kde jsme se najedli. Potom jsme našli veliký cihlový kostel Johaneskirche a dále došli přes půl města na druhou stranu k vyhlášeným akváriím. Ale jelikož vstupné 85,- NOK na osobu se nám zdálo dost, šli jsme zase zpět do města. Cestou jsme potkali dva Čechy z Rumburku, pokecali jsme, předali jsme si informace a šli zase dál. Nebudu ani vyjmenovávat, které všechny staré baráky jsme viděli, ale – Praha je hezčí ! Než jsme vyšli na dálnici, nakoupili jsme jídlo. Večer jsme se štěstím odstopovali k vodopádům a zase po dlouhé době se ubytovali v kempu. Omytí a najedení (uvařili jsme si špagety s buřtovou omáčkou) jsme brzy usnuli.

3. srpna 2001

NOR Mo – Hol déšť, zataženo

Probudili jsme se asi v půl deváté ráno a – lilo – jako z konve. Tak jsme ještě chvíli pobyli e spacácích, pak si zabalili věci a šli uvařit snídani do přístřešku v kempu. Za neustálého deště jsme zabalili stan a v jedné krátké přestávce kdy nepršelo jsme se šli podívat k asi 500 m vzdálené raritě – velkému vodopádu, který je možné podejít. Po poledni jsme šli stopovat, lilo, takže jsme stopovali z úkrytu pod nějakou střechou stodoly. Po dvou hodinách nás vzal nějaký kluk, co jel asi 20 km k přístavišti trajektů. Ten přístav byl uprostřed ničeho, divočiny – jen silnice, les, hory a déšť. Stáli jsme u silnice a okolo nás ve směru na Oslo projelo tak jedno auto za pět minut a ještě plné. Stopovali jsme asi hodinu na dešti, až jsme mokří šli do bufetu nedaleko mola na kafe a čokoládu. Pak jsme stopovali dál a po ¾ hodině nás zázrakem vzal další mladý kluk v malinkém autíčku – záchrana. Svezli jsme se do Voss, většího města po směru naší cesty. Tam jsme asi po další půlhodině stopli auto co jelo někam na jih a vzalo nás do vsi Hol. Sem jsme přijeli pozdě večer, okolo deseti. A stále lilo, teď dokonce tak, že jsme jen čekali, kdy začnou padat ty pověstné trakaře. Ale kde spát ? Nakonec jsme našli přístřeší v jednom z vchodů zdejšího kostela. A skoro o půlnoci jsme šli spát. Byli jsme mokří a museli jsme se vtěsnat oba do 60 cm širokého výklenku. Nemohl jsem ani ležet na zádech – nevešel jsem se vedle Věrky. No do rána jsme to nějak překlepali, byla to jedna z nejblbějších nocí v mém životě, ale alespoň je na co vzpomínat J Dneska jsme opravdu neměli stopařské štěstí.

4. srpna 2001

Hol – Oslo polojasno J

Štěstí nám přálo, protože když jsme se ráno u kostela vzbudili, vykukovalo na nás slunce. Museli jsme brzy vstávat, aby nás někdo nenašel. Už v osm jsme stopovali. Po tom, co jsme ujeli tolik tisíc kilometrů, se nám těch 200 do Oslo zdálo jak nic. Ale dojet do hl.města byl oříšek. Z Ho(u)lu jsme odjeli až v jedenáct a to jen 40 km. Teď bylo docela vedro a my museli jít veliký kus cesty pěšky podél silnice – nikdo nás nebral. Došli jsme až k benzínce, kde se nás přišla zeptat jedna paní, jestli chceme vzít do Oslo. Zajásali jsme ! Celou cestu si chtěla povídat, což pro nás bylo docela namáhavé – byla to nějaká profesorka. Vysadila nás na samé periferii Oslo s tím, že o centra je to 20 min. autobusem. My to šli pěšky několik hodin. Město není nijak moc značené pro turisty, takže jsme občas bloudili. Okolo osmé večer jsme dorazili k radnici v centru. Naštěstí k našemu „kempu“ – parku s jezírkem to bylo jen hodinku chůze. Najedli jsme se, postavili stan a doufali, že na nás nikdo nepřijde. Nocujeme totiž v podstatě v takovém parčíku na místě nějaké starověké rozbité tvrze. Ale nikdo nepřišel.

5. srpna 2001

Oslo cekem hezky

Dnes jsme vstávali dost brzy, asi v půl osmé, abychom sbalili ještě před tím, než se po parku začnou trousit lidé. Vzbudil nás ale stejně zvuk motoru auta. Kousek od nás jezdili popeláři a vyváželi koše (15 ks J), ale nevšímali si nás. Po zabalení věcí jsme šli na vlakové nádraží, kde jsme dali batohy do úschovny, abychom se s nimi nemuseli vláčet. Pak jsme si šli prohlédnout radnici (vně i uvnitř), celé centrum se všemi památkami a velký dojem na nás udělal Frognerův park s Vigelandovými sochami. Velkolepé dílo stojí za shlédnutí. Když jsme se dostatečně pokochali památkami, šli jsme opět pro batohy. Utratili jsme také poslední drobné peníze za jídlo na cestu zpět. Šli jsme na E18 s cedulí Goteborg. nad námi obloha slibovala OBROVSKOU bouřku, ale naštěstí jsme jí ujeli po půl hodině stopování. Svezli jsme se asi 20 km a stopovali dál na místě, kde se spojovaly dálnice E6 a E18. Po další půlhodině jsme stopli auto a jeli asi 40 km. Bylo skoro jedenáct večer, tak jsme si u dálnice našli místo ke spaní a šli spát.

6. srpna 2001

Cesta zpátky spíš zataženo, průtrže mračen

Jelikož jsme se utábořili vedle supermarketu, museli jsme vstávat brzy – no, před osmou. To už nám ale před stanem jezdil kamion s nákladem. Doplnili jsme vodu, najedli se a asi po hodině stopování nasedli ke chlápkovi, který jel jen kousek. Ale nakonec nám uvařil kafe a luxusním Volvem nás svezl ještě kus. Do Goteborgu nás odvezl kluk, který nám zastavil sám od sebe, bez mávnutí. Zůstali jsme pak trčet na benzínce, protože se spustil strašný liják. Další dvě a půl hodiny jsme stopovali vedle dálnice. Měli jsme toho po všech těch peripetiích dost a už už jsme chtěli odejít na autobus do Prahy ať stojí co stojí, když tu náhle – opět zázrak. Zastavili nám dva mladí lidé – holka a kluk. Ta holka byla Švédka, ten kluk Američan. Nejprve nás vzali „jen“ do Malmo, což bylo asi 300 km. Potom přes most do Kodaně (auto = 335 dánských korun), odtud trajektem (osoba = 25 DM) do Německa !!! Domluvili jsme se, že nás vysadí v Hamburgu, ale nějak jsme se zapomněli a tak nás svezli až do Hannoveru !!! Na odpočívadle jsme se s nimi rozloučili (byli prostě skvělí – zkuste spočítat ten kus cesty !) a kousek od odpočívadla jsme postavili stan a usnuli. Během asi deseti sekund.

7. srpna 2001

Cesta zpátky déšť

V půl osmé jsme vstali, rychle sbalili stan, najedli se a vydali se k dálnici směr Berlin. Potřebovali jsme najít dobré místo, tak jsme šli za svodidly podél plotu podél dálnice. Ouha, asi po pěti minutách cesty nás v chůzi zastavila siréna a maják německé policie. Naštěstí normální policisté nám vysvětlili, že tudy cesta nevede. Vysvětlovali jsme jim, že nás tu v noci zastavilo auto a že nám nezbylo nic jiného – bylo jim to samozřejmě fuk. Vzali nás asi 5 km autem a vysadili na jiném odpočívadle, nezapomněli nás samozřejmě legitimovat a prověřit si nás. Tady nám řekli, že můžeme stopovat. Jenomže na parkovišti zastavovali jenom samí poctivé vyžraní němčouři a ti na nás z vysoka … A auta to po dálnici pálila tak „sto pade“, takže nezastavovala. Pak naštěstí zastavil nějaký Polák, co říkal, že usíná a že si tedy bude s námi povídat. Byla to hrůza, směsí angličtiny-němčiny-polštiny-češtiny jsme se ale nakonec přeci jen domluvili. Bylo to 270 km a tak ta cesta byla sakra dlouhá J. Potřebovali jsme vysadit na křižovatce na pověstném Berlinerringu, ale ten chlápek se bál, aby ho neviděla policie, takže nás odvezl ještě asi 3 km jeho směrem někam mezi lesy. Báli jsme se jít po dálnici, abychom neplatili pokutu, ale do Berlína to bylo cca 25 km někudy. Jinak to tedy nešlo, co nám tedy zbylo. Šli jsme lesíkem podél dálnice a po chvíli se spustil OBROVITÝ LIJÁK !!!!!!!!!! Z oblohy padaly rovnou kbelíky plné vody, šňůry deště nás asi po jedné minutě totálně promočili. Neměli jsme se kam schovat. Mně do mých Meindlovek nateklo po kalhotách horem tolik vody, že až domů mi v nich čvachtalo. Hrůza !!! Úplně durch jsme došli až na tu křižovatku, kde jsme pod mostem zoufalí stopovali. Zázrak se ale opět stal. Zastavilo BMW kompletně v kůži a ve dřevě a vzal nás asi 60 km směrem na Drážďany. Tady jsme opět zůstali na velkém parkovišti a zkoušeli stopovat. Věrka mi dokonce přinesla z bufetu dárek –plechovku Coly !Asi po hodině stopování na připojovacím pruhu z parkoviště na dálnici (pozn.: byli jsme asi 5 m od hranice parkoviště) opět zastavila zelená německá vosa Policie. Vosa proto, že se tu na dálnicích policajtů rojí jako – vos. Vystoupil silnější pán středního věku v brýlích, rezavé vlasy, v obličeji výraz pravého poldy a kynul nám, abychom šli k němu. V tu chvíli ale vedle nás zastavilo auto, že nás sveze. Věrka rychle ukázala tomu policajtovi pasy, ten je rychle prohlédl a vztekle jí je vrátil. Z toho auta se už šklebil nějaký chlápek, tak jsme nasedli a ujeli až do Drážďan. Byl to skvělý týpek, celou cestu žvanil a když viděl, že moje angličtina is better než němčina, kecali jsme anglicky. Pořád se smál a v Drážďanech nám pustil z kazeťáku i české rádio J. Dokonce nás vyvezl z Drážďan na E55 vedoucí jak všichni víme – do Čech. Stáli jsme asi 5 minut na té dálnici, když zastavil starý chlap v Chrysleru, maximální luxus, na „palubce“ display a na něm běželi pořady ze satelitu. Trval ale na tom, že nás doveze jen na přechod a dál ne. No co, i tak jsme byli rádi. Na Cínovci byl problém – s námi. Octli jsme se totiž na přechodu, který není pro pěší a proto jsme nemohli pokračovat dál. Nemohli jsme se ale ani vrátit zpátky. Čeští i Němečtí celníci byli úplně v pohodě, jen nevěděli, co mají dělat. Tak nás nakonec jeden z celníků zacpal k nějakým dvěma ženským do auta a bylo po problému J. Ty ženský se hrozné bály, ale vzaly to statečně jako rozkaz J. A svezli nás až do Dubí …Všude okolo nás prostitutky, měli jsme celkem obavy, bylo něco okolo 20 hod. večer. Šli jsme si koupit něco na zub k benzínce a pak jsme čekali na MHD do Teplic. A v tu chvíli okolo nás projel ten němec v Chrysleru JJJ Pašák, takový starý chlap. Muahaha, už nám bylo jasné, proč nás vezl jen na hranice !!! V 21:16 (byla už tma) jsme se svezli busem do Teplic a tam jsme zjistili, že dneska se dostaneme nejdál do Prahy. Na České dráhy je totiž spoleh a v noci samozřejmě nevypravují skoro žádné osobní vlaky L. Tak jsme dojeli do Prahy a tam přečkali noc na hlavním nádraží. Skoro jsme zapomněli za ty tři týdny, jaký humus to u nás je a jaký je rozdíl mezi českým a norským nádražím. Nakonec nás policie spolu s ožralými a rvoucími se cikány, bezdomovci, feťáky, „šlapkami“ a deary různých svinstev vyhodila uprostřed noci ven, protože nádraží se na dvě hodiny zavírá. Cizinci jen kouleli očima. Chvála České republice – opět nám vytřela zrak svou blbostí, neschopností, lajdáctvím a odfláknutým systémem čehokoli (jinak mám Čechy rád, ale upřímě – toto se nám upřít nedá !). Tak jsme si prohlédli noční Staromák a Václavák a k ránu jsme se opět nastěhovali na nádraží spolu s těmi cikány, bezdomovci, delary, … a asi v pět ráno jeli do Turnova a odsud domů do Semil. Cesta zpátky nám trvala skoro stejně rychle z ciziny do Čech, jako pomocí ČD z hranic domů. Tak už to je. Každopádně jsme ráno vystoupili z vlaku, šíleně smradlaví a špinaví a naše první kroky vedli do sprchy a do postele. Byli jsme opravdu utahaní jako koťata – věřte nám.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .