0
0

První část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Je to trochu dál, není úplně nejlevnější se tam dostat, ale stojí to za to. Já jsem do Lisabonu zavítala v říjnu roku 2008. Už dlouho jsem o tom snila, a protože se učím portugalsky, cítila jsem určitou potřebu si po roce bez mluvení jazyk trochu osvěžit.

Výhled na město

V nevelkém předstihu se mi podařilo koupit letenku Praha – Lisabon od Skyeurope zhruba za 4.400 Kč . V rámci příprav na cestu jsem začala kontaktovat lisabonské členy Couchsurfingu a domlouvat si s nimi schůzky, případně i ubytování.

Po příletu do Portugalska mě čekaly úžasné tři týdny seznamování se s místní kulturou. Samozřejmě se na mém nadšení pro Portugalsko podílelo také klima. I přesto, že už byl říjen, se v Lisabonu stále dalo chodit v šatičkách a sandálcích. Příjemných 25 stupňů a téměř každodenní slunce jsem s radostí vyměnila za zimu a oblačno v Čechách.

První týden jsem strávila v domě Ricarda v části Arreeiro. Celý první týden jsem se také ještě snažila šetřit, protože jsem netušila, kolik peněz budu na svůj pobyt potřebovat. Vždy, když jsem někam jela na delší dobu, snažila jsem si na místě zároveň nějaké ty peníze vydělat. Na tři týdny ale nemělo cenu si práci shánět nehledě na to, že bych ji stejně nejspíš po sezóně nesehnala. V rámci úspory financí a z důvodu, že jsem měla spousta času, jsem chodila téměř stále pěšky. Z Arreira do centra to bylo tak na 40 minut chůze s občasnými zastávkami v místních obchůdcích a kavárnách. Tento způsob turistiky místní moc nechápali. Co může být zajímavého na naprosto normální lisabonské ulici, která ještě není ani v centru města? Pro mě je právě tohle důležité. Člověk potká běžné obyvatelstvo, které zrovna nakupuje nebo má polední pauzu a obědvá…a navíc, i v těch odlehlejších ulicích Lisabonu se kolemjdoucím dávají na odiv modrobíle malované kachle domů – azulejos (vliv africké kultury).

Nedílnou součástí mých procházek po městě byly vyhlídky – tzv. miradouros. Vyhlídka z Castela (lisabonského hradu) je povinná pro všechny turisty. Ještě lepší výhled se naskýtá poblíž Castela – z Miradoudo da Senhora de Monte (a bez turistů). Mezi mé oblíbené a více ukryté vyhlídky patří ta v Alcantaře (v části Bairro Alto). Mým největším objevem ale byla Santa Catarina taktéž v Bairro Alto. Tato vyhlídka je charakteristická tím, že se zde setkávají imigranti a místní si sem chodí na pivko v příjemné kavárně. Santa Catarina je také místem, které sluneční paprsky hladí déle než jakékoliv jiné místo ve městě, a proto se právě z této vyhlídky dá krásně sledovat západ slunce nad řekou Tejo.

Jednou z lisabonských atrakcí jsou tzv. elevadores (v překladu výtahy). Jedná se o lanovky, které jsou umístěné v nejprudších kopcích města. Samotný Lisabon není žádná placka, a tak ani mé chození nebyla nevinná procházka, ale často pěkná túra s výšlapy do kopečků a kopců. Pro místní obyvatelstvo tu existují tyto lanovky (některé jezdí trať dlouhou pouze 200 m) k ulehčení každodenního života. Pouze jedna z nich ale opravdu vypadá jako výtah – Elevador de Santa Justa ve čtvrti Baixa. Jeho architektem je Raoul de Mesnier, žák slavného Gustava Eiffela. Už od pohledu na tento výtah je jasné, kde bral jeho tvůrce inspiraci. Jeho konstrukce nápadně připomíná styl Eiffelovy věže v paříži. Původně byl výtah využíván místním obyvatelstvem, které se tak pohodlně a rychle mohlo přemístit z dolní čtvrti Baixa do horní čtvrti Bairro Alto. Dnes výtah slouží zejména pro turisty. Za drobný poplatek je možné se svézt nahoru, kde lze posedět v kavárně a porozhlédnout se po městě z výšky. Komu se nechce platit a má zájem o výhled na Lisabon, může se do horního patra výtahu dostat z náměstíčka Largo do Carmo, ze kterého k výtahu vede výškový tunel. Pro ostatní elevadores platí běžné jízdné, protože jsou součástí lisabonské městské hromadné dopravy.

Lisabonské MHD má daleko k tomu pražskému. Na/z letiště se dá dostat autobusem pouze od 8h ráno do půlnoci. Čtyři linky metra jsou základem dopravní sítě Lisabonu (jsou pojmenované podle barev – linha vermelha, amarela, azul a verde). Podzemní doprava metrem je doplňována sítí autobusových linek a několika tramvajemi. Místní tramvaje mají žlutou barvu a tradiční vzhled. Ve všech průvodcích Lisabonem se píše, že nelze vynechat projížďku tramvají číslo 28. Je to pravda, tato tramvaj projíždí centrem Lisabonu, kolem Katedrály Sé ke Castelu až do čtvrti Graça. Vtipné je, že téměř stejnou tratí jezdí další tramvaj – tentokrát červená, určená speciálně pro turisty – a rozdíl mezi nimi je pouze v ceně lístku. Lístky se kupují u řidiče (i v autobusu), jeden stojí 1.35 EUR a je lepší mít drobné. Na přesnost MHD se zde nedá moc spoléhat. Každý, kdo do Lisabonu zavítá, by si měl uvědomit, že zde vládne jižanská kultura, do které spěch nepatří. Velkým nedostatkem lisabonské MHD jsou chybějící noční spoje, takže po jedné hodině ranní (kdy přestává fungovat metro) funkci MHD zastávají taxikáři. Ti jsou hojně využívaní, protože pokud jedou aspoň 2 osoby, tak cesta taxíkem nevyjde o moc dráž než jízdenka na autobus!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .