Libanon, říjen 2004, Aamish & StanleyShit

Bejrút. Jakkoli to zni strašidelně nebo jako synonymum pro bombardování a masakry, vězte, že ty časy už pominuly a Libanon je dnes bezpečná a turisty vřele vítající země.

Jen pro informaci uvedu, že zpáteční letenku Praha – Bejrút lze v GTS v průběžných akcích pořídit za 6000 bez omezení věku či toho, zda studujete. Poplatky a odletová daň činí necelé 3000. Při odletu ze země už na letišti nic neplatíte.

Libanonské turistické vízum seženete na ambasádě v Praze. Stojí 1260 Kč a musíte jim doložit, že máte zajištěné ubytování, což je jakási forma zvacího dopisu s potvrzením o rezervaci. Kdybyste s tím měli problémy, napište mi maila na aamish (at) email.cz.

<b>Pátek 08-10-04         </b>

Po poledni přistáváme v Bejrútu. Hned na letišti se převlékáme. Trochu na nás divně koukali, ale venku bylo 27°C a v Praze po říjnovém ránu mnohem míň. Za východem z haly se na nás vrhli taxikáři a za každou cenu od 10 USD výš nás chtěli odvézt do města, což je asi 10 km. Podle průvodce (Lonely Planet – Libanon, 4.vydání, srpen 2004) však chytře pochodujeme podél silnice asi kilometr na křižovatku, odkud jezdí za 500 LL (1 USD = 1500 libanonských liber, ale prakticky všichni berou i dolary) autobus. Ten s námi hodinu projíždí Bejrútem a vysazuje nás ve čtvrti Ain al-Mreisse, kde se nachází náš penzion HomeValery za 6 USD / osoba / noc.

Musím přiznat, že jsme moc nevěděli, co nás přesně čeká, mám na mysli hlavně přístup lidí. Navíc Bejrút nás trošku zaskočil. Prvním silnějším dojmem pro nás byly rozstřílené budovy od kulometů, raketometů, minometů a jiných „metů“ těžšího kalibru. Ovšem v centru probíhá intenzivní výstavba a demolice starých domů, takže snaha zahojit zjizvenou tvář města je víc než patrná. (Občanská válka začala v dubnu 1975, kdy pár ozbrojenců napadlo autobus s Palestinci, co tam permanentně od roku 1948 prchají – chápu, že Palestina není zrovna ráj na zemi – a 27 jich přitom postříleli. Následujících 17 let masakr stíhal masakr. Problémem byla samozřejmě hlavně rozdílná víra.) V Historii byl však Bejrút již sedmkrát zcela zničen a znovu postaven.

V hotelu už bylo všechno podle našich představ, ubytovali jsme se a šli se projít městem k Pigeon Rocks, což jsou útesy a jediná přírodní památka v Bejrútu. Zato zde byla Římany v 1. stol. př.n.l. založena první právnická škola na světě.

<b>Sobota 09-10-04</b>

Hned po ránu se balíme a autobusem číslo 15 přejíždíme Bejrút na východ, na takový neoficiální autobusák Dawra, odkud se dostaneme autobusem značky Karosa na sever, do města Jbail, což je starověký Byblos. Ještě se ale zmíním o dopravě v Libanonu a zejména v Bejrútu. Tak asi prvním a jediným pravidlem provozu je: zapomeňte na pravidla. Moc semaforů v zemi nemají, a stejně by si jich ani nevšimli, kdyby na křižovatkách neřídili dopravu policajti. V Bejrútu navíc všude hlídkují vojáci. Jízdní pruhy skoro nikde nejsou vyznačeny a jezdí vedle sebe tolik aut, co se vejde. Předjíždí se zásadně všude, chodci nemají nikde přednost a značky jako omezení rychlosti na 80 km/hod Libanoncům říkají : leda úplnej břídil by tu jel jen stovkou. Na silnici má přednost rychlejší a zvukové znamení se dává neustále. Jediná místa, kde se musí zpomalit a projíždět ohleduplně a pomalu jsou vojenské check pointy. Uniformovaný člověk s automatickou zbraní je jediná autorita. Hromadná doprava na tom je podobně. Železnice zde už neexistuje. Po silnici se dopravujete buď autobusy nebo minibusy, čili dodávkami, což je nejběžnější způsob dopravy v zemích třetího světa, ať jsou to turecký dolmuš, africké tro-tro, mexické colectivo nebo ruská maršutka, v podstatě je to totéž. A je to levné a docela rychlé. Ani autobusy ani minibusy nemají v Libanonu jízdní řády ani zastávky, kromě výchozí a konečné. V podstatě fungují do soumraku a zastaví vám na mávnutí.

Ještě mě cestou upoutala na dálnici značka „pruh, ve kterém jedete, končí betonovou zdí“. A skutečně. Čtyřpruhová dálnice (v každém směru 4) se rozdělila do pěti pruhů a vždy dva krajní mizely v tunelu. Prostřední končil prostě ve zdi.

Po dvou hodinách jsme se dostali do 40km vzdáleného Jbailu. Je to jedno z nejdéle trvale osídlených měst na světě datujících se do 7. tis. př.n.l. kdy zde podle archeologických nálezů byla založena rybářská osada. Byblos bylo slavné a bohaté město s dobrými obchodními kontakty na starověký Egypt. Krásné je, že zde naleznete základy staveb z doby kamenné i z dob Egypta, rozkvětu fénické říše, Řecka, Říma a Byzantské říše přiléhající k dobře zachovalé křižácké citadele z počátku 12. stol. Hned za plotem se vesele betonuje v moderním stylu.            Ještě odpoledne odjíždíme do Tripolisu, což je dalších 40km na sever podél pobřeží. Tarabulus (Tripolis) je druhé největší město v zemi s 500 000 obyvateli. Oproti Bejrútu to vypadá jako krok o 50 let zpátky. V centru je velký trh a na kopci nad městem krásně zachovalý křižácký hrad. V Tripolisu spíme v takovém penzionu, přímo v rodině za 7 USD a kdykoli nám udělají kafe nebo čaj. Do našeho pokoje se chodí přes kuchyň.

<b>Neděle 10-10-04        </b>

Máme v plánu celodenní výlet do údolí Kaddisha. Ráno jedeme minibusem (veškerá doprava se realizuje odkudkoli kamkoli za cenu: autobusy 500 – 2000 LL a minibusy za 1500 – 5000 LL). Přijíždíme do městečka Bcharré (čti Bšaré) v nadmořské výšce přes 1500 m.n.m. Nakoukneme do kostela. Je neděle ráno a bohoslužba v arabštině je něco extra. Místní nás vřele vítají a ochotně ukazují cestu do údolí. Kráčíme po ní a cesta se brzy proměňuje ve stezku a potom v křovinatou cestičku tak nejvýše pro kozy, později maximálně pro hady. Jsme celí podrápaní od bodláků a trnitých keřů. Alespoň si lze po cestě natrhat zralé fíky a víno. Údolí Kaddisha je obrovský kaňon navíc lemovaný horami dosahujícími 3000 m, takže o nádherné scenérie není nouze. Dole teče říčka, u které se definitivně ztrácí naše cesta, takže jí musíme přebrodit, no ono skoro stačilo přeskákat po kamenech a prodíráme se dál bodláky a trnitým porostem asi dvě hodiny. Kaddisha patří na seznam UNESCO, v údolí se nachází množství kostelů a klášterů, nejstarší ze 4. stol. Založený římským císařem Theodosiem. K němu přicházíme asi po třech hodinách. Tady naše cesta údolím končí a my se vydáváme k silnici, kde zjišťujeme, že jen tak něco tudy nepojede. Takže do Tripolisu se vracíme stopem.

<b>Pondělí 11-10-04       </b>

Už předešlého dne jsme vymýšleli, jak se dostaneme z Tripolisu do Baalbeku v údolí Bekaa, což je za horami. Zjistili jsme, že žádná doprava mezi těmito městy neexistuje, jedinou nabídkou je buď jet stopem přes místa, kudy nikdo nejezdí nebo taxíkem asi za 60 USD, což je hodně, na to, že jde asi o 60 km. Vracíme se tedy autobusem do Bejrútu a odtud jedeme do Baalbeku. Takže celkem 160 km. Údolí Bekaa (arabsky Wádí Bakaa – těžko říct, co vlastně „wádí“ znamená, když Kaddisha i Bekaa jsou wádí a jedno je hluboký kaňon a druhé náhorní rovina mezi pohořími Libanon a Antilibanon)

V hotelu Ash-Shams potkáváme dva Belgičany, první turisty, co cestují jako my. V Baalbeku stojí nejmonumentálnější chrám, co Římani za své doby vůbec postavili. Stavba byla zahájena roku 60 př.n.l. a dokončení se největší chrám Jupitera začal blížit od roku 60 n.l. za vlády císaře Nera. Finálními dostavbami prošel chrámový komplex za vlády Antonia Pia (138 – 161 n.l.) a dále byl přistavěn chrám boha Bakcha. Roku 379 se ujal vlády císař Theodosius a přijal křesťanství za oficiální náboženství. Ke komplexu byla přistavena bazilika. Křesťanství se však v Baalbeku (za Říma se město jmenovalo Heliopolis) příliš nedařilo, neboť manželkou boha fénického boha Baala byla Astarte (později řecká Aphrodite a římská Venuše) a vyznávání jejího kultu představovalo nekončící nekřesťanské pitky a orgie. Tento kult se zde udržel navzdory kristianizaci světa až do nástupu císaře Justiniána 527 n.l., který jej tvrdě potlačil a chrámy nechal pobořit a jejich část odvézt do Istanbulu.

Vstup do komplexu stojí 12 000 LL a studenti nemají slevu. Ovšem rozhodně nebudete litovat.

Odpoledne nám hoteliér představil svého otce (který nás později denně kasíroval) a svého bratra, který měl patro nad námi zubařskou ordinaci a hrozně se smál, že při jakémkoli problému se zuby se na něj máme obrátit. Večer mě začal bolet zub.

<b>Úterý 12-10-04          </b>

Na dnešní den jsme se dohodli s Belgičany (párek po čtyřicítce), že společně pojedeme na sever, k městu Hermel, což je poslední sídlo v Libanonu směrem na sever od Baalbeku, pak už je Sýrie. Jak zajistit dopravu? Prostě odcházíte z centra města požadovaným směrem a narazíte na stanoviště taxíkářů. Ti vás hned zahrnou nabídkami, jejichž cenu pak o něco sníží, leč zůstane nehorázná. A rozhodně vás ujistí, že jinou možnost nemáte. Navzdory tomu se vydáte dál a nejvýše po 500 metrech narazíte na stanoviště minibusů, kteří vás stejně rychle odvezou tamtéž za polovinu nebo třetinu té ceny. Pokud jedete do velkého města, jděte ještě o něco dál, určitě tam bude stanoviště autobusů, které pojedou ještě za míň.

Z Baalbeku do Hermelu trvá cesta ani ne hodinu. Nechali jsme se však vysadit, jak píše průvodce „in the middle of nowhere“, kde stojí Hermelská pyramida. Nepředstavujte si však nic podobného jako ty egyptské v Gize, ačkoli jiným, např. jedné z Meidumu se trošku podobá. Tato stavba je stará asi 2000 let, a prý připomíná některé hrobky perských králů, které stojí v Sýrii. Jsou na ní reliéfy zobrazující lov a v podstatě nikdo neví, co je to zač a proč a kdo to tu postavil. Pan Däniken má hezkou teorii, ostatně o Baalbeku taky. Pyramida je vidět už z veliké dálky.

Také jsme kousek odsud zamýšleli navštívit klášter Deir mar Maroun. Podle průvodce je třeba jít cestou od mostu přes řeku Orontes, která teče v údolí asi 3 km od pyramidy. U mostu stojí několik restaurací, které zejí prázdnotou, ale o cestě nikdo nevěděl a akorát nám nabízeli taxík – jeepa, že prý cesta je zničená. Tak jsme se šli alespoň projít údolím řeky. Večer jsme navštívili odlehlejší části města Baalbek ( těžko říct kolik, ale asi 40 000 obyvatel ), kde jsme našli poštu. Přesto, že celá krajina v údolí Bekaa působí aridním dojmem, začalo večer docela dost pršet. Holt podzim na Blízkém východě. Mimochodem má Bekaa pověst jedné z nejúrodnějších oblastí světa, podobně jako Galilea.

<b>Středa 13-10-04        </b>

Dnes vyrážíme na jih Bekaa, kde ve městečku Chtaura (čti Štóra), což je v podstatě zaprášená křižovatka na cestách Bejrút – Damašek a Baalbek – kamsi na jihovýchod Libanonu, k hranicím s Golanskými výšinami. Odtud jedeme kousek na východ k nějaké odbočce, kam minibus nejede a po které jdeme asi 2 km a u první restaurace se dáváme vlevo. Po 500m docházíme k ruinám středověkého města Aanjar. To postavil chalif Walid I (705 – 715) z Umayyadské dynastie panovníků arabského světa. Na tomhle městě je vidět, že oplývalo bohatstvím, ale jen 50 let, než se moci chopila Abbasidská dynastie. To byl konec Aanjaru.

Vrátili jsme se přes Chtauru do Baalbeku a ještě jednou si prošli město a obešli chrámový komplex i zvenčí, abychom mohli obdivovat obrovské kamenné kvádry, z nichž je postavena terasa, na které stojí. Ty nejtěžší mají 1500 tun. I dnes je technicky neřešitelná doprava takového břemene po souši. Lomy, ve kterých se kámen těžil jsou 7 km vzdáleny. Mr. Däniken má opět vysvětlení. Je však pravda, že tuto stavbu lze přirovnat k budování Volho-donského kanálu za Stalina. Rovněž šlo o hromadné pohřbívání a celkový dojem i účel stavby je diskutabilní. Baalbecký chrámový komplex byl však tolik monumentální proto, aby se podařilo odvrátit pozornost lidu od pozvolna se šířícího křesťanství a pomohl v blízkovýchodních provinciích římské říše zachovat starý řád. A pak, Římané se vždy shlíželi v pompéznosti a velkoleposti.

si ještě naposledy užíváme krásný pohled ze střechy našeho hotelu. Tam si klidně můžete vzít židle a dát si kolu, kafe nebo pivo. Ale stejně začne za chvíli pršet a půjdete dovnitř. Jste přeci v 1100 m.n.m.

<b>Čtvrtek 14-10-04     </b>

<b> </b>Dnes jedem z Baalbeku do Bejrútu a odtud pokračujeme do Saidy, na jih Libanonu. Vlastně všechny cesty v Libanonu vedou přes Bejrút. Jelo se dálkovým, docela pohodlným autobusem. Napřed se nakládala zavazadla, prodávaly jízdenky, kontrolovala místa, pouštělo se video, zkrátka jste si připadali, jako že se vydáváte na dlouhou cestu přes devatero řek. Vyjelo se z Bejrútu, po 40km pohodlnou dálnicí, čili chvilce, se přijelo do Saidy a zase se všechno vykládalo.

Saida je hezké starobylé město. Jeho arabský název dodnes v tomto jazyce znamená lov či rybolov. Féničany zde byla založena rybářská osada Sidún již před 6000 lety. Domy ve staré části jsou víceméně spojeny a uličky jsou tedy jaksi ve sklepě. Tímto labyrintem, který je spoře osvětlen žárovkami se proplétáte, dokud nenajdete cestu ven. To může trvat i docela dlouho, což jsme záhy zjistili. Ovšem to bloudění není nijak na obtíž, lidé jsou tu docela přátelští, až na partu kluků, co po nás hodili citron a rajče, když si je Standa nechtěl pořád dokola fotit. Velkým překvapením pro nás však byl i hotel D’orient, kde jsme se ubytovali, protože šlo o jediný hotel ve městě. Jih Libanonu hotely vůbec neoplývá. Elektřina v patře pro hosty není k dispozici, ani teplá voda. Umyvadlo v rohu pokoje vodu nikdy nevidělo. Dveře na balkon nešly zavřít a sprcha byla temná komora za kuchyní s jakousi trubkou u stropu, z níž, když prchli pavouci, teklo trochu studené vody. Jediným temnějším koutem v domě byl už jen záchod, přirozeně turecký. Museli jste nechat otevřené dveře do kuchyně, abyste tu díru v podlaze vůbec našli. Když jsem vzal na pokoj jednu z olejových lamp, která se marně snažila osvětlit poslední dva schody schodiště vedoucího nahoru do našeho patra, byl jsem upozorněn, že patří opravdu na chodbu a dali mi místo ní svíčku. Ten večer jsme hráli se Standou karty při skomíravém plamínku. Takové množství útočících komárů, jako v hotelu D’orient, není ani v létě u Lužnice. Celou noc mě budil Standa mlácením do zdí, které byly ráno docela slušně krvavé od rozmazaného hmyzu. Ampliony minaretu, co byl v podstatě za oknem, byly velmi nahlas. O tom jsme se přesvědčili i ve tři čtvrtě na pět ráno, což byl čas pro modlitbu za úsvitu. Dnes lze v Saidě přenocovat i v hotelu Katia’s house, sice asi za dvojnásobek, ale vyplatí se to. Byli jsme se tam podívat, bohužel až potom, co jsme se ubytovali v D’orientu a zaplatili velkou zálohu. Katia byla dřív očividně součást kláštera a i dnes na vás ze všech koutů útulných pokojíčků dýchne ryzí čistota a neposkvrněnost. Zvolili jsme však dobrodružství.

Město Saida v minulosti vždy prosperovalo zejména díky obchodu. Velkého rozkvětu dosáhlo jako nejdůležitější přístav pro export cedrového dřeva do Egypta. I za nadvlády Peršanů se Saidě, jakožto hlavnímu městu 5. provincie Perské říše, zahrnující, Sýrii, Izrael, Libanon a část Jordánska nevedlo zle. Avšak obyvatelé města i přesto roku 351 př.n.l povstali proti vládcům z cizí země, a když je král Artaxerxés III. přitáhl s velikou armádou srovnat do latě, uzamkli brány a celé město zapálili. 40 000 jeho obyvatel tenkrát uhořelo. Později, při svém tažení světem, Alexandr veliký roku 332 př.n.l nemusel vynaložit prakticky žádné úsilí, aby se katastrofou zdecimovaného města zmocnil.

<b>Pátek 15-10-04</b>

Na dnešek máme naplánován výlet asi nejzajímavější. Jedeme minibusem na jihovýchod do městečka Nabatyja blízko trojmezí Libanon – Golanské výšiny (Sýrie) – Galilea (Izrael). Zde si musíte vzít taxi na hrad Beaufort (arabsky Qalaat aš-Šakif). Nás to stálo 20 000LL, ale dá se to i za 15 000. Po sedmi kilometrech cesty jsme dorazili k vojenské hlídce v podhradí, která nás nepustila dále. Taxikář to vysvětloval, že nejsme nebezpeční…studenti z Československa. Proste musíme napřed na velitelství, nahlásit jména, čísla pasů, zkontrolují si víza, kam jedeme, jak dlouho tam budeme a kdesi cosi. To se zase zablokoval taxikář, že prý je to moc daleko a že tam nejede. Leda zaplatíme 30 000 místo dohodnutých 15ti. Řekl jsem mu, ať teda jede, že se pak dohodneme a česky jsme dodal, že dostane 20, když to bude hodně daleko. Ať nekecá, že tudy jede poprvé, to, že nás vojáci bez prověrky na velitelství dál nepustí, prostě musel vědět. Docela jsme se projeli, ale velitel spal, ani neměl tužku a nebyl rád, když ho kuli nám probudili. Prohlížel si naše pasy a pak se nás jeden voják zeptal, vy jste z Čech, že jo? No jo, krásně jste včera smetli Arménii v kvalifikaci 0:3, dva góly dal Koller a jeden ten mladej, co je teď v Liverpoolu. Všichni tu obdivují váš fotbal a fandíme vaší zemi. Prověrka byla u konce, mohli jsme jet. Večer jsem domů posla email, že fotbal > politika. Hrad Beaufort je zajímavá stavba. Základy zdejší pevnosti sahají někam do 5. století, do doby Byzantské říše. V roce 1139 byl na tomto místě křižáky dokončen velký hrad, ze kterého lze kontrolovat široké území od Golan a severní Galiley až po jižní konec údolí Bekaa. Nedaleko odsud teče řeka Jordán, v rokli přímo pod hradem pak řeka Litani. Galilea je velmi úrodná oblast a je napájena z velké části (mimo Jordánu) říčkami z Golan, což je důvodem jejich významu i Izraelské okupace. Hrad po skončení křižáckých výprav plnil svou funkci při bezpočtu válek a tažení. Naposledy v 70.letech, kdy sloužil jako základna Hizballáhu pro raketové útoky na severní Izrael. Ten však v květnu 1978 celý jižní Libanon vojensky obsadil. Usáma bin Ládin později přiznal, že to byl prvý moment, kdy zauvažoval o tom, že nějakým ničivým způsobem napadne USA, spojence Izraele. Hizballáh v rámci protiizraelských akcí se jal dobývat Beaufort zpět. Roku 2000 se izraelská vojska stáhla z Libanonu a na požadavky libanonské vlády, že Beaufort zůstane turistickou památkou, vyhodili vojáci jižního souseda Libanonu celý hrad do povětří. Ten se však stal navštěvovaným monumentem i přesto. A na jeho vrcholu dnes hrdě vlaje vlajka Hizballáhu (je to ta světle zelená). Můžete mimo hrad navštívit i nedaleký Al Khaim detention camp, který za izraelské okupace sloužil jako vězení a víceméně likvidační tábor.

<b>Sobota 16-10-04      </b>

Den našeho posledního výletu. Zbývá nám navštívit město Tyre (arabsky Súr – vidíte kde si vzal Tolkien inspiraci pro název země na jihu?). Pro zajímavost, v Bibli se o městě Tyre píše 63x. Opět něco z historie. Město bylo založeno někdy na přelomu 4. a 3. tisíciletí př.n.l. na malém ostrůvku kousek od pobřeží. Roku 815 př.n.l. založili féničtí mořeplavci z Tyre na území dnešního Tunisu město Kartágo a začal tak zlatý věk městského státu Tyre. Ovšem bohatství a prosperita vždy pomáhají vytvářet nepřátele. Babylonský král Nabuchadnezzar obléhal Tyre v 6. století 13 let. Bez úspěchu. I za Římanů město vzkvétalo a ti zde postavili jeden z největších a dnes nejzachovalejší hipodrom ve své říši.

My jsme se zde vykoupali v krásně teplém a čistém moři, prohlédli si římskou část města s rozsáhlou nekropolí, prošli tržiště a pak se vrátili pře Saidu do Bejrútu.

<b>Neděle 17-10-04       </b>

<b> </b>Po probuzení v hotelu Homevalery, stejně jako jsme spali první noc, jsme se víceméně poflakovali po Bejrútu, prošli si západní i východní část města, rozhodně navštivte muzeum, pokud sem pojedete a projděte se po dřívější zelené linii, která za občanské války rozdělovala město na křesťanskou a muslimskou část. Večer jedeme na letiště a pár hodin po půlnoci se vracíme domů, do Evropy, do Prahy a do Liberce.