Den I. a II. – Odjezd do Norska (Liberec -> Hanstholm)
Jak to již s výpravami kamkoli bývá, vyrazili jsme z Liberce…
… asi s hodinovým zpožděním což se nám nakonec málem stalo osudným, avšak na druhou stranu jsme v Polsku a Německu nezažili vichřici a viděli jsme jen její následky a brodili se kalužemi přes celou silnici. Téměř polovinu cesty po Německých dálnicích jsme jeli v bouři a přívalových děštích, čímž se náš čas dojezdu nebezpečně blížil k času odjezdu trajektu. Neusnadnila nám to ani uzavírka části dálničního obchvatu kolem Berlína a my jsme se v něm hodinu a půl motali, až jsme se nakonec rozmotali a vydali se dle GPS skrz vesničky, abysme se po pár set kilometrech opět na dálnici napojili.
V Dánsku už to začínalo být horké, jak počasí a pneumatiky, tak i čas, kterého se nedostávalo. Dánská policie by asi příliš slitování neměla, když jsme po jejích vesnicích jeli chvílemi i přes 100 km/hod. Nakonec nám GPS přeci jen trochu pomohla, když nás bezpečně navedla do doků v Hanstholmu a my jsme se v 9:58 jako poslední auto odbavili a vyčkali frontu do trajektu Fjord Cat. Plánovaný odjezd 10:30 se podařil (jak to jen dělají?) a nás čekala 2 hodinová plavba celkem hezky zařízeným trajektem společnosti Masterferries.
Naše rychloloď dorazila k Norským břehům městečka Kristiansand, ale nás čekalo nemilé překvapení, když jsme našli auto celé… celé opatlané od soli (oddychli jste si? 😉 . Kdesi tam byla šikovně umístěna jakási díra, kterou dovnitř svištěl solný mořský vzduch a my jsme třetinu Norska jezdili s posoleným autem.
Výjezd z trajektu se však podařil na jedničku a fronta z doků se nebezpečně krátila, neboť celní kontrola pouštěla Německé, Dánské a vůbec všechny auta bez prodlení. Nás si zastavila a začal výslech a dotírání (ptala se, kam jedeme, proč a jak). Nakonec jsme vyvázli jen se zlostným pohledem a vyjeli ven. Důležitá informace, nevyjíždějte na celní kontrolu se slamákem na hlavě a širokým úsměvem ve tváři.
Zaparkeringovali jsme (parkování = parkering) za 40 NOKů a vydali se na prohlídku městečka Kristiansand, z něhož mám smíšené pocity. Na jednu stranu krásné udržované parky, plážička a přístav a na druhou stranu žebráci v centru města a ošklivé obchody s potravinami (Rema, Rimi). Po prohlídce města jsme si na chvíli ustlali na trávníčku v parku a koukali na fontány. Nakonec jsme se odpoutali a vyrazili po silnici, směr Lindesnes – nejjižnější místo Norska a známý maják. Vstupné na maják (50 NOK/osoba) se nám dávat nechtělo a tak jsme se prošli po skaliskách kousek vedle a stejně jsme měli nádherný výhled. Po procházce jsme na parkovišti u majáku uvařili večeři (rýži s mexickou omáčkou) a debatovali, kde najdeme místo na přespání.
Jeli jsme a jeli až jsme narazili na kemp, v recepci však ticho po pěšině. Bára se chtěla alespoň osprchovat a jelikož jsme neměli drobný, vzali jsme se vlažně studenou vodou a bylo to príma a zadarmo 🙂 Cestou jsme hledali vhodná místečka pro náš 4,5 metru dlouhý stan, ale žádné nebylo dost dobré nebo 150 metrů od nejbližšího obydlí. Všechno dobře skončilo, když jsme objevili cestičku, která si vinula na malý plácek s dost místem pro naše autíčko i stan, který byl vcukuletu postavený a my celí vyčerpaní ulehli k první noci v Norsku.
Den III. – Stavanger
První Norské ráno proběhlo v poklidu, vstávali jsme kolem deváte…
… trošku nakvap jsme se nasnídali a sbalili stan, asi jsme někam pospíchali 🙂 Do Stavangeru to byl ještě kus, ale zvládli jsme to, napojili se na “dálnici”, která byla v několika místech omýtovaná. První mýto bylo 25 NOKů, na silnici ještě daleko před Stavangerem. 25 korun jsme v drobných neměli a tak jsme si nechali vyjet lísteček na pozdější zaplacení. Tento lístek můžete zaplatit v dalších mýtných stanicích, kde je obsluha, případně až se vrátíte domů, tak přes internet, jako já (zapomněl jsem na něj 🙂 . Nicméně silnice to byla pěkná a dlouhá a za 25 korun určitě stála.
Další mýto vás čeká těsně před Stavagnerem a stojí 13 NOK, vyhnout se mu však dá postraními silničkami, ale pochybuji, že se to vůbec vyplatí. Poslední platbička byla na parkovišti, za párhodinové stání to bylo 20 korun.
Ve městě jsme se pohybovali asi hodinku až dvě, ale nic extra zajímavého jsme nenašli. Na města moc nejsem, tak jsem se jen tak šoural s foťákem a batůžkem. Ale no tak dobře, něco jsme přeci jen viděli. Požární hlásnu na kopečku, která byla uzavřena, jinak by byl asi pěkný výhled na město. Prošli jsme kolem “parkoviště” pro lodě, a že jich bylo požehnaně, do známých uliček s bílými domečky (ty se líbily Barunce), skrz parky a zpět do přístavu a na parkoviště.
Dál už začínala být cesta zajímavější, jeli jsme totiž směr Preikestolen a hledali místo na přespání. Když jsme se vymotali ze Stavangeru, dali jsme se silničkami podél břehu fjordu do městečka Luuvik a přejeli trajektem do Oanes za 80 NOKů. Cestou jsme ještě tankovali za 500 “norků”, jelikož jsme byli skoro na suchu.
Konečně spatřujeme nádhernou Norskou přírodu, tedy jeden z typů Norské přírody. Drobné stromečky, hornatý terén a jezírka. Krásná místa na spaní, ale pro náš velestan nic 🙂 Zaparkovali jsme u silnice na miniodpočívadle a zkoušeli ukuchtit večeři, což se nám povedlo a pěkně jsme se nadlábli těstovinami s omáčkou. Jediné co nás otravovalo byli mušky a tak jsem je chvíli odháněl doutníčkem. Vydali jsme se podívat do přírody, kam vedla kamenitá cestička a spatřili jsme nádhernou chatičku, ve které očividně nikdo nebyl. Prošli jsme se kolem dokola a hledali místo na spaní. To jsme nakonec našli a ani jsme nemuseli rozbalovat stan. Spali jsme pod širákem na zadní terásce, ale nikomu ani muk! Usínali jsme za šera, kolem jedné hodiny.
Den IV. – Preikestolen
Po přespání v nádherné přírodě pod širákem …… jsme si dali osvěžující “koupel” v nedalekém jezírku. To jsme samozřejmě nechtěli zaneřádit šamponém a mýdlem a tak jsme nabírali vodu do PET láhví a “sprchovali” se dál od jezírka. Čistí dorážíme na parkoviště u jedné z nejznámějších atrakcí Norska, skalním masivu Preikestolen (Kazatelna). Parkovné se platí až při odjezdu a není omezeno časem. Aut už tu stojí celkem dost a my se začínáme bát náporu turistů, na Preikestolen by to mělo být 2 hodinky cesty, což, jak se později ukázalo, celkem odpovídá, ale jen pro zdatné turisty 🙂
My, turisti obyčejní, jsme šlapali a šlapali, a nakonec i došlapali, přestože to je cesta nelehká. Obdivovali jsme odvážné “turisty”, kteří se vydali nahoru v pantoflích či sandálech a ikdyž na horu dorazili, čekala je cesta dolů a ta pro ně musela být pekelná. S našimi pohorkami jsme dolů hopsali jak kamzíci a byli jsme dole dvakrát rychleji než ostatní. Stejně tak jsme obdivovali staré lidi s holemi, kteří opravdu šplhali krpál, který se znenadání vynořil v lese a tvořily ho pouze naskládané a popadané kameny.
O výhledu z této přírodní krásy snad ani nemusím vyprávět, pár fotografií mluví za vše. Chvíli jsme poseděli uprostřed skály, chvíli na okraji 604metrové výšky, kolmo dolů, do fjordu. Ten pohled nezapomenu a ten pocit u žaludku už vůbec ne 🙂 Pokud si chcete prohlédnout Preikestolen i z bočního profilu, doporučuji vylézt na nedaleký kopeček, ze kterého je nádherný výhled na celý fjord a Preikestolen s malilinkýma lidičkama. My jsme měli to štěstí a počasí nám vyšlo, neuvěřitelné štěstí.
Po pár hodinách jsme se vydali dolů na parkoviště, zaplatili 60 NOKů a vyjeli směr sever, co nám benzín stačil. Snažili jsme se přiblížit k městečku Odda, které pro nás bylo záchytným bodem na další cestě. Ujeli jsme spoustu kilometrů, přebrodili fjord díky trajektu a nakonec zaparkovali na odpočívadle, kde jsme v lehkém dešti a miliardách okusujících mušek úspěšně postavili stan.
Večeři jsme dělali ve stanu, který je na to patřičně vybaven, horní část stanu je otevřená a tvoří jakýsi průduch ven, takže výpary z vaření cirkulují ven. No prostě paráda 🙂 Uvařili jsme si hromadu brambor s kečupem a provensálským kořením a řeknu vám, lahůdka. Mě to však dostatečně neuspokojilo a tak jsem se jal vařečky a začal kouzlit něco, co by se dalo nazvat brambůrkami. Nebyly to však klasické křupavé, přesmažené, ale jemňoučké, propečené, s opálenou kůrkou a posypané provensálským. No Bára si mlsala a já pak taky. Pak se mi o nich ještě zdálo, ale to už je jiný příběh 🙂
Den V. – Odda, Eidfjord, příprava na Hardangerviddu
Jeden z těch dnů, které mají místo 24 hodin asi 12…… neboť jsme toho za celý den příliš nestihli. Dojeli jsme do městečka Odda, které bylo po cestě, ale nic zajímavého jsme nenašli. Tedy až na supermarket Coop, kde jsme nakoupili na další dva dny. Něco dobrého a levného, něco co nám dá energii pro putování po náhorní plošině Hardangervidda. Nakonec jsme nakoupili za 193 NOK 🙂 2 banány, 1 paprika, ochutnávka různých druhů bonbónů (17,-) a hlavně 650g kuřecího masa za 130,-
To se nakonec ukázalo jako výtečný nápad a my jsme měli super luxusní veřeči a navíc ještě jídlo na další den. K té večeři to byli kuřecí plátky s bramborovou kaší (ještě teď se mi sbíhají sliny) a na další den jsem si připravili rýži s kuřecími kousky a řeknu vám, těšil jsem se na to jídlo ještě než jsme ráno vyrazili.
Po městečku Odda následovala další celkem dlouhá etapa, která nás zavedla do městečka Eidfjord. V kavárně internet nehledejte, hledejte ho na informacích, na dvou stolních PC a za 20,- NOK/10 minut. Barunka potřebovala napsat e-mail, tak jsme si dali jednu desetiminutovku. Pak rozepsala další, ale to už nám nestačilo, tak jsme si dali nášup a já napsal ještě e-mail domů. To už je dost výdajů na jeden den. Barunce to ovšem nestačilo a byla přesvědčená, že na Hardangerviddu potřebujeme podrobnou mapu 1:50 000, kterou taky nakonec za 130,- NOKů koupila. Musím přiznat, že jsme nakonec nelitovali. Ikdyž bysme si raději měli zopakovat orientaci v mapách (chvililinku jsme šli neznačenou, velmi přírodní cestou 🙂 , nakonec nás dovedla správně tam i zpět.
Město Eidfjord se posléze natahuje o 5km dále, skrz tunely, odkud vede cestička na náhorní plošinu Hardangervidda. Ubytovali jsme se blízko v kempu, abychom mohli brzy ráno vyrazit. Kemp nás stál celkem 130 NOKů, což byla cena průměrná. Sprchy klasicky 10 NOK. Doplnili jsme našich 13 PET lahví čerstvou vodou a šli nabrat síly na další den. Hrozně moc se těšíme na další den 🙂
Den VI. – Náhorní plošina Hardangervidda (den 1.)
Vstávali jsme brzy, abychom mohli včas vyrazit na 2denní túru…
po největší náhorní plošině v Evropě – Hardangervidda. Sbalili jsme si vše potřebné (nafukovací karimatky, spacáky, malý vařič, oblečení a jídlo) do jedné krosny a normálního batohu. Krosnička sice něco vážila, ale přeci jen jsem chlap, tak něco vydržím. Vyjeli jsme z kempu po silničce, vedoucí až nahoru na plošinu, kde je několik parkovišť, samozřejmě neplacených. Po tisíci serpentýnách, po boku krásný vodopád, jsme dojeli nahoru, kde už pár aut stálo, ale místa byla dost. Zaparkovali jsme na “okraji srázu” a zadní kola jsme po vzoru jiných aut zaklínili kameny. Vzali vše potřebné, nasadili batohy a brýle (bylo nááádherně) a vyrazili.
Po 10 minutách chůze mě přešel humor, neboť krosna byla celkem těžká a cesta nás vedla stále do kopce. To byl na můj organismus velký nápor, který jsem musel překonat pomocí intového nápoje a pár kousnutími do energetické tyčinky 🙂 Když jsme však ten kopec vyšli, naskytl se nám nádherný pohled. Tak nádherný, že jsem zapomněl fotit. Naším cílem byla samoobslužná chatka Norského svazu turistů (DNT) – Hadlaskard.
Došli jsme k řece, přes kterou vedla lávka a cestička k prvním chatám (Viveli), které jsme na plošině viděli. Dali jsme se přes lávku a podél řeky směr střed plošiny. Mapa nám tentokrát moc nepomohla, ale možná to bylo tím, že jsme se do ní nepodívali. Šlapali jsme cestičkou, kterou hodně dlouho nikdo nešel a když jsme se pak přeci jen podívali, spatřili jsme se na neznačené a neupravované cestičce vedoucí podél řeky, která byla sice o něco kratší než značená, ale o mnoho těžší 🙂 Nakonec jsme se však dostali na cestičku, bylo to u chaty Hedlo, kde jsme si dali svačinu (už jsem dlouho žadonil). Byli jsme asi v půlce, ale teď nás čekala “krásná” cestička, oproti tomu, čím jsme prošli.
Sendviče byli výborné, ale já už se těšil na rizoto s kuřecími kousky, které jsme měli na večer. Smůla, do chatky Hadlaskard byla cesta ještě dlouhá. Šli jsme podél vršků, po kamenných plošinách, šlo se nám krásně. Počasí bylo takové zatažené a příjemné, nepršelo. Když jsme chatu spatřili, byli jsme štěstím bez sebe. Ale jen do doby, kdy jsme u chaty zjistili, že nemáme ani jeden peněženku. Žádné peníze (jen drobné), žádné kreditky. Co teď?!
Nakonec jsme se s jednou obyvatelkou chatky (zřejmě členka svazu turistů), která tam momentálně přebývala, dohodli, že zaplatíme jednu osobu a za druhou pak v Bergenu, v sídle DNT. Trapněji jsme se snad ani cítit nemohli, ale stane se 🙂 Nezapomeňte si tedy peníze s sebou, mladiství do 26 let věku zaplatí za noc 135 NOK, dospělí pak 270 NOK. Ubytovali jsme se na pokoji č. 3 v přízemí a snědli připravenou večeři. Prakticky hned jsme usnuli. Ještě k platbě. Platit můžete hotově, do papírového sáčku, který vhodíte do zamčené schránky. Nebo stačí vyplnit formulář se svým jménem, číslem kreditní karty a vyúčtováním, který hodíte do téže schránky a DNT vám peníze odečte. Vyúčtování probíhá na základě přiznání, co si kdo vzal. Chatka má totiž celkem obsáhlý a pravidelně doplňovaný sklad potravin, které jsou volně k dispozici (ceník je přiložen). To by asi u nás v Česku nevydrželo 🙂
Chatka byla nádherná, s mnoha místnostmi a kdyby se náhodou zaplnila, opodál stála menší chatička, do které by se případní nadbyteční bezproblémů vešli. Pro vodu se chodilo nedaleko do řeky, která tu tekla proudem a byla velmi velmi čistá. Nefiltrovala se, snad jen převařila na čaj. A byla dobrá, ráno jsme si na cestu “načerpali” 🙂 Ráno jsme ustlali postele pro další návštěvníky, vytřeli po sobě pokoj, zametli chodbu a rozloučili se s dalšími obyvateli a vyrazili po jiné cestě zpět, ke svému autíčku. Ale to už je jiný příběh 🙂
Den VII. – Náhorní plošina Hardangervidda (den 2.)
Čeká nás cesta zpět po jiné trase, počasí je skvělé…
slunce svítí, nebe skoro bez mráčku. Jen je ráno kolem 5ti stupňů, ale to se brzy změní. Snídáme musli a čaj, balíme věci (jsme lehčí o kastrol se včerejčí večeří), loučíme se s ostatními “obyvateli” chatky a okolo osmé hodiny vyrážíme o 90 stupňů východně než jsme přišli. Dle mapky má cesta trvat 9 hodin, což mě osobně trošku znepokojuje, ale za hezkého počasí se jde přeci jen lépe.
Hned první kopeček je poněkud náročný a já celý spocený si dávám pauzu 🙂 To brzo. Další cesta ubíhala vcelku rychle, neboť jsme se zapovídali a to se pak jde jedna radost. Před chatou Hedlo, když jsme přešli lávku přes řeku, usadili jsme se u řeky na skalní desce, sundali botky a svršky (bylo opravdu horko) a dali se do jídla.
Po “obědě” jsme si jen sedli a relaxovali, Barunka si lehla a po chvíli už jsem slyšel jemné chrnění. Opravdu usnula, šel jsem si tedy zafotit, sednout si na lávku a relaxovat chvíli tam, chíli tu. Po půl hodice jsem jí probudil, ošatili jsme se, z řeky nabrali čerstvou vodu a odpočatí vyrazili dál.
Další cesta ubíhala sice pomalu, ale cestička byla rovinatá, ne jako na druhé straně řeky, kde jsme šli včera. Jediným problémem byla trochu více podmočená travnatá plocha, která se prostě nedala obejít. Nakonec jsem to museli “střihnout” skrz ní. Poslední kopec nám však dal pořádně zabrat, byl nekonečný! Síly docházely, ale kopec ne a ne skončit. Posilňoval jsem se energetickými tyčkami, když tu náhle jsme byli nahoře. Hurááá.
Následoval kopeček dolů a pohled na naše autíčko nás naplnil takovou sílou, že jsme k němu skoro doběhli. Ne nedoběhli, jen tak tak došli a shodili bágly. První co jsme udělali bylo, že jsme si vyndali židličky a uvařili si francouzskou polévku. Teprve pak jsme začali řešit, kde budeme spát. Všude byl podmáčený terén a stan postavit nešlo, vyjeli jsme a po 200 metrech byl pěkný jemněkamenný plácek, sloužící jako druhé parkoviště. Bylo prázdné a tak jsme tu stan nakonec rozbalili. K večeři byly ne příliš povedené palačinky s marmeládou nebo nutellou. Ulehli jsme brzy a po vyčerpávajícím pochodu chrněli jako zařezaní.
Den VIII. – Bergen
Dnešní den jsme měli stihnout projít 2. největší město Norska – Bergen.
… ráno proběhlo bez problémů, ale nahoře, na náhorní plošině Hardangervidda, byla v noci… jak bych to jen řekl… no… kosa jako prase… Nicméně jsme přežili bez úhony a brzy ráno sjeli serpentýny zpět do kempu, kde jsme předpředchozí den stanovali. Osprchovali jsme se a vyprali si v umyvadle (trochu na hulváta, ale budiž).
Bylo slunečné dopoledne a my se vydali na západ do Bergenu. Cestou jsme ještě poobědvali česko-čínské “ďábelské” nudle, které jsou mimochodem fakt dobrý. Kolem čtvrté hodiny jsme dorazili do Bergenu a zaparkovali v prvním parkovacím domě, který se namanul. Cena byla 5 NOK / 20 min., za den však max. 90 NOK.
Vyšli jsme s batůžkem a foťákem do centra. Park s jezírkem byl nedaleko, ne však moc čistý a ani příjemný na pohled. Žabince na okrajích, semtam odpadky na trávě. Dojem nevylepšila ani fontánka, na vlas stejná, jako ta ve Stavangeru. Toho jsem si všiml třeba i u mostů, viděl jsem třeba i 5 stejných. Procházeli jsme uličkami, centrem s obchody a samozřejmě i dřevené domky ve známé čtvrti (Bryggen).
Dorazili jsme k obrovské (výzkumné) lodi, která kotvila u mola a pohybovalo se po ní neobvykle veliké množství lidí. Šli jsme blíž a blíž a najednou jsme byli na lodi také. Byl to zřejmě den otevřených palub, nebo tak něco. Rozdávala se zmrzlina a kola v plechu, co by ne 🙂
Navigační místnost a všechny kajuty byly luxusně vybavené, křeslo pro kapitána a ostatní členy posádky byly vskutku pohodlné. Na zádi byl pak heliport ze kterého byl pěkný výhled na město. Když jsme se z lodi dostali ven, začali jsme hledat zdroj energie a internet pro náš notebook, který to očividně potřeboval. Nakonec jsme obé nalezli ve fast foodu Burger King, který tímto velmi doporučujeme! Abychom nebyli označeni za příživníky, objednali jsme si jakousi masovou bagetu a hranolky za celkem 84 NOKů.
Letmo jsme prolétli internet a zkusili se připojit přes Skype do ČR. Zadařilo se! Spojili jsme se videohovorem se sestrou Báry, Markétkou (a Pavlem a Fíkem 🙂 Nakonec z toho byl hovor na třičtvrtě hodiny. Odcházeli jsme s nabitým notebookem a najezeni (částečně).
Začínalo být dost pozdě (ikdyž světlo) a my jsme museli vyjet z města a hledat místo na přespání. Parkoviště nám ohlásilo 65 NOK k zaplacení, což nás celkem mile překvapilo. Ujeli jsme asi 60 km za Bergen, směrem do městečka Voss, před kterým jsme nakonec našli pěkné odpočívadlo. K večeři nám pak stačil chleba s máslem – tak moc jsme byli unavení 🙂
Den IX. – Ledovcový splaz Briksdal
Probouzíme se do mrholení a ani jednomu z nás se nechce ven…
Nakonec se však přeci jen donutíme vstát, uvařit si “sladký moment” ze sáčku a s kakaem. Co nejrychleji balíme vlhký stan a vyrážíme na cestu. Projíždíme městečkem Stryn a zanedlouho obědváme špagety po provensálsku a zjišťujeme cestu, kterou se dostaneme k ledovcovému splazu Briksdal (Briksdalsbreen).
Odbočka ke splazu se nachází ve vesničce Olden a pod ledovec je to 20 až 30 km. Cestou potkáváme desítky a desítky kempů za vcelku běžné ceny, některé i s internetem. Dojíždíme co nejdál to jde a parkujeme za 40 NOK. Všimli jsme si, že o pár metrů dál je cedule s mapkou přilehlého okolí. K ledovcovému splazu je to 45 minut chůze, což je krásné. Taky vidíme možnost kempování za 90 NOK a 20 NOK za osobu. Okolí je vskutku nádherné a kemp je fantastický, místa dost, jednotlivé plácky pro stany a přívěsy jsou zasazené do upravené krajiny a obrovských balvanů ze skal, které se ční kolem dokola.
Jdeme se podívat ještě po okolí a narážíme na obchůdek se suvenýry, něco prý domů přivézt musíme. O hodinu později platím kartou 320 NOK. Scházíme dolů na parkoviště, auto přemisťujeme na volný plácek a jdeme platit kemp. Všímáme si české výpravy mladých sportovců, jaká to náhoda 🙂 Postavili jsme stan a vyrazili k ledovcovému splazu, je už totiž dost pozdě a nahoru je to přeci jen skoro hodina. Pokud máte lenivé nohy a tělo, můžete si nahoru dojet takovými legračními seniorskými autíčky. Této možnosti nevyužíváme 🙂
Cestou vzhůru potkáváme krásný vodopád a z dáli na nás vykukuje ledovcový splaz. Přidáváme do kroku. Vítězství je na dohled! Tenhle pohled bych přál každému milovníkovi přírody! Jen škoda, že mě Bára nepustila za cedulku s popsaným nebezpečím (že se ledovec může kdykoliv utrhnout, blablabla) a tak jsem si na něj nesáhl 🙁 Fotil jsem fotil, Bára sbírala podél jezírka hezké kameny 🙂
Vrátili jsme se zpět do kempu a začali vařit a smažit, měli jsme 4 obalené filety (60 NOK) a bramborovou kašičku. Pošušnáníčko! 🙂
A jak jsme si tak seděli na těch skládacích židlích, koukaly na hučící vodopád vpravo, na další ledovcový splaz před námi a strmé černé skály vlevo, říkali jsme si, jak by bylo fajn tu být třeba i pár dní. No snad někdy příště 🙂 Tohle místo, ta atmosféra, ledově studený vzduch – to se prostě musí zažít.
Den X. – Geirangerfjord, Trolí cesta
Vítá nás opět slunečné ráno a nás čeká cesta… Trolí cesta…
Po vydatné snídani a osvěžující sprše se vydáváme z pod ledovce Briksdal, zpět na městečko Olden a dál směr sever, serpentýnami nahoru a dolů a zase nahoru a dolů. Po první sadě serpentýn dolů, jsme dojeli do městečka Geiranger, které se celkem logicky nachází na konci fjordu Geirangerfjord. Bohužel nám lehce prší a my jsme nuceni procházet krámek od krámku, nakonec z toho vzešel nákup malého příjemně hnědého fotoalba, penálu a placky s motivem soba. No nic 🙂
Městečko Geiranger zanedlouho končí a nás čekají další serpentýny, tentokrát nahoru. Vyjíždíme na vyhlídku, kde už stojí značné množství aut a turistů, to nemůžeme vynechat. Je mlha a jemně mrholí, ale zima není, kocháme se z vyhlídky na Geirangerfjord. Ke známému vodopádu Sedm sester jezdí pravidelně vyhlídkový trajekt, ale v tomto počasí by to asi nemělo cenu.
Cesta pokračuje ve výšce asi 800 m.n.m. (dle GPS), v mlze a dešti. Bára chce nahoře dělat oběd, ale naštěstí jsem ji přemluvil, že dole v údolí bude líp. Bylo 🙂 Dali jsme si velkou porci špaget po provensálsku (opět, ale mňam).
Dojíždíme na vrcholek, odkud by při dobrém počasí byla vidět celá Trolí cesta. My jsme však obklopeni mlhou hustou jako 12% smetana. Sláva se nekoná a my musíme sjet níž, pod mlhu, abychom si Trolí cestu náležitě užili. Ze spodu už to není taková sláva jako by byla nahoře, ale i přesto byla silnička a vodopád k vyfocení.
Do města Molde jsme dojeli až kolem osmé hodiny, kdy už bylo (naštěstí) všude zavřeno a tak jsme se jen prošli městem a kolem vody. Další den byl na programu Trondheim a tak jsme vyjeli ještě kousek, abysme mohli ráno vyrazit. Stihli jsme ještě večer jeden trajekt a jedno mýtné a kolem jedenácté hodiny konečně našli plácek u silnice, kde jsme zalomili.
Den XI. – Trondheim
Ráno opět vyrážíme velmi brzy, čeká nás otočka…
a my pojedeme opět na jih, směr Domov. Po vydatné snídani tedy vyrážíme po E39 směr Trondheim, trajektem přes fjord a po 2 hodinkách jsme ve 3. největším městě Norska. Město nás však neuchvacuje, prázdné ulice, nikde ani nohy. Je lehce zima, ale neprší. Oběd si dáváme v “samoobslužné” restauraci, to bylo tedy naposledy. Vřele nedoporučujeme. Za skoro 200 NOK musím dojít k baru, kde si objednám kávu, džus, minerálku a 1 pizzu (tu nám nakonec jako jedinou přinesli sami).
Zajímavá zkušenost 🙂 Vracíme se k autu a jedeme na jih, směr městečko Otta a Lom, kde jsme se nakonec zakempovali za 120 NOKů, abysme mohli brzy ráno vyrazit na horskou chatu Juvashytta, odkud se jde na nejvyšší horu Norska – Galdhøpiggen.
Den XII. – Galdhoppingen, NP Rondane
V deníku mi chyběl výlet po NP Rondane, a veřte, že o to bych vás ochudit nechtěl. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že Lillehammer byl místo 12. den až den následující? Teď to je, jak to má být 😉
Ráno poprchává, což nevěstí nic dobrého, nicméně se odhodláváme vstát, Bára připravuje svačinu (prohrála v žolících) a já balím stan (nevím co je lepší 😉 .
Se skoro prázdnou nádrží se vydáváme do 15kilometrového kopce, platíme 85 NOKů mýtné za silničku k horské chatě Juvasshytta, od které se vyráží na nejvyšší horu Norska – Galdhøpiggen. Nahoře ovšem panuje počasí, které by nám nepřál ani největší nepřítel. Sotva jsme došli do chaty, byli jsme promočení od ucha k uchu. Cestou jsme potkali partu lidí s průvodcem, kompletně zahalení do “gumy”. V tu chvíli jsme si uvědomili, že se dnes na nejvyšší horu Norska zřejmě nepodíváme.
O hodinu později sjíždíme zpět do údolí a paní u brány se na nás bez okolků usmívá. Jelikož jsme v kempu stále “ubytovaní”, dáváme si sprchu a jedeme zpátky na Ottu a po E6 na Lillehammer a Oslo.
Cestou však na mapě míjíme národní park Rondane a jelikož nás čas ani boty netlačí, vyrážíme na průzkum terénu. Ten je jen a pouze kamenitý, parkoviště je z třetiny zaplněno, platíme mýtné za silničku (10 NOK ?) a na parkovišti cca 30 NOK (?). Nabalíme pouze malý batoh, jen energy vodu, nějaké jídlo a oblečení a vyrážíme na párhodinovou cestu.
Z parkoviště vede několik cest různými směry, necháme se tedy inspirovat mapou a ostatními turisty a vyrážíme k chatkám DNT, které jsou vzdáleny po rovince několik kilometrů. Cesta nám uběhla velice rychle, neboť jsme vzpomínali na CD Jarka Nohavici – Tři čuníci a veřte, že vybavit a přezpívat si všechny písničky (popořadě samozřejmě) dá zabrat 😉
Chatky DNT (norský klub turistů) vypadají skvěle, zřejmě po rekonstrukci. Také chápeme, proč je v těchto chatách tak striktně dodržován požární řád, o několik desítek metrů dál zbyly po chatě jen ohořelé základy 🙁 Chaty lemuje jezírko, kde můžete za poplatek lovit ryby (možná si je pak můžete i ogrilovat… venku…).
Dle mapy si vytyčujeme trasu, kterou bychom chtěli zvládnout, ale o dvě hodinky později si uvědomujeme, jak naivní jsme byli. Strmé kamenné kopce, žádná cestička, jen hopsání po kamenech a v dáli ošklivá šedá mlha. Stoupáme do strmého kopce, každý krok je opatrný a přesný. Vrcholu kamenné hory jsme nedosáhli, avšak výhled byl přesto nádherný. Zhodnotili jsme síly a situaci a dospěli k názoru, že bude rozhodně lepsí se vrátit, posuďte, šli byste po kamennech po hřebenu kamenné hory v husté mlze?
Sráz tedy opět slézáme, což je samozřejmě ještě horší, než výšlap. Nahoru zabíraly stehna, dolů to odnáší kolena. Ve zdraví a v relativně dobré kondici scházíme u chatek DNT, čeká nás tedy ještě několik kilometrů k autu. Jelikož nás nenapadlo již žádné CD Jarka Nohavici a sil na zpěv nebylo, šli jsme mlčky a o to pomaleji cesta ubíhala. Když se nám pak v dáli začalo rýsovat autíčko, byli jsme šťastní. Nehledě na to, že jsme potkali proti sobě pár, který měl ty stejné (nádherné) kalhoty od Direct Alpine (červenošedé) a navíc to byli češi 😉
Den XIII. – Lillehammer
Ztracený výlet z NP Rondane se našel, takže můžu zase klidně spát. O Lillehammeru se asi nerozepíšu, byl to výlet plný útrap. Rozbolelo mě koleno, nejspíš z výletu po kamenech v Rondane, ale to je vedlejší. Prostě jsem si to neužil, jak bych měl, ani na ty můstky, kvůli kterým se do Lillehammeru jezdí, jsem vyšláp jen do poloviny. Ale což, sluníčko svítilo 😉
Vrátili jsme se zpět do centra a prošli pár ulic s tisíci obchody… když toto “utrpení” pominulo, vydali jsme se směr Oslo, ale necháme si ho na zítra. Cestou večeříme brambory s hovězím nadivoko, na odpočívadle paříme do deseti večer karty. Když jsme si toho všimli, začali jsme lehce panikařit. Tohle odpočívadlo se nám na postavení stanu moc nezdálo, a tak jsme jeli kus dál. Sjeli jsme na silničku č. 4, která nás dovede do Osla též, ale stavět stan u dálnice se nám prostě jaksi nechtělo. Kolem půl jedenácté jsme ho konečně našli (to místečko pro 4,5metrový stan) 😉
Den XIV. – Před Oslem
Tento den byl ve znamení procházek. Jedem po silnici č. 4 a potkáváme Gjøvik, parkujeme mimo centrum a procházíme se parkem, ikdyž venku přituhuje, vydrželi jsme hodinku až dvě. Možná nám trochu pomohla čokoládová vzpruha z “továrny na čokoládu“, která měla rozměry 2×7 cm a stála “pouhých” 16 NOK – raději jsem si to v hlavě nepřepočítával.
Vyrazili jsme opět na Oslo a našli pěkný kempík asi 44 km před ním. Ubytování nás vyšlo na 120 NOK, uvařil jsem k obědu polévku od Knorru – 80procentní – extra hustá 😉 . Pak jsem udělal bramborovou kaši (úplně sám) a opečená kolečka vysočiny, to je jediné co nám zbylo 😉 .
Odpoledne jsme se vydali po okolí, trhali lesní jahody a prošli se lesem, který vypadal stejně jak náš český les 😎 Vrátili jsme se asi po 2 hodinách a uvařili si rýži se sečuánskou omáčkou. Na zítra jsme si ještě připravili specialitku – těstovinový salát s tuňákem a zeleninou – můj nejoblíbenější!
P.S.: Abych nezapomněl! Bára si natrhala lesní jahůdky a já v noci ještě dělal neuvěřitelně vynikající palačinky s lesními jahodami, marmeládou a kakaem. No, to byste museli vidět 😉
Den XV. – Oslo
Dostáváme se k předposlední etapě našeho letního dobrodružství, pro mě už ne tak okouzlující, je to přeci jen město :-/ Vstáváme velmi, velmi brzy ráno díky hrozné zimě a máme tedy spoustu času na přípravu. Sušíme stan, proběhla sprcha a balíme. Do Osla to je jen 44 kilometrů, ale já už teď usilovně přemýšlím, kam zapíchneme to naše auto, střed města v úvahu nepřichází a okraj města taky, a navíc nemáme drobné 😉
A tak jedeme a jedeme uličkami, otáčíme se, přetáčíme se a hle, tu na zákazu stání stojí celá řada aut a kousek dál je jedno malé místečko. Bravurně na pětkrát zaparkuji, ale stále jsem nervózní z toho, co bychom dělali v případě botky, nebo nedej bože odtažení auta 😉 (teď už je mi to k smíchu).
Vyrážíme směr centrum, zapisuji si název a číslo ulice, dokonce s sebou beru GPS a ukládám souřadnice – jen připomínám, že jsem v GPS omylem přepsal mapy Norska, takže jsme měli jen slepou mapu 😉 . Podle mapky Osla jsme se dostali skoro k pobřeží, ale naše názory na další postup se s Bárou zcela rozdělili, já vpravo, Bára vlevo. Z filmů již známe, že dělit se by byla hloupost, tak souhlasím s Bárou, neboť se chci později smát jako poslední. Došli jsme do parku a stále se snažili najít “sami sebe” na mapce, dosud jsme šli poslepu… a ta prokletá mapka byla úplně naprd. V batohu jsem objevil letáček o Oslu a na zadní straně nás zachránila celkem podrobná mapa Osla, dokonce jsme se našli. Teď přichází okamžik mé pravdy… měli jsme se dát vpravo… smích… Nicméně mě ihned přešel, protože mě zase chytla bolest kolena a tak jsem skoro celou cestu našlapoval jako Dr. House.
Centrum Osla je stejně odporné jako třeba Praha, davy lidí, divných lidí, oživlých soch, žebráků a tak, pražáci, znáte to 😉 Hledáme místo, odkud bychom se mohli připojit k internetu, Burger King opět nezklamal a poskytl i zásuvku. Děkujeme. Vyrážíme zpět k autu a samozřejmě si cestou prohlížíme i město :-/
Jsme venku! Hurá! Jedeme po dálnici, směr Švédsko, Bára spí. A jak tak nedávám pozor a platím mýtné 20 NOK, ocitáme se ve Švédsku. Myslím, že jsem nespal, ale kdo ví. Otáčíme to a jedeme zpět do Norska 😉 (zábavné, že?). Potřebujeme nakoupit a dostat zpět Tax Free za nakoupené suvenýry – 40 NOK nám vrátili. Kupujeme ještě chléb, čokoládu a pár bonbónů a tím jsou naše zásoby NOKů definitivně v čudu. Pozdě večer nacházíme na odlehlém místě skvělé místečko na přespání. Tak dobrou 😉
- Guest napsal(a) před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.