0
0

Dovolil jsem si pro inspiraci těch, kdo o to stojí, sepsat a zde předložit naše poznatky a prožitky z možná opomíjeného ostrova Lesbos.

Nastal konec srpna. Co se zářiovou dovolenou? Do Řecka na ostrovy, jasně. Někam, kde jsme ještě nebyli. Tím pádem výběr dost omezený. Nakonec zaujal last na Lesbos do Petry. Délka 15 dnů, odlet z Ostravy. Rozhodnuto, letíme 16.-30.9.2012.

M.začíná zjišťovat podrobnosti o Lesbosu. Naráží na informace o studenějším moři. Zkouším ji uchlácholit, teď už je to stejně jedno. Já tisknu z netu LaLinův průvodce po Lesbosu (díky moc Láďo, nemá to chybu).

Nastává kýžený den, odlet v neděli v 1:50 ráno. V Mytilini přistáváme v 6 ráno a další 1,5 hod jedeme do Petry. Unavené nás před apartmány vítá příjemná majitelka Mária. Ukazuje nám náš pokoj s kuchyňkou a lednicí. Místnosti dominuje železná kovaná dvojpostel a jedna samostatná postel (také železná) + miniskříň a další základní nábytek. Nenáročné, ale postačující. Přestavujeme nábytek tak, abychom se do pokoje rozumně vešli. Nakonec se to docela daří.

Vyrážíme na první obhlídku Petry a na nákup. Cestou se náhodně ptáme v jedné půjčovně (Homerus) na auto na 11 dnů. Příjemný mladý majitel si s námi povídá a pak nabízí cenu 18-20€/den dle typu. Uvidíme. V centru narážíme na pekárnu. Kupujeme voňavou bagetu. Po návratu si dáváme pozdní snídani. Příjemně zasyceni uléháme a usínáme. Probouzíme se někdy před třetí. Za půl hodiny máme schůzku s průvodkyní někde v Cavo Christo. Nevíme, kde to je. Vyrážíme nazdařbůh a zkoušíme se doptat. Posílají až někam na západní konec Petry. Dorážíme poslední.

Sympatická průvodkyně Pavlína stručně odříká svoje. Nic nenutí, nic sáhodlouze nevysvětluje. Je dobrá. Dojde i na půjčovné aut. I po diskusi s majitelem doporučované půjčovny nám cena moc nevyhovuje. Ze schůzky jdeme zpět po pláži. Usedáme do písku. Já se rozhoduji se vykoupat, M.se obává studené vody a zůstává na pláži. Mě se zdá voda celkem v pořádku. Cestou domů ještě zaskočíme do půjčovny Homerus a domlouváme si auto na příštích 11dnů. Majitel říká, že Hyundai i10 má až od pozítřka, že nám zítra dá něco jiného. OK.

Večer zabrouzdáme na večeři do uliček Petry. Nacházíme jednu stylovou tavernu, zatím prázdnou. Dovnitř nás láká číšnice–seveřanka. Mají dnes specialitu – jehněčí, které se pomalu peklo 20 hodin v troubě. Zkouším to. Je to moc dobré. Pak už následuje dlouhý spánek.

2.den: Ráno běžím do pekárny pro čerstvou bagetu. Snídaně na balkoně. Pak si jdeme pro auto. Na dnešek máme obstarožní Corsu. Dnes plánujeme jen krátký výlet do Molyvosu a Eftalou, takže nám to nevadí. Vyrážíme z Petry a po pár zatáčkách se před námi zjeví nádherný Molyvos s hradem na samém vršku. Parkujeme před vstupem do města. Noříme se do kouzelných úzkých uliček celých zakrytých baldachýnem rostlin . Je to poměrně dost do kopce, ale je to krásné. Došplháme až skoro k hradu. Dnes je pondělí, je tedy zavřeno. Obracíme se a jdeme dolů.

Scházíme dolů k moři, vstupujeme do taverny s výhledem na celou zátoku. Sotva usedáme, spouští se krátký prudký déšť. Vychutnáme si frappé a pak pokračujeme do přístavu. V průvodcích ho dost vychvalovali. Z dálky se to až tak nezdá. Ale jakmile do něj vcházíme, okamžitě pochopíme. Přístav má svého ducha. Celé nábřeží je lemováno domečky a tavernami , dýchá na nás úžasná přátelská atmosféra. Jako bychom vstoupili do jiného světa. Usedáme vzadu na molu na lavičku. Shlížíme na celý přístav, kocháme se pohledem na hrad na vršku v pozadí. Je nám krásně. Sem se určitě ještě vrátíme.

Pak jedeme směr Eftalou. Zde jsou horké prameny a „lázně“. Lázně jsou vlastně jen jakási budova na samém kraji moře a starý bazén ukrytý pod bílou kupolí . Vstupné 4€. Toto vynecháme. Jdeme podél pobřeží dále na Golden Beach. Je to rozsáhlá oblázková pláž, či spíše několik pláží oddělených skalami. Jdeme kus až pod jednu skálu, kde jsme sami. Koupeme se na „adama“ až do pozdního večera. Po návratu si v půjčovně vyměňujeme auto. Zánovní Hyundai i10 je jiné kafe než obstarožní Corsa. Ujeli jsme 22 km

3.den: Ráno je zamračeno. Dnes zkusíme Mytilini. Přijíždíme zde kolem 11. Parkujeme u jižního přístavu. Z něho je krásný výhled na hrad a na dva ze tří průvodcem doporučovaných kostelů. Jdeme do prvního z nich. Je to kostel Svatého Therapona . Má velkou kupoli a neoklasicistní prvky. Dále pokračujeme opravdu rušnou hlavní ulicí k druhému kostelu – Agios Athanassios. Kostel pochází z přelomu 16./17. století. Má úchvatný interiér, je zde ikona Ježíše Krista pocházející z Malé Asie a posvátné pozůstatky (zlomek lebky) Svatého Theodora .

Mezitím vyšlo slunce. Osamělými uličkami stoupáme směrem k hradu. Na hradě (vstup 2€, otevřeno 8-15 hod) jsme téměř sami . Hrad pochází z byzantských dob a byl přestavován Turky. Je značně rozlehlý, ale mnoho nezůstalo dochováno. Z hradu jsou pěkné pohledy na Mytilini. Prohlídka nám zabírá více než hodinu.

Zmoženi scházíme z hradu dolů. Nacházíme sochu Svobody v přístavu. Chceme jít do nového archeologického muzea. Jedna paní nás k němu posléze dovádí. Zde jsou uchovány především nádherné mozaikové podlahy z římských vil z období kolem počátku letopočtu. Dále jsou zde vystaveny sochy a další mramorové artefakty z místních vykopávek. Muzeum stojí za shlédnutí. Pak už se zcela vyčerpaní dovlečeme do jižního přístavu. Tady usedáme do jednoho baru na Mythos. Bar je plný velmi mladých lidí. Všichni popíjí, veselí se, rozpráví a vypadají šťastně. Že by takto vypadala krize?

Jdeme k autu. Dalším cílem (tedy mým, M.vrčí, že už toho bylo dost) je vesnice Varia asi 3km jižně od Mytilini. Zde má být Teriadovo muzeum se sbírkou obrazů význačných umělců a knihovnou s knihami ilustrovanými těmito umělci. Propleteme se uličkami poblíž k muzeu a parkujeme. Jdu se podívat. Kolem muzea je jedno velké staveniště, pásku a nápis „nevstupovat“. Bohužel, to jedno z nejlepšího, co na ostrově je, je v totální rekonstrukci (zřejmě už trvalé).

No nic. Sjedeme k moři na místní pláž. Je zde čistá křišťálová voda, hladina moře se ani nehne. Koupeme se až do večera. Po cestě zpět nás chytla průtrž mračen. Naštěstí jen místní. O kousek dál je sucho. Na večeři se stavujeme v jedné taverně v horách po cestě. Všiml jsem si ji hned první den při přesunu z letiště. Je vysoko na okraji údolí s překrásným výhledem dolů na Petru a záliv. Zpočátku jsme zde zcela sami. Obsluha rychlá, jídlo moc dobré. Pomalu se stmívá a dole se rozsvěcí Petra a celý záliv. Krásný závěr dne. Ujeli jsme 121 km.

4.den: Dnes je významný den – naše dcera skládá závěrečné státnice na VŠE. M. je z toho zcela mimo. Je mi jasné, že musíme zvolit nějaký nenáročný program, aby vůbec něco vnímala. Dopoledne proto věnujeme Petře. Bloumáme uličkami, vystoupáme na skálu ke klášteru Panagia Glykofilousa. Odtud je nádherný výhled na Petru, hory v okolí a záliv. Kostel je uvnitř překrásný s vyřezávaným ikonostasem Panny Marie. M. žmoulá v ruce svůj křišťálový přívěsek (dcera má obdobný) a ač ateistka, modlí se k ikoně za úspěšné státnice. Pak pomalu odcházíme a loudáme se uličkami k autu. Kousek od auta zvoní mobil. Volá dcera – státnice má dokonce na výbornou! Panna Maria zafungovala! M. skáče radostí a den je hned o poznání veselejší.

Můžeme vyjet na kratší vyjížďku severem ostrova. První zastávku je v horské vesnici Sikaminia. Její kamenné domky jsou rozesety po strmém úbočí. Pěšky stoupáme do vesnice. Uzounké krátké uličky se lomí mezi kamennými domky v nejroztodivnějších úhlech. Nikdy není jisté, jestli to je ještě průchozí ulička nebo jen slepý příchod do domu. Nejdelší je dlouhá snad jen nějakých 20-25m. Chceme najít náměstí. Průvodce se o něm zmiňuje jako o pitoreskním. Cestu uličkami však vysloveně hádáme. Všude je naprostý klid a pohoda. Je to doslova úžasný pocit. Nevím čím to, byli jsme v Řecku už mnohokrát, ale něco takového jsme ještě nezažili. Nakonec narážíme na nějaký širší trojúhelníkový plácek mezi domy. Je tu pošta, 2 taverny v bujném porostu a je to jediný trošku větší prostor mezi ulicemi. Takže to musí být náměstí . Nádherné.

Zasáhne nás zdejší atmosféra. Usedáme na terasu jedné taverny pod mohutným baldachýnem vinné révy. Dáváme si frappé. Ten neuvěřitelný klid, pohoda, duch tohoto místa nás docela pohlcuje. Tady má život úplně jiný rozměr. Díky bože (nebo kdo je to tam nahoře), že jsi nás sem zavedl.

Po hodině rozjímání opouštíme vesnici a jedeme dál. Příští zastávkou je Skala Sikaminia, což je pro změnu úžasný malý přístav . Taverny kolem mola. Na molu je bílý kostelík Panagia Gorgona. Usedáme na lavičku a necháme se prostoupit duchem místa. Nádherné. Slunce mezitím dostoupilo vrcholu a začíná pálit. Pojedeme se někam zchladit do moře. Vyrážíme na nedalekou pláž Kagia. Je to dlouhá oblázková pláž lemovaná cypřiši. Povívá lehký, ale studený větřík. Nějak se nám tady však moc nelíbí. Vím o pláži Tsonia, která je několik kilometrů odtud. Jedeme tam. Cesta k ní by sice měla být prašná, ale až pár úseků tu vede asfaltka. Vlastní pláž je asi 800m dlouhá a je z červeného písku . Nikde nikdo, úplný klid a bezvětří. Ráj na zemi. Užíváme si to plnými doušky až do večera.

Cestou zpět zastavujeme v klášteru Taxiarches. Před klášterem je na podstavci umístěna vojenská stíhačka (jako poděkování nějakého pilota za záchranu). Klášter sám je velký, krásně vyzdobený. Uvnitř je ikona údajně vyrobená z bláta a krve mnichů. Právě zde probíhá pravoslavná zpívaná bohoslužba. Na chvíli se jí tiše necháme pohltit.

Už za tmy se ještě stavujeme v Molyvosu. Procházíme podvečerními uličkami. Není zde ani tolik lidí. Docházíme do přístavu. Je krásně osvětlený a lidí je zde hodně . V taverně Captain´s table si dáváme ryby. Přitom pozorujeme přijíždějící rybáře a hejna koček loudících po nich ryby. Pak už se vracíme nočním Molyvosem k autu. Pevnost na skále je úžasně zlatě nasvětlená. Září jako obrovský kus zlata nad městem pod ní . Rovněž některé domy jsou nápaditě nasvětlené. Zanechává to v nás nádherný dojem. Dnes jsme ujeli 80 km.

5.den: Ráno je nádherně modro, bezvětří. Vzhledem k očekávanému vedru měníme plány a odkládáme návštěvu zkamenělého lesa na později. Pojedeme sice na západ, ale jinam. První zastávka je Vatousa. Průvodce ji vychvaluje jako krásnou původní horskou vesnici s dlážděnými uličkami. Nám se ale vůbec nelíbí. Pokračujeme dále do Chidiry. Zde se nachází jediné vinařství na ostrově a také digitální muzeum místního rodáka malíře Georgiose Iakovidese. Příjezd do vsi je poněkud divočejší, musíme se proplést uličkami až na náměstíčko. Tady za velké pozornosti místních mužů, zevlujících a klábosících v taverně se M. pokouší zaparkovat couváním. Do muzea pak odmítne jít. Jdu tedy sám.

Muzeum (2€) se skládá ze 3 částí. Ochotně se mne ujímá mladá slečna a vše vysvětluje. Jsem prvním a dnes asi i posledním návštěvníkem. Dole vám promítnou krátký film o životě a díle místního rodáka, uprostřed je chronologie jeho života a nahoře je několik reprodukcí jeho stěžejních obrazů a na pár led obrazovkách se mění ukázky dalšího díla a popis k nim. Celkem nic světoborného na to, jakou to má reklamu. Při odchodu se ptám slečny ještě na cestu k vinařství. Je to kousek zpět při vjezdu do vesnice.

Vinařství se při příjezdu zdá opuštěné. Chvíli obcházíme kolem. Posléze z vrat vychází telefonující mladík a kyne, ať chvilku počkáme. Pak se nás ujímá a vede dovnitř. V rychlosti odříká asi stokrát opakované, jak vyrábí víno (je to i majitel v jedné osobě). Zavede nás do sklepa, kde je několik nerezových tanků a dubových sudů na červené víno. Pěstuje tu jen jeden druh hroznů a z nich vyrábí jak bílé tak i červené víno. Zdejší sopečná půda je bohatá na síru, proto nemusí používat prakticky žádné chemické prostředky proti nemocem vinné révy a vyrábí tudíž biovíno. Na závěr je ochutnávka obou druhů vín. Bílé nám chutná mnohem víc. Kupujeme si jednu láhev.

Slunce začalo hodně pálit. Hurá někam do moře. Jedeme do Skala Eressos, rodiště Sapfó a rájem lesbických žen. Pláž ve Skala Eressos je písečná , několik km dlouhá. Jdeme asi doprostřed. Koukáme, že nikdo kolem (vysoce převažují ženy) nemá plavky. Necháváme je taky v batohu. Zchlazujeme se v moři, až už slunce padá k obzoru. Pak jedeme zpět. Krajina na západě Lesbosu je vyprahlá, hornatá a kouzelná. Skály v zapadajícím slunci dostávají nádherné hnědé až okrové zabarvení, vrhají dlouhé stíny . Fantastická pastva pro oči. Dnes jsme ujeli 120 km.

6.den: V noci se nad námi přehnala bouřka a sprchlo. Ráno je zataženo. Studeně fučí, na moři jsou velké vlny. Usuzujeme, že dnes by to bylo na návštěvu zkamenělého lesa. Jedeme tedy podruhé směr západ. Po cestě zastavujeme v klášteře Moni Ypsilou. Klášter se zdálky hrdě tyčí vysoko na špičce sopečné hory. Klášter byl založen už ve 12.století. Uvnitř je mj. krásný klášterní kostel s dřevěnou střešní konstrukcí. Bydlí tu 3 mniši. Všechny je postupně potkáváme. Je tu úžasný klid, mír a pohoda. Nádherné výhledy široko do okolí. Umím si představit pár měsíců života na tomto bohem požehnaném místě.

Dost rozjímání. Pokračujeme dále do Zkamenělého lesa. Vstup 2€, otevřeno 9-17hod. Zkamenělý les je v údolí mezi horami, takže i když nahoře u vstupu studeně fučí uragán, dole v údolí je úplný klid a teplo. Procházíme po stezkách okolo jednotlivých zbytků zkamenělých stromů . Tyto 20 milionů let staré zkameněliny ve mně vzbuzují posvátnou úctu k moudré přírodě a jejím pochodům. Moc se mi tady líbí. Bloumáním a zkoumáním exponátů tady strávíme 2 a půl hodiny. Úžasné místo a procházka v něm.

Když už jsme dojeli až sem, pokračujeme na samý západ ostrova do Sigri. Městečko je v tuto dobu naprosto ospalé a mrtvé. Za vidění prý stojí turecký hrad z 18.století . Zjišťujeme, že je zavřený z důvodů padání zdiva. Nahlížím dovnitř z druhé strany. V podstatě kromě rozvalin v něm nic není. Místní kostel v tureckém slohu je také zavřený. Jedeme tedy zkusit místní písečnou pláž. Vypadá pěkně a je liduprázdná . Ale na pláži studeně pofukuje a voda je kalná. Vzdáváme to a vracíme se zpět.

Cestou odbočujeme na pláž Gavathas. Na koupání to dnes není. Gavathas je dlouhá písečná pláž, na jejím konci je vlastní vesnice Gavathas. Přijíždíme do přístavu a jdeme ke kostelu. Obcházíme ho stranou od moře. Pod kostelem narážíme na starý zrezivělý tank, jehož hlaveň hrdě míří na nedaleké Turecko . Bílý kostelík je bohužel zavřený. Vracíme se zcela mrtvou vesnicí k autu. Cestou zastavujeme na pláži. Usedáme na lavičku na sluníčko , čteme, já píšu tyto řádky. Alespoň smočím nohy. Asi po hodině se vracíme domů. Dnes jsme ujeli 130 km.

I večer je zima a studeně fučí. Na večeři zapadneme do taverny Reef hned vedle našeho apartmánu. Je to poctivá uzavřená taverna se skleněnými okny, žádný protivětrný vikslajvant. Nefučí tu a je tu teplo. Dávájme si jídlo. Porce jsou obrovské, majitel až vtíravě přátelský.

7.den: Ráno svítí slunce, ale je stále dost chladno. Vyrážíme do první zastávky – Petri. To je malá vesnička vysoko v horách nad Petrou. Jsou tu dvě taverny, z toho jedna s fantastickým výhledem na Petru a celý záliv . Pokračujeme horami přes Stypsi a Ipsilometopo směrem na Mandamanos. Cesta je krásně široká, jen v Pelopi a Kapi se zužuje tak, že jak říká M., jedeme přes obýváky místních obyvatel. Naštěstí už jsme na to zvyklí.

Za Mandamanos odbočujeme k moři směr Agios Stefanos. Zde má být údajně nejstarší byzantský kostelík na ostrově. Dojíždíme až na konec cesty. Rozhlížíme se. Kostelík je schován v olivovém háji. Jdeme k němu. Kostelík mi vyrazí dech. Pochází z pozdně byzantských dob. Úžasná stavba z lávových kamenů s kopulemi . Kolem je božské ticho, nikde nikdo. Chvíli zápasíme s petlicí na dveřích a pak vcházíme dovnitř. Znovu oněmím. Kostelík je malý trojlodní s prastarou klenbou uprostřed. Je uvnitř celý bílý a to tvoří nádherný kontrast k barevnému oltáři. V kostele hoří svíčky a lampičky. Je to něco nepopsatelného. Usedám na židličku a nechám se prostoupit duchem tisíciletí. Ještě nahlédnu za oltář do sakristie. Tam jako by právě někdo odešel. Vše je připraveno k bohoslužbě. Vybílená sakristie opět dává vyniknout barvám sakrálních předmětů a černému kněžskému rouchu, které zde visí. Pokorně se s kostelíkem loučíme a zavíráme dveře na petlici. Podle mne jedno z nejpůsobivějších míst na ostrově.

Pokračujeme dál do Mytilini. Při naším minulé návštěvě nám nezbyly síly na shlédnutí antického divadla. Vidět ho musím. Podle šipek dojíždíme k parkovišti u hřbitova. K divadlu se pak jde kousek pěšky. Opět zde nikdo není. Divadlo mne ohromí svou velikostí. Dole je odkryto jeviště a „orchestřiště“ . Kamenná sedadla jsou ukryta pod nánosem zeminy ve svahu. Divadlo mělo kapacitu 15000 diváků. Postaveno ve 3.-1.st.př.n.l. Bylo jedním z největších v Řecku. Když ho prý spatřil Pompeius, nechal údajně postavit obdobné Pompeiovo divadlo v Římě. Obcházím shora strmé svahy hlediště. M.jako ochotnická herečka si dole zkouší svůj part. Muselo to být kdysi skutečně velkolepé. Od divadla na kopci je nádherný výhled na Mytilini, mohutný hrad na návrší a turecké hory v pozadí .

Pokračujeme dále do Morie. Zde jsou zbytky římského akvaduktu. Šipky nás vedou křivolakými uzoučkými uličkami vesnice. Nakonec úspěšně dojíždíme k akvaduktu. Je impozantně nádherný . Pochází asi ze 3.st.př.n.l. Mohutné oblouky se majestátně tyčí nad údolím. Obcházím ho a obdivuji přesnost a zručnost jakou museli mít Římané před více než 2000 lety. Mistrovské dílo stavitelského umu. Rozhodně stojí za shlédnutí i přes komplikovanou cestu k němu.

Pokračujeme dále. Jedeme podél zálivu Gera až do městečka Perama. Procházíme městečkem. Řada domů je opuštěných a polorozbořených. Úplné mrtvo. Působí to skličujícím dojmem. Zato kostel je opravdu výstavní. Opouštíme Peramu a vracíme se zpět. Zastavujeme na jedné z liduprázdných pláží. Lehce pofukuje, ale jdu se koupat. Dno je písečné, voda mělká. Cca 150m od břehu mi voda sahá sotva do pasu. Zato je teplá. Před šestou balíme a jedeme domů.

Cestou ještě odbočujeme k Messa Sanctuary. Překvapením není konec. Jsou to pozůstatky antického chrámu z 11.století před Kristem. Otevřeno 9:30-20 hod, vstup volný. Vše je umístěno v krásné udržované zahradě. Z chrámu zůstalo zachováno kněžiště a zbytky sloupů . Vše je krásně uspořádáno a zpřístupněno. Vedle pod přístřeškem jsou umístěny různé kamenné vykopávky zbytků chrámu i s vyobrazením, v kterém místě chrámu byly původně umístěny. Moc se mi to líbí.

Slunce už je velmi nízko nad obzorem. Konečně jedeme domů. Na večeři cestou odbočujeme do Petri, kde jsme si ráno vyhlédli tavernu s dechberoucím výhledem. Usedáme na terase přímo nad srázem. Hluboko dole potemňující a postupně se rozsvěcující Petra, moře a nad ním zpočátku rudý a pak temně oranžový obzor. Nevídaná a uchvacující podívaná. Dáváme si králíka a jehněčí. Obojí velmi dobré. Jen postarší majitel působí dojmem hostinského z Hospody na mýtince – taky mu sem chodí lidi. Nicméně vše vyváženo neopakovatelným podvečerním a nočním výhledem. Ujeli jsme 166 km a dnešek byl zaměřen na nejstarší tisícileté památky ostrova.

8.den: Následující ráno (neděle) při snídani na balkoně nám dělá kulisu zpívaná pravoslavná bohoslužba, která se nese tlampači z kostela nad celou Petrou. Je krásně. Dnes volíme mírně odpočinkový den. Cílem je pláž Vatera na jihu ostrova. Vyrážíme kolem desáté. Cestou se zastavujeme ve Vasiliki. Má zde být 5 kostelů, včetně toho nejmenšího na ostrově. Parkujeme na hlavní cestě. Jen co slezeme ze schodů dolů do vesnice, hned pod hlavní cestou se krčí minikostelíček . Je otevřený. Prohlédneme si ho. Nemá snad ani 2 m2. Jdeme dál dolů do vesnice. Po chvíli na nás vykoukne kostel s modrou kopulí a barevnými okny. Je také otevřený. Pokračujeme uličkami do hloubi vesnice. Narážíme na velký kostel pany Marie. Vrata jsou bohužel zavřená. Obhlížíme ho jen z dálky. Kousek od kostela jsou výhledy na záliv Kaloni. Zastavujeme na chvíli. Pak už šplháme zpět k autu. Narážíme přitom na čtvrtý kostel. Pátý už nehledáme.

Jedeme dál. Hned za Vasiliki je odbočka do Lisvoria k termálním pramenům. Sledujeme šipky přes celou vesnici až k nim. Jsou asi 1.5 km za vesnicí. Zde je shluk několika moderních budov (nové lázně), kostel v byzantském slohu (nový, uvnitř zcela prázdný). Nikde nikdo, mrtvo, přes cestu páska jako, že je zavřeno. Chvíli obcházíme kolem a hledám staré lázně. Pojednou vzadu v bujném porostu vykukují kupole starých lázní . Kolem protéká potůček z horkého termálního pramene se sirným zápachem. Staré lázně sestávají ze dvou bazénů s typickými klenbami s větracími otvory nad nimi. Jedna z budov je otevřená. Vcházím dovnitř. Budují zde moderní zázemí (sprchy, odpočívárna apod.), na to navazuje místnost se starým bazénem (asi 4 x 4m) . Až to bude v provozu, může to být docela zajímavé. Zatím bohužel.

Jedeme dál. Ve Vrise jsem zamýšlel navštívit kostel Zoodochou Pigis. Šipky avizující kostel nás vedou úzkými křivolakými uličkami. M.je z toho nervózní. Odmítá kdekoli zastavit. Propleteme se tedy uličkami a pokračujeme na pláž Vatera . Je to rozsáhlá asi 7 km dlouhá písečno-oblázková pláž. Celou ji objíždíme. Pak si vybíráme jedno místečko daleko od všech lidí, kterých je tu i tak velmi poskrovnu. Slunce svítí, až pálí. Nefouká tu. Odcházíme,, když se slunce už chystá zapadnout za obzor.

Přemýšlíme kam na večeři. Zkusíme se zastavit ve Skala Kalloni. Přijíždíme za tmy. Je neděle. Náměstí je přeplněno stovkami hlaholících Řeků. Sedí, popíjí a hodují v tavernách. Vybíráme si jednu tavernu trochu stranou toho ruchu. Co jiného si tady dát než vyhlášené sardinky z Kalloni. Jsou opravdu dobré. Spokojeni se vracíme kolem desáté. Cestou přes hory pozorujeme něco fantastického. Je úplněk, měsíc se odráží ve vodách zálivu Kalloni a barví svým jasně stříbrným odleskem celý záliv. Kouzelné. Ujeli jsme 133 km.

9.den: Ráno je nebe bez mráčku. Jedeme přes Stypsi do Mandamanos. Cesta skýtá krásné výhledy. Za Mandamanos odbočujeme na Agia Paraskevi. Zde se nachází muzeum výroby olivového oleje. Projíždíme středem Ag.Paraskevi a zastavujeme před obrovskou výstavní budovou. Považujeme ji za ono muzeum. Něco mi však nesedí. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že je to škola. Když už jsme tady, jdeme se projít městem. Nacházíme kostel (bohužel zavřený). Procházíme náměstím s mnoha tavernami. Ve všech sedí, popíjí a klábosí plno Řeků. Na výjezdu z města pak nacházíme skutečné muzeum olivového oleje.

Je to bývalá stará lisovna oleje s cihlovým komínem. Vstup 3€. Muzeum samo o sobě je velmi výpravné. Jsou zde vystaveny a popsány jednotlivé stroje a celý postup výroby olivového oleje a dalších produktů z oliv. Stroje se dokonce i názorně pohybují . Srdce technika plesá. V dalších budovách jsou ukázky skladování oliv a oleje, jednotlivé mezistupně výroby, v jedné běží film o historii místní lisovny. Strávíme zde hodinu a půl. Muzeum je zajímavé, určitě stojí za návštěvu.

Je horko. V plánu máme koupání ve Skala Kalloni, kde jsme včera večeřeli. Bohužel, dneska tu strašně fučí od jihu, moře u pláže je zkalené. Koupání vzdáváme. Pokračujeme dále do kláštera Limionas. Už sám příjezd ke klášteru je zajímavý. Kolem kláštera jsou nakupeny nejrůznější kostelíčky-kapličky v byzantském slohu .

Vcházíme do kláštera. Klášter je největší na ostrově. Byl založen v roce 1523. Má ukrývat vzácné knihy, rukopisy a tisky od 9.století. Dnes ho obývá jeden mnich. Vcházíme do arkád. První co nás udiví je, že kromě několika pávů se po nádvoří a celém areálu prohání spousta malých černých selátek. Zvědavě po nás pokukují. Vím, že v klášteře má být významný kostelní chrám s vyřezávaným oltářem, do kterého je ženám vstup zakázán. V arkádách je vchod do kostela Agios Georgos. Že by to bylo ono? Vedle sedí starý mnich. Vcházím do kostela. M. sedí vedle mnicha. Kostel je nádherný. Stěny a strop jsou zcela pokryty výraznými barevnými freskami se svatými výjevy . Vypadá to docela nově. Kochám se a pak vycházím ven.

Mnich mi ukazuje, že mám jít do kostela na nádvoří. Musí se tam projít dvířkami v ohradě, kde pobíhají prasátka. Toto je teprve ten pravý starý kostel, kam nesmí ženy (upozornění visí u vchodu). Projdu nádvořím a vcházím bočními dveřmi dovnitř. Doslova mi padá čelist úžasem. Úplně celý interiér je pokryt postaršími freskami s ikonami a náboženskými motivy . Celou čelní stěnu zaujímá bohatě vyřezávaný dřevěný oltář, který je kompletně pozlacený . Kostel je starobylý a působí opravdu impozantním dojmem. Tiše a užasle stojím, rozhlížím se, rozjímám. Zcela mne prostupuje neviditelný duch místa. Vnímám tu krásu a nádheru. Jsem mimo prostor a čas. Navštívil jsem již stovky kostelů, ale toto je něco mimořádného. Škoda, že to M. nemůže vidět.

Když se proberu z mimovědomí, vracím se zpět. Obcházíme okolím kláštera, nahlížíme do okolních kostelíků a kaplí. Většina jich je otevřených a vyzdobených krásnými freskami. Nádherné místo. Když už se dostatečně nabažíme pokračujeme přes Filii zpět. Míříme na pláž Ampelia vedle Anaxosu. Pláž je to písečná, je zde jen pár lidí. Na rozdíl od jihu tady vůbec nefučí. I moře je teplé. Líbí se nám tady. Zůstáváme do západu slunce . Na večeři jdeme v Petře do pobřežní taverny s bílými židlemi. Všimli jsme si, že je zde vždy zcela plno, zatímco okolní taverny jsou prázdné. Pochopíme – obsluha perfektní, jídlo vynikající, na závěr pohárek „višňovky“. Nemá to chybu. Dnes jsme ujeli 87 km.

10.den: Další den jedeme až na samý jihovýchodní cíp ostrova. První zastávkou je Agiassos. Město leží v údolí pod horou Olymbos. Parkujeme dole. Noříme se vzhůru do starobylých uliček. Uličky jsou lemovány mnoha řezbářskými krámky a krámky s ručním uměním . Přicházíme ke kostelu Panny Marie. Kostel byl založen ve 12.století. Je jedním z největších na ostrově. Uvnitř je nádherně zdobený. Pozorujeme zástupy mladých a starých lidí jak vstupují do kostela, zapálí svíčku, obejdou a zulíbají obrázky svatých kolem dokola a pak zase odchází. Stoupáme uličkami dále až na vyhlídku nad městem. Je zajímavé vidět, jak je město vtěsnáno na svazích hlubokého údolí v pozadí s majestátným vrcholem Olymbosu .

Pokračujeme vnitrozemím horami přes Ambelio a Akrasi až přijíždíme k pláži Melinda. Slunce stojí vysoko a pálí. Jdeme pláž prozkoumat. Melinda je asi 800m dlouhá krásná oblázková pláž lemovaná skalami. Je prakticky prázdná. Rozhodujeme se zůstat. V moři jsou větší kameny, takže přístup do vody je poněkud horší. Vše je ale vyváženo neuvěřitelně křišťálovou vodou a božským klidem.

Kolem páté to balíme a jedeme do Plomari. Je to druhé největší sídlo ostrova (4000 obyvatel). Parkujeme v přístavu. Vnoříme se do města. Celkem nic zvláštního. Narážíme na kostel Agios Nikolaos. Opět uvnitř pěkně zdobený. Pokračujeme dále uličkami. Nic nás však nezaujme. Jedeme ven z města. Na kraji je Barbayiannis ouzo muzeum. Vlastní muzeální expozice je už zavřena, ale výrobna ouza je stále otevřena. Ujímá se nás Řek středního věku. Provází nás výrobnou a vysvětluje nám postup výroby ouza. Nakonec nám dá ochutnat jeden ze čtyř zde vyráběných druhů. Chutná výtečně, jinak než jsme zvyklí z taveren. Vysvětluje nám jak si dát pozor na správné ouzo a jak ho pít (nesmí se do něj dávat led). Poděkujeme a vracíme se zpět. Cestou už za tmy se zastavujeme nahoře v Petri na večeři. Tentokrát jdeme do druhé taverny než posledně. Je zde téměř prázdno a celkově to není nic moc. Ujeli jsme 163 km.

11.den: Ráno je opět nádherně modro. Vyrážíme směr Kalloni a pak západním směrem podél zálivu Kalloni do Eressosu. Zprvu cesta podél zálivu vede zelenou rovinatou krajinou. Za Parakilo se vše dramaticky mění. Zelená rovina se za jednou zatáčkou náhle mění ve vyprahlé hory. V dáli vysoko na úbočí hory se objevuje vesnice Agra. Hlavní cesta vede přes ni. Vyšplháme se k ní a úspěšně se propleteme jejími uličkami.

Krajina je hornatá a vyprahlá. Pro mne úplně nádherná, pro M. depresivní. Hledáme odbočku ke klášteru Moni Pithari. Nacházíme nenápadnou šipku ukazující na nezpevněnou cestu. Odbočujeme po prašné cestě údolím do nitra hor. Krajina je opravdu fantastická. Jedeme kolem divokých skal. Přijíždíme pod hráz přehrady. Klášter stále nikde. Vyjíždíme nahoru na hráz. Najednou se na protější straně jezera na stráni vynoří něco jako pohádkový zámek . Je to nečekané a strašně krásné. Odbočujeme na kamenitou cestu a po několika stech metrech kodrcání přijíždíme pod klášter.

Jdeme do prudkého kopce ke klášteru. Kolem nás se v teréňáku přeženou 4 mniši a vesele nám kynou. Klášter byl postaven v letech 1600-1650 ve stylu malého hradu . Je volně přístupný. Uvnitř je nevelký klášterní kostel. Ukrývá vzácný obraz Madonny. Z kláštera jsou úžasné výhledy na jezero a hory za ním . Usedám, rozjímám. I tady bych klidně pár měsíců vydržel. Kousek pod klášterem je kaple v byzantském slohu. Uvnitř jsou výrazné barevné fresky a vyřezávaný oltář.

Opět začíná být horko. Nejbližší pláž je ve Skala Eressos. Jedeme tam. V podvečer se pak ještě věnujeme prohlídce městečka. Hledám základy antické baziliky z 5.st.př.n.l. Jsou za růžovým kostelem St.Andrew. V základech se nachází i zbytky původní mozaiky na podlaze . Pak už se vracíme domů. Jedeme naposledy vyprahlými horami západního Lesbosu. Scenérie a barvy jsou v zapadajícím slunci úchvatné. Nemůžu se toho nabažit. Ujeli jsme 122 km.

12.den: Dnes máme poslední den auto. Nikam daleko se nám nechce jet. Zkusíme pro změnu něco turistického. Navrhuji výlet k nejvyšší hoře ostrova – Vigla 968 m.n.m. Není to daleko od Petry. Autem zajíždíme k polní kamenité odbočce za Sikaminií, která vede nahoru k hoře. Bereme batohy s vodou a stoupáme. Je úplně jasno. Slunce nám stojí nad hlavou, ani náznak větříčku. Cestou prakticky žádný stín. Supíme krok za krokem nahoru. Po asi hodině (ušli jsme cca 2 km) narážíme na kostelík Agios Giorgos. Leží ve stínu stromů a je u něj lavička. Odpočíváme, zchladíme se v kostelíku. Pokračujeme. Po chvíli se před námi otevírá nádherná náhorní plošina s vrcholem Vigla . Je to ještě pořádně daleko a vysoko. Alespoň pro nás, nejsme žádní velcí turisté. Půjdeme ještě kousek a pak uvidíme. Stoupáme další asi kilometr, vrchol stále nedosažitelně před námi. Vedro kulminuje. Dvě třetiny zásob vody jsou pryč. Obracíme se. Cesta zpět je už o něco snazší. Nevyšli jsme sice až na vrchol, přesto máme dobrý pocit, že se jen nevozíme v autě.

Zcela splavení se toužíme zchladit v moři. Kousek je pláž Kagia. Jedeme tam. Pláž není nic moc. V jedné zapomenuté taverně přímo na břehu moře si dáváme pivo . Pak jdeme až na konec pláže, kde nikdo není. Zůstáváme až do šesti. Když už jsme tady, zajedeme si do vedlejší Skaly Sikaminia na večeři. Sedíme v malém přístavu. Je tu jen pár Řeků, turisté žádní. Dáváme si ryby (red mullet) a pozorujeme proměny barev v zapadajícím slunci. Pak už se vracíme tmou kolem rozzářeného Molyvosu zpět do Petry. Tady vracíme auto. Věrně sloužilo po celých 10 dnů. Ujeli jsme dnes 52km. Celkem na ostrově téměř 1200 km.

13.den: Dnes je opět krásně. Podíváme se do Anaxosu. Jdeme podél pobřeží. Místy jsou skály až do moře. Anaxos sám o sobě je pro nás potvrzením, že Petra byla určitě správná volba. Je tvořen pouze shlukem mnoha apartmánových domů, na pláži těžce přeslunečníkováno. V tuto dobu je zcela mrtvý. Nic pro nás. Procházíme po pobřežní promenádě podél pláže a nic nás neoslovuje. Rozhodujeme se proto pokračovat na pláž Ampelia.

Přicházíme na konec Anaxosu. Jak dál? Ptám se na cestu jednoho číšníka. Posílá nás někam kousek do vnitrozemí přes vyschlé řečiště. Jdeme tím směrem a spíš instinktivně nacházíme správnou odbočku. Cestička se mění v polní stezku mezi domy a nakonec se vine po hraně útesu. Jsou zde krásné výhledy na Molyvos v dáli a na zpěněné moře pod námi. Přicházíme k Ampelii . Je zde všeho všudy 8 lidí. V moři jsou docela velké vlny. Uvelebíme se v písku. Užíváme si slunce a vlny až do odpoledne. Kolem čtvrté se balíme na cestu zpět.

Dostali jsme chuť na gyros. Zkusíme si ho dát v Anaxosu. Dojdeme tam a padá na nás deprese. Anaxos působí jako město duchů. Procházíme liduprázdnými ulicemi a mrtvou pobřežní promenádou. Nikde nikdo není. Po točícím se gyrosu také ani památky. Stísněně a vyděšeně se rozhodujeme utéct do naší Petry. Tam to přeci jen žije a na náměstí dělají gyros. Moře trochu stouplo. M. musí jít místy ve vodě. Já to přeskáču po skalách.

Přicházíme do Petry (z Ampelie nám to trvalo asi 2hod). Tady jsou lidi, kostel na skále, staré uličky, náměstí. Prostě Petra má svého ducha. Uondaní přicházíme na náměstí. Dáváme si gyros (první za celých 14 dnů) a k tomu lahodný Mythos. Pak se jdeme opláchnout a odpočinout si. Večer se vracíme na náměstí na čepované pivo. Usedáme do jednoho baru. Sedíme, pozorujeme hemžení lidí kolem. Hrají tady hudbu 70.-80.let. Atmosféra báječná. Lidé se střídají, potkávají a zase loučí, veselí se. Pozorujeme řecké rodinky, jak přichází i s dětmi, dají si kafe, poklábosí se všemi a pak zase odchází. Líbí se nám tady tak, že přes únavu pookřejeme a odcházíme hluboko po 11 večerní. Dnes jsme ušli 11 km.

14.den: Nastává poslední den před odletem. Jako už tradičně, tento den věnujeme totálnímu odpočinku. Je krásně. Jdeme na pláž, bereme si lehátka. Koupeme se, čteme a lenošíme až do večera. Večer pak ještě balíme na zítřejší ranní odlet.

Závěrem: přiznávám, že jsme Lesbos při rozhodování lehce podceňovali. Byl až dole v pořadí našich priorit. Znovu se však potvrdilo, že každý z ostrovů je jiný a každý má své neopakovatelné kouzlo. Nejinak tomu bylo i tady. Díky Lesbosi, ukázal jsi nám svou kouzelnou tvář. Budeme vzpomínat…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .