0
0

Když kolem roku 70 si na soutoku řek Bernezgy a Toría vybudovala římská Legio VII Gemina Pía Felix svůj tábor, aby posílila pozice Římské říše v této části Hispanie, dala tak základ pozdějšímu hlavnímu městu jednoho z prvních křesťanských království na Pyrenejském poloostrově. Své vrcholné období zažívá León ve středověku. Až do roku 1230, kdy se v osobě Ferdinanda III. definitivně spojilo kastilské a leónské království, zde sídlil dvůr. Navíc je na trase proslulé poutní cesty do Santiaga de Compostela, kam se prý ročně vydávalo z celé Evropy kolem 200 000 poutníků. Tyto historické skutečnosti utvářely podobu města a jeho duši.

Zápisky středověkých kronikářů praví, že když už někdo jednou do Leónu vstoupí, musí tu pár dnů zůstat, i když to původně vůbec neměl v úmyslu. Město ho totiž tak opečovává a dbá o jeho pohodlí, že se mu odtud vůbec nechce. Měly jsme úplně stejný pocit. Když jsme se bez velkých problémů strefily do té správné ulice a před námi se objevilo nádherně osvětlené bohatě zdobené průčelí Hostalu sv. Marka a poté vstoupily do historických prostor někdejšího hlavního sídla řádu rytířů svatého Jakuba, který dnes slouží jako hotel, věděly jsme, že se nám odtud nebude chtít.

Ráno v Mokré čtvrti

Probudily jsme se do nádherného dne a vydaly se pěšky přímo do srdce staré části města – na náměstí Plaza del Mercado, jemuž vévodí románský kostel Santa María del Camino. U barokní kašny uprostřed, s dvěma tlustými andílky symbolizujícími řeky Torío a Bernesga, končí nebo začíná, podle toho odkud přicházíte, Mokrá čtvrt. Bývala to první zastávka středověkých poutníků, kteří tu vždy nalezli místo na přespání a v četných hospůdkách a barech hasili svou žízeň. Na tom se nic nezměnilo. I dnes jsou večery a noci v této lidové čtvrti velmi veselé a ráno je tu mrtvo, čímž však „Mokrá čtvrt“ neztrácí na svém půvabu. Spletí úzkých a různě zakroucených uliček, jejichž názvy připomínají řemesla, která se tu kdysi provozovala, či historické události i legendy, s nimiž jsou spojeny, se proplétáme k náměstí, které snad nechybí v žádném španělském městě: Plaza Mayor. Dominuje mu barokní budova bývalé radnice, které se tu odjakživa říká „Balkón města“, protože k veřejným účelům byl využíván v podstatě právě jen její balkón. Odtud se obyvatelům Leónu oznamovaly všechny významné události, byla vyhlašována královská nařízení, zahajovány býčí zápasy i nejrůznější slavnosti. Býčí zápasy se už na Plaza Mayor nekonají, ale lidové veselice, např. na sv. Jana, tu stále mají své místo. Taky se tu konají trhy, kde jednou týdně nabízejí své produkty zemědělci i řemeslníci z širokého okolí.

Leónská kráska

„Abyste si ji mohli v klidu vychutnat, musíte se nejprve chvíli potulovat uličkami starého města,“ dočetla jsem se v průvodci Leónem o místní katedrále. Když se před námi konečně objevila, musela jsem dát jeho autorovi za pravdu. Leónská kráska je skutečně monumentální. Na svět ji pomohli poutníci, kteří do města přinášeli nejen peníze, ale i zprávy o vznešených francouzských katedrálách stavěných v novém gotickém slohu. Základní kámen byl položen v roce 1225 a první mše se v ní sloužila v roce 1288. Chrám byl dokončen v 16. století, i když, jak už to u takových výjimečných staveb bývá, se zde pracovalo ještě i mnohem později. Dva její hlavní architekti – Enrique a Guillaume de Rohan, o nichž se zmiňují historické prameny, se inspirovali především katedrálami v Remeši a Chartres, a to dokonce do té míry, že někteří historici umění pokládají leónský chrám za „nejfrancouzštější katedrálu na světě“.

Každé z jejich tří průčelí je skvělou ukázkou gotického sochařství, i když se na nich značně podepsal zub času. Pozoruhodným dílem je především centrální část hlavního portálu na západním průčelí. Své jméno – Portál Bílé madony – dostal podle jedné z nejkrásnějších figur, kterou gotické umění ve Španělsku zanechalo a která dala jméno i jeho autorovi (Mistr Bílé madony). Dnes na nás ze středového sloupku doprovázena apoštoly na ostění shlíží její kopie (originál je uložen v jedné z kaplí kolem chrámového závěru), nad ní se pak zvedá tympanón s tématikou Posledního soudu, se sedící figurou Krista soudce a anděly nesoucími atributy Utrpení a s figurami Panny Marie a sv. Jana. Původně byla sochařská výzdoba polychromovaná, dnes si polychromii částečně zachoval jen severní portál, který je viditelný jen z ambitu. K neobvyklému motivu kostek na středovém sloupku tohoto portálu se váže legenda o vášnivém hráči, který prohrál veškeré své jmění v kostkách, a když ho kroky přivedly až sem, začal jimi házet po domnělém viníku za své neštěstí – Panně Marii a do krve ji zranil.

Jestliže zvenčí katedrála na návštěvníka zapůsobí svou majestátností a propracovanou sochařskou a kamenickou výzdobou, pak vnitřní trojlodní prostor s četnými kaplemi ho zahltí především barevností a dekorativností svých vitráží, zabírajících více než 1700 metrů čtverečních plochy. 31 velkých oken se zpodobněním svatých, králů a proroků, 74 oken v triforiu s heraldickými tématy, 10 oken v té nejnižší části s rostlinnými motivy, tři velké rozety a velké množství oken a okýnek rozmístěných v kaplích… Tento jedinečný soubor, srovnatelný jen s vitrážemi katedrály v Chartres, vznikal v době od 13. do 18. století a v průběhu času se na něm vystřídalo asi 40 mistrů svého oboru.

Když se trochu vzpamatujeme z té přemíry světla a barev, zamíříme k chóru, jehož lavice bezesporu patří k vrcholným řezbářským pracím pozdní gotiky, pod nimiž jsou podepsáni vlámští mistři. Ani oni se nevyhnuli, jak ostatně velela tradice, scénám groteskním, či dokonce obscénním v místech více či méně skrytých oku nechtěného pozorovatele. Pozdně gotické jsou také dveře do hlavní kaple s oltářem, jehož spoluautorem je vedle Mistra palanquinoského Nicolás Francés, první z významných umělců, který se v Leónu natrvalo usadil, aby pracoval na výzdobě zdejší katedrály. Než zcela opustíme tyto vznešené prostory, zastavujeme se ještě na chvíli u gotického náhrobku biskupa Martina, právě toho, který se zasloužil o tak rychlé vkročení leónské krásky do života.

Odpočinek s Gaudím

Ta socha na lavičce musí být Antoni Gaudí. Sedám si vedle něj a spolu s ním se dívám na dům Botines, jedné ze dvou staveb geniálního architekta, které vznikly mimo jeho rodné Katalánsko. Rozlehlá čtvercová budova postavena v neogotickém stylu je v rozích zakončena výraznými špičatými věžemi. Okna v průčelí připomínají okna triforia katedrály, jako by tím autor chtěl dát najevo, že si je vědom významu této velké stavby minulosti pro město. Od zahájení stavebních prací v roce 1889, které Gaudí sám řídil, se však stále častěji objevovaly výhrady obyvatel Leónu vůči této stavbě a autor, unaven a znechucen neustálými spory, ještě nedokončený dům opustil. Přes tento zdánlivý neúspěch je Gaudího vliv patrný na dalších budovách ve městě.

S domem Botines sousedí jeden z nejnádhernějších leónských paláců – Palacio de los Guzmanes. V roce 1559 si ho dal postavit biskup Quiňones y Guzmán, který svěřil stavbu své luxusní rezidence významnému španělskému architektovi – Rodrigu Gilovi de Hontaňón. Tento renesanční dvoupatrový palác s krytou chodbou, s balkóny a oblouky oken zdobených mnoha detaily a nádhernými kovářskými pracemi ohromil svým přepychem dokonce i samotného krále Filipa II. V současné době zde sídlí nejvyšší správní orgán leónské provincie.

Za leónskými králi

Nejstarším leónským kostelem a zároveň i místem posledního odpočinku leónských králů je královská bazilika sv. Izidora. Byla postavena v roce 1063 a je nejkomplexnější románskou stavbou ve Španělsku. V průběhu dalších staletí na ni zanechaly stopy i gotika, renesance a baroko. Oba portály jižního průčelí jsou čistě románské. Bránu odpuštění zdobí reliéfy zobrazující Nanebevzetí Panny Marie, snímání z kříže a tři Marie u prázdného hrobu. Je však zavřená, takže vstupujeme hlavní branou s tympanonem vyplněným plastikou beránka a scénou představující obětování Izáka. Sochy sv. Izidora a sv. Pelaya po stranách a znamení zvěrokruhu doplněna postavou krále Davida jsou dalšími tématy tohoto románského portálu. Královský znak a socha biskupa Izidora ze Sevilly, jehož ostatky byly z obavy před maurskými dobyvateli v roce 1063 převezeny ze sevillské katedrály právě do Leónu, se nad tímto portálem objevily až v 18. století. Největším magnetem baziliky je však královský panteon nacházející se v nádherném sloupovém sále, který dal vybudovat k tomuto účelu Ferdinand I. (1. pol. 11. stol.). Klenbu tohoto vznešeného místa pokrývají od 2. pol. 12. století jedinečné románské fresky. Kromě nejrůznějších scén z Nového zákona se tu objevují i motivy rostlinné či kuriózní kalendář představující v obrazech polní práce v jednotlivých měsících. Pod touto originální výzdobou jsou umístěny sarkofágy 23 leónských králů a královen, 12 infantů a čtyř hrabat. Nemůže být důstojnější místo posledního odpočinku těch, kteří psali historii leónského království.

Hotel s pětisetletou historií

Když před sebou spatříte bohatou platereskní výzdobu průčelí hotelu San Marcos a vstoupíte do jeho historických prostor, brzy pochopíte, proč byla tato budova vyhlášena národní památkou. Původně stál v těchto místech kostel se špitálem, který ve 12. století dala postavit na trase svatojakubské poutní cesty infantka doňa Sancha a který se po založení rytířského řádu svatého Jakuba stal jeho hlavním sídlem. Začátkem 16. století však byl klášterní komplex v tak špatném stavu, že bylo nutné přistoupit k jeho celkové přestavbě. Díky královskému výnosu z roku 1514, jímž Ferdinand II. Katolický stanovil na jeho obnovu částku 300 000 maravedí ročně, bylo možné začít se stavebními pracemi.

Jestliže klášterní chrám ještě nese stopy gotického slohu, pak hlavní průčelí, na němž se začalo pracovat v roce 1533 a bylo s přestávkami dokončeno až v roce 1714, patří k nejreprezentativnějším příkladům španělské renesance. Mezi četnými dekorativními prvky se objevují svatojakubské symboly, témata mytologická i motivy z říše rostlin a zvířat i medailóny osobností z řecké, římské a španělské historie. Portrét Isabely I. Katolické mezi dvěma představitelkami ženské krásy – hebrejskou královnou Judith a Římankou Lukrécií, a portrét Julia Caesara patří v této jedinečné galerii vytesané v kameni k nejzdařilejším. Centrální část s portálem, jehož zdobí reliéf zpodobňující svatého Jakuba jako „maurobijce“, se znamením rytířského řádu svatého Jakuba nad hlavním balkónem a královským znakem nad ním je už barokní. Když opouštíme noblesní prostory tohoto bývalého kláštera, jen stěží si dokážeme představit, že ještě v polovině 20. století tu byly jen vojenské sklady a stáje.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .