0
0

Z hlubokých roklin a strží trčí k obloze zašpičatělé červenohnědé skalnaté útvary nejroztodivnějších tvarů. Las Médulas, kdysi největší římský zlatý důl na Pyrenejském poloostrově, najdete v severošpanělské provincií León, jen pár desítek kilometrů od Ponferrady.

„Nejdříve musíte autobusem do Carruceda a pak už po svých. Ale třeba budete mít štěstí a někdo vás nahoru do Orellánu sveze autem,“ říká nám sympatická dívčina z turistické informační kanceláře v Leónu, když jsme pátrali, zda má člověk bez auta vůbec nějakou šanci se k Las Médulas dostat. Recepční v hotelu se na nás díval jako na blázny a pak kategoricky prohlásil: „Do Carruceda se dostanete, ale odtamtud je to ještě strašně daleko.“ Měl pravdu. Bylo.

Bizarní krajina

Cesta z Carruceda k vyhlídce v Orellánu je dlouhá sotva 4 km, v tom horku nám však cesta připadá nekonečná. Auta šplhající se úzkou silničkou nahoru víří prach, před nímž se není kam schovat. Konečně se před námi objeví první domky s typickými břidlicovými střechami. Orellán je malá vesnička na úbočí kopce, odkud je nádherný výhled na okolní hory. Musí to být Montes Aquilanos a dále za nimi Sierra de Teleno, které měly pro Římany a těžbu zlata v této oblasti tak velký význam. Šipka s označením „Mirador“ (Vyhlídka) nás neomylně navede správným směrem. Za chvíli už vidíme první skalnaté útvary. A najednou se před námi a vlastně i pod námi objeví bizarní krajina. Zašpičatělé červenohnědé útvary nejrůznějších tvarů zvedající se z hlubokých roklin a strží porostlých z větší části sytě zelenými divokými kaštanovníky. Je to fascinující pohled, zvlášť když si uvědomíme, že tuhle krajinu ve skutečnosti vymodeloval člověk.

Římané, zlato a „ruina montium“

Kdysi to byla rozlehlá hora, z níž zůstala jen ruina. Ovšem ruina natolik krásná, že se dostala na seznam památek světového dědictví UNESCO. Přenesme se ale o dva tisíce let zpět, do doby, kdy má Římská říše konečně pod kontrolou i severozápadní část Hispanie. Římané ale odbojným Asturcům příliš nedůvěřovali a raději tu nechali jednu ze svých legií. Vojsko mělo udržet klid a pořádek. Navíc se vědělo, že je to oblast bohatá na zlato, a když se tato hypotéza potvrdila, začíná se s průzkumnými pracemi a technickou přípravou, na níž se podílejí právě vojáci. Je asi tak polovina prvního století a v kraji panuje čilý stavební ruch. Tisíce zdejších obyvatel budují důmyslný systém kanálů a nádrží, které mají zachytit vodu z tajícího sněhu a ledu pokrývajícího vrcholy pohoří Sierra de Teleno a Montes Aquilanos a svést ji k hoře Mons Medullius, jejíž útroby skrývají zlato. Práce na prudce se svažujících úbočích a často v těžko přístupných místech nebyla vůbec jednoduchá. Navíc udržet sklon kolem 0,5 % po celé délce, když některé kanály byly dlouhé až sto kilometrů, vyžadovalo naprostou přesnost. Přesnost byla nutná i při přípravě hory-dolu k akci, kterou Římané nazývali „ruina montium“. Když byla část určena k vytěžení doslova provrtána komíny a chodbami, mohl konečně nastat onen kýžený okamžik. Propusti se zvedají, hora se otřásá a ohromný proud vody s sebou bere hroutící se stropy, propadlé boky, zkrátka vše, co mu stojí v cestě, a úplně na konci do jakéhosi sběrného dřevěného kanálu vyplivuje husté bahno, z něhož se získává drahocenný kov. Těžší zlatý prášek klesal dolů a zachycoval se na chlupatých listech vřesovce a zvláště lepkavého cistu, jimiž byly tyto kanály vystlány. Voda s bahnem už zbaveným zlata pak proudila dále do údolí a končila v lagunách. Pozůstatkem takové velké laguny je např. jezero Carrucedo. Konečný postup při získávání zlata byl jednoduchý. Keře se na slunci usušily, zapálily a zůstala z nich jen zlatá zrnka. Odhaduje se, že za 200 let takového propírání hory bylo přemístěno na 100 miliónů m3 naplavenin a vytěženo cca 5000 kilogramů zlata.

Sestup do nitra hory

Když jsme se dostatečně nabažili pohledu shůry, pustili jsme se dolů, dalo by se říct přímo do nitra hory. Stezka klesá dost prudce, ale jde se ve stínu stromů a říkáme si, že příště bychom pro cestu nahoru raději zvolili tuto variantu, zvláště je-li poledne, kdy v otevřené krajině není před sluncem úniku. Dole na rozcestí se musíme rozhodnout. Do obce vedou dvě cesty. Do odjezdu autobusu máme dost času, a tak volíme tu delší, která míří do načervenalých skal. Čím jsme blíže, tím nám to místo připadá bizarnější. Už nevidíme celek, ale detaily. Ze všech stran na nás vykukují gigantické skulptury nejroztodivnějších tvarů, šklebí se díry, které jsou pozůstatkem dávných štol či chodeb. Připadáme si, jako bychom procházeli mezi dekoracemi připravenými k natáčení nějaké pohádky. Ještě dlouho poté, co jsme se vymotali z labyrintu stezek, které Las Médulas protínají, nás cestou do Carruceda překvapí některý z těch načervenalých zašpičatělých či uříznutých kuželů, který jen tak z ničehonic trčí z kaštanovníkové zeleně.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .