0
0

Ocitnete-li se v polovině března ve Valencii, velmi brzy poznáte, že se chystá něco velkého. I v pozdní noční hodinu je město živější než jindy. Stavějí se totiž „Las Fallas“. Tato menší či větší sousoší převážně z kartónové masy (v poslední době i z polyuretanu) byla doslova po kouskách převezena z dílen umělců do ulic, na náměstí a náměstíčka, aby po čtyřech dnech na svatého Josefa o půlnoci skončila bez milosti v ohni. Takto totiž vrcholí jedny z nejoriginálnějších slavností na Pyrenejském poloostrově.

Mohou za to tesaři

A taky truhláři a vůbec všichni, co kdy pracovali se dřevem. Večer před svatým Josefem se odjakživa uklízely dílny. Pálily se odřezky, piliny, zkrátka vše, co bylo možné spálit. Na hranici končíval i dřevěný stojan ve tvaru kříže, na který se zavěšovala lampa, která v pozdním zimním odpoledni osvětlovala dílnu. Traduje se, že někdy v 18. století někoho pro pobavení ostatních napadlo navléct na tento stojan starý kabát a kalhoty vycpané slámou a na vršek nasadit klobouk. A když prý jeden truhlářský učedník vytvořil z primitivního panáka jakousi karikaturu svého mistra, který ho naštval, další vývoj těchto figur byl jasný. Vždy v nich byla obsažena kritika a výsměch. Tak se na hranici ocitla karikatura nepoctivého trhovce, sousedka, která svou panovačnou povahou všem pila krev, místní ochmelka, dceruška hokynáře, která mířila do velkého světa a svým výstředním oblečením a chováním to všem dávala patřičně najevo.

Tato tradice se z lidové čtvrti Carmen, která byla odjakživa centrem silného a dokonale organizovaného tesařského cechu, rozšířila i do dalších čtvrtí Valencie. Každá chtěla mít tu svou „fallu“ lepší, větší a dokonalejší. Improvizaci postupně vystřídala promyšlenost, nadšenci předali štafetu umělcům a z kdysi jednoho dne, který stačil na vznik tohoto groteskního i úsměvného plastického obrazu společnosti, se stal rok. Tak dlouho se dnes pracuje na těch největších „fallas“, které bývají vysoké až 18 metrů a mohou vážit osm až deset tun. V této jakési společenské či politické satiře vystupují jedna nebo dvě gigantické figury, které často představují skutečné osoby, kolem nichž se děj točí, a které jsou doplněny desítkami menších figur, které děj dále rozvíjejí.

Podívaná pro oko i útok na bránici

15. března večer je v ulicích zvlášť veselo. Z celé Valencie se k centrální tržnici sjíždějí na nákladních autech, traktorech i dalších originálních i méně originálních dopravních prostředcích „los falleros“, což jsou členové občanských sdružení, kterým se také říká „falla“, a díky nimž může být každý rok tento neskutečný kolotoč spuštěn. Musí si totiž z podzemních prostor tržnice, kde se obvykle koná soutěžní výstava těch nejlepších figur či skupin figur, vyzvednout tu svou.

Prostranství kolem tržnice je zcela zaplněno, vyhrává tu muzika, bouchají petardy. I cizinec se z nestranného pozorovatele jaksi samovolně stává jedním z davu a jako všichni ostatní tleská a dokonce se nahlas chechtá celé této groteskní galerii známých i méně známých osobností a nejrůznějších postaviček v hořlavém provedení, které jsou za nadšeného skandování všech přítomných vynášeny ven, aby byly nejpozději do půlnoci převezeny do té své ulice, na to své náměstí či náměstíčko, protože ani ony nemohou plamenům uniknout. Jen ta, které dali návštěvníci výstavy nejvíce hlasů, neskončí na hranici, ale v kuriózním muzeu (Museo Fallero), jehož nejstarší exponát je z roku 1934.

Když vás v osm ráno probudí bouchání petard a břeskná muzika, nejdříve se trochu vyděsíte, než vám po probdělé noci dojde, že jste ve Valencii a že se s takovým budíčkem -despertà mu zde říkají- budete muset holt smířit i další čtyři dny. A tak vyrazíte do ulic, abyste si prohlédli alespoň některé z 372 fallas, protože vše zvládnout nelze. Soustředíte se na ty největší, jichž je celkem sedm a které se těší obzvláštní pozornosti diváků. I tak na vás z mnoha rohů jukají četné další. Snažíte se i pochopit poselství jednotlivých scén i význam kratičkých veršovaných textů, které tradičně tyto scény komentují. Mnohdy vám smysl uniká, protože nejste odtud, mnohé jsou však tak dokonalými karikaturami známých osobností či zpodobněním nechvalných lidských vlastností a slabostí, že i beze slov dokážou vzbudit úsměv či smích. Těžko uvěřit, že tento neskutečný festival barev, tvarů a nápadů je v podstatě jen z papíru.

Na tom úplném začátku je návrh a maketa. Pak se z hlíny vytvoří modely jednotlivých figur a figurek, které slouží k výrobě sádrových forem. Ta se vyplní kartónovou drtí, která se provlhčuje směsí z mouky, vody a kdovíčeho ještě, aby získala tvárnost. Když kartónová směs proschne, vyloupne se z formy, jednotlivé části figury se složí dohromady, vyhladí se a pak už přijdou na řadu barvy. Když si prohlížíte ona ohromná sousoší připevněná na dřevěných konstrukcích, je jasné, že je třeba dobře počítat, aby se celá stavba předčasně nezřítila. Mnohé se přitom kompletují až přímo na místě, protože do ateliéru se celé nevejdou. Proto je zcela na místě i napětí diváků, kteří společně s tvůrci sledují práci stavitelů. Podaří se? Nespadne jim „Falla“ na hlavu? A zasloužený aplaus.

Květiny pro patronku a pyrotechnické hrátky

Krojované průvody a hudba od samého počátku ve slavnostně vyzdobených ulicích nechybí, ovšem dva dny vyhrazené k uctění patronky Valencie – Panny Marie Opuštěných – jsou zvlášť netrpělivě očekávané. Neuvěřitelně dlouhý pestrobarevný průvod lidí ve slavnostních valencijských krojích se za zvuků dechovky jako had kroutí ulicemi a směřuje na náměstí Plaza de la Virgen s jediným cílem: složit květinové dary nejen k nohám patronky, která je o těchto slavnostech dominantou náměstí a zastiňuje dokonce i samotnou katedrálu, ale doslova ji obléci do voňavého květinového hávu, který „šijí“ už tradičně především z karafiátů zvlášť vybraní „krejčí“. Tento rituál, jehož se účastní kolem 200 000 členů jednotlivých „fallas“ – mužů, žen a dětí, včetně nemluvňat, bývá sice pro účastníky průvodu únavný, ale málokdo se vzdá možnosti poklonit se patronce a vyslovit i nějaké to tajné přání. A málokdo dokáže v takové chvíli skrýt emoce a slzy.

Jestliže královnami a princeznami slavností bývají „falleras mayores“ – ženy a děvčata, které se svými dvorními dámami reprezentují jednotlivé „fallas“, pak nekorunovanými králi jsou pyrotechnici, protože, jak říká staré valencijské přísloví, není slavnosti bez ohně, střelného prachu a hluku. Celý týden se už kolem jedné hodiny odpoledne začíná zaplňovat rozlehlé radniční náměstí, i když „mascletà“, ono desetiminutové petardové představení, začíná až ve dvě. A pak to vypukne. Těžko popsat nepopsatelné. Nejdříve si chcete zacpat uši, ale když překonáte první nutkání a zaposloucháte se do koncertu petard, zjistíte, že má rytmus, a pokud se usilovně snažíte, objevíte i jakous takous melodii. Když navíc stačíte sledovat dýmové obrazce na obloze, možná dáte za pravdu místním, kteří tvrdí, že dobrá mascletà je především skvělé představení. Ne nadarmo se touto dobou sjíždějí do Valencie vyhlášení specialisté z celého světa, kteří se zábavnou pyrotechnikou zabývají. Skvělou podívanou bez jakýchkoliv výhrad je ovšem ohňostroj. Koná se také každý den, odehrává se samozřejmě v noci a patří, stejně jako mascletà, k vrcholům pyrotechnického umění, o němž se pak dlouze píše v novinách. Stejně jako o býčích zápasech, které se během těchto slavností ve Valencii konají a v podstatě zahajují toreadorskou sezónu.

Magická noc

19. března na sv. Josefa mají Valencijci volno. Dopoledne se na počest patrona tesařů slouží sváteční mše, obědvá se většinou v restauracích, obvykle odpadá i tradiční siesta a všechny rodinné procházky směřují k „fallas“. V ulicích se nečepuje víno, jako je to při španělských slavnostech obvyklé, ale pije se horká čokoláda a pojídají „buñuelos“, tradiční dýňové koblihy. Do magické noci, v níž během několika minut shoří celoroční práce desítek umělců, zbývá už jen poslední odpoledne a večer. Volno nemají jen hasiči, kteří se připravují na vrchol slavností. Večer už jsou všechny hasičské sbory z blízkého a širokého okolí v ulicích, připraveny jsou sanitky i strážci pořádku. Magická noc – la cremà – může začít.

V 10 hodin večer hoří dětské „fallas“. Přesouváme se na náměstí k radnici, kde první plameny už tradičně vyšlehnou těsně po jedenácté. Všech se zmocňuje jakási podivná směsice radosti i smutku. Zvláště děti se slzami v očích stojí kolem a dívají se, jak jejich „falla“ umírá v ohni. Pro malou princeznu a její dvorní dámy skončila pohádka, v níž si zahrály hlavní roli. Není divu, že všechny brečí. Zítra z nich opět budou obyčejné holky.

Když pak hodinové ručičky ukázaly půlnoc, hořela za pozorné asistence hasičů téměř celá Valencie. Oheň tak symbolicky spálil všechnu zlobu, potměšilosti i špatné úmysly a slavnostně přivítal jaro. A pak už davy lidí zamířily na radniční náměstí, kde do jedné hodiny ráno čekala na svůj osud poslední falla. A když se za všeobecného jásotu všech přítomných zřítila do plamenů a oheň dokončil své očistné dílo, lidé se pomalu rozcházeli. Ráno bylo město úplně čisté. Po slavnostech zůstala tu a tam jen malá skvrna na asfaltu, a taky Panna Marie Opuštěných v trochu povadlém karafiátovém hávu.

Epilog

Po krátkém čtrnáctidenním oddechu se ve svých klubech opět začínají scházet „los falleros“. Volí se předseda, místopředseda, pokladník. Připravují se rozpočty a uzavírají se smlouvy s umělci. Lidé po své normální pracovní době začínají opět pracovat pro svůj klub. Celý rok prodávají losy, pořádají veřejné sbírky, shánějí sponzory a připravují nejrůznější kulturní, sportovní i společenské akce, které by pomohly naplnit klubovou pokladnu. I ta nejmenší „falla“ totiž přijde na dost velké peníze. Příští „Las Fallas“ musejí být opět velkolepé. Určitě budou.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .