Vang Vieng je navštěvován především kvůli kalbám, kajakování (případně jízdě na duši) a jeskyňaření (nu a taky kvůli benevolentnímu postoji k opiu a jiným drogám). Jsem klaustrofobik, abstinent, kajaků se bojím a drogy mne děsí snad ještě víc. Nu není to naprosto ideální místo pro mne 😉 Když mne ale miláček na kajak láká slovy – tak já na něj půjdu sám, Ty můžeš zůstat na pokoji – to se prostě nedá odolat že 😉
Dnešní celodeňák má probíhat následujícím způsobem – ráno vyrazíme 20 km severně nad Vang Vieng, poté pokajakujeme cca 20 min k domorodé vesničce u které je Sloní jeskyně od ní si vyšlápneme k vodní jeskyni kde nás čeká jízda na duších, poté barbecue, pak cca hodinka kajakování po něm odpočinek u Tarzaní houpačky, kde se dá skákat do vody a relaxovat a pak už jen posledních třicet minut s pádlem v ruce. Pochopitelně s námi budou tři anglicky mluvící průvodci, dostaneme instruktáž v kajakování a budeme mít helmy.
Takže helmy jsme tedy neměli což mne dost mrzelo páč jsem se na to výslovně ptala. Nešlo jen o to mít helmu, ale prostě mít něco na hlavě, ráno jsme se totiž probudili do sluníčkového dne, ale neb slíbili helmy tak jsme čepice neřešili. Průvodci sicejc byli tři, ale dva z nich spolu pluli v jedné lodi což nám přišlo lehce kontraproduktivní. Nicméně jiné zádrhely se nekonaly, takže na asijské poměry nadstandartní organizační úspěch 😉
Po kajakovací instruktáži jsme se jali pokořit řeku Nam Xong, která vypadala jak kafe s mlékem (jak jsem bohužel později zjistila chutnala ouplně jinak) a o jejímž proudu by se dalo říci ledacos jen ne že byl lenošivý. Když jsem se tak koukala jak si to řeka šine mezi břehy jako když Topolánek jede z Prahy do Brna na tenis, nebyla jsem si jistá jestli jsem normální. Copak mi je šestnáct, abych musela tímto pubescentním způsobem objektu mé touhy dokazovat své kvality? Copak saprlot nemohu říct že nesnáším kajaky a jít na kurz vaření? Máme přeci emancipaci mohu nosit kalhoty, volit, dokonce i řídit auto, tak si snad mohu dovolit mít jiný názor…
A jak jsem tak přemýšlela o své duševní kondici najednou jsem zjistila, že jsem uprostřed řeky. Nu nyní už není úniku. K předejití strachu u horské dráhy nebo napínavého filmu stačí zavřít oči popřípadě si zacpat uši. Obé je na lodi ale poněkud nevhodné. Obzvláště když sedím vepředu a musím hlásit kameny a jiné řeky záludnosti. Krom toho okolní krajina je tak nádherná, tak by byla věčná škoda se o ni ochudit. No a jak tak střídavě koumu svou mentální svěžest a obdivuju krásu okolní přírody, zjišťuji, že jsme u první zastávky. Dostat se na břeh chce tedy trochu kondice páč proud je opravdu hodně silný, takže k zastavení nestačí jen přestat pádlovat jako tomu bylo na legendární novozélandské Whanganui river. Ta měla opačný problém s proudem, tam kolikrát člověk téměř stál i když pádloval jak o život.
Od břehu jsme přes domorodou vesničku vyrazili ke Sloní jeskyni, která svůj název získala podle obřího stalagnitu ve tvaru slona. Jeskyně jako spousta ostatních asijských jeskyní není jenom jeskyní ale i chrámem, tudíž jsme od našeho průvodce dostali i malou lekci budhismu. Poté jsme pokračovali k vodní jeskyni ve které jsme měli plavat na traktorových duších bohužel jak jsme i my včera na vlastní kůži zjistili lijavce byli pořádné a tak voda stoupla natolik, že vstup do jeskyně byl téměř zaplaven tudíž ne zrovinka bezpečný.
Jinde by to tím skončilo, naši průvodci nám to ale chtěli vynahradit a tak jsme vyrazili na pěší túru do jiné jeskyně. V období sucha je to jen jedna z mnoha jeskyní v této oblasti, v období dešťů je to docela adrenalin. Klouzali jsme se bahnem, smekali po kamenech, brodili vodou téměř k pasu. Pro jeskyňáře tato oblast musí být rájem. Stalagnity, stalaktity, stalagnáty… a všechno tak říkajíc na dosah. Nikde žádné zábradlí, příkazy, zákazy jako jsme tomu zvyklí od nás. Je to tu daleko přírodnější, ale také daleko nebezpečnější. Člověk neví kam dřív koukat by někam nezahučel nebo se o něco nebouchl.
Z jeskyně se vracíme zpátky do vesničky kde je pro nás připraveno občerstvení. Poučeni z předchozích nezdarů jsme si před výletem dali pořádnou snídani a to jsme neměli dělat. Čekali nás každého dva grilované špízy, obří bageta, kopa rýže a ještě ovoce k tomu. Bojovali jsme statečně, ale nevyhráli jsme. Takovou kopu jídla prostě nelze zdolat (já teď jen doufám, že nebudu exkomunikována z kruhu rodiného páč náš klan je vyhlášen jak bych to tak slušně… no prostě my nejíme no, my doslova žerem).
Cesta zpět byla příliš krátká na to bychom stačili vytrávit a tak se nám značně zvýšil ponor. Druhý úsek řeky byl nejdelší a jak se později ukázalo i nejnáročnější. Jedna peřeje za druhou, k tomu ještě stromy a keře ve vodě, hadi ve větvích stromů….No člověk nevěděl na co se má soustředit dřív. Když tu najednou znenadání loď na které jel průvodce s prostorově výraznější američankou byla dnem vzhůru. Lubovi přišlo vtipné, že jediný kdo se překotil byl průvodce. Já se bála, že to zakřikl a taky že jo. Z pěti lodí se vykoupaly čtyři. Mezi nima pochopitelně i ta naše. Popravdě ani nevím jak se to stalo. Peřeje byly čím dál divočejší, vlny čím dál větší a tak jsme v jednom momentu byli najednou pod vodou. Všechno se seběhlo tak rychle a nečekaně, že jsem se pořádně lekla a taky jsem se pořádně nalokala, i tak jsem ale udělala vše na co nás předtím upozornil instruktor – chytla pádlo a loď – ale spíš asi tak nějak instinktivně. Pak jsem se začala rozhlížet kde je Luba, ten byl asi dva metry od lodi a zachraňoval sluneční brýle. Snažila jsem se obrátit loď, ale unášel mne dost silný proud. Povedlo se to až Lubovi, který mezi tím připlul. Dostat se zpátky do lodě kvůli energii vody kolem taky nebylo zrovinka snadné, tudíž jsem se chvíli jen lodě držela, nakonec se mi to ale podařilo. Chtělo se mi brečet, ale páč byl okolo zbytek výpravy tak mi to hrdost nedovolila.
Podobných peřejí jsme zdolali ještě několik až jsme připluli k místu druhé zastávky. Nedalo se minout. Z poklidu dechberoucíích scenérií vápencových hor jsme byli najednou uprostřed řvoucí hudby, opilých lidí, barů, houpaček, skluzavek, ….
Proboha tohle je to místo kde máme relaxovat?? Myslela jsem si jak dorazíme k nějaké zátoce kde se vykoupeme. Tady ale moc koupání nepřipadalo do úvahy, páč jak skokanům z Tarzaní houpačky tak plavcům na duších museli být házena lana aby byli vytaženi z vody. Nu to jsem si tedy říkala zlaté zaměstnání v masně na Zélandě, tahat opilce z divokých vod Nam Xongu v Laosu to bych tedy opravdu nechtěla. Ale lidi se bavili a pili a křičeli a tančili a házeli po sobě bahno a hráli volejbal na zaplaveném zabláceném hřišti a skákali z Tarzaní houpačky a pluli na duších… takže jsem asi divná no.
Luba si pochopitelně Tarzaní houpačku nemohl nechat ujít, takže zastávka opět probíhala alá Vesničko má středisková a slavná potápěcí scéna. Já se lehce nudila, ale i tak jsem co nejnadšeněji miláčkovo výkony různorodým způsobem dokumentovala. Osmičlená výprava zde byla rozdělena přesně na dvě půlky – čtyři skákali a čtyři neskákali 😉
Poprvé jsem se těšila zpátky do kajaku. S náběhem na migrénu způsobeným okolními decibely a celodenním sluncem jsme se vydali na poslední úsek. Ten byl o mnoho lehčí než ten předchozí a tak jsme se jen tak nechali unášet proudem, v hlavě si rekapitulovali prožitý den, kochali se nádhernou krajinou, míjeli více či méně opilé (či jinak intoxikované) turisty na duších až se v dálce začali vynořovat hotelové komplexy ve Vang Viang.
Jestli to tak v průběhu čtení tohoto článku nevypadalo, tak i přesto přese všechno jsem si dnešní den užila. Tudíž tímto miláčkovi veřejně děkuji, že mne na tento výlet vzal. Měli jsme ohromný štěstí na lidi ve skupině. Všichni byli hrozně milí a byla s nima legrace. Průvodci byli také moc fajn, třá u té jeskyně mohli jen říci, že to je příroda a s tím se nedá nic dělat, ale oni se nám to snažili vynahradit. Až na ty divoké peřeje kde jsme se vykoupali a kde jsem se fakt bála byla řeka naprosto super a hlavně ta okolní krajina byla tak nádherná. Čarokrásné vápencové hory, zelenající se rýžová políčka, malebné bambusové chýše, tu a tam nějaký skot či jiné zviřátko….
To je ten Laos do kterýho jsem se zamilovala. Neváhejte a zařaďte si ho do plánu dovolenkových destinací. A udělejte tak včas než z něj bude ten Laos který jsme viděli na druhé zastávce (kalbomísto pro turisty). Nu já osobně mu držím palce by se nestal turistickým cílem jen kvůli levnému alkoholu, dostupnosti drog a podobných věcí, ale především kvůli své přenádherné přírodě, domorodým kmenům, tajemstvím obestřeným obřím džbánům, chrámům, výborné kuchyni, usměvavým lidem…..
Týýý jooo lidi tady je tak nádherně!!!!
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.