0
0

cesta z Kambodži přes Bangkok do Laosu 🙂

11. 4. 2012

5.4. – 6.4.

Tak jsem přejezd do Bangkoku zvládla. Sice o 2 dny později než bylo v plánu, kvůli střevní chřipce, ale zvládla. Stejně si stále myslím, že to bylo z balené vody a ne z koktejlů s ledem.V Laosu je piju taky a nic mi není. A mají ty nejlepší co jsem dosud pila, ale o tom až později.

M+M jsou už v Thajsku a válejí si šunky na pláži 🙂 (sejít bych se s nimi měla zase v Bangkoku až se budu vracet z Laosu)

Teď zpět k Bangkoku. V Bangkoku se mám setkat s Káťou, která je tam pracovně, společně projdeme památky a já pak pojedu nahoru do Huay Xai do Laosu.

Přejezd trvá asi 8h z Battambangu a kromě toho, že musíme asi 2krát přestoupit do jiného autobusu (důvod neznám 😀 a ani jsem se po něm nepídila)a hrozné zimy z klimatizace, která nejde vypnout (naštěstí mám bundu) je cesta v pohodě. Nechám se vyhodit kousek od hotelu, kde Káťa bydlela a společně se přesuneme na další noc do levného hostelu, někde na kraji Bangkoku, no řekněme si to na rovinu, ten hostel byl úplně někde v ….. Prostě hrozně daleko od centra 😀

Rychlá véča a pak povídání asi do 3 do rána, protože za 1,5roku co jsme se neviděly, máme obě zážitků spoustu J

Ráno se ještě přesouváme na nádraží, kde kupuju lístek na odpoledne do Laosu a razíme po památkách. Všude spousta lidí, horko, ale památky pěkné, akorát je to hrozná rychlovka, protože ve 4odpol. mi to jede a já mám ještě batoh na hostelu, abych se s ním nemusela tahat. A tak si dávám 2,5h času na to, abych se zvládla taxíkem dopravit do hostelu a pak na autobus. Cesta by měla trvat bez zácpy hodinu 20min.

Jenže první zádrhel nastává už v centru a to když zjistím, že žádný z těch hajzlů taxikářů, mě nechce vzít na zapnutý taxametr. Cesta která mě ráno stála 150 báhtů, se teďka šplhá na závratných 700. „No jsem snad blázen?“ Vypadám, že ty peníze asi kradu nebo si je tisknu?“ rozčiluju se. Ne že by mi to bylo k něčemu. Po 10tém taxíku, kdy se ceny pohybují mezi 300 a 700, si sedám do taxíku za 200. Stále bez taxametru. :-/

Pán mluví docela obstojně anglicky, takže je možná i nějaká konverzace. Ne jako ráno, kdy nás vezl pán, který neuměl ani slovo anglicky, my ani slovo Thajsky a mohly jsme jen doufat, že nás veze tam kam opravdu chceme 😀

A tak se bavíme, že jedu do Laosu a musím stihnout bus ve 4. Načež se na mě obrátí a s naprosto vážnou tváří mi oznamuje, že to teda nestíháme a že bus asi zmeškám. Chvíli si myslím, že si dělá srandu a jen mě straší, ale po 10ti min mi dochází, že to myslí smrtelně vážně. Po 40ti min v taxíku, kdy jsme ujeli tak možná 3km v zácpě, mi oznamuje, že bude lepší když si vezmu motorku (teda taxikáře – ovšem na motorce). Jsem už mírně na nervy, odsouhlasila bych mu cokoliv, hlavně abych bus stihla. A tak zastavuje, píská na nějakého týpka, chvilka domlouvání v Thajštině a za chvíli už sedím na motorce, na kebuli dostávám helmu co je mi velká a už se prodíráme mezi autama. Za 40min jsme na místě, máme hodinu dostat se na nádraží. Původně jsem chtěla chytit taxi z hostelu, ale město je celé zasekané a je mi jasné, že to nemám šanci stihnout. Přistupuju na šílenou myšlenku, kterou jsem za těch 40min vyplodila a to, že se nechám na motorce dovézt až na bus… a to vážení s mou malou 20ti kilovou krosničkou. 😀

Normálně bych si ťukala na čelo, kdyby mi tohle někdo navrhl (ještě před pár hodinami :-D) ale čas mě tlačí a tohle je jediná šance jak to stihnout. Ptám se jestli mě vezme, kýve, že jo. Asi je taky pěkný blázen 😀

Nejdřív si hážu krosnu na záda, ale to nefunguje moc dobře, takže nakonec mám krosnu položenou na šíř, přes kolena 😀 Nastává 50min. manipulováni s krosnou, při prodírání se mezi auty, málem jsem jednomu urvala krosnou zrcátko 😀

Jsem spocená až na pr…., žaludek mám stažený, ne ze strachu, že spadnu z motorky a zabiju se, ale že nestihnu bus 😀 a vůbec netuším, kolik je hodin, protože mobil je někde na dně příručního batohu v sedačce motorky. Můžu jen doufat v dovednost řidiče. 😀

Jsme tu, je za 10min 4h. Vtisknu řidičovi do ruky 400 bahtu, křičím něco o tom, že je nejlepší a ženu si to na nástupiště číslo 93 😀 Ještě, že mi Kačenka poradila, abych se šla ráno podívat kde je, abych ho nehledala… To jsem ještě nevěděla jak zatraceně dobrá rada to bude 😀 (Tímto díky Káťo) J

Kupuju vodu, vytahuju bundu, kdyby byla zima a bus už je tu. Já a 44 Thajců co neumí ani slovo anglicky, si to míříme směr Laos 😀

14h jízdy před námi.

V 8 mi už kručí pěkně v žaludku, přemýšlím kdy zastavíme někde na večeři a využívám jedné rychlé „čůrací pauzy“ na koupi sušenek.

Spokojeně si sedám zpátky, bus se rozjíždí a já se snažím otevřít balíček. Po 5ti min. se ozývá mé strastiplné, hladové, zoufalé NÉÉÉÉÉÉÉ!!! Protože jsem si koupila sušenky v plastové krabičce, která je zapečetěná! To se může stát vážně jenom mě. :/

Paní vedle mě vytahuje jídlo z tašky a podává mi hroudu slepené rýže (sticky rice) a kuřecí maso na špejly J Ani neví, jak moc vděčná, jí v tu chvíli jsem (nebo možná ví :-D)

Ani slovo anglicky neumí, takže jen spínám ruce k sobě a přikládám je s menší úklonou hlavy k obličeji, říkám tím děkuji. Rozumí 🙂

Na večeři stavíme až v 10, ale to už bych hlady asi pošla J V 6 ráno jsme na místě. Tuk tukem se nechávám odvézt k hranicím, které ovšem otvírají až v 8. Konečně se dostávám k noži a otvírám sušenky, které jsou mimochodem parádně hnusné, takže letí velkým obloukem hned do koše L

Huay Xai, je na dosah ruky, co by kamenem dohodil a stačilo by, kdyby mě někdo přepravil jen těch 50m lodí na druhou stranu Mekongu. Smůla, v 8. Je jasné, že Gibbon Experience, kterou jsem měla absolvovat s klukama z Halong Bay, nestíhám. Odjíždí totiž v 8 a já musím ještě na Laoské straně vyřídit víza.

Laosani, jsou parádně pomalý a tak než dostanu víza přidělená, je to hodina a půl mrkání na mě, místním celníkem. Paráda 😀

Hotovo, ubytovávám se v hostelu, nacházím agenturu, kde bookuji GE na druhý den a jdu snídat.

Tam se potkávám s Makelle z USA, která zas nestihla loď do Luang Prabang, kde na ní čeká přítel a tak musí počkat až do večera na autobus J

Navrhuju jí, že to může strávit u mě na pokoji, já se aspoň nebudu moc nudit J A tak trávíme celý den spolu kecáním a domlouváme se, že se pak potkáme v L.P.

Bylo to příjemně strávených několik hodin J

Večer, jen příprava na 3denní trek v deštném pralese a hurá do hajan.

Gibbon Experience kousek od Huay Xai

14. 4. 2012

Ráno odjíždíme na korbě náklaďáku na náš 3denní trek za Gibony do národního parku.

V naší skupině je nás 7.

Asi po hodině jízdy dorazíme do malé vesničky, odkud už vyrážíme pěšky. Batůžky pěkně na záda a šlapem si to směr prales. Na další 3dny jsme bez signálu J

Po 2h se dostáváme k menšímu vodopádu, kde si dáváme přestávku a většina z nás hned skáče do vody, kdyby nám ovšem náš průvodce řekl dřív, že jsou tam pijavice, asi by jsme tam tak nadšeně neskákali 😀

Hned jak to zjistím, plavu hned zase k břehu a už si jen namáčím vodu a nechávám se oždibovat malýma rybkama, kterých je tu spousta J

Dostáváme sedáky, který po další 3 dny, budou naší každodenní výstrojí. Budeme tak po laně přejíždět mezi údolíma a dostávat se do/z našeho domečku na stromě.. Z „tree housu“ máme parádní výhled na údolí J Ještě další hodinu si jezdíme mezi údolíma a pak už je véča a my jsme docela unavení. Rozkládáme si matračky – jsem sama takže mám výhodu dvojlůžka J a natahujem moskytiéru což je spíš víc normální látka než klasická moskytiera J Navíc je tmava, takže každý má soukromý a může se v klidu převléct. Záchod i koupelna jsou otevřené do údolí, takže se můžem při sprchování kochat výhledem JJ

V noci nás budí bouřka a hlavně to, že nám prší naší střechou dovnitř L Trochu si šoupu matrace, ale zas o moc nemůžu, protože všude kolem mě je to už mokré :/ Z dvoulůžka mám rázem jednolůžko, beru si 2 talíře a chytám do nich vodu, abych neměla mokré celé prostěradlo a doufám, že usnu a hlavně že do si do talířů v noci nekopnu 😀 Hlavně si teda přeju, aby přestalo pršet, protože vzhledem k tomu, že střecha vydržela přesně půl hodiny deště a je půlnoc, tak si nedokážu představit jak moc vydržíme my v suchu 😀

Nakonec jsme to do rána nějak zvládli, většina na tom byla stějně, takže všichni nakonec spali na jedné matraci J

Ráno se vydáváme opět na cestu a do dalšího „tree housu“. Cesta je parádně zablácená z noční bouřky a navíc je plná pijavic :-/ Takže ačkoliv by jsme si rádi odpočinuli nebo se aspoň napili, pokračujem v cestě v polo běhu polo chůzi, hlavně abychom už byli na místě. Leze to po nás docela slušně, když se koukám na zem, tak vidím postavené pijavičky, snažící se zachytit na komkoliv kdo projde dostatečně pomalu. V chůzi zároveň kontrolujem boty, jestli se nějaká nechytla a nešplhá si to po botě nahoru J

Po 2h jsme na místě a my máme dost 😀 To pijavičí šílenství, nás dost vyčerpalo 😀 Naštěstí kolem „tree housu“ jich tolik nebylo a tak se po obědě ještě vydáváme znova na přejíždění mezi domkem a kopcema, výhled je totiž ještě lepší než z předchozího domečku J

Kontrolujem střechu, která je naštěstí udělaná daleko líp, takže by to mohl být i přislib suché noci J

Večer se domlouváme s naším průvodcem, (který umí mimochodem asi 5-10 slov anglicky a to safety first, brake, lean back, dinner a kitchen), že pokud nebude pršet tak vyrazíme za gibbonama v 5 ráno do další chajdy na stromě.

Jenže v noci pochopitelně opět prší. Střecha tentokrát vydržela, takže si užívám výhledu a čerstvého vzduchu J Vyhrnula jsem si kus moskytiéry, takže se můžu kochat krásným výhledem na údolí celou noc a pozorovat bouřku J

Ráno rychle posnídáme a razíme zpět do vesnice. Gibbony jsme bohužel neviděli, akorát jsme je slyšeli „zpívat“, ale jinak byli údajně hrozně daleko :/

Hned po příjezdu do města, kupuju lístek do Luang Prabang, opět noční, takže mě čeká záživná cesta J

Jeden by řekl, že 400 km není žádná vzdálenost, ale v Laosu se tohle jede 12h :/

Luang Prabang

15. 4. 2012

Luang Prabang

Do Luang Prabang dorazíme někdy kolem 8 ráno a ještě s jednou holkou z Argentiny se vydáváme hledat ubytko. Ceny jsou tady docela vysoké, takže obejdeme asi 10 guesthousů než najdeme jeden za rozumnou cenu 🙂

Hned odpoledne se vydáváme k vodopádu, který je asi 30km za Luang Prabang a musím říct, že předčil všechna má očekávání. Na NZ jsem viděla vodopádů spousta, ale tenhle všechny strčil do kapsy JJ Pod vodopádem jsou ještě v délce dobrých 400m různé kaskádovité malé vodopádky, které tvoří průzračné modré lagunky J

K večeru pak směřujem do města na něco dobrého k jídlu a nacházím malou zapadlou restauraci se třemi stoly a těmi nejlepšími „fruit shakes“ co jsem měla za celou Asii J

Po celou dobu co jsem v L.P. už zůstává mojí oblíbenou a navštěvuji jí pravidelně J

Navíc je kousek od nočního trhu, který je taky víc než kouzelný J Co už je ovšem méně kouzelné, je jak dokáže tenhle trh vysát prachy z mé peněženky 😀 Mají tolik věcí, co by člověk chtěl i když je ve skutečnosti zas až tak nepotřebuje 😀

Druhý den jedu na výlet se slony. Malá projížďka na začátku, ze začátku mám co dělat abych se vůbec slonovi na tom krku udržela, ale pak si člověk zvykne a je to jak jízda na koni, akorát ty pohyby jsou o dost pomalejší 😀

Musíme se všichni vystřídat, slony mají totiž jen dva a tak já a pár ostatních zatím jedeme na návštěvu jeskyní. Opět nic moc, asi jsem zmlsaná z jeskyň z čech nebo nevím 😀

A opět zpět za slony, menší trénink jak slona řídit, pár povelů napsaných na papírku a jdeme na to. No ne že by slon nějak extra poslouchal, ale mě to nevadí. Správným směrem jde a tak mu dávám volnost ať si k řece dojde kudy chce a za jak dlouho chce. Za mnou ho sice týpek pohání ale slon na něj dost prdí 😀 Dokonce se po něm jednou ožene ocasem, když ho pleskne po zadku 😀

Konečně dojdeme do řeky J Namáčíme sebe i slona a slon pak na povely stříká vodu po nás J Zkouším stát slonovi na zádech ale moc dlouho se neudržím 😀 Mahout (ten co se stará o slona) mi ukazuje jak slona podplave a ať to zkusím taky, ale do toho nejdu. Vypadám snad jak blázen? Slon se rozhodne, že si v tu chvíli sedne ve vodě a mě přizdí ke dnu 😀

Po 40min koupání máme dost a jdeme zas ven. Slonovi pak za odměnu kupujem trs banánů a krmíme ho J

Poslední den co zůstávám v L.P. už se jen projíždím na kole po městě, ráno ještě vstávám abych viděla ranní almužny mnichům. Sami si totiž nesmí vařit a tak každé ráno v 6 obchází město, místní sedí venku na koberečkách a každému trochu dají do hrnce který si sebou mniši nosí. Vedle místních, ale taky sedí děti, které o jídlo žebrají. A tak hodně z toho, co mnich dostane, rozdá zas dětem. Je to zástup asi 100 mnichů a i v tuhle dobu tu je pár turistů s foťáky J

Ráno se pak jdu ještě podívat na ranní trh, který zavírá už v 9 J a kupuju nějaké místní čaje, které díky tomu, že jdu s Thajkou dostávám za o něco lepší cenu. Thajština a Laoština, je dost podobná a tak se společně dorozumí J

Další den ráno odjíždím směr Vang Vieng 🙂

Vang Vieng

25. 4. 2012

12.4:

Od Vang Viengu jsem snad nečekala nic, a přesto dojem byl ještě o dost horší.

Příšerné město, kde jediným důvodem proč sem všichni jedou je „tubing“ což znamená, že si za 15dolarů pronajmete duši od traktoru, tuk tuk vás doveze až k řece a vy máte před sebou do města 3km hezkou přírodou s pohledem na vzdálené hory a před sebou asi 20 barů podél vody. U každé se zastavíte „pokud chcete“, napijete, případně jsou k dostání i nějaké ty drogy a to přímo napsané v jídelním lístku. Skočíte opět na pneumatiku a necháte se unášet proudem k další hospodě. Než to takhle projdete, tak jste úplně na kaši a můžete být rádi, že jste to vůbec přežili.

Tak tohle mě vážně neláká :/ Jestli něco nesnáším tak jsou to opilí lidi.

A tak místo toho kupuju jednodenní výlet na kajaku, nejdřív projíždíme nějaké jeskyně, v kterých si bez baterky ani neškrtnete. Voda je ledovější čím hlouběji do jeskyně se dostáváte. Je to trochu strašidelné, protože vidím sotva 2m před sebe a za sebe, ale rozhodně to stojí za to. Po dobré půl hodině se opět ocitáme venku a já si užívám zase sluníčka J

Dáváme oběd a pokračujem dál… a hle kam jsme se dostali :/ tubing…

Naštěstí se zastavujem jen v jedné z hospod, využíváme lanové houpačky do vody a blbnem. Teda jen pár z nás. Vzhledem k tomu, že v naší skupince je asi 10 Korejců a 2 Japonky a všichni mají vestičky aby se neutopily protože moc neumí plavat.

Chvilku se hecují a pak jedna z nich, že se jde taky zhoupnout. No vůbec mi nedochází, že najednou tu vestu nemá. Jen křiknu že jí udělám nějakou tu fotku ať vydrží. Zhoupne se, skočí, smějem se protože jí to zrovna moc rovně nevyšlo, ale už je nad vodou a v pořádku. Udělá pár temp a zmizí. Co blbne řikám si. A už je opět nahoře. Její kamarádka co stojí vedle mě, povídá, neumí plavat. Koukám chvíli na ní a pak mi to dochází. Vždyť nemá vestu ty voe! Zahazuju foťák a skáču za ní. Mezi tím už tam běží i ta její kamarádka. No než se vynořím, tak mám hned dvě topící se. Fakt prima 😀 Naštěstí je to tak blízko k žebříku, že je stačí jen popostrčit. Nechápu proč někdo kdo neumí plavat skáče do vody.

Holky se vzpamatovávají a my vyrážíme radši dál. Není třeba moc pádlovat, voda nás unáší a my si užíváme výhledu. Pozoruju pána na kánoji před námi, který objíždí nějaké šutry ve vodě. Když se dostávám blíž zjišťuju, že to nejsou šutry, ale buvoli potopení ve vodě a kouká jim jen hlava 😀

Doplouváme do města, konečná. Škoda, my by jsme vydrželi určitě ještě o několik hodin déle J

Včera jsem viděla někde napsáno, že je možné jet z Vang Vieng do Vientianne na kajaku. Rozhoduju se, že to bude daleko zajímavější než bus a tak si to mířím rovnou k nejbližší agentuře to zabookovat. Zklamání je velké, když zjišťuji, že kvůli oslavám Nového Roku jsou dostupné jen autobusy… Zase autobus, ach jo L

Vientianne – Bangkok – Praha

28. 4. 2012

14.4.

Z Vang Viengu zdrhám po 2 dnech do Vientianne. Upřímně, nevidím důvod proč zůstávat ve Vang Vieng déle. Škoda jen, že nevyšel ten kajak, byla by to daleko větší zábava, než sedět opět v autobuse.

Už skoro týden, cestuju mezi hostelem a nádražím tak, že všechny věci mám zabalené v igeliťácích a bokem mám dané oblečení.

Proč? Odpověď je jednoduchá – Pi Mai aneb oslava příchodu Nového roku v Laosu, kterou slaví vodními bitvami. Což je fajn, když to za prvé čekáte a za druhé sebou nemáte, pas, peníze a foťák. Velmi rychle jsem ovšem pochopila, že bez nepromokavého batůžku nebo igeliťáků, těch pár dnů nepřežiju J Oslavy jsou oficiálně od 13 – 15.dubna (první den je oslavou starého roku, druhý den nespadá ani pod nový ani pod starý a třetí den je oslavou prvního dne Nového roku), nicméně v reálu se začíná už 8mého a končí tak 17tého 😀

A tak pokaždé když mě tuk tuk doveze na nádraží, mířím rovnou na toalety se převléct 😀

15.4.

Ve Vientianne jsou bitvy snad nejhorší. Všichni jsme se narvali z autobusy do minibusu – nikdo totiž nechce jet přes město do hostelu v tuk tuku 😀

A tak v minibuse pro 14 nás je asi 25 ne-li víc. Okna zavřená, abychom nedostali taky nějakou sprchu, potíme se jak vepři, ale co nám zbývá, když nechceme být mokří a na každých 20m je banda 8 – 20 lidí s kbelíkama vody J

Oslavy jsou v plném proudu a vypadá to, že celé město je v ulicích a slaví. Kdo nestojí podél obchodů s barelem plným vody, stojí na korbě auta, které projíždí městem a tak děcka mají možnost zlít pokaždé někoho nového. Normální voda je některými upgradována na obarvenou (prý nejde smýt pak z oblečení) nebo mají v kbelíku směs pracího prášku a vody a tu se vám snaží namazat na obličej (zatraceně pálí).

Večer marně hledám nějakou otevřenou restauraci, po 45min se mi podaří něco najít, ale jinak je všechno zavřené kvůli oslavám. Procházím pár pagod, ale už mě to tak moc nebere jako na začátku, navíc je hrozné vedro J

16.4.

Další večer odjíždím směr Bangkok a doufám, že přežiju poslední noční cestu busem J

Nakonec se mi poštěstilo, že jsem nějakým zázrakem seděla ještě s dalšíma 3ma lidma v dolní části busu (zbytek nahoře) a tak jsme každý měli 4sedačky pro sebe, takže si šlo natáhnout nohy přes uličku (3 na sedačkách, 1 mezi sedačkami v uličce) a krásně se vyspat. A tak 14ti hodinová jízda nám docela rychle utekla J

Jsme vykopnuti z busu, kolem nás opět spoustu tuk tukářů, ale Khao San rd, by měla být někde za rohem a tak všichni s díky odmítáme, což kluky tuk tukářský moc nepotěší J

Nakládám si svojí 20kg „příruční kabelku“ na záda a vydávám se směr Khao San, hledat hostel.

No obejdu jich asi 10, buď jsou cenově moc vysoko a nebo vypadají jak feťácká doupata. Nakonec narazím na jeden, kde se ptám už spíš z nouze (přijde mi, že vypadá z venku hrozně nóbl) a zjišťuju, že je to ta nejlepší cena a i pokoj vypadá velmi slušně J Jsem ráda, že už s krosnou nikam dál nemusím. Konec konců je vedro jako prase a to je teprve 9 ráno.

Ubytovávám se a padám na postel. Nakonec se dokopu aspoň na snídani, kde se dávám do řeči s nějakým Kiwíkem, co má ve Wellingtonu obchod s asijským jídlem a vrací se ten den domu.

Poslední 3 dny v Bangkoku před mým utajeným odletem domu už se mi nechce nic dělat a tak si to hodlám pořádně užít a pořádně se rozmazlit masážemi, zkouším rybičky Garra Rufa, nakupuju na nočních marketech a nechám se provázet Thajkou Kaito (s kterou jsem se seznámila v Laosu, v Luang Prabang) po nočních trzích a China Townu. Což je asi nejlepší zážitek J Zkoušíme jídla, která bych já asi jako turista nezkusila, protože bych nevěděla co to je a dotyčný u stánku nemluvící anglicky by mi to asi stěží vysvětlil J A tak zkoušíme sladký dezert se skleněnými nudlemi, kokosem, granátovým jablkem, cukrem, mlékem a ledem, pak nějakou sladkou věc s kokosovou polevou, ovoce Mangosteen, který je mezi námi naprosto famózní (sním toho kilo na posezení) a jen mě mrzí, že jsem na něj nepřišla dřív :/

Poslední den přijíždí do Bangkoku Marta s Michalem (i jejich odjezd je utajen) J

A tak spolu ještě procházíme nějaké noční trhy, kdy jsme svědky, náhlého balení Rolexek a Luis Vuitton a dalších známých značek pod pulty a to v rekordním čase asi 2min 😀 (zřejmě nějaká nahlášená kontrola). Nicméně marně jsme vyhlíželi to či toho kdo to způsobil J

Za chvíli se vše opět objevilo na pultech a jelo se dál, jako by se nic nedělo J

Je kolem 1 ráno, dáváme poslední společnou večeři a pak jsem Kaito odvezena na letiště v Bangkoku. Je to tu, 19.duben 2012 a jen 14,5 hodiny mě dělí do příletu domů. Asi mi to ještě stále nedochází, že po 595 naprosto nezapomenutelných dnech budu opět doma (a nelituju jediného dne) J

P.S.

28.dubna 2012:

Těm kterým jsem se zjevila v práci, před bytem či prostě za nimi přišla do hospody tomu nevěří doteď 😀

Laos – shrnutí

16. 9. 2012

Sedím na úplném konci motorky „Go faster, faster!“ křičím do ucha řidiči, který se snaží prodrat zacpaným Bangkokem a zároveň nás nezabít dřív než mě doveze na autobusové nádraží. Kontroluji hodinky, snažíme se projet Bangkokem už přes hodinu a půl a mně za třicet minut odjíždí autobus směr Laos. Zadek už mám celý dřevěný, nohy jsem přestala cítit tak před hodinou, leží mi přes ně totiž 20kg krosna, kterou se snažím nevytlačit řidiče ze sedátka. Na hlavě mi sedí helma, co je tak o tři čísla větší a kdykoliv se pohnu, zakryje mi výhled. Je neskutečné vedro a já jsem na pokraji zhroucení.

Konečně se přede mnou objeví nádraží, je za pět minut čtyři odpoledne a autobus odjíždí přesně v celou. Snažím se rychle vrátit cit do nohou, tisknu 600 bathů řidiči do rukou a s výkřikem „You are awesome!“ mizím v labyrintu místního nádraží. Ještě že jsem si zjistila, kde je nástupiště č. 91. Dobíhám, autobus už je na místě. Házím batoh do útrob autobusu, rychle kontroluji, jestli se mnou pojedou taky nějací „bílí“. Dalších šestnáct hodin totiž strávím tady a bylo by fajn mít si s kým popovídat. Nastupujeme, sedím v zadní části autobusu a všechny hlavy jsou otočené na mě. Zubí se na mě čtyřicet čtyři Thajců. Jsem v autobuse jedinou běloškou, připadám si trochu jako v ZOO a tak jen nesměle vracím úsměvy.

Po šestnácti hodinách vystupuji na hranicích Thajska a Laosu. Od překročení mě dělí akorát 50m široká řeka a hodina do otevření hranic.

Čeho si tu lze všimnout na první pohled je, že nikdo nikam nespěchá. Život tu plyne v hlemýždím tempu, den za dnem. Podle toho i vypadá další cestování po Laosu. Desítky hodin strávených v autobusu na polorozpadlých silničkách klikatících se horami, desítky hodin, jež by v Čechách zabraly jen zlomek času, a přesto se tu nikdo nerozčiluje. Všudypřítomní místní se nepřestávají usmívat a mniši neváhají ani minutu chopit se šance promluvit aspoň pár vět s cizinci a procvičit si tak svojí angličtinu. Jsou jediní, kteří se s vámi pustí do diskuze delší než té o počasí. První tři dny mého pobytu se nechávám unést se skupinkou dalších turistů do deštného pralesa poblíž města Huay Xai. Cílem je kromě přejíždění v sedácích mezi údolími a stromovými domečky, kde bydlíme, zahlédnout aspoň na pár chvil gibbony, kteří tu žijí. Dotěrné pijavice nám šplhají po botách při každém kroku a tak je téměř nemožné užít si v klidu kouzla pralesa.

Na konci pobytu nás náš průvodce bere do místní vesničky, odkud odjíždíme auty. Tají se mi dech, vesnice přede mnou je jak vystřižená ze starého filmu a rázem mám pocit, že se ocitám stovky let zpátky.Místní děti tu moc hraček nemají, ale vystačí si s tím, co najdou.

Ihned po příjezdu se přesouvám do dalšího města. Po šestnácti hodinách v autobuse, konečně vystupuji v překrásném městečku Luang Prabang. Je pár dní před oslavami Laoského Nového roku tzv. Pi Mai, který oficiálně trvá tři dny. Tento rok připadají oslavy na 13-16. dubna. Tři dny vodních slavností, kdy se dospělí i děti polévají studenou vodou a za každým politím následuje rozesmáté Happy New Year.

Oslavy probíhají přímo v ulicích a tak šance, že se oslavám a vodě vyhnu, jsou pramalé. Ostatně voda mě provází od Huay Xai až po hlavní město Vientianne, tedy po celou dobu mého pobytu v Laosu. Neoficiálně se tu totiž slaví již několik dní. Polévání vodou symbolizuje očištění před vstupem do Nového roku. První den slavností je oslavou posledního dne starého roku, další den je neutrální, nespadá tak ani do nového ani do starého a ten poslední je konečně oslavou prvního dne Nového roku.

Doporučuji si v Luang Prabang přivstat a mít tak možnost zhlédnout rozdávání ranních almužen mnichům. Před šestou hodinou ranní se vydávám do ulic a přesně v šest za zvuku zvonů vychází z chrámu Wat Xieng Thong stovky mnichů a zahajují tak každodenní ranní rituál, kdy dostávají od věřících almužny v podobě jídla.

Vedle dospělých často postávají malé děti, které se naopak snaží něco vyžebrat a tak není výjimkou, že až polovinu z toho co mnich dostane, rozdá zpět mezi žebrající děti.

Za zhlédnutí stojí i úžasný kaskádovitý vodopád Kuoang Xi v délce až dvě stě metrů kousek za městem nebo možnost koupání v řece Mekongu se slony.

Přejezd do čtyři hodiny vzdáleného Vang Vieng potěší hlavně příznivce alkoholu a nekončících párty.

V samotném městě toho moc neuvidíte, přes den je totiž veškeré turistické osazenstvo Vang Vieng na tubingu. Tubing se říká splavování místní řeky Saysong na obřích pneumatikách, trasa je asi tři kilometry dlouhá a po celé délce řeky je spoustu barů s muzikou, u všech můžete zastavit, občerstvit se, naskočit zpět na své plovoucí vozidlo a přesunout se do dalšího baru. Značně posilněni alkoholem se pak k večeru všichni kdo přežili tubing vrací do města a pokračují s párty zde. Kromě desítek restaurací, z nichž každá vlastní několik plazmových obrazovek a stále dokola pouští seriály Přátelé nebo Southpark tu toho k vidění mnoho není. Pokud se však rozhodnete nechat si ujít tubing, je možné si půjčit kánoe a pokochat se místní scenérií, ta je vskutku impozantní. Z Vang Vieng jsou dvě možnosti transportu do hlavního města Vientianne – po vodě, tj. jednosměrná jízda na kánoi (zavazadla jsou převážena autem) anebo opět autobusem.

Ráda bych pro jednou vyměnila silnici za vodu, ale bohužel k mé smůle v době oslav Nového roku není, kdo by mě po vodě převezl. Ve Vientianne má cesta končí, oslavy Nového roku vrcholí a tak je vše kromě chrámů zavřeno. Město je plné aut, na jejichž korbách je vždy obrovský barel s vodou a kolem něj desítky dětí, ale i dospělých. Vybaveni vodními pistolemi a kbelíčky čekají na vhodnou oběť, nejlépe někdo kdo zrovna projíždí okolo. A protože takových aut je město plné, kolikrát se stane, že křižovatka je neprůjezdná, z důvodu bitev mezi několika auty J

Trávím tu poslední noc a nasedám na noční autobus zpět do Bangkoku. Má 2 měsíční pouť po krásách Jihovýchodní Asie končí a já si slibuji, že do Laosu se ještě vrátím.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .