Cesta do Phonsavan
M: Rano jsme si cestou k bankomatu smluvili tuk tuk na busak. Pri placeni se to neobeslo bez drobneho dramatu, protoze my si sjednali cenu za cely autak a on po nas chtel dvojnasobek- pry cena byla za osobu.
Koupili jsme si tiket do Phonsavanh, vyklopili jsme celkem 210tisic cena na busaku byla vyssi, nez nam rikali. Docela se nam ulevilo, kdyz na seznamu cestujicich byli dalsi dva belosi. Pak jsme si sli nechat udelat bagety na cestu, sli je vsak klohnit nekam dozadu, tak doufame, ze nam nebude cestou spatne. Stali jsme u autobusu a kontrolovali pneumatiky. Nekdo zacal neco hlasit do rozhlasu, byl to strasne podivny zvuk, pripadali jsme si jak ve sci-fi. Pak jsme jeste potkali Damiana, ktery si pres cestovku koupil tiket do takzvaneho V.I.P. busu.
Navstevu Louang Phabang, mesta chraneneho organizaci Unesco, bych zakoncil neotrelou vetou: „Jsme radi, ze jsme to videli“. Lze tu skutecne stravit s davkou shovivavosti vuci mistnim „podnikatelum“ peknych par dni.
Vyrazili jsme, nakonec nas bylo se zahranicnim pasem 5, dve Francouzsky a jedna Britka. Pri jizde nam hrala laoska folkova, zacali jsme hnipat, doufali jsme, ze ridic monotonni songy vnima jinak. Ale asi mel dost prace, protoze jediny rovny usek dlouhy vice jak 100m byl jeste v Louang Phabang, pak uz musel jen a jen kroutit volantem ze strany na stranu a to po dlouhych 7 hodin. Dalsim faktorem byla kvalita komunikace, paterni silnice ze severu smerem do Vientianne byla plna vymolu. Laosane se sice pysni, ze maji 14tisic km silnic, ale 80% z nich neni asfaltovych a z techto, po kterych jsme prave jeli a meli jet, tedy asfaltovych, je dobrych 20% v docela katastrofalnim stavu.
No nic, mijeli jsme vesnicky s chyskami a dvoumetrovymi satelity, po satelitem byva casto maly pultik k odkladani obetin. Stoupali jsme po krivolake ceste do hor, norime se do mlh a mraku, udoli tim padem zmizela, takze jsme videli jen par bananovych listu pri ceste. Pak se vycasilo a mohli jsme obdivovat krasnou hornatou krajinu. Tedy, vzdycky jsem si myslel, ze Laos jsou jen ryzova policka. Ne, Laos je z 85-ti pokryt horami a kopci, kdo by chtel oponovat, tak by rekl z 90-ti. Myslim, ze si Loasane hodne uzili pri stavbe teto silnice. Byl to tez velky zasah do prirody a proto musi, zejmena v tomto obdobi, velmi casto bojovat s castymi sesuvy. Ale nejen komunikace, lide se tu snazi ty kopce obdelavat a to i na nejprikrejsich svazich, sucha ryze, kukurice, ananas. Podle nespocetnych pahylu stropu je zrejme, ze svahy pro pestovani byly vypaleny. Tito rolnici bydli pouze v bambusovych chysich, ktere lemuji silnici. Pro nas je bez slova posmechu skanzen. Domky visi nad strzi, deti si namaji kde hrat. Ale podel silnice je vedeni, maji proud a jiz zminene satelity. Nevim kam dava laoska vlada penize, ale vodovody a vodojemy jsou tu budovany ruznymi zahranicnimi organizacemi /Unicef a pod./.
A tak jsme si to sinuli rychlosti 20-30km/h touto krajinou, semtam se nam nad srazy zatajil dech. V usich nam vsak stale zni otravna slova tuk tukaru z Louang Phabang: „Hello Sir“, „Tuk Tuk?“, „Waterfall?“, „Tomorrow?“.
Najednou jsme zastavili a muselo se na zachod. Kdo to u cesty nedal, tak musel trpet.
Z: Vyborne bylo ze mistni se hned natesene postavili pred autobus, aby videli jak si s touto situaci poradi belosky. Ja jsem se pridala k francouzskemu tymu, ktery byl sehrany. Mely jsme velky satek.
M: Po ctyrech hodinach zastavujeme v malem mestecku na jidlo. O kousek dal zurila nejaka bourka.
Za 20 minut jsme pokracovali jiz smerem na Phonsavan. Stale jsme stoupali. Zasalo prudce lit. Do autobusu teklo, pod nohama jsme meli kaluze. Za chvili to zas bylo dobre, obdivovali jsme chvili hedvabne pahorky. A pak zase lijavec. Po 7 hodinach od startu se najednou krajina uvolnila, ocitli jsme se na takove hrbolate nahorni plosine, pastviny, jezirka, chysky a chaloupky, policka, pasouci se kravky, lesy plne borovic. Nektere stromy pripominaly brizi, spolu s pasoucim se skotem jsem si pripadal jak v Sedlackovych obrazech, radost pohledet. Kazdoch chvili se brzdilo kvuli nejake kravce ci slipce na ceste. Asi za dalsi hodinu jsme pristali v chladnem Ponsavanh na novem autobusaku, o kterem pruvodce nic nepravil. Ocekavali jsme boj s tuktukari a nahaneci z gh. Ale my jsme je vsechny vysplouchli, se spojili v jednu skupinu a nechali se zavezt k jednomu z mnoha ubytovacich zarizeni.
- Guest napsal(a) před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.