Laos 2005

Don Det – Si-Pan-Don, 8. – 13.1.2005

Po navratu do Stung Trengu {opet kambodzska masaz} nasledoval dalsi adrenalinovy zazitek – rychlou lodi jsme po Mekongu vyrazili k laoskym hranicim. Stihla lod pro 6 pasazeru s dlouhym ocasem zakoncenym lodnim sroubem doslova letela proti proudu reky. Vzapeti jsme take pochopili proc nam kapitam nasadil motocyklovou helmu – hluk vykoneho motoru byl ohromujici a ostre balvany hrozili kazdou chvili srazkou s lodi, ktera letela jak nerizena strela.

Od celnice jsme se preplavili k Don Detu – jednomu z ctyr tisic ricnich ostrovu na Mekongu, ktery je zde az 14 kilometru siroky. Rozlita reka je na dvou mistech horizontalne pretknuta kaskadou vodopadu, jez narusuji jeji splavnost. Francouzsti kolonizatori proto na ostrove Don Khon {spojenem mostem s Don Detem} postavili prvni a posledni laoskou zeleznici po niz se prepravoval naklad i cele lodi, jejichz plavbu prerusily vodopady. Dnes uz onen francouzsky technicky zlepsovak upadl v zapomeni a jeho zaslou slavu pripominaji jen rezivejici parni lokomotiva a nekolik paru koleji troricich lavky pres potok. Z pristaviste na jednom konci byvale zeleznici jsme si najmuli lodku, ktera nas prepravila na protejsi piscity ostruvek, k nemuz cas od casu priplouvaji vzacni sladkovodni delfini. Obcerstveni vychlazenym kokosem zakoupenym v „baru“ primo na miniostruvku jsme uzasle zirali na hladinu na niz se cas od casu vynorila ploutev, ocas ci hlava delfina. Dle realistickych predpovedi jsme vsak bohuzel byli jedni z poslednich turistu, jez meli moznost na Mekongu tyto obrovite krasavce pozorovat. V Laosu a v Kambodzi jich preziva uz pouze nekolim desitek kusu, z nichz kazdou chvili nejaky uvizne v nylonovych sitich rybaru – site jsou drahe a rybari tak i pres zakazy nechaji delfina radeji pojit nez aby znicili sit. Rybarstvi je tradicnim zpusobem obzivy obyvatel ricnich ostrovku na Mekongu. Dodnes kazde rano a vecer vyplouvaji desitek lodek s dvouclennou posadkou, z niz jeden padluje a druhy donekonecna rozhazuje a taha sit s oluvky {v pripade spatneho technickeho stavu lodi je posadka rozsirena o jedno dite ktere vyleva vodu s lodi}. Zeny doplnuji tabuli a rodinny rozpocet delikatni zeleninou pestovanou na pitoresknich zahradkach na plazich ostruvku. Invaze turistu vsak rychle meni tradicni zpusob zivota… Behem poslednich tri let na malickem Don Detu, ktery se da obejit za dve hodiny, vyrostlo 400 bungalovu, diky nimz se z rybaru stavaji hotelieri a restaurateri. I pres priliv bilych a z nich plynnoucich, na laoske pomery nevidanych prijmu, vsak vetsina z ostrovanu zustava „nezkazena“. Jednim z nich byl i nas pan domaci, ktery nam za to, ze jsme bydleli v jeho paradnim bungalovu za 1USD za noc {za oba} div nelibal ruce. Hlavne diky jemu a jeho uzasne rodine jsme na Don Detu zustali 5 dni a pripadali jsme si jako v raji.

Pakse, Tadlo, Vientianne_13. – 18.1. 2005

Z pozemskeho raje na Don Detu jsme zamirili severne do Pakse a odtud do vesnice Tadlo, kde dva vyslouzili sloni vozi turisty po okoli. Muj pozitek z vyjizdky do dzungle na slonim hrbetu byl zkalen Honzovym zjistenim, ze ho v Pakse okradli o 150 USD {z pokoje zamceneho nasim zamkem}.

Narychlo jsme tedy opustili nas krasny bungalov s vyhledem na reku a vodopad a vydali jsme se na „trestnou“ vypravu za personalem do hotelu v Pakse. Nase nalehani, vyhruzky i policejni vysetrovani vsak vyznely naprazdno a 150 USD {=nase tydenni naklady} zmizelo v nenavratnu. Nocnim VIP busem, jehoz VIP predpona spocivala v tom, ze celou noc pousteli na plny koule karaoke klipy, jsme proto narychlo opustili ono proklete misto.

Po rozedneni nas privitalo prijemne stotisicove hlavni mesto, v nemz jsme stravili 3 dny, abychom si vyridili nova thajska viza. Stejne jako v ostatnich metropolich byvale Indociny, i zde je patrny citelny francouzsky rukopis. Siroke bulvary lemuji palmy a vzrostle listnace, uprostred nejsirsiho z nich je rozkroceny vitezny oblouk, modre drevene okenice zdobi stovky kolonialnich budov a okolo Mekongu jsou rozesety desitky restauraci a kavarnicek ve stylu zeme gaelskeho kohouta. I pres evropsky nadech je vsak Vientianne ve srovnani s Phnom Penhem ci Bankokem ospalym provincnim mesteckem. Koncentrace aut a motorek je minimalni, doprava se zjevne ridi nejakymi pravidly a vetsina nakupu se odehrava na trzistich. Dokonce i supermarket inzerovany v nasi mape se ukazal byti zastresenou trznici a moje „civilizacni“ choutky na cokoladu a zmrzlinu tak zustaly neukojeny.

Vetsina vientianskych pamatek na zklamala. Betonove waty, do nichz se platilo nekrestanske/nenudhisticke:-} vstupne je oproti tem, jez jsme videli v BKK kycovitymi atrapami bez atmosfery.

Narodni revolucni muzeum je oslavou hrdineho laoskeho pracujiciho lidu a jeho jeste hrdinstejsich vudcu. V kostce je zde naznacen historicky vyvoj Laosu pocinaje pravekem, pricemz nejvetsi pozornost je venovana vyvrcholeni v podobe revoluce. Nekolik dalsich mistnosti ilustruje radostnou realitu soucasneho zivota – fotografie ze sjezdu a bohatych zni, podobenky narodnich hrdinu, vitriny s „hypermodernimi“ vyrobky z laoskych tovaren ci ukazky drog zabavenych vykonnym policejnim aparatem {pytel konopi, balik heroinu ci surove opium}.

Vang Vieng_19. – 20.1. 2004

Z metropole Laosu jsme pokracovali dal severnim smerem do Vang Viengu. Samotna cesta byla, vzhledem k nepricetnosti ridice, jez pred zatackami dupal na plyn, docela dobrodruzna. Nezrizena jizda vzapeti po opusteni vychozi stanice vyustila v zaludecni nevolnost tretiny mistnich pasazeru a rychlym vycerpanim zasoby plastovych pytliku. Pote co sacky dosly, se blilo z okynka nebo v pripade nouze i na podlahu:-{ Batohy jsme meli nahore. Nastesti:-}

Mestecko Vang Vieng byva oznacovano jako „backpackers heaven“, coz spociva v tom, ze kazdy druhy dum na prasne ulici ma v prizemi restauraci se zahradkou, z niz se ozyva hlasity smich doprovazejici serial Pratele promitany na obrich obrazovkach. Restaurace jsou zamerene na ruzne svetove kuchyne, takze si uprostred jedne z nejchudsich asijskych zemi muzete dat hamburger, pizzu, aloo mutter ci falaffel. Pokud byste potrebovali rozehnat chmury muzete se doupravit „happy shakeem“ a k tanci a poslechu vam zahraje „falang“ {laosky vyraz pro cizince ze zapadu} DJ. Vzhledem k tomu, ze nas tento kosmopolitni blazinec prilis neoslovil, ubytovali jsme se stranou na druhe strane reky v bungalogu, z nehoz jsme meli pres strniste ryzovych poli vyhled na vapencove skaly provrtane jeskynemi obklopene hustym lesem. Euforii z fascinujici prirodni scenerie nam kazil jen rozbujely turisticky biznys na „nasi“ strane reky. Po prejiti lavky za 0,2 USD {jednim smerem} zaplatite 0,5 USD za vysplhani na kopecek s vyhledem a 0,5 – 1USD za vstup do jedne z mnoha jeskyni. Chapadla turisticke mafie vsak nastesti sahaji jen tam, kam se doplazi tluste zidovky a anglicanky a rachiticke japonky, jez jsou typickymi navstevnicemi Vang Viengu.

Luang Prabang

Z turistickeho kolotoce Van Viengu jsme presedli na horskou drahu se stovkami zatacek vedouci pres nadherne, barevne, ridce osidlene hory do duchovniho centra Laosu – Luang Prabang.

Mesto lezici na ostrohu obtekanem dvema rekami krasli krome divukrasne okolni prirody desitky starobylych i modernich watu. K budhistickym svatostankum jsou pripojene klastery obyvane mnichy, kteri v oranzovych habitech, vybaveni destnikem proti slunci a miskou, kazde rano za usvitu vyrazeji do ulic, kde na ne vsede cekaji zeny, jez je obdarovavaji kousky „sticky rice“ {specialita Laosu a sev. Thajska – lepiva ryze varena v pare}. Zanedlouho po odpochodovani snury stovek mnichu se promenady zacnou plnit turisty ve strednim a vyssim veku prilakanymi sem zrejme vidinou exotiky z nedalekeho thajskeho prazdninoveho raje. Diky teto invazi movitych „cestovatelu“ si dnes „batuzkar“ s prumernym rozpoctem muze nechat zdat o ubytovani v hisoricke casti mesta a vstupne do vetsiny watu se ustalilo na hranici 1 USD.

Najezdu hord belochu lacnych novych vjemu nezustalo usetreno ani 2 hodiny plavby vzdalene budhisticke poutni misto. Jeskyne Pak Ou provrtavajici skalu vysoko nad hladinou stejnojmenne reky jsou naplnene nescetnymi figurkami osviceneho v ruznych velikostech, materialech a provedeni. Posvatnost zserelych prostor podtrhuji stovky vonnych tycinek a plapolajicich svicek. Pokud byste se vsak rozjimajice na chvili zastavili, nekoncici had turistu pohybujici se konstantni rychlosti vas hned uvede zpet do pohybu.

Oblibenou kratochvili bylich najezdniku v LP je nakupovani. Mistem pro tuto cinnost nejvhodnejsim je „evening market“, diky nemuz se rusna ulice v centru promeni po pate hodine v pesi zonu. Desitky zen, nektere v krojich mensin obyvajicich okoli mesta, zde na asfaltu ve trech dlouhatanskych radach rozbali sve kramky s hedvabnymi salami, vysivanymi ubrusy, pokryvkami, vyrobky z rucniho papiru a dalsimi komoditami. Nakonec jsme ani my neodolali a koupili dva vysivane povlaky na polstare, ktere pro nas majitelka stanku vyrobila na zakazku ve chvilich cekani na zakazniky.

Muang Sing_28. – 31.1. 2005

Muang Sing je mestecko na severu Laosu u cinskych hranic rozkladajici se v udoli mezi horami pripominajicimi vyskou (nicim jinym) nase Krkonose. Vlastne to ani neni mestecko, spis takova strediskova vesnice, do niz se sjizdi obyvatele okoli, aby nakoupili & prodali, pobavili se ci zasli do herbalni sauny. A prave oni jsou duvodem prilivu turistu do jinak vcelku nezajimaveho M.S

.a nasledujiciho „rozvoje“ celeho kraje (nedavno byla zavedena elektrina & mobilni sit a internet na sebe zrejme nenecha dlouho cekat). V prekrasne krajine obklopujici nasi zakladnu v M.S. se usidlili prislusnici nekolika etnickych mensin (Akha, Yao, Thai Dam, Hmong), kteri dodnes chodi ve svych barevnych krojich a zivi se pestovanim cukrove trtiny, kukurice a ryze. Zatim povazuji svoje tradice za beznou soucast zivota. Z toho co jsme videli je vsak mozne soudit, ze se behem nekolika let stanou jen saskarnou pro turisty (stejne jako na severu Thajska). Predzvesti tohoto vyvoje jsou tlupy deti ve vesnicich dostupnych jeepy bombardujici bile cumily pozdravy doplnenymi o slova „pen“, „bonbon“ nebo „money“. Dospeli jsou jen o neco rafinovanejsi a „money“ zadaji az pote co vytahnete fotak. Na druhou stranu jsme se na kole dostali po docela adrenalinovych stezkach do vesnice, kde byl muj fotak mimozamskym zjevenim.

Zprijemnenim naseho pobytu v M.S. byla cinska rodina naseho pana domaciho. Vzpominka na jejich jidla s houbami shi-take dodnes drazdi nase chutove poharky a stejne se mi styska i po cernem kocourovi, ktery mi na zavolani vyskakoval na klin.