0
0

Kanárské souostroví bylo v antice nazýváno Insulae fortunatae – Šťastné ostrovy. Za své pojmenování pak nevděčí paradoxně kanárům – přestože zde opravdu žijí a právě odsud byli importováni do Evropy – ale psům.

V prvním století našeho letopočtu našel při výpravě právě na tento ostrov numidský král Juba množství divokých psů značného vzrůstu. A protože pes je latinsky canis, nazval krajinu Canaria, Psí ostrovy. Název se pak rozšířil a používali ho jak Arabové, tak i Španělé, kterým dodnes patří…

Lanzarote dostalo jméno po Lanzarottovi Maloiselovi, rodáku z Janova, který zde přistál v roce 1312 a později mu posloužil jako odrazový můstek k dobytí dalších území. Vulkanická činnost, která vyvrcholila v roce 1736 velkým zemětřesením, však změnila ráz celé krajiny a dodala jí specifický ráz, jenž nenajdete nikde jinde na světě. Mezi lávovými poli a krátery občas vyjukne malá oáza zeleně v podobě kaktusů, v blízkosti moře jsou erozí a sopečnou činností rozeklané skály.

Těžko by někdo uvěřil, že v tak pusté zemi se může dařit vínu, ale je to tak. Nejde však o vzrostlé keře, ale miniaturní „zakrslíky“ pečlivě skryté před větrem i sluncem. Naštěstí láva udržuje určitou vlhkost a právě ta zajišťuje, že zdejší červené je velmi chutné – i když pro našince možná přece jen trochu silnější. Většina ze šedesáti tisíc obyvatel se ovšem přímo či nepřímo živí obchodním ruchem. Ten tady začal poměrně pozdě, někdy před třiceti lety, což má i své výhody. Všechny hotely jsou moderně vybaveny. Schází zde historické památky, pár se jich najde v hlavní městě ostrova, Teguise – například kostel San Miguel z patnáctého století – a několik klášterů.

Na druhou stranu je zde spousta divů, které vytvořila matka příroda. Třeba překrásné jezero El Golfo, vytvořené z kráteru s čistě zelenou vodou. Má vysoký obsah soli – údajně ještě vyšší než v Mrtvém moři. Kousek odtud – v Salinas de Janubio – se v létě získává z mořské vody až třicet tun suroviny, která je – jak známo – nad zlato. Silným zážitkem je sopečný útvar Los Hervideros – vařící se prameny. Po speciálně konstruovaném „schodišti“ může turista sestoupit dolů a pozorovat i obdivovat obrovskou sílu oceánu, který v příboji mohutně naráží do skal.

Raritou je rozlehlý národní park Timanfaya. Na jeho vrcholu návštěvníky nejdřív uvítá restaurace, kde si lze dát jídlo upečené na horké lávě vytékající z kráteru, na němž je postavena. Domorodci s oblibou demonstrují sílu kráteru vhozením kusu dřeva, které ihned vzplane. Zajímavá je přibližně hodinová projížďka ekologickým autobusem. Cesta se vine jako had, hned nahoru, hned dolu takovým stylem, že slabší povahy mohou mít problémy ze žaludkem. Mezi krátery, zbytky skal či pozůstatků horských masivů si člověk připadá jak na jiné planetě.

Na své si zde přijdou jak gourmeti (těm lze doporučit návštěvu venkovských hospod, které nabízejí kromě výtečného jídla i neopakovatelnou atmosféru) tak milovníci záhad. Specialitou je rybí polévka – obvykle v ní stojí lžíce – a gofiu, hlavní pokrm původních obyvatel. Jde o praženou mouku tří druhů (pšeničnou, žitnou a kukuřičnou). Chutné jsou i malé brambory vařené i se slupkou v mořské vodě).

Když totiž Španělé obsadili Kanárské ostrovy a začala – jak bylo bohužel jejich zvykem – nemilosrdná conquista rovnající se vyhlazení domorodých kmenů, žili zde civilizace urostlých lidí s blond vlasy a modrýma očima. Kde se v těchto končinách, kde jinak všude okolo žili výhradně snědí a černovlasí lidé, vzali, ví Bůh. Známý záhadolog Däniken je považoval za potomky Atlantiďanů…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .