0
0

Nachází se v Galicii a své jméno La Ribeira Sacra (Svatý břeh) dostal tento kraj podle četných klášterů a svatyní, které zde byly zakládány již v 6. století. Každého návštěvníka ohromí nádherná a lidmi téměř nedotčená příroda a překvapí skvělé víno.

„Musíte do Monforte de Lemos a pak uhněte na Castro Caldelas. Jiná cesta tam nevede, takže zabloudit nemůžete. Odtud z Luga to máte až k přístavišti slabou hodinku,“ dostaly jsme informace v hotelu, v němž jsme si zakoupily výlet lodí kaňónem řeky Sil. Vyjely jsme sice s dostatečnou rezervou, ale hustá ranní mlha nám z ní pořádný kus ukrojila. Taky jsme nepočítaly s ohromným stádem ovcí, které měly samozřejmě přednost. A když jsme pak silničkou kroutící se mezi vinicemi sjížděly posledních pár kilometrů prudce dolů a bylo jasné, že loď už stihnout nemůžeme, přestaly jsme spěchat.

Svatý břeh

Kraj La Ribeira Sacra, který se táhne podél řeky Sil od městečka Castro Caldelas až k ústí s řekou Miño a o něhož se dělí dvě galicijské provincie Ourense a Lugo, si totiž spěch nezaslouží. Své jméno La Ribeira Sacra, čili „Svatý břeh“ dostal tento kraj podle četných klášterů a svatyní, které byly v této nádherné, ale těžko přístupné a lidmi opuštěné krajině zakládány v 6. až 13. století. Ty nejznámější jsou na druhé straně řeky. Z druhé strany řeky jsou taky nejkrásnější vyhlídková místa na působivou krajinu s kaňonem řeky Sil jako hlavním protagonistou. Máme na to téměř celý den, protože další loď jede až v pozdním odpoledni.

Přejíždíme most a vydáváme se jak jinak než úzkou kroutící se silničkou opět do kopce. Kaňón Silu nám z této strany připadá ještě hlubší a krajina jaksi divočejší. I vinice zůstaly na pravém břehu, jako by nám příroda chtěla naznačit, že tady nepotkáme živou duši. Potkaly jsme, jen nám to trvalo trochu déle. Vzdálenosti se tu dost těžko odhadují. Když se před námi konečně objevila první vesnice, raději zastavujeme, i když jsme původně chtěly dojet o pár kilometrů dál.

Udělaly jsme dobře, protože Abeleda je jedna z mála vesniček, kde se v tomto kraji člověk může občerstvit. Majitel, jako ostatně většina Španělů, byl hovorný, a tak jsme se na další cestu vydali s několika dobrými radami. Městečko Castro Caldelas založené Římany, se středověkým hradem na kopci a neoklasicistní svatyní Panny Marie Remedios, by sice stálo za prohlídku, ale byla by to přece jen zajížďka. Volíme raději silničku podél kaňonu, na jehož dně se líně plazí ocelově modré až černé vody Silu. Jeho fascinující obraz nám občas zmizí z očí, jak se silnička na chvíli vzdálí od stále prudšího srázu, který se na mnoha místech mění v nefalšovanou propast budící závrať.

Pro řidiče to není jednoduchá projížďka. Naštěstí neprší a provoz je v těchto končinách minimální. Řeka najednou prudce zatáčí, jako by se chtěla vydat na cestu zpět a mizí nám z dohledu. Asi po kilometru jízdy se opět objeví a ukazatel konečně avizuje obec se zvláštním názvem Parada do Sil (Zastávka na Silu). Těsně před ní nás směrovka navádí k dlouho očekávané vyhlídce, a když dorazíme na místo, je nám jasné, proč „Zastávka na Silu“. Byl by opravdu hřích nezastavit. Pohled na řeku sevřenou v asi čtyřsetmetrové hloubce šedohnědými téměř kolmými skalními stěnami, z jejichž spár se dere ke slunci něco zeleně, je skutečně úchvatný. Hladina vody, jak ukazuje světlý pruh na úpatí skal, je o něco málo nižší než obvykle. Podle svých potřeb ji totiž reguluje elektrárenská společnost Unión Fenosa, která vybudovala na této na řece o pár kilometrů níže přehradu San Estevo.

Kláštery, kostely, kaple…

V bezprostřední blízkosti tohoto díla současnosti se nachází bezpochyby nejpozoruhodnější dílo minulosti v La Ribeira Sacra – klášter San Estevo de Ribas de Sil (klášter sv. Štěpána ze silského břehu). Jeden z největších klášterních komplexů v Galicii, na němž se podepsaly téměř všechny stavební slohy od románského až po baroko, začal budovat koncem 12. století v této bohem zapomenuté krajině řád benediktinů. Necelých 100 let po konfiskaci církevního majetku, k níž ve Španělsku došlo v roce 1837, zůstaly z kdysi pyšného kláštera jen ruiny. Dnes po náročné rekonstrukci započaté v 50. letech je už opět nazýván „galicijským Escorialem“. Hned za barokní fasádou se skrývá první ze tří klášterních ambitů, který patří k vrcholným ukázkám galicijské renesance. Odtud vede do všech tří pater rozlehlé budovy barokní schodiště z roku 1739. Renesanční je i druhý ambit. Nejstarší a z architektonického hlediska nejzajímavější je tzv. Ambit biskupů, na jehož románských sloupech spočívá klenba z 16. století. Z románského období je také žulový retábl v klášterním kostele, znázorňující Krista s apoštoly. Hlavní oltář je renesanční. Nádherná stavba v nádherném prostředí, dalo by se říci jednou větou. Možná se ale všude nedostanete, protože klášter se v současné době přestavuje na exkluzívní hotel, který si však zachová podobu kláštera.

Jestliže klášter San Estevo de Ribas de Sil je směsicí různých stylů, pak San Pedro de Rocas (klášter sv. Petra ve skalách), vzdálený necelých 20 km, je zcela původní. Jeho historie začíná v roce 573. Tak to alespoň stojí na jedné z kamenných desek, které tu byly nalezeny a dnes jsou uloženy v městském muzeu v Ourense. Trojice kaplí vyhloubených přímo ve skále s primitivními oltáři ve tvaru stolu a antropomorfními náhrobky před vstupním obloukem patří mezi nejvzácnější vizigótské památky na území Španělska.

Vinice nad kaňonem

Vinice založili na březích kaňonu Římané. Honí nás čas, a tak se loučíme s historií, i když v okolí by bylo možné navštívit ještě další kláštery a kostely. Chceme ještě stihnout podvečerní projížďku lodí a podívat se na kaňón zdola.

Loď v přístavu už čeká a přesto, že přišlo jen pár lidí, vyplouváme. Kapitán drží loď spíše při pravé straně, možná i proto, že terasy s vinnou révou v příkrém terénu oku lahodí více než protější skalnatý svah porostlý jen jakýmsi pro nás málo zajímavým houštím. Od sympatické průvodkyně se dozvídáme, že vinice tu založili Římané a že víno z této oblasti na stolech římských císařů jen málokdy chybělo. Skvělých vlastností zdejšího vína jsou si vědomi i experti z Evropské unie. Místní vinaři od nich jako jediní ze Španělska dostali zelenou a mohou na rozdíl od jiných vinařských oblastí své plochy rozšiřovat. Největší problém? „Nejsou lidi,“ dovídáme se. Když se díváme po okolních srázech, ani se příliš nedivíme, že místním pomáhají obnovovat prastarou vinařskou tradici jen rodina, přátelé a velmi dobří známí. Naštěstí stavovská čest dokáže nemožné.

Kaňón se poznenáhlu zužuje. Vinice zmizely a skalní stěny jsou stále strmější. Rozpršelo se a někde v dálce dokonce zahřmělo. Z otevřené paluby raději scházíme dolů. Déšť je stále silnější, a tak jsme nakonec rádi, když kapitán při první příležitosti loď otočí a vracíme se k přístavišti. Jako by nám nějaká vyšší síla projížďku kaňónem nepřála. Pár minut po přistání se totiž opět objevuje sluníčko. Vracíme se do Luga, ale než zcela opustíme tento nádherný kraj, zastavujeme, abychom si naposledy vychutnaly pohled na řeku hluboko pod námi. Obklopuje nás neuvěřitelné ticho, a taky vinice obtěžkané zralými tmavými hrozny. Pokušení je příliš velké…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .