La Primera Division

Vystupuji z ranního metra a hledám Estadio Vincente Calderon. Chvilku tápu a po optání mi je ukázán správný směr. Okolí stadionu je docela rušné. Pod jednou tribunou dokonce vede dálnice. Asi po hodině obcházení stadionu (zvenku mimochodem) kupuji lístek u překupníka. Normální cena 24 eur, s přirážkou 40. I tak jsem šťastný, že se dostanu na večerní zápas Atletico – Valencia. Nemohu to vydržet a nakukuji do vnitřku stadionu alespoň malinkými skulinkami ve vstupních branách. Vrátím se sem navečer.

Další cesta vede k ještě většímu stadionu, a to Santiago Bernarbeu. Stadion je to obrovský, vždyť se sem vejde 80 000 lidí. Je umístěn do klidnější čtvrti než Vincente Calderon. Místo rohů jsou použity čtyři točité věže. Většina nápisů je přeložena i do angličtiny, což není špatné. Prohlídka stadionu vyjde na 9 eur. Nejprve vyvezou návštěvníky výtahem až do posledního patra, odkud je nezapomenutelný výhled na stadion. Tribuny za brankou se mi zdají dosti strmé, takže to musí být při zápase pořádný kotel. Pak výtah sjede dolů a dostávám se až na dno chrámu, k trávníku. Vše okolo je velké. Přestávám se rozhodčím divit, že možná připísknou domácím, když na ně křičí 80 000 lidí. První řady tribun jsou kousek od lajny. Prohlídka pokračuje u laviček. Sedačky jsou měkounké, jako v multikině. Jo, sedět na lavičce Realu Madrid, to už se mi asi dlouho. Dále se pokračuje do tunelu, kudy hráči vybíhají na hřiště. Až se dojde k prádelně, bazénu a sprchám. Nevím, ale přijde mi zvrhlost fotit si pisoáry do kterých hráči močí.

Následuje opět prohlídka za brankou a pak zase vzhůru na tribuny, kde si návštěvníci mohli sednout. Dále VIP prostory a nakonec muzeum. Nejdříve basketbalové trofeje, pak ty fotbalové. Těch je samozřejmě nepočítaně. Ale bylo to tam klimatizované a asi sto televizí vylepšovalo atmosféru. Celkem na prohlídku dohlíží asi 30 lidí. No a na úplný závěr fanshop. Holt je to Real Madrid, král marketingu. Ale tak stejně nešlo po takovéhle prohlídce odejít bez fotbalové šály. Celkem mi prohlídka zabrala asi tři hodiny. Nemohu se dočkat večera.

A konečně vyrážím na večerní fotbal pln očekávání. V metru je tu a tam vidět červenobílá, po přestupu na správnou linku je už jasné, teď už nemůžu zabloudit ani kdybych tu ráno nebyl. Hned po výstupu z metra vidím první fanshop. Má asi patnáct druhů vlajek a stejný počet šál. Je to pastva pro oči. Takových stánků cestou ke stadionu potkám asi pět. Všichni okolo mají dres nebo alespoň šálu. Teda kromě mě (zatím). U stadionu je samozřejmě stánků ještě více. Lidé stále proudí. Dvě hodiny do začátku zápasu. Přál bych každému českému fanouškovi, aby zažil takovouhle atmosféru. Jdu se podívat do oficiálního fanshopu (1903 Megastore). Je to obchod tak o velkosti Penny marketu a je tam rušno jak o letním večeru na Václaváku. Mají tam snad všechno myslitelné a všechno červenobílé. Obhlédnu nabídku a zase jdu ven. Od nadšení mě zrazují jen vlaštovky letající proklatě nízko (má tribuna je nekrytá, jako většina stadionu). Dojdu k pokoutnému stánku a kupuji šálu s vyobrazením stadionu, je jen jednostranná, za to stojí 8 eur. Pak se vracím do megastoru a kupuji i oficiální kousek do sbírky. Poté už jdu ke svému vchodu a čekám až se otevřou brány.

To se děje po chvíli. Sbírám odvahu a s lístkem od překupníka jdu k přístroji, který ověřuje pravost. V tom okamžiku by se ve mě krve nedořezal. Prošlo to! Vstoupám po schodech vzhůru. Chvilku hledám svůj sektor. Poslední schůdky a vidím Vincente Calderon v plné kráse. Dojdu si koupit za euro sedátko. Nejenže nebudu mít špinavé kalhoty, ale i je to o dost pohodlnější. Lidé se pomalu do hlediště trousí. Spousta z nich má vlajky. Mezerou mezi tribunami pozoruji dálnici. Pořád naštěstí neprší.

Jako první vybíhá dědek Caňizares a pěkně to od publika schytává. Je v oranžovém a málem bych si ho spletl s fotografy. Za aplausu nastupuje Atletiko. Opět pískot na valencijské. Všichni se rozcvičují. Zatím se promítají na velkoplošné obrazovce fotky fanoušků. Stadion je už téměř plný. Fandové jsou nervózní, je to první zápas sezony. Hráči kráčejí na chvilku do kabin. Zatím se píská na ohlášení sestavy soupeře. Domácím je samozřejmě připraveno přívětivější přivítání. A tak se na každé jméno křičí, troubí a tleská. Škoda, že neslyším i „Tomaaas Rosickýýý“. Hráči přicházejí, zatímco na obrazovce běží klip a z amplionů se line klubová hymna. Někteří fanoušci vstávají a mávají vlajkami či šálami. Nevypadá to vůbec špatně. Hoši z Valencie si připravili oranžové pruhy s bílými balonky. Na kotel Atletika bohužel nevidím, je někde podemnou. Ještě před začátkem je za potlesku proveden slavnostní výkop. Za chvíli rozhodčí zapíská a můj sen o Primera Division začíná.

Atletico zpívá chorály, atmosféra je úžasná. Každý, kromě Japonců s foťáky, má na sobě něco klubového. Vše krásné se mění v 8. minutě, kdy Valencie skóruje. To musí být u moře radosti. Červenobílí se snaží povzbuzovat ale začíná je být slyšet čím dál méně. Atletico se srovnává tak ve 20. minutě. Lidé zápas hodně prožívají. Zvedají se ze sedadel při každém náznaku lepší akce. Hodně ženou svůj tým dopředu, jakmile přijde přihrávka zpět, už pískají. Stejné to je při útoku Valencie, či hlasitém skandování jejich fanoušků. A měli byste vidět ten humbuk, když se podle fanoušků stane Atleticu nějaké příkoří, to je jekot. Ale když útočí tak se celým stadionem ozývá „Atleti, Atleti“. Hraje se fotbálek, na který nejsem z českých stadionů zvyklý. Ty centry, a přihrávky… Člověk by se rozplynul. Když se povede nějaká parádička, a že jich za ten zápas pár je, tak diváci vykřikují „olé“ jako při koridě.

Poločas končí 0:1. Ale Atletico se mi zdá být lepším týmem. No nic. Žádný přestávkový program se nekoná. Jen náhradníci se rozcvičují. Začátek druhého poločasu je tak vysvobozením. Atletico má mírně navrch. Fanoušci začínají být nervózní a je to znát. Spousta lidí na tribuně kouří. Mám dojem, že to nejsou jen cigarety. Další lahůdkou jsou jakési oříšky. Ty se musí vylupovat a Španělé plivou zbytky klidně před sebe na zem. Tady je to asi normální. Na tribuně je nepořádek. Tradiční točené pivo a klobásu tu nevedou. Pivo se pije z flašek, klobásy nahrazují výše zmíněné oříšky nebo brambůrky. Nervozita stále stoupá. Když u lajny fauluje hráč Valencie, příslušný sektor okamžitě stojí na nohou. To je, pro nás vzdálenější, známka že se něco děje. Velkým zpestřením pro fanoušky je ztráta rovnováhy a pád na zem rozhodčího. Po následném faulu je jeden z valencijských vyloučen. Atletico má tedy už i početně navrch. Má několik dobrých šancí ze standartek ale stadionem to vždy jen zašumí. Na druhou stranu i Valencie má stoprocentní šanci. Caňizares dostává žlutou za zdržování. Za chvíli je atakován hráčem Atletica a červenobílí jdou také do deseti. Znám jen jedno španělské sprosté slovo, ale musím říct že ho slyším docela často. Překvapuje mě, že se ani nehlásí počet diváků. Asi je furt vyprodáno (kapacita: 57500 míst). Škoda otevřených rohů u hlavní tribuny, ještě by se zvýšila kapacita a atmosféra by byla ucelenější, neprchala by tudy jakoby ven.

Zápas končí o půlnoci. Atletico prohrálo 0:1. I tak fandové hráčům tleskají. Fanoušci odchází a zůstává po nich velký nepořádek. Více mě ale překvapilo, že valencijští nejdou ani poděkovat svým fandům co sem vážili cestu. Jiný kraj, jiný mrav. V ulicích je docela těsno. Asi tak dvacet tisíc lidí se rozhodlo jít na jednu stanici metra. Ulice jsou zavřené a plné lidí. Mám dojem, že ani Atletico neprohrálo. Fandové se živě baví a troubí jako před zápasem. Zastavuje se i doprava na velkém kruhovém objezdu. Auta stojí široko daleko. Nejde se po přechodu, ale rovnou přímo přes kruháč.

Dnes se mi splnil sen.