La Palma

Na ostrov La Palma jsme se vydali v květnu roku 2002 a to schválně proto, jelikož nám bylo řečeno, že na tento ostrov se lítá pouze omezeně pro svůj přírodní unikát a malou kapacitu hotelů. Na cestu do Prahy, odkud jsme měli letět jsme se vydali ještě v noci, jelikož jsme z Moravy. Auto jsme zaparkovali – jako vždy když letíme na kanáry – na letišti v Ruzyni. Let proběhl v pohodě, ale přistání bylo docela hrůzné a měli jsme děs v očích, jelikož jak jsem už podotkla, je zde nejvyšší převýšení na světě na tak malém prostoru. Pilot nám to dal patřičně vychutnat. Na přistávací dráhu nalétával asi 3x a to když zabrzdil, tak zbývalo snad asi jen 100 m a byl sráz do moře. Na letiště se vešlo pouze jedno dopravní letadlo – prostě takové větší parkoviště pro auta a snad jediná část ostrova, kde byl kousek roviny. Ubytovali jsme se v jednom z mála hotelů, další výstavba je zde zakázána z ekologických důvodů. Samozřejmě jsme měli už zamluvené auto, takže druhý den ráno jsme vyrazili na výlet. Jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že na ostrově jedete buď do kopce, nebo v tom lepším případě z kopce. Manžel nezařadil za celou dobu jinou rychlost než jedničku a dvojku. Přeháním – jednou zařadil trojku a na krátkém dalničním úseku vedoucího do hlavního města po délce cca 4 km i čtverku! Již průvodkyně nás varovala a upozorňovala, že pokud chceme jet k moři, je úplně jedno, jestli když budeme vyjíždět bude svítit slunce nebo pršet, počasí se stejně co nevidět otočí a vše je jinak. Nechápavě jsme kroutili hlavami, ale pak jí museli dát za pravdu. Opravdu to tam tak je. Pláže tam sice jsou, ale není jich mnoho, a jsou samozřejmě jak jinak než černé. Takže jsem se rozhodli putovat po ostrově cestou necestou.

Naše první cesta vedla ke kráteru Caldera de Taburiente, který jsou rozlohou 10 km v proměru vzbuzoval samozřejmý respekt. Nejuvěřitelná atmosféra. Na ostrově naleznete i část vavřínového pralesa, kterým když projíždíte, tak jen čekáte, odkud na vás vybafne nějaký ten dinosaurus. Po většině cest se pohybujete v mracích a jen nevěřícně zíráte na protější ostrov Tenerife, pyšnící se svou chloubou – Pico de Teide.

V jižní části ostrova narazíte jen na samé banánovníkové plantáže, čímž je ostrov údajně taky velmi známý a v této oblasti se jim velmi daří. Neodolali jsem ani my a jeden banán „ukradli“.. já vím, nedělá se to, ale chtěli jsme ochutnat jak chunají banány „in natura“, než je napajcují různými přípravky, aby vydržely tu dlouhou cestu na náš evropský stůl. Lidi to byla dobrota! Nic lepšího jsem v životě nejedla – ten banán byl opravdu luxusní! Chuť zcela nepopsatelná – ale úžasná!

Další den jsem přesvědčovala manžela tím, co jsem v průvodci objevila, a to že nedaleko od našeho hotelu se v jakési malinké vesničce skrývá výrobna slavných kanárských doutníků. Nechtělo se mu a vydal se raději na výšlap do okolí. Sbalila jsem kluky a vyrazili jsme. Popisovat, jak jsem hledala „fabricu de tabac“ vám snad ani nemusím, bylo by to na samostatný článek, jelikož domorodci neovládali angličtinu a já samozřejmě španělštinu…. ale bylo veselo a hoši se v autě řezali smíchy a matku si nezapomněli natočit na video, jak se dožaduje vstupu do fabriky na doutníky. Byla jsem vítěz! Pustili nás dovnitř a k mému údivu tu seděli u stolu pouze dva chlapíci, kouřili – samozřejmě cigarety s velbloudem, jak jinak, a jeden listy plnil na kombajnu a druhý zařezával, dolepoval a upravoval do konečné podoby. Vše jsem řádně zdokumentovala na kameru, odehrálo se to jako v němém filmu, všichni tři s klukama jsme zírali na ten koncert rukou s otevřenou pusou a neměli slov. Po letech při návštěvě ostrova Lanzarote mi na místním trhu nějaký domorodec nabízel a vychvaloval doutníky – které měly být – jak jinak – než z La Palmy! Samozřejmě jsem mu nezapomněla povykládat, že jsme přímo i fabriku, o které mluví, navštívili a tím jsme mu doslova vzali vítr z plachet. Čučel na nás jak z jara. Sám tam zřejmě nikdy nebyl. Aspoň jsme to tak pochopili z jeho slov.

Ostatní výlety byly neméně dobrodružné a o zážitky nebyla nouze. Jeden exkluzivní ale na závěr za všechny, protože to by nikdo ani nevymyslel, co se nám přihodilo. Jak říkám, poslední den se nachýlil a my začali balit domů. Jelikož jsme měli celou dobu pronajatý pokojový trezor, vše jsem z něj vytáhla, lehce rukou prošmátrala po tmě jeho členitý vnitřek a klíč odevzdala synům, kteří se už těšili, že si jdou do recepce vyzvednout zálohu na něj a samozřejmě měli dovoleno ji celou ještě utratit. Do odletu zbývalo pár hodin, poseděli jsem ještě na terase hotelu a hurá do letadla. Odlet byl příjemnější než týden před tím přistání na La Palmě. V Praze jsme přistáli asi v sedm večer, jelikož jsme měli ještě mezipřistání na ostrově Tenerife. Přistáli jsme…Babička už volala, zda je vše v pořádku, jen jsem odsekla, že ano, jelikož nervozita stoupala, nemohli jsme najít klíče od našeho postaršího autka, zaparkovaného na hlídaném parkovišti v Ruzyni. Začala jsem se potit a manžel vyhazovat věci z kufrů – no síla! Nakonec jsme zjistili hrůznou skutečnost, klíče prostě zůstaly mou vinou v členitém trezoru na ostrově! Co teď? Vytočili jsme číslo asistenční služby a tam nám bylo sděleno, že teda oni milostivě do dvou hodin přijedou, vymontují zámek levých dvěří, vyrobí nový klíč a bude to celé trvat asi tak 3 hodinky a stát to bude 4 000,- Kč a chtějí to samozřejmě hotově. Nezbylo než na to kývnout. Kluci už kňučeli, že mají hlad a můj muž, jelikož obdivuji jeho klidné chování, (ani mi nenadal!) si vzal svůj kombinovaný horolezecký nůž s otvíráky a podobnýma blbostma a auto prostě udělalo cvak a bylo otevřené. Hurá! aspoň jsme si mohli sednout. Jenže mu to nedalo a tím samotným způsobem nakonec odemkl i volant, nastartoval a pod přísným dohledem letištních kamer jsme si své auto prostě ukradli. Následoval jen telefonát na asistenční službu, že vše odvoláváme, a už jsem si to hasili směr východní Morava. No hasili – měli jsme v nádrži polovinu paliva a natankování by byl další problém, vše bylo na klíček. Nakonec vše dobře dopadlo, dorazili jsem v pořádku, auto zamkli u domu náhradními klíči a já na druhý den jela natankovat. Asi 10 m před benzinkou auto škytlo a zůstalo stát. V ten moment mi došlo, že jsme dojeli opravdu na doraz. Zkrátka příště žádný trezor!