Kurz potapění v Egyptě

Jak jsem se (ne)potápěl

Do Hurghady jsem přiletěl s ideou, že si udělám mimo jiné potápěčský kurz.

Za á je to levnější a za bé jsem se chtěl potápět už dávno, ale nikdy nebyla ta správná konstelace hvězd.

Moje manželka Jana, ta si při plavání nepotopí ani bradu. Jednou v Chorvatsku zkoušela šnorchlovat a nějak se jí nedařilo /no comment/, takže jsem ji ani nepřemlouval, aby šla do toho se mnou a ona samozřejmě raději zůstala s dětma a s vnučkou na pláži.

Po spoustě informací, které jsem získal z internetu a od svých kamarádů a hostů naší restaurace jsem věděl,že v Hurghadě na hotelech je spousta potápěčských center a že tam jsou i čeští instruktoři. Na Našem hotelu bylo potápěčské centrum, ale ani jeden Čech jenom Němci a Egypťani. Jelikož jsem poměrně líný a pohodlný člověk, tak se mi nechtělo jezdit dolmušem nebo taxikem přes půl Hurghady do hotelu, kde byli čeští potápěči , tak jsem se rozhodnul, že to zkusím přímo u našeho hotelu.

Tak jsem se šel domluvit se šefkou diving centra. Po úvodních česko-německo-anglicko-českých frázích jsme se domluvili anglicky. Jelikož, už několik dní jsem se s lidmi na hotelu a na ulici domlouval anglicky a docela to šlo, tak mi nějak stoupnul hřebínek,jako že jsem tu anglinu nějak moc nezapoměl. Proto jsem řekl, že klidně kurz absolvuji v angličtině. Šefová byla, ale rozumná ženská a slíbila, že mi radši sežene příručku v češtině. A taky že sehnala a to bylo asi moje štěstí, jinak bych asi skončil na úvodu..

Kurz jsem absolvoval v Orca diving centre u hotelu La Pacha. Centrum vedou dvě typické, ale velice příjemné němky(asi už za těch 10 let co tam jsou načichli Egyptem. Žádná německá arogance a nafoukanost). Blonďatá, hubená Geli (+++-diving instruktor-CMAS) a trošku , jak říkal Menšík, víc festová Ute (PADI OWSI instruktor). Ještě k nim patří Karstem – instruktor a Ashraf egyptský instruktor a manažer a samozřejmě ještě další různí lidičkové, pomocný personál a kapitáni lodí a nesmím zapomenout na psici Witch.

První ponor jsem absolvoval u pláže Hotelu s Ute(instruktorka) a Hanni (žákyňka) . Hanni je asi 13–14-ti letá dánka, akorát v tom správném pubertálním věku, kdy se pořád stydí a neví, jak koukat a jak mluvit a spíš mlčí než mluví……

Ale abych ji moc nekřivdil, bylo na ni vidět, že se chce potápět a udělá proto všechno a taky mi několikrát pomohla. Druhý den už se rozkoukala, začala i víc mluvit a byla OK a třetí den na lodi po potápění u korálů to už byla normální ukecaná mladá ženská.

Brzy ráno, hned po snídani (asi v 10. hod) jsme se sešli v Diving centru. V kanceláři-učebně jsme probrali učivo první lekce, instrukce k oblíkání a prvnímu ponoření, pak udělali testy a šli jsme pro vybavení.

Nafasoval jsem vybavení a pak se asi „půl hodiny“ do něj soukal, nejhorší bylo obléci neoprén na zpocené tělo( bylo přes 30°C ve stínu a my se oblékali na takové hrázi u mola na sluníčku), kdo to zkoušel, tak mi dá jistě za pravdu. Kdyby mi nepomohl Jorg Hanni otec asi jsem se do neoprénu nikdy nedostal.(cha-cha)

Další problém nastal se závažím. Přesně podle příručky jsem se ohnul položil pásek s olovem na záda, protáhnul pásek přeskou, utáhnul a narovnal se. Jelikož jsem Čech a tak samozřejmě mám trošku pupíček, no a jak jsem se narovnával, tak jsem ten svůj pupíček trošku zatáhnul-abych nevypadal jako když had spolkne balón. Samozřejmě hned jak jsem se narovnal sklouznul mi pásek hned až pod zadek. Naštěstí jsem ho zachytil takže mi závaží nespadlo na nohy. Pro jistotu jsem si to ještě dvakrát zopakoval než se mi podařilo pásek správně upevnit. Zpocený jak dveře od chlíva, to už jsem byl předtím po školení a testech, jsem se nasoukal do vesty a už se těšil do vody. Jenomže jsem asi špatně pochopil to co nám říkala Ute nebo už mám taky asi sklerózu. musel jsem vestu zase sundat znovu provést kontrolu připojení bomby a teprve potom vzít brýle a ploutve vlízt po žebříku do vody a nechat si podat vestu od pomocníka. Chtěl jsem se samozřejmě před holkama trošku předvést. Jako, že mi potápění neni cizí a že něco umím….

Vždycky, když šnorchluji, tak si hodím brýle a ploutve do vody a pak se pro ně potopím – samozřejmě musím vědět, že tam neni nějaká extrémní hloubka. Nejefektnější je to samozřejmě z nějakého mola nebo něčeho odkud se dá skočit do vody. To ležérně hodím ploutve a brýle někamsi do vody pak skočím najdu ploutve nasadím je a potom vylovím masku a dělám jako by nic. Někdy se to povede na jedno nadechnutí,. pak se vynořím jako king a koukám jestli mě sleduje dost lidí. ale teď jsem si naběhnul.

.….Nasadil jsem si masku, zkontroloval její těsnost a přemístil ji na čelo jak jsem to viděl ve filmech, ploutve vzal do ruky a začal se spouštět po žebříku dolů do vody. Kouknu dolu a vidím jak Ute už kontoluje Hanni vestu a dýchání a všechno co k tomu patří. Kouknu na horu a vidím pomocníka jak mi podává vestu s bombou. tak jsem frajersky hodil ploutve pod sebe do vody kousek od holek, slezl dolu postavil se na dno a chtěl si vylovit ploutve, jenomže to už můj pomocník mi podával vestu, tak jsem si ji vzal a navlíknul se do ní abych nezdržoval. Holky už byli oblíknuté a Uli šla ke mě, aby mě překontrolovala výstroj. S napůl navlečenou vestou jsem se začal potápět pro ploutve. Kdo se zkusil potápět s nafouklou vestou tak ví, že to jaksi moc dobře nejde. Nejdříve jsem se zkusil potopit hlavou napřed. Udělal jsem takovou polo šipku do vody a šup už jsem byl zase zpátky nahoře a bez masky. To už jsem začal zmatkovat. Ještě jeden rychlý pokus a bum bomba mě praštila ze zadu do hlavy protože jsem neměl pořádně zapnutou vestu. Uli už byla skoro u mě a já ji říkám, že mám ploutve a masku dole na dně. Chtěl jsem to ještě narychlo zachránit a tak jsem trošku nadskočil a že si sednu jakoby na bobek a vyndám ploutve a masku z vody. Nadskočím a chci se potopit a hups jsem bez vesty. Jak jsem spěchal a vestu si nasadil jen napůl. tak jsem z ní vyklouzl,. byl jsem tak překvapenej, že když jsem dosedl na dno ani jsem si nesebral svoje vybavení. Vynořil jsem se a asi na mě musel být nádherný pohled. Mokrej,zpocenej do červena, sotva dechu popadaje jsem koukal jako trubka na rozesmátou Uli a Hanni a všechny pomocníky okolo.

Z toho plyne poučení – žádné frajeřinky při potápění a brýle vždy stahovat dolu na krk

Po několika vteřinách jsem se zklidnil a bez vesty si vylovil vybavení a už v klidu jsem se oblékl. A začal tréning.

Už první potopení byl nepopsatelný zážitek. To, že se mi pletlo vyfukování a nafukování vesty to byla ještě pohoda. Stejně jsem se nakonec ponořil. Jenomže ne úplně měl jsem málo olova, tak jsem plaval asi půl metru nade dnem a hlouběji to nešlo. Tak jsme přidali kilo a ještě jedno a už to bylo OK.

Po absolvování první lekce kurzu nás Uli vzala na krátkou okružní plavbu podle přístavu a pláže. Je to úplně jiný než když člověk šnorchluje, ten úhel pohledu a hlavně klid. I když tam nebyl žádný pořádný korálový útes, přesto jsme viděli alespoň kousky tý podmořský nádhery. Různobarevný rybičky sem tam nějaký korál nebo rostlinu, tu zase flašku od koly nebo nějakou starou židli, pak zase sasanku a jiný rybky, igelitovou tašku a nějakou hvězdici – no prostě vžehochuť všeho co člověk může vidět v moři mezi hotelovou pláží a přístavištěm lodí.

Někde jsem si přečetl, že pobřeží u Hurghády je zničené a bohužel je to pravda i když z pláže nebo při šnorchlování to není tak vidět.

Ale stejně to byla nádhera. Už jenom ten pocit nepoznané volnosti a lehkosti, těch nezvyklých lomů světla či záblesků těl ryb To se nedá nijak popsat. Musí se to zažít. Plavat si jen tak pod vodou nad od slunce rozzářeným pískem, mezi rybičkama. V tu chvíli jsem zapoměl na všechny starosti a jen si užíval.

“ no užíval.“ Měl jsem trošku problémy ze vztlakem. Tak, že jsem chvíli plaval moc nahoře, chvíli jsem ryl nosem nebo ploutvema po dně, ale na konec se mi začalo dařit, ale to už byl konec.

Ten okružní ponor trval asi 10 minut a my se vrátili zpátky na „cvičiště „, kde proběhlo krátké opáčko a byl konec.

Ven z vody,svlíknout, všechno umýt, očistit a uklidit a ještě na chvilku do učebny na video druhé lekce. Při sledování videa už jsem byl zase klidný a ačkoli jsem si ještě neuvědomoval co se všechno událo už jsem se těšil na zítra na další ponor.

… a už jsem byl lapen.

Lapen světem, který jsem doposud neznal (nebo znal jen z televize a filmů a to je trochu jiné).

Lapen světem ticha (což neni tak úplně pravda).

Prostě lapen

A už nejde vycouvat. Už to musím mít.

Je to takový skrytý adrenalín

Potápění II.

Potápění den druhý

Druhý den ráno „celej nadrženej“ jsem sprintoval přes hotelovou zahradu na snídani. Kdo zná, jak je většina hotelů v Hurghadě stavěná, tak si to dovede představit – není to myšleno obrazně, my jsme totiž měli pokoje asi 10 metrů od pláže a 25 metrů od plážového baru, což bylo jinak super, ale dnes moc ne, protože hlavní budova se nacházela až na na druhém konci zahrady. Snídani jsem jen tak lehce odbyl, jelikož jsem byl nabit informacemi získanými přečtením druhé kapitoly, kde v příručce o potápění psali, že se před ponorem člověk nemá přejídat, nebo jíst moc nadýmavá jídla (asi aby se vůbec potopil) a ani moc těžká jídla (asi aby se vynořil). Po opravdu lehké snídani jsem opět přesprintoval hotelovou zahradu na pokoj, vzal si plavky, učebnici a tradá na pláž do diving centra.

Geli už seděla v tý svojí kukani-kanceláři-baru-skladu prostě v centrále Diving centra a zdálky se usmívala. Asi jsem včera zanechal v diving centru opravdu velký dojem.

Po pozdravení a krátkém popovídání o tom, co bylo večer a jak jsme se vyspali a co snídaně a počasí, jestli bude dneska hezky. Geli to uhodla bylo hezky, ale po deseti letech v Hurghádě bych to uhodnul taky.

Rychle jsem ukončil náš rozhovor a upaloval za Ute do kanceláře. Jorg a Hanni už tam byli a Hanni právě dokončovala test. Po kátkých přivítacích frázích mi Ute dala test a začala zkoušet Hanni. Jelikož jsem měl teorii natrénovanou, tak jsem při vyplňování testu v češtině, na půl ucha poslouchal, co si povídá Ute s Hanni a Jorgem v angličtině, aby mi nic neuteklo

Pokud jste někdo dělal kurz potápění, tak jistě víte, že se jen nezaškrtávají správné odpovědi, ale v některých případech je nutné to i popsat slovy.

A tak zaškrtávám a dopisuji samozřejmě správné odpovědi, trošku jsem spěchal, abych moc nezdržoval a mohli jsme jít do vody. Ani jsem to nestačil zkontrolovat a Uli se už přesunula ke mě a začala kontrola testu, no ona to nebyla ani tak kontola jako spíše konzultace. Ute pro kterou je čeština španělskou vesnicí kontrolovala můj test podle svého německého vzoru.

Kde byli otázky jen zaškrtávací, tak to bylo v pohodě, ale jak jsme se dostali k mojim písemným odpovědím, tak to byl maďarský guláš. Musel jsem jí všechny své písemné odpovědi přeložit. Nenapadlo mě, že bych v českém testu měl odpovídat anglicky, aby tomu rozuměla. A já samozřejmě, abych ukázal, jak jsem se pilně připravoval jsem své opovědi řádně rozvinul. Tak tam, kde by stačili dvě slova já vypotil alespoň dvě věty a problém byl na světě. Po chvilce mého internacionálního blekotání se mi podařilo zase trošku mluvit – tak jsme rychle dodělali test. Ute mi ještě na závěr dala pár kontrolních otázek a šli jsme na „brífing“. Teda šli. Jen jsme se přesunuli od stolu uprostřed místnosti do sedačky u zdi.

Ute stála nad námi a říkala co budeme dnes nacvičovat a jak bude dnešní potápění probíhat.. . I když jsem se snažil soustředit na to co nám povídá nějak se mi to nedařilo. V hlavě se mi mlelo páté přes deváté. Už jem se viděl pod vodou, do toho se mi motal právě zkončený test asi ve čtyřech jazycích, které moc neovládám, včerejší „Heineken párty“, zítřejší ponor z lodi , včerejší trapasy a taky jsem si říkal -Bacha nezvorej to zase. Ute něco říkala a já jsem jí v tu chvíli vůbec nerozuměl. Brífing skončil a já si pamatoval jen to že se dneska se budeme potápět ve čtyřech, Ute s Jorgem a já s Hanni a že si máme nanosit vybavení na konec mola.

Tak jsme vyrazili. Nejdříve do šatny-skladu , kde jsme měli od včerejška schované svoje vybavení. Všechno jsme museli přenosit na konec mola do takové pseudo chýše s dřevěnými stoly a lavicemi a rákosovým stropem. I když chýše byla otočená k jihu a svítilo sluníčko, tak tam byl docela příjemný chládek. A od moře k tomu ještě trošku pofukoval vítr. Nejdříve jsme si odnesli bednu, kde jsme měli uložené dýchání, ploutve, masky a pak se vrátili pro zbytek – závaží, vesty a neopren. Mezi tím Mustafa už navážel bomby a zastrkoval je do takových dřevěných přihrádek. A začalo oblékání neboli vcucávání do neoprénu. Teda nejdříve jsme si k vestě přidělali bombu, připojili regulátor a ostatní hadičky, koutkem oka jsem sledoval ostatní, jak a co dělají, a kontroloval jestli i já to dělám dobře. Po složení výstroje nastalo vcucávání se do neoprénu. Dneska už to šlo rychleji. Jorg mi jen trošku pomohl a už jsem byl v neoprénu i pocit jsem měl příjemnější, než včera, kdy mě neoprén různě tahal a mačkal a svíral, ještě jsem udělal pár dřepů a bylo to OK. Spokojen sám se sebou jsem ještě rychle zavřel zip na přední části neoprénu a,,,,.

Au! Au!

Zkuste si zavřít zip na kombinéze i jenom jako a uvidíte jaké pohyby uděláte. Asi stejné jako já.

Trošku jsem se předklonil, abych viděl přes mého pupíčka (kdo nemá pupíčka stejně se předkloní), kde je jezdec a pravou rukou jej zachytil, nadechnul se a trošku vtáhnul pupíka a rychle vytáhnul jezdce nahoru. Jelikož jsem byl sám se sebou spokojen, tak jsem si nedával moc pozor a přiskřípnul si do zipu chloupky na podbříšku a pupíku. A jak jsem byl v pohybu, z mírného předklonu jsem se začal narovnávat, tak než mě bolest zastavila jsem si zipem depiloval část pupíku. Slzy mi vyskočili z očí jak v kresleném filmu. Naštěstí si toho nikdo nevšimnul. Rychle jsem sjel zipem zase zpátky dolů a opatrně uvolnil zbytek v zipu zachycených chlupů a velmi pomalu a opatrně zatáhnul zip. Ještě dneska mám uprostřed pupíku vidět malou holou cestičku.

V tu chvíli se z mého mozku vytratili všechny ty bláznivé myšlenky a já se začal soustředit jen a jen na potápění. Nandal jsem si zátěžový pás, BCD (vestu s bombou) dopnul všechny přezky a natáhnul brýle na krk.

S Hanni jsme provedli kontrolu před ponorem (BWRAF potápěči vědí co to znamená a nepotápěče nebudu zatěžovat odbornými výrazy, ale neni to nic sprostého) Ute s Jorgem už byli dávno připraveni a jen nás sledovali jestli všechno děláme správně. Když všechno bylo OK, tak jsme vzali ploutve a pomalu se přesunuli na kraj mola.

Nějak jsem si začal vzpomínat na to co říkala Ute na brífingu. Budeme nejdříve procvičovat vstup do vody z „lodi“ a pak přešnorchlujeme asi padesát metrů do míst kde jsme trénovali včera. Nasadili jsme si ploutve. Ute nám ještě jednou ukázala co a kde držet a hups byla ve vodě, za ní skočila Hanni. Vše OK. Teď jsem byl na řadě já. Nasadil jsem si brýle, do pusy vsunul regulátor, levačkou našmátral inflátor(to je takové zařízení, kterým si připouštíte nebo vypouštíte vzduch do vesty) ještě jsem si pro jistotu připustil trošku vzduchu do vesty a pravačkou přidržoval regulátor a brýle, stoupl si na kraj mola a skočil do vody.

Bylo to, tak něco přes metr a půl, což pro skok do vody ponohách neni relativně nijak vysoko. Takových skoků jsem absolvoval spoustu, ale skákat do vody s potápěčskou výstrojí, těžší o nějakých třicet-čtyřicet kilo a myslet při tom na spoustu věcí, které musím pro zdárný a správný skok provést, to bylo úpně nové. Netušil jsem co to se mnou udělá.

Věděl jsem, že při dopadu do vody musím jakoby střihnout nohama, abych zmírnil pád a hlavně držet co držet mám. Jak jsem dopadnul, tak jsem sřihnul nohama.

Nevím, jestli to bylo v ten správný okamžik.

Jestli to bylo brzy nebo pozdě. Nebo jsem vyvinul takovou sílu.

Nebo se mi srazily nohy nebo mi někdo vyměnil ploutve.

Vynořil jsem se bez ploutví, oči na vrch hlavy a nevěděl co dělat. Koutkem oka jsem je zahlédl, jak si ploutve, tak poplavávají ve víru bublinek kousek pode mnou.

Ute mi ukazovala je všechno OK?

V tu chvíli jsem nevěděl, jak ukázát, že nemám ploutve a že to není OK. Tak jsem jí ukázal OK a přitom vrtěl hlavou jako, že to neni OK. Chvilku na mě koukala a nechápala. Vyplivl jsem regulátor a říkám ji:“ I Have not…… ploutve“. To už byla skoro u mě a zachytila můj regulátor ze kterého mi utíkal vzduch do vody a „zavřela ho“. A já znovu opakoval: „I Have not ploutve“ a ukazoval dolu pod sebe. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout, jak se anglicky řeknou ploutve a přitom „Sharks fins“ jsme měli na jídeláku. Tak jsem chtěl Ute ukázat prázdné nohy, aby viděla, že jsem bez ploutví, ale v neopénu s hodně nafouknutou vestou se mi to nějak nedařilo akorát jsem sebou hezky plácal na hladině jako bakelitová kuželka a funěl jako starý mrož. Ute už věděla o co jde a začala se smát. Otočil jsem se k molu a viděl Jorga s Mustafou. Samozřejmě se smáli taky a ukazovali do vody a křičeli :„Fins“. Opodál stála Geli se zbytkem personálu a všechno pozorovali – nevím,jestli to patří k povinostem personálu vyprovázet „potápěče“ až na molo…

Ute mi vylovila ploutve a už i s Jorgem jsme doplavali na „cvičiště“. Já jsem ještě doplaval ke břehu, kde mi Mustafa vyměnil ploutve a začalo cvičení. Bylo to super Ute s Jorgem „předcvičovali“ a já s Hanni to opakovali. Jak na spartakiádě. Za chvilku jsme měli všechno secvičené a vydali se na krátkou proplavbu okolím. Tentokrát na druhou stranu. Včera to bylo na pravo od hotelu a dnes na levo.

První plavala Ute za ní já, pak Hanni a nakonec Jorg. Jako kachničky na rybníku. Ute nám ještě ukázala, že nemáme plavat hlouběji než je ona. Podle mě tam byla hloubka, tak do deseti metrů a Ute plavala dva tři metry nade dnem, občas plavala na zádech, aby na nás viděla a furt se ubezpečovala jestli je všechno OK. Jak jsme se nořili hlouběji, tak nás stále upozorňovala na vyrovnání tlaku. Z vyrovnáváním tlaku to bylo fajn, sice mě občas trošku píchlo v uších, ale to se rychle dalo dopořádku, prostě po chvíli to přestal být problém.

Ale nastal problém, který jsem jako zkušený šnorchlista vůbec nečekal. No vlastně dva problémy. První rychlost. Ute ačkoli skoro nehýbala plouvemi, tak mi stále uplavávala. A já kopal nohama jak vzteklej a stále jsem ji nemohl dohonit. Tak jsem si začal pomáhat i rukama, ale bylo to spíš horší. Ute mi něco ukazovala. Něco jako, abych se srovnal. Kdo se má v tý potápěčský hatmatilce vyznat. Já si zapamatoval pár výrazů a tenhle mezi nima zrovna nebyl (ale mohl jsem říct: „Správná odpověď je 4c“). Tak jsem začal vyrovnávat vztlak. To znamená přidávat nebo ubírat vzduch ve vestě (správně žaketu). Při každém připuštění nebo vypuštění vzduchu do vesty následuje reakce, ale opožděná. Tak jsem si upustil trochu vzduchu z vesty a ono nic. Tak ještě trochu a začal jsem klesat hlouběji a hlouběji. Tak jsem si zase vzduch rychle přifoukl, ale mezi tím už jsem ryl nosem o dno, tak jsem ještě trochu přifouknul a pochvíli mě to začalo vynášet nahoru. a znovu rychle upustit vzduch, a zachvíli jsem byl opět u dna. Takže jsem plaval pomalu a ještě po krásné nepravidelné sinusoidě. Ale jak jsem po chvíli zjistil Hanni měla tentýž problém.

Musel to být náramný pohled. Chvilku mi Hanni plavala na zádech, pak já jí na hlavě a naopak, pak jsem jí kopnul ploutvemi do brýlí a tak podobně jsme se otloukali než se nám podařilo srovnat znovu vztlak, rychlost a hlavně polohu.

Ono vůbec pod vodou všechno vypadá jinak. Nalevo či napravo to člověk pozná, kde je předek a kde je zadek taky není problém. Nahoře a dole se dá odhadnout taky, ale kde jsem já? To najednou nevíte jestli máte hlavu nahoře a nohy dole nebo naopak. Po chvíly se mi podařilo vyrovnat tělo do jakž-takž správné polohy, ale zase jsem měl pocit něčeho nepřirozeného. Něco jako že mám nohy někde u hladiny, někde vysoko nad hlavou. Tak jsem se snažil to podle svých pocitů vyrovnat, jenže to bylo zase špatně. Pochvilce manévrování jsem si konečně srovnal vztlak. Hanni už taky plavala rovně. Všimnul jsem si toho, protože mě začala „předjíždět“. Tak jsem začal rychleji kopat nohama , abych jí stačil, ale Hanni byla rychlejší. Myslím, že Ute trošku zpomalila, takže jsme jí zase dostihli a trošku pomaleji pokračovali v plavbě okolo korálků.

A zase se dostavil takový ten pocit lehkosti a uvolnění(jedna moje kamarádka napsala,že potápění je lepší jak sex – no nevím zatím nemůžu srovnávat). A my se vznášeli jako ptáci nad písečným dnem, a jen naše stíny se zlehka dotýkaly malých korálů, které vyrůstali z těch velkých už mrtvých nebo „rašily“ přímo z písečného dna. Nevím jak se který jmenuje ani nevím co byli koráli a co rostliny. Jen jsem koukal ta tu mořskou minizahrádku a kochal se. Mezi tím vším poletovali jako motýli na louce různé rybičky a něco furt uždibovali a přitom nás, jakoby poočku sledovali. Některé odvážnější připluli i trošku blíž k nám, asi aby zjistili, co se jim to prohání v rajonu. Po kraťounké kontrole odplavali znovu uždibovat.

Občas jsem kouknul, kde je Hanni (můj dnešní buddy) a kde jsou Ute s Jorgem. Bylo to jednoduché holky plavali přede mnou a Jorg už skoro vedle mě.

Najednou Hanni skoro zastavila a ukazovala, že už je na stovce. Hrklo ve mě, protože jsem úplně zapoměl kontrolovat tlak v bombě a na stovce jsme měli dát vědět Ute. Tak jsem rychle zašmátral v místech, kde by měl být tlakoměr a on tam byl, tak jsem kouknul kolik mám ještě vzduchu.

Ó, bylo to super měl jsem ještě sto dvacet, tak jsem ukázal Ute kolik vzduchu mám, Jorg byl na stovce taky. Bylo mi to trošku divné, že mám nejvíc, ačkoli jsem si trochu vzduchu nechal utéct do vody při vstupu, potom jsem spotřebovával vzduch na vyrovnávání vztlaku a ještě jsem musel něco spotřebovat , když jsem doháněl Ute a zadýchal se. Asi jsem měl větší bombu….

Pomalu jsme se začali otáčet a plavat zpátky. Jak jsme se otáčeli takovým obloukem(neudělali jsme čelem vzad), tak se začalo měnit i osvětlení a všechno vypadalo jinak. Teď jsme plavali proti sluníčku.

Jak sluneční paprsky procházely vodou vytvářeli různě široké proužky, snad deset, dvacet metrů před námi vytvářely takovou průsvitnou stěnu, něco jako vertikální žaluzii. Bylo to úžasně neskutečné, napravo doběla rozzářený písek s miliony různých odlesků, třpytil se a vypadal spíše jako první snih za slunečného a mrazivého rána. Nalevo se se táhla bizardní krajina vlnících se útesů a stínů a pozvolna se ztrácela v modro-zeleno-černé hlubině a to všechno rámoval závěs slunečních paprsků, který stoupal před námi ode dna a pomalu se zvedal na obě strany až k hladině. Napadlo mě, že takhle nějak musí vypadat nebeská brána a my se k ní přibližovali jako černí andílci s křídly tvořenými tisíci barevných bublinek.

Zpátky na zem! Všechno krásné jednou zkončí a my se přiblížili k naší pláži. Doplavali k našemu „Training area“ a jelikož nám zbývalo ještě trošku vzduchu, tak jsme si udělali malé opáčko a stále pod vodou jsme doplavali k schůdkům(žebříku) u D.C.. Jelikož jsem to k nim měl nejblíž, tak jsem tam byl samozřejmě první. Plaval jsem skoro u dna, doplaval jsem ke schůdkům, sundal ploutve a zachytil jsem se nejnižší příčky a pomalu začal ručkovat po šprynclích nahoru. Zvedal jsem se a samozřejmě, jak jsem se vynořoval, tak jsem musel překonávat stále větší tíhu. Tak jsem se zapřel nohama a zabral jsem, abych překonal váhu bomby a odpor vody. Najednou slyším nějaký řev a obrovská síla mě stláčela zpátky do vody. Sklouznul jsem zase zpátky na dno a nevěděl co se děje. Znovu jsem tedy vší silou zabral a vynořil se.

No a na hlavě mi seděla asi sto-kilová ruska a strašně pištěla. Znovu jsem se ponořil a uhnul jí. Stoupnul jsem si a povídám jí, že tady je to pro potápěče a proto je to i ohraničené bojkama. A ona kudy jako má lízt do vody a ble ble ble….Tak jsem ji řekl, že z pláže a ještě něco neslušného(krávám se omlouvám), ona ještě něco brblala a odplavala jako Moby Dick k pláži.

Myslím, že si už bude asi dávat větší pozor než někam poleze, protože i pro ní to musel být docela šok, když si tak pomalu v pohodičce slézala po schůdkách, opatrně, aby si nenamočila trvalou a najednou má mezi nohama potápěče.

Tak skončil můj druhý ponor.

PS. to ještě měla štěstí, že jsem zapoměl při vynořování dát ruku nad hlavu.

http://www.etravel.cz/zazitky/detail/142