Byl to trochu nestandardní zájezd – nevyužili jsme služeb žádné cestovní kanceláře, vynechali luxusní hotely a vlastně i ty nejznámější pláže. Zato jsme si s sebou vzali bicykly a kvalitní zrcadlovku a rozhodli se, že poznáme Kubu z jiného pohledu.
Poté, co jsme zvládli řadu nástrah, jako třeba dopravu kol v krabicích na letiště v Mnichově rychlíkem, který kupodivu neměl přepravní vagón, jsme úspěšně dorazili do Havany, kde jsme se rázem octli v jiném světě. Připadalo nám, že jsme se přesunuli někam zpátky v čase. Tři policejní kontroly hned na letišti a zvídavé otázky typu proč tam jsme, co tam chceme dělat či kde a jak se budeme pohybovat. Nechyběl ani řádný zápis výslechu. Dalším zážitkem bylo ubytování v ponurém poloprázdném hotelu a první cyklovýlet po městě, na němž zub času za ta léta socialismu vykonal své. Vybydlené domy, špinavé ulice, prázdné obchody a absolutní nedostatek pracovních míst i zájmu něco dělat.
V Havaně se moc nepracuje. Ženy a dívky se často živí tím nejstarším řemeslem a při fotografování si nechají zaplatit i za úsměv. Muži hlavně odpočívají, kouří a popíjejí. Právě portréty obyvatel Havany jsou ale asi tím nejzajímavějším, co se mi na Kubě podařilo vyfotit.
Druhou fází naší cesty byl přesun kempovým autem přes Sumidera de Guane do oblasti Viňales, kde se k nám připojil zbytek výpravy, který dorazil přes Paříž o pár dnů později. Krásné přírodní scenérie s téměř úplně červenou půdou, nekonečné plantáže, hlídací věže z doby španělské nadvlády a upracovaní domorodci sežehnutí sluncem. Po cestách posetých výmoly a dírami projíždíme krajinou, která je vyhlášená pěstováním tabáku – nedůležitější kubánské plodiny na export.
Další putování nás zavedlo k pláži Playa Boca de Galope na pobřeží Karibiku. Čisté a teplé moře, okolí plné nádherně kvetoucích exotických rostlin, záplava ovoce. Zvolna popojíždíme krásnou krajinou a nabíráme síly. Blíží se přesun autem k další části naší cesty – přes Havanu a Santa Claru do Santiago de Cuba, kde začíná zbývající fáze našeho cyklistického poznávání „ostrova svobody“.
Následujících několik dnů jsme v různě se měnících skupinkách vyzkoušeli horské terény, plážovou pohodu i návštěvu „svaté hory“. Překvapení někdy nebrala konce – dost dlouho jsme si lámali hlavu nad tím, proč je „dálnice“ plná rozházených kusů železa a části motorů nákladních aut. Později jsme se dozvěděli, že tyto trosky brání přistávání letadel, která by mohla z ostrova svobody a pohody odvést Kubánce, kteří si své svobody až tolik neváží.
Zajímavý zážitek nám také zprostředkovali místní veksláci, kteří nás kontaktovali při jedné zastávce na pobřeží. Na první pohled byli lépe oblečení než běžní domorodci a nabízeli vše možné a dokonce i večeři pro všechny účastníky naší výpravy (12 lidí). Byl jsem zvědav, jak to zvládnou – klasické hospody tady totiž nejsou a s hotely se potkáte jen ve městech. Vyrovnali se s tím ale se ctí a byl to něco, na co jsme dlouho nemohli zapomenout. Jídlo zajistili v blízké vesnici, asi kilometr od moře. Ale po pořádku. Dobrodružstvím byl už průjezd osadou na kole. Silnicí, která vypadala spíš jako vyschlé koryto potoka, jsme se museli propracovat až k poslední chalupě. Na dvorku bylo uklizeno, zameteno, ale stavení mělo rozhodně lepší časy dávno za sebou. Typická veranda se starou houpací židlí, skromně zařízené místnosti, obývací pokoj s černobílou televizí se stolkem a dvěma křesly, všude na podlaze včetně ložnice ušlapaná hlína. Vládlo zde šero, jen mezi seschlými prkny a prorezlým plátem plechu od rozstřiženého plechového sudu probleskovalo trochu světla. Asi šest postelí a to bylo vše. Kuchyň byla – tak jak je to na Kubě běžné – venku pod přístřeškem. Plechový stůl nebo něco podobného, na něm ohniště, volně položená hořící polínka a přímo na dřevěných polínkách pánve, kde se smažily ryby. Neskutečný zážitek a překvapivě perfektní výsledek. Když před nás položili velké nádherně upravené talíře se smaženými rybami a mísy s nakrájenou čerstvou zeleninou, sliny se jen sbíhaly.
Jednou z posledních zastávek naší cesty byla oblast Sancti Spirictus, odkud jsme se částečně autem a částečně na kolech dopravili do Trinidadu. Tady už jsme si spíš užívali a absolvovali potápění, rybí hody, jízdu na koních i návštěvu výrobny doutníků. Původní továrna byla přestěhovaná z důvodu totální devastace budovy, nová budova, respektive ta, do které se osazenstvo nyní nastěhovalo, nebyla o mnoho lepší, strop ale zatím nepadal. Do samotných dílen na výrobu doutníků jsme se nedostali, přestože jsme se moc těšili (na základě oblíbených vyprávění) na Kubánky, které válí doutníky na svých stehnech. Překazila nám to typicky komunistická výmluva soudruha ředitele – nemůžeme, nemůžeme! Právě jsme se přestěhovali (sice už před rokem, ale…)a do provozu, který není ještě upravený, vás prostě vzít nesmíme. Celou „výrobní linku“ přitom tvořily lavice ve dvou starých místnostech, zřejmě ještě z dob španělské koloniální nadvlády, na kterých se balily doutníky. Okna do ulice byla uzavřena králičím pletivem, aby si zaměstnanci (veskrze dámské osazenstvo) nepřilepšovali a neházeli oknem doutníky ven.
To bylo vlastně poslední opravdové setkání s kubánskou realitou. Pak už nás opět čekala poměrně civilizovaná Havana a po více než dvou týdnech odlet zpět do staré dobré Evropy.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
