Úvod
Myšlenka vydat se na Kubu, se zrodila v mé hlavě kdysi dávno, ještě v dobách kdy jsem denně procházel chodby Křemencárny a navštěvoval Stanici přírodovědců. A teď, když měl Fidel Castro na kahánku, bylo právě na čase. Jindy dost nekompromisní don Pablo, kterého zajímají jen země s vrcholy nad 5000 m n.m., se nakonec nenechal dlouho přemlouvat a tak jsme oba s vidinou Fidelova pohřbu v Havaně, krásnejch ženskejch, výborných doutníků a o chlastu raději ani nemluvě, začali zjišťovat co a jak. Pablo v té době úspěšně nezaměstnaný, já úspěšný doktorand bez jedinýho pesa. Když vedoucí me disertační práce pan prof. Kovář naší cestě požehnal, nebylo již cesty zpět. Než skončilo Sympozium GIS Ostrava 2007 měli jsme koupený letenky a z Asie (rozumněj Ostrava) jsme se přesunuli do Mnichova a nakonec na Varadero. Cela věc měla jedinou vadu na kráse a to krásnou Kateřinu, kterážto stále ještě čerstvě zamilovaná nechtěla Pabla samotného pustit do ráje sexualní turistiky a tak jsme vstříc Fidelovi vyráželi tři. (Hipík)
No abych poopravil kolegu(nepochybujíc o jeho mladické genialitě), na Kubu sme spěchali z jednoho prostýho důvodu. Chtěli sme to stihnou dokud ta zombie Fidel ještě dejchá páč sme měli, myslím oprávněně, obavy že jakmile dědek natáhne brka, daj se věci do pohybu. A minimálně se pokusí silné zájmové skupiny svrhnout režim. O tom jak by to vypadalo po nastolení „demokraci“ a volného trhu si neděláme iluze, součaný veksláci by rozprodali celej ostrov (jako bychom to v menšim neznali). A z krásného ostrova(zasviněnýho komoušema) by se celkem rychle stal jeden zasviněnej hodinovej hotel a pláž pro obtloustlý dolarový cizince jako v tolika jinejch místech, zato s mekáčema na každym rohu! (Pablo)
…A tedy jak viděli cestu jednotliví účastníci
Cesta na Kubu, to bylo jako splnění dětského snu…. Pravda těch snů bylo víc… Vidět Havanu v celé své kráse a zchátralosti a věřte, že není na světě po Praze krásnějšího města než Havany. Toho, že se mi splní i to, že chytnem pořádnýho Kubánskýho Anolisa, už jsem se pomalu vzdával, ale nakonec se po urputném souboji na stromě, který se mezi náma odehrál, splnilo i to. Doutníky a rum nám taktéž podle očekávání přinesli spoustu radosti a kdyby Katka tolik nechlastala byla by si z Kuby pamatovala všech 28 dní. Pravda žádný krásný míšenky, černošky, mulatky a jiné Kubánky jsme nevopíchali, ale to jenom proto, že já mám na takové věci ještě čas (táta řikal) a Pablo měl sebou Katku…(Hipík)
Abych byl věrný Heřmanově tradici, shrnu své dojmy ve verších 🙂
Jo no elba espanol
donde este váňo?
no komprende
quanto peseta?
revolución is independia
Fidel is revolucion
Volverán!!
mučo mučo kilometro
viva Che
no casa particular?
viva Fidel
já mám hlad
Viva REVOLUCION
zasr*** komouši…..
(Dr. Pablo)
Kuba se mi moc líbila. Byli tam moc hodný lidi, svítilo tam sluníčko koupali sme se v moři. Taky sme se šnorchlovali a kluci se potápěli ale já ne, měla sem strach. V moři to bylo jako v akvárku fakty krásný. Viděli sme taky spoustu krabů, velký supy co lítali skoro všude, malinkatý ještěrky co lezou po zdech, kaktusy, palmy a spoustu dalších hezkejch rostlin. Ochutnala sem pravej kubánskej rum a tančila jsem s kubáncema na náměstí salsu to bylo fakt něco. Jenom to šlapání pořád do kopce a z kopce mě nebavilo, taky bylo strašně málo jídla, pořád sem měla hlad….
Celkově se mi ale výlet na Kubu moc líbil a přála bych si tam jet někdy znova, ale asi už bez těch mizenejch kol a votravnýho Hipíka….
TRASA
Naše putování po Kubě započalo na letišti Juan Gualberto Gomez, odkud jsme se dopravili do Matanzasu na vlak, který nás dovezl na východ do Santiago de Cuba. Odtud do Guantanámo a Baracoa, na sever do Moa a zpatky do Santiaga de Cuba. Cesta na Pico Turquino a dál podél pobřeží až do Bayamo. Odkud jsme se parádním stopem dovezli skoro az do Trinidad, potápění v zátoce Svíní a vzůru do Havany. Pak jeste drobna odbocka do Viňales a hupky šupky zpátky na letište přelet do Mnichova a nelidská cesta v zime na kole do Čech,…Hipik (více se dočtete v deníku
VYBAVENÍ
Kola :
Hipík – Můj drahý Trekking Fox, model z roku 1998 na cestu absolutně nepřipravený, ale na to už nebyl čas. Lanka se vyznačovala značným opotřebením a tak když mi jednou při zběsilém sjezdu z kopce vypověděla činnost brzda (naštěstí přední) nebylo se čemu divit. Úplně novej nosič se na mě taky vysral, když při přejezdu jedné díry v asfaltu z celkem 1*10^12 děr na kubě udělal rup. Sedlovka tlačila, ale nakonec jsme si na sebe zvykli. Vzhledem ke stavu mejch plášťů, je zázrak, že jsem poprvé píchnul až v Něměcku na cestě domů a podruhé v Praze asi 20m od baráku.
Dr. Pablo – Mé (sestra promine) kolo nebylo uplně nejlepší pro takovejhle výlet. (rám 17″, moc moc sloping, krátkej foršus i sedlovka, moc hrubej vzorek, atd…) Nicméně okolnosti, jako finanční situace, absence alternativy a podobné důvody způsobili, že sem neměl na vybranou. No ujet se to dalo, horský kolo na kubánský silnice(dálnice) má čsto svý opodstatnění, ale stejně šikovnej treking by mi přišel asi víc vhod. Dobrý silniční kolo je smozřejmě úplně vyloučený, leda byste ho tam chtěli úplně vodjebat.
Katuše – Kolo jsem měla bílé, bylo hezčí než měli kluci a taky mělo užší pneumatiky, tak mi to líp jezdilo. Vybírala mi ho maminka s bráchou, abych na něm mohla jezdit na Kokořín.
Jídlo :
Kuba je zajisté karibskym rájem a člověk má pocit že by tu rostly i hrábě zaražený do země. Centrální plánování tomu ale nepřeje a tak je na celém komoušském skanzenu brutální nedostatek normálního jídla. Když už něco je je toho málo a rozhodně si člověk nemůže vybírat. Jasně když máte 5-8 Eur na oběd najíte se královsky všude ale chce-li člověk jíst co místní a za rozumnou cenu tak se často hezky zapotí než něco schrastí. A tak jestli něco provázelo náš výlet od začátku do konce tak to nebyl ani tak RUM, Samba, Vedro, a Fidel ale neustálý shánění žrádla.
Oukej Fidel a Che nás teda následovali taky pořád…..
Tedy chce-li mít někdo aspoň trochu svobodnej pocit z cesty vřele doporučuju benzíňák a vařit si.
K vaření:
vařič -jedině benzíňák, plynový kartuše nelze sehnat (kupodivu), tekutej nebo pevnejch líh jakbysmet a ta trochu pevnýho lihu co sme s ní přiletěli dlouho nevydržela…
ROZPOČET
Celý výlet se dal pořídit zhruba do 35 000 Kč
PC – Peso Convertible(CUC) (cca 1euro 1,17PC )
PN – Peso Nationale (1 PC = 24 PN)
Doprava
Praha – Mnichov : bus (eurolines) 750Kč jednosměrná jízdenka, za kola nic nechtěli(no teda chtěli 200/kolo ale zapoměli to naúčtovat platí se v buse)
Jízdenka na metro v Mnichove 17 euro pro tri osoby
Mnichov – Varadero (letenka) 700 euro osoba + 50euro (zpáteční za kola)
Matanzas – Santiago de Cuba 27 PC osoba + 24 PC kolo (celkem 51 PC osoba)
Pilón – Mazanilo (Stop) 1PC/os
Mazanilo – Bayamo (vlak) 15PN Za 3 osoby a 3kola
Bayamo – Trinidad (stop) 40PC za 3 osoby a 3 kola
Trinidad – Cienfuegos (autobus) 25pc za 3osoby a 3kola
Jaguey Grande – Havana (stop na dálnici) 10PC za 3os a 3kola
Viňales – Havana (bus) 12+1,5PC/osoba+kolo
Havana – Matanzas (bus) 7+1,5PC/osoba+kolo
Ubytování
Hostel v Mnichove 15 euro za osobu (ale s dobrou snídaní)
Pokoj v Satiagu de Cuba (casa particular) 20PC/noc – pro 2os
Pokoj v Baracoa (casa particular) 15PC/noc – pro 2os
Pokoj v Trinidadu (casa particular) 20PC/noc – pro 2os
Pokoj v Havaně (casa particular) 30PC/noc – pro 3os
Vstupy
Cesta s pruvodcem na EL Yunque 13PC/os (bez průvodce to samo nejde, ale byl fajn)
internet 60minut 6pc
Pico Turquino vstup s pruvodcem 20PC + fotak 5PC (průvodce furt tahal soply)
Kapačka v Trinidadu asi 6000 Kč (doktor Pablo měl menší nevolnost)
Ponor v Zátoce Sviní 25PC/os asi na 45minut
Vstup do Klubu v Havaně 5PC/os
Odletová taxa 25PC
Strava
Až na výjimky(chlast) jsme nakupovali za peso nationale PN
VODA 1,5l 0,7 PC
Kuře 2-2,5PC
Cuba Libre 1,5PC
Mojito 2PC
Pivo 0,5l 1-1,5PC
Pan con… tortila, jamon (houska s něčim, občas zapečená) 1,5PN
Steak s bananama a rejzi 15 – 25pn (ale i 4PC v obchodech pro buržousty)
točené pivo 1,5l 7PN
čokoláda, puding v Baracoa 0,4pc
banány cca 1ks – 1PN
Havana club (litrovka) 5PC
„pizza“ těsto s cibuli, kečupem, atd 5-10PN
plechovkové pivo 0,33 – 18PN
točená zmrzlina 1PN (super)
mandarinky 3ks – 1pn
VÍZA
Kupuje se tzv. Turistická karta asi za 700kč na Kubánském velvyslanectví v Praze.
Sibiřské nám. 730/1
160 00 Praha-Bubeneč
Telefon: +420 224 311 253
Fax: +420 233 341 029
E-mail: [email protected]
My jsme nakonec dostali T. kartu také spolu s letenkama, přestože nám bylo tvrzeno, že tomu tak nebude. Většina spolucestujících si ji pak normálně ručně vyplňovala až v letadle.
LIDÉ
Kubánci to je kapitola sama pro sebe, to co sme tak trochu očekávali se celkem splnilo příjemný, přívětivý, usměvavý, rádi se bavící, trošku bordeláři, trochu flegmouši, trochu nepochopitelný. Ale jejich záliba v čistotě a bělosti oblečení je kouzelná tím spíš v jakym bordelu musej žít. Ja bych se na to asi vysral chodit v bílym obleku a žít v chatrči z vlnitýho plechu a cestovat na korbě náklaďáku co vozí cement.
HESLOVITÉ SHRNUTÍ
jestli někoho nebaví číst všechny předchozí blebty tady je heslovitej výtah našich dojmů 🙂
země – krásná
lide – přátelští
ženy – krásné
chlapy – statní prostitutky – nevíme 🙁
děti – kouzelné
jídlo – málo
rum – *****
kuřivo – *****
počasí – krásné, horké
příroda -fantastická
moře – bez komentáře J
potápění – bez komentáře J
politické zřízení – komunismus
kriminlita- nízká
průmysl – on tu je?
zemědělství – pozdní středověk
hospodářství celkově – cca počátek průmyslové revoluce
vojsko – zbytečné
policie – otravná
práskači – všudypřítomní
čoklové – prašivý (kočky taky)
školy – chatrče
památky – zchátralé
telefony – drahý
lékařská péče – vynikající
města – rozpadající se
infrastruktura – chatrná
veřejná doprava – před zrozením
služby – neexistující
nejdebilnější symbol – Che
=
Země – fantastická
Deník z cesty
7.2. – 8.2. 2007
O půlnoci jsme vyrazli autobusem s Florence a do Mnichova dorazili asi po pěti hodinách. V Mnichově jsme strávili krásný den běhánim za kulturou (památky, tupláky), návštěvou kamarádů (Madlenka na to jiste do smrti nezapomene)a příjemným večerem v hostelu. Raní cesta na letiště, je příběh sám o sobě. Představte si tři krabice s kolama, dvě tašky a jeden batoh. A na to mate tři jedince, kterýžto musej tohle všechno dopravit z hostelu do metra, nastoupit do metra, přestoupit, a vystoupit z metra. A do toho to ještě ten debil Hipizak musi natáčet na kameru, no ale co je to jeho kolo tak ať to s nim klidně odjede.
8.2. 2007
Na letišti Chuan Gualberto Gomez (Varadero) jsme přistáli po 11 hodinách letu ve čtyři hodiny odpoledne Kubánských času (dáli se na Kubě vůbec o času mluvit, natož o tom, že by měl směr). Sotva jsme udělali ten malý krůček pro člověka, přivítalo nás nádherné Kubánské počasí, vlahý vánek, semtam mráček, vlhko jak sviň, nádhera. Než jsme se ovšem vyprdelili z letiště, musela proběhnout kontrola našich zavazadel jestli něco nevezem. Vzhledem k tomu, že jsme měli všechno důkladně zabalený a chudáci kubánci neměli na letišti ani nůž, trvalo jim notně dlouho než se do zavazadel dostali, nakonec někdo přinesl rybičku. Otevřeli nám dokonce i krabice s kolama. Vtipný bylo, že svůj batoh jsem nechal celou dobu na zádech a tak si ho v tom hojném počtu zavazadel nikdo ani nevšiml. Začalo vybalování a skládání kol a drobná nejistota, jestli jsme to v tom spěchu opravdu všechno zabalili. Naštěstí jo a tak zbývalo jen najít domov pro naše krabice na příští měsíc. Alberto, zaměstnanec půjčovny aut, byl ochotný nám krabice za 15 CUC schovat a my mohli vyrazit vstříc novým zážitkům.
9.2. 2007
Noc na pláži někde mezi majákem a Matanzasem byla pořádnej záhul. V noci si Kubánská mládež přijela udělat piknik a tak jsme měli trochu strach jestli nás nenajdou. Nenašli, ale zato si mě našli písečný blechy, který se do mě zahryzávali jak sviň. Jel jsem totiž narozdíl od Pavla s Katkou bez stanu a nechtěl jsem bejt hned první noc za měkejše a kazišuka. Matanzas bylo první město, které jsme navštívili a pomalu se zde naučili jak to na Kubě chodí. Vyměnili jsme CUC za Peso Nationale(dále jen PN)v kurzu 1CUC=24PN a nakoupili ovoce a zeleninu, vše za pomoci staršího kubánce, který si řekl o 20PN a taky je dostal. Katka hned první den ukázala, že jí chutná. Já jsem se střídmě najedl a don Pablo odmítl, že takovej hnus nejí. Proběhla první pizza, pivo a samozřejmě rum (0,5l za 3CUC). Nákup jízdenek na vlak do Santiaga de Cuba byl průser jak malina, Martak uměl španělsky akorát Que pasa, Katka asi prvních 5 lekcí Fiesty, a mě kvůli španělštině málem vyhodili z lesárny. Naštěstí se ukázal milí učitel angličtiny a vysvětlil nám, že ve vlaku není místo a máme čekat. No místo se samozřejmě neuvolnilo a tak nebýt policisty, který nás na poslední chvíli objevil a do vlaku nás dostal i přes nevoli průvodčích, byli bychom v prdeli.
10.2. 2007
Cesta vlakem byla příjemná, lepší než se trápit v buse. Vynikla opět díky naší neznalosti španělštiny. Strávili jsme asi hodinu domlováním na penězích, neboť já debil jsem si nevšiml, že průvodčímu stále vnucuju Peso nationale. Nakonec se vše vyřešilo, jenže mě to bylo fakt trapný a tak jsem se mu omlouval a nabízel cigára a jiné zboží. V tu chvíli se ozvala Katka, že se jí chce na záchod, nevědě jak se španělsky řekne hajz, udělal jsem pár posunků, ktéré si kubánec vysvětlil po svém a tak nebejt to slušnej spořádanej chlap tak by mu ho Katka někde v koutě kouřila. Nakonec i pochopil a vítězně poslal Katku na El Báňo. V Santiagu nám chvilku trvalo než jsme kejvli na casa particular za 20CUC za pokoj pro dva, ale nešlo jinak. Průvodce nám dělal Jose, který před 25 lety makal v Československu a po našem uměl stále perfektně. Opět jsem vyměknul a dal mu 1CUC na cigára. Prošli jsme Santiago, které nás myslím nikoho přiliš nenadchlo a zalehli do postelí bez blech a bez kubánců.
11.2. 2007
Ráno na trh nakoupit zeleninku a já do šachové školy vyzvat místní mistry. Dvě hry s panem učitelem skončili v můj neprospěch (1,5 : 0,5) a tak jsem jim alespoň daroval propisky, aby měli čím psát. Žádali mě o peníze ale tentokrát jsem opravdu nedal. Odpoledne konečně přišlo na řadu kolo. Dálniční stoupák nad Satiagem nám dal v odpoledním parnu pořádně zabrat a tak se není čemu divit, že jsme častěji žrali mandarinky a zalejzali do stínu. Hledání noclehu byl zase parádní výkon, jeli jsme dlouho za tmy a najít něco, co by pro Martáka nebylo přiliš u cesty, přiliš u lidí, moc v trávě s moc breberkama a kdoví co ještě, bylo vopravdu náročný. Každej dobrej flek vodbyl větičkou, nojo vy děti vod železnice se vychrápete všude, ale don Pablo z Jižáku potřebuje klid.
12.2. 2007
Vyrazili jsme brzy a tak jsme měli možnost sledovat hemžení kubánců, kubánek a kubáňátek při cestě za prací a do školy. Školní uniformy maj rozhodně něco do sebe, ať je to míšenka nebo mulatka. Guantanámo je díra jak se patří, a tak když jsem v lékárně prosil o pitnou vodu dostal jsem destilku. Kousek za městem se mi na pojebaný kubánský silnici urval nosič a ty dva sráčové už byli někde v tahu, naštěstí je zastavili fízlové – amigo tiene problema a pro tentokrát to byl jenom šroubek a mohl jsem v klidu pokračovat v cestě. Hádky Pavla a Katky už začínají být na denním pořádku, ať už jde o jídlo nebo o ploutve.
13.2. 2007
Spaní v mraveništi, vodpoledne příšernej fekál, kterej jsme strávili polomrtví, zalezlí u jednoho obchůdku, kde samozřejmě nic neměli. V tom největšim pařáku se kolem nás prohnal cyklistickej závod, nechápu jak ty magoři mohli jet na silničních kolech na tak pojebaný silnici.
14.2. 2007
Celej den jsme proflákali na pláži Yacabo Abajo, za což jsme byli náležitě potrestáni spálenými těli a tak se noční spaní stalo ještě horším zážitkem. Voda na pláži kalná jak sviň, takže ze šnorchlování nic nebylo. Hodili jsme řeč s Taliánem, kterej tu vesele píchal kubánky a byl to vůbec prima talián.
15.2. 2007
Popojeli jsme až na místo kde se rozděluje cesta do Baracoa a La Maguita. Konečně klidný nekalný moře, takže jsme celej den strávili šnorchlováním. V podvečer jsme vyrazili směr Rio Seco a dorazili až k závoře a vojclům, který po nás chtěli povolení ke vstupu, sami hovno věděli jak má vypadat, ale trik z kartičkou bohužel nevyšel, tak jsem si tu čůráky alespoň vyfotil a nastala drobná tahanice vo foťák. Nakonec jim stačilo vymazání fotek. No půlky jsem měl sevřený to přiznávám. Pěkně jsme votočili a šlapali přespat zpátky na pláž, nasraný na komunistickej režim a vůbec na všechno.
16.2. 2007
Cesta přes hory do Baracoa. Na mě pořádnej vejšlap, navíc to projektoval nějákej ignorant (dostal vyznamenání od Fidela a pak zdrhul do USA)takže nahoru dolu, doprava doleva, tunel žádnej, páč je to jistě buržoazní přežitek. Těsně před Baracoa stavíme na žvanec ve velmi přehledné vesnické zatáčce. Chvilku čekáme a Katka nikde. Čekáme tedy chvilku dýl třeba se šla jenom vymočit, dyť má přeci sračku. No nakonec se Pablo vrací Katce naproti, viděli jsme se naposledy před pěti sty metry. Katka nikde, Pavel čeká, Já pomalu vyrážim dopředu, třeba si nás nevšimla a čeká někde o kus dál. Po dalších 10ti km čekám na Pavla, dohání mě bez Katky. Je rozhodnuto, nejen že nás ta kráva předjela, ale ještě nikde nečeká a žene vpřed s tim, že mi jsme někde v tahu. Čekám tedy na křižovatce a Pavel odvážně vyráží na stíhací jízdu. Završenou až v Baracoa, kde Katka zmatěně popojížděla. Místo výchovného seřvání následuje samozřejmě euforie a vyrážíme sehnat casa particular. Večer pokec s „postaršíma“ Liberečákama u piva a cesta do hajan. Ubytování jsme měli každej jinde páč sehnat za rozumný prachy v Baracoa casu(15CUC pokoj) se dvěma pokojema bylo dost náročný. Alespoň jsem byl dočasně ušetřen těch věčnejch hádek.
17.2. 2007
Na stolovou horu El Yunque vyrážíme dva. Katka zůstáva v Baracoa z věčného přežíraní, nedodržování zásad slušného stravování a přilišného dezinfikování alkoholem se ji zase spustila sračka jako kráva. El Yunque super, průvodce taky boží, vysokoškolák a uměl po anglicku, tak jsme příjemně pokecali (vstup 13CUC/os). Cestou spousta drobnej anolisů, kakaovníky a hafo endemitních kytek a breberek. Nakonec koupačka v řece, rozloučení s Maguou(průvodce) a úprk před začinajícím slejvákem. Večer jsme začli večeří a pivem, zkoukli jsme místní diskotéku na kopci, ale narváno a humus. To by se Arnoštek podivil. Zůstali jsme tedy na námestí a votevřeli flašku Havany a plechovkový pivo. Ještě se k nám přidala krásná čechokanaďanka Gábina, pankerka, bubeník a sakra rošťa v jedné osobě, a tak než bys řekl 2xHAVANA byli jsme vožralí jak brus. Katka rozjizdela salsu s Kubáncema a nebejt natočenýho videa moc si z toho nepamatujem.
18.2. 2007
Tak jsme si po bujaré noci pěkně přispali. Leč Dr.Pablo měl stejně pořádnou kocovinu. Projížděje kolem docela pěkný buchty na mě zařval: „Ty vole čum ta kubánka je úplně bílá“. No samo že se holka votočila a spustila na nás po Slovensky. Moc jsme toho neujeli a na noc to zapíchli u moře.
19.2. 2007
Dorazili jsme k Humboltovu parku, žel kvůli počasí se výlet na Kapustňáky nekonal. Pomalu se blížíme k Moa a poznáváme co po kanadsku znamená ekologie (rozuměj – šetrnost k životnímu prostředí, aby mě ještě Bejček nevyhodil od zkoužky). Kanadský těžařský společnosti si tu mastěj kapsu na těžbě niklu a kubánská příroda dostává pořádně zabrat. Trošku to pustim z kopce na tom cedníku, kterýmu řikaj silnice a najednou buch rána jako kráva a nosič v hajzlu. Dobrejch 20minut nadávám na komouše, kapitalisty, který neuměj udělat pořádnej nosič a na sebe, že jsem si v Praze nekoupil ten vo dvě kila dražší. Nandavám věci do batohu házim ho na záda a jedem dál. Dojíždíme do Moa a všude nás vítaj propagandistický obrazy a zákazy focení. Zastravuju a fotim tohle jinak nejde popsat. Podél silnice protejká potok, jež je spíše roztokem amoniaku než vodou. Spatřuju několik kubánců pracujících na potrubí hned vedle potoka. Ty šťastnější maj plynovou masku. Ve chvíli se otáčí vítr a já dostávám plnou dávku amoniaku do xichtu. Nejsem žádný máslo, vždyť jsem strávil 4 roky na Křemencárně rozuměj Chemická průmyslovka hned naproti Pivovaru U Fleků). Ale tohle mě zkolilo, hovno vidim, zavírám voči a stáčim kolo směrem do silnice. Je lepší bejt rozmrdanej vod náklaďáku než zalítnout do těch sraček. Nic z toho se naštěstí nestalo a tak pelášim dál. Zaplať socializmus za to, že v tomhle průmyslovim městě má svářečku každej dělňas a tak mi prima kluci, zadáčo svařujou nosič. Ještě foto, drobná modlidba, aby nosič vydžel a hurá někam na žrádlo a pryč z města plnýho popílku. Ve městě potkáváme dalšího kubánce co pracoval v Československu. Večer končíme kousek za městem.
20.2. 2007
Ráno stopujem náklaďák do Saqua (1CUC za všechny). Do Mayarí se stop nedáří. Katce je špatně a tak pomalu popojíždíme. Při jízdě z kopce mi ruplo lanko vod přední brzdy, no taky už mělo na čase. V Mayarí jsme za tmy, místní nás poslali zkratkou. Unavený vyjíždíme někam za město a při první příležitosti kempíme. Tentokrát neprostestuje ani Dr. Pablo asi je unavenej.
21.2. 2007
Ráno dojíždíme do Cueto. Vlaky do Santiaga jezděj jen ráno, dáváme dortík, zmrzlinu, chvilku zevlujem a vyrážíme dál. V místě kde se cesta dělí na Holquín a Santiago chytáme „Klecový náklaďák k přepravě osob“ platíme asi 10CUC za osobu + kolo, které je za sedlovku pověšený venku a mi ho celou cestu do Santiaga držíme aby neskončilo ve škarpě. V Santiagu jedu za Mecanico, dát do kupy přední brzdu, Martakovic vyrážej nakupovat. Sraz na smluvene křižovatce cca za hoďku. Čekám asi tři hodiny a ty děvky nikde. Nechci se vzdalovat, abychom se neminuli. Nejsme spolu poprvé tak spoléhám na to, že si mě najdou. Konečně zahlídnu někoho na druhé straně křižovatky, přejíždim. Jejich dotaz: „kde seš mi už tu tři hodiny tvrdnem?“ mě dostává dokolen. Nějak ho nekomentuju na podobnou neschopnost jsem už zvyklej od Heřmana. Co nejrychleji tedy vyrážíme z města pryč směr Pico Turquino.
22.2. 2007
Svár na mém nosiči má kubánské vlastnosti a pod tíhou režimu se ohýbá, takže nosič mi začal drhnout vo kolo. Co teď, v půlce vejletu docela pruda. Řešíme to po kubánsku klacíkem a stříbrnou páskou (nebudu Vás napínat, tenhle systém kupodivu vydržel až do Prahy). Dopoledne šnorchlování u vraku lodi a bezvadnej stop až do Chivirica a zadáčo. Chtěje ušetřit proflákané dny vyražíme k nevoli Katky a k nevoli mých nohou na noční jízdu do Las Cuevas pod Pico Turquino. Marně se za tmy snažíme vyhnout nevyčíslitelnému množství děr, zápěstí vodrovnaný, Katka taky. Dorážíme před půlnocí a stavíme stan u správy parku.
23.2. 2007
Vstavame v šest ráno. Necháváme si udělat snídani (2.5 CUC/os) a vyrážíme vzhůru na Pico Turquino (vstup 20 CUC/os, 5 CUC foťák). Pod vrcholem je obydlí, kde dostáváme rýži s fazolkama (1 CUC/os) asi bylo znát, že fakt nemáme love. Na vrcholu jsme si prohledli sochu José Mártího a šup zpátky. Cestou jsme potkali spoustu nádherný havěti drobní anolisové, motýli, kolibříci a dva krásný hadi, ale byl jsem na ně příliš pomalej. Večer sprcha a opětovný nocleh na správě parku.
24.2. 2007
Kolem páté hodiny raní přijíždí na správu skupina kubánskejch studentu, takze bugr jak svin. Martákovi s Kateřinou zas balení trvá asi hodinu a vyrážíme dost pozdě. Cesta je nahoru dolu podél pobřeží. Chvilku stopujem s místní babičkou a její vnučkou, která nás ochotně odvádí ke vzdálené pekárně a přináší ovoce. Dostává propisku a pár pesos. Stopování nás nebaví, asi proto, že neni co stopovat a vyrážíme dál. Při čůrací pauze přeběhne přes cestu nádhernej anolis jako kráva, nečekám! posílám poslední tři kapky do trenek, řvu na Martáka a vrhám se na strom. Ta potvora leze na tenký větvičky a visí jak vopice. Strom je samej osten, trn (kdo ví), každopádně jsem poškrábanej jak sviň. Máme ho, pořizujeme vítězné fotografie a jedem dál. V Pilónu zastavujeme v místním parku, ke koupi je ovoce, zelenina, cigára a točené pivo do přinesených nádob (1,5l 7PN). Chytáme náklaďák do Manzanilo (1CUC/os). Cestou začíná pršet, dojíždíme již za tmy na vlakové nádraží a jedem vlačkem do Bayamo. V nákladním prostoru za 5PN/os+kolo. V Bayamu je živo a tak zůstáváme na pizzu a pivo. O půlnoci přijížděj náklaďáky a odvážejí stoly a židle, které byly na ulici. Zábava se přesouvá do barů na kraji města a mi ještě kousek dál za noclehem.
25.2. 2007
V noci komárů jak sviň a tak zalejzám k těm dvěma do stanu. Ráno se vracíme do města na stopovací punto ke žluťákům a čekáme. Policajt se ptá kam jedem, zastavuje náklaďák, jež jede kousek před Trinidad, dohadujem cenu a z 60CUC/3os ukecávám na 40CUC/3os. Paráda, trávíme celej den na korbě náklaďáku s krocanem a pár kubáncema, který se průběžně obměňujou. Kubánci jsou příjemní a celou cestu nás zásobují žrádlem a alkoholem, aby taky ne za takovy prachy. Jen jsme museli vyfouknout duši u kola a případným fízlum tvrdit, že máme defekto a jedem jen kousek k méchanico. 🙂
26.2. 2007
Vstavame brzy a po krátké zastávce v Manaca Iznaga, dorážíme kolem poledne do Trinidadu. Turistů jak sraček a tak sehnat levnou kasu pro tři dává zabrat. Po dlouhém běhaní po městě zůstává Katka s Pavlem v krásné casa particular za 20CUC a ja hned za rohem v nelegálním ubytování u příjemného týpka za 10CUC. Na stole se mu váleli Leninovi spisi. Ještě vetší vopruz je to se sháněnim žrádla, páč ve všech restauracích chtěj CUC, zmrdi. Večer jdem na pivko a rum na Plaza mayor, ale je celkem mrtvo a tak jdeme spát.
27.2. 2007
Po rumu spim jak poleno. V pět ráno mě budí Kateřina, že Pavlovi není dobře. Ten leží ve sračkách a zvratkách v koupelně a je totálně vyřízenej. Mele kraviny a z posledního. Srovnávám situaci, ze zkušeností v Maroku, kde jsem na tom byl podobně. Ale Pavel vypadá o dost hůř takže budíme majitele a po delších dohadech odvážejí Pabla na Klinika International, na nosiči našeho kola. Zázrak, že se ta mrtvola udržela. Za chvilku si tak Pablo hoví na kapačkách ! 🙂 Jediné co ze sebe dostal bylo : sterill ! Ale obavy nebyli na miste, klinika byla ne velmi dobre urovni. Bohužel tedy prodlužujeme pobyt v Trinidadu o další den. Necháváme s Katkou Martaka na pospas osudu a vyrážíme na Topes de Collantes. Nádherná chraněná oblast plná potoků, kaňonů, vodopádků. Bohužel přijíždíme příliš pozdě, poslední skupina vycházela ve tři hodiny. No stejně bychom si to moc neužili ja mám horečku a při jízdě na kole odpočívám každých dvěstě metrů a Katka právě dostala sračku jako trám.
28.2. 2007
Přes noc se mi udělalo líp a tak dle dohody vstávám v sedum ráno. Klepu na Pabla s Katkou, ty samozřejmě vylejzaj v „pyžamu“. Autobus do Cienfuegos(6CUC/os) nám tedy ujíždí a jdeme na stopa. Ten stoji za hovno a berem projíždějící autobus do Cienfuegos (25CUC/3os+3kola) V Cienfuegos je stop ještě horší a do Rodas se dostáváme až večer. Počasí je ale příjemné a tak nedbaje na množství děr v silnici pokračujeme nocí směr Playa Girón.
1.3. 2007
Ráno dáváme Pan con tortilla(1,5PN) – houska s omeletou. Na Playa Girón je moře rozbouřené a tak se přesouváme hlouběji to zátoky na Punto Perdíz. Fantastické šnorchlování !!!!! Na pláži vychutnáváme doutníčky a Havanu.
2.3. 2007
Opět spim ve stanu, neboť množství havěti bylo nesnesitelné i pro mě. Na Playa Larga je šnorchlování úplně na hovno a tak po krátkém rozmyšlení platíme ponor (25PC/os) tedy já s Pavlem. Katka má trocu strach. Nádhera, Hárika, Paráda, Super, Úžasné, Nezapomenutelné. Nelze než tenhle skvělej asi 45minutovej zážitek za tak málo peněz doporučit. Šnorchlování je pro dětska 🙂 Odpoledne dojíždíme na Autopistu a úspěšně stopujeme náklaďák za 10PC všichni do Havany. V Havaně se ubytováváme dle doporučení v Ulici Lamparia (30CUC/3os). Vecer dáváme kuřátko s rýží za 2CUC u Pedra co kdysi pracoval v Československu.
3.3. 2007
Celodení brouzdání po nádherné Havaně, chvilku pešky, chvilku na kole. Potkáváme první a poslední krajany. Kubánci postávaj na rozpadlejch bálkonech, kouřej doutníky. Dole v ulicích probíhá úklid a centrem se žene tisíce bláznivejch turistů. V zálivu kouřej rafinérie a pod molem hnije pes, rybu co tu chytěj rybáři bys nepozřel,… Večer skáčem pro Pedra a s jeho přítelkyní jdeme do místního klubíku (vstup 5CUC/os) ten platíme i za Pedra a jeho slečnu, pro běžného kubánce to není málo. Pivo stojí 1,5CUC. Proběhla kapela, cabaret, krásný holky, hudba snesitelná. Po pár pivech se odvážím k tanci s Pedrovou přítelkyní a panečku to je žrádlo, když se vám v ruce kroutí kubánskej zadek. V noci je zatmění měsíce, ale na Fidelův život to nemělo žádnej vliv.
4.3. 2007
Ráno poslední běhání a užívání si Havany, tohle nádherný město se mi sakra dostalo pod kůži a určitě to není naposled co jsem tady. Odpoledne výjezd směr Viňales. Až těsně před setměním chytáme stopa do Consolación. A spíme kousek za městem.
5.3. 2007
Pokračujeme do Viňáles, všude voní tabák, počasí je o poznání chladnější a tak se nám jede moc příjemně. Dorážíme před polednem a můžem tedy rovnou na oběd. Kuře s rýží za pár PN v „Hospodě u prašivých pejsánků a volezlí kočičky“ nám bodlo a odpoledne se proháníme po Viňales. Oblast jsem čekal trochu rozlehlejší, ale i tak je to paráda. Večer sedáme na Cuba Libre a Mojito, potkáváme tlupu bujarých čechů ve věku 30 až 50 let a tak náležitě chlastáme a vyprávíme si zážitky. My ty „dobrodružné“ a oni sexuální :). Katka se náležitě vožrala a není schopná jízdy na kole, takže spíme kousek za Viňales.
6.3. 2007
Probouzíme se z příjemného opileckého spánku, kdesi pod stromem v kozích sráčkách a Pablo nám zpříjemňuje ráno písničkami Honzy Nedvěda. Jedeme se podívat na kýčovitou „Stěnu historie“ oběd u „Pejsánka a kočičky“. Čirou náhodou zjišťujeme, že ve 14:00 odjíždí bus do Havany a spěcháme ho stihnout. Cena 12CUC/os, 1,5CUC/kolo. V Havaně přesedáme na bus do Matanzasu ( 7CUC/os, kolo 1,5CUC). Večer spíme kousek za městem.
7.3. 2007
V Matanzasu nakupujeme dárečky (rozumněj chlast a kuřivo) a probíhá vášnivá diskuze s dizidenty. Na letišti vyzvedávám krabice od Alberta a jdu balit. Marták s Katkou se vracejí z koupačky až v osum a jen tak tak stíhaj po Kubánsku zabalit. Na letišti to vypadá, že se nevejdem do letadla, ale nekonec letíme. Ale někdo se opravdu nevešel. A tak ve 22:05 opouštíme spokojeni SVOBODU….snad se tam zase někdy vrátíme
8.3. 2007
Přilétáme do Mnichova asi ve čtyři odpoledne. Ještě stíháme poslední vlak z Freisngu na hranice. Asi v deset večer dojíždíme do poslední zastávky v rajchu. Chvilku přemýšlíme co dál a nakonec vítězí zdraví nerozum. Chceme domu stůj co stůj. Vybalujem tedy kola a v teplotách lehce pod nulou vyhřátí a v letní výbavičce nasedáme a jedeme směr Republica Checa. Po ujetých pětistech metrech poprvé za celou cestu píchnu !!! Lehce promrzlej vyměňuji duši a za chvilku jsme na hranicích. Celníci nevěřícně koukaj a samozřejmě přichází nejdebilnější otázka a nejdebilnější odpověď. ODKUD JEDETE ? Z KUBY 🙂 Pak nám vysvětlujou kudy na místní cyklostezku aby nás nesejmul nějákej pojebanej kamioňák. Cestou ještě pomáháme klukům co jim zapadlo auto do škarpy při jízdě z bordelu. A pomalu se přibližujeme k Domažlicům. Marták stále dofukuje přední kolo, který má malej defekt. Jenže z toho všeho už je dost nasranej a v jedné nestřežené chvíli mrdne pumpičkou vo zem, pumpička v prdeli a druhá nefunguje. Přituhuje! Nakonec úspěšně dofukujem a vymrzlí, vymrzlí a vymrzlí dojíždíme kolem třetí hodiny ranní do Domažlic přesněji na Budvárek do NONSTOPU, no někteří slabší nátury si dávaj čaj. Kolem páte jede vlak směr Plzeň a nakonec Praha. Přes Prahu to beru na kole a řádně si to užívám, jen ten defekt asi 200 metrů od baráku nemusel přijít…..
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.