Všechno trvá jen pár sekund. Chlapi kolem ringu křičí víc než ta ubohá zvířata, která se proti sobě pro zábavu lidí vrhají už stovky let. Kohoutí zápasy k Bali prostě patří stejně jako panensky krásná příroda.
Je to jen tři čtyři kilometry cesty,“ říká mi usměvavě Gedy z Tulambenu, vesničky na východu Bali. Naskakujeme na pronajatou babetu a já se těším jako malá holka, až uvidím proslulé kohoutí zápasy. Podle balijského kalendáře tento rituál existuje už od roku 933. Výraz pro kohoutí zápas – tajen – pochází ze slova tajian, což znamená ostří.
Když stoupáme do kopců s krásným výhledem na sopku, potkáváme Gedyho známého. „Je mi líto, ale už je po všem,“ rozhazuje rukama. „Běžné zápasy trvají tři hodiny, ale tito kohouti byli snad rychlejší než samotní ninjové.“ Snažím se to brát jako osud, ale v duchu si říkám, že z exotického Bali neodjedu, dokud alespoň jeden zápas neuvidím!
Asi po třech dnech sedíme v autě s naším mladým průvodcem Primou a jeho ženou a jedeme na jih do malinkaté vesničky u Denpasaru. Zdá se mi, že místní pánové si tuto událost dobře hlídají. Na rozdíl od východu Bali, kde se kohoutí zápasy odehrávají v krásných halách s bambusovou ohrádkou a dřevěnými lavicemi, tady na jihu se zápasí na blátivém hřišti, jehož hranice jsou buď klackem vyryté do země, nebo vysypané bílou barvou. Diváci soubojů dřepí přímo v bahně. Zajímavé je, že hlavně na vesnicích jsou tyto zápasy mnohem populárnější než fotbal, jinak sport číslo jedna. Věřte tomu nebo ne, ale existují dokonce vesnice, kde muži fotbal ani neznají, zato kohoutími zápasy doslova žijí.
ZAKÁZANÝ HAZARD
Po cestě nám průvodce Prima dává nezbytné instrukce: „Pokud přijede na místo policie, musíme rychle nasednout do auta a zmizet!“ Ovšem vědět, kdy policie bude dělat velké problémy a kdy se naopak celá záležitost spláchne nějakou špinavou hotovostí v kapse uniformy, to je velmi složité předvídat. Zrovna tak jako místní počasí. Ano, kohoutí zápasy jsou sice velkou turistickou atrakcí, avšak indonéská vláda je coby hazardní sport zakázala už před třiceti lety. Někteří lidé totiž neváhali pro zápasy a ty nejlepší kohouty obětovat celý majetek a dokonce i rodinu. Jedinou výjimkou jsou dnes posvátné kohoutí zápasy. Ty jsou legální, ovšem na každého kohouta, který se takového zápasu zúčastní, musí mít jeho majitel zvláštní povolení.
Hlavní myšlenkou kohoutích zápasů je starověký rituál vyhánění zlých duchů prolitím krve Tabuh Rah. Rituál se během staletí příliš nezměnil, pouze poněkud ztratil nádech magična a probíhá v kulisách Indonésie 21. století. Parkujeme v blátě mezi asi šedesáti motorkami u malého plácku s miniobchůdkem a občerstvením. Atmosféra kolem je jako před finále Ligy mistrů. Pánové si přehazují kohouty, potěžkávají je, vyměňují, kouří jako o život a skoro každý z nich působí tak, že právě on má ve svých rukou dnešního šampiona. Kohouti se čepýří, kokrhají a vůbec vypadají, jako by se připravovali na námluvy či módní přehlídku.
Jsem šťastná, že se zápasu mohu zúčastnit, protože jak mi vysvětlila Primova žena, tak kohoutí zápasy jsou POUZE pro muže. Naštěstí jsou všichni do zápasu tak zabráni, ze si mě ani nevšimnou.
ROZHODUJE STYL
Bokem u stromu jsou v proutěných koších dva kohouti, kteří mají to štěstí, že si dnes nezabojují. Pánové tyto „slabochy“ naprosto ignorují jako divadelní kulisy. Už se ale rozhodlo, kteří dva kohouti naopak vstoupí do arény jako první. Jejich majitelé jim na pařáty připevní taji, malé, zahnuté a nesmírně ostré nožíky, které mohou být nebezpečné i pro diváky. Pak se vyhlásí sázky, převezmou ušmudlané bankovky a souboj může začít.
Někteří se od ringu, kde poteče krev, drží dál, jiní chtějí vidět všechny detaily a já si s foťákem v rukou říkám, jestli ti ubozí ptáci vůbec vědí, co je čeká. Kohouti proti sobě několikrát vylétnou s nataženými pařáty. Zápas je ale tak rychlý, že kdyby si majitel nesebral svého mrtvého vykrváceného kohouta z ublácené země, tak si ani nevšimnu, že je po všem.
„To, co určuje kvalitu kohouta, není paradoxně počet vyhraných zápasů, ale styl a kvalita jeho boje. Stejně jako u boxu,“ vysvětlil mi Gedy.
NEŠTĚSTÍ VE HŘE…
Na zpocených tvářích mužů je vidět pýchu, radost, překvapení, vztek, ale i zvláštní lhostejnost. Mrtvý kohout bude oškubán a poslouží jako základ dobré polévky pro tucet hladových krků. Lidé na Bali říkají, že čerstvá krev dá jídlu sílu a chuť, která se nedá napodobit žádným kořením. Mezitím se už ale připravuje další kolo s novými zápasníky. Muži rozhazují rukama, kouří a někteří jemně drží své kohouty a připravují je na rychlou smrt.
Zdá se, že takový zapas je dobrou příležitostí k tomu, aby si muži z různých vesnic navzájem předváděli své odborné znalosti. Tedy že poznáte budoucího kohoutího vítěze třeba jen na základě jeho potěžkání. Jiní si sem přicházejí odpočinout od dětí a manželek, v klidu si pokouřit cigárko, nebo prostě s nadějí, že jim dneska něco kápne. Většina účastníků sází v každém kole. Prima nevyhrál ani jednou. „U nás v Česku se říká, že neštěstí ve hře znamená štěstí v lásce,“ povzbuzuji ho. Příliš jsem ho tím nepotěšila, ale jeho manželce se naše přísloví moc líbí.
Po skončení a předání poslední výhry se všichni rozjedou do neznáma na svých motorkách a po hracím poli nezůstane ani stopa. Snad jen peří a cigaretové špačky napovídají, co se tu dneska odpoledne dělo.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.