0
0

Při poslední návštěvě v Indii jsem měl několik zajímavě pěkných zážitků. Většina lidí, kteří cestovali do Indie se zmiňují o tom, že Indové v nás zápaďácích vidí pouze chodící peněženky, což je do jisté pravda… Obchodníci lákají a posléze okrádají zákazníky nadsazenou cenou (pokud člověk neumí smlouvat) Zápaďan si pak připadá oloupen chamtivými indickými obchodníky. Nyní jsem měl možnost

nahlídnout na to i z druhé strany. My jsme prostě jiná kultura. Když je někdo obchodník, tak se přece bude snažit prodávat, a vidu v Indii jim to jde dobře. Například zde v Čechách se po mě vyžaduje, přijde-li zákazník do mého obchodu, příliš se ho nevyptávat a pokud možno tvářit se tak, že vlastně vůbec nic prodat nechci. My jsme zkrátka takovej neupřímnej národ.

Den před odletem jsem přišel do jednoho krámku, kde jsem před tím už jednou nakupoval. Tentokrát jsem se tam šel jen na něco zeptat, ale oni mě hned zavalili látkami, šálami, sárím. A já se bránil, že už nic nemám, že jsem vše utratil a na druhý den odjíždím. Oni odvětili, že to nevadí. Řekli: „Vezmi si od nás co chceš a příště až přijedeš, zaplatíš nám to“. A to jsem se jen zmínil, že se tam za pár měsíců opět chystám. To jim stačilo k tomu, aby mi důvěřovali. Zdvořile jsem odmítl a šel dál. Koupil jsem si ještě oltář v obchodě s nábytkem. Stál 1700, a já mohl utratit jen 1000. Oni však ne a ne slevit. Odešel jsem a zase se vracel, vůbec nic nefungovalo, až nakonec slevili na 1200, ale já už nemohl dát ani ty dvě stovky na víc a tak jsem je poprosil, zda bych jim mohl těch 200 rupií přinést, až přijedu příště. Souhlasili.

Potřeboval jsem koupit na oltář nějaký pevný obal. Nějak jsem nečekal, že plechový kufr stojí 500rupií a já měl poslední peníze na taxi na letiště, už jsem neměl ani na jídlo. Když jsem se potuloval s oltářem v ruce, vedle jednoho obchodu, šel jsem si k nim sednout a postěžoval si. Ten prodavač neváhal a vyndal se své peněženky 500 rupií a dal mi je. Řekl: Kup si ten kufr, příště mi to vrátíš.

Před odletem jsem z nějakých důvodů neměl už ani na toho taxíka. Hoteliér mi namísto 200 rupií objednal taxi za 80, aniž bych ho nějak přemlouval, jen jsem mu vylíčil svou finanční situaci. Když jsem se chystal nastoupit do taxíku, nějací kluci mi vytrhli baťohy z ruky, že mi prý pomůžou. Bránil

jsem se, ale neposlouchali. Potom přišli, natáhli ruce, řka: „fity rupís“ Já na to, že už nemám vůbec nic jen posledních dvacet rupií a za to si chci koupit vodu. A ti kluci hned vytahovali peněženky, a jestli nemám hlad nebo žízeň a hned že mi něco koupí. Tohle se tady zkrátka stát nemůže. Nechci

Indii nějak romantizovat, ale u mě tam převažují ty lepší zážitky.

Jednou jsem se toulal po břehu Jamuny, kde je takový hezký vstup a voda se tam zdá paradoxně i čistší. Tam byla skupina nějakých žen s dětmi a čachtali se vodě a přitom zpívali, to byl krásný pohled. No a najednou jsem dostal chuť dostat se na druhou stranu, tu na mě zamával převozník. Neměl jsem náladu smlouvat a tak jsem do lodě vlezl, aniž bych se zeptal na cenu. Na druhé straně bylo několik chrámů a svatých mužů. Byla tam velice pěkná a klidná atmosféra. Jeden stařšina tam seděl sám pod stromem s bubnem a zpíval nepřetržitě pocelou dobu, co jsem tam byl (možná hodinu) mahámantru. Opodál studovali další dva vaišnavové, ze šrí sampradáji knihy. No zkrátka hezké to tam bylo. Když jsem se vrátil zpět, čekal tam na mě ten převozník. Odvezl mě zpět, a když jsem se ho zeptal na peníze, nechtěl nic. Byl jsem hodně překvapen.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .