0
0

28.5. – 7.6.2008

O tom, že chceme poznat ostrov Krétu, jsme byli po přečtení knihy Roberta Fulghuma Třetí přání, v níž je nádherně popsán kraj Chania, rozhodnuti víceméně bez váhání. Musím předeslat, že vloni jsme s manželem navštívili Řecko vůbec poprvé – Rhodos na konci září – a byli jsme jím nadšeni. Pro poznávání Kréty jsme zvolili pozdní jaro.

Na letišti Heraklion přistáváme ve středu ve 22.45 hod., cesta autobusem do Kalamaki

u Chanie pak trvá téměř 3 hodiny. V buse nás nakonec zůstává pouze 8, delegátka nás však uklidňuje, že jsme si opravdu vybrali nejkrásnější část Kréty, v tuto roční dobu překypující květy a zelení.

1. den – čtvrtek

Ráno jí dáváme za pravdu. Na balkon se line vůně eukalyptů, limetek, zralých meruněk, všude bíle a růžově kvetoucí oleandry, vzrostlé palmy a aurakárie. Slunce hřeje a fouká příjemně svěží větřík – paráda.

Již před odjezdem na Krétu jsme počítali se zapůjčením jednostopého dopravního prostředku

na 7 dní. Přes delegátku si objednáváme skútr (obsah 150 ccm) s přistavením ve večerních hodinách. Při ceně 24 Eur/den stojí téměř stejně jako malé autíčko se slevou 7 dní za cenu 5-ti. Ani to nás však nezviklá, jsme rozhodnuti poznávat Krétu „všemi smysly“. Na schůzce si také domlouváme a platíme (33,- Eur/os + 5 Eur/os vstup + 6,5 Eur/os loď) úterní výlet do soutěsky Samaria, která se sice dá absolvovat i bez cestovky, ale to nám přišlo až příliš dobrodružné.

Po zkušenostech z dalších dní si myslím, že bychom ten autobus do Omalos na chanijském nádraží stejně nenašli. Po schůzce prozkoumáváme okolí, ale z nejbližší pláže nadšením nejásáme. Navíc jsme vinou pozdního příjezdu, nočního štěkotu psa a ranního (v půl čtvrté) kokrhání kohouta nevyspalí. Rozhodujeme se tedy relaxovat u bazénu.

2. den – pátek

Poloostrov Gramvusa, modrá laguna Balos a pláž Falasarna

Ráno vyrážíme směrem na Platanias, Kissamos-Kastelli a Kalyviani. Tady končí silnice a začíná prašná, kamenitá cesta na poloostrov Gramvusa, která vede po východním úbočí hory Jeroskinos (762 m). Vůbec nikoho nepotkáváme, jen několik koz. Po pár kilometrech míjíme odstavená auta, jejichž řidiči zřejmě neměli dost pevné nervy. Je fakt, že majitelé autopůjčoven varují před nezpevněnými cestami, popřípadě doporučují připojištění podvozku. Není to úplně od věci, protože kličkujeme mezi dost velkými dírami, kterým se auto nevyhne, nemá totiž kam. Z jedné strany hora, z druhé prudký svah ,ovšem výhledy na poloostrov Rodopos jsou nádherné. Zanedlouho míjíme osádky zmíněných vozidel, litují, že to vzdali tak brzy, čeká je ještě kus cesty a sluníčko začíná připalovat. Přijíždíme k malému parkovišti, nejsme první, několik odvážných dorazilo. Většinou však v džípech, pod kterými teď hledají trochu stínu kozy. V hlavní sezonu zde snad funguje taverna, momentálně má zavřeno, takže žádné zdržování, vodu s sebou a stezkou vlevo k pláži. Komu by 20 min. chůze nestačilo, může se vydat stezkou vpravo, která pokračuje po úbočí hory a po asi 50 min. se spojí s plážovou stezkou. Na tuto variantu to chce dobré obutí, kameny

na stezce jsou poměrně ostré. Když se nám začne otevírat výhled na Balos a ostrov Gramvusa, jsme doslova v sedmém nebi – konečně Kréta, o které jsme snili. Scházíme k moři, ujišťujeme se, že voda je opravdu průzračná, písek bílý a lidí pár. V taverně na pláži se osvěžujeme ledovým frapé, z reproduktorů se line řecká hudba, jinak ticho, klid. Pak se koupeme v příjemně teplé vodě. Nevydržíme však dlouho ležet a vydáváme se zpět. Právě včas, od Gramvusy připlula výletní loď plná turistů a bude po romantice. Míříme na pláž Falasarnu, vyhlášenou v roce 2002 nejkrásnější pláží Evropy. Když sjíždíme k moři, upoutá nás velké množství skleníků. Samotná pláž je dlouhá, široká a téměř opuštěná. Není divu, fouká tu vítr a zvedá písek, který nepříjemně bodá, máme ho ve vlasech, očích, uších i nosních dírkách. Vykoupání v nádherně čisté vodě si však nenecháváme ujít. Ovšem po mělkém vyhřátém Balosu zažíváme teplotní šok a dochází nám, proč jsme v moři úplně sami. Řádně osvěženi urychleně opouštíme pláž, bodající písek je opravdu nepříjemný. Škoda … Slibujeme si, že se sem za lepšího počasí ještě jednou vrátíme. Sliby – chyby…

Večer objevujeme romantická zákoutí města Chania , prý nejkrásnějšího na Krétě. Poklidnou atmosféru trochu kazí všudypřítomní nadháněči před restauracemi, prodavačky, které se na nás vrhají hned, jakmile nakoukneme do výlohy. Procházíme malebným benátským přístavem, prokličkujeme úzkými uličkami starého města a odcházíme podél benátských hradeb. Podrobnější zkoumání si necháváme na poslední den dovolené.

3. den – sobota

Theriso

Dopoledne se koupeme na pláži v Kalamaki, našli jsme si místečko na písku mezi kameny na jejím levém okraji, stranou od lidí. Na odpoledne plánujeme poznat část vnitrozemí. Vydáváme se do vesnice Therisso, která leží 14 km jižně od Chanie a je místními oblíbená kvůli skvělým tavernám, jezdí sem na nedělní obědy. Před Chanií odbočujeme na Perivolii, silnice vede podél horské bystřiny. Asi po 8 km se kolem nás začínají zvedat stěny jediné soutěsky na ostrově, která se dá projet autem, soutěsky Therisso. Nepůsobí sice tak impozantně jako jiné, přesto stojí za návštěvu. Stejnojmenná vesnice leží ve výšce 500 m na úpatí Lefka Ori. Je proslulá protitureckým odbojem, v roce 1905 zde začalo povstání. V liduprázdné vesnici dnes majitelé restaurací marně vyhlíží své strávníky. My projíždíme až na její konec a vybíráme si malou útulnou tavernu. Nejdříve si objednáváme čerstvý pomerančový džus. Bude opravdu čerstvý, slyšíme zvuk odšťavňovače. Pak si necháváme doporučit místní speciality. Ochutnáváme dakos – oválný tmavý suchar politý olivovým olejem, pokrytý rozmačkanými oloupanými rajčaty

a měkkým sýrem posypaným kořením a sušenými olivami. Dalším chodem je staka – měkký sýr povařený s moukou, v podstatě sýrová kaše jemně lahodné chuti, do které se namáčí kousky chleba, pak tyropitta a spanakopitta – sýrový a špenátový koláč. No a protože nepatříme mezi vegetariány, nesmí chybět grilované jehněčí – měkounké a voňavé. Odjíždíme směrem na Zourvu, za vesnicí míjíme památník na počest bojovníků za svobodu. Stoupáme pořád výš,

až se před námi otevře výhled na Lefka Ori po levé straně a úrodné údolí po pravé straně. Krása, i když mám při pohledu na ty serpentiny, co nás čekají, poněkud stažený žaludek. Na cestě se válejí popadané kameny, nikde ani živáčka, na plotě zavěšená vybělená kozí lebka. Projíždíme vesnicí Zourva, nádherné výhledy, ale z těch výšek, či spíše hloubek, mi jde hlava kolem.

Ve vesnici Meskla jsem už klidnější, nejhorší (a zároveň nejhezčí) úsek máme za sebou. Manžel se mně diví: „Vždyť je to paráda, jen se mě nemusíš držet tak křečovitě.“ Záplava zeleně, kromě všudypřítomných olivovníků také pinie, platany, eukalypty a když se blížíme k Fournes, sady pomerančovníků. Stačí přibrzdit, natáhnout ruku a pár pomerančů je našich. Zažíváme přitom stejné pocity, jako když nám bylo o třicet míň a my chodili sousedům na třešně…

4.den – neděle

Jezero Kournas, poloostrov Akrotiri

Ke sladkovodnímu jezeru Kournas musíme po dálnici, leží ve vnitrozemí 4 km od Georgioupoli. Je široké asi 1,5 km a hluboké 45 metrů. Z úrovně hladiny nevypadá nijak výjimečně, vyjíždíme raději po silnici nahoru, abychom si ho prohlédli z výšky. Zastavujeme na malém odpočívadle, hned vedle taverny Empire a necháváme se zlákat k posezení. Podávají tu velké porce jogurtu s tymiánovým medem a oříšky a výtečné frapé. Taverna však není řecká, ale „indiánská“ včetně relaxační hudby, která spolu s výhledem vytváří dojem, že jste na dalekém Západě. Trochu kýčovité, ale ohromně uklidňující. Pozorujeme šlapadla a kánoe brázdící křížem krážem vodní hladinu.

Cestou zpět zastavujeme v přístavu Suda, který je hlavní základnou řeckého válečného námořnictva a obhlížíme velké nákladní lodě. Pokračujeme na poloostrov Akrotiri, odtud pozorujeme celý záliv a jako na dlani máme i hřbitov, kde je pohřbeno asi 1500 britských, australských a novozélandských vojáků, kteří padli v bitvě o Krétu. Naším hlavním cílem

na poloostrově je klášter Moni Agias Triadas. Kolem nás hornatá krajina, porostlá křovinami, vysokými bodláky a hlavně odkvétající levandulí. Turisté se tu téměř nevyskytují, i klášter máme jen pro sebe. V tom tichu ještě více vyniká jeho impozantnost a vznešenost. Po prohlídce jedeme k Moni Guvernetu, klášteru z 11. století. Bohužel – zavřeno. Cestou zpět odbočujeme

k zátoce Stavros, kde se natáčel Řek Zorba. Vracíme se přes Kalathas, oblíbený víkendový cíl místních (nic pro nás :-)).

5.den – pondělí

Elafonisi – Jelení ostrov

Opět se vydáváme cestou směrem na Kissamos-Kastelli, dle směrovky s nápisem Elafonisi odbočujeme vlevo. Projíždíme vesnicí Topolia, silnice se tu zužuje a klikatí mezi bílými domky porostlými vínem a ibiškem. Za ní pokračujeme kolem strže Kutsomatados – úchvatná vyhlídka, ale až zastavíme, za jízdy pohled dolů nezvládám a manželovi důrazně nedoporučuji. Za úzkým tunelem zaparkujeme a šlapeme po 250 schodech k jeskyni Agia Sofia. Míjíme tavernu Romantza, jejíž majitel nás láká k posezení oblečen v krétském národním kroji. Odoláváme. V krápníkové jeskyni se našly stopy neolitického osídlení a často se tu konají křtiny. Několik kilometrů za vesnicí Kutsomatados odbočujeme na Vlatos, máme namířeno k osadě Milia, kde stojí zrekonstruovaná původní vesnice. Měníme plán, objevili jsme liduprázdnou restauraci ukrytou ve stínu úctyhodného, zřejmě památného platanu , cedule však informuje pouze v řečtině. Ačkoliv ještě není poledne, máme hlad. Kvůli nám zatápí v krbu, škrábou brambory

a prostírají stůl. Voňavý kouř, zurčící potok, štěbetání ptáků … Když už se nám zdá, že je toho ticha a prázdných židlí až moc, 3 autobusy vyplivnou hordy školáků na výletě. Děti okamžitě lezou po chráněném stromě, cákají se v potoku, piknikují pod olivovníky, to vše doprovázeno jejich řevem a pískotem učitelů (nosí píšťalky, aby je vůbec přehlušili). Naštěstí jsme už po jídle (výtečné lukanika a souvlaki). Přes Elos a Kefali se blížíme ke klášteru Chrisoskalitisa. Po jeho krátké prohlídce honem k Elafonisi! Přicházíme přes pláž po pravé straně, ze žlutého písku jsme poněkud rozčarovaní. Jdeme dál a dál, brodíme se k ostrůvku a písek se postupně mění v růžový. Je pořádně rozpálený, bez bot si spálíte chodidla. Roste tu pouštní vegetace a na pláži se opaluje jen pár lidí. Po odjezdu autobusů zůstáváme téměř sami. Průzračná klidná voda, blankytně modrá. Bílý písek zbarvený do růžova rozdrcenými drobnými mušličkami.

Ráj na zemi!!!

6.den – úterý

Soutěska Samaria

Ráno jsme zaspali, ale stíháme. V dobře vychlazeném autobuse se probíráme raz dva. Můj spolucestující jedoucí z Bali si stěžuje, že od rána pěkně vymrzl. Klimatizaci puštěnou naplno řidič odmítá vypnout. Naše delegátka nám prozíravě poradila, abychom si vzali do autobusu mikinu, zřejmě již měla své zkušenosti. Cesta do Omalu – zážitek sám o sobě, ale po dnech strávených na skútru vnímáme sklo jako určitou bariéru. Nejhezčí vyhlídku do kraje nabízí Lakki vzdálené 24 km jižně od Chanie. Do Omalu přijíždíme po osmé hodině. Je velmi chladno a fouká čerstvý vítr, proto se moc nezdržujeme, v bufetu si kupujeme bagety na cestu

a hurá dolů. Popravdě řečeno ono to moc „hurá“ nejde, musíme se dívat pod nohy a našlapovat opatrně, protože na kamenech je prach, po kterém se dá velmi lehce uklouznout. Raději se přidržujeme dřevěného zábradlí. Po zdolání strmé kamenné stezky Xyloskalo pokračujeme 6 km širokou a otevřenou soutěskou k opuštěné osadě Samarii, jejíž obyvatelé byli v r. 1962

po zřízení národního parku vystěhováni. Tady chvilku odpočíváme. Na dalších kilometrech

se soutěska zužuje, je drsnější a dramatičtější. Protéká tu říčka , přes kterou přecházíme po dřevěných lávkách sem a tam. Všude omamně voní různé byliny (nejvíc oregáno) a kvetou oleandry. Cestou si průběžně doplňujeme studenou vodu z pramenů prýštících ze skal. Konečně přicházíme k nejznámějšímu místu soutěsky – Železným vratům – Sideroportes, kde se k sobě stěny přibližují asi na 3,5 m. Při pohledu nahoru se mě zmocňuje závrať … Cestou od vrat už začínáme míjet „turisty“ jdoucí z Agia Roumeli. U východu odevzdáváme část vstupenky, bez ní vás ven nepustí, neztratit! Hned za východem odpočíváme v bufetu a pak pokračujeme do 2-3 km vzdálené vesnice Agia Roumeli. Cesta soutěskou nám trvala 4,5 hod. a zvládli jsme ji v pohodě. Určitě k tomu přispělo počasí – žádné úmorné horko, slunce spíše pod mrakem. Moje rada pro Samarii – kdo z vás je zvyklý na trekingové hole, přibalte si je do kufru. A kdo půjdete ve vyšší turistické obuvi, vezměte si do batohu sandály nebo žabky, vaše nohy vám budou vděčné. Scházíme k Libyjskému moři, míříme na oblázkovou pláž úplně vlevo. Koupeme se v chladném průzračném moři, sbíráme kulaté černé kameny a relaxujeme. Kolem třetí hodiny odcházíme do restaurace Kri-kri. Jak později zjišťujeme, není to šťastná volba, manželovo dušené jehněčí – kus nevzhledné flákoty, moje musaka – bez masa, bez chuti a bez zápachu (naštěstí). No ale hlad je hlad …

Loď do Sougie odplouvá v 16.40 , tam přestupujeme do autobusu a klikatící se silnicí se zdárně navracíme „domů“.

7. den – středa

Ravducha

Ráno poznáváme, že Samaria opravdu není obyčejná procházka, bolavé svaly nám připomínají včerejší výkon. Manžel cítí lýtka, já hýždě. Shodujeme se, že to dnes nebudeme přehánět s počtem najetých km. Chceme si odpočinout a potěšit chuťové buňky, po včerejšku si to zasloužíme. Kromě toho máme v plánu prohlédnout si nejstarší olivovník na světě. Vydáváme se na západ, za Tavronitis odbočujeme na Vouves. Tato vesnice se chlubí olivovníkem starým asi 3000 let, z jeho větviček se v roce 2004 vyráběly věnečky pro olympijské vítěze. Strom není nijak zvlášť vysoký, ale obvod kmene vypovídá o jeho stáří. Vracíme se a pokračujeme v cestě na vyprahlý a skalnatý poloostrov Rodopos, na jehož západní straně leží rybářská osada Ravducha. Serpentinami klesáme k moři, na rozcestí se vydáváme vlevo k restauraci Waves on the Rock. Scházíme na malou oblázkovou pláž , zdravíme se s další dvojicí. Kromě nás čtyř

tu nikdo jiný není. Trávíme zde 3 hodiny, náš rekord v ležení na pláži. Pak odcházíme

do restaurace vyhlášené čerstvými rybami. Po chvíli nás následuje i zmíněná manželská dvojice. Bez dlouhého čekání stojí na stole řecké saláty, ryby a mořské plody. Jako pozornost podniku nám na závěr přináší velmi milá dcera majitele raki a jogurt s ovocem. Všechno čerstvé

a chutné. Ravduchu opouštíme zároveň s belgickými manžely. Následují nás v malém džípu

až ke sjezdu z dálnice na Kolymbari, tam se troubením loučíme. V Maleme odbočujeme

k vojenskému hřbitovu, kde je pohřbeno přes 4000 německých vojáků padlých v letech 1941-1945. Většina z nich byli výsadkáři (asi 3000), mladí kluci kolem 20-ti let. Smutné místo vybízející k zamyšlení.

8.den – čtvrtek

Aptera, Gavalochori, Kalyves

Prozatím jsme nenavštívili žádné „trosky“ ani muzea, dnes to hodláme napravit. Jedeme na východ, kde asi 3 km od Kalyves leží starověká Aptera. Rozkládá se na dvou kopcích nad Sudským zálivem. Tento významný městský stát byl v 7.století n.l. zničen zemětřesením. Katastrofu přečkaly římské nádrže na vodu, lázně, řecký chrám z 2. století př. n.l. i pozůstatky masivních hradeb. Nejzachovalejší je rekonstruovaný klášter z 12. století. Na druhém kopci stojí turecká pevnost z roku 1872. Velmi dobré strategické místo s výhledy do dalekého okolí.

Naše další cesta vede do poklidné vesnice Gavalochori, v níž si chceme prohlédnout národopisné muzeum. Seznamujeme se s tím, jak Kréťané kdysi žili, prohlížíme si řemeslné výrobky, keramiku, dřevořezby, tkané koberečky a jemné hedvábné krajky. V historické expozici jsou vystaveny mince z různých období a zbraně. V obchodě na malém náměstí se dají koupit rukodělné výrobky místních žen – krajky, koberečky, povlaky na polštáře. Asi 1,5 km nad vesnicí se ještě zastavujeme u pozůstatků byzantských studní, benátských oblouků

a římských hrobů. Pak už sjíždíme do Kalyves, oblíbeného letoviska, které leží na břehu Sudského zálivu. Opalujeme se na dlouhé písečné pláži, poprvé a zároveň naposled si užíváme ve vlnách. Na rozloučenou s naším skútrem si ještě jednou střihneme Therissso, tentokrát již bez Zourvy :-). Před apartmánem z tachometru odečítáme najetých 651 km.

9. den – pátek

Chania

Na toto nádherné město máme celý den, po vzoru Kréťanů nikam nespěcháme. Jen se tam potřebujeme dopravit. Autobus nám na mávnutí nezastavuje, takže taxi, 4 km pohodlíčka

za 8 Eur. Naproti autobusového nádraží snídáme bugatsu (sladký moučník z listového těsta) v podniku hojně navštěvovaném místními (každý si čte noviny, které leží k dispozici na stolcích). Pak procházíme spletitými uličkami, máme v plánu nákupy a tak nás dnes nabídky zboží a dotazy prodavaček – odkud jsme – neobtěžují. Naopak, když odpovíme, hned nabízí slevu 20 %. Možná je to jen obchodní trik, ale i tak potěší. Nesmíme minout vyhlášenou „kožená uličku“ Skrydlof, dají se tu výhodně nakoupit kabelky, peněženky, ručně šité sandály. V tržnici Agora kupujeme vynikající olivový olej, olivy, různé směsi koření (prý přímo ze Samarie) a bylinkových čajů. V zadních uličkách starého města objevujeme vetešnictví,

tam si na památku vybíráme použitý kozí zvonec. Pak odpočíváme u frapé na nábřeží, pozorujeme benátský přístav , maják , procházející turisty a je nám fajn. Prohlídku námořního

a historického muzea už navzdory původnímu plánu vypouštíme, vracíme se autobusem do Kalamaki a po odpolední siestě se přesunujeme na pláž – dnes naposledy.

10. den – sobota

Poslední tzatziky k snídani, sklenička retsiny u bazénu a v poledne – jásas Kalamaki!

Cestou na letiště si prohlížíme letoviska a krajinu severního pobřeží, kraje Rethymno a Iraklio však ve srovnání s Chanií neobstojí. Věříme, že se na Krétu ještě vrátíme, láká nás její jižní pobřeží, podrobnou mapu máme …

Jitka a Petr

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .