0
0

S manželem nepatříme mezi ty, kteří každoročně cestují k moři za sluncem, proto výběr naší první „opravdové“ dovolené a ještě k tomu letecky jsme nenechali na poslední chvíli a místo našeho pobytu jsme pečlivě vybrali už v únoru. Hledali jsme krásnou přírodu, čisté moře pokud možno s pozvolným vstupem, klidné místo a co se týče ubytování výhled na moře, polopenzi a klimatizaci. To vše za peníz nikoli nekřesťanský a se solidní cestovkou. Po dlouhém brouzdání na internetu, po nastudování všech dostupných katalogů všech možných i nemožných cestovních kanceláří jsme vybrali Hotel Pantokrator v Barbati na Korfu.

Náš první let jsme úspěšně přežili. Nadšení a čerstvý vzduch v letadle nám kazil pouze poněkud prostorově náročnější spolucestující na vedlejším sedadle u okénka tak, že i letuška společnosti Travel Servis na nás s manželem povzbudivě mrkala snad omluvně za to, že jsme si zaplatili sedadla dvě a dispozici jsme měli pouze sedadlo a čtvrt. Coby letadlovým novorozeňatům nám byl s manželem zábavním programem monitor, kde jsme mohli sledovat pohyb našeho aeroplánu nad Evropou, jeho výšku nad zemí, teplotu vzduchu (no spíš to byla studenota vzduchu) a zbývající čas do přistání. To proběhlo hladce, a to i přesto, že na Korfu je údajně jedna z nejkratších přistávacích drah, což jsme se naštěstí dověděli až posléze.

Hlavní město Kerkyra nás přivítala na konci června čtyřicetistupňovým vedrem. Za těchto téměř pekelných podmínek jsme nasedli do autobusu a nechali se odvézt do místa našeho pobytu – vesnice Barbati. Během 45 minut jsme mohli konstatovat, že naše představy byly splněny do puntíku. Perla Ionského moře, jak bylo Korfu poeticky v katalogu nazváno, a Hotel Pantokrator nás nezklamali. Hotel je postaven na úpatí nejvyšší hory Korfu, světe div se – jmenuje se taky Pantokrator, a tato hora (v překladu Všemohoucí) nás měla po dobu pobytu chránit. Tak se i stalo, protože dovolená se vydařila a patří k našim nejkrásnějším zážitkům. Je nutno ovšem podotknout, kdo má problémy s chůzí poněkud příkřeji do kopce či z kopce, mohl by i na Všemohoucího pěkně nadávat. Naše mladé kosti a novomanželsky bijící srdce ovšem Všemohoucího obdivovaly a děkovaly mu za nádherný výhled z pokoje přímo na moře. Areál hotelu tvoří kromě hlavní budovy, kam jsme se chodili ráno a večer stravovat, pět řad domků ve svahu nad sebou. Pokoj byl čistý, účelně zařízený a s obrázkem v katalogu cestovky se shodoval i přehozem přes postel. Kromě několika mladých lidí, se kterými jsme se v průběhu pobytu seznámili, se nám nepostradatelnými kamarády staly klimatizace a lednice. Na malém balkonku jsme každý večer využívali zahradní nábytek a dokonce malý sušák na prádlo, který mě mile překvapil poté, co jsem zjistila, že šňůru na prádlo jsem úspěšně zapomněla doma.

Zvědavost nás popoháněla, a tak jsme se museli jít bezpodmínečně odpoledne podívat na pláž. Katalog opět nelhal, nejbližší pláž (spíše plážička) se nacházela pod hotelem přes cestu. Jestli to od cesty dolů bylo skutečně 70 schodů, to jsem nepočítala. Centrální pláž „Golden Beach“ se nacházela o kousek dál, nicméně 15 minut chůze i s nafouknutým lehátkem a se zastávkami u rozkvetlých ibišků a u zralých citronů na to bohatě stačilo. Pláž byla oblázková, čistá a hlavně nepřeplácaná. Moře bylo již vyhřáté na příjemnou teplotu. Manžel se okamžitě vrhnul do mořských hlubin za mušlemi, kterých jsme si nakonec díky manželově trpělivosti a odvaze dovezli plné pouzdro od brýlí.

Večer jsme měli poprvé možnost zjistit, zda budeme dvanáct dní hladovět nebo se přecpávat. Nebudu napínat, tři kila navrch mluví samy za sebe. Polopenze formou bohatého bufetu zdárně uspokojovala i žaludek mého věčně hladového manžela. Připadali jsme si jako v ráji, neboť doma ne a ne aby se ta snídaně sama od sebe nachystala

Po první večeři se konala schůzka s naším delegátem. U přípitku jsme dali přednost džusu před řeckým ouzem, který jsme znali již z domova, a tak jsme věděli, že chuť lékořice a pendreku nám moc „nejede“. Delegát nám povinně nabídnul všechny nepovinné výlety, které cestovní kancelář nabízí. My jsme však měli jiné plány. Na další tři dny jsme si půjčili motorku.

No spíše skútřík to byl. První výletní den jsme se nejprve vypravili do Paleokastritse. Dle kapesního průvodce to je jedno z nejkrásnějších míst na Korfu. Rozkládá se u jedné velké zátoky, která se díky několika skalnatým poloostrůvkům člení na řadu menších zátok. Ve skalnatém pobřeží se skrývá několik malých mořských jeskyní, jejichž kouzlo jsme samozřejmě museli z lodičky prozkoumat bez ohledu na cenu prohlídky. Moře zde bylo o poznání studenější, ale stejně krásné a čisté. Písečno-oblázková pláž byla rovněž poloprázdná. Po krátkém osvěžení jsme se vydali ke klášteru Nejsvětější bohorodičky, který se tyčí vysoko nad mořem v krásné zahradě se spoustou ibišků a bougainvilií, o které pečuje deset mnichů. Poté, co jsme vyfotili všechna zákoutí, květiny, zvonici atd. a poté co jsme se rozloučili se všemi koťátky, co v nádvoří a zahradě kláštera lenošila, vydali jsme se na našem skútříku k troskám byzantsko-benátského andělského hradu Angelokastro. Asfaltová silnice nás přivedla k parkovišti na úpatí kopce, odkud jsme museli k hradu šlapat po svých. A tak jsme pochopili, proč údajně nikdo nikdy nedokázal hrad Angelokastro dobýt. Za rozpadlými hradbami jsme nakonec objevili malý chrám Michaela a Gabriela, několik hrobů vytesaných do skály, velkou benátskou cisternu a nezapomenutelný rozhled do okolí. V restauraci u parkoviště pod hradem jsme poobědvali souvlaki (gyros neměli), prostudovali na mapě další trasu a vydali se směrem k Sidari. Cestou jsme projeli vesničkou Makrádes, kde nás jeden prodavač vína zastavil a snažil se nám prodat něco z vlastní produkce.

Po menším bloudění, kdy jsme naším skútříkem jeli chvílemi takovými cestičkami, že jsme mysleli, že každým okamžikem zaparkujeme místním domorodcům v obýváku, jsme nakonec zdárně dorazili do Sidari. Tady už bylo rušněji, spousta turistů, restaurací, hotelů, barů a hudby a také písku v zubech, protože Sidari je známé svými strmými fjordy zakončenými menšími písečnými plážemi – Canal d´Amour. I přes veškerý ruch jsme s manželem byli doslova uchváceni tím, co příroda dokázala vykouzlit. Ke kanálům lásky se váže jedna legenda, která praví, že pokud některá žena chce dostat určitého chlapce, musí brzy ráno kanál přeplavat a po celou dobu na svého vyvoleného myslet. Brzy nato se s ním pak má ocitnout před oltářem. Nás se to ovšem netýkalo, protože jsme u kanálu lásky byli odpoledne a navíc jsme se před světským oltářem s manželem již ocitli Vyrazili jsme tedy západně hledat jedno nejfocenějších míst na Korfu – mys Drástis. Je to nejzazší severozápadní výběžek ostrova. Náš skútřík dostal na polní cestě pořádně zabrat, nejprve lehké stoupání, pak klesání směrem k moři, až se nám nakonec ukázal výhled jako vystřižený z knihy. Protože jsme již byli pořádně zaprášeni od písku, chtěli jsme dnešní výlet zakončit na nějaké pěkné pláži koupáním. Náš kapesní průvodce opět dobře poradil – pod vysokým strmým pobřežím v obci Peroulades se rozkládá nádherná pláž s jemňoulinkým pískem a velkými vlnami. Několik hodin zde strávených je pro nás s manželem nejintenzivnějším zážitkem z celé dovolené na Korfu. Na pláži bylo tak osm lidí i s námi. Žádné vodní sporty, žádné restaurace, prostě klid. Jako malé děti jsme se asi hodinu snažili přeskakovat vlny. Manžel byl úspěšnější (je podstatně vyšší), mě vlny několikráte smetly, že jsem ochutnala slanou mořskou vodu nejen na vlastní kůži. S těžkým srdcem jsme nakonec startovali našeho skútříka a mířili zpět do našeho hotelu. Útěchou budiž skvělá večeře.

Druhý výletní den jsme se vydali přes Kerkyru k oblíbenému výletnímu cílu na Korfu. Tím je zámeček Achillion, který dala postavit císařovna Sisi. Zámeček je obklopen nádherným parkem s mnoha sochami, z nichž nejznámější je umírající Achilles se šípem zabodnutým do paty a 11,5 m vysoký Vítězný Achilles se štítem a kopím. Oblíbený výletní cíl nezklamal, výletníků zde bylo jako much na marmeládě, tak jsme vyrazili hledat pozůstatky romantických schodů císařovny Sisi do moře, našli jsme je však až na zpáteční cestě, protože nejprve jsme potkali Muzeum mušlí v Benitses. U vchodu nás přivítal krásný velký papouch a taky výběr vstupného ve výši 4Eura na osobu (ostatní vstupné si přesně nepamatuji, čímž se omlouvám všem případným čtenářům). V muzeu, které nebylo nikterak velké, jsme vyfotili spoustu zajímavých mušlí a prapodivných ryb, ale tržbu jsme provozovatelům muzea neudělali, přece si nasbíráme mušličky svoje vlastní V Benitses jsme se ještě okoupali, ale bylo to jen rychlé osvěžení, protože tamější pláž se nám moc nelíbila. Byla hned u cesty a bylo na ní naplaveno dost jakýchsi travin z moře. Vydali jsme se proto dále na jih v domnění, že nás tam něco zajímavého čeká. Jakmile jsme však dorazili do Moraitiky a Messonghi, pochopili jsme, že kromě davů turistů tady potkáme leda tak ještě ztělesněný čilý turistický ruch. Radikálně jsme tedy změnili směr naší trasy a zamířili na západní pobřeží. Na pláži v Ermones jsme obdivovali hlavně lanovku, která přiváží hosty z hotelu Ermones Brach vysoko na úbočí přímo dolů na pláž. Na tuto lanovku jsme vzpomínali ještě několikrát poté, co jsme vrátili motorku zpět do půjčovny a šlapali v Barbati po svých. Nedaleko od Ermones jsme se pokoušeli najít slavnou pláž Mirtiotissa. Už jsme mysleli, že ji nenajdeme, až nakonec čirou náhodou jsme projeli okolo šipky směrem na Mirtiotissu. Na konci polní cesty na parkovišti jsme skútřík odstavili a dále pokračovali pěšky. Po asi 20 minutách jsme dorazili na krásnou, nekomerční pláž bez lehátek a vodních sportů s několika nudistickými nadšenci. Kousek dál za pláží stojí mezi olivovníky a spoustou květin klášter Moni Mirtiotissa. Bylo to opět příjemné zakončení tohoto výletního dne. Večer jsme pak strávili s mladými lidmi – Terkou, Filipem a Vladem – se kterými jsme se seznámili jak jinak než u skvělé večeře. Seděli jsme na našem balkonku, hráli karty a pozorovali jak na opačném konci zálivu v Kerkyře přistávají a odlétají letadla jedno za druhým.

Třetí den na motorce byl ve znamení severu, vnitrozemí a Všemohoucího. Společně s námi vyrazil ještě na motorce Vlado. První zastávkou bylo tentokrát Kassiopi, přístav na severovýchodě ostrova naproti albánskému pobřeží. V Kassiopi se nachází trosky benátského hradu zarostlé bujnou zelení. V průvodci radili k prohlídce hradu dlouhé kalhoty a pevné boty a také nebát se hadů. My jsme samozřejmě s sebou na motorce dlouhé kalhoty ani pevnou obuv neměli, takže jsme se tentokráte prohlídky hradu dobrovolně vzdali Centrální pláž v Kassiopi, Main Beach, jsme nenašli, zato jsme objevili příjemnou malou oblázkovou plážičku se spoustou drobných mušliček. Protože se postupně sluníčko začalo skrývat za mraky, pokračovali jsme v našem výletu dále. Zamířili jsme do vnitrozemí ostrova do vesnice Paleó Períthia. V této vesnici už nikdo nebydlí, je to takový skanzen staveb z dob nadvlády Benátek. V minulosti tato vesnice patřila mezi blahobytné obce, její pole s e táhla až téměř k moři. Po druhé světové válce se stáhli obyvatelé blíže k pobřeží, kde založili obec Néa Períthia. Stará obec upadla v zapomnění, původní vzhled vesnice zůstal dodnes nedotčen. Dnes ve staré Perithii fungují tři taverny a obchůdek se suvenýry. Vesnice se rozkládá přímo pod Pantokratorem, ten nás po celou dobu lákal svou majestátností k jeho zdolání. A tak jsme se vydali dále na cestu. V Acharavi jsme opět odbočili směrem do vnitrozemí a pomalu zdolávali všechny metry převýšení. Byli jsme rádi, že jsme nešetřili a zvolili v půjčovně trochu silnější skútřík, jinak bychom se možná na Všemohoucího ani nevyšplhali. Na vrcholek vede asfaltová silnice, nicméně cesta je samá serpentýna a hodně do kopce. Údaje o výšce nejvyšší hory Korfu kolísají mezi 906 a 911 metry. Kromě stožáru s anténami se na vrcholu Pantokratoru nachází i klášter, ve kterém se během letních měsíců střídají a bydlí mniši některého z korfuských klášterů. Uvnitř kláštera jsou zrekonstruovány krásné fresky. Tím nejkrásnějším ovšem je pohled z nejvyšší hory do okolí. Tady nám leželo celé Korfu u nohou. Tady bylo vidět, jak blízko je řecká pevnina. Počasí nám bohužel nepřálo natolik, abychom dohlédli třeba až na Lefkádu, protože se nad námi jakoby na dosah ruky převalovaly těžké černé mraky. Teplota nahoře byla podstatně nižší, tady nám opět chyběly dlouhé kalhoty. Chvíli dokonce začalo krápat. Naštěstí se nerozpršelo moc a na dlouho, takže cestou zpět do Barbati opět po šílených serpentinách už opět vysvitlo i sluníčko. Tím naše cestování na motorce bylo u konce, motorku jsme odevzdali a přestože mám špatnou paměť na čísla, můžu napsat, že benzín nás vyšel za všechny tři dny na 12 Euro. Samotné půjčení motorky včetně pojištění stálo 55 Euro.

Další den jsme si dali od výletů pauzu. Bylo hezky, tak jsme lovili sluneční paprsky na pláži v Barbati. Tato činnost nás však nikdy nebaví moc dlouho, proto jsme dalšího dne vydali na jediný výlet organizovaný naší cestovkou. A svého rozhodnutí jsme nelitovali. Nejprve jsme museli absolvovat únavnou cestu autobusem z Barbati do přístavu Lefkimi na jihu ostrova, kde jsme se nalodili na loď a vypluli na ostrov Paxos. Ostrov Paxos je stejně jako Korfu kompletně pokrytý olivovníkovými lesy, údajně tu roste 250.000 olivovníků. První zastávkou byl přístav Lakka. Tady jsme měli asi hodinku na procházku přístavem. Využili jsme ji na nakoupení drobných suvenýrů a ovoce. Další atrakcí během plavby kolem ostrova byly mořské jeskyně. Výletní lodě vplouvají přímo do nich. Během druhé světové války se v mořské jeskyni Ipapánti skrývala jedna řecká ponorka. Svou fotogeničností vyniká také skála Ortholithos, která trčí z moře jako hrot šípu. Další součástí lodního výletu byla přestávka ke koupání na menším ostrově Antipaxos. Cestou k tomuto ostrovu jsme měli to štěstí, že si nás všimli delfíni a že my si všimli jich. Okamžitě byly veškeré fotoaparáty namířeny směrem k delfínům a všichni se snažili zachytit úžasný záběr pokud možno s delfínem nad vodou, ne pod vodou. Nám se podařilo. Hrdě přikládám podařenou fotografii k tomuto cestopisu. Koupání u ostrova Antipaxos patří k nezapomenutelným zážitkům z této dovolené. Manžel skočil do moře přímo z lodi a začal se jako obvykle potápět a hledat podmořské poklady nebo alespoň mušle. Já se bojím hloubky, takže jsem nejprve váhala, protože loď zakotvila daleko od břehu, nicméně nakonec jsem nádhernému tyrkysovému moři neodolala a skočila do něj. Doteď raději nepřemýšlím nad tím, kolik bylo pode mnou hloubky, skutečností zůstává, že jsem nakonec patřila k těm posledním, kteří se vyšplhali zpátky na loď. Nějak se mi s tím koupáním v ráji nechtělo končit. Kapitán byl neúprosný a loď zamířila zpět k Paxosu. Poslední zastávkou bylo hlavní městečko ostrova Gaios. Tady jsme opět měli chvilku na procházku uličkami a oběd. Gyros neměli, dali jsme si tentokrát pizzu s rybičkami. Na zpáteční cestě jsme ještě propluli okolo ostrůvku Panagía se sněhobílým kostelíkem Panny Marie. Moře bylo odpoledne živější, takže jsem si konečně začala připadat jako na lodi. Dožadovala jsem se ještě větších vln, ale protože můj manžel jaksi postupně nabíral zelenou barvu, spokojila jsem se s vlnami, jaké Poseidon uznal za vhodné.

Další dny jsme trávili již odpočinkem a sluněním. Na zpestření jsme si s našimi novými přáteli zapůjčili loď pro 5 lidí a stali se z nás námořníci. Manžel byl kapitán a šlo mu to. Loď i my jsme ve zdraví přežili bez ztroskotání a kupodivu nám nedošla ani nafta. Pluli jsme z Barbati na sever okolo Nissaki, Kalami až do Kouloury, tam jsme museli loď obrátit nazpátek, jak nám poradil provozovatel lodiček, jinak by nás mohla zastavit pobřežní či pohraniční (teď nevím) policie. Protože jsme nikam nespěchali, zakotvili jsme u snad každé pěkné plážičky na pobřeží. Slunce pálilo, konečně jsem chytila jakous takous barvu. Do 17 hodin nejpozději jsme museli loď vrátit. Pro praktické čtenáře musím ještě napsat, že půjčovna lodiček v Barbati poskytuje speciální slevu pro Čechy (čert ví, proč zrovna pro Čechy). Přesnou cenu si nepamatuji, ale cena za tu loď se pohybovala okolo 70 Euro po slevě a k tomu ještě spotřebovaná nafta. Když jsme to rozpočítali mezi všechny námořníky, nebyla to taková hrůza, ve dvou bychom do toho nešli.

Tentýž den, ale až v podvečer jsme absolvovali ještě jeden výlet – noční Kerkyra se známými autem. Největším zážitkem pro mě byla vyhlídka Kanoni s přistávajícími a odlétajícími letadly. Z našeho balkonu v hotelu jsem měla každý večer dojem, že letadla přistávají nebo odlétají snad každé tři minuty. Zákon schválnosti však zapracoval a my stáli na hrázi, kde skoro těsně nad hlavami nám měla létat letadla a nic. Jakoby piloti měli noční klid nebo pauzu na večeři. Když už jsme to chtěli vzdát a vrhnout se do víru noční Kerkyry, tak se rozsvítila přistávací dráha a my pochopili, že se asi něco bude dít a diskotéka na letišti to nejspíš nebude. A skutečně za malou chvíli nastartovalo letadlo a proletělo nám nad hlavami. Úžasný zážitek, který bohužel nemáme fotograficky zdokumentovaný, poněvadž už byla pravá noc a letadlo bylo moc rychlé, takže na fotografii se to projevilo jednou velkou šmouhou. Aby toho nebylo náhodou málo, za pár minut nám ještě jedno letadlo nad hlavami přistálo. Spokojeně jsme tedy mohli vyhlídku Kanoni opustit a vyrazili jsme na nákupy do centra Kerkyry. Pořídili jsme poslední suvenýry pro naše blízké i pro sebe a pozdě v noci dorazili zpátky do Barbati.

Náš pobyt se nachýlil ke konci. Poslední záběry, sbalit kufry a doufat, že i let nazpět proběhne bez problémů. Protože jsme nikde nenarazili na gyros, nezbude nám nic jiného, než příště vyrazit opět na nějaký řecký ostrov. Na Korfu se ale určitě někdy ještě vrátíme.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .