0
0

Je to jen pár dní, co jsem se vrátila z ostrova Korfu a ráda bych se s vámi podělila o zážitky z dvanáctidenního pobytu.

Na letiště do Kerkyry jsme přijeli načas a po získání všech zavazadel se přesunuli k autobusům, jenž nás měli dovést do Agios Georgios na jihu ostrova. Překvapením na letišti bylo, že vlastně nikoho nezajímaly naše pasy, ani pasovou kontrolu. Mávala jsem úředníkovi ještě zelenou knížečkou před nosem, ale on s mírně líným úsměvem prostě nereagoval. A jelo se. Po nějaké době jsme dorazili do malého městečka, vlastně spíš dlouhé ulice lemované krámky, tavernami, vilkami a hotýlky a po vyložení části pasažérů u pěkného domku jsme zamířili až na konec Agios Georgios, do slepé ulice, která končila v polích. Na samém jejím konci stála hezká menší vilka, která se na následujících dvanáct dní stala naším útočištěm. Sousedy jsme měli velmi milé a slušné a tak jsme se rozhodli, že ačkoli jsme z nich nejmladší, nebudou o nás vůbec vědět.

Po velmi spěšném vybalení, které trvalo jen do chvíle, než jsme v kufru našli plavky, jsme se vydali obhlídnout pláž. Podle cedulky s jednoznačným „GO TO BEACH“ jsme se skutáleli z kopečka rovnou skoro do moře. Pláž byla dost úzká, ale dlouhá, takže nedalo větší práci najít si své místo. Voda byla příjemná, že i já, zmrzlík, jsem se do ní odvážila a zároveň jsem musela ocenit, že ačkoli sice plavec, ale hloubky se bojící, tady to přeci jenom trošku trvá, než člověk nedosáhne nohama na písečné dno. Když už jsem u toho písku…byl prostě všude. V botách, oblečení, v lahvi s vodou, v pouzdru na foťák….sice je to příjemné, nemuset mít boty do vody, ale kamínky mi přijdou praktičtější.

Následující den jsme strávili střídavě na pláži, střídavě obhlídkou městečka. Agios Georgios je akorát tak málo rušné místo, aby tam člověk mohl prožít klidnou dovolenou a zároveň je tam všechno, co může potřebovat, obchůdky, taverny, rychlé řecké občerstvení, půjčovny aut a motorek…

A tak jsme si další den půjčili motorku a vydali se do Paleokastrici. Kluka v půjčovně motorek, Čecha, jsme trošku vyplašili prohlášením, že máme v plánu vyhnout se hlavní silnici, vedoucí po východním pobřeží, ale chceme jet vnitrozemím, silnicemi na mapě označenými jako vedlejší. Velmi brzy jsme zjistili, že rozlišení hlavních a vedlejších silnic na mapě je pouze orientační, pár kilometrů sem, pár tam. Místy hlavní silnice připomínala skoro stezku pro pěší a některé podle mapy vedlejší silnice měly pro každý směr dva pruhy.

Skoro bez bloudění jsme dorazili do Paleokastrici, která měla být podle tištěného průvodce prostě neodolatelná. A to byla. Nejmíň pro několik tisíc turistů. Rychle jsme se smočili v moři, prohlédli si klášter, který je opravdu velmi pěkný a vydali se zpět. Někde ale byla chyba. Ať jsme dělali, co jsme dělali, silnice nás s neochvějnou pravidelností vyhazovaly směr hlavní město Kerkyra. Z kraje jsme se bránili, pak jsme se s tím smířili a po nějaké době dorazili až do Agios Georgios. Teprve později jsme pochopili záludnost místních ukazatelů. Ukazatel rovně totiž často platí doprava, či do leva a velmi často se umísťuje jen z jedné strany křižovatky. Rychle jsme se naučili dívat se nejen na naši pravou stranu, ale i se otočit, a kontrolovat směr podle ukazatelů v protisměru.

Další den patřil lodnímu výletu na ostrovy Paxos a Antipaxos. Nejdříve jsme absolvovali zmatek v přístavu, kdy nás nejprve nalodili na jednu loď, před kterou každému z nás odebrali lístek o zaplacení zájezdu a když jsme se usadili, rozhodli se, že nás, Čechy, přeloží na loď vedlejší. Jaké bylo ale jejich zděšení, když u vedlejší lodi zjistili, že nikdo z nás už nemá potvrzení o zaplacení zájezdu a jejich administrativa se tudíž hroutí. Nakonec jsme asi s hodinovým zpožděním vyrazili. Nejdřív jsme si jeli prohlédnout modré jeskyně, pak následovala zastávka na ostrově Paxos a pak koupání u ostrova Antipaxos. Během výletu se pasažéři rozdělili do dvou skupin. Jedna, se slabým žaludkem, přebývala na dolní palubě, druhá, s lepším zažíváním, na horní. Vlny byly místy tak velké, že bylo téměř nemožné sestoupit z horní paluby dolů a vyhledat místnůstku s panáčkem , nebo panenkou. Ještě dlouho po vystoupení z lodi v přístavu na Korfu jsme všichni našlapovali hodně zvysoka.

Následující den jsme se vrátili do půjčovny a na dalších pět dní si odvezli motorku.

Následoval výlet do Sidari (neuvěřitelně nádherné pískovcové útvary zasahující do moře, neuvěřitelné množství turistů, neuvěřitelně dobrý gyros). Pro koupání jsme si vybrali podle mapy malou pláž u vesničky Peroulades. Pláž je velmi malá ale velmi, velmi krásná, s velkými vlnami a útesy.

Další den jsme se vydali na opačnou stranu ostrova, na nejjižnější výběžek s názvem Asprokavos. Naše cesta musela vést přes městečko Kavos, v průvodci uváděném jako místo vyhledávané britskými turisty. Je až neuvěřitelné, co se může stát z řeckého města. Po levé straně McDonald, vpravo KFC, Pizza Hut atd. A všude hromada mladých Britů, už po poledni notně podnapilých. Takže jsme se nijak nezdržovali a pokračovali dál na jih. Posledních pár kilometrů se silnice změnila v úzkou kamenitou prašnou cestu, ale nakonec ten výhled stál za to. Cestou zpátky jsem se vykoupali na pláži Marathia, kde bylo trošku víc turistů, ale moře moc pěkně čisté, s rybičkami, co vám oždibují nohy. Odpoledne jsme vyjeli na organizovaný výlet do hlavního města, jehož stará část v okolí náměstí Esplanade je velmi pěkná.

Následující den jsme se rozhodli pro kratší výlet k jezeru Korision a koupání na „naší“ pláži.

A pak následovalo brzké ranní vstávání a cesta na motorce do hlavního města na místní trh se zeleninou, ovocem a rybami za novou pevností. Byli jsme tam jediní turisti, ale stálo to za to. Nakoupili jsme si spoustu dobrého ovoce a zeleniny a okusili alespoň na chvilku řeckou atmosféru.

Jako cíl posledního dne s motorkou jsme vybrali horu Pantokrator a návštěvu městečka Kalami.

Na horu Pantokrator se sice naší motorce moc nechtělo, ale nakonec nás tam vyvezla a my se mohli kochat pohledem až na albánskou pevninu. Prohlédli jsme si malý klášter, který má na svém nádvoří postavený vysílač mobilního signálu a vydali se do Kalami najít dům, ve kterém žila rodina Durrelových. To se nám nakonec i podařilo. V současné době je v domě a jeho zahrádce fungující příjemná taverna. Na domku je pamětní deska, která vzpomíná, že zde žil Lawrence Durrel, známý spisovatel. O jeho bratru Geraldovi, který svou spisovatelskou tvorbou jistě potěšil spoustu lidí (mě určitě), ani zmínka.

Zbylé dny po vrácení motorky jsme už trávili v Agios Georgios. Cesta domů proběhla téměř bez problémů, pouze na letišti se řečtí úředníci patrně probudili a rozhodli se, že budou zevrubně kontrolovat přibližně každý pátý kufr. Pánovi přede mnou div nevymáčkli i pastu na zuby z tuby. Nás to naštěstí minulo a tak jsme poklidně pokračovali až k letadlu. Korfu se s námi rozhodlo rozloučit hodně silným deštěm, takže nám bylo velmi líto dalších turistů, co na Korfu teprve přilétali.

A jaké je vlastně Korfu? Pro mě je to hezký zelený ostrov, se spoustou krásných rostlin a živočichů, milých lidí, s příliš velkým množstvím turistů a s příliš rychle ustupujícím venkovským životem na úkor turistického ruchu.

Nakonec musím zmínit příhodu, která zanechala trhlinu v mých představách o Řecích. Při úklidu našeho pokoje se paní na úklid podařilo rozbít nám lahvičku parfému stojícího na nočním stolku, zakoupeného v letadle při letu na ostrov. Nejen, že majitelé vilky odmítli škodu nahradit, ale ještě byli ochotni se do krve hádat a samozřejmě nám od té chvíle pokoj neuklízet. Delegátka problém neuměla řešit, takže nás to čeká v Praze. Uvidíme, jak to dopadne.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .