0
0

Na Korfu? Zase? Autobusem už nikdy! A vůbec, měli bychom se podívat pro změnu někam jinam. Nebo snad…

Je pozdní odpoledne dne 12. 8. 2010, naše zavazadla mizí v útrobách bílé Bovy a hned po nich i my. Sympaťák Mirek sedá za volant a vyrážíme na tu dlouhatánskou cestu směr jih. Jen co přejedeme rakouské hranice, začne pršet a déšť nás doprovází přes celé Alpy. Ale pak, jako když mávne kouzelným proutkem, vysvitne sluníčko a před námi se otevře malebná italská krajina a my se do Brindisi řítíme rychlostí závodního Ferrari.

V přístavu si odbudeme obvyklé peripetie a za soumraku odplouváme. Trajekt je beznadějně přeplněný a my si nacházíme příjemné místečko venku na zádi. Že zas tak příjemné není poznáváme již záhy. Jsme mokří, ulepení, zmrzlí a uzení kouřem z lodního komína. Zvažuji, že zalezu do velké přepravky na psa, která stojí opodál. A tak se k sobě tulíme a zíráme do černočerné tmy…

Blíží se čtvrtá hodina ranní a první světýlka Kerkyry ve mně vyvolávají Pavlovův reflex. I když mi to nikdo nevěří, přísahal bych, že cítím gyros.

Agios Stefanos, konečně. Jsme doma. Utahaní a rozlámaní, ale spokojení a s vidinou báječné dovolené. A protože jsme staří blázni, hned první večer vyrážíme na výlet. První obligátní zastávkou je gyrosárna ve Stefanosu a pak už s plnými bříšky tradá do Arillasu, podívat se na oblázkovou pláž a krásnou promenádu Je to hned za kopcem a cestu už dobře známe, takže žádné zkratky plné křoví a zákeřných zvířátek. Nicméně ještě cestou Péťe dávají vale milované balerínky s mrtvolkami a rázem je úkol jasný – sehnat botky. Naštěstí v řecké sámošce koupíte i bagr. Na pláži jsme hledali nějaké ty mušličky, ale marně. V těchto končinách prostě nejsou…

Na pokoji jsme sice padli jak zabití, ale ráno už nás zase braly roupy, kam se vypravíme. Těšili jsme se na delegáta Vasila, se kterým jsme chtěli oslavit promoci. Ale ten byl v noci vyzvednout klienty na letišti a tudíž tou dobou ještě sladce chrupkal. A tak jsme se šli jen tak projít po městě a dát si „něco někde“ k jídlu. Hádejte, kde jsme si co dali. Přivítali jsme se s prodavačem „Bublinkou“ v oblíbeném Aspa Marketu a okoukli ceny jídel v restauračkách. Fíííha. Dost změna oproti loňsku. No jo, krize.

Třetí den už jsme si říkali, že nějak moc lenošíme a tak jsme se navečer hezky vykoupaní a dobře nasolení z moře vypravili pěšky do městečka Avliotes. Loni jsme tam nedošli, nějak jsme podcenili tu vzdálenost a zbaběle jsme se pár zatáčkek před Avliotes vrátili zpět. Vyrazili jsme cca v šest večer, nebylo už takové horko. Cesta po silnici byla ovšem úmorná. Do kopce, z kopce, do kopce a k tomu Pétiny nové botky z Arillasu, které samozřejmě v obchodě netlačily, s tím začaly až po cestě. Městečkem Avliotes jsme projížděli cestou z přístavu do Agios Stefanosu. Je maličké, postavené na kopci, na který jsme samozřejmě museli vyfunět a je turisty skoro nedotčené. Uličkami Avliotes projede sotva jedno auto. Ale všimli jsme si, že na konci Agios Stefanosu probíhá výstavba hlavní silnice do Sidari, na kterou se potom bude napojovat silnice do Kerkyry, takže se hustý provoz Avliotes úplně vyhne. Vyšplhali jsme po schodech ke krásnému kostelu. Byl zrovna svátek Panny Marie, proto byly všude ozdoby a fáborky. Udělali jsme pár obrázků na městečko a protější ostrůvky a pomalu se začínalo stmívat. Šli jsme pomalou chůzí ve stínu stařičkých olivovníků a kolem zahrad s citroníky, které jsem Pétě nechtěl dovolit oškubat (nepokradeš, Kelišová), a za cca hodinku jsme zvládli únavnou cestu – Péťa bosky a já ze solidarity taky (asfalt si doma oloupem vzájemně). Zašli jsme do taverny Maria a tam už byl Vasil s manželkou. Povídali jsme jim o dnešním výletu a Vasil nám na oplátku řekl o zkratce, která ušetří polovinu cesty…co na to říct? Vybalili jsme dárečky z Čech a na oplátku jsme byli pozváni na retsinu. Ten večer jsme si koupili výlety na Mathraki, Othoni a Ericoussu. Kvůli Mathraki Vasil volal kapitánu Nikosovi, CK Mile totiž Mathraki nenabízí. Kapitán Nikos prý souhlasí a vezme nás na Mathraki a Othoni v pátek. Máme radost.

Že by nám výborná retsina mohla vyvést nějakou neplechu, to nás ani ve snu nenapadlo. Jenže stalo se. Ostré řecké sluníčko vykonalo své a alkohol všemu dodal korunu. A tak se Péťa ráno probudila s ošklivými červenými flekanci na nožkách – sluneční alergie. Naštěstí je naše cestovatelská výbava hodná mobilní armádní chirurgické nemocnice (rozumějte M*A*S*H) a doufáme, že potřebné medikamenty brzy zaberou. Každopádně se sluněním je pro dnešek utrum. Mno, ono se to snadno řekne, ale naše nátura je už taková, že zalezlí na pokoji být nevydržíme. Proto vcelku rychle vynalézáme náhradní plán a odpoledne vyrážíme opět do Arillasu, ale tentokrát druhou stranou, pěkně po silnici. Za cíl jsme si vybrali místní minipivovar, který má z části i české kořeny. Našli jsme ho celkem snadno, je hned u hlavní silnice vedle benzinové pumpy. A navíc to aroma… Zeptali jsme se na případnou možnost prohlídky, ale bohužel měli chlapci napilno. Přijít prý můžeme pozítří.

Cestou zpět jsme nakoupili nějaký proviant včetně výborného, sladkého bílého vína Alexander a zjistili, že v místním potůčku se usídlily želvičky. Večer na verandě s něčím dobrým na zub a sklenkou lahodného moku se nesl ve znamení piklení, protože naše středeční plavba na Ericoussu byla přesunuta na sobotu. Výsledkem byl brzký odchod na kutě – zítra jedem do Kerkyry.

V naprosto nekřesťanskou hodinu (to abychom stihli první autobus) se ploužíme dosud spícím Stefanosem na zastávku KTELu. Jediné známky života jeví pekařství, a protože je hned naproti zastávce, necháme se zlákat na něco dobrého. Pro Péťu spanakopita (ano vážení přátelé, spanako–pita, nikoli spana-kopyta) a pro mě výborná tyropita. Sotva oprášíme drobky z triček, už je tu zelený autobus. Opět mě napadá, že by kdejaké české ČSAD mohlo tiše závidět. Cestou jsme stihli ještě trošku dospat a v Kerkyře nás přivítalo krásné slunečné dopoledne. Většina krámků byla ještě zavřená, prodavači byli vzhůru nanejvýš čtvrt hodiny, zametali malými košťátky před prahy svých obchodů a ti nejpilnější vyndávali stojany s cinkrlátky, působícími na Péťu jako magnet. Křivolakými uličkami jsme došli až k Listonu a Nové pevnosti a paměťová karta fotoaparátu hltala další snímky.

Na jedenáctou jsme měli v kavárně u radnice domluvené rande s „ostrovankou“ Pavlou (ostrovanka.bloguje.cz). To bylo sice hrozně fajn, jen kdybychom tušili, kde že ta radnice je. Teď už můžeme s hrdostí říct, že máme orientační smysl, a ne že ne. Malebné náměstíčko s radnicí, kavárničkami a katolickým kostelíkem jsme našli celkem rychle a bez zbytečného bloudění. Posezení s Pájou bylo bezva a určitě by stálo za to natočit s ní pořad z cyklu Jake se žije… – Jak se žije na Korfu. Odpoledne jsme courali po krámcích, nakrmili se gyrosem a pak vyrazili hledat tržnici. Ve čtyři nám jel autobus zpátky – poslední – a zbylé chvíle ve městě jsme trávili zkoumáním okolí nádraží. To se bohužel stalo osudné mým dioptrickým brýlím, které jsem nešťastnou náhodou někde potratil a už nebyly k nalezení. No nic, budu si muset vystačit se slunečními. Večer jsme pak byli posedět s Vasilem a Táňou u Márie, dělili se o zážitky a sbírali tipy na výlety a na něco dobrého k snědku.

Čtvrtek nás přivítal parádními vlnami a tak byl program dne rázem jasný – do sytosti jsme se vyskákali v bouřícím moři, procházeli se po pláži, rochnili se ve zdejším blahodárném jílu a opékali svá těla barvy vápna na sluníčku. Na večeři jsme zamířili do naší zamilované restaurace Evinos s tím, že se pokocháme jedinečnou vyhlídkou z terasy. Jenže vítr nám plány překazil a proto jsme se ukryli uvnitř. O moc živěji než loni v září, kdy jsme sem docházeli na polopenzi, tu nebylo. To nás mrzelo, protože majitel a šéfkuchař v jedné osobě, pan Janis, i jeho syn, číšník Stefan, jsou hrozně milí a vstřícní lidé. Zatímco jsme debužírovali, zjevil se všudypřítomný Vasil i se svou jedinečnou a milou ženou. Věnoval nám brožurku o Ericousse i s mapkou, chvíli jsme debatovali a než jsme se nadáli, byla hluboká noc. Nejvyšší čas jít spát, ráno nás čeká plavba na ostrůvky a silný vítr, trhající vlajku na terase, nevěstil nic moc dobrého.

Probudili jsme se kolem sedmé hodiny, sbalili batůžek a hlavně čerstvě nabité foťáky a šupajdili do přístavu s nutnou zastávkou v pekárně. A tady jsme na Vasilovu radu zkusili takového velikánského šneka z bílého těsta s marmeládou a hrozinkami. Lidičky, takovou dobrotu jinde nemají a my tím pádem měli o snídaních až do konce dovolené rozhodnuto. Ani nám nevadilo, že si kvůli tomu musíme přivstat, protože v půl deváté už jsou šneci beznadějně vyprodaní. V přístavu už postávalo několik nedočkavců a u mola se na vlnách pohupovala loďka jménem Nearchos a na ní postavička, nápadně připomínající Pepka Námořníka, zběsile leštila nerezové zábradlí. Spolucestující se začetli do svých mapek a letáků a nám bylo trošku líto, že jsme žádné nedostali. Přesně v tu chvíli se za zatáčkou ozval nezaměnitelný zvuk Vasilova předpotopního jednostopého přibližovadla, které drží pohromadě jedině díky samolepkám se sluníčky. Vyběhl za námi na loď, popřál pěkný výlet a dal nám všecky potřebné mapy a informační brožurky. To nás moc potěšilo, protože na lodi jsme byli jediní dva Češi. Za chvíli přifrčel kapitán Nikos na své podstatně větší motorce a mohlo se vyrazit. Sotva jsme jen opustili závětří přístavu, začalo něco, proti čemu je pouťová horská dráha jenom sunar pro mimina. Loď přídí zamířila k neobydlenému dvouostroví Diaplo, kde hnízdí hejna racků, a my se jen křečovitě drželi sedačky a schovávali se před záplavou vodní tříště. Marně. Jak rádi jsme byli, když Nearchos konečně zakotvil na Mathraki.

Ostrůvek je krásný, klidný a víceméně pustý. Kdo by chtěl trávit dovolenou ukryt před prázdninovým ruchem velkých i malých letovisek, má zde jedinečnou možnost. Přístav, samoobsluha a restaurace v jednom, kaplička a pár domů rozesetých po ostrově. A pak už jen liduprázdné pláže a útesy. No dobře, ještě bažantí farma. Od přístaviště vede jedna cesta doprava do kopců a druhá doleva podél pláže. My se vydali doleva a chvíli brousili po okolí, koupili místní marmeládu, pídili se po mušličkách a než jsme se nadáli, byl čas pokračovat na Othoni. Lodní šrouby zvířily písek na mořském dně, průzračně modrá voda se zakalila a nás čekala další dávka jízdy na lochnesce. Jen Nikos si bohorovně seděl na své velitelské sesličce, bimbal nohama a bravurně manévroval kormidlem tak, aby si nevylil frappé, postavené na palubní desce. A tak se z Nika stal Jack Sparrow. Kapitán Jack Sparrow.

Na Othoni jsme nejprve zajeli do romantické zátoky Kalypso, kde se moře ztrácí v tajuplných jeskyních a průrvách. Ale kvůli silnému větru a vlnám se nám zde zakotvit nepodařilo. Museli jsme tedy koupání oželet. Poté jsme se podél pobřeží dokodrcali do přístavu. Kotvilo zde množství plachetnic, schovávajících se před bouřícím mořem. V lanoví jejich stožárů nádherně „zpíval“ vítr. V přístavišti mě zaujala nedaleká hromada starého železa, kterou jsem jako zanícený veteránista musel stůj co stůj prozkoumat. Válel se tam docela zachovalý stařičký VW Transporter, taková ta hipísácká dodávka. Kdybych býval Pétě dovolil ty citrony, mohl jsem si na oplátku něco odšroubovat. Tak příště… Cestou od přístavu do vsi jsme minuli kostelík se hřbitovem, místní elektrárnu (spaluje nějaký mazut, olej nebo kdovíjaký sajrajt) a základní školu. Pak už se před námi otevřela malá pobřežní promenáda s taverničkami. První byla zavřená (pauza na oběd!?) a další dvě se už pomalu plnily osazenstvem naší lodi. Zasedli jsme ke stolu a těšili se na dlabenec. Chtěli jsme si dát musaku, ale nebyla. Až pak jsme si všimli, že všichni ostatní, kteří s námi přijeli, se ládují hamburgery. Inu proti gustu žádný dišputát. My skončili u řeckého salátu (Péťa) a fety saganaki (dle svého letitého zvyku testuji kvalitu restauračních zařízení prostřednictvím smažáku). Po dobrém obědě jsme se vrátili na pláž trochu se smočit a posbírat nějaké suvenýry. Ale čas se nám neúprosně krátil a my museli pomalu zamířit zpět k lodi. Cestou jsme se zastavili vyfotit kostelík a hřbitůvek, což se už od první návštěvy Avliotes stalo jakousi tradicí všech našich výletů. Kousek od přístavu stojí u silnice domek a naproti přes cestu roste strom. Pod tím stromem stála motorka a u ní se válelo asi deset kočiček. Když jsme si je fotili, vykolébal se z domu pán a ptal se, jestli jsme přijeli na Nearchu. Po naší kladné odpovědi se začal smát, ukazoval na nejtlustší a nejlínější kočku, že ta se prý jmenuje Kapitán Nikos. Copak ti dva asi mezi sebou mají… Cesta zpět do Stefanosu vypadala asi tak, jako byste si do sprchového koutu pověsili houpačku. Večer jsme pak nad sklenkou vína probírali dnešní zážitky.

Sobotní ráno se neslo ve stejném duchu jako to páteční – brzké vstávání, balení, pekárna a přístav. Naštěstí se moře přes noc uklidnilo a vlny ustaly. I když temně modrá barva vody trochu naháněla strach, příjemně hřálo sluníčko a dávalo nám příslib krásného dne. Ze Stefanosu jsme tentokrát na Nearchu odplouvali pouze čtyři. My dva jako hrdí vyslanci České republiky a jedna italská dvojice. První zastávka byla v Sidari, kde jsme si z moře prohlédli proslulé Kanály lásky a pak s hrůzou sledovali, jak se ten obrovský dav na molu snaží vecpat na naši Černou perlu. Brzy bylo na palubě obsazené opravdu každičké místečko a kapitán stočil příď k Ericousse.

První co nás na ostrůvku překvapilo, byla jeho výstavnost a upravenost. Však jsme se také později dověděli, že sem jezdil na zapřenou odpočívat bývalý americký prezident George Bush starší. A zjevně tu pustil nějaký chlup. U zdejšího mola kotvilo několik značně luxusních jachet a jejich posádky se bavily popíjením a jízdou na vodních lyžích. My se vydali do městečka. Zdejší taverny provozují převážně Albánci, kteří se tady „zašívají“. Nicméně nikoho zde neotravují, nikdo neotravuje je a navíc udržují ostrov čistý a upravený. A ceny jsou zde také na přijatelné úrovni. Podle mapky se na kopci nad přístavem nachází heliport, postavený právě kvůli panu exprezidentovi. Pétě se nahoru ťapkat nechtělo, tak zůstala dole na pláži a já vyrazil sám. Minul jsem vodárnu, opuštěnou vrátnici a otevřenou bránou prošel do areálu heliportu. Vlevo pod cestou se nachází malá kaplička s nádherným výhledem na celé městečko. Dveře byly zamčené, ale klíč vězel v zámku. Nahlédl jsem tedy dovnitř, zapálil svíčky a vhodil do kasičky pár drobných. Nahoře na přistávací ploše to pěkně fučelo. Vzrostlá tráva dávala tušit, že zde již nějaký pátek žádný vrtulník nepřistál. Opodál v křoví se válel starý větrný pytel (do batohu se mi nevešel, fňuk) a i ten, který ho na stožáru nahradil, už byl na cucky. Udělal jsem tedy pár fotek, jedno ukopnuté signální světlo vrátil na své místo a pospíchal za Péťou.

Společně jsme prošli celou pláž až na její opačný konec a vstoupili do druhé části městečka, oddělené od přístavu útesem, na kterém stojí zbytky majáku (v době naší návštěvy zrovna začínala jeho rekonstrukce). Na poměrně rozsáhlém prostranství se zde nachází jakýsi parčík, kostelík se hřbitovem, sportovní hřiště a škola. Zaujalo nás staré německé torpédo vystavené na trávníku kousek od pláže a samozřejmě jsme museli zvěčnit hřbitov. Nakonec nezbylo než se pomalu vrátit do přístavu a vybojovat si své místečko na lodi. Na zpáteční cestě jsme si vychutnali především pohled na obrovské útesy mezi Sidari a Stefanosem a maličké pláže, ukryté na jejich úpatí. Večer po návratu jsem už byl jako na trní a dokonce jsem ani neměl chuť jíst, takže Péťa usoudila, že to se mnou musí být vážné. A bylo. Měli jsme totiž domluveno, že v devět večer si v půjčovně Spiros bikes vyzvedneme skůtra, který se měl stát naším společníkem po zbytek dovolené. Těšil jsem se jako malé děcko. V půl deváté už mě nebylo možné zastavit a tak jsem svou milovanou lepší polovičku dovlekl ke Spirovi. Vyřídili jsme potřebné formality, vyfasovali kokosky a dostali klíčky od dračidla. Byla sice od Spira kulišárna, že nám místo stopětadvacítky podstrčil padesátku, ale vem to čert, hlavně že to jede. Hrdě jsme dorazili domů, zamkli stroj a šli odpočívat. To nám vydrželo asi deset minut, načež bylo jednohlasně rozhodnuto, že musíme mašinu vyzkoušet. Volba padla na Sidari a řeknu vám, že v deset večer ve slunečních brýlích to byla vážně sranda. V Sidari, které se mě osobně ani trochu nelíbí, jsme za ohlušujícího řevu diskotékových hitů prohlédli pár krámků a nakoupili zásoby na druhý den. S konstatováním, že zkouška dopadla úspěšně, jsme se kolem půlnoci vrátili do našeho doupěte.

Ranní ptáče dál doskáče a my měli v plánu doskákat co nejdál. V půl osmé jsme se cestou do Arillasu málem srazili se stádem koz a pak už frčeli do hor směrem na Magoulades. Tam jsme zjistili, že německá torpéda jsou asi zdejší oblíbenou dekorací. Ještě je tu krásný kostel, kde zrovna byla bohoslužba, a hrozně milí domorodci, kteří se bravurně vyznají v mapách. Rovnou vám nakreslí novou. Pak už jsme se po klikatících se silničkách pomalu blížili k Afionas, kde jsme měli v plánu navštívit vyhlídku. Z té je krásně vidět Arillas na jedné straně a letovisko Agios Georgios, které bylo dalším bodem naší trasy, na straně druhé. Po troše bloudění jsme se dostali přes Georgios až do Makrades. Nikde nikdo a proto nás zlákaly krámky, nabízející zboží místních řemeslníků. Sotva jsme však zaparkovali prskolet a sundali helmy, přiřítilo se jedenáct džípů s rozjuchanými Italy. Koupili jsme tedy jen trochu olivového oleje, nějaké bylinky a radši se vytratili. Davy nejsou náš koníček. Chtěli jsme se ještě podívat na nedalekou benátskou pevnost Angelokastro, ale nakonec jsme se spokojili s pohledem na ni z protější stráně, protože se nám nechtělo trápit skútr v příkrém kopci a na pěší výstup nebyl čas. Naší další zastávkou byla vyhlídka Bella Vista nad Paleokastritsou a hlavně zdejší restaurace Golden Fox. Nebýt neskutečně otravného roje vos, bylo by to tu dokonalé. Dobré jídlo, příjemné prostředí a nádherný výhled na všech sedm zálivů hluboko dole. Po jídle jsme opět osedlali pekelný stroj a klesali silnicí dolů k Paleokastritse. Kdyby chtěl někdo na Korfu pořádat automobilovou rallye, tak jedině tady. Pod kopcem se silnice rozděluje. Doprava míří do Paleo a doleva k Liapades a pak dál k jihu ostrova. A mimo jiné také k benzinové pumpě. Protože dračidlo už bylo hladové, odbočili jsme doleva. Ochotná obsluha čerpací stanice naplnila bandasku prskoletu až po okraj a my mohli vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. U směrovníku na Liapades nás napadlo, že když už jsme tak blízko, bylo by fajn podívat se na zdejší proslulou pláž. Slovo dalo slovo a za chvíli jsme už týrali brzdy na silnici se sklonem asi milion promile. Na jejím konci čekala malebná pláž v malém zálivu, chráněná mohutnými útesy. Chvíli jsme si odpočinuli v příjemném prostředí, ale nechtěli jsme se příliš zdržovat. Z posledních sil našich i skůtřích jsme vyfuněli zpátky na hlavní silnici a metelili do Paleokastritsy.

Tady jsme si drze zaparkovali pod klášterem na plácku pro autobusy, pěkně do stínu pod stromem. Na cestě ke klášteru jsme narazili na skupinku českých brigádnic, pracujících pro místní cestovku, a tak jsme se dali chvíli do řeči. Ostatně klášter byl stejně ještě zavřený – mniši měli do tří siestu. Proto jsme mezitím proslídili celé okolí, objevili skupinku pávů v kurníku jednoho domorodce a navštívili občerstvovnu. Pak už se nám otevřela brána kláštera a my mohli nahlédnout dovnitř. Kochali jsme se krásou zdejšího kostelíka a zahrádky, prohlíželi exponáty v maličkém muzeu, škádlili povalující se kočky a divili se, že jsme tu skoro sami. Ovšem ne na dlouho. S hukotem laviny a řevem divé zvěře vtrhla na nádvoří kláštera masa turistů v ponožkách a sandálech. „Pepó, pocéém!“ Lidičky nezlobte se na mě, ale v takových chvílích se tvářím, že mou domovinou je Finsko. Nastal čas zmizet. Na úzké příjezdové cestě (kde je zákaz vjezdu) se autobus Čedoku, zjevně širší než pruh asfaltu na kterém stál, snažil převálcovat nebohé brigádnice a jejich stánek a dostat svůj drahocenný náklad co nejblíže vstupní bráně kláštera. Hup na skůtra a pampalá, turisti. Čekala nás cesta vnitrozemím přes Doukades, kde jsme se napojili na hlavní silnici od Kerkyry na sever. Ve vesnici s libozvučným názvem Troumpeta jsme překonali horské sedlo, které je druhým nejvyšším bodem Korfu, a pak už zvolna klesali k pobřeží přes Agros, Mesarii a Agrafi. Tam se ten večer konal festival a v době našeho příjezdu byla vesnice krásně vyzdobená, ale jinak mrtvo. Bylo ještě moc brzy. Čekat se nám nechtělo, a proto jsme přes Sidari pomalu dojeli zpátky do Stefanosu.

Tady následovala malá kulturní vložka se Spirem z půjčovny. Totiž náš skůtřík sice sloužil věrně, ale měl pár mušek. Tou nejpodstatnější byl palivoměr stále zaseknutý na poloze „plná nádrž“. Pokoušel jsem se to Spirovi vysvětlit, ale dostalo se mi odpovědi, že motorka je úsporná a skoro nežere. Po mé námitce, že jsme ujeli přes sto kilometrů a ručička se ani nehnula, mě odpověď „no, vidíš jak je úsporná“ naprosto uzemnila. Že nefunguje teploměr a otáčkoměr jsem si radši nechal pro sebe. Totálně znavení, ale plni nezapomenutelných zážitků, jsme po večeři padli do postele a skoro hned usnuli.

Pondělního rána nás sluníčko nenechalo ani pořádně dospat. A dobře že tak. Není nic lepšího, než tůrováním motoru pod okny šetrně vzbudit všechny sousedy a pak zbaběle zmizet směr Arillas. Klikatícími se a zatím zcela opuštěnými silničkami jsme stoupali do oblíbené Troumpety a odtud pak pořád dolů po hlavní silnici do Kerkyry. První zastávka se konala u místního Lidlu – tu fotku jsme si prostě nemohli odpustit, druhá u autobusového nádraží (co kdyby se tam přece jen válely moje brejličky). A pak už začala ta pravá legrace, a to dostat se na druhou stranu města k letišti. V Kerkyře to totiž máte tak – pokud jedete od letiště směrem na sever, projedete úplně pohodlně po pobřežní promenádě. Jenže naopak to nejde a proto pokud chcete jet od severu přes město k letišti, parádně si zařádíte ve spleti uliček, křižovatek a jednosměrek. Zkrátka lahůdka. Naštěstí jsme přežili a před námi se za plotem objevila dráha letiště. Pak už bylo celkem snadné najít kýžený poloostrov Kanoni. Skůtříka jsme zaparkovali pěkně ve stínu a s nabitými foťáky zamířili na hráz, vedoucí kousek za prahem přistávací dráhy. Pro nás milovníky letectví je to pravý ráj. Nad hlavami nám přistávala letadla tak nízko, že by málem stačilo vztáhnout ruku a dotknout se jich. Ale nesmíme zapomenout ani na Vlachernu a Myší ostrůvek, známé z obrovské spousty obrázků a fotografií. I nám na paměťových kartách nějaké přibyly.

Ke koukání tu toho byla opravdu spousta, ale čas neúprosně běžel a náš program byl ještě tuze dlouhý. Chtě nechtě jsme osedlali věrného oře a vyrazili dál k jihu, hlavní silnicí s nepěkně hustým provozem až k odbočce na Achilleon. U vstupu do areálu nás přivítalo plné parkoviště a stánky s cenami, při kterých se touha po něčem na zub tiše krčila někde v koutku. Nakonec ale vstupné 7 Eur stálo za to. Zámeček je opravdu krásný a skvěle udržovaný. To samé se dá říct i o okolních zahradách a terasách. Zkrátka mít takovou prázdninovou vilku by vůbec nebylo k zahození. Dosyta jsme se pokochali a já si samozřejmě neodpustil nějaké ty narážky na sochu Achilla, hrdě střežící zámeckou zahradu, a hlavně na jeho pozadí nadživotní velikosti, vykukující zpod bederní roušky. Pak mě ještě zaujala busta Homéra, který se tváří strašně nešťastně. Kdybych já byl jen hlava, taky bych se asi nesmál.

Cestou zpátky nás ještě čekala návštěva parku a paláce Mon Repos. Tato oáza zeleně v rozpáleném prašném městě je něco úžasného. Člověk se tu může v klidu projít ve stínu vzrostlých stromů a pěkně si odpočinout. My ale neměli času nazbyt, protože před námi bylo to největší dnešní dobrodružství. Projeli jsme městem a zamířili podél pobřeží k severu. V Kontokali ještě zastávka na pozdní oběd a pak už pořád dál až do letoviska Pyrgi. Odtud téměř všechna auta a autobusy pokračují po pobřežní silnici směrem na Kalami, ale my odbočili doleva. Silnice začala brzy strmě stoupat a v prudkých serpentinách se šplhala vzhůru do kopců k vesnici Spartilas. Museli jsme cestou několikrát zastavovat a nechat skůtříka trochu vydechnout. Dík absenci teploměru jsem se obával, aby naše cesta nevzala předčasný konec. Naštěstí od Spartilas se stoupání poněkud zmírnilo a my vesele pokračovali dál na Strinilas. Tady si chtěla Péťa vyfotografovat jeden dům, který ji zaujal. Jenže v tom se k nám přiřítil jeho svérázný majitel a jal se s námi náruživě debatovat. Inu dozvěděli jsme se spoustu užitečných věcí, než se dal Jorgos přesvědčit, že už opravdu musíme dál. Ve zpětných zrcátkách bylo ještě vidět, jak na silnici křepčí a tancuje…

Cesta před námi jako by vedla až do mraků. A skutečně vedla, a ještě mnohem výš. Vegetace postupně mizela, až zbyla jen nízká tráva a větrem ošlehané keříky. V jedné zatáčce nás překvapilo stádo chlupatých koz, které výhružně bimbaly svými zvonci. Ale před objektivem fotoaparátu stihly zmizet ve křoví pod silnicí. Pak se před námi náhle zjevil v celé své kráse poslední cíl našeho dnešního putování – majestátný vrchol hory Pantokrator, nejvyšší bod Korfu. A právě tady skůtr, který doposud předvedl výkon vzhledem k obsahu svého motoru (či spíše motůrku) vskutku heroický, definitivně odmítl poslušnost. Vystoupal s námi téměř 900 výškových metrů od hladiny moře a tak jsme se na něj ani nemohli zlobit. Proto jsme si na těch posledních pár stech metrech vyměnili role a trucující vozítko na vrchol společnými silami dotlačili. Pak se nám zatajil dech. Naprosto úchvatný výhled na celý ostrov i pobřeží Albánie, mraky líně se převalující pod našima nohama a vpravdě božský klid. Dnes už naprosto chápu mnicha Evcharistose, že si pro svou službu zvolil právě toto místo. Blíž Bohu než tady být nemůže snad nikde na světě. Nic z toho, co je na vrcholu hory postavené – ať už klášter, prodejna suvenýrů, restaurace s nejlepším výhledem na Korfu nebo ohyzdná vojenská anténa – nevyvolá v člověku tolik pocitů, jako to dechberoucí panorama. Na Pantokratoru lze vskutku brát život s nadhledem.

Malá kulturní vložka: na vrcholku hory před branami kláštera stojí telefonní budka, což mi přišlo celkem humorné. Přímo nad ní totiž stojí obrovská anténa mobilních sítí a pochybuji, že jinde na ostrově najdete lepší signál. Pravda, ne každý má mobil…Druhá věc je, že u brány kláštera stála motorka. A té motorce utíkal vzduch ze zadního kola. Syčelo to fortelně. Majitele motocyklu upřímně lituji.

Protože už se slunce povážlivě sklánělo k modromodré hladině moře, byli jsme moc rádi, že si skůtřík dal říct a naskočil. Dolů se jelo o poznání lépe a kilometry na tachometru by vesele naskakovaly, kdyby fungoval. Za chviličku jsme už byli v Petalii a v místní taverně (či co to bylo) si koupili láhev vychlazené vody. Jak se blížilo pobřeží, vzduch houstnul a naše trička vlhla a vlhla. Nakonec nás horská silnička vyplivla v přímořském letovisku Acharavi a my po doplnění pohonných hmot pospíchali přes Sidari domů do Stefanosu.

Poslední den našeho putování jsme se hned ráno vydali stejnou cestou, jakou jsme včera večer přijeli. Tedy přes Avliotes a Sidari do Acharavi. Odtud pak dál po severním pobřeží na Rodu a Kassiopi. Musím říct, že vedle těch báječných a hlavně pustých horských silniček mě cesta tentokrát trochu nudila. Zkrátka rovná široká silnice, navíc s poměrně hustým provozem. Sidari, Acharavi i Roda (do staré Rody jsme se bohužel nedostali) jsou nic neříkající továrny na turisty. Zato Kassiopi stojí za to. Nádherné rybářské městečko se vším co má mít. Pobřežní promenáda, rozvaliny hradu na kopci a vy si můžete pěkně medit v taverně (vřele doporučujeme tavernu The Old School, číšník vám i zazpívá), dát si něco dobrého a pozorovat zakotvené bárky, jak se pohupují na vlnách. Jen místo torpéda zde měli vystavená děla ze starých lodí. Možná pirátských. Naše další cesta vedla dál podél severního pobřeží až do Kalami, kde jsme měli v plánu shlédnout vilu, ve které pobýval spisovatel Lawrence Durrel (Setkání s mořskou Venuší). Našli jsme ji víceméně náhodou, protože hned vedle ní bylo jediné místečko, kde se dalo zaparkovat. Vilu jsme zvěčnili do našeho cestovatelského alba a vydali se navštívit sousední Koulouru. Tyhle dvě skryté zátoky mají opravdu své kouzlo a právě Kouloura mi přišla ještě hezčí než Kalami, i když je maličká a vlastně vůbec nic tu není. Mít svou loď, určitě bych zakotvil právě tady. Naše další plány velely vrátit se po pobřeží zpět do Rody, kde jsme měli domluvenou další schůzku s Pavlou. Příjemně jsme si popovídali nad frappé a drze si nechali podepsat její knížky. Ani se nám nechtělo zvedat, ale Páju čekali klienti a nás ještě trocha cestování. Vyrazili jsme zpět do Kassiopi s úmyslem něco pojíst. To něco bylo výborné stifado v mém případě a krevetový koktejl, tzatziki a česnekový chleba v případě Péti. Samé dobrůtky. Ale jídlo nebylo jediným důvodem, proč jsme se vraceli na východ. Tím hlavním byl úmysl vydat se do opuštěné vesnice Palia Perithia na úpatí Pantokratoru. Odbočku do hor jsme úspěšně našli a začali po ní stoupat. Jenže za první vesnicí se asfalt začal vytrácet a místo něj nastoupilo kamení, štěrk a hlavně obrovské výmoly. A proto už jsme dál pokračovat nemohli, leda pěšky, a na to už nebyl čas. Máme tedy na příště restík.

Lehce zklamaní neúspěchem jsme se loudali zpět do Stefanosu, pomalu totiž nastával čas vrátit skůtra. Loučilo se nám s ním docela těžce, byl naším věrným společníkem po celé tři dny a díky němu jsme viděli tolik míst, o kterých se nám ani nesnilo, že bychom je mohli stihnout navštívit. Suma sumárum 360 kilometrů v sedle. Poděkovali jsme Spirovi a hezky po svých se naposledy vydali projít si večerní Stefanos. Aspoň v té tmě člověk lépe schová slzu v oku. Pak už jen balit, ráno vyklidit pokoj a hurá naposledy na pláž. Den se přehoupl přes poledne, ani jsme nevěděli jak, a najednou se začalo stmívat a na člověka padla taková zvláštní tíseň. Znáte to taky? Ale i ta nejhezčí věc jednou pomine a když se v zatáčce objevila bíla Bova se sluníčky, věděli jsme, že už to nejde zastavit a jedeme domů. Dovolená končí, sbohem a šáteček… nebo radši nashledanou za rok.

Kuba

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .