Korfu 2009

Úvod a cesta

Letošní dovolenou zahajujeme trochu netradičně nákupem First minut už v únoru po veletrhu Holiday World. Jednak kvůli tomu, že s sebou bereme přátele z Moravy a přecijen zajišťovat na poslední chvíli 4 místa do stejného ubytování a v přesně daný termín je docela rizikové i v roce kdy je ekonomická krize. Druhak kvůli tomu, že z veletrhu nám cestovka nabízí 20% slevu oproti katalogovým cenám. To je už docela znát, takže do konce února je vše zařízeno. Tedy podepsána cestovní smlouva a zaplacena záloha. Doplatek pak měsíc před odletem. Týden před odletem přijdou mailem pokyny a voucher. Čas letu odpovídá času zjištěnému při doplatku, informace jsou stručné a přesné. Jen mne zarazí jméno delegáta. M.Š. On není letos delegátem Vasil? Obratem píšu do cestovky o informaci a ta potvrzuje, že letos se s naším oblíbeným delegátem na Korfu nepotkáme. Škoda, velká škoda, dost jsme se na něj těšili. Nejen proto že svou práci dělá velmi dobře, ale i proto, že jej už nějakou dobu počítáme mezi své přátele.

Den před naší dovolenou se v českém tisku objeví informace o stávce leteckých dispečerů v Řecku a zákaze stávky řeckým soudem. Jestlipak ji Řekové opravdu odvolají a odletíme v naplánovaný den? V sobotu se odpoledne sejdeme s Jarkem a Naďou, našimi přáteli z Moravy, na letišti. Probereme nejaktuálnější novinky, u přepážky cestovky si vyzvedneme kartičky s pojištěním a necháme si zabalit kufry do fólií proti poškození (docela doporučuji), která navíc odrazuje i případné nenechavce v dobách kdy je zavazadlo mimo vaši kontrolu. Pak už si jdeme vystát frontu na odbavení. Slečnám za pultem to moc neodsejpá, ale po nějakém tom čekání se i na nás dostane řada. Naše dva kufry se v pohodě vejdou do váhového limitu a ještě zbývá prostor na třetí zavazadlo. Tím je už tradičně jednoduchý a obyčejný batůžek obsahující dvě plastové lahve pití. Od zvýšených bezpečnostních kontrol, kdy se nesmí do letadla pronášet tekutiny ve větším množství jsme si zvykli takto si dovézt pití zvláště v situaci, kdy cestujeme ještě nějakou dobu z letiště a nebo když víme, že příjezd do letoviska je v době kdy místní obchody již jsou zavřené. Díky tomu máme pití k dispozici hned na letišti a v autobuse na cestě z letiště.

Po odbavení a všech nezbytných kontrolách si ještě chvíli počkáme na naše letadlo. Z haly akorát sledujeme jak se střídá posádka a probíhá úklid. Pak už nás čeká paluba letadla. Stávka řeckých letištních zaměstnanců náš let posunula pouze o hodinu, což se dalo přežít a celý let proběhl jinak bez komplikací. Poseděli jsme si v první lajně, takže při krmení „dravé zvěře“ jsme byli hned mezi prvními a dokonce jsme i ve tmě před přistáním zahlédli oblíbené jezero Korission. I zavazadla nám nezakufrovaly nikam do Austrálie a tak jsme poměrně brzo mohli vyhledat našeho delegáta aby nás nasměroval ke správnému autobusu. Chvíli nám trvalo než jsme ho v tom zmatku objevili, ale nakonec se podařilo. Že to nebude žádnej zázrak, dal najevo už svým ohozem. Takovej typickej honák od krav (včetně toho patřičného sombrera s kýčovitým nápisem Corfu). Zlatej Vasil, škoda, že letos tu není. Nicméně lístečky s písmenem autobusu a číslem našeho pokoje nakonec i tenhle exot po několikerém prohrabání svého seznamu objevil a tak můžeme jít hledat náš autobus „J“. Písmeno sice nenajdem, ale bus ano. Šoféruje ho totiž řidič, který už nás párkrát s Lenkou vezl a tak si ho pamatujem. Uložil nám kufry a já si mohl vychutnat svou tradiční první cigaretu na Korfu. Pak jsme se posadili do busu a čekali a čekali. Náš delegát se nám někde zasekl. A po další chvilce začaly padat hlášky jestli nešel zas pást krávy, nebo jestli když viděl to, co mu přiletělo, náhodou neodletěl s předchozími klienty zpět do ČR. V té době už znervózněl i náš řidič (to už je co říct u Řeka) a vydal se po něm pátrat. Asi našel, protože chvíli po jeho návratu se přiřítil i delegát s omluvou, že řeší nějaké ztracené kufry. Naštěstí to už netrvá dlouho a přecijen vyjíždíme směr Agios Stefanos, místo našeho pobytu. Jen jsem zvědav, kdy někomu odjede, když si ty svý ovečky ani nespočítá.:-)

Cestu do Stefanosu absolvujeme bez problémů a zhruba za hodinku jsme „doma“. Autobus nás vyklopí nahoře na křižovatce nad Evinosem a k našemu baráčku to máme asi 100m. To by nebyl problém, alespoň pro nás. My už to tu známe a víme, kde je naše ubytování. Ale ti ostatní to netuší a delegáta to zjevně moc nevzrušuje a v klidu si zůstane u autobusu pokračujícím se zbytkem klientů do vedlejšího letoviska. Nebýt toho, že pár lidí směruji hláškou „Kdo jde do Paralye, tak tudy“, možná někteří zoufale bloudí letoviskem ještě dnes. Jo,jo, zlatej Vasil. Bydlíme s Lenkou ve stejném pokoji jako loni. Super. A naši přátelé mají pokojík nahoře v patře, kde jsem bydlel poprvé, když jsem tu byl ještě sám. Zlehka vybalíme a jdeme se podívat na chvilku k moři. Pěkně fouká chladný vítr od severu a tak jsou i pořádné vlny. Původní nápad, že se půjdem vykoupat tím bere za své a jen si trošku smočíme nohy. Voda je chladnější, ale dá se to. Chvíli se pokocháme pohledem na noční Stefanos, pak dovybalíme a jdeme chrupat.

Neděle 12.7., den první

San Stefanos

Ráno vstanem přiměřeně asi na půl desátou a prvně vyběhnem na nákup. Chleba, máslo, mléko, colu, džus, vajíčka, olej a samozřejmě Ouzo, Samos a Patraský muškát. V obchodě nás vítají pomalu jako bychom patřili do rodiny. Pamatují si. Však i proto k ním vždycky rádi chodíme. Paní majitelka Lenku ubezpečí, že zítra by měl vítr přestat. Bylo by to fajn, v tomhle se moc plavat nedá. Nicméně po snídani alespoň na chvilku na pláž vyrazíme a jdeme až skoro na východní okraj. Tam je to maličko kryté skalisky a tak se trochu opalovat dá. I do moře vlezem alespoň na pár temp. Na úvod to stačí a chvíli po poledni jdeme dát siestu. Přecijen jsme prvně na řeckém slunci a tak musíme opatrně. Ten vítr je sice chladný a tak to moc nepálí, ale opaluje to stejně. Chvilku se poválíme v posteli a před půl čtvrtou píšu sousedům smsku, jestli se chtějí připojit k nám, že se vydáme přes kopec do vedlejšího letoviska Arillas. Odpověď nepřijde, tak jsou asi na průzkumech, nebo spí. Jenže Lenka se nějak rozespala, tak odchod posunem. Naštěstí, protože po půl páté se přižene Jarek, že by rádi šli. Byli dole na pláži a zprávy si nevšimli. Ještě, že Lenka usnula, jinak už jsme byli pryč. Takže vyrážíme v pět a Naďa se hned přiznává k menšímu trapasu co se jim stal. Nějak si totiž oba zafixovali, že jsme na severovýchodě. Tam je totiž taky jeden Agios Stefanos. Až teprve dopoledne při výhledu z balkónu jim přišlo divné, že vidí v moři ostrovy, které na mapě nejsou. No co, stane se, nikdo nejsme dokonalý 🙂 Hlavně, že už vědí, kde to jsme. Cestou se zastavíme na „svačinku“ v podobě gyrosu a souvlaki a poté přejdeme přes kopec do Arillasu. Tamní pláže jsou dost nevyzpytatelné. Jeden rok široké a plné písku, další úzké a třeba i s oblázky. To je právě i letošní případ. Jsou vlny a ani se moc nedá přejít na severní okraj pláže, kde se dá koupat bez plavek. Ty jsme si nikdo nevzal, takže koupání vzdáváme. Stejně fouká studený vítr. Místo toho naše přátele provedem kolem Arillasu a ukážem kde co je. Pak se zastavíme v taverně na frapé a po silnici se vrátíme zpět do Stefanosu. Po návratu jdem ještě posedět na skleničku do patra a naplánovat co asi kdy podniknem. Trošku se zakecáme, padne lahvinka retsiny i Samosu a trocha domácí skořicové jablkovice. Asi ve dvě se rozcházíme spát.

Pondělí 13.7., den druhý

Arillas

Na pondělí jsme naplánovali ještě jednou Arillas. Chceme dodělat pár nových fotek a taky se tam vykoupat. Samozřejmě než nafotíme a natočíme Stefanos a Arillas a všechny zajímavosti z mysu Kefali a sejdem na pláž, je poledne. Prý se nemá na polední slunce a zvláště zpočátku…No jo, ale stihněte to všechno. Naštěstí aspoň ten vítr opravdu ustal, tak se dá projít na naši oblíbenou část pláže, byť částečně vodou. Ale teda kterej jouda tam v moři zapnul mrazák sakra, dyť je to ledový jak balt v Německu. Jednou se teda vykoupem ale je to opravdu jen na pár temp a rychle ven a to ještě s kontrolou, jestli jsem ještě chlapeček a Lenka holčička. Pak jen osušit a padáme zpět. V krámku si ještě koupíme pití a zmrzlinu, než vyrazíme přes kopec. No zmrzlinu…Spíš vanilkovej koktejl v čokoládě, protože zmrzlejší je snad víc moře, než ten nanuk po rozbalení :-). Po očištění totálně upatlaných pacek se vracíme do Stefanosu. Samozřejmě v tom největším vedru ve 3 odpoledne. Naštěstí to není daleko a za hodinku jsme doma. Pozdní siestu si tentokrát protáhneme až do večera. A v půl deváté jdeme vysondovat, jak že to je s půjčením auta. Půjčovna už ve Stefanosu zůstala jediná, ta druhá už asi skončila. Inu je krize i v Řecku. Naštěstí auto na 3 dny od středy pro nás mají, dokonce dostanem slevu. My s Lenkou se pak vydáme do naší oblíbené taverny na večeři. Funguje a má plno, jen tak tak máme poslední volný stůl. A oba majitelé se s námi zas vítají jak s rodinou. Je to moc milé, že si pamatují. Ani moc vybírat nemusíme, už máme vybráno předem. Tzatziki jako předkrm, Lenka Kleftiko (jehněčí na zelenině v alobalu) a já jehněčí s bramborem. A k tomu točený Mythos, řecké pivo. Mňam, dobrůtka. A po večeři zpět domů, dobít baterky do foťáku a kamery, vyhnat komáry a hajdy na kutě.

Úterý 14.7., den třetí

Mys Drastis

Na úterý jsme si naplánovali první trochu delší vycházku (celkem asi 14km) do vesničky Peroulades vzdálené asi 6km. Po snídani vyrážíme silnicí směrem k východu přes vesničku Avliotes. Ještě není takové horko a tak se jde docela dobře. Zvlášť když nás cestou Jarek začne bavit svými veselými příhodami z práce. V Avliotes nejprve potkáme místního pekaře. Ten svou dodávkou rozváží čerstvý, ještě teplý chleba, který věší v sáčku na kliky hlavních dveří. Vůni čerstvého teplého chleba se těžko odolává a tak také o jeden poprosíme. Stojí stejně jako v obchodě, 80 centů. O kousek dále se pak udělala menší fronta aut. Silnice tu totiž stačí jen na projetí jednou stranou a tak se různě uhýbá, kličkuje, občas couvá nebo gestikuluje. A to vše s radostí a velkým zájmem sledují místní staříci, posazení na židličkách na volnějších místech podél silnice. Každá taková kalamita je pro ně příjemným zpestřením dne, stejně jako pěší turisté procházející kolem. Skoro je podezírám, že tajně uzavírají sázky, které auto projede, nebo jestli je turista pozdraví. My většinou ano. Ani se nenadějem a jsme v cíli první etapy dnešního výletu, v taverně nad pláží. Ta teprve otevírá, ale frapé dostaneme za pár okamžiků. Ani se všichni nestačíme vystřídat s focením a kamerami na vyhlídce z taverny Logos beach dolů na pláž. Je odsud pěkně vidět na okolní skaliska i částečně na mys Drastis, vesměs nejsevernější výběžek Korfu. Pláž několik desítek metrů pod námi ještě stále tone ve stínu skal a tak pozměníme program a místo koupání pokračujeme přes samotnou vesničku Peroulades k mysu. Na chvilku se drze vloudíme na prohlídku na nádvoří místní školy a pak pokračujeme skrz olivové háje nejprve k výhledu na mys a poté sejdeme až k moři. Cestou mineme prodavače ovoce který silně připomíná „květinové děti“ (hippie) z šedesátých let. Když pochopí, že s námi kšeft neudělá, alespoň nás instruuje na další cestu. „Two minutes foto, ten minutes swimming.“ Že by se dole dalo koupat? Uvidíme. Po nafocení až kýčovitých fotek z výhledu na mys sejdeme až dolů, kde je dnes docela živo. A kupodivu se pár lidí koupe. Opravdu to jde, moře je klidné, tak téměř nic nebrání osvěžení. Jen ten hroch by nemusel tak řvát. Ne, nebojte, nemají tu zoo s africkým pavilonem, jen se ve vodě cachtá asi desetiletý Řek poněkud robustnější postavy a lebedí si ve zkalené vodě a kyblíčkem víří kolem sebe písek a jíl ze dna. A přitom buď huláká na mamku na břehu, nebo si chrochtá blahem. Prostě hroch. Po vykoupání zaznamenáme okolí našimi elektronickými hračkami z oblasti foto a video, přičemž z Jarka vypadne. „Ty jo, v té Albánii asi musí být hlad. Ti Albánci už sežrali i křoví z těch svých hor, že jsou tak holé.“ Je pěkný výhled a dobře vidět až do Albánie. Opravdu jsou ty jejich kopce poněkud holé. Po nafocení se vydáme do olivového hájku, který je přímo na mysu, poobědvat a zasiestit. Je to docela příjemné. Lehký vánek tiše ševelí ve větvích starých olivovníků, kolem nás voní tymián (teda tak to Lenka aspoň identifikovala), z dálky je slyšet lehké šumění moře, do toho zpívají cikády a nad hlavou proplouvá pár nadýchaných obláčků. Prostě úžasná pohoda a relaxace.Po siestě se vrátíme zpět do Peroulades a seběhneme na pláž. Letos je kousek pláže i na východní straně a tak se jdeme koupat tam. Voda je tu docela příjemně prohřátá a tak tu vydržíme až do pozdního odpoledne a teprve po několikerém koupání se vydáme zpět do Stefanosu. Byl to příjemný výlet a tak den zakončíme po návratu v naší oblíbené taverně večeří. Tentokrát se jdeme najíst všichni čtyři, jen musíme asi deset minut posečkat, než nám někdo uvolní stůl. Tak mezitím prozkoumáme nedaleké krámky a pan šéf nám mezitím připraví rezervačku. Je to docela příjemné když nás tu znají.Povečeříme Sofrito a Musaku, naši přátelé se nechají zlákat jehněčím, stejně jako my včera. A všichni si skvěle pochutnáme. A pak už jen se dokutálet do studií a chrupkat. Tedy „sousedi“ a Lenka, já se pustím do psaní prvních zážitků a nějak se „rozkecám“, takže do postele se dostanu až ve tři ráno. Ani mi to nějak nevadí, jen ráno si díky tomu o půlhodinky přispíme.

Středa 15.7., den čtvrtý

Kassiopi

Dnes na nás čeká naše zapůjčené přibližovadlo. Červené. Vydáváme se přes Sidari severem ostrova až do malého letoviska Agios Spiridonas. Tam zaparkujeme a kolem jezera Antoniotis se vydáme na ostrov Ekaterini po pobřeží ke vzdálenější pláži. Okolí tu díky průzračnému moři a bílým útesům a kamenům hodně připomíná Paxi a nám se to tu moc zamlouvá. Vykoupeme se a zpět k autu se vracíme vnitrozemím přes pěkný borový háj. Tady úžasně řvou cikády. Jen škoda, že jsou tak dovedně skryté ve větvích a nejsou vidět. Další zajímavostí tu je, že jsou stromy vyrovnané v řadách jak vojáci na přehlídce. Asi plní funkci větrolamů. Po chvíli hájek končí a začínají pole plná kapradí, taková další zajímavost. Ale jestli je to náhoda, nebo úmyslně, to netušíme. Po návratu k autu posvačíme, doplníme tekutiny a vyjedeme směrem na východ a do vnitrozemí do stařičké vesničky Paleo Perithia. Tady ustal život mezi světovými válkami, kdy se místní přestěhovali blíž k pobřeží do nově založené vesničky Nea Perithia. Od té doby staré domy využívali jen pastevci na přespání, když hnali stáda ovcí a koz z hor. Teprve na konci století si jeden podnikavý Řek uvědomil zajímavost této vsi, přebudoval jeden starý dům na tavernu a požádal Evropskou Unii o pomoc pro její zpřístupnění. Díky dotacím ve výši 100 134 Euro byla vybudována asfaltka až do vsi. Dnes se pomalu stará zástavba modernizuje, taverny už zde jsou asi 4 a část domů je na prodej. Přesto si stále zachovává původní ráz a vzhled, i když dnes již můžete na části domů zahlédnout klimatizaci, či za starými okenicemi plastová okýnka.Docela se nám oteplilo a tak prohlídku trošku zkrátíme a přejedeme dál na východ do Kassiopi. Tady je docela problém s parkováním. V první chvíli pohrdneme místečkem v přístavu, takže nakonec musíme celé letovisko objet dokola a skončíme zas v přístavu . No aspoň jsme sousedům ukázali většinu letoviska, i když jen z auta. Po této menší anabázi je zavedeme na malou skrytou pláž na severním okraji kassiopského poloostrova. Sice tu dnes trošku fouká, ale ani to nám nezabrání ve šnorchlování. Na první pokus jen pár rybek a ježků, na druhý jedno velké akvárium, i nějaký had a dokonce dvě pěkné mušličky. A už se nám blíží podvečer a tak pokračujeme dál. Tentokrát po východním pobřeží do rybářské vesničky Koloura , kde je jen pěkný kruhový přístav, dvě taverny a šlechtické sídlo ze 16.stol. s kostelíkem. Bohužel není přístupné k prohlídce. V taverně si dáme frapé (poněkud dražší – 3,50€) a když už jsme tu, tak se podíváme i do vedlejšího letoviska Kalami. Tady v bílé vile u moře žil ve třicátých letech minulého století spisovatel a malíř Lawrence Durrell. Dnes je tento dům na prodej a v jeho spodní části přilehlé k moři taverna White House. Trochu si zahrajem na opičky a podél zábradlí přeručkujem nad mořem a obejdeme letovisko po pláži i po silnici. Stačí na to jen pár minut a potom už se vracíme zpět domů. Před Acharavi si všimnu, že sluníčko pomalu zapadá a tady by mohl být vidět západ přímo do moře. U nás totiž zapadá za nedaleké ostrůvky a to není ono i když samozřejmě každý západ je tu kouzelný. Takže sjedem až k moři a kocháme se. Přijeli jsme právě včas. Kousek od nás sedí na lehátku nějaký mladík a čeká taky na západ a přitom telefonuje. Samozřejmě hovoří česky. Lenka zkouší západ natočit na videokameru. Jen baterka už nějak protestuje, že nemá čím ji krmit. Samozřejmě zákon schválnosti zapracuje a kamera umře ještě než slunko zapadne. Alespoň že Jarkovi kamera vydrží a já udělám pár fotek. A pak už hurá domů. My s Lenkou si ještě dojdeme na křižovatku na gyros, dokoupíme pečivo na snídani, chvilku v patře poklábosíme s Naďou u sklenky retsiny a jdeme spát. Tedy Lenka, já zas dopisuju část našich příhod. Tentokrát se mi podaří skončit už ve dvě. Asi se lepším:-)))

Čtvrtek 16.7., den pátý

Paleokastritsa, Liapades

Čtvrtek je druhým dnem, kdy zkoumáme ostrov pro nás netradičním způsobem, tedy autem. Dopoledne vyjedeme směrem na jihozápad přes letoviska Arillas a Agios Georgios. Z toho druhého potom vystoupáme vzhůru na pěknou vyhlídku na celou zátoku. Vyfotíme se tu a pokračujeme k jihu do pevnosti Angelokastro. Ta už od 13.století chránila místní obyvatele před nájezdy pirátů a Turků. Dnes je z ní zachovaná jen kaplička vytesaná ve skále, kostelík na vrcholu, část hradeb a zbytky zdí uvnitř. V minulých letech probíhala alespoň částečná rekonstrukce a tak byla pevnost většinou uzavřená. Teď je opět přístupná, vstupné stojí 2 eura a z vrcholu je moc pěkný výhled do okolí. Po prohlídce zamíříme k letovisku Paleokastritsa. Nejprve se však zastavíme na vyhlídce Bella Vista na frapé. A shodneme se, že nic moc. Teda frapé je dobré a vyhlídka též pěkná, ale frapé za 3,50€, bez vody a ještě k tomu v téhle taverně (zatím snad poprvé na ostrově) se nesmí kouřit. Jinak si s antikuřáckým zákonem nikde hlavu nelámou, popelníky jsou v tavernách všude a pokud náhodou na některém stole chybí, ochotný majitel jej bez problémů přinese. Po kávě sjedeme dolů k moři do Paleokastritsy . Tady nejprve lehce poobědváme (saganaki, což je smažený sýr na principu fety, a řecký salát) a poté vyšlápneme na kopec k místnímu klášteru. Bohužel zbytečně. Zdejší mniši totiž drží mezi jednou a třetí hodinou siestu, což jsme si neuvědomili. A čekat tu hodinu než se klášter znovu otevře, se nám nechce. Teda my bychom i počkali, ale Jarek s Naďou čekat nechtějí (zas tolik to nebolí, já i Lenka jsme byli uvnitř několikrát), takže pokračujeme dál. Příští zastávka Liapades . Sem jsme naopak s Lenkou „museli“. Vždyť tady jsme se před téměř třemi lety potkali poprvé. Nejprve sjedeme do letoviska k hlavní pláži a odsud se vypravíme na blízkou pláž Rovinny. Na té jsme spolu ještě nebyli (jen Lenka, já ne), tak se chvilku motáme mezi nově rozestavěnými apartmány a pak když konečně najdem pěšinku, seběhneme k pláži. Sami, protože Jarek s Naďou zůstanou na maličké plážičce cestou. Rovinny bývala spíše „divokou“ pláží, dnes však na jejím vstupu visí cedulka Nudism prohibited. Škoda, zrovna tady je poněkud chladnější moře, takže tady by docela bodlo ty studené a mokré plavky sundat. No nedá se svítit, musíme se přizpůsobit. Na moc velké ráchání to není, jen se dvakrát smočíme a jdem ven. Lenka si ještě podruhé vezme šnorchl a chvilku zkoumá podvodní svět. Zahlédne pěkné hejno docela velkých ryb a nějakého oranžového tvora podobného stonožce. Po koupání se vrátíme zpět k autu a zajedem do samotné vesničky Liapades . Je to nádherná typická horská vesnička s úzkými uličkami a návsí, na které posedávají místní staříci. Lenka neodolá a poprosí je o fotku. Samozřejmě neodmítnou a tak máme oba pěkný obrázek s místními usedlíky. Dokonce jí jeden z nich překvapí svojí plynulou angličtinou. Čas neúprosně ubíhá a tak nezbývá než vyrazit zpět. Vracíme se přes další zajímavou vesničku Ano Korakiana. Ta na svém území skrývá 39 kostelů a kapliček. Protože je poměrně rozlehlá, vidíme jich jen pár. Na úplném okraji pak dokonce najdeme jeden otevřený a tak se trochu drze vetřeme dovnitř. Není moc zdobený a snad právě proto působí hodně zajímavě. Poté stoupáme dál do hor. Pomalu nám dochází benzín a tak pátráme po nějaké pumpě. Po menším hledání najdeme jednu zastrčenou v další horské vesničce nedaleko Pantkrátoru. Stará paní pumpařka nám načepuje za 10€ (řidič si nečerpá sám ale požádá obsluhu a řekne si za kolik, ne jako u nás kolik litrů). Pak už se stočíme na severozápad a přes Agios Georgios dojedeme domů, navečeříme se a jdem spát.

Pátek 17.7., den šestý

Pantokrátor

Poslední motorizovaný den vyrážíme k jihu. Ráno nejprve zajedeme na nejvyšší horu ostrova Pantokrator. Tady je les anténních stožárů a malý klášter obývaný jedním mnichem. Máme na něj štěstí, dokonce se nám podaří si ho párkrát vyfotit, narozdíl od klášterního kostela, kde se bohužel fotit nesmí. Alespoň nám tedy prohlídku podmalovávají zajímavé nápěvy které sice nejsou na živo, ale úžasně dotvářejí atmosféru. Z Pantokrátoru sjedeme úzkou silnicí plnou ostrých zatáček až k moři a po severovýchodní straně ostrova pokračujeme k hlavnímu městu. Tomu se ale snažíme vyhnout kvůli zácpám. Zdejší značení však není žádný zázrak a tak se vyhneme jen centru na třetí pokus. Aspoň že tak. Pod Kerkyrou zabočíme vpravo do vesničky Kinopiastes na lehký oběd a kávu, resp. frapé. Pak se přemístíme k zámečku císařovny Sissi Achillionu, kde se opět rozdělíme. Jarek s Naďou si jdou prohlédnout zámeček a my s Lenkou se vydáme pátrat po zdejší návsi s kašnou, kde prý rakouská císařovna Sissi ráda sedávala a rozprávěla s místními. Nakonec sice neuspějem, zato nafotíme pár pěkných uliček. Pak pokračujeme dál na jih ke slanému jezeru Korission. Tady se nejprve párkrát vykoupeme v moři a pak se vydáme do písečných dun lemujících jižní okraj jezera. Je to tu skoro jak na poušti. Pomalu se blíží večer a tak je čas na pořádnou večeři. Víc už toho autem nestihneme a musíme pomýšlet na návrat. Máme to jen tak tak, lépe řečeno máme chvilku zpoždění. Posledních pár km už dojíždíme za tmy. Naštěstí jsme v Řecku, takže se tu z pár minut nestřílí. Odevzdáme auto a po sklence na dobrou noc jdeme spát.

Sobota 18.7., den sedmý

San Stefanos, Arillas

V sobotu si vybíráme oddechový den. Moře i vítr se téměř úplně uklidnily a tak je před námi ideální koupací den. Dopoledne strávíme na konci hlavní pláže ve Stefanosu, jen se vydáme prozkoumat zadní pláž za skalisky. Jak je letos pláž vedle v Arillasu mizerná, tady je tomu naopak. Táhne se snad o 400m dál, než je tu obvyklé. Odpoledne se jdeme na chvilku natáhnout do ubytování a v podvečer se zas vrátíme na pláž. Vykoupem se a jdeme zkusit projít mořem až k obrovským útesům na severovýchodě. Zpočátku to jde docela dobře, dno je písčité a vody tak po pás. Cestou narazíme ještě na dvě další malé pláže, z nichž jedna je dokonce přístupná autem a evidentně na ni chodí převážně místní, když kolem sebe nechtějí turisty. Za tou druhou však končí pás mělčiny a dno se buď svažuje, nebo na něm jsou kameny. Asi až k útesům nedojdem, i když nám chybí jen pár desítek metrů. Chvilku pátráme jestli se přeci jen nedá projít a já přitom stoupnu na takovou zvláštně měkčí část písku. Chvíli poté cítím jak se mi kolem nohou rozvíří písek a něco se mi otře o nohu. A v zápětí dostanu docela pěkný kopanec do levého lýtka. Nic moc strašného, jen to zabrnělo asi jako když vás kopne zásuvka. Jen samozřejmě ne taková rána. Vypadá to, že jsem si stoupnul na malého rejnoka a tomu se to moc nelíbilo. Docela ho chápu. Přecijen vážím přes 80kg, mně by se to taky nelíbilo kdyby si na mě někdo takhle došlápnul. :-)Tím pádem náš výlet ke skalám končí. Jeden šťouchanec mi stačí. Stejně už je nám v té vodě docela chladno, takže to otočíme zpět. Na břehu ještě Lenka prozkoumá, jestli mně opravdu něco nekouslo (ne, je to v pohodě). Ještě se na pláži podíváme na západ slunce a jdem se najíst. Po večeři chvilku posedíme se sousedy a ouzem s colou, naplánujem zítřejší výlet na pláže pod Afionas a jdem spát.

Neděle 19.7., den osmý

Afionas

Už zase fouká. U nás se zblázněné počasí projevuje zvýšenými srážkami, tady se rozfouká vítr obvykle od severu nebo severozápadu. Což zrovna ve Stefanosu je akorát na ráně. Jinak je nebe jako vymetené. Po snídani to vezmeme spodem přes pláž a na jejím konci vystoupáme vzhůru na mys Kefali a z něj projdeme do vedlejšího letoviska Arillas. I tady je dnes moře trochu více rozvlněné a na plážích jen pár lidiček. Ostatní ještě spí nebo dávají přednost koupání u bazénů, které jsou před větrem více chráněné než otevřená pláž. V Arillasu koupíme čerstvý chleba na oběd a kolem taveren na pobřeží projdeme do jižní části letoviska. Tam vede zkratka do vesničky Afionas. Je to sice prudší cesta než po silnici, ale je to blíž a je odsud pěkný výhled na celé letovisko Arillas. Kolem je olivový háj a několik cypřišů se hrdě vypíná k nebi. Do kopečka si trošku zafuníme a na křižovatce se stáčíme doprava. Tady už začínají první domy horské vesničky Afionas. Po pravé straně míjíme malý místní hřbitov se zvonicí. Zhruba uprostřed vsi je odbočka do vedlejšího letoviska Agios Georgios Pagon. Tam také stojí jedna z místních zvláštností, společné poštovní schránky. Aby poštovní doručovatel nemusel obíhat každý dům samostatně, má tu všech 27 schránek pěkně pohromadě. Kolem pekárny, z níž se line vůně čerstvého chleba, se vydáváme k výhledu na Arillaskou zátoku. Tam na chvilku zastavíme pokochat se pohledem na moře a okolní ostrůvky a doplnit vyčerpanou energii. Poté pokračujeme v cestě až k místnímu kostelíku. Zdá se, že je mimořádně otevřený. Zkusíme se podívat dovnitř. Opravdu je otevřeno, ale jen co vstoupíme, vynoří se ze zákristie místní pan farář a trochu mrzutě po nás kouká. I na pozdrav jen trochu kývne hlavou. Moc vítáni tu nejsme, to je vidět na první pohled. Tak prohlídku ukončíme rychleji než je u nás obvyklé. Hned jak se za námi zavřou dveře, zaklapne i zámek. Za kostelíkem se stočíme k taverně Dionýsos, nejvýše položené budově této vsi. Pod tavernou se nám otevírá pěkný výhled na celou zátoku severního Georgoisu. Odtud už dál pokračuje jen „kozí stezka“, která nás zavede nejprve k výhledu na pláže pod Afionas a poté až k samotným plážím. Podle mě je to jedno z nejromantičtějších míst na Korfu. Dnes tu skoro nikdo není. Možná proto, že fouká i tady a docela dost. Obvykle když tady fouká, tak alespoň jedna z pláží, ať už severní nebo jižní, je před větrem chráněna. Dnes to nějak neplatí, vypadá to, že se tu setkávají větry z obou stran. I přesto se tu vykoupeme, i když zrovna dnes je moře docela studené. Jarek s Ňaďou to pak vzdávají a vrací se zpět na pláž v Arillasu. My s Lenkou vydržíme a doufáme, že se vítr zklidní. Po poledni opravdu na chvilku povolí, ale jak hodiny přibývají, opět se rozfouká víc. To nám ale nebrání se zdržet až do šesté hodiny. Cestou zpět pozorujeme docela zajímavý úkaz. Vítr vanoucí od Georgiosu je tak prudký, až zvedá spršky vody nad moře a vytváří malé duhy a víry. Docela zajímavý úkaz, ale plavat bychom v tom nechtěli. Když jsme zpět nahoře u kostela, vydáme se ještě do uliček staré části Afionas, které mají úžasnou atmosféru starého Řecka i přes některé modernější prvky. Tato část obce je poměrně hojně navštěvovaná fotografy, zvláště v podvečer, kdy slunce změkčuje své světlo a obrázkům dodává takový příjemně teplý nádech. Po nafocení se pak otáčíme zpět domů stejnou cestou jakou jsme přišli. V Arillasu zastavíme na chvíli odpočinku a pár fotek západu slunce nad mysem Kefali a poté se přehoupneme přes jeho vrchol zpět do Stefanosu. Po návratu se nás Jarek s Ňaďou vyptávají, zda jsme našli jejich vzkaz. Prý nám cestou nakreslili zprávu na silnici a šipku k oslíkovi kterého objevili u jedné taverny. Kdepak, zprávy jsme si bohužel nevšimli a oslíka jsme také neviděli i když tušíme kde to asi bylo. Dnes žádné velké ponocování, ráno nás čeká brzký budíček a tak zapadáme do pelíšků už před půlnocí.

Pondělí 20.7., den devátý

Kerkyra

Dnes ráno si musíme trošku přivstat. Pondělí jsme totiž zvolili pro návštěvu hlavního města Kerkyry a tedy cestu místním Green busem, který vyjíždí ze Stefanosu v 6:30. Jarek s Naďou se přidávají a na zastávce se ještě sejdeme s našimi dvěma sousedkami z vedlejšího studia. Autobus má pár minutek zpoždění, ale je krásné ráno a tak to nikoho netrápí. Jízdné letos nepodražilo, takže cesta do Kerkyry stojí stále 3,70€. Autobus nás proveze přes Avliotes, Peroulades a Sidari a poté zamíří na jih k hlavnímu městu. Cestou sousedům povídáme o tom, co by neměli vynechat a na co se mohou zajít podívat. My už Kerkyru známe docela dobře a máme trochu jiné plány než běžnou okružní procházku. V Kerkyře jsme chvilku po osmé hodině. Rozloučíme se a vydáme se na náměstí San Rocco, odkud jezdí městské autobusy. Linkou č. 2 se nejprve chceme vydat do jižní části Kerkyry, na poloostrov Kanoni. Odtud je jednak jeden z nejznámějších pohledů na ostrůvky Vlacherna a Pontikonissi a jednak pěkný pohled na přistávající letadla. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si k návštěvě vybrali právě pondělí. V ten den se totiž střídá většina Anglických návštěvníků ostrova a díky tomu je letecký provoz nad ostrovem nejhustší. Po příjezdu se zastavíme v jedné z taveren nad přistávací dráhou, pohodlně se usadíme u frapé a sledujeme přistávající a startující letouny. A už je tu první , o pár minut později druhé, pak třetí. EasyJet, Viking, Thomson fly, Aegean, Thomas Cook, letouny známých i méně známých leteckých společností kolem nás defilují jako na přehlídce. Obvykle jich přistává několik za sebou, pak se na chvíli letecký koridor vyčistí a za pár minut stejná letadla startují zase do vzduchu. Jen jejich cestující se vystřídali. Sem tam prázdný čas vyplní nějaké menší soukromé letadlo. Několikrát se kolem nás vyrojí skupinka turistů, které přivezl výletní autobus na cestě kolem ostrova. Dnes mají většinou štěstí a i za těch pár minut zastávky alespoň jedno letadlo přistávat nebo vzlétat spatří. Jiné dny to je víc o štěstí. Kolem poledne sejdeme dolů k pobřeží a po úzké hrázi se vydáme směrem k ostrůvku Vlacherna. Na hrázi kotví výletní lodě, které turisty za 2,50€ převážejí cca každých 20 minut na vzdálenější ostrůvek Pontikonissi. Na palubě už pár turistů čeká, tak se také připojíme. Je to totiž naše první návštěva tohoto malého ostrůvku s kostelíkem ze 13. století, zasvěceným spasiteli. Cesta trvá jen pár minut a nám při ní stihne nad hlavou zaburácet svými motory jeden z přistávajících letounů. Po zakotvení loďky si nejprve ostrůvek obejdeme kolem dokola a nafotíme a teprve poté se vydáme schodištěm vzhůru ke kostelíku. Je tu docela dost lidí a tak na nafocení jeho interiéru musíme pár minut počkat. Čekání nám mezitím zpříjemňují další letadla a nové záběry. Po nafocení se ještě chvíli kocháme pohledem na poloostrov Kanoni, Vlachernu a Peramu a jednou z dalších lodí se necháme odvézt zpět a jdeme si ještě zblízka prohlédnout Vlachernu s kostelíkem Panny Marie. A po prohlídce si jdeme na chvilku posedět na hráz spojující poloostrov Kanoni s Peramou a vychutnat ten zvláštní pocit, kdy vám několikatunový kolos burácí přímo pár metrů nad hlavou. Další zajímavostí pro nás byl jeden postarší Řek procházející nevzrušeně lagunou s rýčem v jedné ruce a igelitkou v ruce druhé, letadla neletadla. Copak to tam asi loví? Teprve po pohledu dolů do moře nám došlo, co že to tam tropí. Sbírá kraby a ze dna je plaší právě vyrýpnutím rýčem. Jinde v Evropě by mu už nejspíš někdo vynadal díky té blízkosti přistávací dráhy, pokud by ho rovnou nezavřeli jako „teroristu“. Tady – Siga siga, klídek, klídek, nic se neřeší. Den pomalu ubíhá a nastává čas vydat se zpět. Vrátíme se tedy na autobus, který tu staví každých 30 minut a za jízdenku v ceně 90 centů se necháme převézt zpět do centra. Trasa vede nejprve kolem archeologického naleziště v Paleopolis. Po pravé straně zahlédneme základy starých římských lázní a po levé pozůstatky ranně křesťanské baziliky z pátého století. O kousek dále míjíme ženský klášter Agias Efthimias a park s malým zámečkem Mon Repos. Poté mineme jižní okraj parku Esplanade se sochou Ioannise Kapodistrase, prvního řeckého prezidenta a rodáka z Korfu a za chvíli již jsme zpět na náměstí San Rocco. Do odjezdu autobusu zbývá ještě pár hodin, tak se vydáme do uliček starého města nasát tu kouzelnou atmosféru jednoho z nejkrásnějších řeckých měst. Náměstí Plathia Dimarhiou a stará radnice, Esplanade a Liston , kostel svatého Spiridona , nejuctívanějšího patrona všech obyvatel města, úzké uličky čtvrti Cambiello, to jsou jen některá ze známých míst, která na této procházce míjíme. Obchůdky se suvenýry, Kumquatem (sladkým likérem z plodů podobných malým pomorančům), zlatnictví, pekárny, taverny a kafeniony a spousta dalších obchodů lákajících turisty k nákupu. Barevné prádlo rozvěšené nad úzkou uličkou mezi protějšími domy, palmy v malých zákoutích, Albánky prodávající papírové kapesníky (takový trochu zvláštní způsob žebrání), Řekyně usrkávající kávu na skládací židličce před svým obchodem, Řekové s cigaretou v jedné ruce a komboloi v ruce druhé, vysedávající na schůdcích před obchody. Pestrý kaleidoskop pohledů, hluku a vůní. Kaleidoskop, jehož jsme i my v tuto chvíli nedílnou součástí. Bohužel jen chvíli. Čas se naplnil, autobus nepočká. Na nádraží se scházíme s Jarkem a Naďou i s našimi sousedkami. I jim se v Kerkyře líbilo. Po návratu se pustíme do likvidace dovezených a nakoupených zásob k večeři. Vlahý večer, sklenka Ouza s colou a lehký šum moře doplňují příjemnou atmosféru dnešního končícího dne.

Úterý 21.7., den desátý

Ještě jednou Afionas a zásnuby na pláži

Předposlední den Lenka zůstává doma na pláži ve Stefanosu a užívá si koupání a sluníčka a já se ještě jednou vydávám do Afionas na své oblíbené pláže. Dnes je tu trochu víc lidí, moře klidné a příjemné na koupání a je krásně vidět na dno. Odpoledne nechám věci na pláži a vypravím se jen s kamerou a foťákem úzkou stezkou k troskám starých budov na mysu Arilla. Ty tu pravděpodobně zůstaly po archeologických expedicích ve třicátých letech minulého století. U té zachovalejší mne čeká malé překvapení. Místní totiž z ní udělali maličký, opuštěný kostelík. Docela pěkný nápad. Je vidět, že je i docela dost navštěvovaný. Udělám pár fotek a vracím se zpět a po nějakém čase se vypravím zpět domů. Po návratu nás čeká ještě malá slavnostní událost. Rozhodli jsme se s Lenkou, že tady se spolu zasnoubíme. Kde také jinde, vždyť na Korfu jsme se téměř před třemi lety poznali poprvé. škoda jen, že tu s námi není Vasil, protože toho bychom rádi právě v tuto chvíli měli s sebou. Nedá se nic dělat, musí ho zastoupit Jarek. Nakonec vždyť jako starosta to určitě zvládne. Naďa mu zdárně asistuje a tak jen oni, opuštěná pláž, zapadající slunce a moře jsou svědkem našich zásnub. Po zásnubách a se jdeme posadit na společnou večeři do oblíbené taverny. Večeři nám podmalovává příjemná řecká hudba a nás čeká poslední noc na ostrově. A to je čas našeho tradičního rozlučkového rituálu. Před spaním ještě seběhneme dolů k moři a tak jako pokaždé když jsme tady vhazujeme do vln každý jednu minci. Českou korunu. To abychom se sem zase příští rok vrátili. Pak se ještě ruku v ruce projdeme kousek po pláži a jdeme spát.

Středa 22.7., den jedenáctý

Agios Stefanos a odjezd domů.

A je před námi poslední den. Dopoledne v poklidu zabalíme a poklidíme a necháme si venku jen věci na pláž. Zavazadla přesuneme do vedlejšího pokoje a před polednem opustíme náš pokojík, který nás hostil v minulých dnech. Máme před sebou ještě celé odpoledne a většinu ho strávíme na pláži a koupáním. Moře je docela klidné a kupodivu i docela prohřáté. Asi hodinku po nás přijdou i Jarek s Naďou a tak si ještě užíváme poslední hodiny řeckého slunce a moře. Dojídáme zbytek oliv které jsme nestačili schroupat po večerech a dopíjíme poslední zbytek Ouza smíchaného s limonádou. Je to docela osvěžující, i když přecijen trochu zrádné na tom pražícím slunci. Ale jsme na to čtyři a tak jej zdárně a bez úhony zdoláme. Naši sousedé mají jiný zvláštní zvyk a na každou cestu do Řecka si s sebou přibalí pár mušlí, které si přivezli z některé ze svých předchozích dovolených. Tentokrát jednu umístí jen do písku před okraj moře a uzavíráme sázky, kdo z kolemjdoucích by ji asi mohl najít. Přestože kolem prochází lidí docela dost, nikdo si jí nevšimne. Postupně kolem nakreslíme do písku kolečko, srdíčko, šipku…kdepak, nic nezabírá, lidi přejdou bez povšimnutí. Teprve když kolem ní Lenka do písku vyryje mezinárodně známý symbol ženství, který obvykle malují chlapci v pubertálním věku po zdech, slavíme úspěch a jedna procházející slečna jinak docela dobře viditelnou mušli zaregistruje. Odměníme ji výbuchem smíchu a potleskem a jen je nám trošku líto, že to slečna asi moc nepochopila a zuřivě prohledává okolní pláž, co kdyby se tam skrývala ještě nějaká. Poslední koupání, osušení a jdeme zpět k ubytování dokončit balení a přesunout zavazadla k vedlejšímu domu. Do odjezdu ještě zbývá nějaký čas a tak se jdeme naposledy projít letoviskem, zapálit svíčku do malého kostelíku a rozloučit se v naší oblíbené taverně. I loučení je milé, jako ostatně celý pobyt tady na ostrově. „Mějte se dobře a doufáme že vás příští rok zase uvidíme. A aby se vám na nás dobře vzpomínalo, tady máte od nás malou pozornost“. Láhev domácího vína (mimochodem opravdu výborného) a aby jí nebylo smutno, tak ještě láhev tequily. Poslední stisky rukou, poslední fotky, poslední úsměvy a zamávání. Ještě honem rozloučit se v obchodě (loučení stejně milé jako v taverně) a honem ještě vpravit do zavazadel ty dvě lahvinky, aby se cestou nerozbily. A už je tu autobus. A cesta na letiště. Odbavení je docela rychlé, vše probíhá bez problémů. jen u našich zavazadel se slečna za přepážkou na chvilku pozastavila. Máme totiž skoro 5 kg nadváhu (no jo, nemít tak dobré víno, ouzo, medíky a další pochutiny, byli bychom hned lehčí). Ale po poradě s kolegyní nám to prochází. Po odbavení ještě dokoupíme pár posledních dárků ve freeshopu a už nás čeká nástup do letadla. A za pár okamžiků už opouštíme pevnou zemi. Dovolená skončila. Tak jako vždy v Řecku, byla kouzelná i když tak rychle utekla a zbývají jen vzpomínky. A ty nám nikdy nikdo nevezme. Tak zase za rok nashledanou Korfu. Let je klidný, za dvě hodinky jsme v Praze a za další hodinku bez problémů doma.