0
0

Pokračování předchozího dílu Korfu – 2005/I. (tentokráte den čtvrtý)

Osm hodin ráno, budík na mobilu lehce zadrnčí. Ještě se chvilku povaluju v posteli, vždyť je neděle. Moc dlouho mi to ale nevydrží a za chvilku se už rozespale rozhlížím z balkónku jak je venku. Jasno, teplo, vypadá to na další pěkný den. Než se uvaří gulášovka k snídani, cvaknu pár záběrů z balkónku, posnídám a před půl desátou opouštím svůj pokojík. Vydávám se směrem k jihu a na křižovatce před tavernou Yanis to stáčím do vnitrozemí. Po chvilce míjím obchůdek Pipina, za nímž jsme s Miškou bydleli při naší první dovolené v Georgiosu. Trochu zavzpomínám a podél hotelu Brouskos opouštím Agios Georgios a mířím k první vesničce na trase – Argirades.

Možná bych spíše měl říkat městečku, protože ve zdejší oblasti je to vlastně největší obec. Cesta vede kolem olivového háje a zdejší olivovníky už rozhodně nejsou těmi malými a mladými stromky, které jsem míjel včera kousek dál na jihu. Naopak to jsou prastaré stromy, které se důstojně tyčí nad zemí a lehký větřík si pohrává s jejich listy. Je docela příjemý, protože teplota pomalu stoupá a cesta také. Za necelou půlhodinku už procházím okrajem Argirades. Je to kratší než jsem myslel. Domečky tu jsou nalepeny jeden na druhém, mezi nimi jsou jen úzké uličky, místy sotva na projetí motorkou, auto by se sem nevešlo. Po chvilce se dostávám na miniaturní náměstíčko s kostelíkem. Tady posedává skupinka staříků a živě o něčem debatují. Kostelík je otevřený, tak nakouknu dovnitř. Maličký, vyzdobený několika ikonami, lustry a svícny. A mezi nimi vykukují moderní mikrofony. Je to tu podle mne trochu přeplácané, ale to už tak v malých řeckých kostelech je. Jako by chtěli místní dát najevo – nemusíme mít nejkrásnější domy, ale náš kostelík musí být tím nejhonosněji vyzdobeným stavením.

Po prohlídce kostela pak pokračuji dál k hlavní silnici. A už jsem na ní. Tudy vede hlavní tepna propojující jih ostrova s hlavním městem. Projdu ještě na jižní okraj městečka a pak se vracím zpět a vydávám se odbočkou dál do vnitrozemí. Cestu míjím na zápraží jednoho domu překrásnou místní obyvatelku. Tahle zrzečka na mne kouká sice trochu nedůvěřivě, ale zjevně se mě ani foťáku nebojí. Ovšem její dva potomci, co na mne vykukují kousek dál za plotem, už přecijen tolik odvahy nemají a tak i když zvědavost nezapřou, přecijen honem k mámě, ta je jistě ochrání před tímhle zvláštním dvounožcem co pořád schovává obličej za něco černého v čem tak divně cvaká.

Silnice pak pokračuje skrz vesničku Neohoraki a poměrně prudce spadá dolů. Severním směrem na vzdálenějším kopci na mne probleskuje další známá vesnička – Hlomos. Tam jsme loni při ranním výletu za východem slunce chvilku bloudili, než se nám podařilo přijít na to, že průjezd vesnicí je díky hodně úzkým uličkám pouze jednosměrný. Kolem jedenácté se dostávám na křižovatku odkud se dá buď doprava uhnout k vesničkám Notos, Agios Nikolaos a Petriti, nebo vlevo, pro změnu zase vzhůru do kopce, přes Kouspades k rybářské vesničce Boukari. Tam je můj první cíl a tak po konzultaci s mapkou na křižovatce už zas funím vzhůru do kopce. Předemnou tím směrem stoupá nějaký stařík obtěžkaný nákupem, tak si říkám že bych mu pomohl, ale než se stačím rozkoukat, on už je nahoře. Páni, takovou vitalitu bych v jeho věku chtěl mít. Já tu funím jak lokomotiva a on nese těžkej nákup a ani se nezadejchá…teda klobouk dolu. Uff, už jsem nahoře. je tu malé náměstíčko a na něm tradičně ve stínu posedává místní důchodcovská elita. Naproti nim ženské natáčejí vodu do kanystrů. No jo, vážně voda a asi pitná, jinak by jí ty ženské nenatáčely. Tak se stavím do fronty a staříci z toho mají strašnou srandu jak ze mne leje. Trochu se opláchnu, napiju, opravdu je to studená pramenitá voda a po tomhle osvěžení s nimi takovou tou ostrovní hatmatilkou (trochu angličtiny, trochu řečtiny, trochu ruce) prohodím pár vět a pokračuji dál v cestě. A za zatáčkou už se zase cesta snáší dolů a už vidím moře. Nad hlavou mi zaburácí letadlo co před chvilkou odstartovalo z Kerkyrského letiště a už jsem v malém přístavu. Tady kotví pár lodiček místních rybářů kteří dodávají své úlovky do těch několika vyhlášených rybích taverniček. Že jsou vyhlášené právem, o tom jsme se přesvědčili loni, když jsme si sem zajeli na výbornou večeři poskládanou z ryb a plněné kalamáry. Pokud se tu zastavíte na jídlo, nečekejte běžné jídelní lístky. Přijde číšník, odvede vás do kuchyně a tam vám v mrazících boxech nabídne dnešní úlovek i s patřičným komentářem a převážením a vy si vyberete to, na co máte chuť.

Jsou tu sice tři nebo čtyři menší hotely, ale asi tu moc lidí nebude, pláž je skoro prázdná, zato tu je nějaký zájezd autobusem. Zdejší minipláž není nic moc, oblázky a kamínky, žádný písek. A moře je tu klidné jak na rybníku, jen takové minivlnky. Je odsud vidět pěkně na Hlomos nahoře na kopci, i se v dálce dají rozeznat domečky největšího jihovýchodního letoviska Messonghi. Koupat se mi tu moc nechce, tak jen chvilku posedím na molu, udělám pár fotek okolí a natahám nafocené obrázky do databanky. A pak zamířím podél pobřeží směrem na jih. Cesta vede pár metrů od moře a je od něj většinou oddělena hustým vysokým rákosem nebo poměrně hustým ostružiním. Za necelou půlhodinku docházím do Petriti.

Tady je opět malý přístav, zdejší lodě co tu kotví však už patří k těm větším. Za přístavem je potom několik taverniček a menší písčitá pláž. a před ní několik útesů a ostrůvků. Sluníčko si zrovna chvilku vybírá oddech a schovává se za mráčky, to mi ale nebrání v tom abych se tu alespoň na chvilku nesmočil. Tedy až po té co udělám pár fotek a co se větším obloukem snažím vyhnout dvěma hafanům které tu s sebou má jedna místní rodinka. To vyhýbání mi sice není moc platné, ono není moc kam se vyhýbat, naštěstí pejsánkové vypadají, že je nějaký turista z čech nezajímá a že už svůj denní příděl potravy (podle mého odhadu tak půlka prasete by je mohla uspokojit) za sebou. Pak to ještě zkusím projít dál po pláži, ta však po pár metrech končí skalisky a hlubší vodou. A s foťákem se mi brodit okolo nechce. Takže nezbývá než se vydat zpět a opět se napojit na místní silnici. Cestou míjím zdejší škvárové hřiště, kde právě končí zápas místní fotbalové ligy. Tribuny tu nemají, diváci většinou sledují zápas přímo ze sedaček svých približovadel ať už je to motocykl, nebo auto. Teda v tomhle vedru ještě hrát fotbal, to musí být tedy zážitek. 🙂 Mají tu však dobrou organizaci, hned po odpískání se na hřiště řítí asi desetiletý klučina, v každé ruce sadu šesti lahví s vodou z místního marketu. Asi dárek od sponzora za vyvěšený reklamní bilboard:-)

Pár desítek metrů za hřištěm začínají pozemky místní farnosti a na nich „Malej“ a „Velkej“. Malej je maličkej moderní kostelík. Velkej se teprve staví, ale až bude hotov, bude to spíš chrám nez kostel. Odtud pak pokračuji kolem vesničky Agios Nikolaos k oblázkové pláži pojmenované Notos Beach. Tady je malá taverna přímo nad mořem s pár lehátky. Zrovna sem zajíždí i jedna z výletních lodí, která zastaví pár metrů od břehu a její cestující se jdou vykoupat a zaskákat si z paluby. Po krátké zastávce pak procházím podél kamenitého pobřeží až k místu nazvaném Kalivioti Beach. Je tu podobný minipřístav jako v Boukari, jinak krom pár stavení nic zajímavého, na koupání to tu taky moc není. A protože to dál podél pobřeží nijak zajímavě nevypadá, stáčím se silnicí do vnitrozemí smětem k Perivoli.

Přes Perivoli opět vede hlavní tah mezi Kerkyrou a jižní částí ostrova, městečko jako takové však vypadá jako po vymření. Nikde ani živáčka. Tak scházím přes nově vybudovanou silnici a mířím směrem k Maltas Perivoli. Cestou potkávám přecijen pár lidí, Čechů, kteří míří na procházku do Perivoli. Z taverničky s miniobchůdkem Maltas už zdálky ke mně doléhá český rozhovor. Zastavím se v obchůdku doplnit tekutiny jednou malou vychlazenou colou a za pár minut už scházím na známou pláž v Agia Varvaře. Kousek dál po pláži ještě potkávám dvojici z našeho zájezdu co bydlí tady ve Varvaře, tak chvilku pokecáme a já pak kolem páté zakončím první delší výlet na svém oblíbeném místě u pramínku. Tady odpočívám asi do půl osmé. Oproti východnímu pobřeží jsou tu pěkné vlnky, takže si zas parádně zablbnu a zaskáču ve vlnách a přes kameny se pak vracím zpět do Georgiosu a do svého ubytování. Rychlá sprcha a hurá na dobrou večeři do Malibu. Tentokrát končím u oblíbené grilované chobotničky s hranolkama a k tomu Teramosalata s místním chlebíkem a na závěr opět „zákusek“ v podobě sklenky metaxy coby pozornosti podniku. Chvilku ještě popovídáme s Gábinou a pak už jen tradiční večerní rituály – vyhnat komáry, dobít baterky do foťáku, přesypat fotky do databanky a hodinkové posezení s ouzem a colou na balkónku. A kolem jedné spokojeně a příjemně unavený usínám.

To be continued….až zas bude chvilka času…v dalším dílu .:-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .