0
0

Letos mě dcerka po dlouhé době přesvědčila, že se o prázdninách chce podívat někam jinam než opětovně na Korfu a tak spolu vyrážíme tentokráte do Francie na jižní pobřeží. Jí se tam moc líbilo, mně sice svým způsobem také, ale Řecko je prostě Řecko. A protože poslední týdny prázdnin bylo ještě třeba dokončit pár věcí v práci, podařilo se mi vyšetřit si čas a volno až po začátku školy. Vyrážím tentokráte sám, bez obvyklého ženského doprovodu. Rozhodování mezi dvěma nejoblíbenějšími místy – severozápadem a jihozápadem Korfu za mne tentokráte vyřešila cestovka, která nabídla v lastu „poslední místo v letadle“, tedy bez příplatku za neobsazené lůžko a tak 8.9.2005 vyrážím směr Agios Georgios – Agiradon.

Odlet v rozumný čas 7:45 a navíc veškeré potřebné doklady předem od cestovky mi dávají už od první chvíle pocit pohody a klidu, kdy se nemusím nikam hnát a hned po ránu něco řešit a vlastně si začínám dovolenou užívat už od příjezdu na letiště na Ruzyni. Z klídku mne nevyvádí ani postarší manželský pár, který naprosto suverénně ignoruje seřadivší se frontu před odbavovací přepážkou a zvesela předbíhá asi 8 lidí jako by jim to letadlo mělo uletět. Samozřejmě neuletělo, naopak máme pár minutek zpoždění. Po nástupu do letadla vzniká trochu zmatek kdy pár lidí, včetně mně, nějak postrádá viditelné označení sedadel (ten malý osvícený čudlík s číslem fakt moc viditelný není), ale letušky nás profesionálně nasměrují na ty správná místa. Pak už následuje téměř nesrozumitelné uvodní hlášení vedoucí kabiny, tradiční instruktáž co dělat v případě havárie letadla a za chvíli už stoupáme nad mraky a po necelých dvou hodinách se snášíme nad Kerkyrským letištěm. První pokus o přistání se ovšem kapitánovi nějak nezadařil, údajně kvůli špatně odhadnutému počasí, a tak prudčeji opět vystoupáme výš, obletíme Kerkyru a přistáváme tentokráte již bez problémů z opačné strany.

Vypadá to, že jsme na letišti sami, žádné davy cestujících, které jsou běžným jevem v plné sezóně, žádný spěch a shon. Celní úředníci jen tak znuděně postávají kolem odbavovací přepážky a na ukazované doklady jen sem tam mírně znuděně mávnou rukou ve smyslu „běžte dál“. Letištní obsluha už asi absolvovala všechny nezbytné ranní přípravy stylu porada, ranní káva a prolistování novin a tak se za chvíli už v příletové hale rozjíždí „kolotoč“ na kterém po chvíli začínají příletovou halou kroužit naše zavazadla. Mám štěstí, moje tmavomodrá spolucestující vyplavala do kolotoče mezi prvními a kupodivu tentokráte zdárně doputovala až ke mně a neskončila v rukou nějakého netrpělivého roztržitého spolucestujícího jako před třemi lety :-). A protože jinak cestuji sám a na žádné jiné opožděné zavazadlo čekat nemusím, tak se vzápětí jako jeden z prvních zdravím s první známou tváří z Korfu – naší delegátkou Jitkou. Však už se také setkáváme na ostrově počtvrté. U autobusu do Georgiosu přistávám jako první, takže mám dostatek času na obvyklý rituál před nástupem – oblíbenou cigaretku před odjezdem. Silnice je trochu mokrá, zjevně k ránu sprchlo, ale je příjemně teplo a sluníčko začíná příjemně hřát. Po chvíli se přidávají další šťastlivci kterým už dorazilo jejich zavazadlo a autobusy se postupně plní nedočkavci na odvoz k jednotlivým ubytováním. Jitka je tu sama na dva autobusy, takže si nás před odjezdem jen přijde přepočítat, pokusí se sdělit nám pár základních informací stávkujícím mikrofonem a odbíhá k druhému autobusu se kterým absolvuje první část cesty a nás přenechává v rukách místního řidiče.

Ten se bravurně vymotává z letištního parkoviště a za chvíli už míjíme přistávací dráhu, oddělenou od silnice jen úzkým pruhem trávy a plotem z ostnatého drátu. Původní závory, které pamatuju ještě z první návštěvy ostrova a které šly dolů vždy když startovalo nebo přistávalo nějaké letadlo, jsou už minulostí a dnes je v místě jejich původního usazení jen obyčejný semafor. Tentokát je na letišti stále klid, jen naše letadlo čeká na ploše na ty, které střídáme a tak již za pár okamžiků projíždíme známými uličkami Kerkyry a já pomalu vstřebávám tu důvěrně známou atmosféru mého oblíbeného ostrova. A hele, tady přeci je ta naše oblíbená pekárnička kde jsme si loni pochutnávali na výborném domácím pečivu k snídani. A jen si to domyslím, prožene se autobusem lehounká vůně čerstvě upečených dobrot. Po chvíli míjíme odbočku na Achillion a stáčíme se k moři. A už na nás vykukuje zpod pár palem a olivovníků vyhlídka na Vlachernu a ostrůvek Pontikonisi s malým klášterem a my podél pobřeží jedeme až do Messonghi. Tam na chvíli zastavujeme a čekáme na Jitku, která se k nám připojuje z druhého autobusu. Sakra ten mobil už zas vrní, vždyť už mně jednou místní operátor přivítal, že by ještě nějaká reklamní SMSka? Houby, jsem pár hodin na dovolené a už první problém. Kolega se potřebuje dostat vzdáleně do sítě na náš vnitřní web a nejde mu to….to nám ta dovolená pěkně začíná. Ještě jsem se tu ani nerozkoukal a už abych zas pracoval. Naštěstí si uvědomuju kde by mohl být zádrhel a tak než druhý autobus dorazí, je vyřešeno. Jen doufám, že to tak nebude celou dovolenou.

Už s Jitkou vyjíždíme směrem do vnitrozemí po hlavním tahu vedoucím až na jih ostrova a Jitka nás mezitím krátce informuje o tom jak dále pojedeme, kde kdo bude vystupovat a připomíná dvě základní pravidla platná pro nás na ostrově – posun času a nevhazování toaletního papíru do toalet. Než se stačíme vzpamatovat, je tu odbočka na Agios Georgios a autobus sjíždí z mírného kopečka a po chvilce už jsme na západním pobřeži. Jen tak v rychlosti obhlížím známá místa, moc se toho tu za ten rok nezměnilo, na první pohled vlastně nic. To už zastavujeme před hotelem Golden Sands, za nímž je umístěn náš baráček. První část našeho autobusu včetně mne je na místě. Další pak pokračuje na konec Georgiosu a třetí, která míří na Paxos se projede ještě do přistavu v Lefkimmi.

Před vstupem nám ještě Jitka řekne kde a kdy je úvodní schůzka a už zas uhání do autobusu. Ubytování nemá chybu, jsem v patře, přesně v místě které jsem odhadoval. Z balkonku je výhled na moře, takže rychlé vybalení a fofrem na nákup do nejbližšího supermárketu. Mám totiž žízeň jak trám. Jen tak zběžně zkontroluju ceny, trochu podražilo, ale pořád je to vcelku únosné, později bude čas to projít pořádně a porovnat ceny ve všech místních obchůdcích nesoucích honosné označení supermárket. Házím nákup „domů“, rychlý převlek do plavek a šup na pláž. Beru to na malou pláž pod kapličkou, jenže ouvej. Letos z ní nějak moc nezbylo. Písek je skoro pryč, ve vodě jsou vidět útesy, navíc jsou trochu větší vlnky, tady to na koupání moc není. Nevadí, přelézám přes kameny které kdysi moje dcerka pojmenovala krabí útesy (podle pár krabíků které jsme tu vždycky sledovali) a mířím směrem k vedlejší pláži. Ta se také trochu zmenila, je o dost užší než loni. Nakonec zůstanu pod silnicí u půjčovny skůtrů a šlapadel. Je tam jen pár lidí, téměř celá pláž je vylidněná. Moře je krásně vyhřáté a tak si na hodinku zablbnu ve vlnách a beru to zpátky, jednak pro foťák jednak pro CDčka s průvodcem po Korfu, jednak pro malý tekutý pozdrav z čech pro Jitku a Gábinu z Malibu kde se ve čtyři hodiny koná úvodní schůzka. Z pozdravů mají obě radost a já zas mám radost z toho, že nezapoměly. Ani šef taverničky Malibu nezapoměl a hned se ptá kde je moje malá Míša s babičkou. A když se dozví, že Míša už bohužel ve škole a babi že znovu pracuje, takže ani jedna se mnou přijet nemohla, tak je alespoň pozdravuje. U Gábiny si objednám frape a v klidu si odposlechnu obvyklé informace o okolí, o výletech a půjčování aut a motorek. Tedy ani je nějak zvlášť už nevnímám, spíš vnímám tu příjemnou známou atmosféru která v Malibu panuje, podmalovaná řeckou hudbou a hučením moře pod námi. Nakonec výlety už mám zhruba naplánované sám a z těch organizovaných počítám jen s tím, že se odpoledního výletu do Kerkyry který máme v ceně zájezdu s nimi vrátím zpět autobusem. Po schůzce to seběhnu dolů na pláž a zamířím na oblíbené místo za kameny, kam jsme se chodívali koupat loni.

I kolem Malibu je vidět, že si letos moře ukouslo pěkný kus pláže a tam kde loni byly lehátka se slunečníky je dneska voda. Ovšem nejvíc je to poznat u pramínku za kameny. Tam je vymleto na výšku téměř dva metry písku a z vody vystupují útesy a kameny, které jsou obvykle pod pískem skryty. Kousek místa na uložení tam přecijen zbývá, okolo ani noha, takže hurá plavky dolů a šup do vody. Mno moc rychle to do té vody nejde, vlny jsou trochu větší a ty oblázky po okraji jsou docela nepříjemné, zvlášť když přijde větší vlna a snaží se je házet proti nohám. Ale dá se to, jen se musí najít to správné místo kde nejsou. Jak se dostanu přes ten nepříjemný kousek, už je to pohoda, pod nohama zase písek, takže ideální místo na blbnutí ve vlnách. Na delší plavání to až tak moc dneska není a tak se jen příjemně unavím půlhodkou skákání ve vlnách. Zjevně nejsem sám, kdo si z čechů tohle místečko oblíbil, protože po chvilce nacházím v písku nápis z malých kamínků „Ahoj moře!“. Kdo mne zná, tak ví, že na nějaké polehávání na pláži moc nejsem a nikde moc dlouho nevydržím, spíš raději courám po pobřeží a vychutnávám si tu pohodovou atmosféru sluníčka a šumění nebo burácení vln při které si člověk nádherně psychicky odpočine od všeho. Někdy kolem sedmé to balím a vracím se zpět, tentokráte po cestě nad mořem a ne přes kameny.

Po rychlé večeři ještě zapnu do zásuvky strojek proti komárům a stříknu trochu Offu na závěsy a kolem postele aby mně ty mrchy krvežíznivý v noci neotravovaly a vydávám se na obhlídku cen v místních obchůdcích. Je jich v okolí dost. Dva směrem k Malibu, dva zhruba uprostřed letoviska a tři v okolí přístavu. Cenové rozpětí je docela velké, od pár centů až po několik €. Snad akorát chleba je všude za stejnou cenu – 60 centů. U přístavu zůstali věrni tradici a jsou vesměs ve všem nejdražší, nealko mají nejlevnější „U děduly“, jak jsme kdysi tenhle krámek překřtili s Míšou. Ten už sice vypadá, že pomalu vyprazdňuje regály s končící sezónou, ale pořád cola za 1,50 je u něj o nějakých 23-30 centů levnější než všude jinde. A při mojí spotřebě kolem dvou l denně je to jedna z největších položek v nákupech. Ještě u něj doplňuju zapomenutou pastu, lahvinku Ouza a nezbytné oříšky na chroupání k podvečernímu posezení na balkonku a zbytek jako jar, houbičku, fetu, mléko, vajíčka donáším z obchůdku který mám nejblíž bydlení. Po srovnání cen mi to nakonec vychází na úsporu kolem 4€. To už docela jde. Kolem půl jedenácté si pak nalévám oblíbený večerní drink – Ouzo s colou a užívám si večerní klid na balkónku. Je krásně teplo, v pohodě se dá sedět jen v tričku a kraťasech. Vydržím do půl jedné, pak už se začínají klížit oči, přecijen předchozí noc jsem toho moc nenaspal. Takže mám za sebou první den a zapadám do pelíšku.

Ráno vstávám někdy kolem půl desáté, koneckonců mám dovolenou a potřebuju si taky trošku odpočinout. Nebe je jako vymetené, takže po načerpání energie formou čínské polévky vyrážím na první menší výlet – směr jezero Korission a dál, kam až to půjde po pobřeží. Procházím přes Agios Georgios Agiradon až k přístavu po silnici, pak už to stáčím na pláž a jdu podél moře po písčité pláži. Moře je v této části poměrně klidné, díky tomu že celá pláž je v takové zátoce, kterou uzavírají písečné duny malé pouště. Cestou k ní míjím pláž Isos, kde je i malý oblíbený jacht klub kde se dají půjčit buď surfová prkna nebo malé sportovní jachty. Tady se v roce 1981 natáčela jedna z akčních scén Jamese Bonda ve filmu Jen pro tvé oči. Tehdy ovšem na okraji Georgiosu nestál velký hotelový komplex Palm Beach a pro většinu z nás byl ostrov Korfu neznámým.

V těchto místech zároveň i končí lehátka a slunečníky a začíná „volná pláž“ kde většina lidí co sem přijdou odkládá i poslední zbytky oblečení. V dunách nad pláží je občas možné zahlédnout nějaký ten terénní skůtřík, čtyřkolku nebo i jeep. V jednom z porostů ve svahu nad pláží při pozornějším pohledu pak obvykle najdete i schovaný stan nějakého šetřivého turisty. Ani letos to není vyjímkou, i když jeho letošní obyvatele se mi zahlédnout nepodařilo. Za severním výběžkem pláže potom je ještě další menší pláž, která však je letos oddělená díky „větší vodě“. Projít dál by se dalo, ale nechci riskovat foťák a tak vyšplhám nahoru na duny, a o pár desítek metrů dál kloužu nánosem písku zase zpět dolů k moři. To je tady víc otevřené, takže i vlnky jsou o trochu větší. Letos spíš více a i tady je pláž užší než obvykle. Udělám kratší zastávku na vykoupání a přes kameny mířím až k útesům. Loni jsme se tu s Míšou potápěli pro mušličky, ale letos bych si tak akorát vysloužil pěkný pohlavek o nějaké vlnky a nejspíš i pár nepříjemných odřenin o kameny a útesy. Zkouším hledat i na souši abych alespoň Míše přivezl nějaký ten pozdrav od moře, tentokrát však mám smůlu. Jediným úlovkem jsou dvě trochu hezčí mušličky, jinak jen samé úlomky. A to jsme jich odsud loni vezli spoustu. Nacházím ještě tři krásné, zkamenělé, ale tahat se s minimálně pětikilovým šutrem nebudu:-) Za útesy je potom další minipláž, ani ta však letos není na koupání a tak pokračuji přes poslední část útesů až ke kanálu spojujícím jezero Korission s mořem. Lávka přes kanál ještě stále stojí jako i domeček na břehu jezera. Jen se v krátkosti pozdravím s místními usedlíky kteří lelkují na zápraží a pokračuji na další dlouhou pláž podél jezera. I tady je oblíbené místečko vyznavačů nudismu. Cestou se ještě zastavím na Halikoúnas Bechach v malé taverničče u pláže na frapé vykoupání a posléze končím na místě nazvaném Garziki point. Zdejší malá pláž je těsně pod silnicí (nebo spíš lepší cestou), to však nebrání párku angličanů a jednomu postaršímu řekovi aby se tu koupali jen tak. A když to nevadí jim, mně taky ne. Z klidu nás nevyvedou ani místní cestáři, kteří upravují pomocí dlouhých tyčí vymletý sráz nad pláží tak, aby se s nějakým zvědavcem nezřítil dolů. Mno upravují. …poté co zjistili, že dole se sluní docela pěkná mladá baba jen tak, si dávají záležet na tom aby jim práce ještě chvíli vydržela. Ten mladší se tak zakouká, že při jednom z úderů pod kterým se sesune kus země málem letí za ním. 🙂

Protože je už kolem třetí hodiny a mám v nohách odhadem kolem 10-12km, vzdávám další pokračování, udělám půlhodinkovou pauzu na oddech a vykoupání a pomalu to otáčím zpět. To už pomalu totiž začínám zjišťovat, že pantofle od Ting-Ťongů za 60Kč nebyly na tenhle výlet tím pravým vořechovým. Mám od písku, soli a od té látky kterou jsou zevnitř potažené pěkně odřený levý nárt. Kdepak, zlatý starý pantofle co dělávali dřív. Ty nikde netlačily a nachodil jsem v nich mnohdy mnohem víc. Bohužel už jsem je dva roky nikde neviděl a starý už dosloužily. No co se dá dělat, nějak to překoušu a zítra už zas vyrazím v normálních teniskách. Cestou zpátky ještě párkrát udělám pauzu na vykoupání a pár fotek, před Georgiosem stihnu ještě zapadající sluníčko do mraků a kolem osmé jsem zpět doma. V rychlosti se osprchnu a zamířím na večeři do Malibu.

Docela mi za ten den vyhládlo. Výběr je veliký a protože v Malibu vaří výborně, docela těžko se vybírá. Nakonec vyhrává oblíbená Korfuská specialita Sofrito (hovězí na česneku) s rýží. K tomu jedno pěkně vychlazené točené a už mi ke štěstí nic nechybí. Po večeři následuje „zákusek“ v podobě sklenky metaxy coby pozornosti podniku. Tu dostávají k objednné večeři všichni hosté, pro děti je připraven buď zmrzlinový pohár, nebo nakrájené kousky žlutého a červeného melounu. Gábina si najde chvilku času na popovídání a tak vyprávěním o mém průvodci po ostrově a o tom co je nového na Korfu příjemně strávím večer. Pak ještě donabíjím baterky ve foťáku a databance, znepříjemním život těm pár krvežíznivým komárům, co mají tu drzost vyčkávat až půjdu spát (taktika má úspěch, žádný štípanec) a tradičně chvilku posedím na balkónku s Ouzem smíchaným s colou. Přečtu pár stránek z rozečtené knížky a kolem jedné usínám.

Následující den se vydávám na druhou „zajížděcí“ vycházku, tentokráte opačným směrem, tedy na jih. Start kolem půl jedenácté, nebe je opět jako vymetené a mne čeká jeden z nejteplejších dnů. Procházím kolem Malibu na jižní okraj Georgiosu. Tentokrát se vyhýbám kamenům, obcházím je horem po cestě a kousek za nimi scházím dolů na pláž. Procházím kolem Agia Varvary a mířím dál na jih. Sen tam udělám menší zastávku na vykoupání nebo pár fotek a kolem půl jedné dorážím na konec pláže. Letos to tady moc dobře dál nepůjde, vlny zaplavují i tu uzounkou cestičku k maličkému přístavu kterému jsem kdysi dal jméno Pohřebiště lodí. Na pláži tu totiž najdete pár zpola pískem zasypaných člunů v různém stádiu rozpadu. Ta poté ještě pokračuje pár set metrů dál a končí útesy a kamením. Dnes je úplně liduprázdná. Na chvilku zase zastavím na vykoupání a udělám první pokus o překonání těch útesů a zkouším pokračovat dál.

Zpočátku to docela jde. Je i vidět podle stop v písku mezi kameny, že tudy nedávno někdo procházel. Postupem času je to ale čím dál obtížnější, až narazím na místo, kudy už to dál nejde. Nemít foťák, nebo nebýt rozbouřené moře, asi bych to zkusil dál vodou, nebo se protáhnout tou škvírou co je pod tím obrovským šikmým kamenným blokem který brání v další cestě. Takhle nezbývá než to vzdát. Tudy to prostě dnes nepůjde. Vracím se tedy zpět na pláž a zkouším to cestičkou vedoucí vzhůru. A přitom hledám jestli tu někde nevede pěšinka nad útesy. Sem tam jsou nějaké náznaky, ale ty vždy po pár metrech končí. A prodírat se tím křovím kterým je svah porostlý, to by chtělo minimálně dlouhé džínové kalhoty. Bez nich bych byl za chvilku jak jehelníček a krev by ze mne crčela jak z vodotrysku. Ty křoviska mají totiž většinou pěkně ostré a dlouhé trny.

Tak tedy stoupám pomalu vzhůru po cestě do nádherného zjevně mladého olivového háje. Kruci proč je ta cesta tak příkrá, vždyť ten kopec nemá mít víc jak 135m. Sluníčko pěkně pálí a ja za chvilku odfukuju jak parní lokomotiva. Hlavní cestička vypadá že je i docela používaná, jsou tu stopy od nějakého čtyřkolového přibližovadla. A každých pár metrů odbočka. Teda to je ale bludiště. Cesta se víceméně stáčí podél pobřeží, dokonce jde i chvíli po vrstevnici a po pár stech metrů začíná i klesat dolů. Pak ale prudce uhýbá opět k vrcholu a míří do vnitrozemí. Tak tam se teda štrachat nebudu. Zatáčím na jedné z odboček která se však po sléze téměř ztrácí mezi olivovníky. Dávám pozor abych nešlapal po sítích a pro jistotu trošku dupu. Mezi stromy se na slunečných místech občas totiž vyhřívají hadi. A opravdu se mi podaří jednoho z nich vyplašit. Srdíčko se rozbuší, oči se zalesknou a lovecké pudy, byť lovce beze zbraní, se hlásí o slovo. Bohužel dupu až moc, takže než stačím vytáhnout foťák, had je dávno v trapu. Chvilku po něm v okolí opatrně pátrám, ale kdepak. Už je fuč. Tak se ještě vracím zpět na poslední křižovatku a zkouším to vedlejší cestičkou. Končí stejně, mezi stromy. Pokud tudy vede nějaká stezka na další pláž, znají ji pouze místní. Dnes už to prostě dál nepůjde.

Trochu zklamaně se vracím zpět dolů na pobřeží. Dole shodím věci a hurá do vody. Chvilku se jen tak povaluju ve vlnách pak se nechám osušit sluníčkem a vydávám se na cestu zpět. Za Pohřebištěm mi jedna hravá vlnka lehce smáčí boty.No co, však to uschne. Na pláži pod Varvarou si ještě najdu vesměs opuštěné místo a chvilku se nechám ošplouchávat mořem. Mezitím botky oschnou a tak před pátou hodinou zamířím k Agia Varvaře. Tam ještě udělám pár obrázků a poklidnou procházkou se přesunu na své oblíbené místečko k pramínku. Tady se mi podaří udělat pár docela pěkných záběrů sluníčka mezi mraky a po překročení kamenů i docela hezký západ. Trochu si hraju s expozicí, takže z toho vycházejí zajímavé fotky i když samozřejmě neodpovídají skutečnosti.

Jak tak zjišťuju, tak jsem jeden z posledních kteří odcházejí z pláže. Trochu to nechápu, proč většina lidí odchází mezi čtvrtou a pátou, když ještě teď je nádherně teplo. Vždyť přeci máme dovolenou a není kam spěchat. V 19:48 slunko definitivně mizí a já něco po osmé dorážím do svého ubytování. Udělám si večeři, tradičním rituálem vyženu komáry a jdu se ještě na chvilku cournout po Georgisu. Po návratu si připravím věci na zítřejší den „D“, první větší plánovaný výlet, chvilku posedím na balkonku a po půlnoci zapadám do postele.

To be continued……v dalším dílu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .