0
0

Svítá. Tma, měkce ředěná oranžovým světlem, pozvolna stéká po vyschlých svazích Nayaritských hor dolů, do kamenitého kaňonu proťatého řekou. V temně modré, nezkalené vodě se odráží stovky pohybujících se stínů. Rozpažené ruce indiánů Cora se v nehybném tichu vzájemně dotýkají a barví svá těla bílou a černou tuší. Z břehu řeky mizí lidé a na jejich místě se rodí démoni.

Slunce se líně převalilo přes holý kopec na obzoru. Skalnatá polopouštní krajina Sierry Madre na západě Mexika se koupe v nazlátlém ranním oparu. Hladina řeky jako nastavené zrcadlo osvítila bělavá vápencová skaliska strmě se nořící do jejích vod. Rozeklané kaktusové kůly na stráních obrostlých trnitými křovisky bez listí trčí vzdorně proti nebi. Proti slunci. Ty jediné přežily končící období sucha. Studený, stále ještě nocí nasycený vzduch pichlavě řeže v nose.

Ustupující noc již zcela obnažila rozsáhlé úbočí skalnatého kopce, na němž je rozseto, jako bílé a černé korálky v prachu, několik stovek polonahých postav. Muži a chlapci z nedaleké vesnice Jesús María započali svůj přerod z člověka v démona – transformaci v síly zla. Je čtvrtek ráno, den před Velkým pátkem, dnem ukřižování Ježíše Krista. „La Judea“, rituální oslava Velikonoc v podání indiánů kmene Cora, vstoupila do své vrcholné fáze.

Ve vychladlém ohništi na skále slaboučce doutnají zuhelnatělá srdíčka kukuřičných klasů. Jeden ze skupiny mužů hrábl rukou do popela. Hrst černého prachu pomalými a dlouhými tahy vtírá malému indiánovi do snědé kůže na zádech. Chlapcovo nahé, pohublé tělo se chvěje zimou. Zkřehlými prsty si pohrává s dřevěnou mačetou.

„Chceš taky smazat?“ Muž s popelem na rukou nečekaně ukročil směrem ke mně a začerněnou rukou mě čapnul za předloktí. Za smíchu okolostojících jsem se mu vysmekl. Indiáni Cora nazývají sami sebe během procesu metamorfózy borrados – „smazaní“. Ačkoli většina borrados se již „smazává“ průmyslově vyrobenými barvami, smysl rituálu přetrvává. Nanesením barvy na holé tělo spolu s nasazením masky se totiž – podle původních prehispánských zvyků – smaže i lidská osobnost a oni se na přechodnou dobu změní v bytosti temnoty. Zároveň se však, díky prosáknutí rituálu křesťanskou mytologií během posledních staletí, všichni proměnění démoni nazývají Judios – Židé.

„Namalujte toho blonďáka!“ zahulákal hlas ukrytý za několikerými bílými zády. Parta týpků, odhadem kolem dvacítky, si vzájemně maluje na bílá těla černé linky – štíty želvího krunýře. Nejblíže stojící tipo na mě cosi výhružně zaštěkal v jazyce Cora. Zaraženě zvedám ramena. „Běž si vočumovat někoho jinýho!“ zasyčelo náhle vzduchem španělsky, když jsem zvedl foťák. Složitě budovaná důvěra se vmžiku zbortila. Situace prudce nabírá otáčky. „Vypal vocuď!“ Indián švihl dřevěnou mačetou ve vzduchu. Ustupuju. V ten okamžik další adrenalinem napumpovaný mladík skočil přede mě a odhrnul si vyzývavě kus hadru visícího kolem boků. „Chceš si vyfotit mýho ptáka, gringo, nebo co tu, sakra, hledáš?!“

Proměna muže v démona během oslavy indiánských Velikonoc není legrace z maškarního bálu. Coras své rituály prožívají se vší vážností a úzkostlivě je střeží. Každý cizinec, včetně Mexičanů, musí osobně žádat u rady starších o povolení být vůbec ve vesnici během „La Judey“ přítomen. Až na zvláštní výjimky Coras nedovolují své Velikonoce fotografovat.

Střet kultur

Hornatý kraj západního Mexika, nazývaný dnes Sierra del Nayar, byl – jak dokazují archeologické výzkumy – osídlen již před dvěma tisíci lety. Avšak první zprávu o kmeni Cora podal španělský conquistador Nuńo de Guzmán až v roce 1531, kdy jeho průzkumné oddíly mapovaly nížinné oblasti na pobřeží Pacifiku.

Těžce přístupný horský terén a rozptýlené osídlení, bez výrazných uzlových bodů, prakticky znemožnily Španělům rychle si podmanit místní indiánská etnika, donutit je k náboženské konverzi a uchvácenou zemi svým obvyklým způsobem „vytěžit“. Trvalo pak téměř sto let, než po mnohačetných vojenských výpravách španělští vojáci zlomili statečný odpor bojovných indiánů Cora a ovládli celou Sierru. V roce 1722 byl poražen, zajat a popraven corský válečník Tlahuitole. Španělé poté zničili všechny svaté oltáře a temply v Yauhke (dnešní Mesa del Nayar) a uctívané ostatky Nayarita, „Syna slunce“ a vůdce jedné z vítězných protišpanělských vzpour v 16. století, byly pod dohledem jezuitů veřejně spáleny. Rok poté byla v horách založena první jezuitská misie.

Epocha násilné evangelizace indiánů však netrvala dlouho. V roce 1767, půlstoletí po prvotním zotročení lidu Cora, bylo Tovaryšstvo Ježíšovo alias jezuité zrušeno v celém španělském impériu a misionáři museli z hor odejít. Opuštěné jezuitské misie záhy obsadili františkáni z Jalisca a konverze indiánů ke křesťanství pokračovala až do roku 1830, kdy ze Sierry odešli poslední misionáři. Coras tak zůstali téměř celé 19. století bez trvalé přítomnosti křesťanských kněží.

Ačkoli násilím provázený střet křesťanství a animisticko-šamanského duchovního řádu indiánů trval poměrně krátce, Coras pod nevyhnutelným tlakem přijali a osvojili si některé elementy katolického dogmatu. Nikdy se však nezřekli svých tradičních zvyků a božstev. Jejich kultura tak umožnila unikátním způsobem prolnout obě náboženské tradice. Nejvýraznějším momentem této unikátní náboženské synkreze je právě „La Judea“.

Armáda démonů

Během rozbřesku si všichni Judios na břehu řeky postupně pomalovali svá těla bílou a černou barvou. Podle malby a nasazených masek se z počátečního chaosu utvořilo osm, možná až dvanáct rozdílně stylizovaných skupin, každá čítající několik desítek démonů. Někteří svá bílá těla pokryli malými černými křížky, další si na své ruce a nohy namalovali tlusté černobílé pruhy. Každá jednotka má své výsostné znaky.

Rohaté démonické masky připomínají zvířata, od jelena přes lišku po berana nebo prase, či dokonce orla. Judios si je vyrábějí sami, obvykle tak, že vymodelují z hlíny základní tvar, který pak polepí vrstvami papíru a nechají ztvrdnout. Maska se dělá každý rok nová. Vyjadřuje totiž aktuální obraz, stav nebo přání svého nositele vůči tradičním božstvům. Často také bývá poznávacím znakem, jakýmsi rodinným totemem.

Armádě démonů velí čtyři kapitáni. Tito povětšinou starší muži se nekryjí žádnou maskou, nýbrž jen černými brýlemi tak, „aby viděli, ale nebyli viděni“. Na hlavě nosí bílý vojenský klobouk, připomínající četnickou čepici z 19. století ozdobenou dlouhým falešným perem. Kapitány doprovázejí dva muzikanti: první vyťukává paličkou jednoduchý rytmus na buben, druhý pak píská vysokým tónem na rákosovou flétnu. Velitelem každé skupiny démonů, v hierarchii armády tedy přímým podřízeným kapitánů, je cabo neboli kaprál, který si volí k ruce několik pomocníků (auxiliares). Neméně důležitými postavami v rámci fiesty jsou dva centurioni na koních – „centurion první černý“ a „centurion druhý bílý“. Oba jsou de facto vládci a nejvyšší autority celé fiesty. Doprovází je skupina dvaceti farizejů s dlouhými kopími. Velitelské posty v rámci fiesty – kromě centuriona, který rotuje každým rokem – jsou všechny omezeny pětiletým cyklem. Pevně platí pravidlo, že kdokoli se rozhodne účastnit se fiesty, musí tak učinit bez přerušení po dobu pěti let. Jinak riskuje nepřízeň bohů, nebo dokonce trest ve formě nehody či nemoci.

„To víš, že mě na začátku donutili.“ Starý podsaditý muž, v bílých pumpkách a černé košili, stojí v čele dlouhé řady netrpělivě poskakujících démonů. „Ale účastním se už pětatřicet let, teď jsem kaprálem,“ úsečně dodává v mezerách mezi udílením pokynů. „Dřív se všichni muži a chlapci z Jesús María museli povinně zapojit do oslav Velikonoc.“ Zdviženou šavlí jako ukazovátkem určuje pozice hopsajících mladíků v řadě. „Dneska je to už jiné. Není to tak přísné jako dřív. Když nechceš, nemusíš.“ Kaprál se náhle otočil. „Pozor! Uhni! Běžíme!“

Coras

Coras sami sebe odjakživa nazývali na’ayarij, z čehož později vzniklo i jméno mexického státu Nayarit, v jehož severovýchodní části indiáni žijí. Přestože ve složitě proniknutelných roklinách Sierry se nalézá osm autonomních indiánských komunit, s centrální správou sídlící ve vesnici Jesús María, většina ze zhruba pětadvaceti tisíců indiánů Cora žije rozptýlena v horách. Úzké svazky většinou několika rodin se udržují (na místech vhodných pro pěstování kukuřice a s trvalým zdrojem vody) v takzvaných milpas neboli ranchos -izolovaných zemědělských usedlostech. Ačkoli indiáni odvozují svá práva na obdělávání země od svých předků, jejich zvykové právo nedovoluje zemi jako takovou vlastnit.

Přibližně polovina všech Coras jsou mestizos, míšenci. I přes tento fakt skoro tři čtvrtiny z nich hovoří původním jazykem Cora, který má kořeny v aztécké jazykové skupině. Jejich nejbližšími sousedy jsou Huicholové, se kterými Coras, nejen díky jazykové blízkosti, udržují přátelské a pokrevní vztahy.

V období dešťů, od dubna do října, se Coras plně věnují svým políčkům. Pěstují kromě kukuřice také fazole, dýně, ovoce nebo chovají v omezené míře dobytek. Na období sucha se stahují do svých komunit, kde mimo jiné probíhají různé fiesty, kulminující jarní oslavou Velikonoc („La Judea“).

Zrození černého hada

Paprsky rychle stoupajícího slunce rozleptaly měkký závoj světla nad kaňonem. Armáda démonů se dala do pohybu. Cabos říznými povely seskupili své jednotky, každou do jedné dlouhé řady. V semknutých liniích se rozběhly stovky démonů po kamenitých stezkách dolů ze stráně k vesnici. Chvíli to vypadalo, jako by z několika stran zaútočili na vesnici obří černobílí hadi a chtěli ji zardousit.

Rozvlněné proudy Judios se vlily do vesnice. V dlouhých, jednořadých zástupech probíhají mezi nízkými domky z vepřovic. Stovky mužů a chlapců dupou koženými sandály do vysušené, zvrásněné půdy nevyasfaltovaných cest. Želví krunýřky, slepené do tvaru zavřené mušle, které má většina démonů na opasku, šustivě chrastí při každém dopadu chodidel do prachu. Hlasitě povykující démoni buší dřevěnými mačetami do kamenité hrbolaté země, do kmenů stromů, do plotů, které míjejí. Během pár chvil zahalil celé údolí oblak zvířeného žlutavého prachu. Síly temnot uchvátily vesnici. Jesús María se stala vězněm „černého hada, který vylezl z řeky“, jak říkají Coras.

Bohové Cora

Osu náboženského systému indiánů tvoří čtyři základní božstva. Nejvyšší bytostí je Tayau (v jazyce Cora „Náš Otec“), jehož zosobněním je slunce. Tayau cestuje neustále po obloze a každé poledne usedá na svůj zlatý trůn. Druhým pilířem vesmírné jednoty je Tatei, Bohyně Matka, Matka Země. Třetím božstvem nejvyšší důležitosti je Tamutzarama, bohyně, jejímž projevem je měsíc nebo rostlina kukuřice. A konečně poslední, čtvrtý, je Tahás nebo Hatzikan, potomek Boha Otce a Bohyně Matky, posel všech bohů a ochránce lidí. Bývá často označován jako „Starší bratr“. Vyzbrojen lukem a pěti šípy každé ráno zabije černého hada Cucu, aby slunce mohlo dát své světlo lidem. Právě Tahás je pro indiány synkretickým obrazem Ježíše Krista.

Vláda zla

Zhruba po hodině se jednotlivé přívalové vlny všech Judios postupně slily do dvou obrovských oddílů, každý má několik stovek členů. Dva dlouzí hadi začali kroužit kolem vesnice, jeden od centrálního náměstíčka nahoru a zpět, druhý od kostela dolů a zpět. Pětkrát v nepřerušovaném běhu obkroužili démoni celou vesnici a převázali ji tak neviditelnými provazy své moci. Pět okruhů symbolizuje pátý den, kdy římský císař Titus dobyl Jeruzalém.

Krátce před polednem se obě dlouhatánské šňůry černobílých démonů setkaly na prašném rynku uprostřed vesnice. Jednotlivé oddíly se začaly srocovat do houfů a divoce tancovat, bez viditelné únavy. Přesně v poledne zazněl z kostela zvon. Démoni se naráz zastavili a utichli. Bílý centurion na bílém koni, následován oddílem farizejů, zastavil před radnicí. Ze dveří vyšli zástupci lidu Cora a odevzdali centurionovi vládu nad vesnicí.

Od tohoto momentu přestávají platit běžné zákony. Zdá se však, že to není jen symbolická hra. „Schovejte si tu vodu, seňore,“ ukázal jeden z diváků na mou láhev vody v kapse, „jinak vás Judios chytnou a strčí vás do basy, kde zůstanete až do soboty. Nezahrávejte si s nima, seňore.“ Rychle jsem vodu ukryl a využil sdílnosti staršího muže, abych se o nových pravidlech dozvěděl více. „Během La Judey,“ rozpovídal se muž, „nikdo ze všech přítomných nesmí opustit vesnici a nikdo další nebude dovnitř vpuštěn. Veškerý kontakt s okolním světem se přeruší, vypne se lokální rádio. Všem je zakázáno koupat se, nikdo nesmí pít a jíst v přítomnosti Judios. Nesmí se pracovat, zadané páry se nesmějí držet ani za ruku. Kdokoli tato pravidla poruší, skončí bez milosti ve vězení.“

Kořeny „La Judey“

Coras své rituály nikdy nezaznamenali v písemné či jiné formě. Celá jejich náboženská soustava a poznání byly předávány z generace na generaci pouze ústní a zkušenostní cestou. Proto dodnes není úplně jasné, jaký smysl celá fiesta kdysi měla, z čeho se „La Judea“ postupem staletí zrodila. Existuje sice mnoho výkladů a teorií, které se snaží rozklíčovat a pochopit smysl dílčích událostí, ale zdá se, že do dnešní „La Judey“ prosáklo hned několik předkolumbovských tradic a rituálů.

Některé vnější znaky ukazují, že kdysi dávno šlo o slavnost jara a plodnosti. V období Velikonoc totiž končí v Sieře období sucha, přicházejí první deště a s nimi život. Podél řeky v kaňonu vylézají stovky malých želv. A protože zdobení některých Judios připomíná želví krunýře a navíc všichni chrastí želvími krunýřky na opasku, má se za to, že se jedná o symboliku fertility, obnovy života. Tomu by napovídal i „želví tanec“ – skupinová ceremonie se silným erotickým podtextem, kterou Judios předvádějí v noci před proměnou v démony.

Nabíledni je však také souvislost „La Judey“ s bojovými rituály. Soudě podle mnohých indicií, například důrazu na silnou fyzickou kondici, je „La Judea“ – jak ostatně potvrzují četné antropologické výzkumy – jakousi ozvěnou starodávných válečných rituálů (Danza de los Guerreros). Vezměme v úvahu, že všichni borrados se začínají účastnit ve věku, kdy se chlapec mění v muže. Tedy iniciační věk. Celou fiestu jsou téměř nazí, běhají nebo spolu šermují dřevěnými šavlemi -pod horkým sluncem, v prachu a bez přestávky, to vše skoro tři dny. Během studených nocí tančí a téměř nespí. Navíc nesmějí celý den, až do západu slunce, jíst a pít. Mnozí, zvláště starší, žvýkají po dobu fiesty peyotl, jehož sušené „koláčky“ nosí po celou dobu fiesty v pletené kapse na opasku.

Peyotl, kaktus rostoucí v severním Mexiku, obsahuje silný halucinogen meskalin. Indiáni v celé Sieře ho odjakživa užívají nejen k léčitelským účelům, ale hlavně jako psychotropní látku, která umožňuje šamanský vhled a také ovlivňuje schopnost snášet fyzickou zátěž. Coras však sami peyotl nesbírají. Vyměňují ho s bratrským etnikem Huicholů, kteří mají kulturu peyotlu mnohem hlouběji rozvinutou.

Ježíšek

Bílý centurion se spolu s farizeji postavil k bráně radnice. Od nynější chvíle zde budou stát a hlídat, beze spánku, až do sobotního rána. Kapitáni s pomocí kaprálů sešikovali rozdováděné Judios před radnicí a společně před ně předstoupili. „Najděte Jezulátko!“ mohutně zvolal do ticha jeden z kapitánů. Ohromující řev a bušení dřevěných mačet naplnilo prostranství. Jednotlivé skupiny Judios se pod vedením kaprálů opět rozběhly, tentokrát na všechny strany vesnice, avšak s jediným cílem. Nalézt a zabít Ježíška.

Podle křesťanské věrouky Nińo Nazareno (Ježíšek), v Cora náboženství Tahás-Hatzikan nebo také Cristo-Sol (KristusSlunce), je jednou z ústředních postav velikonočního spektáklu. Představuje ho malý chlapec, mezi šesti až dvanácti lety věku. Bývá oblečen do splývavé tuniky zlatavé barvy a na hlavě nosí korunu spletenou z palmových listů. Coras vybírají pro úlohu Ježíška dítě, které již v útlém věku vyniká inteligencí nebo se u něj projevují sklony ke zbožnosti. Tyto děti pak v dospělosti obvykle zastávají vůdcovské posty v komunitě nebo se stávají šamany.

„Judios samozřejmě vědí, v kterém domě je Ježíšek schovaný,“ vysvětluje mi trpělivě pozadí rituálu Juan Cabrera, antropolog z hlavního města Mexika, který jezdí pozorovat fiestu již několikátý rok. „Je to svého druhu hra – všichni vědí, kde je Nazareno, ale běhají kolem, tančí, dělají virvál, aby dostáli tradici.“ Juan se rozhlédl a se smíchem napřáhl rukou směrem ke skupince pokřikujících Judios na kraji náměstí: „Podívej, zase tančí želví tanec!“

Skutečně, v rohu náměstíčka, v kruhu srocených dětí a žen, dvojice démonů bizarně přehrává sexuální akt mezi mužem a ženou. Jeden Judio však nečekaně chytil zezadu nejblíže stojícího chlapečka, ne staršího než sedm let, objal ho pevně kolem hrudi a jal se silnými pohyby kopulovat. Vyděšený chlapeček se v tu ránu rozbrečel. Diváci i Judios se smíchy válí v prachu.

Tortilly pro vesnici

Údolí přikryla noc. Roztroušené skupinky démonů dál běhají sem a tam po vesnici, hulákají a neúnavně tančí. Nechápu, kde na to berou síly. Vesnice se vylidnila, i já se pomalu šourám k domku, kde budu spát. V tom okamžiku mě doběhla asi desetičlenná skupina démonů. Obstoupili mě ze všech stran, a držíce si vzájemně mačety, vytvořili kruh, abych nemohl uniknout. „Seš zajatej, gringo! Půjdeš s náma.“ Koktavě vysvětluju, že „to asi bude ňákej omyl“. Nikoho jsem tím však nedojal.

Judios mě hrubě chytili za předloktí a v rychlém běhu mě dovlekli na druhý konec vesnice, kde jsem byl předán strážím. Udýchaně jsem prošel mezi hliněnými domky a octnul jsem se na temném, ale rozměrném dvorku, spoře osvětleném několika hořícími ohni. Skrumáže tmavých stínů se míhají kolem hrubě stlučených stolů. Desítky žen v tradičním oděvu Cora připravují jídlo, které Judios během noci smějí jíst. Jedny drtí nabobtnalá zrna kukuřice na jakýchsi malých příručních žernovech, další válejí těsto a připravují tortilly. Muži v civilních šatech, zřejmě chycení stejně jako já, míchají tyčí fazolovou kaši ve velkých hrncích na ohni.

Nové modly

Když mě indiánky po několika hodinách pomáhání s přípravou jídla propustily, noc se rozpouštěla do žlutého oparu nad kaňonem, stejně jako včera. Unaveně a ospale zírám na hladinu řeky, na jejíchž kamenitých březích se Judios znovu malují. Na černobílá těla vrství další, tentokrát mnohobarevné vzory a obrazce. Tímto posledním krokem tak završují svou transformaci v démony.

„Na, dej si.“ Rudě namalovaná ruka mi strčila pod nos pytlík se zbytkem žluté barvy. Vrtím odmítavě hlavou. Mladík podal sáček svému kumpánovi. Démon se hluboce nadechl a červený obličej šustivě přisál na zmačkaný mikroten. Plovoucí oči jeho kolegy mě znovu namáhavě vyhledaly v davu: „Dej si, gringo! Nedělej fóry!“

Stejně jako v jiných dříve izolovaných částech světa i kultura indiánů Cora se během posledních desetiletí dostala pod silný tlak zvenčí. Mladí Coras odjíždějí za sezonními pracemi do nížin, kde se – při nájemné práci na plantážích tabáku a marihuany – setkávají se zcela jiným způsobem života, než který vedou jejich rodiče v horách. Mnoho indiánů navíc s vidinou zbohatnutí odešlo ilegálně do Spojených států. „La Judea“ je čím dál tím více „kontaminována“ popkulturou. Mezi démony převládají gumové škrabošky ze supermarketových výprodejů, indiáni napodobují postavy z hollywoodských filmů, objevují se drogy a alkohol.

Můžeme tak jen spekulovat, zda Coras tlak spotřební kultury amerického typu ustojí a nové „modly“ absorbují stejně neopakovatelným způsobem, jakým se před stovkami let popasovali s jezuity a jejich křesťanským dogmatem.

Velký pátek

S prvními paprsky slunce se armáda démonů opět rozlila po prašných uličkách vesnice. Stovky barevných ďáblů s ještě větší agresivitou než včera dupou a hulákají, s vědomím, že Nińo Nazareno jim už nemůže utéct. Někteří Judios nosí vycpané lasice, kterými zlovolně šermují kolem sebe, v přesvědčení, že jim duch zcepenělého zvířete schované Jezulátko vyčuchá. V každém domku, kam nevybíravě vstupují, kaprálové zakřičí: „Kde je? Vydejte nám ho!“ Podle tradice musí ženy nadzvedávat sukně, muži stahovat kalhoty, aby rozběsněným démonům dokázali, že Ježíška neschovávají.

Krátce před polednem chlapec-Ježíšek ustrašeně vyběhl ze dveří kostela. Desítky rohatých příšer se s krvelačným rykem rozběhly za ním. Dítě chvilku statečně kličkovalo v oblacích zvířeného prachu, ale po několika marných úhybech ho démoni přemohli. Svázali ho černým provazem („černým hadem z řeky“) a v divokém chumlu ho provedli vesnicí. Na sedmi místech, vždy pod symbolem kříže, se Judios zastavili a symbolicky Ježíška svými mačetami zabili. Když pak „centurion první černý“ o pár hodin později symbolicky bodnul svým dlouhým kopím do obrázku Ježíše nad oltářem kostela, bylo dílo dokonáno. Ježíšek, Tahás-Hatzikan, Cristo-Sol – jedna postava v mnoha podobách, posel bohů pro Coras nebo Boží syn pro křesťany – je definitivně mrtvý.

Smrt „černého hada“

Sobotní ráno, poprvé po několika dnech strávených v Jesús María, pomalu teče a nikam nespěchá. Zaprášení a unavení Judios, s potrhanými maskami a setřenými barvami na těle, se povalují v okolí kostela. Někteří se vyhřívají na slunci, další stále do úmoru srandovně tančí burleskní tance mojiganga. Nikdo nikam neběží, nikdo se neschovává. Kolem osmé ranní kapitáni shromáždili celou armádu démonů na dvoraně před kostelem. Judios začali přehrávat poslední dějství dramatu. Klátí se, vřeští, odvracejí ve strachu svůj zrak od bělostné fasády kostela. Padají na kolena. Prosí o slitování.

Přesně v devět se celou vesnicí rozlehly hluboké údery zvonu. Dlouhé minuty se kovová ozvěna nese kaňonem a jako vlna bere všechno, co jí stojí v cestě. Armáda démonů se rozprchla chaoticky na všechny strany. Znovu všichni běží a klopýtají, tentokrát však zpátky k řece. Ďáblové se vrhají s hlasitým smíchem a povykem do vln řeky a smývají ze sebe zbytky barev. Z řeky démoni vzešli, do řeky se zase navrátili.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .