0
0

Kdo se na ostrově Fuerteventura vydá z přístavu Morro del Jable na dlouhou opuštěnou pláž Cofete, musí prašnou cestou necestou překonat osmisetmetrové pohoří. A když se pak z nejvyššího bodu ostrova rozhlédne po okolních pustých kopcích, musí se ptát: „Jak tady proboha někdo mohl a může žít a hlavně – z čeho?“

Na místě dnešní kamenitohlinité pouště ale kdysi šuměly lesy, pak pole kukuřice a nakonec přišel krátký boom rajčat na export na počátku 20. století, který skončil s rozšířením skleníků na jihu Španělska. Dnes je většina terasových polí opuštěná a jen na několika místech vykvétají lány aloe vera. Obyvatelé Fuerteventury dávají přednost „chovu“ turistů a na jejich ostrově jsou oblasti s nejdražší půdou ve Španělsku.

Zdejší pobřeží totiž lemují pláže z jemného zlatého písku, které se táhnou na desítky kilometrů (na 327 km pobřeží je přes sto pláží, některé i přes 10 km dlouhé). Velká část z nich je ještě bez hotelů a stop civilizace. Najdete je na severu ostrova u oblasti písečných dun El Jable a na březích jižního poloostrova Jandía. Většinu z nich chrání různé přírodní parky. V průvodcích se dočtete, že písek přivály jihovýchodní větry ze Sahary, které je Fuerteventura z Kanárských ostrovů nejblíže (mezi jejím mysem Punta de la Entallada a marockým Ra’s Juba je cca sto kilometrů).

Mnoho místních ale tvrdí, že „jejich“ písek má naprosto jiné složení.

Vodu! Vodu!

Když v devatenáctém století deset let nepršelo, lidé se stěhovali pryč. Na ostatní Kanárské ostrovy i do Jižní a Střední Ameriky, která je docela blízko a let trvá šest hodin (do střední Evropy čtyři a půl). Pak se lidé vrátili a znovu přišlo sucho. Naučili se zachycovat každou dešťovou kapku a v jejich cisternách žil zvláštní druh houby, který pomáhal udržovat vodu pitnou.

V roce 1940 přišlo další sucho, a protože zároveň ve Venezuele objevili velká naleziště ropy, exodus se obnovil. Až konec dvacátého století přinesl změnu – lidé začali odsolovat mořskou vodu. Bez ní by ostrovy a jejich turistika nemohly žít. Nárůst pracovních příležitostí v turistice dokončil vylidnění vesnic započaté suchem. Vesnice Betancuria založená roku 1404 krátce po dobytí ostrova Španěly, nejstarší a později i hlavní město ostrova, slouží dnes hlavně turistům. V této oáze uprostřed holých kopců, kde mezi palmami stojí jeden z nejkrásnějších kostelů na ostrově, se život zastavuje s odjezdem turistů do letovisek na pobřeží. Většina obchůdků zavírá navečer, jejich majitelé se vracejí domů do jiných vesnic a restaurace končí okolo sedmé hodiny večerní (ve Španělsku, kde se na večeři chodí okolo desáté hodiny noční!!).

I další bývalé hlavní město, La Oliva, leží ve vnitrozemí – tato poloha byla totiž dobrou ochranou před pirátskými nájezdy, které plenily ostrovy. Bývalou důležitost místa připomíná jen pečlivě zrestaurovaný tzv. Dům plukovníků, v němž svého času sídlilo vojenské velitelství ostrova, velká dvoupodlažní stavba, která má podle lidové tradice tolik oken, kolik je dní v roce. Oliva zůstala správním centrem i nadále, proto jí úplné vylidnění nehrozí.

Místní vláda neboli gabildo některé domy vykoupila, jiné od dědiců pronajala na několik desítek let za dokonalou rekonstrukci jejich fincy (statku). Vznikl příjemný skanzen – Ecomuseo de la Alcogida. Skrz novou omítku vystupují tmavé kameny tak, jak to bývalo odedávna. Střechy často kryje adobe, tj. směs jílu a slámy, pod níž jsou na větve a prkna nasypány drobné kamínky s pískem – je vidět, že déšť byl vzácný. V muzeu to žije: v jednom statku je keramická dílna, v druhém ukázky pletení košíků z palmových ratolestí, ve třetím se peče chleba, v chlívech žijí domácí zvířata.

Pracuje tady přes deset lidí. A co dělá ostatních téměř padesát tisíc obyvatel ostrova? V 70. letech minulého století se vláda snažila udržet lidi na ostrově a platy byly vysoké. Dnes se práce shání těžko a devadesát procent lidí žije z turistického ruchu.

A karavany jdou dál

Díky turistům přežili na ostrovech i velbloudi, dovezení v 16. století z Afriky jako pracovní zvířata.

Zemědělství skončilo a velbloudi se stali výnosnou turistickou atrakcí. Třeba na Lanzarote vozí turisty v národním parku Timanfaya na několik stovek těchto zvířat.

Jedna 15minutová jízda stojí 10 eur, nový velbloud 3500–5000, plus licence na jeho „provoz“. Její skutečnou výši jsme se nedověděli, údaje se příliš různily, všichni se ale shodli na tom, že je to velice výnosný džob. Ale co znamená slovo výnosný na venkově, kde nic neroste a kromě práce v hotelích není téměř žádná možnost výdělku? Sedmasedmdesátiletý Juan ale svými velbloudy fuerteventurské turisty nevozil, hrbáči mu pomáhali na poli. Později začal chovat kozy a z jejich mléka vyráběl sýr. Jeho fincu postupně převzal syn a Juan pak sedával na zídce a pozoroval v dálce žijící polodivoké velbloudy stejně jako my, když jsme jeli kolem jeho domu. Přišel k nám a vykládal, jak mu velbloudi připomínali jeho mládí. I on se jednomu velbloudovi zalíbil a spřátelili se. Jeho světlému dromedárovi je dnes šest let a je Juanův domácí mazlíček, i když trochu přerostlý.

Aloe plná zdraví

V suché, téměř pouštní krajině se dobře daří i téměř zázračné rostlině aloe vera. Hodně se o ní dovíte z informačních tabulí v kaktusové části botanické a zoologické zahrady La Lajita Oasis Park na jihu ostrova. Například to, že patří ke 3000 druhům liliovitých, že jich existuje asi 400 druhů, v Mosambiku mohou být až 10 i 14 metrů vysoké a některé snesou mráz i sníh. Ze Středomoří ji po světě rozvezli Féničané, do Ameriky se dostala s jezuity a tam poprvé začalo její průmyslové využívání.

Zajímavější je vidět aloi na polích a víc se o ní dovědět v továrně na její zpracování. Ta je například na okraji vesnice Tiscamanita.

Jednoduchá nevelká budova stojí uprostřed lánů ještě nekvetoucích sukulentů. Na parkovišti zastavují autokary s turisty i osobní auta. Gel z aloe není nijak levný – ze šesti listů se získá půl litru gelu, který v nejčistší podobě stojí 35 eur.

Ale není to jen kvůli ceně, proč je dobré nakupovat u zdroje. Léčivý gel s minerály a vitaminy se musí uchovávat čerstvý v lednici. Pokud na Fuerteventuře. Při dopravě by se mohl teplem zničit a už by neměl ony léčivé účinky, kvůli kterým ho používala již egyptská královna Nefertité, vyhlášená krasavice.

Majorero, molino a molina

Další místní produkt není opředen tolika mýty ani nemá tak dlouhou historii, ale přesto i on nesnáší při dopravě teplo, protože ničí jeho kvalitu – kozí sýr majorero.

Traduje se, že na Fuerteventuře žije víc koz než lidí, což je vzhledem k malému počtu obyvatel možné, i když ve volné krajině těchto zvířat příliš mnoho nepotkáte. Pokud ano, většinou to jsou samice, z jejichž mléka se slavný sýr majorero vyrábí. Na výrobu jednoho kilogramu sýra je ho potřeba 6–7 litrů a bochníky jsou poměrně těžké: 7–10 kilogramů. Podle toho, jak dlouho zrají, se získají základní tři typy majorera. Tierno je bílý, s četnými dírkami, zraje jen dvacet dní, má nejvýraznější kozí příchuť a 52,2 procenta tuku v sušině. Semicurado zraje měsíc a tvrdý žlutý majorero s 55,5 procenta tuku v sušině zraje dva měsíce. Na počátku zrání se sýrový bochník může obalit pepřem, červenou paprikou nebo gofiem, což je další specialita místní kuchyně, která stejně jako kozí sýr nemusí každému chutnat. Gofio bylo jídlem chudých.

Upražená kukuřičná zrna se rozemlela na mouku. Tepelným zpracováním se obiloviny staly pro lidi stravitelnými a nebylo třeba s nimi nic víc dělat, stačilo rozmíchat je ve vodě. To byla základní vesnická strava. Později se k pražené kukuřici začaly přidávat i jiné pražené obiloviny (vždy celozrnné). Mlelo se na dvou typech mlýnů a oba jsou zrekonstruovány v ekomuzeu u Tefii. Větrný mlýn zvaný molino je mužského rodu, je vyšší, vývojově starší a obiloviny se musely nosit k mletí nahoru. Molina je mladší, nižší a ženského rodu. Pohyb lopatek se přenáší hřídelí do přízemí, takže se nahoru nemuselo nic tahat. Gofio se stále prodává a dělá se z něj i tradiční sladké pečivo.

Až přijdete v hotelu na Kanárských ostrovech poprvé ke snídaňovému bufetu, poohlédněte se po nádobě s podivnou hnědožlutou moukou. Uděláte-li si velký hrnek silné kávy s kondenzovaným nebo obyčejným mlékem, přidáte do něj trochu medu a vmícháte několik lžic gofia, budete snídat tak, jak i dnes snídají někteří obyvatelé Kanárských ostrovů.

A nemusejí to být jen příslušníci starší generace, správně vyrobené gofio totiž patří k hodnotným a zdravým biopotravinám.

A co dál?

Co dalšího živilo obyvatele Fuerteventury? Kromě zemědělství byl ještě v 70. letech minulého století hlavním zaměstnáním rybolov.

Tehdy v severním přístavu Corralejo s dnešní ubytovací kapacitou šestnáct tisíc lůžek žilo jen dvě stě lidí a všechny silnice byly prašné.

Z ostrova se také vyvážel vápenec, který se na jiných ostrovech nevyskytoval a byl nutný pro stavbu nádrží na vodu.

V 19. století se lidé soustředili na červce nopálového, parazitický hmyz, žijící výhradně na opunciích, které tyto zvláštní mšice pokrývaly jakousi nízkou bílou plísní.

Z usušených larev se lisovalo karmínové, vysoce ceněné barvivo, jež se na čas stalo základem ostrovní ekonomiky. Když svět začal používat barviva chemická, význam sběru červce upadl. První polovina 20. století byla pro obyvatele ostrovů krizová, a tak až turistika přeměnila ostrovy na místo, které už nepatří mezi nejchudší části Evropy.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .