Kavkazský Elbrus: obří krajková podprsenka

Stojíme u spodní stanice lanovky v Azau. Všude kolem jsou rozloženy stánky, kde bábušky prodávají pletené svetry, šály, čepice, široké vlněné klobouky a další věci. Je neděle, a tak z parkoviště k lanovce proudí skupinky převážně ruských návštěvníků – muži v šortkách, ženy v šatičkách a lodičkách.

Občas se nachomýtne lyžař, snowboardista nebo horolezec. Větší výpravy vysokohorských turistů rovněž nejsou výjimkou – ve zdejší dolině bývají ubytováni Američané, Angličané, občas Němci. Nasvědčují tomu i ceny v blízkém Terskolu. Spát zde mimo kemp se nedoporučuje.

Beraní šlachy – zdroj síly

Okolí Elbrusu se pomalu, ale jistě stává turistickou oblastí. Po týdenním aklimatizačním treku z Věrchního Baksanu do doliny Irik se celá naše desetičlenná expedice vrhá na stánky s občerstvením.

Kavkaz je přece jen pustina a některé výdobytky civilizace přijdou vhod – například šašlik, beraní maso ve formě špízů. Ani jediná beraní šlacha nezůstane nazbyt. Dle Alešovy teorie totiž může nahoře v 5600 metrech přesně ta jedna šlacha chybět.

Vláďa, který chtěl ještě včera šlapat do stanice Mir (3500 m) pěšky, si to po několika pivech rozmyslel. Nebudeme „socky“ a zaplatíme 160 rublů za lanovku. Lístek je zpáteční a platí na obě etáže.

V mezistanici prodávají ještě chičiny (plněné placky), ale ty už si dát nestihneme, protože poslední lanovka jede ve čtyři hodiny. Kabinka směřující dolů veze polooblečené dámy v minisukních. Kabinka jedoucí vzhůru na Mir veze už jen nás.

Nahoře je chladno. Využijeme ještě služeb poněkud chatrné sedačky za 40 rublů, která nás vyveze do výšky 3700 m na Karabači. Tady stojí mezi sněhem a kamením obří buňky ve tvaru válce, kde je ubytovaná ruská lyžařská reprezentace. Trvalá sněhová pokrývka se táhne až ke stanici Mir, jen občas vynechá nějaké pásy lávové suti.

V suti jsou vyhrabána místa  na stany, a tak některá zabíráme a vaříme večeři. Pro vodu se musí k prameni, který vyvěrá uprostřed sněhu a ledu. Se slunečními brýlemi na očích vzhlížejí Kajman a Vláďa k vrcholu, zčásti zahalenému v mracích: „Je tam! Teď je vidět západní vrchol Frajera!“ Elbrus dostal přezdívku „Frajer“.

Směr Pastuchovy skály

Vstáváme pozdě, protože cesta stejně nebude dlouhá – máme v plánu dojít k chatě Prijut do 4200 metrů a tam spát. Vzhledem k tomu, že strávíme na Prijutu skoro celý den a celou noc, měli bychom se dobře aklimatizovat a potom pokračovat bez větších nesnází na Pastuchovy skály (4800 m).

Když vycházíme, je mlha a z nebe padá cosi mezi sněhem a deštěm. Sníh pod našima nohama je rozbředlý a mokrý. Sem tam se z mlhy vynoří postava nebo celá výprava. Alpinisté zde proudí v obou směrech, až to ve mně evokuje představu Václavského náměstí. Občas kolem prosviští snowboardista

Zabodávám své teleskopické hole rytmicky do bílé kaše a postupuji vpřed. Těch 25 kilogramů na zádech se přece jen pronese, zvláště když přes batoh co chvíli stahujete nebo natahujete pláštěnku.

Zhruba po třech hodinách přicházíme k chatě Prijut, která stojí o 50 metrů níže než ta původní, vyhořelá. Hledáme místa na stany a podaří se nám zabrat pět opravdu dobrých. Jsou tu rovněž pásy lávové suti jako na Karabači a jen se hemží lidmi. Hned pod námi se usídlila početná polská výprava, ti nad námi vypadají na Němce.

Zbytek dne není co dělat, a tak vaříme, jíme a hrajeme karty. Okolí Prijutu nese známky stálé lidské přítomnosti, takže kvůli jistému znečištění není radno pohybovat se v sandálech ani v těsné blízkosti stanu.

Počasí se mění každou hodinu, a tak je střídavě horko, slunečno a hned zase lezavá zima. Odpočíváme. Zatím nikomu není zle, pokud nepočítáme občasné bolesti hlavy – nejlépe na to pomáhá paralen (nebo aspirin) a taky je potřeba hodně pít, 3 litry tekutin denně jsou minimum. Jak říká Martin: „Kdo nemočí jako koroptev, je dehydrovaný.“

Naštěstí i na Prijutu je ještě možné nabrat tekoucí vodu a tím odpadá rozehřívání sněhu na vařiči. Zítra na Pastuchových skalách už to tak jednoduché nebude. Debatujeme o zítřku. Pokud bude špatné počasí, můžeme tu setrvat ještě jednu noc. Každopádně je rozhodnuto, že nahoru nás půjde pouze devět. Helena měla už cestou sem potíže a výstup do výšky 4800 metrů by nezvládla. Zůstane tady v dřevěném srubu u chaty a Honza půjde nahoru bez ní.

Na Pastuchovkách jsme nakonec nebyli sami, tábořila zde ještě britská výprava, kterou až sem dopravila rolba. Když jsem se já vydrápala nahoru, kluci už cepíny vyhrabávali místa na stany (což bylo za celou akci jediné využití cepínů, tedy kromě kotvení stanů).

Jakmile jsme s Kajmanem náš stan dostavěli – i přes odpor ledového větru – svalila jsem se dovnitř. Udělalo se mi zle a bolela mě hlava. Po jakémsi mikrospánku ve stabilizované poloze se mi ulevilo. Zato se pro změnu přitížilo Kajmanovi, takže se jeho vydatná snídaně se brzy ocitla na sněhu před stanem.

Poté jsme si každý uvařili litr čaje, spolkli paralen a bylo nám dobře. Leželi jsme ve stanu navlečeni do veškerého oblečení, které skýtaly naše batohy a pokřikovali na sebe. Vcelku komfort, jen občas musel člověk podniknout riskantní výsadek na záchod. A ta idylka: Slunce zapadá, červánky zdobí nebe nad Elbrusem. Mrazivý vítr zvedá jemný prašan a zbloudilý útržek toaletního papíru…

V pět ráno je na výstup pozdě

V noci se venku čerti ženili a my vývoj počasí napjatě sledovali – stejně nikdo z nás nemohl spát. Asi ve 3 hodiny ráno se situace zlepšila. Angličané už byli na nohou. Nám se nikomu ze stanu nechtělo, ale nakonec jsme si společnými silami vsugerovali, že je venku „vlastně docela hezky“. A tak jsme nasadili čelovky, nazuli mačky, popadli teleskopické hůlky, nahodili batůžky s termoskami a sušenkami… a – už nikdy nebudu vylézat ze stanu jako první! Než si Hanka upevnila první mačku, měla jsem dojem, že stojím na sněhu bosá.

Nakonec naše šestice vyrazila ve 4:05 vzhůru do tmy, zatímco Dan s Martinou si ještě vařili snídani držíce se hesla „hlavně nic neuspěchat“. V mrazu a temnotě blikaly čelovky. Nad námi i pod námi, všude řady světélek, pohybujících se pomalu či rychleji vzhůru. Mačky se zakusovaly do sněhové krusty.

Vláďa, který mačky vůbec nevlastnil, přidal do kroku, předběhl výpravu před námi a zmizel. Stejně tak za chvíli Aleš s Honzou. Jirka se hnal vzhůru, já 50 metrů za ním a dalších 50 metrů za námi Martin s Hankou.

Předhonili jsme několik výprav. Ve sněhu už byla lehce prošlapaná stopa a zabloudit je téměř nemožné, neboť cesta je až do sedla značena tyčemi ( je radno se těch tyčí držet, vyhnete se tak nepříjemnému překvapení v podobě ledovcové trhliny).

Vyšlo slunce a bylo to opravdu nádherné jitro – led, sníh, okolní hřebeny hor zahalené v rudých a zlatých mracích. Rovinka před sedlem byla poněkud krušná – zvláště pro Martina, kterému se z té výšky (5200 m) málem zapletly nohy do vánočky. Za chvíli už odpočíváme v sedle. Pijeme brutálně sladký čaj a já se snažím pozřít müsli tyčinku. Moc to nejde, jenže člověk do sebe musí tu energii nějak dostat.

„Necítím nohy!“, oznamuje zoufalý Hanin hlas. „Buď v pohodě, já a Kajman taky ne,“ odpovídám vesele. Ale vaše vlastní omrzliny asi druhého zas tak neuklidní. Je osm hodin. Kousek od nás sedí Angličané. Jeden z nich má silné střevní, žaludeční a vůbec asi veškeré možné potíže. Pravděpodobně špatná aklimatizace – to má z toho, že se vozí rolbou.

Pokračujeme dále k vrcholu, místo tyčí teď nastupují maličké praporky. Na vrchol je to ještě 1,5 hodiny. Slunce praží velmi ostře, a tak všichni nasazujeme ledovcové (nebo lyžařské) brýle, hned jak se vynoříme ze stínu. Cesta od sedla nahoru je o 100% příjemnější než úsek před sedlem. Kyslík mi neschází. Potkáváme Vláďu, Aleše a Honzu, kteří už se vracejí. Vrcholové pivo si nedali, protože jim zmrzlo. Vláďa je ďábel, byl nahoře jako třetí, hned po dvou Polácích.

Na vrcholu kavkazkého velikána

I my s Kajmanem se možná vejdeme do první desítky, ale já se teda nikam hnát nebudu. A je to tady! 5600 metrů! V 9:30 stojíme s Kajmanem na vrcholu a křičíme: „Dobyyyt!“ Kam až člověk dohlédne, všude hřebeny Centrálního Kavkazu a mraky. Rozmlouváme s dorazivším polským kolegou. Ptá se, jestli někdo z naší výpravy nekašlal krev – u nich prý před pár dny ano (příznaky otoku plic).

Čekáme na Hanku s Martinem a potom fotíme sebe i hory. Teď už nás čeká jenom cesta dolů, a tak já i Kajman vytahujeme igelitové pytle a jedeme. Hurá! Cestou potkáváme Dana. Vyrazili s Martinou až v pět hodin, což je trochu pozdě – sníh už teď začíná být dost kašovitý a špatně se v něm chodí.

Martina zůstala někde vzadu, udělalo se jí zle. Prý možná půjde jenom do sedla. Pokračujeme v jízdě po zadku až do tábora. Kluci pomáhají Angličanům sbalit věci. Ten chlapík, který měl v sedle potíže, leží naložený na nosítkách a jeho parťáci ho potřebují co nejrychleji dostat dolů k lanovce. Honza jede s nimi.

Sestup: spálené nosní dírky

Angličané mizí a my také pomalu balíme. Je poledne. Kolem druhé hodiny se vracejí Dan a Martina. Nakonec nahoru vylezli oba, takže jsme vlastně velmi úspěšná výprava! Ve čtyři hodiny odpoledne zahajujeme sestup až do 3700 metrů. Honza mezitím vyzvedl Helenu a večer se všichni šťastně shledáváme na Karabači. To je najednou kyslíku! Taky se nám už vrátila chuť k jídlu, a tak se spokojeně cpeme. . Já, Kajman a Hanka máme lehce omrzlé špičky prstů u nohou, ale to se zahojí.

Konečně v lanovce

Druhý den ráno vyrážíme ke stanici Mir a cestou potkáváme českou výpravu, která se rovněž chystá pokořit nejvyšší horu Kavkazu. Tak hodně štěstí! My si ještě dáme na Miru jedno pivo za zvuku nefalšovaného ruského techna a hurá do lanovky. Cestou dolů už všichni koncentrují myšlenky na šašlik (někdo kvůli tomu ani nesnídal), který – bože, zrovna dnes není!

Své životní zklamání kompenzujeme dalším pivem a nákupem pohledů. Hanka zakoupila krásný huňatý svetr za 250 rublů (=250 Kč). Takže sbohem, bájná horo, my jdeme hledat taxíka, který nás za přijatelnou cenu odveze do Nalčiku. Bohužel o hladu.

JAK SE DOSTANETE K ELBRUSU

Nejdříve je nutné se nějak dopravit do města Mineralnyje Vody. Existují tři varianty:

1) letadlem Praha – Mineralnyje Vody, pokud jste alespoň trochu při penězích.

2) vlakem pres Ukrajinu, tady máte na vybranou jestli přes Krym nebo přímo přes Kyjev. Ukrajinské vízum ovšem není z nejlevnějších. Cesta zabere 3-4 dny.

3) vlakem přes Polsko a Bělorusko, jako jsme jeli my. Je to varianta nejlevnější, neboť v Polsku lze uplatnit různé studentské a skupinové slevy a běloruské vízum rovněž nevyjde tak draho. Lze zakoupit lístek Praha – Brest a potom Brest – Mineralnyje Vody, nebo ušetřit ještě víc a v Polsku několikrát přestupovat jako my. Cesta trvá 4 dny.

Z Mineralnich Vod je pak záhodno jet elektrickým vláčkem do Piatigorska a odtud buď autobusem nebo taxíkem (maršrutkou) do Azau či Terskolu. Místní doprava je levná a spoje časté.