0
0

Kateřinu Macháčkovou (57) si jen málokdo nespojí s přísnou profesorkou Královou ze seriálu Život

na zámku. I když Kateřina dál zůstává hlavně herečkou, tak se čím dál častěji pouští na dráhu spisovatelky. V těchto dnech vychází její cestopisná kniha Útěk z ráje, ve které herečka popisuje svůj pobyt na tichomořském ostrově Bora Bora.

Prozraďte víc o vaší knížce.

„Je to cestopis. Rozhodla jsem se totiž vyjet sama na konec světa. Teda, skoro na konec světa – na Tahiti. A od chvíle, kdy jsem si koupila letenku, nebo možná už předtím, jsem věděla, že bych o tom měla napsat. Nebyla totiž chvilka, která by nestála za to, abych ji zaznamenala.“

Proč zrovna Tahiti?

„Tahiti je pro mě odjakživa neuskutečnitelnej sen. Jednou jsem jen tak plácla, že tam pojedu. Pak se mi to rozleželo v hlavě a vzápětí jsem si řekla – Proč ne? Takže jsem se vydala někam, kam jsem si myslela, že se v životě nepodívám.“

Říkala jste, že jste vyrazila sama. Do ráje ale přeci lidé neodjíždějí sami.

„Původně jsem nevěděla, jestli pojedu sama nebo ne. Vzniklo to jen během rozhovoru s kamarádem, ale na ničem konkrétním jsme se nedohodli. No a nakonec to dopadlo tak, že jsem jela sama a vůbec mi to nevadilo. Vlastně jsem zpětně moc ráda, že jsem jela sama.“

Sama ženská…

„Přesně. Už jenom to němé nařčení spousty lidí, které po cestě potkáváte. Jak jako sama ženská? Co tam bude sama dělat? Proč tam jede? Jede si tam užívat, nebo co?“

A co vám tahle cesta dala?

„Splnila jsem si hned několik bobříků odvahy. Tak třeba se strašně moc bojím lítat. A čtyřiadvacet hodin čistého času v letadlech bylo opravdu zkouškou odvahy. Další výzvou bylo vyrazit do světa, aniž bych uměla pořádně jakýkoliv jazyk. Jsem jazykový antitalent a přesto jsem se odhodlala a vyrazila.“

Než jste odjížděla, tak jste musela počítat s tím, že ať už nastanou jakékoliv potíže, budete na ně sama a budete je muset řešit. Nebála jste se toho?

 

„Bála. Taky jsem prošla několika stadii, kdy jsem už byla stoprocentně rozhodnutá, že zůstanu doma. Nakonec to ale dopadlo jinak. Postupně, když jsem se na cestu připravovala, jsem si byla čím dál víc jistá, že mě nějaké ty problémy potkají. Tak jsem si cíleně koupila kameru a rozhodla se všechny ty peripetie náležitě zdokumentovat a tím je i sama sobě trochu odlehčit. Nicméně sled událostí byl často tak překotný, že jsem z rozrušení ani spoustu věcí nenatočila.“

Jak člověk, který má fobii z létání zvládá takovou náročnou cestu?

 

„Ztěžka. Připravit se na to bohužel nedá. Ale čeho jsem se bála ještě víc bylo, že nestihnu spoj v Paříži.

A taky, že jsem ho nestihla. Takže jsem byla na Silvestra sama den v Paříži v hotelu u letiště, zajela jsem

si taxíkem do centra. O všem jsem se lámaně domluvila francouzsky, nakonec se mi povedlo dostat se

i do správného letadla. Další kapitolou byly kontroly při tranzitu přes Spojené státy. Tam snad úřadují ignoranti všeho druhu. Na letišti v Los Angeles je to horší než v Horní Dolní. Hodně nepříjemný zážitek. Tam byl problém koupit si i vodu. Kdybych měla jet znovu do Států, tak si to teď budu hodně rozmýšlet. Neskutečná arogance. Zpovídala jsem se úplně ze všeho, hrůza. Byla jsem zkrátka podezřelá – sama, herečka…“

Právě. Co kdybyste se rozhodla tam zůstat…

„Přesně. Jenže to nejhorší mě teprve čekalo. Let totiž probíhal v pětihodinové vichřici nad Pacifikem. Nedaleko se dokonce ztratilo indonéské letadlo.“

To vám ten pobyt dobře začal.

„Jenže příroda mi nebyla nakloněná ani potom. Kupodivu v tropech, kousek pod rovníkem byla zima, a tak jsem tam hned nastydla. Často se střídaly bouře a vichřice. Zkrátka celý pobyt na ostrově Bora Bora jsem se bála o svůj život. Z jedné strany ostrova je laguna a z druhé Pacifik. Všechny bouře se srážejí přímo nad ostrovem. Navíc jsem si vybrala špatné období, takže skoro furt pršelo. První čtyři dny, kdy bylo pěkně jsem relaxovala, vzpamatovávala se ze života v Česku. Jenže v okamžiku, kdy jsem se rozhodla vyrazit na výlety

a poznávat ostrov, tak se udělalo ošklivo.“

Byla jste tam čtrnáct dní. Co jste tam ty dva týdny sama dělala?

„To se mě ptá každý. Já jsem ale nevěděla co dřív. Všechny proměny počasí s sebou přinášely určitou změnu a jestli jsem si dvakrát za celou tu dobu vylezla na pláž, meditovala a relaxovala, tak to bylo hodně. Měla jsem s sebou jenom průvodce a atlas hvězd. Žádnou jinou knihu jsem si cíleně nebrala. Nechtěla jsem se dostat z reality četbou, přála jsem si vnímat každou chvilku tam, užívat si to. Dokážu si představit, že bych na Tahiti žila. Je tam úžasná příroda i lidé.“

Takže jste cestovatelskému životu přišla na chuť?

„Určitě. A byla bych velká cestovatelka, kdybych se tolik nebála lítání, měla víc času a taky peněz. Ani finanční stránka totiž není zanedbatelná. Další věc ale je, že jsem jela sama. Nikdy nikde jsem předtím nebyla sama, jen jednou týden u moře. A v mých letech už je to taky docela odvaha. Dokázala jsem si, že to ustojím.“

Mluvila jste o mapě hvězd. Je hvězdná obloha na Tahiti jiná než ta česká?

„Jistě, je tam jižní obloha. Měla jsem jen malinkatou encyklopedii a myslela jsem si, že když otevřu tu mapu, že okamžitě poznám, které hvězdy mám nad hlavou. To jsem se dost zmýlila. Když už bylo jasno, tak ani nedokážu říct, co jsem viděla. Ale byla to krása.“

Na Tahiti jste utíkala před problémy, které se tady na vás v krátkém období sesypaly. Ale dá se vůbec před problémy utéct?

Utíkala jsem odtud vyčistit si hlavu, a zároveň si plnit sen. Pochopitelně že před problémy se utéct nedá. Víc ale všechno řešíte, víc přemýšlíte. Získáte větší odstup a proberete se.“

Změnilo se ve vás něco?

„Asi jo. Od chvíle, kdy jsem se vrátila, si každou nepřízeň počasí uvědomuju jinak. S respektem. Na Tahiti jste hříčkou přírody, to si tady nikdo nepřipouští. A myslím si, že už snad nejsem tak malicherná, když jde

o maličkosti… Neee, jsem zajisté malicherná…(směje se). Ale asi se teď umím lépe pozastavit vnitřně

a říct si – vždyť to jde i jinak.“

Jak dlouho vám tohle myšlení po návratu vydrželo?

„V prvních chvílích jsem byla hodně v pohodě, ale rychle jsem zase sklouzla do časového presu

a každodenního stresu. Chtěla jsem knihu vydat rychle, do toho se stříhalo, co jsem natočila, v divadle jsme zkoušeli Gazdinu robu, hrála jsem. Zkrátka ten můj normální život mě zase rychle pohltil. Ale to je jedno, ve svojí knížce chci říct, že všechny ženy, libovolného věku by se neměly bát a někam vyrazit. Ne, že bych byla nějaká feministka, ale vážně je to moc osvobozující. Nemusí to být zrovna Tahiti, jde spíš

o princip – klidně ať vyrazí do Krkonoš. Osvobodit se. Vyrazit sama, spoléhat se jenom na sebe. To je asi hlavní poselství mojí knížky.“

Vážně vám tam nic nechybělo?

„Ne. Ani kontakt s rodinou. Měla jsem přístup na internet, dcera mi volala přes Skype. Na Bora Bora žije asi pět tisíc lidí a mají internet, drahý auta… Jenom mobil mi tam nefungoval. Klidně bych tam mohla

i úřadovat, kdybych chtěla. Nakonec jsem ale byla ráda, že telefon nefunguje. Nesvádělo mě to aspoň

k psaní smsek, kterých bych pak třeba litovala.“

http://www.katerinamachackova.cz/3_2.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .