0
0

Výlet do Kanazawy, samurajské domy a když se blíží tajfun, Japonsko 16.

Opět jsme se vzbudily na podlaze malinké restaurace, kam za den přijde maximálně 10 zákazníků. Bylo 6:30 a my jsme v rychlosti vyskočily z „postele“. Dnes nás čekal výlet do města Kanazawa, které se nachází 2,5 hodiny jízdy expresním vlakem severně od Kjóta. Minoru nás hned po snídani odvezl na zastávku kjótského metra, kterým jsme se za necelou půlhodinku dostaly na hlavní kjótské nádraží.

V Kjótu, stejně jako v Tokiu je metro obsluhováno různými společnostmi, a tak si musíte dávat dobrý pozor, abyste si koupili vždy správný lístek a omylem místo přestupu třeba nevystoupili. Když nevíte, za kolik peněz si lístek pořídit, nejlepším řešením je koupit si ten nejlevnější a na výstupu vzniklý rozdíl doplatit. Takto jsme problémy s lístky řešily i my, až do chvíle, kdy jsme se konečně podívaly nad hlavu a uviděly obrovskou ceduli, na které bylo znázorněno schéma metra a pod každou zastávkou cifra, kterou jsme měli za jízdu zaplatit.

Město Kanazawa na nás zapůsobilo už při příjezdu na zcela nově zrekonstruované nádraží. V přízemí této obrovské moderní stavby jsme si v informačním centru vyzvedly všechny potřebné mapičky města a zeptaly se na místní turistické zajímavosti. S myšlenkou, že ušetříme nějaký ten yen, jsme se pěšky vydaly k „městu gejš“. Poměrně zanedlouho jsme tak došly do míst, kde byly dlážděné ulice lemované dřevěnými dvoupatrovými domy. Místní výlohy nás lákaly na všechny možné pamlsky, mezi kterými dominovaly sladkosti okrášlené zlatým sypáním. Odolaly jsme!

Naše další kroky vedly místo do cukráren do jedné z nejkrásnějších japonských zahrad. Tedy alespoň takto se nám zahrada …. představovala v našem průvodci. Zahrada byla samozřejmě krásná, ale naše očekávání „ráje na zemi“ nesplnila ani z poloviny. Mezi nejzajímavější pasáže patřily výsadby obrovských starých borovic, které vypadaly opravdu majestátně, aby ne, když byly staré několik staletí. Snad to byla malebnost, nebo romantika, se kterou jsme se doposud setkali v každé z navštívených japonských zahrad, která tady chyběla. Možná to byl pohled na okolní město, který nás zde neuchvacoval natolik, jako tomu bylo u předchozích zahrad. Na každý pád, něco nám zde nesedělo.

Zahradu jsme prošly křížem krážem, až k východu, který ústil přímo před nejslavnější moderní budovu Kanazawy – Galerii 21. století od architektonického ateliéru SANNA. Pohledový beton, sklo, čisté tvary, jednoduché hmoty a rafinovanost jednotlivých výstavních prostor, stejně jako posuvné dveře na záchod, které připomínají typické dveře japonských tradičních domů, to všechno dokonale skloubené a jednotné – tomu já říkám architektura 21. století. Budova je opravdu nádherná, a pokud nebudete mít dostatek času se podívat na nějakou z místních expozic, můžete si ji projít alespoň po jejím obvodu nebo se osvěžit v kavárně, případně si nakoupit suvenýry v místním krámku.

Od budovy Galerie 21. století jsme se vydaly na naši předposlední zastávku do samurajského distriktu. Samurajské domy stejně jako okolní nezbytné zahrady jsou zde skvěle zachované a mimo jiné si některé můžete i zcela zadarmo prohlédnout. V Kanazawě fungují komentované prohlídky s průvodcem, které jsou také zadarmo.

Místní Japonci si chtějí zlepšit svou angličtinu, a protože k tomu nemají moc příležitostí, jsou rádi, že si mohou popovídat alespoň s turisty. Představila jsem si, jak by tato služba asi „fungovala“ v České republice. Přišlo mi to jako skvělý nápad, protože by se tak mohly do veřejného života zapojit některé skupiny obyvatel, které jsou nyní spíše utlačovány.

Samurajské domy jsme nechaly za zády a pokračovaly směrem k místnímu rybímu tržišti. Tady jsme se ještě zastavily v Japonské cestovní kanceláři, kde jsme si chtěly změnit lístky na trajekt na Yakušimu. Od jednoho couchsurfera jsme totiž dostaly nabídku na koncert tradičních japonských bubnů, který se měl konat právě v Kanazawě ale o několik dní později, ve chvíli, kdy bychom už měly cestovat směrem přes ostrov Kjúšů do přístavu v Kagošimě. „A vy ty lístky chcete změnit, protože se tam žene tajfun?“ zeptala se nás slečna u okýnka. „COŽE? Tajfun? O tom nic nevíme.“ A tak jsme se zcela náhodou dozvěděly, že do míst, která jsme chtěly za 3 dny navštívit, se žene jeden z větších japonských tajfunů. Po malých obstrukcích se změnou termínu jsme nakonec zjistily, že jsme si vlastně koupily něco jako otevřenou jízdenku, takže se můžeme nalodit kdykoli v průběhu příštího měsíce. Snad nám paní v cestovní kanceláři nelhala.

Kanazawský rybí trh je jako všechny rybí trhy poměrně rušné a páchnoucí místo, kde se dají koupit opravdu levné japonské potraviny, stejně jako kdejaké rybí pochoutky. Andy mě opět překvapila svou chutí ochutnat věci, na které bych se bála sáhnout, natož je zkusit jíst. Nakonec si koupila chobotnici na tyčce, která celkem vtipně vyjádřila kulturní rozdíly mezi naší vlastí a Japonskem. Já jsem se držela zpátky a raději jsem ochutnala nějaký rýžový dort, který mě celkem nemile překvapil jak svou konzistencí, tak i chutí (A to i přesto, že byl zabalen v průhledném obalu.).

Pak už nám nezbývalo moc času, a proto jsme se raději vypravily na vlak jedoucí zpět do Kjóta. U Minoru jsme pak řešily, jak se co nejlépe vyhnout přicházejícímu tajfunu a další technické stránky našeho výletu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .