Kanárské cyklistické úlety

Tímto příspěvkem bych (jako padesátá druhá) chtěla vyvrátit zažitou představu o Kanárských ostrovech jako o turistickém průmyslu. Ten je jen na jihu. Kdo chce, najde si nádhernou divokou přírodu, kde nepotká človíčka.

Co bylo: nejvyšší hora Španělska a atlantských souostroví, krajina vysokohorská, sopečná, opunciová, piniová, eukalyptová, mlžný prales. Ano, pláže samozřejmě taky. To všechno se dá poskládat do jednoho ukradeného týdne.

Proč úlety? Protože se dá uletět i na krátkou dobu. Příznivá konstelace hvězd, nám vytvořila neočekávaný týden volna a potažmo možnost uletět na subtropický ostrov, notabene uprostřed zimy. Kromě kola jsme z pochopitelných důvodů použili i letadlo (a loď, lanovku a autobus). Všechno má své.

Tenerife – všeobecné a hlavně stručné informace

Svou rozlohou 2 034 km2 je největším ostrovem Kanárského souostroví (Islas Canarias). Pyšní se nejvyšší horou Španělska Pico de Teide (3 718m). Okouzluje rozmanitými typy krajin, ale to do určité míry dělá i dalších 6 ostrovů – Gran Canaria, La Palma, La Gomera, El Hierro, Lanzarote a Fuerteventura (ta už méně). Obdobným rysem ostrovů je: jih suchý a teplejší, sever vlhčí a chladnější. Tomu odpovídá rozmanitost flóry: jih je královstvím opuncií, když tedy nepočítáme pečlivě udržované zelené a kvetoucí plochy v turistických oblastech, a naopak sever hýří bujnou vegetací. Svou roli hraje i nadmořská výška, a to velkou.

Hlavní město: Santa Cruz de Tenerife. Moderní, rušné, přístavní město. Historické jádro má též. Dlouhé připobřežní paseo pro chodce, kterým imponuje pohled na moře v kombinaci s výfukovými plyny. Pruh pasea je věnován tvorům na dvou kolech, díky bohu za to, chodce se sebevražednými sklony ráda objedu. Poznámka ke kanárské mentalitě: nemají tendenci ani malinko uhnout, ale na druhou stranu, když se jim pletete do cesty vy, jsou nesmírně tolerantní, zejména když se ocitnete jako cyklista na frekventované silnici.

Doprava: dvě letiště. Na severu spíše pro místní dopravu, na jihu pro mezinárodní. Vyplatí se koupit nějaký šikovný last-minute, vyjde stejně draho či levněji než samotná letenka, člověk má postaráno o transfer z letiště, má kde uskladnit krabice na kola, eventuelně i kde hlavu složit, když zrovna není na cestách.

Dva velké přístavy, v Santa Cruz a Los Cristianos. Mezi ostrovy po vodě dopravují tři velké společnosti: Fred Olsen, Naviera Armas (nejlevnější) a Garajonay Expres.

Na ostrově funguje dobrý systém kvalitní autobusové dopravy, převážně společnost Titsa. Drobné vady na kráse jsou na kratších místních linkách, kde jako informace o odjezdu funguje lakonické sdělení „jede to každých 30 minut“ nebo dokonce „ jezdí si to jak chce.“ Kola autobusy berou, pokud mají kufr a řidič náladu. Ozkoušené linky, kdy to bylo bez problémů jsou ze Santa Cruz do Los Cristianos, ale řekla bych že i Puerta de La Cruz či dalších turisticky navštěvovaných měst. Další cyklistům přátelsky nakloněná linka je z Los Cristianos k lanovce na Teide. Považuji za velmi příjemné, když mě někdo vyveze do výšky 2300 m.

Pokud chcete využívat autobusovou dopravu více, vyplatí se zakoupení bonobusu.

Realizované výlety:

1) Z La Caleta do Adeje a k Barranco del Infierno Typická krajina jižních svahů. Pozor: přímo do Barranka pouštějí jenom pěšáky.

2) LaCaleta – Pico de Teide – po Cumbre Dorsal do La Laguna – pohoří Anaga – sjezd do San Andrés a Playa Teresitas – při pobřeží do Santa Cruz

3) Vyjížďky po Costa Adeje, Los Cristianos, pláže apod.

4) Ostrov Gomera, výstup zeSan Sebastián do Parque Nacional de Garajonay a lítací slezd.

caldera

Ústředním tématem celého týdne pro mě byl třídenní výlet napříč ostrovem. Myslím, že bych ho mohla směle doporučit k všeobecnému použití, tak zkusím podrobně popsat, co nabízí.

Start: dost brzy ráno, protože z jihu k Pico de Teide odjíždí jediný autobus, a to v 9.15 z hl. autobusového nádraží v Playa de las Américas, linka 342. kompletní info o autobusové dopravě poskytuje prospekt „líneas turísticas“, který se získá spolu s dalšími použitelnými informacemi v turistických centrech, označených jako: Centro de Visitantes, Información Turística nebo prostě I.

Na této lince s línými cyklisty počítají, neboť autobus je vybaven obrovským úložným prostorem. Kromě baťůžkářů na zastávce přešlapujeme my dva (tímto představuji cykloparťáka Pavla) plus nějaké další cyklobytosti a sundaváme přední kola. Na poslední chvíli dorazí partička místních kluků na opravdu bytelných kolech na sjezd. Řidič nás bez mrknutí oka pobere všechny.

Cestou nahoru si lebedíme zahříváni vědomím, že to nemusíme šlapat. Prostředí se rychle mění. Úpravné město s udržovanými palmami střídá suchá drsná krajina se sukulenty a agavemi, nezaměnitelná silueta hory Pico de Conde ještě nějakou dobu hrdě vyniká, ale po prudkém stoupání serpentinami ji za sebou necháme jako nepatrného prcka. Občas se objeví nějaká ta palma, pak více palem, pak jehličnan , tedy borovice kanárská. Tak se opravdu jmenuje. Pino canario. Pak stoupáme nádhernými borovými lesy. Tady vystupují kluci na sjezd, smontovávají kola a navlékají na sebe různé ochranné pomůcky, takže se mi jeví jako banda robokopů. A stále výš. Pásmo lesů postupně přechází ve vysokohorskou sopečnou pustinu. Pohled na ni je fascinující, určitě nejen pro oči středoevropana. Nelze mluvit o jednotvárnosti, protože nabízí impozantní tvary a překvapující množství odstínů. Teď už je řeč o národním parku Parque Nacional de Teide. Projíždíme vulkanickou krajinou ve výšce dva tisíce metrů plus mínus, zíráme na bizarní skály, lávové svahy, písečné pláně. Obzvlášť se mi líbí rozlehlé lávové pole, které vypadá jako super úrodná černozem nahrubo zrytá obřím ruchadlem. V této přísně chráněné oblasti je 21 cest pro pěší (rutas). Jakýkoliv dopravní prostředek včetně kol musí pěkně na silnici, která není frekventovaná.

Autobus nás vyklopí přímo pod lanovkou. Je leden, takže mimosezóní období, takže žádný šrumec. Když jsem do těchto míst zavítala posledně, tak to bylo jiné kafe. Šoupneme kola do garáže a bez jakéhokoliv čekání vyjedeme nahoru.

Šup sem pár konkrétních údajů technického rázu. Lanovka překoná výškový rozdíl 1 199 m, jede rychlostí 8 m/s, vejde se do ní 38 osob (to je fakt maso). Vyveze vás do výšky 3 555 metrů za 8 minut. No to za těch 22 euro stojí, ne?

Nahoře je hodina na pokoukání, které vyráží dech. Možná na tom má podíl i nadmořská výška. Pochopitelně je tu kosa, prudké sluníčko nevylučuje sníh. Doporučuji použít krém s vysokým ochranným faktorem. Je to vhodné i pro chlapáky, kteří podobné změkčilé věci normálně nepoužívají, zvýší se tím pravděpodobnost, že si nespálí pleš (narážka na konkrétní osobu).

Nahoře je několik nezapomenutelných možností. Číslo jedna – vystoupit na samotný vrchol. Jenže to má svůj háček a pravidla. Je třeba si sehnat speciální povolení, pro které je třeba zajet do Santa Cruz. Další možnost je projít dobře volenou cestičkou a nechat se okouzlit úžasnými výhledy. Za jasného počasí jsou vidět i ostatní ostrovy. Tato vysokohorská minipotulka je podpořena informačními tabulemi. No a poslední legální možnost je využít nějakou turistickou cestičku k sestupu. Další neoficiální možnosti nezmiňuji, protože jsem zajedno s ekology a mám respekt k místní přírodě. My jsme zvolili dvojku bez váhání, hlavně protože ani nic jiného nepadalo v úvahu. Z této výšky vypadá vrchol Pica spíš jako velká hromada suti ozdobená čepicí sněhu, pokuřující z fumarolas, neboť je stále aktivní. Nicméně v poslední době (tedy z hlediska geologického) si pořádně zařádilo ve středověku, kdy v průběhu pár desetiletí vychrlilo černou lávu a taky podstatně vyrostlo do dnešní výšky. A úplně poslední erupce uvnitř parku nastala v roce 1798, kdy se ozvalo Pico Viejo.

Pavel, který byl na Tenerifě poprvé, po těchto zážitcích usoudil, že hlavní vrchol už máme za sebou. Ohledně výšky měl pravdu, ohledně prožívání nikoliv.

Po přistání na úpatí lanovky jsme konečně usadili své zadky na sedla a vyrazili po asfaltce, která jakoby do čistého vulkanického prostředí nepatřila. Projeli jsme kalderou a vydali se směrem na El Portillo. Projíždí se „Měsíční krajinou“, míjíme i Montaňa Mostaza, tedy hořčicovou horu. Barva odpovídá názvu. Zdůrazňuji, že tato oblast je fantastická i pro pěší výlety, cestičky vás povedou tak, aby na vás krajina maximálně zapůsobila. Stále se pohybujeme ve výšce kolem 2 000.

S orientací není žádný problém. Silnic tu moc nevede, uvedu li to přesně, tak z Portilla zasahují do přírody jen dvě. Jedna směřuje do Orotavy (a stojí zato se tam vydat), druhá vede napříč ostrovem , tedy směrem na severovýchod a končí v Laguně. Jedeme po té druhé. Opět prožíváme proměny krajiny, ale ze sedla je to intenzívnější. „Ubytujeme se“ v eukalyptovém lese poblíž Esperanzy.

Další den sjedeme do La Laguna, kde se dožadujeme vstupu do několika autobusů s cílem vyvézt se někam do pohoří Anaga (severovýchod Tenerife, geologicky nejstarší část ostrova, ostré hřebeny, hluboké soutěsky a nádherné vysoké kapradiny, mechy, lišejníky…), nejlépe na Cruz de Carmen. La Laguna má sice krásné historické centrum, ale s cizinci moc nepočítá a vůči těm, kteří by si chtěli vyvážet kola v autobuse má vysloveně averzi. Nakonec se nám zalíbilo v hospodě, kde jsem se zájmem poslouchala echt kanárský akcent, a posilněni několika (dost) pivy jsme se odhodlali k výstupu. Upřímně řečeno není to zas tak náročné, Pico de Carmen má něco přes tisíc, cesta je po dobré a minimálně frekventované silnici, příroda nádherně zelená, lesy voňavé a jako prémie úchvatné výhledy, střídavě na východ a na západ. Jsme v oblasti, která si na rozdíl od jiných kanárských tyká s deštěm a vegetace tomu odpovídá. Na místech k tomu nejvhodnějších jsou paraderos či miradores, tedy vyhlídky. Například na Pico de Teide, které odsud už nevyznívá jako hromádka suti (zmiňováno výše), ale opravdu monumentálně. Občas se ocitáme v oblacích a pomalu začínáme chápat význam termínu mlžný prales.

Dorazíme do Bailadera, notně hladoví. Z pěti a půl domů je hned ten první restaurante, i když jeho vzhled nás přeci jen nechává na vážkách. Ptám se tedy pro jistotu sympatického staříka: „je to restaurace?“ Pohotově odpoví: „a to, na čem jste přijeli sou kola? Jestli to teda sou kola, tak tohle je restaurace“. Teď už víme, že to byla poslední možnost se pořádně najíst a nakoupit zásoby (mají tam super domácí sýr a víno). Přenocování proběhlo v tom mém vysněném mlžném pralese, po opuštění dobrodiní asfaltky.

Ráno se vydáváme po cestě nazvané v průvodci lehká trasa pro pěší směrem do Chamorgy. Ze začátku (tak kilák) to celkem lehká trasa byla. Posléze se výrazně zúžila, kroutila o vertikálních úskocích nemluvě. Kontakt s přírodou byl doslova těsný, někdy tak, že bylo lepší slézt z kola. Naše heslo „kde projde pěšák, projede i kolo“ zde potvrdilo svou platnost jenom díky tomu, že nejhorší úseky byly směrem dolů. Občas bylo třeba kolo nést. Nicméně plnokrevný zážitek, který já osobně nadřazuji nad Pico de Teide. V Chamorze měli v hospodě jen pivo, což uspokojilo Pavla, ale nikoliv hladovou mě. Vystoupali jsme opět do Bailadera, tentokrát zbaběle po sjízdné komunikaci, doplnili tělo o nějakou tu potravu u známého staříka a vydali se na prudký a dlouhý sjezd do San Andrés. Jestli někdy máte lítací sny, tak máte představu o čem mluvím.

Krátký odpočinek na nejkrásnější pláži Tenerife Playa Teresitas. Bílý písek, uměle navezený! A palmy. A lodičky a jachtičky… Zkrátka kouzlo ostrova.

Odtud při pobřeží do Santa Cruz, bezproblémové nalodění, něco přes hoďku si užíváme posezu v autobuse a jsme doma.

Z dalších aktvit, které jsme podnikli zaujímá výrazné místo výlet na Gomeru, ale ten je na delší povídání, protože Gomera je zcela jiná story než Tenerife.

Možností jak strávit čas na Tenerife v sedle kola je hodně, rovněž tak ostrov přeje i pěším tůrám. Těm možná i víc. Je tu lepší kombinovatelnost s autobusovou dopravou, některé cesty jsou opravdu vhodnější napěško a některé jsou možné jenom napěško.