Kamínky z Kefalonie

Naše poslední dovolená v Řecku byla opravdu super ve všech směrech. Ani jsem nečekala, že Kefalonie bude tak nádherná. Byla jsem zvyklá z jiných řeckých ostrovů ( Kréta, Rhodos, Korfu, Zakynthos ) na velké množství turistů, ale musím říct, že v tomhle je Kefalonie pořád ještě výjimečná – snad kvůli trošku větším cenám než jinde v Řecku, možná kvůli ne tak velkému množství hotelů a penzionů. V každém případě to bylo příjemné zjištění, zvlášť když cestujete v hlavní sezóně, konkrétně v druhé polovině července.

Ubytovali jsme se v hotelu nedaleko městečka Skala a tím začalo naše 11 denní poznávání tohoto krásného ostrova. Kdo rád spojuje lenošení u moře s objevováním zajímavých míst a autoturistikou, přijde si tu na své. My jsme si půjčili na 5 dní autíčko a s ním jsme poznali úplně celý ostrov a jeho nejhezčí zákoutí, pláže, města a hory. Nemám ráda jen samotné povalování na plážích u hotelu, proto jsme každý den polovinu dne věnovali cestování po jedné z částí ostrova a druhou půlku pak odpočinku na některé z jeho kouzelných pláží. A že jich Kefalonie má opravdu spousty! První den jsme zůstali na 2 malých plážičkách hned pod naším hotelem Porto Skala. Kdybych chtěla jen odpočívat a koupat se v průzračném moři, asi by mi tady vůbec nic nechybělo po celý pobyt – pláže byly pár kroků od hotelu, kupodivu po celý den jen s několika rekreanty, voda nádherně čistá a šnorchlování jedna radost. Lidi ale asi odrazoval poměrně špatný přístup do moře – kameny a oblázky – což nám vůbec nevadilo, já sama mám raději kameny než písek, který se všude lepí. A musím se přiznat, že mám takovou zvláštní „úchylku“( podle mého přítele ) a sice to, že si odevšad vozím nasbírané kamínky, oblázky jako vzpomínku. To by ještě neznamenalo úchylku, ale já si vozím doslova kila kamenů, protože je mi líto nechat tam takové skvosty a nádheru( podle přítele fůru šutrů, kterou mi ale v žádnym případě nebude tahat ve svym kufru, na to ať rovnou zapomenu a ať mě ani nenapadne přesáhnout povolenej limit váhy, jinak si to zaplatim sama, atd….) Zkrátka jsem pokaždé unešená těmi kamínky a tady na Kefalonii jsem byla obzvlášť. Takže hned z prvních 2 pláží jsem si přinesla barevné krasavce na pokoj a rozpačitě se podívala na svého přítele, který jen obrátil oči v sloup a komentoval to slovy: to jsem zvědavej, kolik toho potáhneš domu, když už první den toho máš tak 5 kilo… Odpověděla jsem: neboj, já si to ohlídám… No ale k tomu se ještě během povídání dostanu. Druhý den jsme navštívili městečko Skala vzdálené jen cca 3 km od hotelu. Prošli jsme si jeho uličky, podívali se na zbytky zachovalých římských mozaik a protože bylo neuvěřitelné horko, docela brzy jsme zakotvili na zdejší dlouhé pláži. Spousta lidí zůstává hned uprostřed pláže, která je písčitá, my jsme se ale vydali podél moře dále, až k samotnému jejímu konci a udělali jsme dobře – tady se písek postupně mění v drobné oblázky, stín tu poskytují skály a velké balvany a moře je tu čisťounké a s krásným přístupem. Lidí tu taky bylo malinko a navíc tu tento den pofukoval větřík, takže nám bylo příjemně, potápěli jsme se, skákali z balvanů do vody a užívali si dovolenkovou pohodu.

Další den už jsme měli půjčené autíčko. Využili jsme nabídky 5 dnů za cenu 4 a rozplánovali si naše poznávání ostrova tak, abychom viděli co nejvíc a zároveň si užili i koupání. Hned tento den jsme vyrazili východním směrem na Poros, Sami a pak na pláž Antisamos. Cesta vede přes vnitrozemí, které je krásně zelené, skoro jako na Korfu, kde se nám příroda hodně líbila. Městečko Sami působilo klidně, prohlédli jsme si jeho přístav, poobědvali výborný gyros a zamířili pomalu na jednu hodně známou pláž – Antisamos. Zde se natáčel film Mandolína kapitána Coreliho. Trochu jsme se obávali, že tu bude hodně lidí, ale mile nás překvapilo, že tomu tak není, lidí tak akorát, voda tyrkysová, bílé oblázky, chladivý větřík a v pozadí nádherné panorama zelených kopců. Ty jsme nejvíc obdivovali při cestě na pláž po silnici a pak z kanoe, kterou jsme si tu půjčili a projeli se po moři. Opravdu kouzelný pohled z moře…

Druhý den jsme se vypravili do Argostoli – hlavního města ostrova. Samo město nás příliš neuchvátilo, je pravda, že na celém ostrově není příliš mnoho památek z důvodu rozsáhlého zemětřesení v padesátých letech minulého století, ale o to víc si na ostrově užijete krásné a stále ještě nedotčené přírody. Podívali jsme se na zdejší most, na vodní mlýn Katavothres, který je tu zvláštností, protože pohání mořskou vodu do vnitrozemí a ta pak vyvěrá na východě ostrova u města Sami, a pak jsme se z Argostoli vydali směrem na jih, přes Lassi, vykoupali se a zalenošili si na pláži Platis Gialos, kde jsme si opět našli trochu dále místo, kde nebyla ani noha a pak jsme pokračovali dál k pevnosti Agios Georgios. Odtud byl krásný výhled na pobřeží, hory, krajinu a vesnice kolem. Potom jsme projížděli dalšími vesničkami, vždy se někde zastavili, prošli a pořídili spoustu fotek na památku. Večer jsme se vrátili na hotel.

Naše třetí trasa vedla na sever ostrova, přes Poros, vesnici Agia Efimia, pláž Myrtos, na poloostrov Assos. Vyjeli jsme brzy ráno, bez snídaně, abychom vše stihli a nebylo ještě takové horko. Cesta samotná byla opravdu kouzelná – slunce postupovalo nad obzor, míjeli jsme jen několik aut, všude zelená krajina, útesy padající do moře, až se nám naskytl nádherný pohled nejprve na nejznámější zdejší pláž Myrtos a pak na celý poloostrov Assos. Pláž Myrtos jsme ani navštívit nechtěli, stačil nám až kýčovitý obrázek z útesu nad ní, určitě by na ní přes den byla fůra turistů, ale musím přiznat, že pohled shora byl opravdu jak z pohlednic – azurová voda, strmé skály, zeleň kolem. Pokračovali jsme do Assosu. Ještě před výšlapem na zdejší benátskou pevnost jsme posnídali v ospalé taverničce a pak už se vydali směrem vzhůru. Slunce už začínalo nemilosrdně pálit a sílilo pořád víc, přesto to byla příjemná cesta serpentinami, každou chvíli jsme se zastavovali a kochali se výhledem na vesnici Assos, na celý dvojitý záliv a nasávali přitom vůni borovic, které lemovaly celou cestu až na vrchol. Nahoře už z nás opravdu lilo, prohlédli jsme si pevnost, žasli jsme nad úchvatnými pohledy, fotili ostošest a pak se vydali zpět dolů. To už se šlo líp… Pokračovali jsme autem až úplně na sever do městečka Fiskardo. To jediné na ostrově zasáhlo zemětřesení asi nejméně, proto je tu přeci jen více původních staveb než jinde na ostrově. Malebné, barevné domky, úzké uličky, spousta květin…Ale taky poměrně draho. Zatoužili jsme konečně po osvěžení v moři. Proto jsme zamířili na pláž Emblisi, kousek od Fiskarda. Tady se nám taky moc líbilo, i přes to, že už tu bylo víc lidí, než jsme si přáli. Ale zase nám to vynahradily zajímavé placaté kameny podél moře, na kterých se dalo ležel a kde jsme měli poměrně klid. Dalo se po nich dostat až daleko od pláže a tam už měl člověk úplné soukromí… Později odpoledne jsme se vydali zpět domů.

Čtvrtý den nás čekal poloostrov Paliki na západě – pláž Xi, Platia Amos a město Lixouri. Jeli jsme známou trasou přes Argostoli, objeli jsme celý Argostolský záliv, podívali se cestou na spoustu pláží a přijeli do Lixouri. Tady jsme se moc nezdržovali ( také nás toto město moc nenadchlo) a pokračovali jsme na známou pláž Xi – pláž s červeným pískem a jílovými skalami. Tady ale přišlo velké zklamání – pro samé lehátko a slunečník jsme ten červený písek vlastně ani pořádně neviděli. Na tak přeplněnou pláž jsme na celém ostrově nikde jinde nenarazili. Alespoň jsme se po ní prošli( tedy spíš jsme ji prokličkovali mezi lehátky), já jsem si v písku neodpustila sebrat pár červených kamínků( to už se zase hlásila o slovo moje úchylka ) a namířili jsme si to na západní pobřeží ke klášteru Kipoureon. Je to místo posazené vysoko nad mořem, odkud vidíte azurově – tyrkysovou vodu, do které padají strmé bělavé útesy pokryté zelení. Dech beroucí scenérie! Od kláštera jsme pokračovali malý kousek cesty na sever a zde objevili pro nás nejkrásnější pláž Kefalonie – Platia Amos. Nevím, jestli důvodem pro tak malý počet lidí na ní ( a to byla neděle odpoledne!) je to, že se na ní musíte dostat příkrou cestičkou po schodech, které jsme raději nepočítali nebo to, že na ní prý skoro nikdy nezafouká ani malý větříček a je tu tedy pořádné horko, ale pravda je, že na celkem velké pláži, svou velikostí podobné pláži Myrtos, byly všehovšudy jen asi 4 rodinky a my!Strmá cesta dolů na pláž opravdu stála za to – už po cestě se nám otevřel překrásný výhled na celou pláž, na průzračné azurové moře a útesy v pozadí. A když jsme došli až na ni, dalším velmi milým překvapením byly maličké i větší oblázky, ze kterých byla tvořena. Nikde jinde na ostrově ani na jiných ostrovech Řecka, kde jsme dosud byli, jsem podobné oblázky neviděla. Byly úplně vyleštěné, leskly se jako polodrahokamy, vypadaly skoro jako acháty! Umíte si asi představit můj výraz ve tváři, když jsem tu nádheru spatřila Horší už to bylo s výrazem tváře mého přítele, který mě hned krotil a připomínal stejnou cestu zpět nahoru po schodech… No co, opáčila jsem, já si to vynesu sama, neboj… Několik hodin jsme si tu užívali šnorchlování, plavání a slunění, do kamínků jsme se zanořovali jako do peřiny, jak byly příjemné, no a já jsem se chvílemi procházela a sbírala a sbírala ( no copak tu ty krasavce můžu nechat?? ) Vždy když jsem se na chvíli vrátila pod slunečník, bylo to jen proto, že už jsem ty oblázky nemohla udržet… Navečer nás čekal výšlap zpět k autu. A to jsem to asi vážně trochu přecenila. Nedala jsem to však znát a hrdě suptila s igelitkou narvanou kamením do strmého kopce. Tohle tu nemůžu nechat ani náhodou! Přítel v pohodě cupital napřed, já za ním a snažila jsem se tvářit, že to vůbec není tak těžký, jak to vypadá

( no, bylo to ještě těžší než to vypadalo). Ale vynesla jsem je, hurá!! Dojeli jsme do Lixouri a odtud trajektem přes záliv do Argostoli a pak zpět na hotel. A byl před námi poslední, pátý den výletování autem.

Tento den bylo naším cílem pohoří Aenos, jehož nejvyšší vrchol je přibližně stejně vysoko jako naše Sněžka. Cestou jsme se trošku obávali, že toho moc neuvidíme neboť začaly přibývat mraky. Ale ty se později rozplynuly a my mohli obdivovat nádherné výhledy na jižní pobřeží. Dole už dopoledne panovaly vysoké teploty, tady v národním parku však bylo velmi příjemně. A ta omamná vůně kefalonských jedlí! Tyto jedle nerostou nikde jinde než v Kefalonii, mají tmavé jehličí, které vytváří z dálky obraz černých vrcholků hor a voní přímo pohádkově. Nasávaly jsme vůni, procházeli cestou mezi stromy a shlíželi dolů do údolí na moře a vesnice… Opravdu to stálo za to. Když už nám začala být skoro zima, vrátili jsme se zpět dolů a pokračovali vnitrozemím ke klášteru Agios Gerassimos a poté k vinařství Robola, kde jsme ochutnali místní výborné vínko a pak samozřejmě koupili několik lahví domů. Nakonec jsme kousek za městem Lassi zakotvili na malé plážičce, kde jsme zůstali až do večera, také tu skoro nikdo nebyl a my mohli v klidu odpočívat a užívat si moře. Večer jsme vrátili auto a těšili se na další den, kdy jsme měli koupený lodní výlet na Odyseův ostrov Ithaka.

Probudili jsme se do deštivého dne, což jsme tady absolutně nečekali, zvlášť ne koncem července, ale brali jsme to jako příjemnou změnu, i když zrovna na výletě by nám tedy pršet nemuselo. Naštěstí déšť asi po hodince ustal a výlet mohl začít. Nalodili jsme se ve Skale a pluli podél pobřeží směr Ithaka. Cestou jsme stavěli u pláže Kaminia, kde jsme se mohli z lodi vykoupat a pokračovali jsme do městečka Vathy a po jeho prohlídce dál do městečka Kioni. Tady jsme měli delší čas na prohlídku a občerstvení, prošli jsme si jeho uličky, pokochali se jeho malebností a nakoupili suvenýry na památku( je fakt, že tu bylo dráž než v Kefalonii ) a pak pomalu zpátky na loď. Cestou další zastávka na koupání a pak už hurá domů na hotel. Výlet to byl pěkný, i když musím přiznat, že dávám přednost individuálnímu poznávání než organizovaným výletům.

Poslední den naší dovolené už jsme zůstali ve Skale a po zakoupení posledních drobností na památku, pohledů a dobrůtek jsme zamířili na „naši“ pláž se skalami a balvany, abychom si naposledy užili průzračného moře a hřejivých paprsků. Vylovila jsem si posledních několik kamínků a pak už se nerada loučila s nádhernou Kefalonií…

Ještě musím dodat, že jsem večer balila kufr tajně, když byl přítel ve sprše, protože tolik kamenů, co jsem tu nasbírala, jsem horko těžko ládovala do všech kapes a míst a nechtěla jsem zase poslouchat, ať ten kamenolom proboha nechám tady… To si pište, že jsem nenechala! Na letišti jsem si kufr předem zvážila a z hrůzou zjistila, že má 24 kg( při příletu měl necelých 17). Takže jsem „nenápadně“ kameny z kufru vylovila, nechala kufr zvážit a po zvážení zase „nenápadně“ kameny uložila na své místo a pak kufr poslala po pásu… Ještě že to v tom Řecku takhle funguje, nevím, co bych dělala u nás No a doma? Mám už 5 velkých mís, ze kterých se na mě smějou rozmanité řecké oblázky a já si díky nim připadám aspoň chviličku jako na dovolené. A chválí mi je dokonce i můj přítel, který až tady doma uznal, že jsou opravdu krásný a byla by je fakt škoda tam nechat…